Březen 2018

Teorie minového pole

21. března 2018 v 12:00 Zápisník cholerika
Pokud Vám někdy připadá, že všechno přírodního druhu podléhá jistým pravidlům, a děje se tak podle nějakého předem promyšleného schématu, nastal právě ten pravý čas mít se na pozoru. Ne, že by v těchto případech nevládla železnou pěstí kauzalita, ale při bližším zkoumání vyjde celkem rychle najevo, že všemoudrá příroda zase není tak dokonalá, jak se nám snažili nakecat ve škole. Pravda - v tomhle směru bych byl nespravedlivý, kdybych nezmínil jistou dávku naturální sebereflexe, matka Gaia si celkem rychle uvědomí jakou udělala botu a snaží se to nějak dorovnat - i když připouštím, že někdy její zásahy nejsou úplně šťastné. Ale to, o čem bych se chtěl dnes zmínit, je spíše míra soudnosti, který přirozený výběr občas prostě nemá.

Začalo to celé vlastně tím, že mne jeden ze šermířských kolegů pozval domů, abych se podíval na jeho čerstvě narozeného potomka. Tyhle věci se mi dějí opakovaně, popravdě úplně nerozumím smyslu celé audience, a i kdybych na miminu shledal něco, co se mi nepozdává, stejně nevím jak se dají tyhle věci reklamovat, ale je to považováno za jistou společenskou konvenci včetně předpokladu, že se po určitou dobu stane z jinak celkem duševně vyrovnané člověka, žvatlající idiot.

Takže jsem dorazil, bylo mi ukázáno cosi spícího, růžového a zabaleného od hlavy k patě, bylo mi sděleno že je to celá maminka/tatínek/dědeček/prateta - i když skutečně netuším, jak to v tomhle stádiu lze nějakým způsobem rozpoznat, předal jsem dárek a byli jsme vyhozeni do obýváku, abychom potenciální šermířský potěr zapili. Takže jsme popíjeli, tlachali o všem možném, když mne po chvíli zaujali divné zvuky, které se linuly z vedlejší zahrady. Po chvíli mi to nedalo a šel jsem si to poslechnout na balkón, protože mi to připadalo minimálně neobvyklé.

Ozvalo se totiž vždycky zamňoukání, jako odpověď další a na to následovala rána, jako když se lis snaží tvarovat plech v továrně na SPZetky, načež nastala asi minuta hrobového ticha, a následně se celá situace opakovala, tentokrát z jiného konce zahrady. Protože podobné schéma probíhalo už skoro půl hodiny, zeptal jsem se kamaráda, zda je tohle normální, a bylo mi řečeno, že celkem ano, že tohle tu mají každý večer, a že tohle mají na svědomí sousedovic kočky. Přišlo mi to divné, protože jsem měl vždycky kočky za celkem inteligentní, byť trochu sebestředné bytosti, a představa, že to v plně rychlosti opakovaně napálí do kbelíku s maltou, nebo do odstaveného kolečka, mi přišla poněkud zvláštní.

Kamarád si tedy zapálil cigaretu a osvětlil mi celou situaci.

Jeho sousedi měli už poměrně dlouho dobu kočku. Bohužel aktivní život a stáří se na ní poněkud podepsalo a tedy byla skoro slepá, hluchá a poslední dobou i očividně zapomětlivá - nicméně držela se pořád statečně, takže formálně nebyl žádný důvod, proč by neměla v klidu dožít v prostředí, na které je zvyklá. Každopádně jednoho dne přišla i s novým přírůstkem, což nebyla ani tak záhada, jak se to stalo, ale spíš proč - a do toho se sousedé rozhodli, že budou renovovat, takže dočasně změnili svoji zahradu na staveniště. Na svět přišel tedy jen jeden kocourek, který byl už v době výroby něco, co by se dalo označit jako "poněkud jetej" - slyšel sice lépe než matka, ale neviděl také skoro nic, což právě vyústilo ve zmiňovaný stav věcí. Takže když se kocourek probudil, a zjistil, že kočka není doma, rozhodl se jí hledat. Zahájil to sekvencí, že sletěl po držce z prvního patra, protože mu při pochodu znenadání došel balkon a když přistál na zahradě, započal pátrání. Takže zamňoukal, kočka odpověděla, a na to konto se tryskem rozběhl směrem, kde ji slyšel. Bohužel mu vždycky v cestě stála nějaké překážka, takže to do ní napálil v plném trysku, padl na záda a několik chvil byl k nepoužití. Kočka, která měla terén obšlápnutý přeci jen o něco lépe se vydala za ním, a situace se opakovala - tedy do té doby, než se sousedé s baterkou rozhodli tuhle biologickou verzi pinballu ukončit. Podle zvuku, který se vždy po nárazu ozval soudím, že by kocourka po půl roce mohli používat Uruk Hai jako beranidlo s podstatně lepším výsledkem, než předvedli posledně v Helmově žlebu.

Nicméně kočičí sprint mi připomněl předminulé vánoce, kdy se Evino bratr nás rozhodl pozvat na večeři. Krom faktu, že je to rybářský maniak, se s Janou rozhodli ke stávajícímu kocourovi pořídit ještě jednu peršanku, což jak asi víte je obzvláště chlupaté plemeno, které se rozmnožuje zásadně klonováním, neboť po vyčesání si ze zbylých chlupů lze poskládat další kočku, libovolného pohlaví. Byla to celkem divoká karta, nicméně to dopadlo celkem fajn, oba si padli docela do oka, takže panelákový byt se proměnil v jejich soukromé hřiště a tedy si člověk mohl svobodně zvolit, o kterou kočku , a z kterého kontinentu se přerazí dříve.

Netuším, na kolik je PT čtenář obeznámen s kočičí zábavou - ale jedna z hlavních (když nepočítám žrádlo a spánek) je samozřejmě hra na honěnou - tedy jedna kočka flákne druhou a začne utíkat, a když ji druhá dohoní, plácne tu první a situace se opakuje, tentokrát v opačném gardu.

Takže sedíme u večeře, nálada byla tradičně podobná počasí za oknem, jednak proto, že Jana ryby nenávidí a druhak proto, že Eva hned ze začátku večera prohlásila, že pokud jí některá z koček opět nazvrací do boty, prohodí Marcela (Evino bratr) skrze dvoumetrový vstupní vchod, což bylo od někoho velikosti zahradní ozdoby, celkem sebevědomé prohlášení. Osobně si myslím, že by to nebylo dost dobře technicky možné, spíš bych byl toho názoru, že by ho dokázala ve svém rozpoložení propasírovat klíčovou dírkou - nicméně jsem nechtěl rozdmýchávat už tak hutnou atmosféru, tedy jsem si svůj názor ponechal pro sebe.

Zasedli k večeři, obě kočky posedla hyperaktivita, takže se začaly honit po celém bytě, tedy po určité době Marcel chytnul nerva a vyletěl, že už toho má dost a že je půjde nějak zpacifikovat. Bohužel přišel právě ve fázi, kdy peršanka měla babu a jediné místo pro únik si zvolila nazdobený vánoční stromeček. Poměrně hbitě se vyšplhala skoro až ke hvězdičce po kmínku na vrchol, a pak vykoukla mezi větve, kde je její parťák na honěnou. Ten byl samozřejmě hned v závěsu, a další pohled peršanky narazil na Marcelův naštvaný obličej, který stál s rukama založenýma v bok hned za pomyslným bezpečím, v podobě jehličí. Peršanka okamžitě pochopila, že mají malér, takže sebou škubla dozadu a tím pádem sebou vzala skoro dvoumetrový , nazdobený vánoční stromek, který šel samozřejmě ihned k zemi.

To by bylo celkem ještě v pohodě, kdyby se obě kočky nesnažili v pádu nějak zachytit. Kocourovi to prošlo celkem v pohodě, vyletěl jako namydlený blesk a zmizel pod skříní, kdežto peršanka na tom byla o poznání hůře. Jak totiž letěla dolů, do srsti se jí zachytily všechny možné vánoční ozdobičky a jako bonus se jí nějak podařilo nějak si na ocas namotat ten svítící řetěz, který Marcel s pečlivostí sobě vlastní namotal tak na sichr, že by mu ze stromku nezdrhla ani Bílá velryba.

Nikdy jsem netušil, jakou má vyděšená kočka sílu v tahu - nicméně poté, co sestřelila Marcela vánočním stromkem, podrazila stůl i s večeří která se rozletěla po celé kuchyni, aby se pak stromek zaseknul o futra v předsíni, peršanka vyryla do podlahy šrámy, za které by se nemusel stydět ani Freddy Krueger, a jak sebou mlátila o stěny, zanechávala za sebou střepy z rozmlácených ozdobiček v takovém množství, že najednou z celého bytu bylo regulérní minové pole. Byl to trochu problém, protože na jedné straně máte běsnící kočku, kterou pronásleduje strom, a na straně druhé spoustu střepů a s vědomím, že jste naboso a musíte polapit do ručníku běsnícího démona, který je na hranici příčetnosti.

Trvalo přesně tři a půl pokusu, než se podařilo Marcelovi manévrem, za který by se nemusel stydět ani ostřílený hráč rugby, peršanku zamotat do ručníku, a tedy jako další krok odstranit veškeré skleněné střepy z podlahy. Musím na tomto místě konstatovat, že kočky na tohle mají skutečně strategické cítění, a kdyby rozmístění nástrah po Maginotově linii nechali na starosti kočkám, Němci by nejspíš neměli ani tu sebemenší šanci.

Nakonec se peršanka v boji s ručníkem vysílila natolik, že nám dovolila jí z kožichu vymotat to, co zbylo z ozdobiček a vánočního stromu, a k Janině nepokryté spokojenosti bylo k večeři jen víno - nicméně od té doby vím, že některé vánoční zvyky dodržovat, může být poněkud nebezpečné.

Poslání ?

Asi jen jedno. Otázka je, co je to vlastně přirozený výběr. Tak nějak si nejsem jistý, komu ta příroda vlastně drží palec a pokud jsou to kočky, je celkem klika, že Nás nechávají u sebe bydlet ...

Analýza alternativního přístupu

7. března 2018 v 12:00 Zápisník cholerika
Občas je docela zajímavé pozorovat, jak naše vlastní povahové rysy vstupují do oblastí, kde byste je normálně neočekávali, nebo v lepším případě se vyplíží ze stínů, a podkopnou Vám nohy ze zálohy. Tím chci říct, že ve většině mezilidských aktivit je kromě obsahu důležité ještě provedení, a v tom se odráží přístup především. Tedy zda se snažíte jít na věci s rozmyslem, nebo se naopak do všeho vrháte po hlavě, ať už jsou pak následky jakékoliv.

Teď nemám konkrétně na mysli Terezčino otce, který si dnes ráno při opuštění tramvaje přišlápl tkaničku, a hodil tygra mezi poklidně čekající pražany, což se nedalo jinak než okomentovat slovy, že podle mého názoru předvedl jedno z nejhorších veřejných vystoupení vůbec, a že by se na můj úsudek měl spolehnout, neboť jsem od fochu a za svého života jsem už ledasjakou šmíru viděl.

Spíše jsem dnes trochu uvažoval nad přístupem kolegy Hotlinera, a jeho celkem přímočarým přístupem ke zbytku civilizované populace. Totiž - začalo to poměrně nevinně kdy jsem se sešli ráno v kanceláři, abychom nějak zkoordinovali pracovní postupy a rozdělili si klienty na tento den. Já jsem to měl poměrně jednoduché, protože jsem měl strávit celý den nad úpravou jedné databáze, zatímco Terezčino otec si shromáždil materiály a prohlásil, že jde instalovat pokladnu do nějakého obřího nákupáku. A že se mu tam hrozně moc nechce, protože jsou tam hned dvě věci, které hluboce nenávidí. Odvětil jsem, že ho sice chápu, ale nemám mu v tomto konkrétním případě jak pomoci, protože na demoliční kouli nemám povolení , a zabíjet lidi je stále ještě z nějakého důvodu nelegální.

To zaslechl kolega hotliner a přispěl prohlášením, že svět je prostě nespravedlivej, protože když Miley Cyrus vyleze nahatá na bourací kladivo, je to hudba a umění, ale když udělá to samé on, je vožralej dobytek a měl by okamžitě opustit Hornbach. Terezčino otec na to prohlásil, že vzhledem k aktuálnímu počasí mu závidí jeho otužilost, že s jeho fyzičkou by mohl tak maximálně s Miley cvrnkat kuličky, a ani v tom případě si není jistý, zda by to pochopila úplně správně, sebral si notebook a odešel.

Takže jsem osaměl s kolegou Hotlinerem v kanceláři. Vypadal trochu nesvůj, a očividně se chtěl poradit o něčem, do čeho se mu nechtělo ani trochu. Kroutil se, jako kdyby měl na BudoFestu exhibičně předvádět Kung-Fu formu "Užovku pálí žáha", takže jsem řekl, že jestli až se přestane stydět, a poví mi o co jde, že mu na konci pracovní směny koupím lízátko a za odměnu si může pustit před spaním Teletubbies.

Kolega se tedy posadil a s vážným výrazem se mne zeptal, co dělá s těma ženskejma špatně. Že tu Lenku pořád nemůže pustit z hlavy a že by rád věděl, co vlastně dělá divného, že ho nakonec každá odkopne.

Docela mne tím trochu zaskočil, protože i když v mém povolání nějaké analytické služby nabízíme, tohle mi přijde dost individuální, a těžko je v tomhle směru nějaká univerzální rada.

Víte - musím se přiznat, že v tomhle směru expert rozhodně nejsem. Popravdě řečeno, ohledně zaznamenání nějakých namlouvacích rituálů, nebo sváděcích signálů opačného pohlaví, jsem empatický asi jako motorová pila, a na co jsem vlastně sbalil Evu, je mi dodneška záhadou. Rád bych si myslel, že to byla moje invence, nicméně jsem si vytvořil pracovní teorii, že při Evině pragmatickém přístupu k financím si nejspíš spočítala, co by jí stály baterie, a tedy si mne pořídila jako ekologičtější a levnější variantu.

Podrbal jsem se tedy na hlavě a řekl, že je to těžké posoudit, neboť jsem ho v akci viděl všehovšudy dvakrát, a ani v jednom případě to nebyl žádnej šlágr. Kolega se mne optal, co mám na mysli a tedy jsem mu připomenul, jak se dvořil nějaké slečně na baru, na firemním večírku u klienta, chtěl ji uchvátit svoji muskulaturou, a že se značně podnapilý pokusil udělat na barovém pultu stojku, což vzápětí vyústilo v to, že ztratil rovnováhu, proletěl zrcadlem a poté i umakartovou stěnou do skladovacího prostoru, což mu vyneslo v konečné fázi nejen kocovinu, ale i úhradu hmotné škody, plus jako bonus, i pobyt na záchytce.

Kolega se ošil, pravil, že to byla výjimka, že se v Praze tehdy ještě aklimatizoval, a tedy že to nemohu považovat úplně za bernou minci. Odpověděl jsem, že i ten druhý případ u kterého jsem byl přítomen, mi taky nepřišel úplně šťastný, a i když to možná funguje v Ostravě, přeci jen zahájit seznamovací sekvenci větou "Jé, slečno, vy máte ale krásnýho psa, nechcete si zapíchat ?" mi přijde na Prahu přeci jen trochu moc přímočaré, a že je až trestuhodné, jak málo lidí chodí venčit svoje psí miláčky bez pepřáku v kapse.

Kolega Hotliner se bránil s tím, že Border kolie té slečny byla vážně moc hezká, tedy se jí rozhodně snažil složit kompliment, a úplně nechápe, co vlastně udělal špatně.

Povzdychl jsem si a odpověděl, že asi vážně nebudu ten pravý, který by mu v těchto věcech měl radit, a ať se raději obrátí na slečnu recepční, protože jako žena mu může poskytnout daleko relevantnější informace. Kolega Hotliner tedy poděkoval, řekl že to zváží a odešel, zatím co já jsem si promnul unaveně čelo a věnoval se databázi.

Poslání ?

Asi snad jediné. Terezčino otec by na tom vystupování z MHD měl vážně zapracovat.

To co předvedl, bylo sice o dost akčnější, ale rozhodně to nevzbudí tolik emocí, než zvládne osamělý Ostravan, během jediné věty.