Leden 2018

Konsekvence znovunabytí četby

31. ledna 2018 v 12:00 Zápisník cholerika
"Tak nám zvolili prezidenta, paní Müllerová"

Jakkoliv se politice snažím vyhýbat, minulý týden se před agresivní volební kampaní prostě nedalo uniknout. Kromě toho, že to bylo otravnější než televizní reklama se zeleným skřetem, člověk se už skoro bál otevřít ledničku, aby na něj nevyskočila nějaká hysterická rétorika, koho mám volit a naopak ať mě zem zatratí, když jen pomyslím na to hodit lístek tomu druhému. Trochu mi to připomínalo informační palbu v době, kdy Ivetka Bartošovic definitivně získala titul Skokana roku - i když s tím rozdílem, že už jsem dlouho neviděl lidi, kteří se normálně chovají celkem racionálně, tak strašně naštvané a rozhádané. Víte, musím se Vám přiznat, že celý ten humbuk kolem volby prezidenta mne otrávil natolik, že jsem nakonec ke druhému kolu hlasování nešel. Ono - pokud bych odhlédl od osobních sympatii - a nebo v tomto případě spíše hlubokých antipatií - když proti sobě kandiduje levičák a ultralevičák, tak mi nějak docházejí možnosti. Je to trochu podobné, jak psal blahé paměti kolega D-Fens, je to jako si svobodně vybrat mezi morem a dýmějovým morem - může to dopadnout všelijak, jenom ne dobře a jakkoliv to zní nezodpovědně, rozhodl jsem pro jednou poslechnout své svědomí , a nešel jsem nikam. Nicméně volby dopadly jak dopadly, a skoro jsem radši, že takhle, protože mám dojem, že z toho zanedlouho budou koukat dva dny volna, jak už to zpravidla při státním smutku bývá.

Nicméně politika není předmětem tohoto blogu.

Spíš jsem chtěl jen lehce otřít o to, že mi přijde, že jsou lidé čím dál tím agresivnější. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ve čtvrtek, kdy mne bývalý spolužák vytáhnul na koncert do klubu.

Jednalo se o postarší uskupení, a i když jim to hrálo pořád skvěle, jeden z vokalistů na podiu vypadal, že umře mezi třicátým pátým, a třicátým šestým taktem třetí sloky. Zmínil jsem se o tomto postřehu kamarádovi, který na to pravil že ano, ale že on na kapelu chodí pravidelně a zatím ho vždycky znovu záchranáři nahodili, ale půlka sálu se stejně těší na to, jestli to dneska budou muset udělat zase. Co mne však zaujalo byl hipster v kotli přede mnou. Když říkám hipster, tak skutečně ten pravověrný druh - vousy do půl hrudníku, mastná přehazovačka a kostkovaná košile, takže jediná otázka byla, zda mu v šatně na motorovou pilu museli dát extra lístek.

To jsem si myslel až do chvíle kdy se poněkud rozvášnil rytmem a začal tančit. To jsem zase v němém úžasu zíral já - hipster předváděl neskutečné kreace, takže jsem po chvíli musel konstatovat, že něco tak teplýho, jsem viděl naposledy o víkendu, kdy jsem vařil nemocné Evě cibulačku. Z nějakého důvodu ho moje prohlášení moc nepotěšilo a posilněn alkoholem , a přítomností nějaké slečny s fialovou hlavou, začal vypadat, že se bude chtít prát, což vzhledem k tomu, že jsem byl asi hlavu vyšší a o dva buldozery těžší, nepatřilo zrovna mezi nebrilantnější rozhodnutí jeho života. Zahájil to tím, že ostentativně sebral nějakou poloprázdnou sklenici a vylil jí přede mne na podlahu s očekáváním, co já na to. Konstatoval sem, že pěkný, ale tohle nebylo moje pivo, a že ohledně té fialové slečny v podstatě lže jenom sám sobě, a jestli ona nemá doma náhradní nástavec, nejspíš je večer čeká oba slušná dávka zklamání.

Hipsterova reakce však na rozdíl ode mne zaujala ochranku, která tam vletěla jako vítr s tím, ať se fousatá hlava zklidí a přestane dělat v sále bordel, protože po tom někdo může uklouznout a vedení klubu o podobné potíže nestojí. Nejspíš měl v žilce kromě piva ještě něco dalšího, protože místo na mne se vrhnul na ochranku, což byl maník zhruba o rozloze státu Iowa, trpělivosti vodíkové pumy a s empatií asi jako Krakatoa, takže jsem měl poprvé ve svém životě šanci vidět, jak byl někdo za gatě a flígr odnesen před klub, a o dalším jeho osudu už nemám žádné zprávy. Kamarád poté konstatoval, že se přežral a že se netěší až to půjde ven, načež jsem odvětil, že ten hipster na tom bude dneska prožitkově nejspíš stejně, jenom na rozdíl od kamaráda, on to nejspíš dá to samé i bez té večeře.

Zpěvák nakonec nezkolaboval a nic dalšího už se nestalo, takže jsem si vyžádali přídavek a šli jsme domů.

Hlavní hvězdou však jako obvykle byla dnes Terezka.

Terezka, jak jsem se již párkrát zmínil je dcera mého kolegy z práce a je to naprosto fascinující stvoření. Terezka je tichá, klidná, malá a přemýšlivá bytůstka, s velkýma hnědýma očima, která většinu svého života tráví ve svém vlastním světě a o nějaké interakce v zásadě moc neprojevuje zájem. Jsou pak ale chvíle, kdy se přepne do ne tak Zenového režimu, a v tomhle rozpoložení by se před ní pokusil zahrabat do země i Terminátor, a stejně by mu to nebylo nakonec nic platné. Terezka je klidná a tichá pořád, nicméně od té doby, kdy jsem ji v tomhle módu viděl na paintballovém turnaji, nebo při hraní videoher, vím přesně jak to vypadá, když někoho ovládne Satan.

Upřímně řečeno, pokud by nastala na Zemi apokalypsa, okamžitě si najímám Terezku jako osobního bodyguarda, protože jsem si více než jistý, že až by s tím vším byla hotová, nezůstal by nikdo, kdo by spočítal mrtvé. Stejně tak, jsem pořád napůl přesvědčený, že film John Wick natočili až potom, co jí viděli řádit na turnaji , a fakt, že už jí dávno neangažovali Navy Seals spočívá pouze v tom, že je ještě nezletilá.

Nicméně dneska se zastavila v práci, kolega jí podepsal nějaké papíry, Terezka pozdravila a byla pryč, kolega si unaveně promnul spánky, sebral cigarety a šel na balkon, což by nebylo zase až tak divné, jako to, že vypadal, že by potřeboval pár panáků Tequily, a těch kaktusů by na to padlo nejméně dva a půl hektaru.

Připojil jsem se tedy k němu, kolega hleděl za odcházející Terezkou a měl přesně ten samý výraz, který jsem už párkrát viděl. Bylo to tiché utrpení nad pocitem, že jako rodič totálně selhal, a že probíhá něco, nad čím už absolutně nemá kontrolu. Zapálil jsem si tedy také cigaretu a pokusil jsem zahájit rozhovor konstatováním, že mám nový poznatek. Řekl jsem, že sousedovi přes ulici lze úplně zničit byt, ze vzdálenosti dvaceti metrů, pomocí laserového ukazovátka, a jeho vlastní kočky, a jak to vím, že není důležité.

Kolega si povzdychl a pravil, že Terezka je fakt ženská krev a kroupy, a že to pomalu přestává už dávat. Namítl jsem tedy, zda si je jistý ve svém komentáři, neb mi přijde Terezka pořád maličká a hubená, načež mi bylo odpovězeno, že na tom rozhodně trvá, protože jakýmkoliv způsobem Terezka působí, je to pořádný jelito a tedy tím pádem je jeho příměr naprosto přesný. A že si s ním přeje pohovořit ředitelka školy, protože Terezka dostala ředitelskou důtku.

Přišlo mi to trochu divné, protože mi to k Terezce moc nesedělo, takže jsem se optal, jak k tomu došlo, načež mi to kolega, mezi jednotlivými vzdechy celé vylíčil.

Ve škole, kam Terezka chodí, mají nějakého repetenta. Nevím, jak velkou část hraje fakt, že je to rom, nicméně jeho oblíbenou zábavou je šikanovat mladší děti, vyhazovat jim věci z okna na ulici, případně je fyzicky napadat. Učitelský sbor nad tím přivírá oči, protože aby to nebyl rasismus, a tajně doufá, že to na potřetí konečně udělá a vypadne ze školy pryč, což nejspíš by chtěl i on. Terezku, stejně jako ostatní spolužáky tento stav věcí hnětl, nicméně se jí to v podstatě netýkalo, takže to nechávala být - tedy přesněji řečeno až do minulého týdne, kdy jí hejsek sebral knížku a odmítal jí Terezce vrátit.

Terezka přemýšlela, co bude dělat, protože věděla, že se ve škole prát nesmí, a protože je až neuvěřitelně poslušné dítě, vzápětí přišla na rozřešení nastalé situace. Vrátila se do třídy a z báglu vylovila paintballovou pistoli, protože odpoledne měla jít na trénink, a vyrazila po vzoru Texas Rangers sjednat spravedlnost. Takže než stačil Lakatoš vůbec zaregistrovat nějaké nebezpečí, koupil tři kuličky rovnou do čela, dvě mezi nohy a když se svíjel na zemi, tak pro jistotu ještě další dvě do zátylku. Terezka zajistila pistoli, sebrala svojí knížku a v klidu si šla číst do třídy, zatímco lehce přibarvený indián prožíval svoji osobní havárii s realitou.

Samozřejmě z toho byl okamžitě průšvih, Terezka šla do ředitelny, kde poklidně vylíčila celý průběh událostí. Nicméně na svojí obhajobu uvedla, že jí doma říkali, že má ve škole bitky se spolužáky zakázané, takže je v tom nevinně, protože se přeci s nikým neprala.

Kolega dokouřil a smutně pravil, že je sice rád, že Terezka poslouchá, nicméně kdyby k tomu přistupovala méně tvůrčím způsobem, byl by možná raději , a jestli v pondělí nedorazí do práce, ať mu přinesu cigarety do vazební cely, protože je sám zvědavý, jak tohle celé dopadne.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Nezkoušejte nasrat Terezku. Protože to, že je vám dvanáct a jste mrňaví neznamená, že si dáte všechno líbit.

Redundance nadužívání šč

17. ledna 2018 v 12:00 Zápisník cholerika
Nový rok v práci nezačal právě nejlépe, protože z nějakého řízení osudu, neustále řešíme nějaká nedorozumění. Nejsem si úplně jistý, jakým dílem jsem v tomhle namočený konkrétně já, ale je pár dní po Silvestru, a tak nějak opět silně cítím touhu po měsíčně liduprázdné krajině , kde jediné bezprostřední nebezpečí představuje kuna, která vám v okamžiku nepozornosti, vyrabuje sušenky.

Tak předně - Eva se vrátila z Karibiku, vysluněná, opálená a vyhublá z toho, jak se ládovala chobotnicí kandlovanou v bůhvíčem, plná imunity a Omega-3 mastných kyselin z mořských plodů a dalších potvor, takže okamžitě chytla chřipku a střevní potíže, je pasivně agresivní a protivná, takže oproti jejímu normálnímu chování v zásadě není patrná žádná změna. Na mne se v práci sesypala kupa nevyřízených mailů a z nějakého důvodu jsem byl zaúkolován šéfstvem, abych se prioritně věnoval jedné nejmenované Univerzitě.

Víte - co se týká mého názoru ohledně lidí na svých místech tu padlo už nějaké to slovo. Také si za tím celkem stojím, a vím, že bych neměl trpět předsudky, nebo nějakou falešnou předjímavostí - nicméně jsem se pročítal asi dvaceti maily, které si stěžovaly na implementaci našeho systému, a že zejména některé formulace nejsou zrovna podle jejich gusta. Dost dobře nechápu, co se jim na termínu " Faktura vydaná", "Proforma faktura", nebo "Účetní doklad příjmový" konkrétně nepozdává, nicméně jistým vodítkem by mohl být podpis autora mailů, kde bylo napsáno doslova "Za Útvar pro spisovnou češtinu a diakritiku, podepsán vedoucí útvaru, István Huivédiy". Tak nějak jsem pocítil závan toho, že na tohle úplně kafe stačit nebude, takže jsem s povzdychem vzal za kliku v kanceláři a spatřil Terezčino otce, jak se urputně mračí na svůj monitor. Na můj dotaz, copak, že jsem to prošvihl odvětil, že se už třetí den pokouší donutit náš systém, aby podával na přání klienta reporty i v azbuce, že nesnáší diakritiku a už mu z toho hrabe. Abych ho trochu povzbudil, pravil jsem, že v tomhle ohledu rozhodně není sám. Dodal jsem, že zejména Zeus - hromovládce, Diakritiku vyloženě nenávidí a na rozdíl od kolegy má sklony komentátory následně drtit bleskem, což jak doufám Terezčino otec aktuálně v plánu nemá.

Kolega prohlásil, že na blbosti mne užije, vytáhl cigaretu a vyzval mne, abych se k němu přidal. Docela jsem to uvítal, takže jsem si vzal bundu a připojil se k němu na balkon, který v naší firmě slouží jako kuřárna. Terezčino otec si zapálil, hleděl směrem k městu a prohlásil, že nechápe, jak si může člověk vypěstovat za tak krátkou dobu hlubokou nenávist ke konkrétnímu písmenu, nicméně, že se mu to podařilo v téměř rekordním čase, a páter Koniáš by na něho v tomhle směru byl nepochybně hrdý. Zeptal jsem se tedy, co za konkrétní písmeno ho natolik uráží, a bylo mi odpovězeno, že v azbuce "šč" a kolega že je moc rád, že v češtině tolik výrazů, kde se vyskytuje "šč", zase tolik není.

Odhodil cigaretu, zapálil si další a pravil, že ho napadají snad jen, "košče, klešče" - ščípačky, jaký jiný, neasi - ščekna, a potom už jedině ščígro, což on v tomhle případě tedy rozhodně nemá.

Konstatoval jsem tedy, že zapomněl na slovo termoska, protože tohle se úplně nabízí samo. To ho poněkud zarazilo, takže jsem na jeho nevyslovenou otázku pravil, že samozřejmě ščajem, aby bylo úplně jasno, a že by to měl zohlednit ohledně těch výstupů ze systému.

Kolega pokrčil rameny a dotázal se, zda jsem sebou do pustiny vzal i našeho Hotlinera, protože od nového roku ho neviděl a odmítá sem už chodit sám. Objevili se tu od konce roku již dvakrát majitelé firmy, a i když na paranormální aktivity nevěří, že tu sám nebude, protože tu straší. Odpověděl jsem, že nikoliv, ale nemohu vyloučit možnost, že ve své rodné hroudě podlehl volání domoviny, sfáral do hlubin více než je zdrávo a momentálně páčí nějaký olbřímí Korund, na který narazil.

Odpověď přišla téměř ve stejném okamžiku, kdy se před barákem zastavil smykem picku-up, z něho vyskočila silně naštvaná Lenka, vykopla z korby cosi, co jsme z balkónu identifikovali jako zmizelého kolegu, zahulákala, že tohle bude nejspíš naše, a že už to v životě nechce vidět. Že poslední tři dny trávil tím, že jí hulákal totálně na šrot před oknem, jak moc ji miluje a že ho nezastavila ani ledová voda a vypnul ho až kýbl, kterým ho majzla přes kokos. Na to sedla do auta a byla pryč - takže jsme se vydali padlého kolegu sebrat z ulice.

Kolega hotliner byl totálně mimo, silně zapáchal a kdyby mi nadýchal do nádrže, mohl bych jen na výpary klidně jezdit celý měsíc, takže když ho spatřil náš vedoucí, okamžitě zavelel, ze musí do sprchy, protože majitelé firmy jsou opět na cestě k nám a tohle by je nejspíš dvakrát nepotěšilo.

Problém byl, že i když jsme ho podpírali, nejspíš mu ten veškerý oktan moc nesedl, takže začal poněkud upouštět hořejškem, takže se za námi začala táhnout podezřelá stopa. Slečna recepční pravila, že v téhle firmě už viděla hodně, ale tohle už je moc i na ni a že ať nepočítáme s tím, že tohle bude uklízet. Vedoucí obhlédl situaci a zhodnotil, že já jsem jediný natolik fyzicky zdatný, že ho dokážu do sprchy dopravit, Takže ať ho proboha někam odvleču, zatímco se pokusí kolektivně vzniklé znečištění alespoň částečně nějak uklidit.

Takže jsem vláčel kolegu Hotlinera pryč a po pár úspěšných manévrech se mi ho dokonce podařilo vhodit do sprcháče, pustit na něj vodu a zabouchnout dveře.

Když jsem přišel na recepci, abych alespoň nějak pomohl s úklidem, zjistil jsem, že majitelé firmy už jsou na místě a zajímají se o to, copak je to za bordel na koberci.

Vedoucí i Terezčino otec se pravda bili statečně, ale na otázku, kde se to tam vlastně vzalo, se jim moc odpovídat nechtělo, protože bylo jasné, že by kolegu Hotlinera čekal okamžitý vyhazov. Tedy jsem vešel, zhodnotil situaci a pravil jsem, že za to celé může "šč". Majitel firmy se zeptal, jak to myslím a tedy jsem mu osvětlil, že v rámci konzultace s výstupem v azbuce se tu zastavil ruský klient, jsa vybaven vodkou - ale zakusky už niet, a nejspíš bude na pozici junior, protože mu to očividně moc nesedlo. Že tu všichni jsme autem, takže my bychom byli pod vlivem asi těžko a zda by majitel mohl zvážit nějaké přihození do fondu, právě pro takové případy.

Nejspíš se s Evou znám už moc dlouho.

Majitel řekl, že si to promyslí, ať je ten bordel pryč, nasedl do auta a odjel.

Terezčino otec se mne dotázal, jestli si uvědomuji, jak to bude drahé, protože mi to sežral i s navijákem a dostat pár kilometrů vlasce a rybářský háček ze střev majitele firmy, zabere lékařům docela dost času.

Poslání ?

Asi jen jediné. Nekvičte jako prase před oknem někoho, kdo o Vás nestojí. Protože pak se stanete prasetem o které nestojí vůbec nikdo. Ani řezník ne.

Redukce Darwinovo teorie

10. ledna 2018 v 12:00 Zápisník cholerika
Jsem toho názoru, že občasný kontakt se syrovou realitou člověku rozhodně neuškodí. Pravdou je, že realita má sklony čas od času být poněkud surovější, než je v běžném měřítku zvykem, ale ani to podle mne není úplně na škodu, protože Vám to alespoň připomene nějaké základní pravdy, které se z Vás televize a internet, úporně snaží odstranit. V drtivé většině případů a v městských podmínkách si obvykle vystačí s tupým předmětem, jako je například chytračící klient, městská policie, nebo nezisková organizace pro záchranu Žraloků běloploutvých (což jak jistě uznáte jest, v našich končinách, věc hraničící téměř s každodenním přežitím) - a nebo -podobných prostředků po ruce nemaje, použije to co je momentálně po ruce, což v mém případě byla celá okolní příroda.

Jak jsem již naznačil, před koncem roku jsem měl silnou potřebu opět zmizet z civilizace. V tomto případě bych rád PT čtenářstvo upozornil na to, že si máte dávat pozor, co si přejete, protože mojí maličkosti se to splnilo téměř úplně, a to tradičně za podmínek více než bizardních.

Ale popořadě.

Podobně, jako loňského roku, jsem se zeptal kamaráda, zda by mi poskytl svůj srub, abych se poněkud vzpamatoval z pomalu propukající hostility, a nabral do dalšího roku nových sil. Kolega, opět celkem nic nenamítal, protože další děcko už bylo na cestě, tedy mi dal klíč a požádal mne, abych srub obhlédl, a případně provedl drobné opravy, ale že neočekává nic zásadního, a je celkem rád, že se tam dostane jednou ročně alespoň někdo. Tedy jsem poděkoval, sbalil si věci - a vyrazil s vidinou klidného odpočinku.

Jak jsem se již zmínil minule, srub stojí v takové pustině, že by tam zmagořil i požární hydrant, a i Yettiové vedou letité spory o tom, zda takové místo skutečně vůbec existuje. Tedy značka ideál. Takže jsem se probojoval sněhem téměř až ke srubu (tedy zhruba půl kilometru pod kopec, protože dál to fakt nešlo), naložil si na záda bagáž a zásoby - a vyrazil. Pod nohama mi křupal sníh, nikde ani noha, prostě paráda.

Došel jsem skoro až před srub, když mne upoutal kolouch, který stál u srubu a olizoval rampouchy, které visely z podkroví. Byl tím docela zaujatý, takže mne nejspíš neslyšel přicházet - a nebo, což pravděpodobnější, byl přesvědčen, že má halucinace, protože podobně jako většina myslících tvorů mu nedávalo smysl, co by kdo v takové prdeli světa dělal. Bohužel mi poněkud blokoval vchod, takže jsem vyčkal ještě pár chvil a pak jsem si odkašlal, a předpokládal jsem, že ho tím vystraším, což se mi skutečně podařilo. Srnec se ohlédl, skutečně se vyděsil, sklonil hlavu a plným tryskem se rozběhnul proti mě. Stačil jsem sebou tak tak bacit do sněhu - jeho parohy mne minuly snad o půl metru, a semínko na ragú z jelena pak tryskem zmizelo do lesa - ale jako úvod klidného začátku nového roku mne to mělo nejspíš na něco upozornit. S tichou kletbou " počkej až si seženu dobrý víno a koření" sem se zvednul ze sněhu, šel se ubytovat - a hlavně si zatopit.

Když o tom dumám zpětně, myslím, že jsem prostě stál jen mezi ním a lesem, a prostě to vzal po nejbližší možné dráze - ale řeknu vám, když vám něco podobného žužlá palec v ZOO, a když se proti Vám tryskem žene něco, co má 15 cm dlouhé parohy, ostré jako dýka - je to docela rozdíl.

Poněkud rozladěn jsem tedy odemknul srub, hodil věci dovnitř s tím, že si připravím dřevo na topení, ať už to mám pro dnešek z krku a s představou knížky, grogu a vůní dřeva jsem šel odemknout přístěnek s palivem, které jsem tam nachystal už vloni. Zámek šel poněkud ztuha. To jsem sice očekával, ale co jsem neočekával bylo, že na mne po otevření dveří snese kulometná palba takové kadence, že by to zahnalo i němce od Stalingradu, takže jsem okamžitě dveře zase přibouchl, opřel se o ně zády a poslouchal zvuky doznívající kanonády.

Promnul jsem si unaveně čelo, marně zauvažoval na téma, co se tady sakra děje, a kdy sem někdo stihnul během roku nainstalovat a znesvětit indiánské pohřebiště, a pak nakoukl škvírou dovnitř. Sice tam bylo šero, ale zřetelně jsem na zemi rozpoznal nějakou chlupatou kouli s velkýma ušima, která dýchala jak o závod a byla ke dveřím otočená zády. Když jsem si tedy odkašlal podruhé, měl jsem možnost sledovat, jak chlupáč propukl opět v aktivitu a dveřmi začala opět otřásat bubnová palba, což bylo něco, co jsem vážně nikdy v životě neviděl. Netuším, jestli se pokoušel prohrabat ven, nebo jestli tam měl někoho, kdo mu páskoval a nabíjel - ale prostě kopal zadníma běhama směrem ke dveřím, což v praxi znamenalo, že lítalo všechno možné směrem na mne, a já jen doufám, že to byly kousky uhlí a ne zmrzlé bobky, které si podobně jako to dělá Chuck Norris s municí, vyráběl uprostřed střelby.

Dal jsem si tedy cigaretu, nechal dveře otevřené a šel si vybalit. Když jsem se asi po čtvrt hodině šel podívat do dřevníku, už tam nikdo nebyl, jen několik stop ve sněhu ukazovalo na dobrovolnou migrační politiku, takže jsem sebral dřevo a šel si opatřit teplo, a cestou jsem dumal o tom, že je docela klika, že v potoce nežije žádný aligátor, a že ani bengálským tygrům se k nám moc zrovna dvakrát nechce.

Víte jsem opravdu zvyklý na ledacos. Ale když na Vás útočí i býložravci - nejspíš Vás to donutí k jistému zamyšlení.
Každopádně přišla noc, já jsem vzal z batohu pixlu sardinek, kdyby se snad Darwin zastavil, otevřenou ji nechal před dveřma srubu a šel spát. Bylo ticho, klid a jen zvuk praskajícího dřeva - což bylo přesně to, co jsem po náročném příjezdu potřeboval.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že se vůbec nic nestalo, což bylo přesně to, co jsem si přál.

Chyba.

Udělal jsem si kafe, vzal cigaretu s tím, že si půjdu zakouřit do zimní krajiny. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že se Darwin na sváču zastavil. Nejspíš jsem se nějak přehmátnul, a místo normálních sardinek jsem otevřel sardinky v tomatě, takže všechno v okolí dveří vypadalo jako Texaský masakr motorovou pilou. Ten malej hajzlík to zasvinil úplně všude v okolí dvou metrů, ale jak to dostal i na kliku od dveří, je mi skutečně záhadou. Takže jsem se posadil na lavičku před srubem, kouřil, pil kafe a kladl si otázku, co že jsem to vlastně v minulém životě musel provést tak moc zlého, že mi to Matka Gaia dává takhle strašně sežrat. Po chvíli se odněkud přiloudal i Darwin, očichal mne, pak prázdnou pixlu od sardinek, opřel se packou o dveře srubu a zahleděl se na mne. Otevřel jsem mu dveře, protože i já sám jsem ze sebe cítil zápach bezmoci a bylo mi jasné, že nejspíš tam bude víc doma, než já. Dokouřil jsem cigaretu, dopil kafe a šel dovnitř. Darwin všechno očichal, dospěl nejspíš k závěru, že je vše při starém, a zahleděl se na mne s káravým pohledem lázeňského hosta, kterému ještě nepřipravili pokoj. Zahleděl jsem se tedy Darwinovi tváří v tlamičku a pravil jsem, že sundavat klec z půdy mne ani nehne, protože stejně si může všude trajdat jak chce, a nehodlám mu měnit plínky jenom proto, že se mu nechce chodit ven.

Darwin to celkem akceptoval, takže když chtěl jít ven, položil zase packu na dveře, aby byl vypuštěn ze srubu a když chtěl do tepla, vyskočil na okno a čekal, až si ho všimnu. Na noc sem ho samozřejmě nechával venku a kromě toho, že jsem ho dokrmoval a nechal spát v teple, jsem se o žádný další kontakt nepokoušel - přece jen nechat se pokousat kunou nebylo úplně v plánu a Darwin nevykazoval nějaké známky toho, že by mi lezl do spacáku, nebo se chtěl tulit.

Takže jsem zase oslavil dalšího Silvestra spokojený, klidný, s Darwinem a Jackem Daniel´sem po boku.

Nicméně, nadešel den odjezdu zpět do civilizace a já se začal balit. Darwinovi se to očividně moc nezamlouvalo, čmuchal kolem, takže jsem ho nechal v teple a vyrazil nahodit auto, abych ho nastartoval a alespoň trochu vytopil. Takže otočím klíčkem - a nic. Bylo mi to divné, takže jsem to zkusil ještě párkrát se stejným výsledkem, abych pak odházel sníh z kapoty a podíval se na motor.

Snad všechny dráty byly přehryzané, k mojí velké nelibosti a hned mi bylo jasné, že budoucí ragú s karlovarským knedlíkem v tomhle případě v tom bude nejspíš nevinně. Dodusal jsem tedy srubu, vylovil mobil a s tichým klením, se vydal do kopců lovit signál. Darwin se zřejmě rozhodl, že si mne ponechá na chov, protože takový dement, jako já se dá asi těžko za normálních podmínek sehnat, a podniknul nejspíš nějaká protiopatření. Zhruba po osmi kilometrech a převýšení o výšky pěti Everestů jsem se nakonec dovolal asistenční služby, takže jsem se nakonec o čtyři dny a pět infarktů později do Prahy nakonec dostal - což je vlastně i důvod zpoždění článku v pravidelném termínu. Přesvědčit odtahováka, aby naložil moje auto uprostřed ničeho nejspíš vydá na samostatný článek a mě už dochází místo.

Takže poslání na závěr je asi jen jedno:

Je skvělé, když jste připravení na všechno . Ale je možná lepší zmizet na loď do Karibiku, ještě před tím, než se tohle vůbec stane, podobně, jako to dělá Eva ..