Říjen 2016

Zootropolis: Město zvířat (2016)

26. října 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní recenze je psána na objednávku serveru webmagazin.cz, a tedy to skutečně o ničem jiném, než o tomto animáku, z dílny studia Disney, opravdu nebude. Tedy jako obyčejně, pokud Vás toto téma nezajímá, můžete dnešní článek s klidným vědomím vynechat.

Popravdě nevím, jak pořádně začít.

Nestává se mi poslední dobou totiž zase tak často, že by se mi film, a natož ještě animák, skutečně líbil. Zootropolis mne překvapilo velmi příjemně, a i když se jedná podle mého soudu o jednohubku, která se v mém archívu filmů nemá šanci udržet, rozhodně ji mohu doporučit. Film má totiž hned několik vrstev, které jsou tak důmyslně propojené, že jsem přesvědčený, že si tam skutečně každý divák najde to své. Pokusím se proto nespoilovat, a jen se zmínit o pár věcech, které mne skutečně zaujaly.

Zootropolis bych nejspíše žánrově popsal jako detektivku pro děti, a také se to celé tak od začátku snaží tvářit.
Je tam toho ale mnohem víc.

První z věcí, která mne celkem nadchla, je naprosto skvěle promyšlený alternativní svět zvířat. Tohle vypadá zdánlivě jednoduše, ale tvůrci si s tím dali skutečně hodně práce, jak by tato paralelní realita mohla fungovat. A skutečně funguje. Není to totiž jen nějak plytce nadhozené "takhle to je a prostě se s tím smiřte", ale opravdu promyšlený kosmos, kde vše do sebe logicky, i funkčně zapadá. Ať se jedná o politický systém, přes dopravu (kde je zohledněno vše, od velikosti jednotlivých zvířecích druhů, po místa jejich přirozeného prostředí), až po umístění jednotlivých ras ve společnosti. Aby to nebylo zavádějící, tohle trochu upřesním. Tedy namátkou - starostou Zootropolis je lev, pouliční šmelinář je lišák, bankéři jsou křečci - prostě Disney se drží bajkových archetypů. Ovšem jen zdánlivě. Celý svět zvířat je totiž protkán mnoha odkazy a vtípky na lidské uspořádání světa, kterých si pozorný divák možná všimne, ale možná také ne.

Namátkou bych upozornil třeba na značku chytrého telefonu, kterou používá hlavní hrdinka, nebo na song, který poslouchá ve své MP3. Tohoto pomrkávání je tam skutečně po celý film opravdu veliké množství, a vážně jsem se při tom bavil.
Také jsem byl spokojen zejména s tím, že vtipy jsou tam vypointovány až do konce, i když je možné, že úplně finální post-pointy méně pozorný divák nezaznamená. Ale je to tam, a připouštím, že se tohle hned tak u nějakého snímku nevidí.

Druhá věc, kterou bych rád nadhodil je vizuál. Je skvělý. Na celém snímku skutečně musela makat celá počítačová farma mnoho týdnů stejně tvrdě, jako parta veslařů na triéře, když se kapitán rozhodnul vyzkoušet nové vodní lyže. Vyrenderovat každý lístek stromu, kapku vody, nebo chlup na tváři hrdinů, muselo opravdu stát hodně času a výpočtů, protože to vypadá naprosto fantasticky. O mimice se ani nezmiňuji, očividně byla přizpůsobena hereckým výrazům, ale ani v tomto případě jsem v tom neshledal nejmenší vadu na kráse.

Zootropilis se i při tom všem stíhá tvářit, jako pohádka pro děti, což je přesně ten lehce zchrupnutelný rozměr. Dětem se to bude líbit, rodiče pobaví skryté vtípky a ti skuteční rejpalové (jako jsem třeba já), tam dokonce najdou i další věci.

Ale ...

Narazil jsem tam také na několik klišé, které jsou mi lehce proti srsti. Zdůrazňuji, že jsou to věci, které vadí možná jenom mě osobně a tedy je nehodlám vydávat, za nějakou obecně platnou pravdu. Je to jenom blbá pohádka od Disney studios, ze světa, který ani neexistuje, že ?

Příběh vám říká, že až máte před sebou jakákoliv protivenství, se správným úsilím a entusiasmem, je možné vše. Proti tomu celkem nic nenamítám. Nicméně pokud to úsilí zahrnuje spojení s mafií (bez kterého je v podstatě zápletka neřešitelná), vydírání, a dokonce popření pravidel, a vůbec celého systému, je to celkem v pohodě.

Tedy pokud se jmenujete Sherlock Holmes, Phil Marlowe, nebo John Wick. Fuck the system je v tomto případě celkem v pořádku, ale nejsem si jistý, že účel světí prostředky je úplně košér i v Disneyovce, pro malé děti. Možná je to inspirativní a správné pro černošské, skara afroamerické, sakra arabskoamerické, sakra portorikán -uprchlicko -dopytle, todle prostě vzdávám, už se v tom nestíhám orientovat, co se teď vlastně momentálně smí říkat, nebo jakou kravinu si zase vymysleli, ale tak nějak mi to nepřijde jako model, který by měl být nějak heroický, zejména jako typické chování, nebo něco extra následování hodného. A už vůbec ne v případě, když se jmenujete Judy Hopps, a jste čerstvý policejní rekrut.

Druhá věc, která mi ne tak úplně sedla, je otevřený multikulturalismus Zootropolis. Není to totiž až tak úplně jednoduché. Z celého kontextu je jasné, že všichni žijí pospolu a v harmonii (chápejte býložravci i dravci), všichni jsou si rovni a mají stejná práva i povinnosti. Nicméně někteří jsou si rovnější než ostatní, a o to, jaký jste druh se opravdu jedná až na prvním místě, ať jde o ovci, opičku, nebo buvola. Nějak nevím, zda je to otevřená kritika současné situace světa lidí, nebo o opravdu velmi naivní glorifikaci sebemrskačského sluníčkového trendu.

A poslední věc, kterou bych tu zmínil je překlad. Viděl jsem film jak v originálním znění, tak v českém dabingu a neumím posoudit, která verze je lepší. Mě osobně se více líbila česká verze, ale připouštím, že to mohlo být i tím, že v originále mluví hlavní postavu Ginnifer Goodwin, a já tu ženskou prostě nemám rád. Ona za to samozřejmě nemůže, nikdy mi nic špatného neprovedla - ale prostě některé herce máte v oblibě, a jiné ne. To, co je z mého pohledu naprosto fatální je překlad, nikoliv dabing jako takový. U toho jsem docela dost trpěl, protože to byl přesně ten typ překladu, který udělal z Chewbaccy Žvejkala, a doposud se divím, že Mistra Yodu nepřeložili jako Pana Jóda, z tabulky periodických prvků, nebo Mace Windu, jako Plácačku Větru.

Takže závěrem.
Zootropilis rozhodně mohu doporučit. Není to ani ztráta času, ani peněz. Má to hodně co do sebe, není to nudné a myslím, že se většinu času budete dobře bavit. Za sebe dávám 70% , což je velmi slušný výsledek na skotačení renderovaných postaviček.

Tak příště zas o něčem jiném.

Důsledky extravagantního výběru

19. října 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Počátek dnešního pracovního dne ve mě vzbudil celou řadu úvah na téma, o kterém bych se rád zmínil. Vrtá mi to už delší dobu hlavou, a rád bych i v tomto případě dospěl k nějakému závěru, i kdyby tím závěrem mělo být konstatování, že to žádné řešení nemá.

Totiž co se stalo.

Do práce mi to trvá zhruba 30 minut tramvají, a teď díky EET všichni lítáme jako hopík na cracku, který někdo nedopatřením zapomněl vyndat z odstředivky. To se bohužel začíná pomalu projevovat na celkovém stupni únavy materiálu, a v zásadě i obecnému nadšení pro vládní experimenty, které prostě přebíráte od klientů, kteří jsou jeho terčem. Já osobně o tom také valné mínění nemám, ale firma z toho má peníze, a tedy k tomu formálně nemohu zaujmout jiný, než neutrální postoj.

Každopádně -poslední dobou cestu do práce využívám zejména ke spánku. Samozřejmě tak činím za předpokladu, že urvu nějaké místo k sezení, nepilotuji zrovna firemní vůz, nebo když se nějakému řidiči tramvaje mne nepovede sestřelit na podlahu, jak jsem se již zmínil minule. Takže jedu ráno tramvají, polodřímám, když ke mne poměrně hlasitě doletí následující oznámení:

"Masáku, ty debile, přestaň tahat a sedni si už laskavě na prdel."

To ve mě vzbudilo celou řadu otázek.

Když pominu fakt, že někdo požaduje po Muchomůrce z čeledi štítkovitých, aby přestala vykazovat nějakou silovou aktivitu - a následně, aby použila část anatomie, kterou prokazatelně nemá, proč tak činí v tramvaji, v sedm hodin ráno.

Dumal jsem o tom poměrně dlouho, až mi to nedalo, otevřel jsem oči a zjistil jsem, že Masák je ve skutečnosti pes. Byl připřažený k nějakému kočárku, kde se ho jeho odredovaná majitelka snažila nějak umravnit, což se očividně nelíbilo ani jedné ze zúčastněných stran.

Nicméně mne to přivedlo na úvahu, proč dávají majitelé svým mazlíčkům tak zavádějící jména.

Víte - vždycky jsem byl přesvědčený, že se v mém okolí pohybují převážně příčetní lidé. Když ale přihlédnu k tomu, jak svoji zvířenu pojmenovávají, začínám o této teorii mít určité pochybnosti. Sice chápu, že jména zvířat nejspíš nemají zákonitosti přísné logiky, a někdy vznikají na základě asociací - nicméně by mne občas zajímalo nahlédnout do mysli těch, které zrovna tohle vymýšlejí.

Pravdou je, ze Madlenka pes, Máň želva, nebo kočka, která nám s Evou dovolila u sebe v bytě bydlet (pojmenovali jsme ji Esmeralda Zlopočasná), z toho vyšli ještě celkem docela dobře. Potkal jsem však i jména, která mi moc ke druhu nepasovala, ale nikdy mne v zásadě nenapadlo pátrat po jejich původním významu.

Takže znám Žolíka (kůň - a asi nejspíš kluk, protože holku bych tipoval spíš na Harley Quinn), Grizzlyho (sklípkan), Himmlera (potkan), Kyselinu (kočka), Brko (gekon), Tirpitze (perlorodka), Žížal (krajta - a nejedná se o překlep, protože je to prý kluk, i když teda fakt netuším, jak se to v těchto případech pozná). Namátkou si ještě vybavím Teflona (fretka), Pralinku (kráva, což není žádný jinotaj, ale to, co poskytuje ve face-to-face módu mléko) a pak nesmím zapomenout také na Přestaňokamžitěhrabattymalejhajzlenebotěpřísahámbuhspláchnuuždozáchoda, což je Křečík džungarský.

Divné je na tom to, že většina z nich na to jméno slyší, nebo minimálně na něj reagují. U té perlorodky si tím sice nejsem tak úplně jistý, nicméně se zdá, že se tím jménem už smířila a tedy v tomto směru nevykazuje žádné větší potíže. Jak je to přesně u koček také nevím, vypozoroval jsem, že reagují na své jméno selektivním způsobem, nicméně to přisuzuji faktu nedokonalosti lidské mluvy. Pokud by totiž lidská řeč byla podle pravidel kočičí fonetiky, nejběžnější jméno kočky by znělo zřejmě jako zvuk zabuchnutých dveří u lednice, protože na tento zvuk kočka reaguje okamžitě, i uprostřed kryospánku, v sondě obíhající Jupiter. Tři dny po klinické smrti.

Nicméně nejpodivnější pojmenování zvířete, se kterým jsem se setkal bylo Juchajda. Juchajda byla kočka, ve vesnici kde máme chalupu, pojmenovala ji tak blízká sousedka, i když tedy vážně netuším proč. V každém případě byla Juchajda skalním archetypem obecní kočky, tedy pravidelně těhotněla několikrát do roka, nechala se přikrmovat celou vesnicí a vůbec, kdykoliv přišla na inspekci, působila tak, že patří výhradně a výlučně k Vám.

Díky tomuto stylu života, se Juchajda samozřejmě několikrát do roka nevracela domů právě na čas, což její majitelku dohánělo k občasným záchvatům hysterie. Tedy jednoho letního večera, když se Juchajda neobjevila do deseti večer, začala majitelka obcházet celou vesnici s pokřikem "Juchajda! Juchajda! Kde je ta debilní kočka !"

To by samo o sobě nebylo zase tak zlé, kdyby shodou okolností na dolním konci vesnice neměl jeden nadšenec na víkend pozvaný taneční folklórní sbor, kterého byl členem, na grilovačku. A na horním konci vesnice zase využila dcera majitelů domku faktu, že odjeli na Jadran, a uspořádala pro sebe a partu punkerů mejdan. Obě party byli už patřičně připité, takže po čtvrt hodině hledání kočky se rozhodli nezávisle na sobě Majitelku patřičně podpořit. Tady ozvalo se odkudsi majitečino zoufalé "Juchajda!", a hned vzápětí na to Juchajdá! řev od punkerů, následujícím Juchajda!Juchajda!Héééj!, z druhého tábora.

Neskutečný kravál se linul celou vsí, vzhůru byli všichni skoro až do půl čtvrté do rána, i když to majitelka kočky vzdala někdy kolem půl jedenácté. Stačilo totiž, aby se na chvíli jeden, či druhý tábor odmlčel - a začalo juchajdování nanovo. Samotná kočka, nositelka jména se mezitím vrátila sama domů, spala na křesle, kde ji majitelka vyčerpaná nočním pochodem nalezla.

Tu noc padlo hodně Juchajdá, a ještě víc slangových termínů od probuzených vesničanů, nicméně ty samozřejmě uvádět nehodlám.

Každopádně poučení z dnešního článku je jasné. Pokud toužíte pojmenovat domácí zvíře nějak extravagantně, dělejte to prosím s rozmyslem. Muže se totiž stát, že pro samou popularitu nebude vědět kam dřív skočit, a nemůže to skončit jinak, než jeho zklamáním.

Fenomén existenciální exploze

12. října 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Pondělní ráno mne zastihlo poněkud nepřipraveného, protože někdo z Dopravních podniků považuje za super nápad vyrvat tramvajové koleje z páteřní komunikace, a učinit tak celou oblast naprosto neproniknutelnou. To mělo v zásadě na moji maličkost dvojí efekt - jednak jsem musel absolvovat dálkový pochod na nejbližší fungující spoj, což při pondělním ránu a stavu mé rozespalosti vypadalo v podstatě jako anabáze Josefa Švejka za Světové války, jenom se mne při tom nesnažil opít obecní policajt. A druhý efekt byl ten, že jsem si připomněl, proč preferuji tramvaj před ostatním druhem přepravy po Praze. Když jsem byl totiž donucen zvolit poněkud krkolomnou kombinaci přesedání, metra a autobusů, narazil jsem opakovaně na dva fenomény, o kterých bych se dnes rád zmínil trochu podrobněji.

No - on to vlastně není ani tak fenomén. Je to něco, co mi leze poněkud na nervy, a bohužel úplně nevím, jak tomu účinně čelit. Zmiňuji se o tom záměrně, a tajně doufám, že mi v tomhle směru někdo dá nějakou radu, protože pochybuji, že by to byl problém pouze pražsko - lokálně patriotický.

První věc, na kterou opakovaně narážím je něco, co bych popsal, asi jako tupohlavost tlačenkového předpokladu. Zkusím to poněkud osvětlit.

Z nějakého důvodu cestující v Pražské MHD předpokládají, že pokud se do autobusu/metra/tramvaje nacpe n lidí, nacpe se tam logicky i n+1, při čemž to +1 samozřejmě zahrnuje je samotné. Počet "n" lidí, nazvaných už ve voze, je v tomto případě naprosto zastupitelný, protože je úplně jedno jak moc je spoj narvaný, vždycky se najde někdo, kdo se tam vecpat ještě pokusí. I v tomto případě však platí zákon o zachování energie a hmoty. Tedy když se někdo snaží nacpat předníma dvěřma dovnitř do místa, kde je prostor konečný, nutně tím vyšťouchne ven někoho dveřma zadníma. Vyšťouchnuvší pasažér se samozřejmě opět snaží vervat dovnitř, takže se situace několikrát zopakuje, než řidič konečně ztratí nervy a zabouchne dveře autobusu. Pikantní na tom bývá zejména to, že touto formou curlingu spoj nabere takové zpoždění, že ho dostihne zpravidla spoj následující, takže celá civilní obdoba zápasů sumo postrádá naprosto smysl.

Jen krátce bych tu zmínil Mládkovu pístovou teorii, podle které je dostat se do středu autobusu životu nebezpečné, protože lidé, kteří tam uvíznou, už nikdy nevystoupí a stanou se jakýmsi pístem, bez šance na to někdy přepravní prostor opustit. Podle některých svědectví, pak stráví zbytek svých životů napevno srostlí v jednolitou hmotu, a jen pár vyvoleným se podaří uniknout přes madla větracím okénkem ve stropě, nebo ti se školou Chucka Norrise, uniknou přes podlahu převodovkou motoru.

Při svém praktickém založení jsem tomu osobně nikdy nevěřil, jsem toho názoru, že jsou masou spolucestujících slisováni na pevnou hmotu, a posléze slouží jako výchozí materiál na výrobu úchytových tyčí.

Druhá věc, která se poměrně často opakuje je něco, co bych nazval asi explozí nátlakové filozofie.

Postihuje to zejména geronty, a z nějakého mě neznámého důvodu turisty, hovořící zejména německy a rusky. Nebudu se pozastavovat nad tím, proč tomu tak je, nicméně celé to vypadá tak, že geront konečně sestoupí ze schůdků tramvaje, čímž samozřejmě blokuje ostatní cestující, kteří chtějí z pekelného vlaku také už konečně pryč, a zůstane stát přímo před dveřmi vozu. Zde se ho pak divoce zmocní zmíněná filozofická exploze, kde zřejmě přemítá o zásadních věcech všehomíra vesmíru a lidského bytí, zatímco zbytek blokovaných cestujících má zpravidla velmi násilné úvahy na téma gerontova, poněkud sadistického zakončení života.

Netuším, co se přesně odehrává v těchto chvílích v jejich mysli, nicméně to musí být nejspíš něco natolik zásadního, aby to stálo za nasrání zbytku lidské populace, protože si to jinak vysvětlit neumím. Nicméně jsem vypozoroval, že poměrně účinnou metodou bývá další vystoupivší geront, který funguje na první exemplář, jako cosi na bázi beranidla. Bohužel, ani v tomto případě to nebývá řešením, celý horizont událostí se tím v zásadě jen zacyklí, což je přímo závislé na počtu občanů, kterých se právně zmocnil existencionalismus. Přiznám se, že na tyto situace úplně řešení nemám, ve skoku o tyči zase tak dobrý nejsem a popravdě řečeno, i samotná hopsací tyč je v Praze poněkud problematická na přepravu. Zachovávám si však pevnou víru, že by mi někdo v těchto případech poradit mohl, aniž by to bylo řešení hlučné, což například za výstřel z něčeho ráže .44, považuji.

Nejsem tak úplně přesvědčený, že by to byl problém nějaké elementární slušnosti. Běžný pražský vzorek populace totiž nic takového nemá, už jen proto, že jejich naprosto drtivá většina, rodilí pražáci nejsou.

Poslání z dnešního článku není asi žádné, krom prosby o pár tipů, jak se s něčím podobným vypořádat, bez trestně - právního stíhání. Nicméně se omezím na konstatování, že mi začíná být poměrně jasné, proč se ve zdejší čtvrti nedá slušně zaparkovat auto, už po šesté hodině odpolední ...

Teokracie vržené cihly

5. října 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Možná to má nějakou souvislost s aktuálním počasím, ale posledních pár dní mám dojem, že jsou lidé poněkud podráždění. Pozoruji to i na sobě, a určitým vodítkem k tomuto závěru byla situace, která se udála dnes ráno.

Měl jsem jet za jednou klientkou a připravoval si věci, do toho jsem vyřizoval maily a telefony, plus jsem čekal, až mi dojede oprava jedné databáze, kterou se podařilo totálně zbořit nějaké lokální administrátorské hvězdě. Trvalo to docela dlouho, začínal mne pomalu tlačit čas, když vstoupila do kanceláře naše kolegyně z recepce. To nikdy není dobré znamení, většinou tak činí z čirého zoufalství, nebo z přesvědčení, že se nějaký zapeklitý problém podaří delegovat na někoho jiného.

Tedy vstoupila s tím, že na recepci podupává nějaký klient a poměrně dost vehementně se dožaduje technika. Problém byl v tom, že klient byl z Egypta, česky neuměl vůbec, anglicky jen trochu a chtěl někoho, kdo mu vysvětlí krok za rokem, jak se náš software vůbec ovládá. To, že naše firma pro tyto případy pořádá několikastupňové školení očividně vytěsnil, prý je pan Muhammad il něco (vážně nejsem na tenhle druh jmen expert) velmi nespokojený, hlučný a požaduje v tomto směru, aby se mu někdo okamžitě věnoval.

Pravil jsem tedy, že jestli je to Muhammad, ať se pomodlí k Alláhovi, nebo ať si přečte manuál jako každej normálně myslící tvor, že jedno nebo druhé určitě zabere, a na kraviny že nemám čas, protože musím řešit skutečné problémy. A že to poslední na co mám momentálně náladu, je dávat zdarma školení někomu, který nemá ani natolik slušnosti, aby se obtěžoval něčím takovým, jako je sjednat si schůzku. Dodal jsem ještě, že pro tyhle situace má firma stanovené postupy, já mám narvaný diář tři týdny dopředu, ale jestli to kolegyni potěší, mohu řvoucímu synu pouště při odchodu za platící klientkou, fláknout jednu přes hubu.

Jest mi poněkud záhadou, jak recepční vytušila, že se egypťanovi skutečně věnovat nehodlám, nicméně řekla, že to s ním zkusí nějak domluvit, ale je si víc jak jistá, že se to bez stížností neobejde. Odvětil jsem, že jest mi to v jeho konkrétní případě srdečně šumák, ať si jde stěžovat klidně až na nádraží do Brandejsa, že úkoly na mne naházelo šéfstvo, a jestli chtěli v mém rozvrhu mít pro tyhle situace nějaký prostor, měli mi ponechat v diáři alespoň čtvrt hodiny na oběd.

Kolegyně se tvářila poněkud poplašeně, nicméně jsem databázi odeslal a vyrazil za klientkou, přesně jak mi velel rozvrh.

V tramvaji jsem přemýšlel o tom, co se vlastně událo. Normálně totiž po ránu až tolik rozladěný nebývám, nicméně připouštím, že po celé sezóně a chytání psů ze vzduchu se cítím poněkud vyčerpaně, a nepřítomnost Evy mi v tom nijak výrazně nepomáhá.

Je to zvláštní.

Pokud se v mojí realitě Eva vyskytuje, je ponejvíce totálně na zabití, a v zásadě se na samotu těším. Nicméně Eva je v tomhle směru zřejmě něčím nakažlivá, a i když její, byť občasná přítomnost sebou generuje značnou řadu problémů. Člověk se prostě musí smířit s tím, že když si chcete sem tam rozsvítit žárovku, tak se holt musíte vyrovnat s faktem, že si zahráváte s něčím, co považovali američané za nejlepší nápad, hodit na Hirošimu.

Každopádně dorazil jsem za klientkou do kanceláře a dozvěděl se, že by si přála přenést celé účetnictví do jejího notebooku, protože jede na dovolenou a má v plánu pracovat na chatě. Požádal jsem ji tedy, aby mi notebook nejprve ukázala, protože se současnými změnami to možná nebude až tak jednoduché, v čemž mi bylo vyhověno.

Bohužel mi předhodila něco o výkonu , i hmotnosti tvárnice, velmi aušusové značky, a se systémem Windows Vista. Pravil jsem tedy, že pokud je to její výslovné přání, že jí účetnictví převedu, ale že to nepovažuji za dobrý nápad, a že bych určitě ze stávajícího PC původní účetnictví nemazal. Paní řekla, že má bohužel jen jednu licenci, a tedy ji jiná možnost nenapadá, takže jsem odpověděl, ať si alespoň v PC ponechá zálohy, což se zpětně ukázalo jako dobrý nápad.

Tak jsem se pustil do práce, a šlo to opravdu velice pomalu. Paní účetní nejspíš reagovala na to, jak útrpně jsem se tvářil, a připustila, že notebook je poněkud letitý, ale že jde hlavně o tu přenositelnost. Odvětil jsem tedy, že dle mého soudu se rychleji pohybují i pyramidy, a aby se moc nedivila, kdyby jí tu začal divoce pobíhat po kanceláři Indiana Jones. Dodal jsem ještě, že to není zase tak špatné, nicméně větší dynamiku má i Šikmá věž v Pise, a zda by nezvážila přejít na něco na bázi mravenčí farmy, protože jsem přesvědčený, že by se tím výkon nejméně ztrojnásobil . To paní účetní pobavilo, takže nakonec jsme to celé přetáhli do notebooku, já jsem vyplnil papíry a vydal se zpět do firmy.

Zhruba za čtyřicet minut mi paní volala, zda bych nemohl přijet zpět do kanceláře, a účetnictví ji znova obnovit na původním PC. Měl jsem volno, takže jsem řekl proč ne a zeptal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že se paní po mém odchodu chystala na dovolenou, naložila auto a vydala se zamknout kancelář. Když ale přišla zpátky k vozu, našla na sedadle řidiče cihlu, vymlácené okénko, a notebook s kabelkou byly pryč, a tím pádem celé dopoledne bylo jen přehlídkou ztraceného času.

Netuším, zda je zrovna tohle dobrý začátek dovolené, nebo jestli se jednalo o nějaký neziskový program na podporu sociálně vyčleněných, nicméně jsem si povzdychl a zase klientce v kanceláři účetnictví zprovoznil. Dokonce jsem si za to ani nic neúčtoval, protože jsem nabyl dojmu, že na jeden den bylo překvapení až dost, rozloučil se a vracel jsem se do kanceláře.

Tak nevím.

Namísto poslání mi tu přistála jen úvaha.

Možná je být protivný snažší, na lidi které máte rádi, než na někoho, kdo Vám sice hodně leze krkem, ale je Vám nařízeno, že se to nesmí. Mám dojem, že tohle jde totiž jen do určité míry, než začnou vzduchem létat hlavy, a v tomhle případě to rozhodně nebude žádná metafora. Paradigma toho, že cihla k rozbití okna, je legitimní nástroj obživy bude nejspíš fungovat do té chvíle, kdy se ten první rozhodne aplikovat v praxi Humeovu břitvu.

Tak snad příště o něčem veselejším...