Rizika impulsivního nákupu

21. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje - a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně - takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé - pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic - a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. června 2017 v 18:31 | Reagovat

Choleriku, to je krásný! :-D Já původně očekávala, že si třeba pozadí rozedřel zapomenutou kancelářskou sponkou - a on to ohradník! :D

2 Bessie Bessie | E-mail | 23. června 2017 v 21:20 | Reagovat

Já jsem se taaaaaak nasmála! ...jen nechápu, proč si říkáš "cholerik" - protože běžný cholerik (třeba já) by už v takové situaci nejméně třikrát vyletěl z kůže! Takže obdiv! ;-)  :-)  :-D  8-)

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 25. června 2017 v 15:43 | Reagovat

Brilantní! Smála jsem se tak, až mi tekly slzy a úplně jsem si při tom vzpomněla na Saturnina - některé formulace byly této nesmrtelné klasice opravdu velmi podobné :-)

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 26. června 2017 v 15:48 | Reagovat

Já nevím čím to je, ale poslední dobou se nějak nestíhám dostat ke klávesnici...
Zas je to dobře, poprskaný telefon se rozhodně utírá líp, než vyprsklý kafe s mlíkem v klávesnici, v bordelu na stole a na monitoru :-)

Ovšem vzpomněla jsem si taky na jednu třešňovou historku a Terezčino otce můžete uklidnit.
Šlo to ven.
Horší je, když to ven nejde.
Křeče jsou stejný, možná i větší, ale rozhodně dlouhodobější...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama