Únor 2017

Nástrahy plesové sezóny

22. února 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu - a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled - skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo - nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil "Ale hovno, jenom slušnýho chování" - a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.

Podmínky nasazení brokolice

15. února 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
(Jakkoliv to nerad dělám, dnešní článek se prostě bez přesné citace neobejde a i když se pokusím většinu věcí "vypípat", nemyslím si, že to zvládnu úplně všechno. Takže obligátní varování - článek bude nejspíše obsahovat sprostá slova a nevhodné příměry, což doufám, že laskavý čtenář promine. Opsáno tradičně od života samotného, nicméně mi to přišlo natolik zásadní, že se o tom zmínit prostěmusím.)

Možná mi dáte za pravdu, když řeknu, že jsem přesvědčený podobně jako kocour Garfield, že nejhorší den z celého týdne je pondělí. V pondělí (a pak ve čtvrtek) se totiž odehrává nejvíce dramat a lidi jsou obecně na zabití - tedy o něco více než obvykle. Nebo - možná nejsou, ale při pondělku býváte těmto zhusta násilným úvahám ponejvíce přístupní. Myslím si, že důvodem je fakt, že je člověk unavený po víkendu. Protože když nemusíte trčet v zaměstnání, musíte pak stihnout najednou víc věcí dohromady, což je poněkud únavné. Dá se tedy říct, že dobře naplánovaný víkend Vás dokáže vysílit daleko víc, než výšlap na Mount Everest s kovadlinou, a půlkou šmoulí vesnice v v báglu, tedy za předpokladu, že jste si v pátek dali soukromý závazek, že tento víkend opravdu, ale opravdu nebudu nic řešit. Že opravdu zvládnete nic nedělat, vyprat prádlo a vyluxovat počká, pořádně se vyspíte, a už když si tento seznam začínáte rovnat v hlavě, je Vám naprosto jasné, že nic z toho rozhodně neklapne. Pondělky jsou prostě problém obecně a nemyslím si, že by z toho bylo nějaké smysluplné východisko.

Tak tohle mi zhruba běželo hlavou, když jsem se vracel kolem jedenácté od klienta. Seděl jsem v tramvaji, koukal na šedivou Prahu, dumal o nejlepším průmyslovém využití sušených a nadrcených syslů, když tu přistoupila nějaká podivná punková matka s kočárkem. Zaparkovala se na sedačce naproti, doplnila tekutiny z nějaké PETky s čajem, bafla mobil a ponořila se do virtuálního světa. Podle výrazu a celkového vystupování vypadala na to, že žere pilulky na kvasinkovou infekci jako lentilky, a i když neřekla ani slovo, takové věci jsou občas prostě patrné.

Potíž byla v tom, že nejspíš PETku s čajem nedotáhla, hodila ji do prostoru s potomkem a oddala se svému mobilu. Gravitace spolu s čajem a s kýváním tramvaje začala fungovat v rámci známých přírodních zákonů, takže čaj začal vytékat skrze kočárek na zem. Dítě bylo zřetelně v limbu, takže jsem pozoroval rozrůstající se kaluž a přemýšlel o tom, kolik stanic ještě potrvá, než mi komerční úspěch kombinace Cukr & Axis Chemicals, zasáhne kožené boty.

Když už se čaj blížil v množství ne zrovna malém, přistoupil jsem ke slečně a zaklepal ji na rameno. Ta vykulila oči, sundala si sluchátka z uší a upřela na mne telecí pohled čerstvě vyoraného rejska. Informoval jsem ji tedy, že ji rozhodně nechci nějak znepokojovat, ale že ji poměrně dost silně prosakuje potomstvo, a že i když toho o PH novorozeňat moc nevím, že jsem nedávno viděl Vetřelce, a tedy tuším, jaké takovéhle věci mohou brát konce.

Slečna na mne vrhla nechápavý pohled, nicméně po mém gestu směrem k podlaze zaúpěla, a vrhla se ke kočárku. Okomentoval jsem to slovy: "No jo, lítá to z něj jak z Niagáry, co ? To budou ledviny, bráchancovo kluk na to taky trpí.", ponechal slečnu ve stavu existencionální nejistoty a odešel na firmu.

V kanceláři jsem zastihnul Terezčino otce, který vypadal silně pohoršeně. Zrovna sledoval nějaké zprávy a prohlásil, že se s tím terorismem už konečně musí něco udělat, protože takhle to už fakt dál nejde. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, co je v tom v podstatě za problém, že by stačilo na Rakku vysypat půl tuny brokolice, protože ta jak známo zadržuje volné radikály. Dodal jsem ještě, že kdyby se dala nějaká varianta nemoci šílených krav aplikovat i na kozly a osly, to jest, že by si ten partnerský sex prohodili, spousta z bojovníků by nejspíš ztratilo ten pravý zápal pro věc, zejména při bohoslužbách, což by celou věc mohlo poněkud uspíšit. Kolega pravil, že je to poměrně nosná představa, že doposud znal pouze přísloví o silnějším psu, ale tohle by mohlo fungovat také.

Následně pohlédl na hodinky, pravil, že je čas oběda a tedy zda by se mi nechtělo někam zajít na jídlo. Řekl jsem, že ještě moc hlad nemám, ale v blízkosti otevřeli novou polívkárnu, a tedy, zda by se mu nechtělo mrknout tam. Terezčino otec pravil, že to tedy asi odložíme na jindy, protože je domluvený se svým bratrancem zajít po práci na pivo, a tedy si je více než jistý, že ho po příchodu domů bude rozhodně čekat držková a čočková.

Vrcholem pondělní produkce měl však být náš kolega z hotlajny. Asi už jsem se o něm zmínil - je to ostravák, pro něco krajově slangového opravdu nejde daleko, a ke všemu je to dvoumetrová hora svaloviny, která svým naturelem trochu připomíná Krakatou před výbuchem. Krátce po našem dialogu přišel za námi do kanceláře, že má technický problém s naším rozhraním, a tedy by to s Námi rád konzultoval. Pustili jsme se tedy s Terezčino otcem do rozboru, kde že by mohl být zakopaný pudl, případně jeho jádro, když kolegovy z HotLine zazvonil telefon. S rozpačitým úsměvem hovor přijal, a i když jsem viděl hodně hereckých produkcí, odehrávalo se mi přímo před očima něco neuvěřitelného.

Kolega úplně zjihl, a následně jsme slyšeli jak říká:

"Ne, jasně broučku. Jo, ano určitě jo. Ne vůbec mi to nevadí. Ne, to je v pořádku, to chápu. Ne fakt to není problém. Taky tě miluju miláčku. Ne vážně, to je v pohodě. Miluju tě lásko." načež zavěsil.

Vzduchem se rozvonělo jaro, andělíčci nasadili na bendžo nové struny a na luky se srdíčky nové tětivy, když po chvíli kolega vší silou švihnul mobilem o zem, a kopancem ho následně poslal proti zdi, kde se rozletěl na tisíc kusů. Následně celou pobočkou otřásal jeho řev:

"P*ča, b*bá de*ilní, to ta k*áva fakt nemůže dvacet minut počkat ?? Se*u na to, se*u nato, fakt na to m*dam, nikam nejedu, volám Kamila a Přemka, zůstávám v Praze a jdeme večer s Chochačkou strašně lejt!!"

Pak prokopnul ještě kontejner, který mu stál v cestě a oddusal z naší kanceláře.

Pohlédli jsme na sebe s Terezčino otcem, pokrčili rameny a dál se věnovali práci.

Pondělky jsou prostě drsné a i když máte dojem, že Vaše vztahy jsou náročné, buďte v pohodě. Protože ve většině případů Vás nejspíš jeden telefonát nebude stát nový mobil.

Riziko rodinných oficialit

1. února 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Nevím proč tomu tak přesně je, ale pokaždé, když dostanu nějaké pozvání k rodinné, nebo skororodinné příležitosti, aktivuje se někde v hloubi toho, co nazývám duší, poplašný alarm. Málokdy se totiž stává, že Vás při těchto příležitostech chtějí nakrmit pouze jídlem, v lepším případě do Vás chtějí dostat i jiné věci, které byste jim normálně nesežrali, a v tom horším chtějí vyrazit něco z Vás. Je to poněkud patová situace, protože sice nemáte žádný formální důvod něco podobného odmítnou, ale nějak tušíte, že se nad Vámi právě rozhoupala katovská smyčka.

Tak přesně tohle mi běželo hlavou, když mi volala Eva, že jsme pozváni v neděli k Evině bratru na večeři. Pojal jsem téměř okamžitě instinktivní nedůvěru, dotázal se Evy, zda má nějaké bližší informace a konstatoval jsem, že si hodlám ještě dnes sjednat zdravotní pojistku. Eva pravila, že o tom nic moc dalšího neví, že se domnívá, že nejspíš nepůjde o nic zákeřného, a že když už tam budu, ať vezmu příslušné formuláře i pro ni, což jsem přislíbil.

Víte - v tomto případě jsem přesvědčený, že nějaké obavy byly poněkud na místě. Totiž Evino bratr je rybář. Bohužel se však jedná o ten horší druh tichého šílence, který nejen že odejde na ryby, ale zhusta se mu také podaří něco chytit. To je trochu problém, protože kromě Evino bratra a jejich kocoura ryby nikdo další nejí, nebo alespoň ne v množství, ve kterém se normálně zásobuje ostrov Okinawa. Naštěstí Jana, což je momentálně přítelkyně Evino bratra je s tímto faktem obeznámena, a tedy se snažila minimalizovat ztráty. Tedy přislíbila, že udělá kapra s nivou a pro mne pstruha na másle a nějaký salát, kdyby se ani jedna z variant nesetkala s nějakým ohlasem.

Takže jsme se s Evou v neděli večer ocitli v panelákovém bytě Evino bratra, kde nás přivítala Jana s kocourem. Eva dostala skleničku vína, já nějaké nealko pivo, protože jsem řídil a Jana pravila, ať se nějak zabavíme, dokud večeři nepřipraví. Že Marcel (Evino bratr) jel ještě něco koupit, ale před tím stihl kapra třísknout po hlavě a vykuchat, a pstruh že už je definitivně v troubě, což se sice dalo vykládat všelijak, nicméně jsem dospěl k názoru, že to mělo být sdělení nejspíš uklidňující.

Tedy Jana zmizela do kuchyně, já s Evou jsme usedli do obýváku, kde jsme probírali nějaká neutrální témata, například nutnou reformu vyjmenovaných slov. Zrovna jsem začal rozvíjet teorii, že by se rozhodně měla do učebnic dostat vyjmenovaná slova po Q, protože toho začíná být pomalu nadbytek. Eva pravila, že ji napadá jediné vyjmenované slovo po Q - a to je qínu a poukázala na sklenku ve své ruce. Odpověděl jsem, že je toho mnohem víc, namátkou mne napadá qodě, qobědu, nebo qasnice, když se ozval z kuchyně neskutečný řev a vzápětí vběhla Jana do obýváku pocákaná krví , a s nožem v ruce.

Eva se docela vyděsila, já o trochu méně, protože se do mne snaží něco kovového a ostrého kolegové na tréninku zapíchnout dvakrát týdně, nicméně jsem řekl, že jestli je naštvaná kvůli tomu pstruhovi, zůstanu klidně u birellu. Jana byla na pokraji srdeční zástavy a pravila, že dvě hodiny mrtvý a vykuchaný kapr najednou ožil, vyskočil z dřezu a počal ji pronásledovat po kuchyni. Podíval jsem se na Evu, která okamžitě pravila, že ať mne ani nenapadne použít slovo Poltergeist, odebrala Janě nůž a šli jsme se na to mrknout. Opravdu, na podlaze vykuchaný kapr prokazoval až nevšední aktivitu, z čehož byl kocour naprosto nadšený a když kapr na chvíli spočinul, začal ho fackovat po linoleu, což opět vzbudilo v kaprovi nový nával aktivity.

Jana se mne zeptala, zda bych s tím nemohl něco udělat, což mne nutilo k zamyšlení. Nakonec jsem pravil, že sice mám docela potrénováno, nicméně mne nenapadá žádná gotická, ani renesanční technika, která by se dala aplikovat plošně proti kaprům, a jak si konkrétně představuje zabít něco, co už je vlastně technicky vzato zombie. Dodal jsem ještě, že by asi šlo kapra přibodnout k podlaze partyzánou, ale tím bychom se dostali na poměrně tenký led, protože na podobné věci má již vlastnická práva Valdštejn.

Následně jsem namítnul, že krom Evino bratra má s vodou největší zkušenosti Eva, a zda by v tomhle směru neměla chuť něco udělat. Eva si povzdychla, prohlásila ať jí dáme tak tři hodiny, že si domů skočí pro neopren a pro harpunu, praštila sebou do sedačky a otráveně zapnula mobil. Tak nějak jsem pochopil, že situace houstne, chytil kapra do ručníku a následně mu odkrojil hlavu, čímž jsem docela namíchnul kocoura, nicméně předpokládám, že ani ten kapr z toho dvakrát nadšený nebyl.

Marcel nakonec dorazil, kapra rozporcoval, takže následně jsme skutečně zasedli u večeře, která nakonec proběhla bez větších následků. Pořád jsem ale podvědomě cítil, že něco není úplně v pořádku, protože to zatím všechno probíhalo nějak zvláštně. Jana byla po celou dobu večeře úplně zticha, protože na ni kapr - čilouš zřejmě udělal nesmazatelný dojem, Evino bratr se tvářil mírně podrážděně a já s Evou jsme si vyměňovali mírně zmatené pohledy.

Pokusil jsem se tedy dusnou atmosféru poněkud odlehčit tím, že jsem řekl že mám jistý poznatek. Že prý nedávno v Tichém oceáně objevili křížence zlaté rybky a žraloka, a že se vyznačuje tím, že Vám splní poslední tři přání. Jana na to řekla, že by jí osobně stačilo prozatím jen jedno a sice to, aby Evino bratr příště když něco přitáhne domů, tak aby se nejdřív přesvědčil, že se jí to nepokusí pod rukama vyškrábat oční bulvy. Marcel se namíchnul a řekl, že toho s tím blbym kaprem bojoval skoro tři čtvrtě hodiny, načež Jana jedovatě řekla, že to chápe, protože ho jednou viděla s otvírákem na konzervy. Marcelovi naběhla na spáncích rudá žíla a poměrně nahlas vyzval Janu, zda by se jí na chvíli taky nechtělo mlčet jako ryba. Nato mu Jana položila sugestivní otázku, zda by taky pro změnu nechtěl začít chlastat taky jenom vodu, čistě jenom aby si ověřil, co na tom ty ryby vlastně mají. Marcel, se už poměrně hlasitě zeptal, proč je sakra pořád studená jako psí čumák, načež Jana zaječela, ať se zeptá těch svých slizských potvor, že není zatracenej teploměr, zdvihla se od stolu a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Poněkud rozpačitě jsme se s Evou rozloučili a vyrazili k domovům.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné. Rodinné večeře vždycky zavání malérem, a pokud se jedná o ryby, je nebezpečí dvojnásobné.