Září 2016

Okolnosti trajektorie psa

28. září 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Šermířská sezóna mi skončila, a jako každý rok, jsem ji pravidelně zakončil na jednom konkrétním místě.

Totiž - jedna moje známá, má hrad.

Tedy přesněji řečeno - to, že je to hrad si myslí Unesco, technicky se jedná o zříceninu hradu, kterou spolek nadšenců kámen po kameni, zase dává dohromady. Letos však byla situace trochu jiná, protože kvůli časovým možnostem členů naší skupiny jsme nemohli jet jako účinkující, v zásadě jsem měl volný termín jenom já, a tedy jsem se nabídli alespoň jako stuffáž. Paní hradu byla vděčná za jakoukoliv pomoc, protože organizovat podobné akce je poměrně náročné, a každá končetina v tomhle směru je rozhodně přínos. Dokonce jsem v tomto smyslu ukecal i pár nováčků ze skupiny. Jednak to bylo proto, aby věděli do čeho vlastně lezou a pak také proto, že nocovat na zřícenině hradu je něco naprosto magického, a málokdy se mi podaří se chlubit něčím, na čem nemám pražádnou stopu zásluh.

Pokud to neznáte, stuff je taková organizační mezijednotka, která je sice naprosto nezbytná, ale v zásadě velmi zastupitelná. V obecné řeči se to nazývá holka pro všechno, takže se od Vás v zásadě očekává to, že budete prodávat vstupenky, hlídat nástupy účinkujících, volat sanitku pro cukrovkáře, nebo umravníte agresivního cyklistu, když se opije přes únosnou míru. Takže vstáváte za rozbřesku, abyste nakonec večer uklidili odpadkové koše, a posbírali vajgly, zanechané po návštěvnících celé akce. Prostě nejvíce nevděčná věc, kterou si můžete vymyslet. Bohužel, také však nejvíce potřebná, protože když k organizování čehokoliv nemáte stuffáž, na kterou se dá spolehnout, může to dopadnou všelijak, ale dobře rozhodně ne.

Takže jsme přespali na hradbách, ráno se převlékli do kostýmů, a došli si pro pokyny, co se vlastně od koho bude konkrétně požadovat. Já jsem měl za hlavní úkol být cosi na bázi drába, či obecního policajta - tedy procházet hradem a zajistit v maximální možné míře, aby návštěvníci nelezli na hradby, případně je nějakou kultivovanou cestou dostat z hradeb dolů. Tohle vypadalo zdánlivě jednoduše, ale jako obyčejně se v tom skrývalo háčků hned několik.

Tak předně - chtít po platícím turistovi cosi, jako používat mozek, bylo v horku a v přítomnosti piva téměř nemožné. Je to asi něco takového, jako kdybyste požadovali po Stephanu Hawkingovi, aby s Vámi vytvořil dvojici na synchronizované plavání, nebo se pokusili osvětlit ledovým obrům základy principu fungování parního stroje. Teoreticky to tedy možné je, ale praxe poněkud pokulhává, což jsem se mohl v naprosto konkrétních případech přesvědčit osobně.

Hrad byl přeplněn směsicí zběsilých matek s dětmi v různých stádiích zpovykanosti, a už kolem jedenácté hodiny dopolední, jsem začínal pociťovat silné tendence použít svůj meč na plocho jak k arogantním kvočnám, tak i k jejich potěru. Z nějakého důvodu kolektivně nabyli dojmu, že zakoupením vstupenky získali automaticky právo na manipulaci, případně ohmatávání zbraní a rekvizit účinkujících, samozřejmě bez svolení jejich vlastníků. V případě zbraní chladných, by to až tak zlé nebylo, ale když se jedna rodinka s výskotem vrhla do ležení třicítkářů, a začala tam bez jakéhokoliv ostychu brát do rukou funkční černoprachové pušky, nezbylo mi než zakročit, což mi samozřejmě moc popularity nepřineslo.

Nejspíš jsem vypadal docela nesmlouvavě, protože se mi většinu podobných incidentů dařilo řešit verbálním způsobem. Pár návštěvníků převážně v cyklistických outfitech, se sice pokusilo moje pokyny rozporovat, nicméně po upozornění na skutečnost, že jsem větší, silnější, mám zbraň, a dolů z hradeb by to šlo daleko rychleji, než po cestě kterou přisupěli na kole, dali pokoj a začali opět vykazovat známky toho, že jsou pod tím nepadnoucím a předraženým oblečením, také normální lidé.

Jakkoliv to bylo složité, lidé se ještě jakžtakž umravnit dali. Potíže nastaly zejména v momentě, kdy sebou měla rodinka i psa, protože ho samozřejmě nechala pobíhat kolem bez vodítka a náhubku. I když je to zdá nemožné, jejich psi vykazovali ještě větší míru pitomosti, ne jejich majitelé. Tedy, pokud rodinky s dětmi měli mentalitu tučňáků patagonských, kteří se vrhají do moře plného kosatek, jejich mazlíčci byli jako parta lumíků na útesu, která neví co s načatým odpolednem, a zkusit evoluční vývoj ve ptactvo, zkrácenou metodou, jim připadá jako docela dobrý nápad.

Tohle se bohužel následně protnulo s jednou skupinou účinkujících, která předváděla středověké dělostřelectvo.

Kdo z vás má doma mazlíčka, asi víte, co s nimi provádí petardy na Silvestra. V tomto případě byl však účinek rámusu daleko více razantnější, protože rány jako z děla byly skutečně z děla, a drtivá většina místní psí komunity na to pochopitelně stavěná nebyla. Takže si tak šlapu svojí obchůzkovou trasou, když se ozve výstřel z kanónu, následně vyděšený kvikot odkudsi seshora a já jsem vzhlédnul. Následně jsem natáhl ruce před sebe a sebral ze vzduchu psa.
Černý trpasličí pudl se tvářil překvapeně stejně jako já, zjevně nechápal, jak se ocitnul zhruba o sedum metrů níže, nicméně dospěl k závěru že je to docela stranda, začal vrtět ocasem, převrátil se na záda a snažil se mi olíznout nos. Já se bavil o trochu méně, protože pudlové na mne z oblohy zase tak často nepadají, a v zápětí dorazila jeho vyděšená majitelka. Pudla jsem ji odevzdal, což pes bral očividně jako křivdu, vynadal paničce, že nemá psa na vodítku a zahleděl se na hradby nad sebou.

Situace byla celkem jasná. Pes na hradbách se při výstřelu z děla lekl, a jak sebou škubnul sletěl dolů přes okraj. Nebylo to zase tak vysoko, nejspíš by to přežil, ale jsem přesvědčený, že by se to nejspíš bez zranění neobešlo. Tedy jsem se rozhodl posečkat na místě, dokud kanonýrská produkce neskončí.

No - pokud nepočítám pudla, vylovil jsem z luftu ještě tři další psi, a to v pořadí jorkšír, Jack Russell teriér a něco, co silně připomínalo mop na podlahu. Všechno jsem s patřičným komentářem odevzdal majitelům, rámusící produkce skončila a já se vydal za hradní paní, protože jsem dospěl k závěru, že by fenomén létajících psů mohl být docela problém. Podle očekávání, jsem obdržel instrukce, ať to tedy nějak zařídím, takže jsme vydal pokyny zbytku stuffů, že na hrad pes bez vodítka prostě nesmí.

Celkem to fungovalo, až do chvíle, kdy měli dělostřelci podle plánu akce předvést svoji produkci podruhé. Dorazila totiž nějaká parta z okolní vesnice, která samozřejmě získala dojem, že se jich to netýká. Skupina asi šesti turistek středního věku se psi, s pivem v ruce a pokřikem "Mařko pocééém" si to hrnclila k mému stanovišti, kde jsem je požádal, aby si své miláčky dali na vodítko. Nejvíce tělnatá majitelka se mnou začala samozřejmě rozporovat moji žádost s tím, že to nikdy zde na hradě nebylo potřeba, a že to tedy nemají v plánu udělat ani nyní.

Protože jsem na podobné věci vycvičený z práce, sdělil jsem ji, že podle nového návštěvního řádu kulturní památky, je každý pes bez vodítka brán jako škodná, a bude bez rozdílu odpálen z děla přes hradby. Doplnil jsem ještě informaci o tom, že to takhle stanovuje Evropská unie, a jestli nechce vidět svého psa v povětří, ať mu bleskem to vodítko kouká nasadit. Majitelka si založila ruce na hrudníku a pravila, že to by se na to podívala. Pravil jsem tedy, ať sleduje a posečkal, až dělostřelci zahájí své vystoupení.

Samozřejmě se ozvala rána z kanónu, následně zaječení , opět mi přistál v rukou černý pudl - a dokonce bych se vsadil, že to byl ten samý, kterého jsem odlapnul už dopoledne.

Bez jakéhokoliv výrazu jsem se zahleděl na partičku před sebou.

No - řeknu Vám, že takové cvakání obojků, lov a nasazování řetězů bylo k vidění asi naposledy koncem 19.tého století v Alabamě.

Naštěstí se už další incident nekonal, když pominu toho pudla, který si mne z nějakého důvodu oblíbil, a odmítal se vrátit domů. Sezóna mi skončila a jsem zvědavý, co na mne psí plemeno vymyslí zase příští rok.

Poučení z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud pojedu na podobnou akci příště, tak jedině jako účinkující, protože chytat psi ze vzduchu jde jen do určité velikosti, a nejsem si jistý, co přesně by se stalo, kdyby se z hradeb rozhodnul sletěl třeba labrador.

Sebevražedný oddíl (2016)

21. září 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Jak je zřejmě patrné, dnes to celé bude o letošním filmu Suicide squad, proto pokud Vás toto téma nezajímá, můžete s klidným svědomím dnešní příspěvek vynechat. Nebojte, nevyměknul jsem, o recenzi jsem byl požádán, a tedy je článek psán na podnět serveru rozhledna.cz, respektive jedné její redaktorky.

Protože mne samotného zajímalo, jak se s touhle poměrně nesnadnou předlohou tvůrci popasují, hozené rukavici jsem neodolal.

Popravdě řečeno, moc to nezvládli, a navzdory hodnocení na ČSFD se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že je i tohle zpracování špatné.

Takže úvodem - režisér David Ayer zachovává současné trendy Hollywoodského masomlejna, rozhodnul se, že autoři původní antihrdinské ságy jsou parta blbců, kteří nemají páru o čm je řeč, vyrval namátkou několik postav a vhodil je do míchačky na beton, bez jakékoliv další úvahy na téma, zda to dává, či nedává smysl. Docela se divím, že se mu pod ruku nepřipletla třeba Sněhurka, nebo Dory z filmu Hledá se Nemo, protože s touhle skladbou příběhu by tam na diváka rozhodně nepůsobili divně. A když mluvím o příběhu, nejsem úplně spravedlivý. Zápletka, i rozuzlení mi totiž připadá jako něco, co si vycucal z prstu produkční asi pět minut před promítáním, a tedy na nějaké další úpravy už nezbyl čas. Ale pojďme trochu konkrétněji.

Předně - samotná základní myšlenka je mimo kýbl už sama o sobě. Tohle není spoiler - protože se to dozvíte z traileru. Jakási podivná postarší paní se rozhodne sebrat bandu psychopatů, vrahů podivných existencí - a vytvořit z ní speciální údernou jednotku. To by ještě šlo, kdyby její odůvodnění nebylo, že se jedná o prevenci proti Supermanovi.

Takže si to rozebereme. Máme tu Deathshota (Will Smith), který je dokonalý střelec, a nikdy nemine cíl. Od Supermana se kulky odráží, takže pokud by Wallerová stála o masovou výrobu olověných podložek pod jaderný reaktor, rozhodně je pro ni ten pravý člověk. Dále tu máme maníka co umí házet bumerang. Skvělá věc, myslím, že Superman z toho bude úplně vyndanej, protože s bumerangem nepočítal ani na vteřinu, takže to logicky zabalí, a zdrhne zpátky na to, co zbylo z Kryptonu. Pak je tu Harley Quinn (Margot Robbie) , která je sice magor, ale kvality jejího šílení se tato filmová verze nepřiblíží ani na bleší prd. Samozřejmě fláknout Supermana dřevěnou palici je sice sexy, ale dost pochybuju, že by to kromě úvodního ceremoniálu kremace celé Harley, mělo nějaký konkrétní efekt. Pak je tu nějaký mutant, pak jiný mutant, borka s katanou, a modelka v kostýmu z kouře, což Vás v zásadě stejně vůbec nezajímá. V hlavní roli je totiž prakticky jen makeup, a modelčina odhalená kůže, což mi při stopáži 123 minut opravdu úplně nestačí. Pokud by chtěla Wallerová Supermana hodně pobavit, myslím, že líp by to namíchat už nemohla, protože horší nápad by byl už jen postavit kanón na plyšáky.

Co se týká zmiňované modelky, je to vůbec nějaké podivné. Když je totiž Enchantress v "civilní" podobě, má to být cosi na způsob Lary Croft, střihnuté Indiana Jonesem. Modelka však působí - no jak to jen říct - velmi jednobuněčným dojmem. Člověk by jí tak maximálně uvěřil, že zvládá přeměnu vzduchu na CO2, ale nějaké empirické znalosti v oboru archeologie, to teda ani náhodou. Ani proměna v Enchantress tomu moc nepomůže, protože ji nejprve natřou takovou vrstvou mascary, která se normálně používá k impregnaci tanku, a navíc ji z nějakého důvodu nechají ještě čmoudit. Ani v další fázi se to s Enchatress moc nevylepší, ale to raději zamlčím, abych případné zájemce nepřipravil o už tak chatrný příběh. Největší záhadou, když pominu fakt, jak to mohli dokopat do tak dementního stavu tvůrci filmu, zůstává však její bratr. Nikde se totiž nedozvíme, kdo to sakra je, jak se jmenuje, a ani proč vypadá jako Balrog. V tomto případě se však nesnaží přejít můstek v Morii, ale ohnivýma důtkama likviduje všechno kolem sebe, aniž by to mělo nějaký reálný důvod.

Poslední, co bych asi zmínil je aktuální zpracování Jokera (Jared Leto). Netuším, co bylo z původní verze vystříhané, ale Jokerova postava je zde úplně mimo kýbl. Zatímco ve všech předešlých verzích Jokera se určitým způsobem mísilo naprosté šílenství s chladnou racionalitou, tady nic takového není. Největší nebezpečí totiž tkvělo v tom, že nikdo úplně nevěděl, co Joker vlastně udělá, protože to nevěděl ani Joker sám. V tomhle směru byl asi nejlépe podaný Heathem Ledgerem, a jakkoliv si myslím o tomto filmu, že jsou to splašky, Jokerův charakter tu byl asi vystižen nejlépe. V tomto zpracování však Joker vyznívá jen jako zpovykaný, sadistický fracek, což podle mého názoru naprosto neodpovídá předloze. Romance s Harley pak totiž postrádá jakýkoliv smysl, a argumentovat tím, že jsou oba cvoci je opravdu velmi chatrné.

Sebevražedný oddíl je očividně inspirovaný tímto snímkem, kde to celkem dohromady smysl dává.

Jenže - zatímco v kresleném originálu jsou hlavní protagonisté představeni během úvodních titulků, zde se babráme, víc jak 45 minut vysvětlením, kdo je co zač, aby se pak ve zbývajícím čase jeden nechal odpálit a zbytek se dal do latě po vzoru Fantastické čtyřky. Tedy se zachovali naprosto proti smyslu všeho, co jsou.

Tedy závěrem. Pokud jste zvědaví na vousy Willa Smitha, spodní rádlo Margot Robbie, tuny makeupu, hezké speciální efekty a poslední outfit filmového Batmana, nevidím v tom žádný zásadní problém. Doporučuji se však chovat po americkém vzoru, mozek zanechejte doma, koukejte se jen na obrázky, a pak budete možná spokojeni. Pokud však znáte předlohu, nebo se pokusíte dát pár mozkových buněk do zákrytu, začne to celé docela drhnout a stylu snímků jako je třeba Deadpool , Sebevražedný oddíl nedosahuje vtipem, či zápletkou ani omylem.

Za sebe dávám tak 50% s tím, že těch původních 40% urvala Margot Robbie, protože se na ni dobře kouká a Will Smith, který všude hraje Willa Smitha, takže to svým způsobem bylo uklidňující, jako když víte, kde máte schovaný osvědčený pár ponožek.

Tak příště snad zase o něčem jiném.

Problematika konstrukce mrkve

14. září 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Jak jsem již několikrát zmínil, každý dobrý úmysl je žádoucí okamžitě zlikvidovat už v zárodku, protože většinou dá do pohybu sled událostí dalších, jejichž následky pak bývají podobné katastrofě v Černobylu. U něčeho podobného jsem byl i dnes, a i když se to naštěstí nestalo mě osobně, chápu, že tento princip je třeba dodržovat beze zbytku, právě ze zmíněných důvodů.

Ale popořadě.

Něco mne mělo trknout už ráno, když jsem jel za jednou klientkou. Stál jsem v poklidu na zastávce a čekal na tramvaj, když jsem zaregistroval nějaký hluk. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že jde o nějaké silně řvoucí mimino, kterému se snažil aplikovat mléko v láhvi jeho otec. Matka byla očividně mimo dosah, potomkovi se otcův záměr naprosto nezamlouval, takže byli oba zaklesnuti do prudkého souboje, kde mimino mělo zřetelně navrch. Tatík byl nicméně vytrvalý, snažil se najít skulinu v synkově obraně, a po několika marných pokusech to celé komentoval slovy: "Neřvi, vole, já z týhle náhražky taky nejsem vodvázanej."

Jak duel dopadl netuším, protože mi přijel odvoz a tedy zbytek událostí mohu pouze dosuzovat. Nicméně otcův přístup mne docela zaujal, protože taková dávka upřímnosti v půl deváté ráno svědčí buď o naprosté odevzdanosti, nebo o totálním vyčerpání.

V každém případě hlavní show měla nastat až při mém příchodu do kanceláře. Tak předně - Terezčino otec se vrátil z dovolené, a z nějakého důvodu se rozhodl, že je dobrý nápad si nechat narůst knír. Netuším, zda ho popadl nějaký hipsterský pud, nebo prostě chtěl ve svém životě nějakou změnu - nicméně vypadal zhruba tak, jako kdyby Pavla Zedníčka napadla parta molů na steroidech, a rozhodla se v jeho kníru uspořádat Woodstock.

Nemyslím si, že v tomhle hraje zase tak zásadní roli genetika, k mutti Quote by knír třeba docela seděl, nicméně pravdou je, že většina lidí nespadá do kategorie "přirozený vousonosič". Také to podle toho vypadá, jak se můžeme přesvědčit dnes a denně, na fotkách z muslimských demonstrací. Kolega bohužel spadal do této kategorie, vypadal zhruba tak, jako když Stromovous chytne z nedostatku hygieny do nosu jmelí, nicméně očividně byl se stavem věcí spokojen, takže jsem to nijak nekomentoval.

Faktem bylo, že jsem se v práci trochu zdržel, protože jsem potřeboval dodělat nějakou přípravu na příští den, a Terezčino otec vypadal čím dál tím víc nervózněji. Na můj dotaz, co se mu přesně na moji přítomnosti v kanceláři nepozdává odvětil, že by se potřeboval převléknout. Řekl jsem tedy, ať si klidně poslouží - a dál se věnoval svému notebooku. Kolega se ošil, a sdělil mi, že se potřebuje převléct do kostýmu, a je si tím poněkud nejistý. Ujistil jsem ho, že už jsem ho viděl v horších situacích, s kostýmy žádný problém nemám, takže až se pochlapí, může to klidně spustit - a dál se věnoval práci. Terezčino otec řekl, že dobře, na chvíli zmizel na záchodě, aby se pak vrátil v plné parádě.

Víte, viděl jsem už ledacos.

Ale by k nám do kanclu nakráčel skoro dvoumetrový králík, s nepravidelným knírem pod nosem, iPhonem v jedné ruce, a s plyšovou mrkví , velikosti balistické rakety země-země, to se mi rozhodně nestává každý den.
Upřel jsem zamyšlený pohled na hrnek kafe, které mi zbylo od rána a začal přemýšlet na téma, co vlastně v té čističce vody do toho přidávají.

Kolega mne následně vytrhnul z toku myšlenek, a poskytl mi vysvětlení. Že prý ve školce jeho nejmladšího potomka probíhá, nějaká akce typu Čarovný les, a že se tedy uvolil k pomoci. Pravil jsem, že tohle naopak oceňuji, že ho konečně vidím ve své kůži, a jen doufám, že má akvárium s želvy ninja má schované v kufru pod rezervou.

Kolega nervně přecházel po kanceláři, až se zastavil před zrcadlem. Dlouho a pečlivě prohlížel svůj plyšový outfit a mračil se. Následně se mne zeptal, zda nevypadá jako idiot. Odpověděl jsem tedy popravdě že ano, a navíc má na sobě králičí kostým, čímž jsem mu zřetelně sebevědomí moc nepodpořil. Nicméně jsem se dotázal, jak má v plánu se na akci přepravit, protože jestli v tomhle pojede v MHD, chci u toho rozhodně být. Terezčino otec zakoulel očima, prohlásil, že věděl, že mu to dám patřičně sežrat, ale když se zdržím komentářů, hodí mne firemním autem domů. To mi celkem vyhovovalo, takže jsem řekl, že jen tu něco dodělám a můžeme vyrazit.

Kolega tedy vyčkával, a protože se očividně nudil, začal zkoumat plyšovou mrkev. Po chvíli našel nějaký zip a usoudil, že je to vlastně docela praktický doplněk, protože si alespoň bude moci kam uložit doklady a klíčky od auta, aby je měl stále na očích. Začal tedy postupně do mrkve ládovat vše, co měl po kapsách, zatímco já jsem dokončil práci a řekl jsem, že můžeme jet.

Terezčino otec se tedy pokusil vecpat na místo řidiče, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Nicméně, po mém návrhu, aby uši z kostýmu zalomil dozadu na způsob Travolty, získal konečně i výhled, takže jsme nakonec vyrazili. Nevím, zda jste někdy jeli v autě, které pilotuje obrovský plyšový králík s gigantickou mrkví na zadním sedadle, ale je to docela fajn zážitek, a rozhodně to mohu doporučit. Kolega mne tedy vezl domů, a při pohledu na hodiny se dotázal, zda nevadí, když mne vysadí jen někde poblíž. Odpověděl jsem, že samozřejmě nevadí, protože nedělám závozníka plyšákovi každý den.

Kolegu tlačil čas, takže to vzal zadníma jednosměrkama, a protože si byl vědom toho, že se to nemá, v protisměru na to občas trochu šlápnul. Takže nakonec jsme se ocitli v jedné takové jednosměrce z opačné strany, Terezčino otec dupnul na plyn - a podle všech platných zákonů vesmíru na jejím konci stál policajt.

Dávalo to celkem smysl, ulička je normálně tak opuštěná, že i kříž u potoka by se tam bál zůstat samotný, a lišku, která by Vám tam popřála dobrou noc byste tam mohli hledat klidně celý rok. Takže dobrý den, pane řidiči, jste si vědom svého přestupku ?

Policistu očividně zajímala nejvíc poznávací značka, takže když kolega vypnul motor a vystoupil, velice pomalu si sundal sluneční brýle, a upřel na něj velmi zamyšlený pohled. To už jsem vystoupil i já, opřel se o střechu, a očekával věci příští. Policajt velmi opatrně požádal o doklady k vozidlu a o řidičák, načež mne Terezčino otec požádal, zda bych mu je nepodal, protože je má uložené v mrkvi.

I tahle informace nevyvolala v policistovi zrovna duševní rovnováhu, zeptal se kolegy, zda doklady v mrkvi vozí běžně, a zda na to nebere nějaké prášky. Kolega samozřejmě odpověděl, že ne, já jsem vylovil obří plyšovou mrkev ze zadního sedadla, a podal jí kolegovi. Ten mi ji vyrval z ruky, vrhnul se na zip a začal se v ní zuřivě přehrabovat.

Problém byl v tom, že to, co kolega považoval za úložný prostor, byla pouze podšívka a veškeré věci, které dovnitř poctivě narval, se propadly někam do útrob mrkve. Tedy zaúpěl a pod upřímně vyděšeným pohledem policisty, začal mrkev cupovat, až molitan létal na všechny strany.

Pozoroval jsem jak zděšení policisty, tak zuřivou snahu kolegy a řekl jsem směrem k policajtovy, že pokud má v plánu plyšáka sebrat, tak mu nemá cenu dávat klepeta na ruce, ale ať mu zatkne uši, že to funguje docela dobře, a že už s tím máme v práci zkušenosti. Policista to očividně vzal jako validní informaci, zatímco kolega vyházel většinu molitanu na ulici, aby pak s vítězným chechotem vylovil potřebné doklady. Policista si je vzal, a samozřejmě po pár doplňujících otázkách se mystérium kolem kolegova alterega vyřešila.

Policajt si zřetelně oddychl, nicméně prohlásil, že kolegovi pokutu uložit musí, protože rychlost v obci platí pro všechny, a to, že má na sobě králičí kostým, ho nikterak neomlouvá. Kolega to uznal, nechal si vrátit doklady a na kouzelný les nakonec dorazil. Ohledně té mrkve zatím nepadlo žádné slovo, takže předpokládám, že padla za oběť nějakému veganskému božstvu.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno. Řídit v králičím kostýmu je blbost. Když už chcete porušovat dopravní pravidla, mějte na sobě kostým historický, protože to vám u policie spíš projde, jako Nám se to povedlo minulou sobotu.

Stěhování Evy

7. září 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Bylo vedro, v divokém rozmachu propukla epidemie dovolených, a tím pádem okurková sezóna, a ani novináři neměli pořádně do čeho píchnout. Mě naopak začala sezóna šermířská, takže jsem nevěděl do čeho píchnout dřív, a do toho mi zavolala Eva.

To bylo samo o sobě divné, protože jak jsem již naznačil v minulosti, ochota Evy komunikovat jiným, než pro ni samotnou bezplatným způsobem, skončila někde na úrovni prvoka, který se z nějakého důvodu rozhodl, že evoluce je sice fajn, ale že on jim to tak úplně nežere, pouštění bublin do vody bylo dobré minulých tři sta milionů let, a že on to tím pádem tímhle stylem už taky nějak doklepe. Nejspíš ty Jabkokrámy mají nějaký přesah, co se myšlení týká, ale to vážně neposoudím.

Nicméně Eva volala, a to mohlo znamenat v zásadě jen to, že sedí na stromě, zatímco dole na ni čeká smečka hladových vlků, nebo ode mne chce něco, co by jí jinak stálo nějaké podstatné peníze. Vzhledem k tomu, že jsme se viděli minulý víkend a dovolenou neplánovala, jsem tedy hovor přijal, a nechal se oblažit sdělením, že Eva potřebuje pomoc se stěhováním. Že prý mám jak auto, tak sílu a vůbec, v celém známém vesmíru není vhodnější kandidát na přesun krámů z místa na místo, než já.

Na můj dotaz, cože se vlastně děje, Eva reagovala tím, že o tom nechce mluvit. Jak jsem již naznačil, v oboru ženské logiky rozhodně nejsem expert. Nicméně jsem pochopil, že je to výzva, abych se opakovaně na danou věc ptal, až do doby, kdy mi Eva, za koulení očí, namíchnutě sdělí nějakou banalitu, která mi bude připadat totálně nedůležitá. Bohužel to úplně nebyl tento případ, takže jsem se jednoho pondělka přistihnul při tom, jak snáším asi půl tankeru Eviných krámů po schodech, ze čtvrtého patra.

Sice netuším, k čemu potřebuje Eva kompletní vydání Technických tabulek od roku 1962 do roku 1986, ale řeknu Vám, že je to docela masakr, a během stěhování mne napadl asi tucet věcí, co s nimi provést, z nichž byly některé silně nelegální. Obsahovaly prudké násilí a úvahy, včetně toho, jak se zbavit toho, co z Evy zbude, poté co ji zuby roztrhám na velikost poštovní známky.

V každém případě jsme na dva pokusy garsonku vyklidili, a zbýval jen šuplík s Evino prádlem. Eva pravila, že to tady klidně může zůstat - a jeli jsme k Evině matce. Bylo mi to samozřejmě záhadou, takže jsem se během jízdy dozvěděl i důvod stěhování.

Eva měla garsonku pronajatou od jakéhosi geronta za poměrně výhodných podmínek, tedy pokud považujete platit měsíční nájem v Praze kolem devíti tisíc za výhodné. Všechno bylo celkem v pohodě, dokud jednou Eva neplánovaně nepřišla domů, a nezastihla důchodce, jak se jí přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem. Popravdě řečeno, chápu, že tohle není zkušenost, kterou by si chtěl někdo zopakovat a dotázal jsem se, co s tím mohu udělat. Eva řekla, ať to pustím z hlavy, že si za dva neposlané nájmy pořídí nové, a pokud to bude stát víc, pošle bývalému nájemci vyúčtování.
Eva byla protivná, což jsem celkem chápal, a začali jsme tahat její krámy opět čtyři patra, do bydliště její matky. To se celkem podařilo bez větších obětí na životech, Eva řekla, že se mi ozve a já považoval celou věc za skončenou.

Samozřejmě, že opomněla cosi jako poděkovat, nebo se případně dotázat, kolik mi má přihodit na benzín. Vzhledem k tomu, že fungujeme jako cosi na bázi vzájemných barterových služeb, jsem to tento detail opravdu nijak neřešil.

Uplynul den a kus a opět volala Eva. K mému překvapení, žádala opět o pomoc při stěhování, což bylo divné tak napůl. Popravdě řečeno, už jsem ji párkrát takhle zažil - tedy - když byla hodně protivná, a nezabít Evu v tomhle stavu, je Zenová disciplína sama pro sebe. Takže jsem se jen zeptal v kolik a kde mám být, i když jsem si soukromě pomyslel, že rozhádat se s vlastní matkou do krve během jednoho dne, je celkem slušný výkon.

Takže jsem opět dorazil, opět začal tahat Evino krámy ze čtvrtého patra dolů, s tím, že jsem si neodpustil poznámku, jak někdo ve velikosti hobita, může potřebovat takovou kupu bordelu. Eva funěla s krabicí za mnou a kontrovala nakvašeně, ať sebou koukám mrsknout a pro jednou vynechám poznámky o její výšce. Logicky jsem namítl, že nic takového nedělám, protože Eva žádnou výšku nemá, a ať si tedy nejprve nějakou pořídí, abych k ní nějaké poznámky dělat mohl. Dodal jsem ještě, že jestli hodlá stěhovat i ten hrnec zlata, který má schovaný na konci duhy, tak ho potáhne sama v ruce, protože si nehodlám na autě zničit poloosy. Eva se urazila, takže když jsme naložili auto, a já se zeptal, jaký je cíl cesty, narazil jsem na zarputilé ticho.

Podle všeho, Eva tradičně řešila spíš "od", než "kam", takže mi nakonec řekla, že jedeme do Pardubic, Nějaká její kolegyně z práce, tam má rodinný domek. A že už je domluvená na novém pronájmu, který má být patnáctého. Zeptal jsem se Evy, zda o tom kolegyně ví a podle ticha, jsem usoudil, že nejspíš ne. Tedy jsem navrhnul, že Evu dočasně ubytujeme u mne, protože dojíždění z Pardubic je přece jen poněkud komplikované, koneckonců jsme spolu žili, a silně pochybuji o tom, že by na její maličkosti bylo něco, co bych prozkoumané ještě neměl.

Eva pravila, že se technicky vlastně jedná o dvě noci, a že to zní docela rozumě.

Takže se Evino krámy stěhovaly do mého mini bytu, ze kterého se stalo skladiště, plus kuchyňský pult a postel. Samozřejmě, že se z dvou nocí staly tři týdny, ve kterých se z Eva stávala stále nesnesitelnější, až začala předvádět mód čuba Baskervilská, což už začínalo být moc i na méně klidnější povahy, než jsem já.

Každopádně jednoho úterka přišla, zářivá jako sluníčko a řekla mi, že balíme, protože má nový podnájem. Dotázal jsem se tedy, kam pojedeme, a zda si je vědomá že do New Orleans budeme potřebovat naftu do lodi, protože na tuhle vzdálenost veslovat odmítám.

Eva pravila, že je to od mého bytu vlastně kousek - a začala se balit. Tedy jsme opět narovnali všechno do krabic, tašek a kufrů - a zbýval ten poslední. Byl jsem poměrně vyčerpaný, takže jsem si šel udělat kafe a sledoval Evu, jak se snaží vecpat něco o velikosti slona, do kufru velikosti žebradla.

Eva to brala tradičně nátlakovou metodou, takže když nepomohlo hrubé násilí, počala po kufru skákat snožmo. To jí na chvíli vyčerpalo natolik, že se musela vydýchat, aby pak po zavazadle zkusila dupat, podobně jako na trampolíně znovu. Chvíli jsem to pozoroval, abych pak zkonstatoval, že když si na ten kufr jenom stoupne a připaží, že vypadá jako razítko, napil se a doplnil to ještě o informaci, že sice nevím, co se dovnitř snaží našlapat, ale strop je jen dva a půl metru vysoko, a partaje nahoře nejspíš v tuhle hodinu návštěvu nečekají.

Eva se dotázala, zda ji v tomhle smyslu hodlám nějak pomoci, a po mé záporné odpovědi nakonec nějak kufr přeprala - a jelo se stěhovat do nového bytu.

Samozřejmě do čtvrtého patra.

Momentálně je již Eva přesídlená, vyklidněná, a ochotná k barterovému řešení věcí příštích.

Tak nevím. Jediné poslání z dnešního článku je asi tohle.

Je až neuvěřitelné, jak se v přítomnosti Evy, v okolním prostoru dokážou věci množit. Nejspíš musí generovat nějaké osobní pole, kde věci rodí další věci, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Jsem si skoro jistý, že jsem v tomto smyslu bez viny, protože můj malý, klidný byt se opět stal malým klidným bytem, a oba dva se zotavujeme, prozatím bez následků.