Červen 2017

Období rádiového klidu

28. června 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku - ale prozatím, se hodlám držet tradice - tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni
Nesežerou upíři
Nepodřízne zaklínač
Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem
Nepřejedou mne tankem
Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou
Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě
Neutopí mne piráti z Karibiku
Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí - a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé - přistálo mi do mailu tohle:

"Pane vrchní, prosím jeden jahodový bubble tea a krekry s okurkovým dipem."
"Osmnáct ti bylo, mladej?"
"Ano."
"Tak si dej pivo a neser…"

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce - některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:



V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :


Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:


Na to už toho moc dodat nelze ...

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky - a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:


Rizika impulsivního nákupu

21. června 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje - a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně - takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé - pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic - a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Nedostatky textového sdělení

7. června 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:
Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:
Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:
Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

"Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi."

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.