Říjen 2017

Adrenalin přepravního procesu

25. října 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Někdy mi přijde, že se stávám obětí pečlivě promyšleného vzorce Svého okolí. V těchto chvílích mám za to, že okolní svět ,má v plánu v podstatě jen jednu jedinou věc - a to sice pořádně mne naštvat. Tak nějak se mi nechce úplně věřit tomu, že jsem v tomhle ohledu sám, protože jakkoliv jsem přístupný různým teoriím o chaosu, tohle už se žádným druhem náhod okecat prostě nedá. Věci mají navíc tendenci se na sebe nabalovat, a čím jste více v defenzívě, tím se zvětšuje šance, na Vás za příštím rohem v horším případě číhá Lucifer s opoziční smlouvou v ruce, nebo v tom lepším, jenom smečka hladových velociraptorů.

Tak přesně tohle prožívám už od pondělka, a zatím to moc nevypadá, že by se situace nějak zásadně obracela v můj prospěch. Začalo to hned při pondělku, kdy jsem dostal flastr za rychlou jízdu. Docela mne to namíchlo, protože to bylo skutečně o fous a minulo by mne to zcela - a to poslední, co by se mi momentálně chtělo, je přispět do obecního fondu radnice města, nota bene, když v dané obci ani nebydlím. To, co je na tom celém však skutečně k naštvání je fakt, že už druhý týden jezdím MHD, protože moje firemní auto je nemocné a tedy se nutné zlo proměnilo v něco, co bych nejspíše označil jako zátěžový test nervových obvodů pro hlavu Terminátora.

Tak předně - s mojí situací jsou dispečeři dopravních podniků očividně obeznámeni, protože už druhý týden si se mnou hrajou na schovku. Projevuje se to tak, že neustále přesouvají zastávku autobusu z místa na místo a to ideálně tak, abych přišel ve stavu ranní demence na místo, kde byla ještě včera a zjistil, že tam kde stojím, dneska už nic není. Většinou jí dopravní podnik přesune o dvě ulice dál a ideálně za roh, nebo do kopce, aniž by se o tom na minulém místě nějak zmínil. Já osobně mám kliku, že jsem v mládí četl Mayovky, takže jsem doposud dokázal dostopovat autobus podle troubení řidičů a plynových emisí, ale ani tak mi to moc zábavné nepřijde. Na jednu stranu to chápu - pražská MHD chce, aby jim autobusy a tramvaje dlouho vydržely, a tedy logicky čím bude obtížného hmyzu zvaného cestující méně, tím bude menší amortizace.

Další věcí, na kterou narážím bohužel poslední dobou opakovaně, je část cesty, kterou jsem nucen absolvovat tramvají. V určitém bodě trasy se bohužel namohu vyhnout tramvaji číslo devět, kterou si oblíbil nějaký bezdomovec. Ten chlap smrdí tak brutálně, že nejpozději do dvou zastávek ostatní cestující z vagónu ostatní cestující vyžene, ti méně otrlí se pokusí procpat okénky už za jízdy, čímž se výrazně proviňují proti jízdnímu řádu. Popravdě se nedivím, v tomto případě se snaží zachránit holý život, protože zápach je takového kalibru, že by měl mít zakoupenou svoji vlastní permanentku. Tedy pokud v Praze uvidíte tramvaj číslo 9, kde jeden vůz je naprosto přecpaný a druhý úplně prázdný, do toho prázdného pro živého boha v žádném případě nelezte. Nevím , zda to nějak souvisí s tím, že se řidiči tramvají nějak kolektivně rozhodli přizpůsobit vnitřek vozu teplotně na úroveň finské sauny, nicméně mám dojem že s klesající teplotou bude podobných věcí přibývat a tedy krmě šály a čepice bude rozumné si přibalit sebou do batohu i helmu a dýchací systém Darth Vadera, protože je zde určitý předpoklad, že obsahuje detoxikační filtry.

Poslední věcí, o které bych se dnes zmínil, je věc, která se mi přihodila v neděli cestou na trénink a opět byla cesta MHD v hlavní roli.

Jedu si v klidu v poloprázdné tramvaji, přemítám o nesmrtelnosti chrousta a jiných zásadních problémech současnosti, jako například že Eva je asi jediný člověk na světě, kterému dokáže zdrhnout chobotnice, a to nejen z akvária, ale úplně z bytu v centu Prahy, když zaznamenám přes sluchátka cosi podezřelého.

Nade mnou stojí slečna, a dýchá nějak ztěžka. Bylo mi to trochu divné, nicméně ptát se zda je tohle u ní normální mi přišlo poněkud nevhodné. To trvalo ještě dvě zastávky a protože divný dech neustával začal jsem po očku sledovat situaci. Takže mezi Andělem a Smíchovským nádražím najednou slečna začala obracet oči v sloup a bylo zřetelné, že sebou každou chvíli sekne. Takže když se začala sunout k zemi, vypálil jsem ze sedačky a zachytil ji, protože to nevypadalo, že by se chystala na streetartovou ukázku breakdance. Navíc se začala nekontrolovatelně klepat a zřejmě jsem měl tu čest vidět poprvé v životě epileptický záchvat naživo.

Takže jsem slečnu zaparkoval na sedačku a mluvil na ni, dokud nezačala alespoň trochu reagovat. Samozřejmě jsem se jako první zeptal, zda mám zavolat sanitku, což slečna odmítla s tím, že to bude v pohodě a že to za chvíli samo přejde. Moc se mi tomu věřit nechtělo, takže jsem stál u ní, a když začala jevit známky toho, že se zase začíná klepat a kácet, zopakoval jsem postup. Takže místo toho, abych jel na trénink, dorazil jsem se slečnou až na konečnou, informoval řidiče co se děje a po několika poklusech se nám podařilo slečnu dostat ven. Na studeném vzduchu přeci jen trochu pookřála, a zeptala se mne, kde to jsme a co se děje. Informoval jsem tedy slečnu, že jí upadlo tělo a že podle toho, jak se klepe by musela jako pes stát slušnej balík - a už sem vytáčel číslo na sanitku.

Sanitka nakonec přijela celkem rychle, popsal sem záchranářům situaci, svěřil slečnu do jejich péče a odjel na původní destinaci.

Tak nevím.

Spousta lidí vynakládá nemalé částky na to, aby jim bušilo srdce, zvýšil se jim tlak, nebo si přivodili nějaký dechberoucí prožitek. Myslím, že na to jdou filozoficky špatně, protože k dosažení podobně adrenalinového stavu úplně postačí, aby si jednoduše nastoupili v Praze do tramvaje …

Omluvenka

18. října 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Je mi to líto, ale díky časovému vytížení jsem nestihl na dnešek žádný článek připravit.

Hm, a vlastně není - a vysvětlím proč.

Na poslední chvíli jsem byl zapojen do jednoho šermířsko-divadelního projektu, který mi momentálně žere veškerý volný čas, a protože to má vypuknout už příští týden, jedeme všichni na maximum. Já z toho samozřejmě nebudu mít ani korunu, nicméně se očekává docela dobrý zisk, který sakumprdum půjde na renovaci hradu a na takové věci já jsem fanda.

Tedy se omlouvám a pokusím se to příště napravit, protože tak nějak tuším, že z toho kouká jak kopec srandy, tak kopec ostudy a u toho rozhodně musím být.

Cholerik

Zpoždění

11. října 2017 v 15:17 Zápisník cholerika
Omlouvám se tímto PT čtenáři - z nějakého důvodu článek nevyšel v obvyklém časovém termínu, přestože mi blog tvrdil že ano.

Napravil jsem to ihned, jakmile jsem to zjistil a doufám, že se to do budoucna již nebude opakovat ...

Cholerik

Protokol přepravy židle

11. října 2017 v 15:11 Zápisník cholerika
Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality - a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí - a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise "posez" a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání - i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda - při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty - ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma - a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě - tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča ...

Nahlédnutí do seriálového světa

4. října 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Jsa poněkud vyčerpán třídním bojem s proletariátem, jak již laskavý čtenář nejspíše zaznamenal, dnešní příspěvek bude trochu odlišný. Je až neskutečné, co lid dělný dokáže vymyslet, aby se vyhnul tomu, aby skutečně odvedl nějakou práci a myslím, že v tomto směru se jedná o skutečně nevyužitý potenciál. Myšlenková energie, kterou do toho vkládají je opravdu dechberoucí, a kdyby podobnou invenci měli i vědci z NASA, dávno už si pěstujeme fialky na Saturnu.

Eva je naštěstí momentálně v tomhle směru nenáročná, neboť je zavalena obrovským množstvím služebních cest, na blbosti a remcání jí už moc kapacity tedy nezbývá a tím pádem mám nějakou chvíli i čas sám pro sebe. Kvituji to poměrně s povděkem, přes celé léto jsem se prakticky nezastavil a jsem hluboce přesvědčený o tom, že by každý člověk na světě by na alespoň jeden půlden za čtvrt roku pro sebe mít měl.

Jakkoliv jsem si totiž říkal, že už sem žádné recenze posílat nebudu, pro dnešek jsem se rozhodl udělat vyjímku, neboť si myslím, že se o tomhle moc neví a to je dle mého soudu škoda.

Abych to poněkud upřesnil ohledně těch recenzí. Faktem je, že aktuálně o žádné recenze žádán nejsem, byť poněkud z pragmatického důvodu. Když totiž Váš příspěvek má 3x vyšší čtenost, než podobná recenze šéfredaktora, sice to nejspíš o něčem vypovídá, ale velení serveru to nijak zvlášť nepotěší, zejména při faktu, když odmítáte jako já se tvrdošíjně připojit k redakci, nebo nějak prozradit své alterego. Rozhodně z toho nemám žádný pocit hořkosti - jsem přesvědčený o tom, že každý šéfredaktor kulturního serveru má právo na vlastní pojetí a vlastní pravidla a mě tím v podstatě ubude další práce.

Nicméně k věci.

Protože jsem poslední dobou poněkud vyčerpaný, uchyluju se doma pouze k pasivním činnostem, za což se sledování seriálů považovat dá. Nejsem samozřejmě zcela imunní ke všemu - věci v televizi jako například Grimm, nebo Teorie velkého třesku mne docela baví, nicméně jsem spíše televizní posluchač než divák, a tedy je nijak aktivně nevyhledávám. Jsem sice hrdý na to, že jsem z Hry o trůny, nebo Sexu ve městě nespatřil ani jedinou minutu, ale zároveň mám dojem, že jsem tímto skutkem nedošel k nějaké zásadní duševní újmě. Pokud se někdy uchyluji k nějaké známé klasice, bývá to nejčastěji Constantine, Daria, nebo Dead like me - většinou si pustím jeden díl, podobně jako si pouštíte coby kulisu oblíbenou píseň. Nicméně jsem v tomto případě přihrávkou dostal dva kousky, o kterých bych se tu rád zmínil. Chápu, že nemusí zapadnout zrovna do Vašeho vkusu, ale v obou případech mne to zaujalo natolik, že jsem přesvědčený o tom, že to za pozornost stojí.

První ze zmiňovaných případů jsou Polské legendy.

Nejedná se ani tak o seriál, jako spíše o mini sérii, kterou dala dohromady parta nadšenců a hodila ji na internet zcela zadarmo. Přiznám se že jsem tomu úplně propadnul. Kdybych to měl nějak definovat, ústředním motivem je v zásadě obrázek toho, jak funguje Peklo ve dnešním světě, aniž by se snažilo popřít cosi jako staroslovanskou mytologii. Zní to šíleně ? Já vím.

Tvůrcům Polských legend se podařila neuvěřitelná záležitost - výběrem (ne)herců počínaje (protože jsou neskutečně dobří), přes digitální efekty, za které by i George Lucas dal dva přední zuby za tohle provedení, až po fakt, že jsi na krátkometrážním formátu dokázali vybudovat vlastní universum, které je opravdu chytlavé a zároveň pracuje se plejádou skutečných legend, a přitom přerod do dnešního světa je naprosto unikátní. Popravdě v této kvalitě a razanci jsem se něčím podobným setkal prvně - a skutečně mám rozporuplné pocity z toho, že Allegro tento projet opustili ve prospěch nového Zaklínače. Nicméně, pokud budou držet nastavenou laťku - Zaklínač bude vážně docela mazec a jsem na to hodně zvědavý.

Druhou věcí, která mne celkem spolehlivě dostala byl seriál G.L.O.W.

Připouštím, že ani ne tak tématem, protože je to docela profláknutá věc , jako spíše provedením. Tohle asi zaslouží trochu bližší osvětlení. G.L.O.W. (tedy Gorgeous Ladies Of Wrestling) se stal naprostým fenoménem a trhákem v devadesátých letech minulého století. Zde musím poněkud odbočit - profesionální wrestling je totiž hodně podobný mé odbornosti, a totiž šermíření. Přestože potřebujete celkem rozsáhlé znalosti a trénink, jde tu o druh bojového divadla, které při správném a bezpečném provedení opravdu dokáže působit realisticky a brutálně. Dle mého soudu by to mělo být kompenzováno humorem (protože když o vezmete do důsledku, je to strašné ukazovat, jak se lidé zabíjejí), případně příběhem, kam i tahle složka lidského charakteru patří. Ve wrestlingu nikdo neumírá, nicméně míra deklarované brutality je tam celkem značná - a i když se jedná pouze o divadlo, dokáže to být celkem působivé. Tak nějak to člověk lépe snáší od trénovaných, osvalených borců v MMA, nebo od boxerů - ale v momentě, kdy totéž představení předvedou opravdu nádherné holky v působivých kostýmech, většinu diváků to zasáhne silou vržené cihly. G.L.O.W. , jakkoliv byl kontroverzní, byl prostě trhák, který byl na primetime po několik let a i když se jeho úspěšnost pokusilo navázat několik wrestlingových federací, nikdy se to úplně nepovedlo zopakovat. V každém případě ve jeho šlépějích jdou i v současnosti superhvězdy dnes a stále je to dobrý byznys, který přitahuje masy, protože kombinace krásných žen, boje, násilí a příběhu má tak nějak lidstvo geneticky v sobě.

Seriál pojednává o tom, jak to celé vzniklo, vznikalo, jaké s tím byly potíže a jak strašně je těžké všechna protivenství překonat. Jedná se samozřejmě o poněkud umělecky upravenou verzi - skutečnost nebyla tak dramatická, ale seriál Vám nabízí pohled do světa, kam se normálně moc nedostanete. Problém je v tom, že se hlavní mozek této show snaží dát dohromady partu hereček, tanečnic a dvou sportovkyň, do nějaké koncepce zmíněného druhu divadla, a je to depka na depku, protože nic nejde jak má. Navíc je jasná jedna věc - pokud bude show úspěšná, herečky ani tanečnice už rozhodně žádný Louskáček, nebo Othello nečeká - a pokud to bude propadák, tak ... Ale přesto do toho jdou všichni na 200%, protože prostě nic jiného nemají ...

Zní to blbě, co ? Proč by se na tohle měl někdo koukat a ztrácet tím vůbec čas ? Povím Vám to.

Celý seriál je totiž natočený takovým způsobem, že si musíte při jeho sledování neustále opakovat, že to není dokument. Že je to seriál a to co vidíte jsou herci! Tohle není skutečné, takhle to nebylo a není, jsou to herci a jen to hrajou !! Tak moc působivé to je a i na cynika mého kalibru to docela zabralo.

Tedy závěrem:

Jsa zasažen bacilem, jdu bacit i sebou o postel - a i když chápu, že můj tip ohledně seriálů nemusí být podle Vašeho šálku čaje, jdu spát s pocitem, že jsem alespoň kus osvěty spáchal.

Tak příště snad o něčem normálnějším ...