Listopad 2016

Pondělí jako řemen

30. listopadu 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Tak dnešek byl fakt nějakej divnej.

Už jsem si tak nějak zvykl, že v mém životě nefunguje spoustu věcí úplně normálně. Prostě některé dny jsou divné samy o sobě a některé jsou ještě divnější. Tak přesně takový den mne potkal dneska, a jako obvykle jsem byl v tom celém naprosto nevinně.

Začalo to už od božího rána, kdy jsem zaspal. Je až zvláštní, jaké úsilí dokáže vyvinout člověk ve stavu mezi částečnou hybernací, a pokročilým stádiem demence (což bez kofeinu v žilce je u mě běžný start každé ráno), a jakým způsobem funguje lidský mozek, na bázi autopilota. Svým způsobem mi to dává jistý klid v případě, že bych se dožil i nějakého vyššího věku, protože na tento každodenní trenažér Parkinsona spojeného s Alzheimerem, začínám být poslední dobou cvičený. Tedy jak jsem se dostal pražskou dopravou až ke klientovi, nemám nejmenší představu, dokonce ani nevím, jak jsem překonal pistolníka v recepci. Možná leží ještě někde ve škarpě v pochroumaném stavu, ale vážně nemám nejmenší ponětí kde. Nicméně stoupám po schodech do druhého patra, když mi se mi v cestě vynořil skutečně poctivý kus černého kontinentu. Černoška, která stála přede mnou na schodech, mi celkem nedávala žádnou šanci ji nějak obejít, jediný způsob byl prosekat se mačetou jejím afrem, protože podlézt jí pod nohama byl sám o sobě návod na jistou sebevraždu. Zvažoval jsem tedy, co budu dělat, když tu se na mne obrátila, a perfektnou slovenčinou, sa ma zopýtala, kadě se tunaj idě na riaditěľstvo.

To mě celkem zarazilo, protože jsem si snad poprvé v životě položil otázku, zda bych toho chlastu neměl alespoň na nějaký čas nechat, protože audio stopa naprosto nekorespondovala s tím, co mi hlásilo video. Paní očividně vyčkávala na moji reakci, takže jsem pravil česky, že ho také hledám, a tedy ať se ke mě připojí, pokud tedy konstrukce budovy je na podobné věci stavěná. Paní tato myšlenka očividně zaujala, nicméně odvětila, že česky moc neumí, a zda bych se s ní nedomluvil anglicky. To zase naopak poněkud odzbrojilo mě - tedy jsem se omezil na obecné "Come with me", a po pár pokusech jsem skutečně sekretariát nalezli.

Nevím, co paní přišla řešit, nicméně já jsem byl vpuštěn do serverovny, a dal se do práce.

Bylo tak krátce po jedenácté, když mi zazvonil mobil. Volala Eva, aby mi sdělila, že jsem naprostej idiot a debil, a že ať už jí v životě nechodím na oči. Tato informace mne poněkud překvapila, protože, jestli dobře počítám, Evu jsem naživo neviděl nejméně tři týdny, a tedy jsem neměl nejmenší potuchu, o čem je vlastně řeč tentokrát.

Víte, co se týká Evy, označil bych náš vztah momentálně nejpřesněji, jako Schrödingerovský. Názor Evy na to, zda jsme, či nejsme spolu, se odvozuje od toho, jaká je denní, či noční hodina, hladina tlaku, počasí, teplota, rosný bod, nebo stupně obroušení řezáků křecka, v nebližším Zverimexu. Tedy Evin názor, na tuto věc se celkem progresivně mění během celého dne, a situace je naprosto odlišná v deset ráno, ve tři odpoledne a v devět večer, kdy jsem zpravidla dotazován, zda jí miluji. Kdybych měl na podobné věci kapacitu, nějak bych to nejspíš řešil, ale protože mám teď na hrbu konec roku, nějak to nechávám být. Takže jsem odložil telefon a dál se věnoval práci. Eva zavolala zhruba za půl hodiny po prvním hovoru, a bylo mi sděleno, že si u mě v bytě zapomněla v jedné krabici potápěcí neopren, což je samozřejmě a jednoznačně, moje vina. Pravil jsem, že se po té krabici podívám, a jestli by to šlo vyřešit po práci, protože, když něco děláte a kouká na Vás majitel firmy, není to úplně cool.

Eva pravila, že jsem prostě nemožnej, švihla mi s telefonem, takže jsem dokončil práci, vyplnil papíry a jel na firmu. Během cesty tramvají mi volala Eva ještě jednou, pravila, že tu krabici s neoprenem našla doma, a že jsem úžasnej, a miluje mě celou duší, a zavěsila.

Nechal jsem to jako obvykle bez nějaké další reakce z mojí strany, protože některé dny takové prostě jsou. Sice pořád nevím, jak na tom vlastně spolu jsme, ale je pozitivní zjištění, že si lze vybrat z libovolné z obou verzí.
Nicméně vrcholem dne měl být můj chabý pokus si zakoupit snídani na příští den.

Procházel jsem hypermarketem a vyčerpaně se snažil vyhýbat gerontům, hřadujícím v místech se zbožím v akci. Po chvíli mne napadlo, že bude Silvestr a možná by nebylo od věci se mrknout po něčem s vyšším oktanovým číslem, jen tak pro všechny případy. Tedy jsem zamířil mezi regály s alkoholem, a po nějakém myšlenkovém procesu sáhl po jedné láhvi. Nevím, zda jsem se při tom tvářil nějak významně erudovaně, nicméně mi v zápětí po tom, zaklepala na rameno nějaká postarší paní. Že prý kupuje něco pod stromeček pro někoho známého, ve značkách se nevyzná a zda bych jí v tomto smyslu neporadil.

Řekl jsem si proč ne, a začal se vyptávat na věkový a společenský profil obdarovaného, abych nějakým způsobem doporučil případnou značku tekutého rozostření reality. Paní byla očividně na tomto bitevním poli amatér, takže jsem se v zápětí přistihl při tom, že jí vysvětluji, jaký je vlastně rozdíl mezi whiskey a bourbonem, že skutečně je rozdíl mezi skotskou, irskou a kanadskou whiskey, a jaký typ nápoje se hodí lépe ke konkrétní společenské situaci.

Asi moje improvizovaná přednáška měla docela úspěch, protože za krátký čas se kolem nás shromáždilo poměrně dost posluchačů, kteří se tu a tam ptali na nějaké detaily ohledně konkrétních značek, rozdílů mezi nimi, nebo co vlastně některá označení vlastně znamenají. Původní drobná pomoc bezradné paní se protáhla zhruba na hodinu poměrně sofistikované přednášky na téma alkohol, jeho historie a druhy, což by nebylo celkem ani tak divné, kdyby jejím nejvděčnějším posluchačem nebyl pán ve firemním triku, s visačkou "Vedoucí".

Nemám v tomhle směru naprosto žádný špatný dojem, vždycky rád poznám někoho se zájmem o obor, nicméně bych se v tomhle směru omezil pouze na konstatování, že i když se moje šermířská praxe zúročila poněkud nečekaným směrem, jsem spokojený v tom smyslu, že jsem poskytl alespoň malý paprsek osvěty.

Sice jsem si snídani zakoupit zapomněl, nicméně mojí přednáška byla odměněna aplausem ve stoje, a paní skutečně vybrala ten nejvhodnější model. Velice mi děkovala a dokonce mi popřála Veselé vánoce hned několikrát, což je zvláštní, protože na tomto ročním období obecně shledávám pramálo legračního.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jsou prostě dny, kdy je ten nejhorší nápad, který můžete mít, je vůbec vstávat z postele.

Fantastická zvířata a kde je najít (2016)

23. listopadu 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Aneb recenze trojí krve.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní článek vlastně pojmout, narazil jsem hned na několik věcí, které je třeba zohlednit. Totiž - ono to není v tomto případě tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tedy píšu recenzi s vědomím, že spoustu lidí s ní bude nesouhlasit, nebo případně si ji vezmou osobně. Nicméně mým cílem je být co nejvíce objektivní, a koneckonců je plným právem každého diváka, mít na tento film jiný pohled, než mám já.

Předně - klíčovou roli v tomto případě hraje, zda jste, či nejste fanouškem světa J.K.Rowlingové. V případě že ano, pak záleží dost na tom, jak velká je hloubka Vašeho osobního fanatismu. Zmiňuji to záměrně, protože od Vašeho postoje se pak odvíjí celá řada dalších věcí. Je zřejmě zbytečné tu nějak konkrétněji rozvádět spory fandomu na téma kniha vs. film, nebo se nějak vrtat v divadelní hře. Podstatný je spíš fakt, že kolem světa Harryho Pottera, se za dobu jeho existence utvořilo obrovské universum, (což je v zásadě vlhký sen každého autora), které je prostě třeba vzít v potaz.

Proč o tom vůbec mluvím. Fantastická zvířata jsou totiž již devátým filmem z tohoto světa a jediné, s čím se tento snímek dá srovnávat, jsou ostatní snímky z této série. Celý děj se odehrává v třicátých letech dvacátého století v New Yorku, kam se vypraví hlavní hrdina, Newt Scamander - tedy dávno před tím, než se Harry Potter objevil alespoň jako jiskra zájmu v očích jeho otce. Newt píše právě zmíněnou knihu o kouzelných tvorech a dílem náhody mu pár z nich uteče, což samozřejmě způsobí nejedny obtíže. Tohle je tedy rámec celého filmu a můžeme se nechat unášet na křídlech fantazie paní Rowlingové, a tvůrců filmu, což vůbec není špatné. Film slušně odsýpá, CGI zviřátka jsou perfektní a dokonale 3D, což je paráda, když si uvědomíte, že tam ve skutečnosti vůbec nikdo není. Prostředí je úžasné a dobové, kouzelníci kouzlí jak o život a o ten jim také ve filmu skutečně několikrát i půjde. Fantastičtí tvorové jsou velmi precizně vymyšlení a až na pár celkem krkolomných rozhodnutí celý děj celkem dává smysl - a v zásadě mu nelze ani nic moc vytknout. Pokud by se snímek dal nějak charakterizovat, tak by to bylo nejspíš bylo podtextem "Jedna epizoda z cest slavného Mistra, tentokráte ze Spojených států amerických". Zvířata Vás pobaví, a nejspíš Vás dostane i Hihňavá voda - prostě skalní fanoušek bude nonstop bučet slastí , po celou dobu snímku.

Pak je tu ovšem kategorie "příznivec", jako jsem třeba já, a tady už je nasnadě poněkud kritičtější postoj. Pominu fakt, že film v zásadě vůbec nic neřeší, technicky se odehrává pouze po dobu tří dnů, než Scamander z USA zase zmizí - a nese sebou stejně jako všechny předešlé filmy ze světa J.K. Rowlingové nevysvětlené podivnosti. Například se opět nikde nedozvíme, jak vlastně magie vůbec funguje, proč ji někdo ovládá a někdo ne - nebo jak to vlastně je s těmi hůlkami, protože očividně to jde i bez nich (viz. v prvním dílu se učili přivolat si do ruky koště podobně jako to dělají padawani řádu Jedi). Jakkoliv jsem se po tom pídil, ani skalní fandom mi tohle vysvětlit nedokázal, takže na jednu stranu má autorka skvěle vymyšlené vztahy a příběh - ale nějaké skutečně zásadní reálie, mi tu poněkud chybí. Druhou věcí, která mi přišla poněkud ne úplně cool, je to, že se zde pracuje stále dokola se stejným motivem, který jsme viděli už v předchozích dílech. Tedy, někde se skrývá zlý černokněžník, je tu nějaké vyvolené dítě, hrozí válka mezi lidmi a čaroději , a jako by toho nebylo málo, máme tu opět týrané sirotky, trpící pod sadistickou náhradní rodinou. Prostě nic nového, nebo nic, co bychom už neviděli - nicméně je možné, že i tahle koncepce měl být prostě záměr, aby divák dostal to, pro co si do kina vlastně přišel.

Krátce bych se zmínil v této části o castingu, se kterým jsem byl spokojený tak napůl. Newt Scamander (Eddie Redmayne) v roli naprosto exceluje. Jeho postava je naprosto úžasně podaná, má hned několik vrstev, a nedělá vám naprosto žádné potíže si tohoto podivína rychle oblíbit. Vypíchnul bych třeba i takové detaily, že se tento ostýchavý nadšenec pro magická zvířata pohybuje jinak při setkání s lidmi, a naprosto jiný výraz i řeč těla má, když je šťastný, se svými magickými tvory. K tomu mu naprosto skvěle sekunduje i další člen ústřední čtyřky Kowalski (Dan Fogler - jasně, to je TEN Kowalski od tučňáků z Madagascaru, ale úplně někdo jinej).

O něco málo méně se mi líbilo obsazení dalších dvou dámských rolí - dle mého soudu o něco ostřejší typ hereckého projevu (jako má třeba Emma Stone, nebo Amber Heard), bylo víc na místě - ale to je skutečně jen o úhlu pohledu. Potěšil také digitální Ron Perlman, v drobné roli, nicméně co mi tak úplně nesedlo, bylo obsazení Colina Farrella. Nechápejte to prosím špatně. Myslím si, že jako herec je bezesporu skvělý (například, i když třeba tenhle film byla blbost, on tam byl vynikající. Sice to byla i přesto pořád blbost, ale dalo se na to o něco lépe koukat.) Potíž je v tom, že ten chlap vypadá ve všech filmech úplně stejně, takže jsem po celou dobu promítání trpěl místopisnou nejistotou, zda jsem ještě pořád v New Yorku, nebo v Bruggách.

Jenomže tohle se vám honí hlavou v případě, že tomu alespoň trochu přístupní jste. Bohužel, je tu ještě třetí pohled, a to sice ten, ve kterém příznivcem J.K. Rowlingové, nebo světa Harryho Pottera, nejste.

Pak vás čeká 133 minut, ve kterých budete velmi intenzivně přemýšlet, co tak úžasného na tom všichni vlastně vidí. Banální zápletka o záměně kufru zase tolik sama o sobě nosná není, děj i vývoj jsou naprosto předvídatelné už v momentě, kdy Vám ji tvůrci filmu byť jen naznačí, a když pominete ten všudypřítomný digitální balast, a poněkud nepřehledné kouzelnické souboje, odnesete si v zásadě jen poznatek, že k proměně z kladného mága, na mága posedlého Satanem, v podstatě jen stačí, když Bystrozorové rozbijou Colinovi kredenc.

Tedy závěrem.

Za sebe dávám 70%. Kdybych si na něco podobného koupil vstupenku, určitě bych nešel domů s pocitem, že jsem byl podveden. Za svoje peníze dostanete opravu štědrou dávku magického světa J.K.Rowlingové, spoustu digitálních efektů a i když film skutečně nic zásadního neřeší, přece jen odkryje další kus mapy něčeho, co už alespoň trochu důvěrněji znáte. Jít na tenhle film do kina mohu s klidným svědomím doporučit, i přestože se Vám nejspíš pokusí v některých pasážích protrhnout ušní bubínky, protože tohle je určitě na velké plátno, a na monitoru to myslím tolik nevyzní.

Takže splněno, příště už snad doopravdy nějaký normální článek.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (2016)

16. listopadu 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Že já vůl, jsem si vůbec s tímhle zahrával. Teď mám na mysli psaní filmových recenzí, protože z nějakého důvodu to spoustu lidí zaujalo, a chtějí se po mě další. Zvláštní na tom celém je, že zaujala i "recenze" na budoucí Tři oříšky pro Popelku, což jsem popravdě řečeno naprosto nečekal. Připouštím, že mne to sice do jisté míry baví, nicméně pokud to na sebe vezmu jako závazek, už to zase tolik zábavné není. Na tomto místě bych rád upozornil na teorii o dobrém úmyslu a bohužel i svému charakterovému kazu, dodržet dané slovo. Sice to sebou nese sekundární výhody, jako třeba že dostáváte nabídky na promítání zdarma, či pozvánku na předpremiéry filmů, které ještě venku nejsou, nicméně se za to od Vás očekává protihodnota ve formě recenze, což tímto momentálně činím. Tak jako tak, jsem přislíbil ještě mrknout na Dr. Strenge, Rogue One, a poslední filmový kousek podle námětu paní Rowlingové - a tím bych už snad měl být letos z obliga. Pokud Vás filmy, nebo jejich témata nezajímají, zachovejte mi prosím i nadále přízeň, vážně to nedělám schválně a slibuji, že se až do dalšího zkorumpování v podobě poskytnutého DVD, či lístku na před-předpremiéru, nachytat už nenechám.

Takže jdeme na to.

Předně - nápad, i provedení celého snímku jsou opravdu precizní. Tedy - občas. Na filmu je vidět, že byl opravdu drahý, speciální efekty jsou téměř bez výhrad z mojí strany, a alternativní realita, kterou nám příběh předkládá, je opravdu velice zajímavá. Bohužel mne mrzí, že zde nebyl naprosto využitý potenciál příběhu, a to je vážně škoda. Navzdory skutečně zajímavému vyprávění, se totiž tvůrcům podařil nějaký prasopes, který vlastně ani pořádně neví, jak se má doopravdy tvářit. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, by mohl být naprosto skvělý, mysteriózní horor, ale to není. Mohl by být také dokonalou fantasy-mysteriózní pohádkou, ale na to také není. Zpracováním mi trochu připomíná tento snímek, nebo dražší, a méně povedenou Kroniku rodu Spiderwicků. Nicméně rád bych zdůraznil, že spíše atmosférou, než linií. Má to dle mého soudu totiž hned několik příčin, které se tu pokusím osvětlit.

Celý snímek dostal pod taktovku Tim Burton. Ledaskdo by to možná mohl považovat za výhru, nicméně já zase tak veliké nadšení nesdílím. Mám z toho totiž docela smíšené pocity. Dlužno říct, že knižní předlohu jsem nečetl, nicméně většinu Burtonových snímků jsem viděl a přiznávám, že mne osobně zajímá jeho infantilita, čím dál tím méně. Mám totiž neodbytný dojem, že Burton ani tentokrát nedokáže překročit vlastní stín, ale naopak se ještě více zamotává do jeho područí. Asi nejvíce se to podepisuje na grafickém pojetí příšer, které díky tomu působí nejen nevěrohodně, ale také poněkud rozpačitě. Zdá se totiž, že nějaká vizuální podoba páně Burtonova o tom, co mu připadá strašidelné, se od doby Beetlejuice, nebo The Nightmare Before Christmas, nepohnula vůbec nikam. A bohužel to podle toho také vypadá.

To by ani tak nevadilo, pokud by to byl záměr - tedy čistá a svým způsobem poetická Burtonovka. A bylo by to možná i roztomilé tím dekadentním způsobem, kdybychom to samé neviděli už třistakrát, a nebylo to pokaždé úplně to samé. Namísto obávaných a vražedných monster je nám tu předhozeno něco, co si odskočilo na melouch, z knajpy od Mrtvé nevěsty. Je to o to horší, že jak moc špatný to byl nápad, potvrdí i závěr celého filmu.

(Pozor! Spoiler!)

Totiž, když něco, čeho se bojí všichni už po staletí, bez větších problémů vypráská během prvního nájezdu, jedna jediná patra viktoriánských X-menů, je to poněkud trapné.
Jsem přesvědčen, že úplně jiný režisér by byl pro film daleko lepší volba, protože příběh i realita jsou velmi zajímavé a nosné, samy o sobě. A nebo naopak o mnoho více Burtona by dopadlo také daleko lépe. V této podobě to tak nějak pochcípalo podobně, jako Temné stíny. Natočili sice drahou a výpravnou pohádku pro děti, která ale pro děti vůbec není. A nebo infantilní fantasy příběh, který je zase na tuhle kategorii až moc pitomý ? Asi je to hodně o subjektivním vnímání každého jedince - ale nemyslím si, že by na tomto poli zůstal nějaký vítěz. A ten kdo se na to má dívat, už vůbec ne.

Prostě podařilo se natočit další předraženou věc, na kterou se v neděli večer stejně nikdo dívat nebude, když na jiné stanici poběží třeba Matrix, nebo Pán prstenů. Skončí to nakonec jako film na nedělní odpoledne - a i tak budete váhat, zda pro Vás není zajímavější alternativou, například Vraždy v Midsomeru. A je to myslím opravdu škoda, protože předloha ten potenciál má.

Jen krátce už bych se zmínil o castingu, který mi přišel záhadnější, než nahlodaný šunkový chlebíček na srazu vegetariánů.

Co vás bezesporu dostane, je úžasná Eva Green. Ta ženská má charisma, že byste na něm mohli klidně postavit celý hokejový stadion, a ještě by vám zbylo dost šťávy na jeho osvětlení. Navíc, je třeba ve světle Hollywoodského masomlejna ocenit, že se jí do jisté míry podařilo osvobodit se od ikonické role femme fatale. Její slečna Peregrinová má jiná gesta a jinou dikci, než třeba mrcha ze Sin City, nebo Artemisia, z druhého dílu 300. Její přesné herectví je však bohužel trochu v rozporu s tím, co předvádí zbytek obsazení.
Sice potěší Judi Dench v drobné, epizodní roli (v posledním filmu jí odpráskli, ale očividně už se cítí o něco lépe), nicméně pokud jsou pro Vás zajímavější vedlejší postavy více, než hlavní hrdina, soudím, že je tady něco špatně. Ústřední postava (Asa Butterfield) má totiž osobní kouzlo jako nudle cezená přes kanál, což celému snímku na zajímavosti moc nepřidává. V tomto směru nechci být nespravedlivý - neznám režijní pokyny a tak nevím, zda v tom celém nebyl nějaký záměr. V každém případě mi není úplně jasné, co outsidera, který očividně o paralelních realitách ví méně, než Žábronožka solná o trhu s pozemky, pasuje do role hlavního stratéga a velitele.

Poslední, co bych asi zmínil, je obsazení Samuela L. Jacksona. Toho herce mám docela rád, a také chápu, že už je to starý pán, takže je potřeba ho narvat kam to jenom jde, dokud je ještě naživu, nicméně v tomto filmu mi to nesedlo ani trochu.
Obecně s tímhle mám docela problém, protože jsem hluboce přesvědčený, že černošský herec nepatří ani do severské vikingské ságy, ani do snímku z evropské historie 15tého století. Pokud už tedy skutečně za každou cenu potřebují v rámci politické (ne)korektnosti narvat do viktoriánké doby nějakou jinou rasu, nechť tam laskavě naládujou inda, nebo číňana, protože to alespoň nějakou logiku má.

Takže závěrem.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, je výpravný, řemeslně i trikově úžasný film, se zajímavou zápletkou a vlastním světem. Přesto však, bych doporučil si spíš počkat na televizní premiéru, protože z mého úhlu pohledu jsou zakoupení lístku do kina, vyhozené peníze.

Rukověť ponoru racka

9. listopadu 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Myšlení některých lidí je mi skutečně záhadou, i když připouštím, že mi čas od času přijde naprosto fascinující. Ještě lepší je to v případě, kdy to od dotyčného naprosto nečekáte a najednou zjistíte, že ve svém vlastním vnímání světa máte pořád co zlepšovat.

Tady bych to asi měl vzít více zeširoka, abych Vás uvedl do problematiky. Jsem zastáncem teorie, že každý člověk, bez rozdílu toho, jakou má společenskou úlohu, či postavení, má určitý typ uvažování.

Jako příklad bych asi uvedl, že pokud je Vaší profesí být katem, celkem se k tomu hodí i to, když jste také sadista. Sice to z Vás nedělá automaticky nejlepšího kata na světě, ale tak nějak se alespoň budete každé pondělí, do práce těšit.
Svůj způsob myšlení bych asi nejspíš označil, jako zločinecké. Samozřejmě, že to neznamená, že neustále přemýšlím nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyloupit Fort Knox. Popravdě řečeno americké zlato je mi srdečně šumák, a i když jsem už na to asi přišel, stejně nevím ani za co bych to vůbec utratil. Zločineckou mysl totiž obecně nepovažuji vůbec za nic špatného, protože to naopak nutí další zločinecké mozky k protiakcím, a tedy si myslím, že to věci posouvá směrem kupředu.

Nechápejte to prosím špatně. Kdyby zločineckou mysl neměli soukromí detektivové, nebo elitní policisté, je víc než jisté, že se jim pachatele také odhalit nepodaří. A kdyby tento způsob myšlení neměli ani spisovatelé detektivek, svět jako takový by byl ochuzen o spoustu zajímavých knížek a filmů. Zločinecká mysl vám totiž sama servíruje alternativní možnosti, pokud nejste spokojeni se stávajícím systémem a stavem věcí, což já osobně, ve většině případů skutečně nejsem.

Nicméně nerad přiznávám, že jsou v tomhle směru někteří lidé ještě mnohem dál než já, a právě o jednom z nich bych se v dnešním článku rád zmínil.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Počátkem léta jsem byl vyslán za jedním klientem, který byl označen jako problematický. Popravdě mi to tak nepřišlo, protože mi připadal docela v pohodě, jen bylo potřeba pochopit, že věci kolem byznysu, řeší opravdu v jiném měřítku. Klientova živnost - i když nutno říct, že spíš než živnost to byla vášeň - byl prodej lodí. Nemluvíme tady však o nějakém prodeji veslic, kterými můžete v polední pauze drandit po Botiči. Prodával všechno možné, od lodního zvonu, až po krávy velikosti Bismarcku, a teprve až tady jsem pochopil relativitu ceny. Lodičky jsou totiž naprosto jiný svět, a také nabízelo by se říct, že i jiná cenová liga. Nebylo by to však úplně pravda, protože tohle není vůbec jiná liga, tohle je úplně jiný sport.

Tedy jsem se jednoho jitra ocitl v paralelním vesmíru, kde se řeší naprosto odlišné věci. Bylo to asi takové, jako kdyby jste při koupi sekačky na trávu, řešili kromě výkonu a počtu koleček, jakou barvu bude mít - míněno to vrčidlo od Moutfieldu - panty od hajzlíku, a zda mu přídavné trysky z Challengeru poskytnou o něco málo lepší vlastnosti, při konfrontaci s kopretinou. Rozumím tomu, že při této cenové relaci jsou takové věci důležité, ale těžko s těmito problémy najdete odezvu u normálního smrtelníka.

Nicméně, náš klient řešil poněkud osobnější problém, a to poměrně obscénně biologické povahy. V místě, kde měl prodejnu, a zároveň zaparkováno několik ukázek opravdu drahých lodí, se totiž usadila nějaká kolonie racků. No - podle mého názoru to na racky bylo moc velké, navíc asi i nesprávné barvy - ale kdo jsem já, abych se s klientem přel.
Moje ornitologické znalosti se omezují v zásadě na poznatek, jak omráčit pštrosa (jak asi víte, vylákat na beton, a udělat na něj BAF), a toho, že dokážu rozpitvat španělský ptáček. Každopádně, pokud lze v něčem spatřit důkaz evoluční teorie, věřím tomu, že ptáci se skutečně vyvinuli z dinosaurů, protože jsou to pěkně agresivní a zlomyslné bestie. V případě klienta to bylo více než signifikantní, protože ptačí kolonie používala jeho zaparkovanou flotilu, jako svůj privátní záchod. Dělali to zhusta, a nikdo mi nevymluví, že naprosto záměrně ve stylu, natural bomber squad. To v překladu v zásadě znamená, že půlka na vodě sbírala síly, zatímco druhá polovina hejna kroužila nad lodičkama, a snažila se o co nejlepší zásah, což bylo ideálně sklo, nebo nějaká extrémně naleštěná plocha.

Klient byl samozřejmě docela hodně naštvaný, protože neustále uklízet nablýskané kocábky, za sedmicifernou částku, Vás bude bavit jenom chvíli. Hloupé je, že když přijde kupec něčeho takového, podělaná paluba asi nebude úplně ta nejlepší vizitka, a podle všeho je ten materiál také poměrně dost agresivní, což lodičkám nedělá dobře.
Takže klient přemýšlel, jak se problémů zbavit, a v zásadě se ocital ve slepém kruhu.

Střílet po tom vzduchovkou se osvědčilo jako neúčinné, a na něco silnějšího si klient netroufal. Měl svoji prodejnu na otevřené řece, a kdyby trefil nedopatřením na druhém břehu, nějakého bezdomovce brokovnicí do zadku, těžko by se to asi vysvětlovalo. Plašit ptáky lodní sirénou fungovalo chvíli, než ty mrchy zjistili, že jim to nic neudělá, a na otrávení ptačí kolonie mu chyběli empirické znalosti.

Prostě štvalo ho to hodně a neznal způsob jak danou situaci řešit. Tedy jsem dokončil práci, popřál hodně štěstí , vyplnil papíry a celou věc pustil z hlavy.

Tedy až do včerejška, kdy jsem za ním zase přijel. A tady se vracím ke svojí teorii zločinecké mysli, protože mne klient naprosto odrovnal. I když mám v hlavě někdy opravdu velice zvláštní způsoby řešení, nic podobného by mne nejspíš nikdy nenapadlo.

Když jsem přijel za klientem, překvapilo mne hned několik věcí.

Tak předně, lodičky byly nablýskané, celá kolonie racků plula na řece, měli oči jako tenisáky, podobně jako když Neuvěřitelný Hulk sežere míchačku na beton, a snaží se vypořádat se zácpou. Ani jeden z ptáků nebyl v povětří. No - popravdě to spíš vypadalo, že se snaží alespoň udržet na hladině, a ani to, jim moc nešlo. Přišlo mi, že mají docela velkou čáru ponoru, takže jim většinou z vodního toku čouhala jen hlava a ocas, což mi přišlo zvláštní oproti normálnímu stavu. Bylo to asi takové, jako když flotilu ponorek U-Boat při cestě do doků překvapil kobercový nálet, celá divize nabírá vodu a jde už jenom o prestiž, které z plavidel půjde ke dnu jako poslední.

To samozřejmě vzbudilo moji zvědavost a tedy jsem se ptal, co se s těmi ptáky děje. Klient se zlomyslně zachechtal a sdělil mi fakta. Pozorováním totiž zjistil, že to, co považuje za racky, má jednu zásadní slabinu. A to sice fakt, že jsou kromě dalších vlastností až nekriticky soutěživí a hamižní. Pozoroval, jak jim děti házejí pečivo do vzduchu, ptáci ho loví a polykají a dost často se o hozené sousto i seperou mezi sebou. Tedy o tom nějakou dobu přemýšlel, a jeho myšlenkový proces nakonec vyústil v to, že si pořídil přepravku rohlíků, na jejich krmení.

V prvním kroku tedy naučil natural bombery chytat pečivo ve vzduchu, nicméně to házel poněkud rychleji. Ptáci samozřejmě v touze po žvanci dělali všechno možné, aby urvali sousto pro sebe, načež klient poněkud přitvrdil.
Nechal pečivo rozpustit ve vodě, a když bylo ve formě těsta, každé hozené sousto vylepšil o to, že doprostřed zamotal ocelovou kuličku z ložiska. Neptejte se mne, kde se takovéhle věci shání, nicméně praktický efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáci se vrhali střemhlav po každém soustu, byť letělo rychlostí balistické rakety, a samozřejmě, čím více byli hamižnější, tím víc nabírali na váze. Ti nejvíce aktivní a nenasytní, se už zanedlouho prostě nedokázali odlepit od hladiny, což samozřejmě byla výzva pro ty pomalejší jedince. Takže během pár dnů,klient prakticky přebudoval celou Luftwaffe na kompletní Kriegsmarine s tím, že mají evolučně zaděláno na ponorky typ 212A.

Divné na tom bylo to, že i když ti rackové věděli, že to co žerou je vlastně zabíjí, stejně s tím nedokázali přestat, a když klient do jejich přítomnosti hodil další vylepšené sousto, prostě ho zhltli, aby bojovali s další váhou.

Když pominu humánní aspekty celé věci, technicky je to téměř nepostihnutelné. Zvyšováním váhy ptáka se rozhodně nejedná o otravu, nikdo je to žrát nenutí a pokud klesnou pod hladinu, tak se s tím těžko dá něco dělat, protože mi není zatím známa žádná resustitační technika, která by se dala aplikovat na zobák.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. I když máte dojem, že se Vám podařilo prokouknout hodně věcí, stejně se najde někdo, jehož způsob myšlení vás přinejmenším zaujme. Popravdě řečeno, někdy jsem skutečně rád, že nevím, co se odehrává v mozku Olihně ..

Nedostatečnost akceptace klaunů

2. listopadu 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Impulsem, pro napsání dnešního příspěvku, se stal tento článek.

Popravdě nejde celkem o nic nového. Podobné věci se dějí už dlouho, a pokud se k tomu mohu vyjádřit sám za sebe, za některé fórky se dává rovnou přes držku, a tenhle druh k nim podle mého soudu patří.

Tedy - jak jste již asi zjistili, s černým humorem celkem žádný problém nemám. Jsem však toho názoru, že by to i v tomto případě mělo být v první řadě vtipné, a také že existuje něco jako je vkus. Pokud se baví však pouze jedna ze zúčastněných stran, zatímco druhá má zaděláno na srdeční příhodu, opravdu mi to moc legrační nepřipadá. Nicméně mi článek připomenul něco, co se přihodilo bývalému kolegovi ze skupiny, a je to tedy už nějaký ten rok zpátky. Když na to celé však nahlížím současnou optikou, přijde mi to i po letech jako naprosto validní řešení, jak se s celou situací vypořádat. Je mi občas skoro líto, že se podobné způsoby nepraktikují častěji, protože by to ušetřilo spoustu problémů a času.

Netvrdím, že se jedná o nějaké řešení univerzální, nicméně jako funkční se poměrně osvědčilo.

Už na základce se dozvíte spoustu užitečných přísloví, které zpravidla neberete na zřetel. Pravda, některá jsou poněkud problematická, či zavádějící. Doposud jsem přesvědčený, že vrabec v hrsti je mi stejně k ničemu, jako holub na střeše - a tedy nevidím, nějaký zásadní důvod, proč to preferovat - tedy pokud vrabec není nějaké slangové označení kuše s optikou, kterou se zmíněný holub dá ze střechy sundat. Také již zřejmě přísloví o volání do lesa poněkud pozbylo aktuálnosti, protože si nevybavuji nikoho, kdo by podobné věci někdy praktikoval, a dokonce neznám jediného kováře, který by měl na dvorku koně, který by vykazoval nějaký druh mobilní aktivity, natož bez bot.

S tím hrubým pytlem si zase tak jistý nejsem, protože tohle se dá vzhledem k tomu, kolik je na internetu dostupného porna dá interpretovat všelijak, a i když mne osobně primárně přijde na mysl pytel boxovací, chápu, že zejména mladší ročníky to tímto způsobem postavené mít nemusí.

Každopádně někdy opravdu padne kosa na kámen, a je lhostejné, zda tou kosou myslíte momentálně teplotní podmínky.

Ale k věci.

Celá situace se přihodila jednomu bývalému kolegovi ze skupiny. Pokud se pozastavíte nad slovem "bývalému" vězte, že to nemělo žádnou návaznost na popisované události, prostě se mu přihodilo potomstvo, a tedy to s tímhle případem nijak nesouvisí.

Takže, kolega jednou kráčel na trénink a moc se na něj těšil. Shodou okolností si totiž zakoupil nový, vikingský meč, a už se nemohl dočkat, až ho otestuje na dalších členech skupiny, což jest na nás. Pokud to neznáte, je to taková hodně pádná kolejnice, která při správném použití dokáže srovnat i Robocopa do latě, nebo posloužit na nějaký čas, jako vyspravení pilíře železničního mostu.

Bohužel šel kolem nějaké školy, kde zrovna probíhalo cosi jako poslední zvonění, nebo majáles - popravdě se v tomto druhu studentských oslav neorientuji - nicméně fakt byl ten, že studenti v maskách pobíhali po ulici, kde zastavovali kolemjdoucí, a požadovali po nich nějaké drobné, v čemž jim bylo z valné části vyhovováno.

Problém byl, že tam takto nejspíš pobíhali už od rána, v mezičase se posilňovali vodkou, a tedy míra jejich interpretace toho, co je zábavné se nejspíš poněkud měnila. Asi nejvíce agresivně si počínala skupina studentů, právě přestrojená za vraždící klauny. Měli to docela zmáknuté, od motorové pily, přes bejsbolku, až po velké kuchyňské nože a gumové masky. Takže si vždy vybrali nějaký osamělý cíl - třeba paní na procházce se psem, ke které se tryskem přiřítili, a obklopili ji a požadovali drobné, v rámci posledního zvonění. Osobně si myslím, že je to jistá příprava na možnost, že by se jim podařilo sehnat zaměstnání v Ose, nebo na Ministerstvu pro životní prostředí, aby si vyzkoušeli, jak funguje vybírání výpalného, bez poskytnuté protihodnoty, v praxi.

Každopádně kolega ze skupiny se stal také terčem této skupiny, nicméně je ignoroval a šel si dál po svých. Studenti, zřetelně povzbuzeni alkoholem a nedostatkem zájmu, na jeho osobu prohodili několik nelichotivých hodnocení, a vraceli se vyhlédnout si další oběť. To vše by asi skončilo bez dalšího incidentu, kdyby jeden z klaunů kolegu na závěr nepocákal ještě vodou.

Kamarád šel sveřepě dál, a byl čím dál tím víc naštvaný. Ušel ještě tak třicet kroků, než připitá partička našla další potenciální oběť vydírání, a s hulákání se k ní rozeběhla. To už kolega nevydržel, tasil meč a za řevu "Odiiiin!!!" se vrhnul proti gangu v gumových maskách.

Pokud se proti Vám žene vlasatý a vousatý viking, není to rozhodně něco, co by vás úplně uklidnilo, a když se na Vás žene s mečem v ruce, tak už vůbec ne. Skupinka vraždících klaunů totiž zjistila, že se náhle ocitla na opačném konci potravního řetězce, ti méně opilí zahodili co měli v ruce a práskli do bot, a těm více ovodkovaným stačilo pár švihnutím meče vyrazit to, co měli v rukou - a už se jim také prášilo za patama.

Trochu to připomínalo přímý přenos z Olympijských her, kde se také ozve výstřel, a následně se deset černochů vší silou snaží utéct někam pryč, ale v tomto případě by bylo přirovnání o čertovi, jak mu činit dobře, bylo celkem na místě. Poslednímu studentovi na místě, schoulenému do klubíčka, pod napřaženým mečem vikinga povolil svěrač, což kolega nesl poněkud nelibostí. Vliv ducha Erika Thorvaldssona, ho opustil, když viděl, že se před ním choulí jen zpovykané děcko, schoval meč a odešel. Na trénink dorazil klidný, jen s lehnou pachutí toho, že i musel usušit mikinu.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé.

Asi vážně nepotřebujeme víc policajtů, nebo kamer. To co potřebujeme, je víc vikingů.