Rezonance obecné konstanty

2. března 2016 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Je zvláštní, jak maličkosti dokážou ovlivnit běh návazných událostí. Tak nějak už jsem se smířil s faktem, že ve věčném boji řádu proti chaosu, nemá řád tu nejmenší šanci na úspěch - už jen proto, že chaos je podstatně lépe organizován. Nicméně jsem dnes odpozoroval další podstatnou věc - a sice to, že jakkoliv se svět podobá kulečníkové kouli vržené do prostoru reality, některé věci zůstávají neměnné.

Ale abych se pokusil dát této teorii nějaký konkrétní rámec.

Musím začít od rána, které mne zastihlo na zastávce tramvaje. Přes brzkou ranní hodinu jsem se stal terčem nějakého váguse, který se ze mne pokoušel vymámit cigaretu. Byl jsem rozespalý, takže jsem si nechal celou žádost opakovat, než mi moje mozková spojení doručila do vědomí, co že to přesně ten huhla po mě chce. Jako obvykle nezvolil vhodné bitevní pole, tedy jsem mu po požadavku ukázal na vietnamskou večerku přes ulici. Projevil jsem pevnou důvěru v to, že ve svém věku už zvládne zakoupit si cigarety sám, že pevně doufám, že to určitě dá a pokud se stydí před trafikantem, jsem ochotný ho do večerky doprovodit. Vágus se tvářil dost překvapeně, nicméně správně usoudil, že ze mě nic nevyrazí a odešel otravovat další čekatele na dopravní řešení. Mě přijela tramvaj, takže jsem o půl hodiny později seděl na poradě, kde se probíraly úkoly na tento týden.

Nešlo celkem o žádné překvapení, spíše o technickou stránku věcí - a jak to celé koordinovat, když mi šéf navrhnul, abych si aktuální výjezd za klientem prohodit s kolegou. Bylo pondělí, moje hlava ještě nebyla plně přepnutá do aktivního režimu - nicméně požadavek jsem zaznamenal a dotázal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že klient si konkrétně vyžádal kohokoliv jiného, než mne, což byla pro mne překvapivá informace. Většinou se totiž setkávám s naprosto opačným přístupem, a kdybych zavčasu nepochopil, že mobil se dá i vypnout, nejspíš by mne klienti volali i v neděli o půlnoci.

Vedoucí mne zeptal, zda je pravda, že jsem o klientovi prohlásil, že je to debil, načež jsem odpověděl, že je to tak napůl. Že to sice pravda je, ale já jsem to o něm neřekl - čímž jsem poněkud nezáměrně narušil vážnou tvář porady. Dodal jsem, že v tom nemám však žádný problém a tedy si vezmu výjezd kolegy, protože na rozdíl od něho se jezdit firemním autem nebojím.

Jak jsem se zmínil, v tomto stavu mi úplně nedošlo, že přes noc napadl sníh, na ulicích je zledovatělá vozovka, pod rozblemcanou, tající břečkou, a tedy použít firemní auto je podobně odvážné gesto, jako zapíjet fazolovou polévku šaraticí.

Víte - ne, že bych se nějakých nevhodných výroků nedopouštěl. Stává se mi to poměrně často, nicméně jsem si téměř jistý, že si osobní soudy o klientech nechávám pro sebe a když si potřebuji verbálně ulevit, činím tak pouze případě, kdy jsem si jistý že mi to projde. Pravda je, že často neodolám přihrávce na smeč - ale ani v tomto případě tak nečiním na úkor někoho, kdo je ochotný dobrovolně odevzdat firmě (a tím i potažmo mě) svoje těžce vydělané peníze.

Každopádně jsem nafasoval firemní vozidlo a vrhnul se do reality pražského ranního provozu.

Nešlo to moc dobře, Praha byla ucpaná,silnice uklouzané a já se prokousával pondělním provozem. Dokodrcal jsem se na Pankrác, kde blikla červená - a i když jsem jel docela pomalu, měl jsem docela problém to dobrzdit tak, abych zůstal stát ještě před semaforem.

Podobný problém však neměl panáček v autě za mnou. Začal s bržděním poněkud pozdě, takže to do mého auta nahulil asi ve třicítce, čímž mne díky ledovce posunul asi o metr, a donutil tak přecházející spoluobčany uskakovat před kapotou mého vozu.

Při pohledu do zrcátka jsem zjistil, že se jedná o vozidlo jiného ekonomického systému, a tedy být poněkud útlocitnější povahy, dal by se tento útok považovat za určitou formu nekalého konkurenčního boje.

Panáček byl s kolize docela zděšený, vyskočil z auta a šel se podívat na škodu, já jsem vylezl také z vozidla, abych si prohlédnul, jak moc to je špatné. Byla to docela pecka - každopádně mladík v brýlích se mne dotázal, zda mi nic není. Odvětil jsem, že jsem si teda první rande představoval kapku jinak, než, že to do mne bez pozdravu narve zezadu, a že jestli chtěl upoutat mojí pozornost, stačilo normálně zatroubit. Mladík se tvářil zkroušeně, řekl že ho to mrzí, ale prostě že to někdy ujede a že se mu podobná věc stala poprvé. Ujistil jsem ho, že se mu tohle stane ještě mockrát, načež se zatvářil poněkud vyděšeně a zeptal se mne, jestli nevím, co by se mělo v takových případech dělat.

Odvětil jsem, že v každém případě je rozumné okamžitě popřít otcovství, nicméně v tomto konkrétním momentě bychom měli zavolat policajty, protože oba dva máme očividně firemní stroje a tedy to bude zajímat pojišťovnu.

Takže jsme zavolali policii, hodili auta na blikačky a čekali, až nás orgány oblaží svojí přítomností.

Byla to paráda, zablokovali jsme jeden pruh už tak frekventované křižovatky, tvořila se kolona - prostě pondělek, jak má být. Zavolal jsem klientovi, že jsem měl bouračku a domluvil si termín na jindy - podobně, jako to udělal panáček z konkurenční firmy.

Čekali jsme opravdu dlouho - odhaduji to okolo šesti hodin - nicméně policie nakonec dorazila, nafotila, podepsala a zmizela a my se rozjeli nazpět, každý do své firmy.

Nicméně mezi čekáním jsme si krátili čas cigaretou a hovorem - a tedy se vracím znovu na začátek. Maník, co to do mne našil, byl rovněž technik, a některým tématům se prostě vyhnout nelze. Tedy, když jsme se bavili o tom, kam jsme měli původně namířeno, padlo i jméno klienta, kam jsem měl jet původně.

Konkurenční technik zalovil v paměti, potáhl z vajglu a pravil:

"Jo tenhleten. Toho znám, u toho už jsem byl. To je pěknej debil."

Poslání z dnešního článku je snad jen jediné. Okolnosti se sice mění, nicméně některá fakta zůstávají neotřesitelná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. března 2016 v 14:12 | Reagovat

Jo jo, co je jednou dáno, to se jen tak nezmění :-) A debil zůstane debilem :-)
Ovšem musím Vám poděkovat za vyvolání staré historky, o kterou jsem se prostě musela podělit v širším měřítku :-)
Takže kdyby se Vám chtělo, je to tady: http://baruschkasf.blog.cz/1603/ocni-vada

2 Cholerik Cholerik | 2. března 2016 v 21:12 | Reagovat

[1]: Taky pekne:-) Nicmene si myslim, ze v tomhle pripade za to opravdu spis mohla brzdna draha, nez nedoostrivost. Ale nenapadlo se mne na to zeptat. Popravde receno ho porad tajne podezrivam, ze byl zvedavy na obsah firemniho kufru;-)

Ale pravda je, ze louskat kufr vlastniho firemniho parku - to je uplne novy level:-D

3 valin valin | 11. března 2016 v 13:07 | Reagovat

Nad vašimi útěšlivými slovy musely nebohému mladíkovi naskočit pupínky. Doufám, že to popření otcovství jste ještě v dalších společně strávených hodinách vybrousili k dokonalosti... :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama