Březen 2017

Nepřítomnost varovného označení

29. března 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Varování:

Článek nejspíš bude obsahovat sprostá slova, politicky nekorektní fakta a nevhodné příměry. Ale s tím se nedá nic dělat, takže pokud jste poněkud útlocitnější, nečtěte to.

Je občas s podivem, kolik lidí je ochotno ignorovat realitu, obzvláště když se to dotýká jich samotných. Většinou si tohle zjištění moc nepřipouštím, protože se zejména po ránu pohybuji ve stavu hraničícím téměř hlubokého bezvědomí, nicméně dnes v tramvaji mi můj mozek naservíroval, že tady už jde o život a tedy bych k tomu měl zaujmout nějaké stanovisko. Takže jedu do práce, snažím se urvat ještě tu trochu spánku co mi cesta poskytuje, když tu přistoupila jedna slečna. Šlo si toho nevšimnout jen velmi obtížně, protože i když jsem seděl nalepený na okénku, šťouchla do mne svým pozadím, což Vám po ránu samozřejmě mnoho radosti nepřidá. Otevřel jsem tedy oči, abych se ohradil a okamžitě mi vyvstal na mysli tenhle obrázek:
Po dlouhé době mi docházelo, jak strašně uzavřený prostor tramvaj představuje a jak křehká může být hranice mezi plynovou komorou a svobodou dýchání. Slečna měla samozřejmě buničku do pasu a upnuté legíny - bohužel velikost její zadnice byla taková, že patrně porušovala hranice územní suverenity Turecka, a tedy se nedivím, že je jejich prezident pořád tak nasranej. Můj polospánkem zmatený mozek mi samozřejmě poslal automaticky tento obrázek, který mi v zásadě osvětlil to, čím se aktuálně zabývá.
Tohle je totiž jedna z věcí, které bych rád někdy přišel na kloub. Tak nějak chápu, že ne každý má od Boha nadělenou postavu zahraniční modelky, nicméně pořád existuje cosi jako soudnost a vkus. Migrantů tu zase vážně není tolik, aby se sem vyplatilo dovážet hrochy, a i když připouštím, že doba poněkud zhrubla a stala se dekadentní, za podobný projev terorismu, co se týká vkusu a soudnosti v oblékání, by se dle mého mínění mělo stavět rovnou ke zdi. Je to docela důležité, a v některých případech by to celé mělo dokonce být ošetřeno místní vyhláškou. V té by mělo být jasně uvedeno, že podobné excesy by mohly vycházet z domova pouze za tmy, protože jinak by se mohli plašit koně a důchodci.

Možná v tomhle směru nejsem úplně spravedlivý - a budu dokonce první, kdo by to připustil - nicméně jsem přesvědčený, že kdo si myslí, že něco podobného je přitažlivé, nebo dokonce sexy, může být jen američan, feministka, někdo s defektem na sítnici, nebo zarytý milovník paviánů.

Chápu, že tohle je hodně o vkusu každé soudružky, a já také nejsem zrovna Twiggy, nicméně mám dojem, že bych asi nezvolil zrovna outfit, který silně evokuje Death Star, pět sekund před výbuchem.

Naštěstí slečna na příští zastávce vypadla, a asi jsem se tvářil vážně dost divně, protože mne oslovil jeden z cestujících a s mrknutím pravil : "Docela otesánek, co ?"

To už jsem moc nedával, pravil jsme, že to teda asi těžko, protože tahle očividně sežrala Otesánka včetně pantoflí a že všichni tady máme kliku, protože to bylo vo fous, že jsme vyvázli životem ještě před tím, než ji pobřežní hlídka stačila vtáhnout zpátky do moře.

Na další zastávce jsem naštěstí vypadnul ven, a nic dalšího se už naštěstí nestalo.
Tak nevím. Možná by k legínám měli přidávat taky takový ten obrázek jako, jako je na cigaretách se sdělením, že přežírání může zmenšovat oblečení a způsobit nevolnost lidem v okolí, nebo tak něco, ale silně pochybuji, že to podobně jako u kuřáků bude něco platné.

Ale aby nebyl dnešní příspěvek jen ztrátou Vašeho času, podělím se s Vámi o jednu naprosto neužitečnou informaci, která snad vrhne do celé problematiky alespoň nějaké světlo:

Důsledky vnitrokuchyňské palby

22. března 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnes ráno přišel Terezčino otec konečně do práce. Měl ruku na pásce, obličej měl jednu velkou podlitinu a vůbec celkově vypadal jako někdo, kdo přinesl cheesburger místo hamburgeru, Conoru McGregorovi. Tvářil se docela dost podrážděně, řekl že o tom nechce mluvit a zmizel v kanceláři. Pravil jsem tedy ke slečně na recepci, že jsem netušil, že Terezčino matka to s tou držkovou myslela až takhle na vážno, že tohle bude ještě hodně zajímavé, a že se pokusím zjistit podrobnosti. Slečna recepční suše zkonstatovala, že by to pro ni osobně nebylo až takové překvapení, ale i tak by ji zajímalo, jaké to je upadnout do míchačky na beton, a tedy je na nějaké podrobnosti zvědavá.

Takže jsem vnikl do kanclu, posadil se za svůj stůl a zahleděl jsem se na kolegu. Docela jsem si to vychutnával, protože v rámci mého hobby přicházím občas do práce pochroumaný spíše já, nicméně, i když se mne Terezčino otec snažil ignorovat statečně, po pár minutách to vzdal a dotázal se mne, zda takhle čumím na lidi normálně, nebo jestli si tohle trénuji na profilovku. Odpověděl jsem tedy, že jsem docela rád, že nemusím do Kolína, protože tam se teda musí dít věci, že Bronx je proti tomu nejspíš něco jako piknik pro amatéry, ale že už asi tuším, kde příště uspořádat pro svoji skupinu hru ve stylu "Kdo přežije ?"

Terezčino otec si odfrknul, prohlásil, že všichni doktoři jsou k ničemu, protože čekat na ošetření je očistec, a že je osobně přesvědčený o tom, že nejméně polovina z nich sází na to, že většina pacientů sroste přirozenou cestou v čekárně. Odpověděl jsem, že ať si z toho nic nedělá, protože mám kamaráda který dělal na pitevně, a v drtivé většině byla jako příčina úmrtí uvedeno, že pacient nestačil včas odehnat lékaře. Naštěstí to bylo psáno latinsky, takže veřejnost není nijak znepokojena, ale stejně by mne zajímalo, proč jsem musel tak na rychlo odjet do Maďarska, zvláště proto, že by to zajímalo i Evu a já bych docela nerad dopadl podobným způsobem.

Kolega se zamyslel, pravil, že by to nejspíš asi trochu osvětlit chtělo a následně mi vylíčil, jak k tomu zranění vlastně přišel.

Byla neděle a Terezka s maminkou byly domluvené, že odpoledne zajdou za babičkou a dědou, že babička má narozky a tedy je na místě na to nějak zareagovat. Kolegovi se do této společenské návštěvy moc nechtělo, takže se domluvil s Terezčino mamkou, že tentokrát vynechá, protože už jí k narozeninám popřál telefonicky, navíc v televizi jde fotbal a alespoň si udělá klidné odpoledne. Terezčino matka s tím v zásadě neměla problém, jen požádala kolegu, aby zatím vyluxoval a dal kočce prášek na odčervení. Že micina je v pohodě, a když jí to namíchá do žrádla, že to zblajzne a všichni budou spokojení. Takže kolega slíbil, že to všechno udělá, protože se to zdálo být celkem jednoduché.

Bohužel se Terezka nějak zdržela na tréninku, takže přiletěly s maminkou jako vichr z hor, Terezka hodila všechny věci na paintball na stůl v kuchyni s tím, že si je později uklidí, bafli kytku s dortem a zmizely na druhý konec Kolína. Terezčino otec se tedy rozhodl, že to s tou kočkou vyřídí hned, aby pak měl klid na televizní přenos, ukryl prášek do kočičí kapsičky, tu položil na zem a odešel. Když se šel podívat, jestli jeho lest zabrala, jak asi správně tušíte, miska byla vylízaná do čista a jediné, čeho se ta chlupatá bestie ani nedotkla, byl ten prášek.

Kolega se tedy rozhodnul, že to do té mrchy natlačí, ať se jí to zamlouvá nebo ne, bafnul kočku a i když věděl, jak takové věci normálně dopadají, nacpal jí prášek do tlamičky a držel ji tak dlouho, dokud nebyl přesvědčený, že je uvnitř kočky. Když se tak stalo, šel si do lednice pro pivo a nahodil televizi. Kočka samozřejmě na celou věc měla vlastní názor, takže po nějaké chvíli kolega slyšel, jak zvrací na podlahu, protože nechat si nacpat prášek na odčervení je něco, za co se automaticky chodí do kočičího pekla. Kolega si povzdychl a protože fotbal ještě nezačal, rozhodl se, že to alespoň uklidí.

Takže když vešel do kuchyně, kočka okamžitě věděla, že tím že prášek vydávila zřejmě celá věc nekončí a snažila se zdrhnout. Kolega za sebou sice zavřel dveře, ale i tak odchytit kočku v prostoru kuchyně není úplně snadná záležitost. Kočka navíc začala panikařit a lítat všude možně, jako by jí šlo o život a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Při jedné únikové akci se jí nějak podařilo odrazit od stěny a skočit na stůl, přímo do hromady Terezčiných věcí. Asi se jí nejspíš povedlo kopnout do spouště, protože paintballová zbraň vypálila, takže Terezčino otec dostal jednu na solar, jak se s heknutím předklonil, koupil druhou mezi oči a další kulička už se rozprskla o nově vymalovanou stěnu kuchyně. Nevím, zda Vás někdo trefil paintballovou pistolí, ale ono to docela bolí a kolega je spoustu věcí, ale odolnost hráče amerického fotbalu tedy rozhodně nemá. Takže si s hekáním snažil vytřít barvu z očí a podvědomě zamířil k umyvadlu, když vtom si našlápl na kočičí zvratky a svět se mu rázem proměnil v rychlobruslařskou dráhu. Pokusil se ještě v pádu zachytit za židli, kterou se ještě v závěru fláknul do čela, a pak už jen cítil bolest v pravém rameni. Jako bonus samozřejmě ještě dopadl na vysavač, respektive na papírový pytlík připravený k vyhození, takže uslyšel cosi jako "puf" a následně se celá kuchyně zahalila do výsledku dvou týdenního luxovacího úsilí.

Kočce se podařilo skočit na kliku a zdrhnout z kuchyně, kolega ležel na zemi, částečně pokrytý barvou a částečně produkty kočičího trávícího systému, pozoroval strop a pomalu se snášející prach se stopou chlupů, a kladl si otázku, zda má tohle všechno zapotřebí.

Protože však platné zákony vesmíru fungují naprosto precizně, v zámku zarachotili klíče a vešla Terezčino matka, která si zapomněla v obýváku mobil. Při pohledu na kuchyň, momentálně laděnou do postapokalyptického stylu, se opřela o futra a strávila chvilku dumáním. Pak řekla, že se ani nebude snažit přijít na to, co se tu vlastně stalo, ani proč je ve stěně ta díra, a že se jen omezí na otázku, z jakého důvodu visí kočka v obýváku na garnýži hlavou dolů, a proč je tam přilepená jako puberťák na výloze s dámským spodním prádlem.

Kolega si povzdychl a zeptal se, zda by nevadilo, kdyby ho Terezčino matka hodila po cestě k prarodičům ještě do nemocnice, že ho to rameno vážně dost bolí - a tím v podstatě tato akční vložka skončila.

Poslání z dnešního příspěvku je myslím patrné. Pokud budete experimentovat s kočkou na bázi vylepšení jejího zdravotního stavu, ujistěte se raději dopředu, že je Vaše zvíře ateista.

Frekvence odpálkování parazita

15. března 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Venku se poněkud oteplilo, a tedy z děr započala vylézat veškerá dostupná žebravá verbež, což jsem kvitoval s jistou nevolí. Tenhle druh příživnictví totiž nemusím ani trochu, osobně jsem nakloněn tomu názoru, že ozbrojená loupež v tomhle směru je o něco férovější řešení stavu hmotné nouze (pokud se tedy ovšem o něčem takovém dá vůbec mluvit), protože v tomto směru Vám loupežník dá alespoň na vybranou. Citové vydírání je poněkud komplikované, tedy pokud jste neabsolvovali kurzy Nitrobrany od Severuse Snapea, zatímco šance vyzkoušet bojové techniky, které proti slušným lidem používat normálně nejde, vůbec není špatné. Nemám v tomto směru moc praktických zkušeností, což bude nejspíše dobré, protože bych nerad nějakým enormním způsobem zatěžoval sociální systém banánistánu Česko, prozatím se mi většinu útoků daří odrážet formou verbální, ale poslední dobou už mi to poměrně dost brnká na nervový systém.

Možná to byla opravdu jen shoda náhod, ale když se to sejde v jednom dni, člověka to přinutí k jistým úvahám na tohle téma.

Podle mého názoru jde především o to, že se pohybuji ve špatných lokacích. Čtvrtě jako Karlín, Žižkov, nebo Libeň - tedy zhusta obydlenou komunitou neMórePyčoČechů (odvozeno podle politické korektnosti od termínu AfroAmeričan) - dnes již ponejvíce něco podobného nepotkáte. Zato historické centrum Prahy začíná být tímto druhem rakoviny poněkud zasaženo, což mi vůbec nedělá dobře na mne.

Abych uvedl nějaký příklad.

V lokaci Karlák-Pavlák se pohybuje jistý maník, který nejspíš má skutečně zdravotní problémy. Chodí o berlích, žebrá s čepicí a vypadá to trochu, jako když Vás po tramvajové zastávce pronásleduje Polednice. Klepe se po celém těle a je to skutečně na zvažování - tedy kdyby mu v mé přítomnosti nezazvonil mobil, a žebrák nevytasil iPhone7, a nezačal vyřizovat své kurzové sázky. Popravdě - byl uprostřed pracovního procesu, a ani já bych si něco podobného vůči potenciálnímu klientovi nedovolil - ale očividně na tom v hmotném slova smyslu byl lépe, než já. Dokončil s klidem hovor, a nastavil mi čepici pod nos, a já jsem opravdu pečlivě zvažoval možnosti, za kterých by mi mohlo projít ho fláknout přes tlamu jeho vlastní berlou.

Neberte to prosím špatně. Je tragické, že je někdo v takovém zdravotním stavu a zcela jistě jeho situace není jednoduchá - ale pokud svůj hendykep používá jako opodstatnění k žebrotě, z morálního hlediska nemohu cítit naprosto žádnou empatii. Navíc na tom zase nejspíš nebude finančně tak, zle, pokud si může dovolit podobnou hračku. Při telefonování se sice třást nepřestal, ale s tím předraženým jabkokrámem a nasazenou bekovkou, přece jenom vypadal o něco víc in.

Nevím, zda to na potenciální ovce zabírá, ale je fakt, že klepavých žebráků jsem už potkal nejméně čtyři kousky, a i když neumím přesně rozeznat, co je skutečné postižení, a co součást jejich povolání, stejně nevidím pražádný důvod, proč něčím podobným obtěžovat bezprostřední okolí, zejména v době nadací, neziskovek a dalších sociálních, či asociálních programů.

Můj druhý hřebíček do rakve byla slečna na Karláku, která měla zelené triko Greenpeace, v ruce desky a přistoupila ke mne s dotazem, zda mi je, či není lhostejný osud planety a vůbec budoucích generací. Odpověděl jsem, že samozřejmě není, protože jsem za svoje působení na bázi historického šermu poskytnul mladším kolegům mnoho informací ohledně střelby, vrhání nožů a plivání ohně, že tedy v tomhle smyslu mám splněno, a dotázal se, co tedy konkrétního pro přežití budoucí generace udělala ona. Slečna moji otázku nechala nezodpovězenou a začala mi vysvětlovat, že když budu pravidelně posílat kamsi do černé díry svoje peníze, podaří se mi technicky zachránit svět, nebe a dokonce i Lochnessku s Krakenem, protože Greenpeace jsou jediní, kdo to tady s budoucí generací myslí dobře, a s patřičnou finanční podporou jim půjde to připoutávání se řetězy někde v deštném pralese výrazně lépe.

Zeptal jsem se slečny, na co tedy konkrétně moje peníze hodlají použít, protože by mne zajímalo, co za služby konkrétně si vlastně pronajímám. Slečna byla ofenzivou očividně zaskočená, nicméně se nehodlala vzdát jen tak bez boje a sdělila mi, že to půjde na záchranu Tučňáků patagonských. To zaujalo pro změnu zase mne a dotázal jsem se, jak to přesně hodlají udělat. Jestli se převléknou do plavek a budou individuálně plašit kosatky, a pokud ano, rozhodně u toho chci být, že je nechci nijak podceňovat, ale v tomhle směru bych si spíš vsadil na ty kosatky, protože ty bývají na rozdíl od zelených aktivistů alespoň inteligentní. Slečna moje prohlášení statečně vyignorovala a zeptala se mne tedy, jak to se svým příspěvkem vidím. Odpověděl jsem, že mi připadá pitomé si kupovat nějakou službu, o kterou nestojím, a nejspíš ani ty tučňáci ne, a že v zásadě nevidím žádný důvod, proč zrovna já bych měl nějakému lachtanovi na druhé straně polokoule, sponzorovat žrádlo.

Slečna na mne koukala s otevřenou pusou, nicméně i naštěstí přijela tramvaj a já jsem vypadnul pryč.

Bohužel, mému utrpení ten den ještě neměl být konec.

Posledním hřebíčkem do rakve mojí trpělivosti byl jakýsi mladík, který mne odchytil hned na další zastávce tramvaje a zeptal se mne, zda bych nechtěl být přítelem dětí Unicef. Pohlédl jsem na něj poněkud skepticky a zeptal se, zda mu přijde, jestli vypadám jako irský katolický kněz. Mladíka to poněkud rozhodilo a odvětil že nikoliv, takže jsem dodal, že být přítelem jakýchkoliv dětí v mém věku mi připadá poněkud zavádějící, a nevím proč mi to celé kapku zavání pedofílií. Panáčkovi jsem tím očividně poněkud sebral vítr z plachet, nicméně řekl jsem, že když už je tady, že by mi možná s něčím mohl poradit. Zda náhodou neví, kde bych se mohl oficiálně zaregistrovat jako nepřítel kohokoliv z Unicef, na kolik by mne to přišlo, a jestli bych také nafasoval nějakou placku, či nášivku, kterou bych v tomto případě byl ochotný i nosit, protože by se tím mohla zvýšit šance, že by mi on i ostatní žebravá pakáž mohli dát na chvíli pokoj.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Pokud hodláte někoho pumpnout o peníze, je celkem zbytečné to maskovat za dobré úmysly. Stejně to nefunguje a pokud už máte potřebu lézt lidem na nervy, čiňte tak na úřadech a podobných vládních institucích, protože tím tak nějak morálně alespoň srovnáte skóre.

Neplánovaný výpadek

7. března 2017 v 14:27 Zápisník cholerika
Žel Bohu jsem byl právě odeslán na služební cestu, a tudíž nebudu schopen připravit článek v termínu. Omlouvám se tímto vzácnému čtenáři a pokusím se příští vydání již stihnout včas. Zároveň musím zkonstatovat, že mám v plánu roztrhnout Terezčino otce jako hada, protože vykloubit si rameno těsně před služebkou je nečestné a nesportovní, a navíc je mi dost záhadou, jak se někomu vůbec může taková věc podařit při něčem tak banálním, jako krmení kočky.

Cholerik

Residuum přítomnosti šťávy

1. března 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Někdy si říkám, že vyjít s některým klientem je vážně trochu obtížné. Totiž - ne že by to byli zlí lidé. Jen občas nesdílejí s Vámi tu samou realitu a jejich pohled na svět jako takový, nemusí být shodný s tím, co je považováno za běžný stav. I s tím se však dá nějak vyrovnat, pokud nenarazíte na dva typy zákazníků, kteří jsou naprosto na zabití. V tom prvním případě klient absolutně netuší co chce - a v tom druhé, daleko horším, to ví zase naprosto přesně, ať to systém umožňuje, či nikoliv. Pak se střetněte s argumenty typu "nojo, ale ten předešlej soft to dělal", ale klient už nebere v potaz to, že dělal taky spoustu dalších věcí a právě proto se ho rozhodl vyměnit. Je podobně validní, jako kdybyste si koupili koloběžku a požadovali po ní střelbu z protipěchotní zbraně, protože před tím jste měli tank a ten takové věci uměl. Úplně nejlepší druh klienta je pak kombinace pedantství, lakoty a zmatenosti, který i když naprosto nemá představu, co děláte, tak se od Vás nehne ani na krok, aby měl jistotu, že se ho nepokoušíte nějak natáhnout. Tak něco podobného potkalo dneska mne, a bylo to jako obvykle docela výživné.

Mělo mne to trknout hned ráno, když jsem šel do práce. Stál jsem na přechodu s nějakým hodně postarším párem, čekal, zda nějaké auto zastaví a umožní nám přejít přes silnici, dumal nad tím, zda mají v Náhorním Karabachu, kromě pravidelných oddílů také nějaký oddíl sportovní gymnastiky, a pokud ano, zda jim při prostných nepřekáží na zádech ten kalašnikov. Konečně nějaké auto zastavilo, takže jsem mávnul řidiči na poděkování a šel jsem, protože poděkovat v těchto případech je minimálně slušnost. Starší pár si toho všimnul a zřejmě chtěl poděkovat také, nicméně jejich provedení zarazilo jak mne, tak řidiče. Pán totiž zdvihl ruku a udělal na šoféra Véčko, že by tím roztleskal nejméně polovinu Občanského fóra, a paní vystřihla tak ukázkového hajlováka, že by z něj měl Führer podobně orgasmické pocity, jako když se mu podařilo na Londýn poprvé odpálit střelu V2. Já i řidič auta jsme na to čuměli jak péro z gauče a tak nějak jsme nevěděli, jestli jsou nějak chronologicky zmateni, nebo jestli se tohle už zase dělá. Já jsem navíc strávil ještě dopoledne přemýšlením o tom, jaký že mohla být ta paní vlastně ročník, protože pozdrav vůdci byl naprosto perfektní a nenapadalo mne jiné vysvětlení, než že za tohle může mnohaletý dril.

V každém případě jsem odpoledne dorazil do jednoho nejmenovaného ateliéru, kde jsem očekával celkem bezproblémovou instalaci našeho ekonomického systému. Poměrně bez odporu jsem tedy vyjel do čtvrtého patra a zazvonil u dveří, a vyčkával v klidu věcí příštích. Vzápětí mi bylo otevřeno a spatřil jsem majitele firmy neurčitého věku, a přiznám se, že účes na havla jsem opravdu viděl po hodně dlouhé době. Tedy jsem se představil, řekl jméno firmy a účel návštěvy - a očekával, že budu vpuštěn dovnitř, abych mohl udělat svoji práci. Dostalo se mi podezřívavého pohledu, načež vlastník prohlásil, že mu to tu patří, že si na mne dá pozor a předložil mi před oči svůj řidičák. To mne poněkud zarazilo, protože se přiznám, že s podobným přístupem jsem se u kapitalistů veškerého druhu doposud nesetkal. Odolal jsem velice silnému pokušení ho vyzvat, aby mi také předložil zelenou kartu a techničák od celého čtvrtého patra - nicméně tohle jsem skousnul a omezil se na dotaz, kde že tu mají server a kolik klientů se bude instalovat na stanice.

S majitelem v zádech jsem tedy nakonec byl vpuštěn do serverovny, vytáhl pakl firemních CDček a pustil se do instalace. Šlo to docela pomalu, protože obliba majitele se očividně odrážela i na železe, nicméně se mi podařilo nakonec nahodit základ a začít instalovat systém. Byl jsem zhruba ve dvou třetinách, když pojednou všechno zhaslo, rozeřvaly se UPSky, a tím pádem bylo jasné, že vypadnul proud. Vzápětí do se do serverovny vřítil majitel, řekl, že věděl, že hejska jako jsem já neměl ani na okamžik spouštět z očí, a co jsem tedy s tím sakra provedl. Odvětil jsem, že sice oceňuji jeho mínění o mé kvalitě telepatie, nicméně pokud je přesvědčen o tom, že sledováním modré instalační čáry dovedu vyhodit elektřinu v celé budově, pak mne poněkud přeceňuje. Nicméně jsem dodal, že mne potěšilo, že alespoň ví, za co si platí, a že při instalaci klienta mám osobní závazek, že příště vyhodím do luftu i celé Dukovany.

Klient nadzdvihl důležitě obočí, řekl "No proto!" , načež zavřel dveře a zase odešel. Tohle jsem sice zrovna moc nepochopil, nicméně jediná věc, kterou šlo dělat bylo, že jsem vytáhl mobil a začal hrát nějakou hru, dokud proud opět někdo nenahodí.

Trvalo to tak deset minut, než opět vešel klient, kterému očividně realita poněkud unikala s dotazem, jak dlouho to ještě bude trvat. Odvětil jsem, že se to právě snažím na dálku konfigurovat, ale vzhledem k tomu jak tu má staré počítače to prostě chvilku zabere. Klient tímto sdělením byl očividně uklidněný, takže trvalo další půl hodiny, než opět rozrazil dveře do serverovny. Tvářil se dost nespokojeně a zeptal se mne, jak jsem s tím daleko. Odvětil jsem, že musíme počkat, než to někdo nahodí , a že nic víc s tím zatím dělat nejde. Majitel byl očividně nespokojený, začal brát do ruky jedno CD za druhým, načež se mne zeptal, jestli se v tom vůbec vyznám, a zda vím, co na těch CDčkách je. Odvětil jsem, že se v tom vyznám docela dobře, protože je to na nich napsané. Majitel se na mne podíval krajně podezřívavě, načež se mne zeptal, jak si mohu být tak jistý, když vypadají všechny stejně. Povzdychnul jsem si a odpověděl jsem, že jsem si poměrně dost jistý, protože je to na nich napsaný a silně jsem zatoužil být kdekoliv jinde, než u něčeho podobného.

To majitele uspokojila zhruba tak na dalších deset minut, než opět přišel s dotazem, kdy už to konečně budu mít hotové. Povzdychl jsem si, a pravil jsem, že na tyhle věci nejsem úplně expert, nicméně si myslím, že by docela výrazně pomohlo, kdyby někdo v celém bloku opět nahodil elektřinu. Dodal jsem ještě, že mám určitý poznatek, že elektrické přístroje zapojené v proudu fungují o něco lépe, a tedy pokud nevlastní nějakou rozšafnou lišku a ebonitovou tyč, momentálně mne nenapadá žádný způsob, jak celý proces urychlit.

Klient si odfrknul nad moji neschopností, na to někdo znovu proud nahodil, takže jsem instalaci dokončil, vyplnil papíry a zmizel jak jen to bylo možné.

Když jsem dorazil do firmy, přišel za mnou šéf s dotazem, co jsem tam vlastně vyváděl, a že ještě neviděl tak nadšený ohlas na servisní služby. Odvětil jsem, že jsem tedy, že pokud si toho ještě nestačil všimnout, jsem Thor, Bůh hromu a blesku a ať mne laskavě dá pár minut, protože potřebuju něco rozmlátit na kaši svým kladivem.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jak je to sakra s těma gymnastama v Náhorním Karabachu ?