Leden 2017

Velká čínská zeď (2016)

25. ledna 2017 v 12:00 Zápisník cholerika

Jak je asi zřejmé, dnes bude řeč o tomhle filmu a o ničem jiném. Bohužel, článek asi bude o něco stručnější, protože mne ze zálohy napadl bacil, a uzemnil mne kvalitněji, než by to svedl judista Krpálek. Takže od minulého týdne jsem udržován pod penicilinovou palbou a trávím většinu času tím, že ležím na gauči a vypouštím bubliny, což snad povede nakonec k tomu, že to bacila přestane bavit a vzdá to.

Nicméně tohle předmětem dnešního článku není.

Přestože jsem byl nedávno vyslán hned na tři snímky po sobě, samozřejmě za účelem nějakého hodnocení, pořád jsem se k nějakému článku nemohl rozhoupat. Jednalo se totiž o filmové zpracování Assassin´s Creed, poslední Underworld a právě Velkou čínskou zeď - ale pořád jsem nějak nemohl pro recenzi najít to správné nadšení. Totiž - ne, že by mne to bylo zas až tak otřesné. Ale popravdě řečeno, ani jeden ze snímků mne ničím neurazil, ale zase na druhou stranu ani tolik nenadchl, aby to stálo za plnohodnotné rozpitvání. Všechny tři filmy mají slušné herecké obsazení, skvělé triky a rozhodně se na nich nešetřilo - ale příběhově to není nic moc, a i když se nejedná vyloženě o pitomosti, rozhodně to není zrovna Oscarový materiál. Takže jsem se nakonec rozhodl pro nějaký komentář k posledně jmenovanému titulu, protože mi přišel tak nějak obsahově nejzajímavější.

Příběh je celkem jednoduchý. Žoldák William se vypraví s bandou kumpánů do Číny, aby tu ukradl střelný prach, a následně všichni zbohatli. Něco se ovšem pokazí, napadne je nějaká podivná obluda a následně při útěku před jinou bandou lupičů je zajme posádka Velké čínské zdi. A tím to celé začne, protože se najednou ocitnou ve světě, kde kromě hrstky vyvolených (což je odhadem asi milion vojáků, dva miliony techniků a pomocného personálu a po strop narvaný obchoďák čínskou šlechtou), by nikdo neměl znát. Velká zeď je tady totiž proto, aby obstála opakovaným útokům emzáckých oblud, které se snaží sežrat všechno ostatní. Je zbytečné nějak extra přemýšlet nad tím, proč je potřeba zeď kolem úplně celé Číny, ale třeba to nějaký smysl má, jen mi to možná jenom uniklo.
Takže je potřeba najít nějaký způsob jak digitální příšerky komplet vyhladit, protože finta Ctrl+A -> Delete bude vynalezena až o pár století později.

Herecké obsazení je příjemné, i když si myslím, že Mattu Damonovi dlouhé vlasy nejdou - a nijak rušivě nepůsobí ani Willem Dafoe v roli trochuzáporáka. Zbytek herců je pak dodáno z Číny, což vzhledem k lokaci celkem dává smysl. Potěšitelné je i fakt, že se tam za celou dobu neobjeví ani jeden černošský herec, ani Samuel L. Jackson, protože podobně jako Willem Dafoe, ten chlap musí bejt prostě všude.

Vizuální stránka je naprosto úžasná, na detailech, ani kostýmech se rozhodně nešetřilo, akční sekvence jsou moc hezké a i když to rozhodně není Pán Prstenů, je to docela fajn.

Otázka zní, co to teda vlastně je.

Rozhodně to není historická fikce, jak se nám snaží předhodit úvodní titulky. Podle mého soudu se jedná o příjemnou fantasy, podobně jako to bylo v tomhle případě, jen to má o něco větší rozpočet.
Za sebe bych kinosál asi nejspíš úplně nedoporučil. Nicméně z mého pohledu je to určitě film, který bych si koupil na DVD někdy za dva roky a nebude mi líto za něj zaplatit to kilo v Tescu.

Tak příště zas snad něco normálního, pokud zdraví dovolí.

Principy nonverbální komunikace (část první)

18. ledna 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci - ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás - mne, Terezčino otce a nového kolegu - vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.
Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.
Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc - a odešel jsem za klientem.
Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:
Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:
Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem
Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:
Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :

Principy nonverbální komunikace (část druhá)

18. ledna 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:
Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :
Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :
a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.

Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:
To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.

Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.

Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.

Redukce hormonálního fotobombingu

11. ledna 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní článek bude možná poněkud chaotický, protože jsem po návratu z divočiny do jisté míry dezorientovaný i já. Omlouvám se tímto, že to zřejmě dnes bude poněkud bez pointy, ale asi chvilku bude trvat, než se organismus aklimatizuje, a spustí se běžné sebeobranné mechanismy, jako například cynismus, nebo pohrdání samozvanou autoritou.

Takže jsem se vrátil zpět do civilizace, a dobře mi tak, protože takové věci soudný člověk dělat nemá. Mám totiž dojem, že je jen jediná věc horší, než je návrat z dovolené. Totiž to, že Vás vůbec napadne si nějakou dovolenou vybrat. Jakkoliv se v tomto případě mohu cítit nevinně, symptomy jsou stejně totožné. To, před čím vlastně prcháte z pracoviště, má tendenci se schovat do šuplíku Vašeho pracovního stolu. Tam to na váš spolehlivě čeká s oddaností vůle, jako měl Goro - bílý pes, a v momentě nástupu do práce, se Vám to se stejnou razancí zahryzne do zadku. Když to tak vezmu kolem a kolem, technicky je dovolená vlastně abstraktní pojem, protože objem práce na Vás navalené stejně musíte stihnout v nějakém koncentrovaném čase, což většinou týden po volnu bývá.

Nicméně, protože jsem svůj osobní slib dodržel, pustil jsem si počítač až v neděli večer - a nestačil jsem se divit. Zaujal mne například ne zrovna příjemný pocit, že jsem nějak prošvihnul chvíli, kdy Smrtka vyměnila kosu za kombajn, a kolik celebrit se těchto dožínek rozhodlo účastnit. Nejspíš by se to dalo nějak dohledat zpětně, podobně jako se dá vystopovat v Bibli okamžik, kdy Bůh přestal užívat heroin a začal hulit trávu, ale popravdě moc nevím, k čemu by to bylo dobré a zda má taková věc vůbec nějaké řešení. Popravdě řečeno, po novoročních statistikách jsem pochopil, proč v Německu oficiální vláda tvrdí, že migranty potřebují. Očividně původní obyvatelstvo, na vyhození do luftu, nebo postřílení vládnoucí garnitury nemá koule, a tedy chápu, že je na to potřeba někdo s mnohem větší praxí.

Pondělí mne tedy zastihlo ve velmi špatné náladě. Po krátkém telefonátu jsem si ověřil, že s Evou momentálně nejsme spolu, což mi technicky vzato odlehčilo týden, a mohl jsem se tedy věnovat naléhavějším věcem. Nijak tuto informaci neprožívám, bráno optikou zkušenosti to příští týden nejspíše zase bude nějak jinak, tak jsem se vrhnul na pracovní úkoly. Začal jsem něco řešit, když tu vstoupil do kanceláře kolega, který mne a Terezčino otce chtěl seznámit se svojí novou slečnou.

Tady si dovolím malou odbočku, která s tím souvisí. Od té doby, co jsem se vrátil se mne v masivní míře snaží moje okolí seznámit se silně osobními novinkami, a já si s tím nějak nevím rady. Tak nějak nevím, co přesně se v tomhle směru ode mne očekává, nemám dojem, že bych postavou připomínal Svatý Grál, vánoce jsem tentokrát bral velice střídmě a i když mi Darwin naznačil jistý vzorec funkčního chování, jsem v tomto směru poněkud zmatený.

Takže kolega nám představil svoji slečnu, oba jsme předvedli úsměv hodný Šimpanze učenlivého, a kolega vypadnul i se slečnou pryč. Vyprovodil ji z firmy a vrátil se s dotazem, co my jako na to. Terezčino otec má na tohle větší cit, jenže jsem moc neposlouchal, momentálně jsem zápasil s pracovním úkolem, a tedy mne vyrušil kolegův stejný dotaz, asi o deset minut později. Takže jsem neutrálně odvětil, že být po mém, asi bych změnil nátěr, a prohodil podvozek, ale že zdravej základ to má, a v tomhle roku výroby se za ty prachy dá pořídit i mnohem horší rachotina, takže ať to nebere tak tragicky.

Nevím proč se kolega naštval, sdělil mi, že jsem pitomec a on je vůl, že se mne vůbec na něco ptal a oddusal pryč z kanceláře. Terezčino otec poznamenal, že to bylo poměrně precizní shrnutí, nicméně na můj názor ohledně nákupu nového rodinného vozu se mne ptal zhruba před půl hodinou, a zda jsem si stihl mezi tím všimnout změny situace. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, nicméně moje stanovisko se ani v jednom případě nijak nemění, natáhl data do notebooku a vyrazil za klientem.

Shodou okolností jsem cestou narazil na bývalou členku naší skupiny, momentálně čerstvou matku. Projevila nadšení z toho, že mne vidí a předložila mi k prozkoumání kočárek s něčím, co jsem v záplavě kraječek a peřinek odhadnul jako budoucího horkého favorita na práci maskota pro firmu Michelin. Asi jsem se tvářil opravdu podivně, načež mi bylo nabídnuto, že mi ukáže fotky z porodnice, což mne vyděsilo hned v několika ohledech.

Tak předně - za doby působení ve skupině to byla naprosto skvělá bytost, na kterou bylo stoprocentní spolehnutí, měla šarm, sexappeal a vtip - a změna, kterou jsem měl před očima, byla poněkud děsivá. Netuším úplně, co přesně se odehrává za chemické a mentální pochody v ženském těle, ale musí to být fakt docela masakr, a pokud by drogoví dealeři byli co k čemu, začali by výzkum nových návykových látek právě tady. Poněkud vyděšený z představy fotografií jsem odvětil, že jsem nebyl u výroby, tím pádem mne nezajímá ani distribuce, omluvil se že musím za klientem a vypadnul pryč.

Druhé kolo však nastalo, když jsem se po dlouhé době připojil na XichtoKnihu. K mému zděšení se zmíněná kamarádka opravdu změnila v šílenou matku, která bombardovala všechno a všechny tunou fotek typu "Bedříšek na nočníčku", "Bedříšek na nočníčku s vlásky nahohoře", "Bedříšek se nám ublinknul na nočníčku" a jako hvězda večera, "Bedříšek nám pokadinkal maminku".

To už bylo moc i na mne, bafnul jsem telefon a po chvíli vyzvánění jsem se dotázal, zda jí náhodou nehráblo, že když už má touhu seznamovat celý svět informacemi o zažívacích procesech svého potomstva, zda jí také docvaklo, že z Bedříška bude možná jednou rebel, nebo vyznavač Black Metalu, a že jeho podělaná fotka v prvním roce života bude určitě tutový magnet na fanynky. Kámoška se poněkud zarazila, a na chvíli mi připadalo, že jsem uslyšel starý podtón hlasu někoho, koho jsem znal. Po chvíli přemýšlení mi řekla, že na tom asi nějaký kus pravdy bude, a že to jde smazat. Poděkoval jsem jí v zájmu zachování obsahu žaludku při večeři, jménem celého lidstva, nicméně jsem ji ještě sdělil, že na rozdíl od Bedřicha to už podělala na kvadrát, protože cokoliv hodíte na XichtoKnihu, stává se podle licenčních podmínek jejím majetkem, a tedy co schvátí, už je její napořád a můžete se vztekat jak chcete.

První týden po dovolené je prostě to nejhorší, co se Vám může přihodit. Mám dojem, že s Darwinem mi bylo docela fajn, protože se o má hodnocení staral minimálně, a momentálně bych neřekl, že bych v tomto směru byl nějak za hvězdu. Zatím mám dojem, že potřebuji spát asi tak rok a půl, a klidně bych si to vyměnil se Šípkovou Růženkou, kdyby jí každých sto let pravidelně nějaký prasák neměl tendenci oslintávat.

Tak příště snad už o něčem normálnějším ...

Status Darwinovy pixly

4. ledna 2017 v 12:00 Zápisník cholerika
Jak už jsem se zmínil minule, byl mi přidělen poměrně dost nesmlouvavě odpočinek, a tedy jsem přemýšlel, jak se s nastalou situací vlastně vypořádat. Mít totiž něco, jako dlouhodobější plány je v mém povolání poněkud pošetilé, protože když se Vám podaří koupit snídani na další den, je to něco, co se dá považovat za úspěch. Nicméně shodou okolností se zastavil na tréninku jeden bývalý šermířský kolega. V rámci konverzace jsem se mu tedy svěřil s tím, že bych potřeboval alespoň na nějakou chvíli vypadnout z města, nicméně spát na hradbách se mi v téhle zimě úplně nechce, a ostatní alternativy v sobě zahrnují prvek nějaké civilizace, což zrovna momentálně nepotřebuji. Kolega přemýšlel, a potom mi navrhnul, že mi na nějakou chvíli může půjčit svůj srub v divočině, protože jsa otcem dvou čerstvě narozených dětí, stejně nemá šanci se tam vypravit, a že bych alespoň mohl zkontrolovat, jak to s ním momentálně vypadá. Pravil ještě, že je to skutečně na samotě, bez elektřiny a prosto jakéhokoliv signálu, a že co s nedovezu sebou, prostě není kde koupit, což mým unaveným uším znělo úplně jako hudba andělská. Řekl jsem tedy, že to rozhodně beru, protože něco vyloženě dřevního jsem potřeboval, a tajně jsem doufal, že se mi podaří vysadit mysl do té míry, než začnu opět mít rád lidi, nebo to dokážu alespoň hodnověrně předstírat. Tedy jsem se ještě informoval, co je nezbytné pro více než dvoutýdenní fungování mimo kolonizované území, doplnil zásoby a hurá směr divočina.

Takže jsem se jednoho dopoledne ocitnul někde uprostřed Šumavy na samotě, kde jsem skutečně nalezl kolegův srub. Byl jsem v té chvíli skoro šťastný. Kolem srubu bublal polozamrtzlý potok, na jedné straně les, na druhé jen výhled do krajiny, a srub samotný byl na tak odlehlém místě, že by se tam bála bydlet i čarodějnice z Blair. Prostě krása. Takže jsem vyložil zásoby, rozmlátil dřevo do kamen, doplnil petrolej do svítidel a tiše se radoval z pralesního klidu.

To mi vydrželo asi tak půl hodiny, než jsem se začal díky své povaze nudit - nicméně jak jsem si slíbil, vše na baterku jsem nechal v Praze, a tedy jsem musel jen čekat na efekt, kdy skutečně začnete odpočívat, protože se prostě vzhledem k téměř nulovým podnětům, nic jiného dělat nedá. Tedy jsem si připravil palivo do kamen, proflákal odpoledne, na večer si uvařil grog a šel jsem spát uprostřed oázy klidu a ticha.

Bylo tak kolem půl jedné v noci, všude naprostá tma, když se ozvala rána jako s děla a následně neuvěřitelný rachot a nárazy do zdi. Bylo to asi takové, jako když se přes železniční most přepravuje divize tanků Tiger III, za nadšeného podporování veškeré dostupné altilerie. Docela jsem se vyděsil, hlavou mi běžely všechny možné scénáře od Poltergeista, až po Vetřelce, nicméně z teplého spacáku se mi nechtělo ani trochu. Kravál šel očividně ze stropu srubu, tedy jsem nahmátl poleno, mrštil jsem, s ním směrem vzhůru s komentářem "drž hubu, zmetku, taky se spí", což očividně zabralo. Tedy zabralo to asi na hodinu a čtvrt, a pak to celé začalo na novo. Za noc se tohle opakovalo ještě třikrát, než jsem nad ránem skutečně vyčerpáním usnul.

Druhý den jsem si z kůlny vzal žebřík, a šel si půdičku nad srubem prohlédnout. Ukázalo se, že podle všeho si tam někdo rozdával přes noc partii kuželek, protože se válely všude po podlaze, a to včetně koule. Vrtalo mi to hlavou, nicméně po krátkém pátrání v okolí srubu jsem ve sněhu objevil stopy, něčeho zhruba ve velikosti kočky, řekl si, že to asi nemá cenu úplně řešit, protože pokud je to kočka, fretka, kuna, nebo lasička, byla tu prostě dřív než já a tedy má ohledně azylu na půdě srubu svým způsobem dědičné právo. Uklidil jsem tedy kuželky do bedny, tu jsem zamknul, a v klidu se opět odevzdal odpočinku.

Bohužel, situace se opět v noci opakovala, protože ten malej hajzlík si tentokrát odněkud vytáhnu koule na petanque, se kterýma poctivě třískal většinu noci. Očividně z toho měl prču, protože toho nechal zase až nad ránem, a já jsem toho naopak začínal mít dost. Takže jsem po nějakém průzkumu nalezl nějaké kovové přepravky a velkou klec na papoušky, což mne docela potěšilo. Koule na petanque, jsem nočnímu běsu zamknul ke kuželkám, a nalíčil jsem poměrně primitivní past na půdě srubu. Popravdě řečeno, moc jsem v úspěch nedoufal, neočekával bych, že šumavská kuna je tak pitomá, aby mi skočila na návnadu tvořenou pixlou sardinek, nicméně celou noc byl klid a já se šel ráno podívat, jak to vlastně celé dopadlo.

K mému údivu jsem skutečně polapil kunu (alespoň si to myslím, protože veverku bych poznal, tchoř by mne nejspíš pocákal něčím nehezkým a lasičky mají bílé břicho), kterou se mi následně podařilo donutit vlézt do papouščí klece. Stál jsem tedy s pocitem Old Shatterhanda nad kunou v kleci, nicméně mi docházelo, že jsem technicky vzato vyměnil jeden problém za jiný. Původní nápad, že odnesu kunu někam do lesa, a tam ji vypustím se jevil jako pitomost, protože tím bych se nočního rámusení očividně nezbavil. Krátce jsem zauvažoval nad tím, že bych jí dal nějaké řetězy, ale jsem si více jak jistý, že by s nima chrastil, což by mne zase technicky vracelo na začátek. Takže jsem to po nějaké době uvažování zase zavrhnul. Tedy jsem se rozhodl, že kuna bude dočasně v base a pustím ji na svobodu, až v den mého odjezdu.

Problém byl v tom, že jsem úplně nevěděl, co s ní. Tak nějak mi došlo, že potřebuje piliny a vodu, ale neměl jsem představu, co taková potvora vlastně žere. Moje zkušenosti se sestávaly v podstatě jen z pěstování Evy a krátkého spolužití s kočkou, což bych ani v jednom případě neoznačil za nějak extrémně použitelné. V každém případě, Darwin (jak jsem kunu pojmenoval, protože jsem nevěděl, zda je to kluk, nebo holka a nechtěl jsem mu způsobit nějaké genderově-existenciální trauma) na tom byl očividně lépe než já, postavil se k tomu čelem, bacil sebou na záda a usnul.

Darwin byl vůbec celkem v pohodě - většinu dne prospal, nebo se vyhříval u kamen a vlastně nějakou elementární zvědavost projevoval jen ve chvílích, kdy jsem si připravoval jídlo, nebo jsem odešel ven na cigaretu. Baštil v zásadě všechno, co jsem mu dal - od sardinek, přes chleba namočený ve mléce, až po syrová vejce, a vůbec nevypadal na to, že by nějak strádal. Naopak vypadal jako někdo, kdo vyhrál zdarma týdenní poukázku do lázní s plným servisem, a dokáže si veškerých aspektů dokonale užít.

Takže jsme nakonec oslavili Nový rok ve třech. Já, Darwin a Jack Daniels, přičemž Darwin chroupal jablko, kdežto já s Jackem jsme koukali na hvězdy a spřádali konspirační teorie.

Následují den jsem se začal balit, s tím, že se sice do Prahy moc netěším, nicméně dovolená končí a tedy je na čase pustit Darwina na svobodu. Otevřel jsem dveře klece v očekávání, že Darwin vypálí pryč, a chtěl si tento okamžik vychutnat. Darwin se na to ale moc netvářil, do promrzlé krajiny se mu očividně nechtělo, a chvílema na mne hleděl způsobem, zda jsem se náhodou nezbláznil. Očichal si otevřené dveře od klece a po pár minutách skutečně vylezl ven, nicméně obešel několikrát dokola místo před srubem, načež zase zalezl do klece zpátky. Což by nebylo zase tak divné, jako to, že za sebou packama dveře klece zase zavřel, a upřel na mne odhodlaný pohled plně domestikovaného tvora. Docela mne tím překvapil, protože jsem něco podobného vážně nečekal a došlo mi, že mohl v zásadě klec opouštět kdy jen chtěl. Sklonil jsem se tedy nad klecí, začal ji rozebírat a přistihl jsem se při tom, jak Darwinovi vysvětluju, že musím jet do Prahy, že to sice bylo fajn, ale že se na tom fakt nedá stavět, a teď už se o sebe musí postarat sám.

Nevím, zda to bylo tónem mého hlasu, ale Darwin se skutečně po pár desítkách minut nechal z klece pro papoušky vyklepat. Krátce se ještě pokusil předníma packama otevřít dveře srubu a pak zůstal stát na prahu před dveřmi. Nechal si naservírovat ještě poslední plechovku sardinek, a já jsem zmizel zpátky, směr Praha.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jediné. Je smutné, když trávíte zbytečně čas s někým, kdo s Vámi být nechce, na úkor někoho, kdo tyhle pocity nemá. A je fuk, jestli je to člověk, nebo kuna.