Protokol přepravy židle

11. října 2017 v 15:11 |  Zápisník cholerika
Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality - a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí - a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise "posez" a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání - i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda - při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty - ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma - a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě - tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča ...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. října 2017 v 16:42 | Reagovat

Pláču.
Pláču napůl smíchy a napůl lítostí.
Tedy, Evu jakože trošku lituju, to jo, ale mnohem víc mi je líto, že jsem z tohoto představení neviděla ani kousek :-)

2 Zdenka_P Zdenka_P | 12. října 2017 v 11:45 | Reagovat

To... prostě... není... možné... !

3 m. m. | E-mail | Web | 30. října 2017 v 12:50 | Reagovat

Já jenom nemůžu pochopit, proč si proboha sedala na tu jezdící židli na kolečkách v tramvaji, kde jsou sedadla, a ještě k tomu když byla poloprázdná. Ani kočárkáři nelezou do mhd bez zajištěných koleček, aby se jim to někam nerozjelo, a to mi to přijde mnohem stabilnější na zaparkování než kancelářská židle.

4 Cholerik Cholerik | 31. října 2017 v 1:26 | Reagovat

[1]: Popravde receno, ja celkem taky. tohle bych docela rad videl nazivo.

[2]:problem je, ze mi tohle nikdo neveri, ale fakt se to stalo. Urcite jsou na to svedci na ose Staromestska->Mirak->Vrsovice.

[3]: Kancelarska zidle zadnou brzdu nema. a v tomhle smeru myslim Evu celkem chapu - vim to podle sebe, kdyz sem ucil na sermu tyce, spopusta lidi se mi na to povesila, pac mela dojem, ze je to standardni stangle vod tramvaje. Takze mi to zas tak divny nepripada, ze hajila vlastni majetek, pred nejak moc chtivym gerontem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama