Červen 2016

Realita Ping-pongového míčku

29. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Také máte někdy dojem, že ať uděláte cokoliv, nemá to na výsledek vašeho snažení naprosto žádný vliv ? Tak přesně takový pocit jsem měl celý minulý týden, a mám dojem, že to ještě úplně neskončilo. Připadám si momentálně trochu jako pingpongový míček, který někdo vhodil do míchačky na beton, a zapnul ji na maximální rychlost. Prostě - jakkoliv to může znít podivně, odněkud se mi od minulého týdne pletou nějaké věci do cesty s požadavkem, abych je nějak řešil, aby následně zmizely bez nějakého zřejmého důvodu pryč, a nahradili je skutečnosti jiné, zpravidla ještě komplikovanější.

Tak třeba od poloviny měsíce, jsem už třikrát stěhoval Evu za různě dramatických okolností, a z toho naposledy to bylo pryč ode mne z bytu. V práci vypukla epidemie dovolených, a z nějaké mě naprosto neznámé příčiny, jsem nenarazil od minulého týdne na jediného klienta, který by uměl mluvit česky. Do toho se skoro už bojím otevřít ledničku, aby z ní na mne nevyskočil Jakub Kohák, nebo Brexit, podobně jak tomu bylo naposledy, když se Bartošovic holka rozhodla aspirovat na cenu Skokana roku. A aby byl výčet věcí úplný, jeden můj kamarád se mne vytrvale snaží odtáhnout na nějaký festival, nebo hudební produkci, protože dospěl k závěru, že jsem na něčem slušném už podezřele dlouhou dobu nebyl.

Ono s tím kamarádem a jeho akcema, je to vůbec takové zvláštní. Naposledy jsem se k něčemu podobnému nechal přemluvit předloni, a jako obvykle z celkem jednoduše vypadající věci, byla ostuda pro změnu to mělo tentokrát i mezinárodní rozměr.

Ale abych to vzal nějak od začátku.

Můj kamarád je profesí muzikant, a je tím také patřičně mentálně zdeformovaný. To, že v mém životě nemůže probíhat nic normálně, už jsem vzal na vědomí jako fakt, a snažím se, abych z toho vyždímal alespoň nějaký aspekt zábavnosti, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují. V životě mého kamaráda neprobíhá normálně naprosto nic, ale na rozdíl ode mne si toho ani nevšimne. Takže většina katastrof, které se odehrávají kolem něj je frustrovaná nedostatkem zájmu, aby pak odtáhla se svěšeným ohonem někam pryč, protože i takových Deset ran egyptských má také nějakou hrdost.
Takže jednoho dne mi volal, že musíme nezbytně nutně jet do nějakého vidlákova, na nějaký minifest, protože to bude úplně super, a za nic na světě si to nesmím nechat ujít. A že ještě u toho budou nějací jeho kamarádi z Anglie, kteří se na něj přijeli podívat, a že už to má celé vymyšlené.

Plán byl takový, že tam pojedeme vlakem, na festivalu popijeme a druhý den se vrátíme zpátky do Prahy. Na moji otázku, zda budeme spát pod širákem, i když bude pršet, kamarád odpověděl, že i tohle má promyšlené, protože už tam několikrát byl, a v blízkosti místa konání je veliký krmelec, i se seníkem, kam se všichni v případě špatného počasí, pohodlně vejdeme. A že je teplo, takže jedeme jen nalehko (což v překladu znamená jen to, co máte na sobě a peníze na pití), a že se uvidíme ve tři na Hlaváku.

Protože už jsem pár takových věcí zažil, nepřišlo mi to zase až tak podivné, měl jsem chuť si trochu pročistit hlavu, takže jsem se skutečně ve stanovený čas ocitnul na Hlavním nádraží a vyčkával věcí příštích. Kamarád dorazil i s angličany, které mi představil jako spolužáky, se kterými studoval hudbu, když byl v Londýně, koupili si lístky na vlak - a vyrazili jsme.

Londýňané byli celkem běžný vzorek britské populace - tedy se skládali ze dvou černochů, asiata a zrzka s předkusem, který by mu mohla závidět i Pučálkovic Amina, nicméně byli vážně celkem v pohodě, protože jako většinu turistů z tamních končin je zajímalo nejvíc pivo a cigarety, takže se velmi brzy přiblížili k mojí úrovni angličtiny. V praxi to znamená, že kašlem na pravopis a výslovnost, důležitý je obsah a všechno ostatní už bylo celkem jedno.

Britové během cesty vlakem nasávali jako tepláky vhozené do potoka, takže do vidlákova přijeli už poměrně použití, nicméně jsme dorazili na fesťák a oddali se hudbě. Bylo to celkem prima, kamarádovi nelze v těchto věcech upřít jistý vkus, angličané po setmění vytvořili pevné jádro kotle přímo před pódiem, takže to všechno vypadalo na celkem podařenou akci.

Potíže nastali asi v půl jedné v noci, kdy přišel kamarád s tím, že má rozdělanou nějakou místní slečnu, a zda bych se tedy o brity nepostaral v tom smyslu, aby neběhali po okolí a nedělali nějaké nepatřičnosti. Dotázal jsem se tedy, jak si to konkrétně představuje, a zda na to mám použít chloroform, nebo olovo, protože jako další reálná možnost v nějakém usměrnění čtyř rozjetých Londýňanů se mi jevilo nejreálněji zalít je po pás do betonu, a i v tomto případě jsem si byl skoro jistý, že i během toho budou poskakovat.

Kamarád pravil, že jsou v pohodě, prát že se s nikým nebudou, protože se bojí o ruce, a že úplně bude stačit, když dohlédnu na to, aby někam neutekli. Tedy jsem řekl, že je mi to celkem jedno, jen ať mi ukáže, kde máme přespat, a zbytek snad nějak zvládneme.

Kamarád šel tedy na to konto domluvit slečnu, svolal Londýňany do houfu, a že nám ukáže kde to je.
Nastalo asi dvacet minut bloudění po všech možných koutech divočiny, ze kterých by i Aragorn dostal žaludeční vředy.

Kamarád přemýšlel, aby nakonec rozhodl, že to nebudeme obcházet, že ten krmelec je támhleten stín, a že si zkrátíme cestu přes plot, a že je to nějaké divné, protože ten plot tu loni nebyl. V tu chvíli už jsem začal trochu tušit zradu, nicméně kamarád řekl, že to jde obhlédnout, protože dostat čtyři úplně opilé angličany přes plot je něco, co byste asi nechtěli opakovat víckrát. Takže si plivl do dlaní a plynule přeskočil plot. Vzápětí se ozval zuřivý štěkot a kamarád stejně rychle přeskočil plot zase zpátky, protože samozřejmě jsme byli někde úplně jinde, což se dalo trochu tušit z toho, že k plotu vzápětí dorazil rozzuřený pitbull.

Takže jsme se urychleně přesunuli pryč, zatímco kamarád přemýšlel, kde odbočil špatně. Po chvíli se ale rozzářil jako buddha, a pravil, že už ví. Tedy nás protáhl dalším křovím, přes další plot, kde se skutečně tyčil mohutný stín a vonělo seno. Asiat a zrzek, pravili, že na to kašlou a plácli sebou do zeleně, oba černochy jsem narval na nějaké schůdky vedoucí na seno, kamarád zmizel za slečnou, a já jsem usnul spánkem spravedlivých.

Ráno jsem se vzbudil, protože dvojice černochů chrápala nejen nahlas, ale především v kánonu, čímž se bez debat potvrdil nejen jejich talent, ale i hudební vzdělání. Zazíval jsem tedy do sobotního slunce a otevřel dveře seníku, abych byl svědkem toho, jak nějaký postarší chalupník s nevěřícím výrazem šťouchá motyčkou do anglického zrzka, který se mu válel v jahodách.

To mne celkem probralo a při dalším pohledu jsem zjistil, že vůbec nejsme v lese, natož v krmelci, ale že jsme nejspíš v noci vnikli nelegálně na cizí pozemek, a to, co jsme považovali za seník je ve skutečnosti patro nad králíkárnou. Kopnutím jsem tedy probral zbytek nocležníků s tím, že musíme urychleně vypadnout, což přilákalo gerontovu pozornost ke králíkárně. Řekl jsem si, že není čas na poraženecké nálady, a kdo uteče vyhraje, štěkl jsem na angličany, že se setkáme na nádraží, skočil na zem, parakotoul, a pak přes plot pryč.

Chalupář, asi nevěřil vlastním očím, když se mu z králíkárny začali líhnout živí černoši, nicméně když se mu z brambor zdvihnul asiat, a anglicky se ho dotázal, co tady sakra dělá s tou motyčkou, už to psychicky zřejmě nedal, a začal hulákat na manželku, kde má vidle, což podle tónu hlasu nejspíš pochopili i britové. Přeskákali jsme ploty a zdrhali směrem k nádraží, zatímco já jsme zuřivě volal kamarádovi.

Kamarád to nezvedal, asi byl s tou slečnou více zaneprázdněný než naše parta, Nicméně po nějaké chvíli zavolal zpět, kdy že nám to vlastně jede. Řekl jsem, že za čtvrt hodiny, ale že vlak má zpoždění, a že na něj čekáme na nádraží. Kamarád zaúpěl a podle všeho se snažil dorazit na nádraží včas.

Vlak bohužel ale nabíral další a další zpoždění, takže místo vlaku do Prahy přistál na peróně úplně jiný vlak, který ten očekávaný předstihl. A protože vesmírná spravedlnost funguje bezchybně, nádražní rozhlas odkašlával odjez. Takže se logicky ozval řev, jako když poráží býka, kamarád s kalhotama na půl žerdi, a s jednou botou produsal kolem nás, naskočil do vlaku a odjel do Rokycan.

Londýňany jsem vysadil v Praze a šel spát.

Poučení z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Dávejte si sakra pozor na chov králíků, protože nikdy nevíte, co se vám tam může vylíhnout.

Tři oříšky pro Popelku - 2017 remake (vol.3)

22. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Tři oříšky pro Popelku (2017), režie Bryan Singer, podle předlohy Boženy Němcové. Plakáty na tramvajích a v metru, hodnocení na ČSFD 78% - a bylo by i vyšší, kdyby Popelce v klíčové scéně prdnul ten spandex.


A jestli s tímhle zpracováním máte problém, jste rasista a žerete malý děti.

Takže závěrem. Asi je Vám už jasné, co mi na současných filmových "adaptacích" vadí.

Pokud to, co jsem napsal považujete za naprostý blábol, který je úplně bokem k realitě, ději a postavám, které tam nemají co dělat, máte pravdu.

Nicméně jsem to opsal pouze od toho, co se Nám všem posledních deset let pokouší Hollywood jako filmové adaptace předhazovat. Čas ukáže, jak moc jsem se ohledně Popelky seknul - ale určitě se někdo najde, kdo to vezme do ruky nějakým podobným způsobem. Dávám si soukromý závazek, že recenze na filmy už budu psát pouze na zakázku, protože tohle není předmětem tohoto blogu a navíc, nějak poslední dobou v tomto směru postrádám dostatek duševního masochismu.

Tak příště snad o něčem normálnějším.

Tři oříšky pro Popelku - 2017 remake (vol. 1)

22. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Varování:
Článek je napsán v cholerickém vzedmutí a nejspíš bude obsahovat sprostá slova a nevhodné příměry. Ale s tím se nedá nic dělat, takže pokud jste poněkud útlocitnější, nečtěte to. Systém mi však nepovolí zobrazit celý článek, proto ho musím rozetnout na několik částí.

Přiznám se, že jsem původně měl v úmyslu napsat recenzi na film X-Men: Apocalypse, v režii Byana Singera. Film jsem shlédl celý a opravdu dlouho a pečlivě jsem o něm přemýšlel. Zvažoval jsem různé aspekty - od konzistence postav, návaznost děje na předešlé filmy, věrnost vůči předloze, zápletku a následné rozuzlení, vedlejší linie - prostě vše, co se jen dalo.

To vše proto, aby se to poté zformulovalo do naprosto objektivního a nestranného hodnocení. Velmi pečlivě jsem vážil své stanovisko, a vybíral ta správná slova.

A tady to je.

X-Men: Apocalypse je totální sračka.

Útlocitnější čtenáři ať laskavě prominou - ale prostě se to jemněji říct nedá. Film samotný mne natolik otrávil, že jsem se po dlouhé úvaze rozhodl recenzi nenapsat, protože najít nějaký důvod, který by vyzněl pro film pozitivně, je skutečně nad moje síly, a silně pochybuji, že by někoho zajímal nekonečný výčet věcí, které jsou ve filmu naprosto špatně.

Dokonce jsem ve svých úvahách zašel až tak daleko, že pokud by se mne někdo zeptal, zda jsem film viděl, jsem připraven to naprosto popřít. Připustit totiž, že na něco podobného jsem si dobrovolně zakoupil vstupenku, je zhruba stejně velký společenský trapas, jako například přiznat, že jste si dobrovolně koupili Fiat Multipla, volili sociální demokraty, nebo že jste sežrali sousedovic pudla bez kečupu.

Prostě něco, co vás degraduje z lidské bytosti, na vrcholného úředníka Evropské Unie.

Nejspíš jste si už stačili všimnout, jak moc mi znásilňování předloh ve jménu kchůl an nigga trendy leze krkem. Ale abych nepředváděl jen nějaké abstraktní výkřiky do tmy, pokusím se nastínit, jak by z největší pravděpodobností vypadal remake pohádky Tři oříšky pro Popelku, kdyby se to dostalo pánům Singerovi a Kinbergovi (scénář) do ruky.

Pokud si myslíte, že na Třech oříškách pro Popelku, z roku 1973, nelze co zlepšit, vytunit a zpoplatnit současné době, jste na omylu. Stejného pochybení se dopouštíte, pokud jste přesvědčení, že držet se toho, co napsala Božena Němcová, bylo nejen správné, ale také nezbytné.

Tři oříšky pro Popelku - 2017 remake (vol.2)

22. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Takže jdeme na to.

Nový remake/reboot, či případně restart celé série pohádek o Popelce se pochopitelně jmenuje také Tři oříšky pro Popelku, ale je potřeba ho trochu přiblížit současným moderním trendům. Hlavní hrdinkou je tu samozřejmě Popelka. Popelka je vysoká, modrooká sexy blondýna, která pracuje napůl jako dýdžej, a napůl jako plně oblečená tanečnice u tyče, v místním striptýzovém baru. Logicky si tím pádem může dovolit střešní byt v centru města, korvetu a oblečení značky Prada. Popelka má kromě toho, co jí nadělila příroda, a parta z plastické chirurgie, ještě jeden speciální dar - a to sice schopnost vyloupit jakýkoliv trezor, v dosahu celé sluneční soustavy. Dále se dozvíme, že Popelka se jí říká proto, že jí našli nějací bezdomovci v popelnici - ne jako opuštěné mimino, ale ještě čtrnáct dní před porodem, aby je pak všechny někdo tajemně zastřelil a Popelku si odnesl. Bezdomovci jsou standardní kalibr - špinaví, otrhaní a s perfektně udržovaným chrupem, nicméně od té doby má Popelka strach z uzavřených prostor.

Jak to s tím porodem bylo vůbec technicky možné se nikde ve filmu nedozvíme, protože to režisér nepovažuje za důležité, Popelka má co se fobií týče naloženo, tak jedeme dál.

Strip baru šéfuje místní ruský mafián Macecha, který by Popelku rád ošustil, nicméně se mu podobné snahy moc nedaří - tak alespoň spí s Popelčinou invalidní transvestitní sestrou. Nicméně se nějak domákne, že Popelčina sestra se jednou pokusila založit v místní feministické skupině Odbory, a hrozí Popelce, že to na ní práskne, pokud mu Popelka nepřinese plány na Tleskačovo létající kolo. Popelce se do toho samozřejmě nechce, ale nakonec souhlasí, i když dostat plány bude pro ni skutečný oříšek.

Plány jsou totiž z nějakého důvodu rozděleny na dvě části a pak ještě je tu nějaký výpis z živnostenského listu, který s tím nějakým způsobem nejspíš souvisí, ale ani v tomhle případě se tvůrci filmu neobtěžují s nějakým vysvětlením jak, ani proč je plán rozdělený na několik částí.

Podstatné je totiž to, že jednotlivé plány jsou zamčeny ve třech trezorech, které hlídají Godzilla, Darth Vader a Tučňáci z Madagaskaru. Takže Popelka začne plánovat loupeže, a my se můžeme seznámit s další ústřední postavou nového zpracování.

Tím je detektiv elitního útvaru, kterému je Popelka hned poté, co ji viděl vlnit se u tyče, krajně podezřelá, a tedy logicky bez jakéhokoliv zřetelného důvodu ji začne sledovat. Černošský detektiv je zpočátku trochu záhada, nicméně se o něm postupně dozvíme, že je původem z Ghany a měl složité dětství. Nejmenuje se ovšem tak, jako když se po jezdících schodech kutálí kokosovej vořech, ale Charming Prince, což je zejména kolem Tonga tradiční kmenové jméno. Dále se dozvídáme, že nedávno připlul z Ghany do Itálie na voru z banánovejch šlupek, což mu nejen dá punc dobrodruha, ale také Evropana. Sotva se ohřál v italském uprchlickém, pětihvězdičkovém táboře, tak odletěl do USA, kde mu okamžitě nabídli kravatu a místo elitního detektiva - no prostě to, co se děje v běžném životě naprosto normálně.

Takže detektiv Prince sleduje Popelku, protože jako člen policejního sboru nemá nic jiného na práci, a Popelka se chystá na první trezor. Tuhle část osobně považuji za jedno ze světlých míst celého remaku, protože máme možnost na pár sekund zahlédnout Popelku narvanou komplet v přiléhavém spandexu, a tedy se nedá říct, že sledování filmu byl úplně ztracený čas.

První Popelčina akce dopadne po zběsilé honičce s Godzillou úspěšně, protože nakonec Popelka hodí Godzille slupky od buřta, Godzilla, je z toho úplně vedle, takže zbytek filmu stráví na záchodě, čímž dá Popelce dost času na to, aby mohla vybílit první trezor. Prince ji u toho pozoruje a natáčí na kameru, ale neustále je frustrovaný z toho, že proti Popelce nemá dost důkazů.

Když se Popelka chystá na druhý trezor, detektiv to už psychicky neunese, přijde za ní a prosí Popelku, aby další zločin nepáchala. Popelka se do detektiva ihned zamiluje, protože modrookým blondýnám se vždycky automaticky aktivují rodidla, pokud spatří byť jen koutkem oka nelegálně vetřelého parazit. , pardon, čerstvě přesídleného ghanského afroafričana, který prchá ze Sýrie, i když z úplně jiného kontinentu. Vysvětlí mu celou situaci kolem mafiána Macechy, a nevlastní sestry. Detektiv je z toho tak hotovej, že Popelce nabídne pomoc, a že tedy sejf vykrade sám, zatímco Popelka odvede Vaderovu pozornost. Podle tvůrců to dává celkem smysl, i když by asi bylo jednodušší, se sebrat a jít přetáhnout mafiána Macechu pendrekem přes kokos, nebo na něj poslat SWAT - ale zřejmě detektiv Prince tak aklimatizovaný ještě není, a tedy se jde na druhý trezor.

Následuje epický boj Popelky s Darth Vaderem, kde proti meči Lorda ze Sithu, stojí jen Popelka a její laserový krumpáč. Nicméně i tohle se povede přesně podle plánu detektiv bez jakýchkoliv předchozích zkušeností sejf vybere, a zbývá tedy už jen jeden, poslední oříšek.

Tady se děj začne trochu komplikovat, protože mafián Macecha se dozví o detektivu Princovi, a začne tušit nějakou zradu. Spojí se tedy s japonskou Yakuzou, a s čínskou Triádou, protože získá dojem, že jeho ruská mafie na Popelku s Princem stačit nebudou. Následuje scéna s dělením budoucí kořisti, kde šéf triády požaduje kromě podílu na Tleskačově kole ještě originální blatník a šlapku. Nakonec se tedy nějak dohodnou a Macecha, řízen nepochopitelným instinktem přichystá past v okolí třetího trezoru.

Popelka s Princem jdou vyloupit třetí trezor, ale protože produkce už všechny peníze prožrala v cateringu, Tučňáci z Madagaskaru se nekonají, a tudíž vyloupit poslední trezor zase takový oříšek není. Skutečný problém však nastává, když chce Popelka s Princem opustit budovu - kolem se to totiž ježí mafií všeho druhu, a Macecha požaduje odevzdání všech tří kusů plánů, což je už ve chvíli, kdy to vysloví, samo o sobě blbost. Popelka navzdory tomu, co doposud předváděla dostane hysterický záchvat z uzavřených prostor, ale naštěstí detektiv si vždycky ví rady. Bafne totiž telefon, a zavolá si na pomoc bývalé spolužáky, což je princ Bajaja, medvídek Pú a Rambo. Proč by někdo ze zmíněných měl potřebu studovat základní školu v Ghaně se zde opět neřeší, důležité je to, že kavalerie je na cestě.

Začne monumentální přestřelka, kde asijští mafiáni mají v podstatě pouze úlohu interaktivního terče, a když Popelce a Princovi dojdou náboje, zjeví se kamarádi - a začne to nanovo.

Asi není třeba zmiňovat, jak to celé dopadne, jen bych krátce vypíchnul scénu, ve které medvídek Pú propíchne mafiána Macechu výhybkovou tyčí od tramvaje, která jako na potvoru jede zrovna kolem.

Popelka s Princem následně usoudí, že plány Tleskačova létajícího kola, a výpis z rejstříku jsou nebezpečné celému lidstvu, a rozhodnou se je tedy společně zničit. Tím celý film v podstatě končí, a když přetrpíte dvacet minut závěrečných titulků, tak uvidíte deset sekund toho, jak Popelka maluje nové plány kola, protože si je všechny pamatuje.

Problematika dobrých úmyslů

8. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že největší potíže zpravidla nastanou, pokud se někoho zmocní dobrý úmysl. Takového člověka je v tomto případě nutné opakovaně třískat přes hlavu uzenou makrelou, dokud ho zmíněné pocity opět nepustí, protože když ho nějak podobně nezaměstnáte, dáte mu prostor k jejich realizaci - a z toho pak bývají skutečné problémy.

Za samostatnou kategorii neštěstí se dá pak považovat situace, kdy pojmete nějaký dobrý úmysl sami, nebo v případě, že vás v tomto směru někdo lapí do pasti. A protože v tomto směru se smůla nevyhýbá ani mě, čas od času kývnu na nějakou pitomost, abych si pak důsledky vyžral do úplného konce, a připomněl si tím, že takové věci dělat nemám.

Zde je třeba podotknout, že věc o které se chci zmínit se stala už před nějakým časem, a myslím si, že by nám to dneska asi tak úplně neprošlo. A samozřejmě, že jsem v tom celém byl já naprosto nevinně.

Ale popořadě.

Čas od času Prahou projíždí moji šermířští známí z Moravy. Není na tom zase tak nic divného, jsou tu tak dvakrát - třikrát do roka, většinou když jedou na nějaké vystoupení. Občas nějaký z Moravanů také někdy přespí u mě v bytě, což v praxi znamená, že když začne svítat usoudíme, že by bylo dobré odložit skleničku, a jít se natáhnout, což se většinou stejně nestane, protože už to ani nemá cenu.

Takže jednoho pátečního večera jsme s Evou seděli v hospodě s Moravany, nálada byla výborná, a bavili jsme se o tom, co nás čeká letos za akce. Velitel Moravanů se zmínil, že příští víkend jedou šermovat na nějaké městské slavnosti do západních Čech, a jestli by se mi nechtělo jet také. Začal jsem tušit nějaký háček, nicméně jsem se optal o co by mělo jít, protože třicítku nedělám. Velitel mi tedy řekl, že budou dělat turnaj, a že by se mu líbilo, kdyby to bylo letos hodně netradiční. A že už mají mongolského válečníka, nindžu a holku s čínským kostýmem, a jemu by se líbilo, kdybych tam byl v kostýmu araba. Popravdě se mi do toho moc nechtělo, protože jednak to bylo daleko, a potom mělo být tradičně vedro, nicméně velitel Moravanů propukal stále více a více v nadšení z této představy. Dokonce navrhnul Evě, aby jela také, a dělala mi tam hurisku, načež Eva odvětila, že to teda kurva ani omylem, a proč si myslí, že vrcholem jejího celoživotního úsilí je vystrkovat pupík na nějakou partu pivních mozolů. Nicméně velitel Moravanů byl vytrvalý, slíbil mi tedy nějakou břišní tanečnici od nich, a že to určitě bude super.

Protože jsem se na to pořád nějak netvářil, použili na mne osvědčenou moravskou nátlakovou metodu, která spočívala zejména v tom, že do mě lili pití do té doby, než mi to začalo připadat jako docela dobrý nápad, a tedy jsem souhlasil.
Eva nakonec pravila, že pojede raději se mnou, aby dohlédla na to, že s tanečnicí nebudu vyvádět nějaké nepatřičnosti - a bylo vše domluvené.

Následující týden byl poněkud pracovně náročný, protože jsem celý týden řešil něco s norským klientem, a protože norsky umím zhruba tak dobře jako nářečí kmene Pygmejů, logicky byla jedinou možností angličtina. Zmiňuji se o tom záměrně, protože v dalších událostech tento detail sehrál jednu z hlavních rolí.

Tedy jsme v sobotu časně ráno vyrazili směr západ, abych dostál svému slovu. Jelo se Eviným autem, už ani nevím proč, a vzali jsme také jejího bratra, který byl na slavnosti zvědavý.

Město samo o sobě je zajímavé snad jen tím, že tam propíchli halapartnou Valdštejna, a místní cikánská omladina dokáže ukrást z pódia rekvizity ještě během představení, což není z mojí strany cílený rasismus, protože to celé bylo policejně zdokumentováno.

Nicméně dojeli jsme, Eva zaparkovala, já se začal rovnou převlékat do kostýmu s tím, že Eva s bratrem jdou zatím na náměstí, a že se potkáme v kavárně. Musím říct, že i když jsem kostým dlouho na sobě neměl, vzhled byl pořád docela razantní, a když jsem si nasadil ještě černé brýle, vypadal jsem docela autenticky na ropného šejka. Pravda byla, že jsem kostým pořizoval ještě v době, kdy se z beduínů ještě legrace dělat mohla, a o nějakých teroristech jste slyšeli maximálně v detektivce z oddělení C.I.5.

Takže jsem vyhledal Moraváky, dozvěděl se podrobnosti o vystoupení a zamířil za Evou do kavárny na náměstí.

Mělo mi být hned divné, že se lidé na mne dívali poněkud zaraženě, a když jsem vstoupil do kavárny, všichni na mne upřeli zrak jako jeden muž, rozhostilo se ticho, jako když metalový fanoušek prokopne své oblíbené kapele v rámci euforie buben, a trvalo to opravdu několik velmi nepříjemných sekund.

Naštěstí jsem pak uviděl Evu s jejím bratrem, takže jsem se k nim přidal, objednal si kafe a žvanili jsme, což po pár minutách bylo očividně společensky přijatelnější.

Problém byl, že Evino bratr měl tou dobou v sobě asi šesté pivo a očividně ho chytila škodolibá nálada. Takže když se blížila hodina, kdy jsme měli vystupovat, řekl jsem, že půjdeme, protože se ještě musím ozbrojit a obrnit. Eva pravila, že ještě musí na záchod a zmizela - takže jsem s jejím bratrem vyšel před kavárnu, abych si zapálil. Poodešel jsem tedy trochu stranou, načež toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než odtrhnout z plechovky piva takový ten hořejšek, kterým se plechovka otevírá, a s ním vyrazil za hlídkou měšťáků, zevlujících ve stínu podloubí. Došel k nim, ukázal jim ten plíšek a pravil, že sice na tyhle věci není odborník, ale že mu to připadá jako pojistka od granátu, a že to právě odpadlo z támhletoho araba.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, takže za chvíli na mě klečeli dva policajti s tím, že jeden mi dával klepeta a druhý mi mířil na hlavu pistolí a hulákal, ať se ani nehnu, což technicky stejně ani moc dobře nešlo. Složili mne totiž ve stylu rugby zezadu, aniž bych měl sebemenší představu co se děje, a pistolník mne anglicky žádal, abych mu předložil nějaký platný pas, což samo o sobě v daném momentu bylo docela absurdní. Odpověděl jsem, že u sebe teď žádné papíry nemám, ale že budou asi v autě. Policista se mne dotázal, kde mám to auto zaparkované, takže jsem odpověděl, že to není moje auto, a že je před tím největším hotelem, co tu mají - a v tu chvíli mi doteklo, že mluvím také anglicky.

Jak jsem byl zpitomnělý z celého týdne, můj mozek mne automaticky přepnul do lingvistického módu, který mi byl předhozen, aniž by mu na tom přišlo něco divného. Policisté se začali dohadovat mezi sebou, jak rychle tu stihnou být pyrotechnici, načež z kavárny vyšla Eva a otázala se, co tady všichni blbneme. Na to jsem už česky odvětil, že to teda do prdele nemám tu nejmenší páru, že v jednu chvíli si zapaluju cigaretu a v té další hraju americký fotbal, ale budiž, nicméně by mne docela dost potěšilo, kdyby mi alespoň někdo prozradil, ve kterém jsem vlastně týmu. V tu samou chvíli dorazil i velitel Moravanů a začal řvát na měšťáky, co si myslí, že doprdele asi dělají, a z jakého důvodu napadají účinkující na městských slavnostech. Policisté byli očividně zaskočení situací, a pistolník se mne silně udiveně zeptal, zda jsem čech. Odvětil jsem tedy, že po té, co mi zvalchovali hřbet si nejsem jistý ani tím, jestli někdy budu žížala, a ani proč si ze mne v tomhle vedru rozhodli udělat trampolínu.

No - jak asi tušíte, Evin bratr se mohl umlátit smíchy, klepeta mi nakonec sundali, já jsem propíchnul nindžu a nechal se porazit od číňanky, přesně jak velel scénář. Vystoupení se líbilo, takže asi to nakonec dopadlo dobře. Eva na břišní tanečnici také nakonec nenašla nic, co by mi mohla otřískat o hlavu, takže jsme se rozloučili a jeli domů.

Každopádně - poučení z dnešního článku je snad jen jedno.

Když se vám totiž nezdá něco hned od začátku, stůjte si za tím. Protože sebelepší dobrý úmysl se vždycky nějak pokroutí a kousne vás do zadku. A pokud zrovna na tohle nejste fanda, nestojí to za to.

Captain America: Civil War

1. června 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Jak je asi jasné z dnešního nadpisu, dnes to bude celé o tomhle filmu, a také pár úvahách na téma Marvel studio, které stejně jako ostatní filmy o superhrdinech vyrábí. Tedy pokud Vás toto téma nezajímá, případně máte v plánu Marvelácké filmy shlédnout, můžete dnešní článek s klidným svědomím vynechat. Je totiž možné, že článek bude spoilovat některé části zápletek, či postav - nicméně bez toho se bohužel dnešní úvaha neobejde..

Takže rovnou k filmu.

Captain America: Civil War je pokud dobře počítám už jedenáctým filmem s tématikou Avengers, a vůbec to není špatné. Záměrně vynechávám Guardians of the Galaxy, protože i když se údajně chystá crossover, kde budou i Avengers, zatím nic takového venku není. Také ve výčtu chybí první film s Hulkem - protože ten byl od jiného výrobce, a také neuvěřitelně špatné dva filmy o Fantastické čtyřce a její naprosto katastrofální pokus o restart, při filmu dalším, o kterém už jsem se tady zmínil. Na černou listinu je třeba také přihodit pět naprosto úděsných pokusů o zfilmování Spidermana - ale to by bylo asi na déle, protože každý film sám o sobě je špatný úplně něčím jiným, a v tomto případě už by tato série, i její reboot, zasloužila svoji vlastní stupnici hrůzy, kde by byl základní měrnou jednotkou toaletní papír.

Sérii na téma Avengers se prozatím něco podobného vyhýbá, a i když některé filmy jsou sice slabší, nebo vyloženě jen úvodem k filmu dalšímu, pořád se jí daří držet vyváženou laťku mezi vtipem, akcí a příběhem. Dokonce některé postav jsou podobné těm z originálu, což je ve světě politické korektnosti a na hlavu postavených očekávání, svým způsobem unikát.

Musím přiznat, že celý film šlape, funguje jak má, takže se ani při stopáži něco kolem skoro tří hodin nenudíte. Veškeré postavy se chovají logicky, znáte jejich motivaci - proč dělají zrovna to, co dělají a co je k tomu vedlo, zůstalo i stejné herecké obsazení, což je velmi příjemné na oko. Sice si myslím, že první Avengers byly o trochu lepší (už jen proto, že tam byl Thor a Hulk), ale řekl bych, že Civil War v tomto směru je jen o pár metrů pozadu. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, že bych filmu ani neměl co vytknout, protože se sice nedrží předlohy na celých 100%, nicméně v kontextu dalších filmů Marvel studios to celé dává velice dobrý smysl, a i když se podařilo natočit par opravdu velkých blbostí, typu Iron Man 3, je třeba to akceptovat a Civil War se i s tímto přešlápnutím vyrovnal s grácií.

Velice jsem byl spokojený se Spidermanem, který se tam pravda objevil jen na chvíli, nicméně si myslím, že je prozatím nejlépe ztvárněným Spidermanem na filmovém plátně. Tedy pokud odhlédnu od skutečnosti, že úplně změnili jeho lokaci, kontext a rodinné okolnosti - charakter, který má Spiderman v Civil War mi přijde s předlohou naprosto shodný.
Nicméně, když jsem o tom dnes cestou z práce přemýšlel, pár věcí mi tam přeci jen vadilo.

Zde je třeba říct, že to jsou věci, které opravdu vadí pouze mě, protože znám předlohu a jako divák si toho ani nevšimnete, protože to není důležité ani z hlediska vyprávění, ani z hlediska děje.

Tak kde začít.

Když už jsem nakousl toho Spidermana, je tu první podivnost. Jak Spidermana Tony Stark (ano, TEN Stark ze Hry o trůny - to jen von, ale někdo úplně jinej) dokázal vůbec najít. Nikdy se nepotkali, znal ho jen ze zpráv jako všichni, Parker se o svém alter-egu nikdy nikomu nezmínil, tak jak se sakra najednou objevil ve Spidermanově bytě?

Podobně podivná je posila konkurenčního týmu v podobě Ant-mana. Ještě bych pochopil, že se jednou viděl s Falconem, ale to spolu bojovali a nějak jsem si nevšiml toho, že by si během toho stihli sdělit adresu bydliště, jméno, nebo sundat masku. Ant-manova motivace je také navíc dost podivná, protože sice nenávidí Starka, ale technicky k tomu nemá naprosto žádný důvod. Tony Stark jemu osobně nikdy nic špatného neudělal, je to totiž až druhý Ant-man v řadě, a s původním Ant-manem (Hank Pym, který se Starkem seniorem konflikt měl) má společného prakticky pouze krádež speciálního obleku.

Další problém jsem měl, když jsem se zamyslel nad situací kdy spolu bojují Ant-man a Ironman (což není spoiler, tam se tříská prakticky každej s každym), kdy se Ant-man zmenší, a vnikne dovnitř Ironmanova brnění. Následně mu zevnitř začne ničit dráty, elektroniku, napájení a odpojí mu základní desku zbroje, čímž Ironmana na chvíli vyřadí, a pak vyskočí ven.

Pominu fakt, že Ironmanův oblek je vodotěsný, a lze s ním létat i ve volném vesmíru, takže by se tam asi těžko vůbec dostal. Je možné, že to byl prostě jiný model, protože měl Ironman vesmírné kvádro zrovna čistírně - ale ta divná věc mi přišla hned po tom.

Víte, když vám někdo přehryzne drát, nebo odpojí desku, většinou to přestane fungovat úplně. Ironmanova zbroj však má v tomto díle nějaké vnitřní sondy, které dovedou konektory zastrčit zpět, a dráty znovu naletovat zpátky, protože se zbroj sama opravila, aniž by jí Ironman ze sebe sundal, nebo vůbec ztratil letovou výšku.

Ono vůbec je to s tím Ironmanem podle Marvel studios nějaké podivné. Charakter je perfektní a perfektně je i zahraný, nicméně ho podle mho soudu nutí do tak nesmyslných kotrmelců, že je to až zarážející. Samostatná série Vás celou dobu přesvědčuje o tom, že Tony Stark má v hrudi magnet, aby držel střepiny z granátu od srdce. Je na tom fyzicky i psychicky závislý. Stejnou závislost má i na svém brnění, bez kterého má hned několik velmi pěkných fobií, aby v díle třetím si nechal levou zadní chirurgicky střepiny ze srdce odstranit a všechna svá brnění vyhodil do vzduchu. A následně se v Civil War objevil v dalším brnění. Nedává to smysl.

Předposlední věc, která mne docela dost dráždila byla Scarlet Witch. Z nějakého důvodu jí dyzajnéři ve filmové sérii nařídil vzhled pornohvězdy ze sedmdesátých let, což je sice možná retro, ale úplně mimo kýbl.

Úplně poslední věc, o které se chci zmínit, je postava Hawkeye. Charakter je pořádku, herec mi také nevadí, nicméně jeho vzhled v kontextu s legendou a prací, nedává naprosto žádný smysl. To už mi větší smysl dává víc ta komixová verze vzhledu, protože Barton má zůstat anonymní a v utajení - a tedy není naprosto žádný důvod, proč by se na veřejnosti měl objevovat v plném oksichtění, narozdíl od jiných Avengerů. Obzvlášť, když dělají při jakékoliv události kolem sebe takový bordel.

Tedy závěrem.

Pokud znáte Avengery jen z filmů, není Vám známá předloha, nic z toho, co jsem zmínil skutečně vadit nebude. Ani nemusíte mít všechny filmy nakoukané, protože postavy hrdinů filmem proplouvají naprosto logicky (sigh..) a přirozeně, takže ani v tomhle tam není žádný rušivý moment. Takže Captain America: Civil War rozhodně doporučuji, a jako filmu mu dávám 90% ze sta možných a těch zbývajících deset odebírám jen proto, že znám výchozí materiál.