Březen 2016

Faktum agresivity tučňáka

30. března 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Někdy mi přijde až zarážející, jak snadno se lidé vzdávají svých přirozených instinktů. Myslím si, že v tomhle případě hraje svojí roli i zkušenost, a fakt, že se dlouhou dobu nic zvláštního neděje, začneme vnímat jako samozřejmost. Je to pochopitelně chyba, a tedy není nijak překvapivé, že nastane ten správný čas, aby nám realita zaklepala na rameno a poněkud nás navrátila do přirozených kolejí.

Něco podobného mne potkalo ve čtvrtek a když se na to podívám zpětně, přijde mi opravdu velmi naivní, že jsem poněkud polevil ve své ostražitosti.

Totiž - ráno se mne pokusil zastřelit kávovar.

Vím, jak se asi teď tváříte, nicméně bylo to docela dramatické, a i když jsem poměrně smířený s tím, že v mém životě celkem nic nemůže probíhat normálně, útok kávovaru byla poměrně novinka i pro mne.

Obecně mám s agresivními domácími spotřebiči celkem obsáhlé zkušenosti. Vím tedy, že nevynechají jedinou příležitost k napadnutí svého majitele, což jistým způsobem vnímám jako ekvivalent na téma Spartakova povstání. Zejména předměty, které vydávají nějaké zvuky je třeba mít stále na očích a v případě jejich zvýšené aktivity je dobré mít po ruce i gotickou plnoplátovou zbroj , jako mám třeba já.

Už jsem se tak nějak vyrovnal s tím, že moje pračka po zapnutí má jako prvotní instinkt odkráčet z koupeny a vydat se prozkoumat zkoumat zbytek bytu. Také to pravidelně dělá, až to do té chvíle, než se jí podaří vytáhnout šńůru ze zásuvky, a tím pádem sama sebe odstřihnout od životadárné energie. Nemám jí to v zásadě vůbec za zlé, chápu, že je prostě zvědavá jako každej druhej, a pokud za mnou nepoleze na záchod, nemám problém v tom, abych její občasné výlety toleroval. Vlastně si myslím, že má docela nevyužitý potenciál a kdyby v té době dokázali kolonisté vymyslet dostatečně dlouhé prodlužovačky, moje pračka by zásadním způsobem sehrála roli při objevování divokého západu. Nejen, že by z ní byli indiáni nejspíše pořádně paf, těžko by jí asi mohli skalpovat, ale zejména pračka cválající savanou do slunce západu by nejspíš byla inspirací po řadu tvůrců, zabývajících se zejména country music a spaghetti westernů, obecně.

To, co se mne však ráno pokusilo napadnout byl tučňák. Pokud to neznáte, tučňák je taková ta malá mrcha, do které narvete kapsli s kafem, které kupujete jenom když jsou ve slevě, protože jste stále natolik příčetní, abyste za blbej hrnek kafe neplatili tři stovky, zvlášť když si ho cedíte doma na koleně. Můj tučňák sice zvuky vydával, ale nikdy se ke mě nechoval nijak agresivně, z čehož sem odvodil pracovní teorii, že sice remcá, ale nakonec mi dávku kofeinu celkem bez problémů vycedí, a tedy nijak výrazně nestojí o ohrožení mého zdraví. Ráno jsem ho tedy nakrmil kapslí, počkal až se zahřeje, zadal pokyn "naval kafe" a šel si vyčistit zuby. Tučňák se zprvu tvářil normálně, ale za chvíli začal znít zhruba asi jako když dostane Kraken zácpu, což vzbudilo moji pozornost. Šel jsem se tedy podívat, co se děje a když jsem vstoupil do kuchyně, tučňák to už zřetelně nedával a vybouchnul.

No - viděl jsem hada srát, kočku blejt, aj dřevěné špačky létat, ale být pod palbou tučňáka, se mi přihodilo prvně. Nejspíš mu tak něco úplně nesedlo, tučňák sice udělal první krok - takže tlakoval kapsli jak o život - nicméně žádné kafe už dál necedil. Takže tlakoval až do chvíle, kdy jsem vstoupil, kvalitní čínský plastik nevydržel a zazněla rána, kus kapsle vypálil směrem do místnosti, kde sestřelil televizi a udělal mi díru do pirátské vlajky, kterou jsem vytáhnul na focení příští týden. Nutno říct, že teď vypadá daleko více autenticky a myslím, že fotograf z toho bude mít nejspíš radost. Zbytek kapsle proměnil hrnek vespodu na šrapnel, takže sklo se rozletělo po celé kuchyni a vážně je zázrak, že mne nezasáhnul ani jediný kus.

Pochopitelně jsem z toho byl docela naštvaný, protože ráno bez kafe je otrava, z instantně drcených bukvic mne tak maximálně pálí žáha a vyhlídka na kelímek od mekKačera, mi také nepřipadala zrovna lákavá.

Řekl jsem si tedy, že to uklidím, až se vrátím z práce, že teď to nebudu řešit, oblékl se a vyrazil ven.

Po celou dobu pracovní doby jsem pak přemýšlel, že mám v zásobě kapslí s kafem ještě celou hromadu a co tedy s nimi budu vlastně dělat. Tehdy jsem poněkud pozbyl základních instinktů a řekl si, že je potřeba pořídit tučňáka nového.
Takže jsem se hned po práci vydal tučňáka číslo dvě zakoupit.

Přišel jsem do elektra a spořádaně jsem se postavil před pult, za kterým seděla nějaká volnomyšlenkářská slečna. Zaujala mne hned na první pohled, protože měla piercing jak v nose, tak v obočí a ve rtu, takže to z mého úhlu pohledu vypadalo, jako by se Pinhead zhulil nehašeným vápnem, a rozhodl se uspořádat monotematický mejdan. Očividně jsem ji nezajímal, řešila něco v počítači, pro což jsem měl celkem pochopení. Po dlouhých deseti minutách jsem to však už nevydržel, pravil jsem, že ji nechci nikterak znepokojovat, ale zda si všimla že má v hubě zapíchnutej drát a zda už byla u doktora na protitetanovce. Dodal jsem ještě, že hluboce obdivuji , jak se dala do kupy po té autonehodě a jestli bych si mohl promluvit s nějakým prodavačem, který má v repertoáru něco víc, než zkoumat na monitoru cezený nudle.

Docela jsem tím slečnu zaujal, protože na mne vytřeštila oči jako na něco, co právě uprchlo z Azkabanu, a dotázala se mne, co si přeji. Odpověděl jsem tedy, že mi doma chcípnul tučňák, že mi zbyla pro něj ještě spousta žrádla a tedy chci zakoupit nového, protože je mi líto ho vyhodit.

Slečna se velice pomalu odtáhla do stolu a zeptala se mne, zda vím o tom, že jsem v prodejně elektrospotřebičů. Odpověděl jsem tedy, že jistě že ano a proč si myslí, že tu asi čekám takovou dobu. Slečna mi velmi pomalu řekla, že ano, a že se musí zeptat vedoucího, zda tučňáky mají ještě někde vzadu a celkově vypadala na to, že její další cesta bude ke kabelce, kde má ukrytý pepřák.

Naštěstí šel kolem nějaký mladý prodavač, který něco zaslechl a protože předpokládal, že někdo mojí vizáže, a věku nejspíš nebude právě na drogách, dotázal se jak může pomoci. Zopakoval jsem mu tedy svoji žádost ohledně tučňáka, s tím rozdílem, že po chvíli přemýšlení pravil, že už asi ví a ať ho následuji.

Mladík mne skutečně dovedl do oddělení prodejny, kde skutečně měli podobné kávovary na kapsle, které jsem sháněl. Projevil jsem spokojenost, nicméně jsem musel následně konstatovat, že mého tučňáka tam nemají, a tedy že nevím, co s kapslema budu dělat. Mladík byl očividně na podobné vlně a pravil, zda bych nechtěl třeba tuhle kachnu, nebo tuhle tvárnici (čímž představoval jednotlivé kávovary) a chválil jejich jednotlivé vlastnosti. Řekl jsem, že je velmi milý, ale, že se mi cihla, ani kachna na pult nevejde, že potřebuji pouze tučňáka, protože jsem přesvědčený, že ho už momentálně dovedu odvrátit od konverze k Islámu.

Prodavač chvíli podumal a pak se mne zeptal, zda by mi nevadil rozbalený vzorek. Pochopitelně mi nevadil, takže tučňák číslo dvě už zase sedí na mém pultu v kuchyni.

Pořád vydává podivné zvuky, ale neútočí a pravidelně mi cedí kafe.

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Když je celý Svět proti Vám, je moc fajn potkat někoho, kdo je stejné vlně. Nebo něco, co umí dobrý kafe.

Peripetie infiltrovaných kalhot

23. března 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Asi pro Vás nebude překvapivé sdělení, že některé situace v životě nedopadají přesně podle Vašich očekávání. Nemyslím si, že by na tom bylo zase až tak něco podivného, s tímto faktorem je potřeba počítat vždy, a zejména je dobré ho mít na paměti, kdy do zmíněné situace vstupují ještě vnější vlivy.

Když jsem dnes přemýšlel nad tématem článku, dorazil k nám na pobočku kolega z centrály a tím pádem se o něm zmínit musím. Připouštím, že co se vnějších vlivů týká, mám obdobné zkušenosti, i když je fakt, že v mém případě bylo použito daleko sofistikovanějších metod.

Ale popořadě.

S kolegou to celé začalo minulý týden, kdy dorazil někdy kolem deváté ráno. Zaujal mne už svým nástupem, protože zaparkoval auto, vystoupil a začal provádět celou řadu podivných pohybů, drbání a poskoků, takže to na tu dálku chvílema vypadalo, jako když Michael Jackson vstal z hrobu a započal trénovat na další turné. V tomto směru pokračoval i při pohybu po pobočce, koulel ještě u toho očima a měnil barvy v obličeji, a po chvíli pozorování jsem usoudil, že mu nejspíš někdo omylem ipregnoval džíny rozemletýma papričkama jalapeňos.

Protože se jeho manévry snažili kolegové ostentativně ignorovat, nakonec mi to nedalo, a šel se zeptat, z jakého důvodu zařadil do programu návštěvy pobočky i ukázky indiánských falických tanců, a zda by mu neudělalo lépe, kdybych mu do klína vyklopil polárkový dort. Kolega za stálého drbání a poskakování zavrčel cosi na téma, že za to můžou mravenci a následně mne seznámil s celou situací.

V blízkosti domku, ve kterém bydlí s rodinou, se loni usadila nějaká kolonie mravenců. Nikdy nedělala nic nepatřičného, tedy kolega dospěl k závěru, že tam klidně můžou bydlet a nijak to neřešil. Problém nastal teprve letos, kdy se mravenci rozhodli zkoumat jak zahradu, tak domek, ve kterém kolega bydlí. Dělali to pozvolna a nenásilně, takže nebyl celkem žádný důvod v tomto směru vyvíjet nějakou aktivitu. Situace však dramaticky nabrala obrátky ráno, kdy si rozespalý kolega oblékal úplně nové spodní prádlo, a teprve, když ho měl na sobě zjistil, že mravenci tam byli o něco více v předstihu, a vyhoštění z jejich nové domoviny nehodlají v žádném případě vzdát bez boje.

Než tedy kolega stačil spodní prádlo ze sebe servat - což se samozřejmě neobešlo bez poskakování, řevu a několika heroických pokusů o sebepoškození, stačili ho docela slušně pokousat a to co momentálně předvádí na Pražské pobočce, je pouze přímý důsledek daných událostí.

Vyjádřil jsem mu pochopitelně soustrast, asi není potřeba zmiňovat, že i když mám čas od času náladu na trochu vzrušení, něco jako parta mravenců v trenýrkách si klidně odpustím, a dotázal se ho tedy, co má v plánu s tím dělat. Kolega zakoulel vražedně očima a prohlásil, že do nich narve tolik pesticidů, že budou svítit jako lampión a že je prostě vyhubí, i kdyby při tom měl otrávit půlku vesnice.

Popřál jsem mu tedy hodně štěstí a celou věc pustil z hlavy.

Takže dnes jsem viděl kolegu znova a samozřejmě mne zajímalo, jak události pokračují.

Moravan byl smutný a řekl že nic moc. Když byl totiž nakupovat nějaké jedy na mravence, vzal to opravdu důkladně. Nakoupil takové množství sajrajtu, které by spolehlivě vyhubilo menší okresní město, čímž bohužel zaujal nějakého enviromentálního aktivistu, který si šel do stejného krámu koupit hnojivo, aby jeho marihuana měla větší grády. Ten kolegu nejspíš prásknul, takže druhý den u něj byl nějaký úředník s papírem, a úkolem mravence prozkoumat. Bohužel vyšlo najevo, že jde o nějaký opravdu vzácný druh mravenců, kteří se snad ani normálně nevyskytují - a natož na Moravě - a tedy, že kolega si může o chemickém útoku tak maximálně nechat zdát, protože kdyby tu žoužel pozabíjel, dostal by flastr jako vrata.

Kolega byl zoufalý, protože se mu vyhlídka na spolužití s mravenci nijak nezamlouvala, nicméně možnost pokuty byla nad jeho finanční rámec, a tedy hledal informace, kde se dalo. Nakonec mu někdo poradil, ať mravencům do cestiček nahází lógr z mletýho kafe. Že prý je tím rozhodí, dají pokoj a přestanou mu do baráku lézt.

Kolega, ač kafe nepije poctivě shromažďoval lógr, dokud nenabyl přesvědčení, že už ho má dostatek k odvrácení invaze. Rozházel tedy lógr všude, kde se jen dalo a za temného pochechtávání šel spát.

Buď to byl nějaký extrémně drsný druh mravenců s nášivkou Hell´s Angels na křiváku, nebo je ta rada s lógrem prostě pitomost - nicméně kolega ráno našel v lógru vyžrané cestičky a podle všeho tím mravence ještě nabudil, protože podle něj byli daleko svižnější a taky vypadali daleko víc odpočatě.

Každopádně si povšimnul toho, že se z baráku sice stáhli - nicméně také nemohl opominout to, že lógrové bariéry zmizely. Kolega tedy tak nějak předpokládal, že mravence zfetoval a že dají pokoj.

Chyba.

Další sen se zase v baráku objevili, takže následně kolega zase udělal tunu kafe, které vylil, aby měl potřebný lógr, který vysypal na zahradu. Opět to pomohlo, lógr zase zmizel, stejně jako mravenci z domku.

Tedy to kolega vzdal, každý den vaří mravencům kafe, aby mu nelezli do baráku.

Popravdě se těm pišišvorům ani moc nedivím. Také jsem bez kafe nemožný. Nicméně představa, že každé ráno otevřu dveře a za nimi čeká půlka mraveniště s hrnkem v ruce, a toužebným výrazem v očích, je poměrně děsivá.

V tomhle směru jsem celkem rád, že moje války se žouželí se odehrávají na jiném poli, nicméně nejsou ani o trochu méně humání. Ale o tom příště.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé. Když po Vás požadují výpalné i mravenci, nejspíš bude něco generálně špatně.

Konsternace nepředpokládaných skutečností

16. března 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Když se řekne slovo překvapení, většina lidí předpokládá, že by mělo jít o něco příjemného. Častěji se však vyskytnou momenty, které sice překvapivé jsou, ale zase až tak pozitivní nikoliv. Ještě komplikovanější situace nastávají , pokud se jedná o informace, které jsou zdánlivě neuvěřitelné. V těchto případech je už celkem jedno, zda vám někdo řekne, že vám ze záchodu právě vylezl krokodýl, v místě, kde jste ještě minulý týden měli chatu, dnes tam už nic takového není, nebo že na rohožce před domem, je namísto vašeho domácího mazlíčka, velice spokojeně se tvářící anakonda. V těchto chvílích nemohu než souhlasit s doktorem Vlachem, a brát i tato sdělení na zřetel, zvláště pak po té, co jsem s něčím podobným také přišel do osobní zkušenosti.

Ale abych to vzal nějak postupně - když jsem se v minulém článku zmínil o panterovi, nemohu jinak než navázat vzpomínkou na jednoho známého, který podobným způsobem překvapoval svoje sousedy v paneláku. Nicméně než s tím začnu, nejprve se krátce musím zmínit o Evě, která je z nějakého důvodu poměrně populární téma.

Takže v neděli mi přišel od Evy další email a připouštím, že mne poměrně zaujal - i když nutno přiznat, že spíše formou než obsahem. V mailu jsem se totiž dočetl, že Eva konečně zhubla, má postavu, se kterou už je spokojená, a tedy jí není vůbec proti mysli podniknout něco silněji osobního. Ať jí napíšu nějaké termíny kdy mám čas a že si to hodí do diáře. Mail samotný byl psán manažerským způsobem a kdybych nevěděl, že Eva nemá k ruce nějakou sekretářku, bylo to skoro jak vystřižené z filmu Ďábel nosí Pradu. Povšimněte si prosím, že ani zde nebyl dán prostor pro nějakou diskusi na téma relevance návrhu - nicméně celá věc mne docela pobavila.
Z celé řady věcí, na které nejsem expertem bych na čelní místo umístil ženskou logiku - a speciálně tu část ženské logiky, kterou uplatňuje právě Eva. Nejspíš bych v tomhle případě mohl připustit teorii jedné mojí kamarádky, která tvrdí, že ženský a chlapy by vůbec neměli být dohromady, protože je to úplně jiný živočišný druh.

Faktem je, že myšlenka si pořídit Evu na monotématický víkend mi přijde docela lákavá - a z tělovýchovného hlediska by to byl bezesporu přínos - nicméně to budu muset ještě zvážit, a rozhodně není vtesáno v šutr, že něco takového udělám.

Nicméně Eva předmětem dnešního článku není.

Jeho tématem je právě můj známý, který dokázal svým panelákovým sousedům připravit nejedno překvapení, aniž by to zrovna zamýšlel, ale rozhodně byl jeho zdrojem. Mimochodem - už tam dávno nebydlí. Shodou okolností je to momentálně přítel majitelky Madlenky psa, o které tu už sice padlo nějaké slovo, a protože jsem Madlenku potkal i s majitelkou včera, bude o nich nejspíš řeč v nějakém příštím článku.

Můj známý je nadšený milovník zvířat. Na rozdíl ode mne, se je však nepokouší sežrat, ale naopak se snaží jich co největší počet udržet při životě, což občas nedopadne úplně podle jeho představ. Pominu fakt, že je to volnomyšlenkář, hulí trávu, je to pacifista, terarista (což je něco jiného, než fousáč, který vás po setmění honí po ulici s pokřikem Allahu Akbar) a vůbec zvláštní typ člověka. Každopádně v té době pracoval v pražské Zoo, jako ošetřovatel v pavilonu šelem, a protože zvířata milovníka fauny dokážou bezpečně rozpoznat na vzdálenost několika kilometrů, upřímně ho nenáviděla. Jeho největším nepřítelem se rozhodnul být jezevčík ze třetího patra, který nevynechal jedinou příležitost na něj zaútočit a také v tom byl poměrně úspěšný. Jeho majitelé byl nějaký pár postarších důchodců, takže se jezevčík stihnul zahryznout do kamarádovy nohy zpravidla dříve, než mu v tom stihlo býti zabráněno. Známý to snášel s tichou útrpností, vyslechl omluvy, nicméně jsem ho v zásadě nikdy neviděl ve stavu, kdy by ho něco nepokousalo, nepoškrábalo, nebo se mu alespoň nepokusilo dupnout na nohu.

Už ani nevím, kdo nás vlastně seznámil. Každopádně se upomínám na svoji první návštěvu u něj v bytě. Tuším, že to byla neděle, z vedlejšího pokoje hrálo rádio, a zatímco známý chystal kafe, seznamoval mne s různorodou (a poměrně nebezpečnou) žouželí, kterou měl momentálně uvězněnou v teráriích. Bylo mi sděleno, že se moc těší, protože jedna jeho škorpióní samička čeká potomstvo, a že na prodeji údajně vydělá majlant. Do toho zapískala konvice a rádio odvedle ohlásilo pět hodin, a zahrálo znělku. Bylo mi to divné, protože podle mých hodinek bylo něco krátce po poledni a tedy jsem se zeptal, jakou tam má naladěnou stanici. Známý mi sdělil, že je to Hubert a že to tyhle věci dělá - a on přesně neví, jak mu v tom má zabránit.

Jak vám asi došlo, Hubert byl loskuták, pět hodin hlásil naprosto věrohodně co každých pět minut, dokud nezačal být nějak nenápadně potichu. Známému to bylo divné, tak se šel podívat co se děje, načež zjistil, že Huberta právě zakousnul sklípkan, který mu zdrhnul z terária. Nejspíš měl podobně jako já Huberta plné zuby a řekl si, že to už mu stačilo. Známý sklípkana sice vrátil zpátky, nicméně v tu chvíli jsem si uvědomil, na jak nebezpečném místě se momentálně vyskytuji a navrhnul jsem tedy, zda bychom si nešli zapálit ven. Známý souhlasil, jen řekl, že ještě zkontroluje škorpioní kvočnu, a už jsme jeli dolů výtahem ze dvanáctého patra. Dali jsme si cigaretu, známý spokojeně konstatoval, že malí škorpioni jsou už venku a že jich napočítal dvanáct. Začal spřádat teorie na téma, kolik to vynese a podobně a přiznám se, že mě osobně z toho úplně dobře nebylo.

Nicméně jsme dokouřili a vrátili ze zpět do bytu, aby známý zjistil, že mu škorpióní potomstvo kompletně zdrhlo, a protože zahlédl posledního mizet směrem ke stupačkám, poměrně správně usoudil, že z toho kouká docela malér. Nacpal mi tedy do rukou pixlu od hořčice a nějaké vytuněné rukavice s tím, že malé škorpiony musíme okamžitě odlapit, že zatím v nich ještě skoro žádný jed není, a tedy je třeba myslet spíše rychle, než hluboce. Nevím, zda vypadám jako nimrod od přírody, nicméně na lovu škorpiónů jsem se tímto ocitnul poprvé a také pevně doufám, že naposledy.

Byl to docela zvláštní pocit, když jsem zvonil na jednotlivé partaje v panelovém domě, a pravil, že ať se neděsí, ale zda bych se nemohl podívat k nim na záchod, jestli tam náhodou nemají na prkénku škorpiona.

Známý jich odlapil pět, já ani jednoho, za což jsem dodneška velice vděčný. Faktem je, že dodnes v Trójském paneláku někde ve stupačkách nejspíš žije kolonie černých škorpionů a nájemníci o tom nemají nejmenší potuchu.

No - snad jsou na to připraveni i pracovníci od údržby, a jen doufám, že mají v tomhle směru potřebné proškolení.
Nicméně po této zkušenosti jsem trval na tom, že se sním potkám už jen v hospodě, což se mi přihodilo asi půl roku poté.

Známý se tvářil všelijak, mimo jiné řekl, že se musí z paneláku odstěhovat a následně mi vylíčil, jak k tomu vlastně došlo.
V Zoo měli panterku, která čekala mladé. Nejen, že je čekala, ale také je i porodila. Potíže nastaly v momentě, kdy vrhla dvě koťata, jedno rovnou zabila a to druhé jí stačili vzít ještě dříve, než ho stihla zakousnout také. Můj známý, který byl u toho řekl, že to panteří kotě samo nezvládne a tedy, že se jej pokusí udržet naživu. Nastaly však nějaké komplikace a průběh událostí přesně neznám - nicméně výsledek celého dění byl fakt, že si vzal panteří kotě domů, kde se o něj staral. Kotě je sice kotě, ale panter je zase panter, takže mu následně stihnul kompletně zničit celý byt, chodil ho venčit převážně v noci na řetězu, což mu procházelo po nějaké dva měsíce. Panterovi se však podařilo sežrat něco, po čem dostal průjem a tedy bylo třeba s ním chodit ven i v průběhu dne. A tehdy se opět dostal na scénu již zmíněný jezevčík.

Potkali se na chodbě u výtahu. Jezevčík opět vycítil možnost bezodvetné agrese, naježil se a vyrazil bez vodítka, zase si někoho pokousat. Začal štěkat a vrhnul se po mém známém.

Na to se ozvalo hluboké zamručení a z poza rohu vyšel panter, pohlédl na jezevčíka a olíznul se..
Abych přesně citoval slova svého známého:

"To bylo prvně, kdy jsem viděl, že by se pes ve skoku obrátil úplně naruby a ještě se u toho posral."

Poslání z dnešního článku je jen jediné.

Svět je plný překvapení a i když jste menší a roztomilí, nemusí vám procházet úplně všechno. Může se totiž stát, že někde za rohem na vás čeká velká kočka.

Aproximace přítomnosti pantera

9. března 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Někdy mi připadá, že naivita některých vzorků lidské populaci hraničí až se sebezničením. Nepřímo jsem si to ověřil dnes a viděno touto optikou, mne už v žádném případě nemůže překvapit, že někdo věří na něco jako je výhodná půjčka, dobrotivý policajt, nebo přizpůsobivý muslimský emigrant.

Ale abych Vás uvedl do celé situace, musím začít nedělí.

V neděli jsme měli šermířský trénink. Na tom by zase až tak zajímavého nic nebylo, kdybych odpoledne nepomáhal se stěhováním nějakých zbytečností ze čtvrtého patra a zpět, u jednoho kamaráda. Samozřejmě žádný výtah nebyl k dispozici a asi nemusím detailně líčit, že pět pater se zátěží dá docela zabrat, a to je pak celkem jedno, kolik kafí do vás kdo nacpe. Nicméně jsme dostěhovali a šli na trénink, protože sezóna se blíží a tím pádem se po Nás bude chtít nejspíše nějaký výkon.

Vše probíhalo celkem normálně, a protože to šlo nějak podezřele hladce, zbyl nám na konci nějaký čas a řekli jsme si, že si dáme trochu volného šermu. Pokud tento termín neznáte - jedná se o šerm, bez nějakých regulí, či pravidel, kdy se snažíte protějšek zasáhnout jako při běžném, bojovém střetu a on se snaží o to samé. Je to v podstatě jistý druh kumite s tím rozdílem, že samozřejmě zásah nedotáhnete, protože kdyby ano, velmi rychle a citelně by se ztenčila členská základna Vaší šermířské skupiny.

Všechno šlo dobře, endorfin se vyplavoval podle plánu, já měl dobrý pocit z poměru zásahy/zasažen, který vyznívaly jednoznačně v můj prospěch - prostě sympatická neděle. Možná pro tu dobrou náladu, jsem v jednu chvíli použil odsek místo krytu, a už v tu chvíli jsem podle zvuku poznal, že je něco špatně. Kolegova čepel totiž nevydržela a zlomila se, 15 cm čepele pokračovala v plné rychlosti na mojí hlavu a i když jsem stačil alespoň trochu zareagovat, stejně jsem to schytal se vší parádou. Byla to docela pecka, kromě nárazu mi spodek čepele ještě roztrhnul kůži v obličeji, parkety byly za chvíli samá krev, a i když to dopadlo ještě hodně dobře, moc nadšený jsem z toho pochopitelně nebyl.

Ve chvílích, jako je tato, si někdy říkám, zda bych se na to neměl vykašlat a zvolit něco poklidnějšího, jako například zápas s aligátorem, nebo ruční harpunování velryb. Samozřejmě, že z toho nelze vinit ani kolegu, ani výrobce - prostě vada materiálu se stane. Takže mne položili na zem, začali vysoušet a když jsem po pár minutách přestal protékat a jen si tiše opuchal, zkonstatovali jsme, že to mnohem hůře vypadá, než to ve skutečnosti je. Naštěstí oči a zuby zůstaly bez zásahu, měl jsem jen krvavý šlic přes nos a tvář a potom následné pohmožděniny, které sice nabíraly modrou barvu, ale ani na omak to nebylo nic tragického. Na šití to už vůbec nebylo, a i když jsem vypadal momentálně jako někdo, kdo řešil něco zásadního s Meckie Messerem, schytal jsem už horší věci, je to sice otravné, ale nebylo to třeba řešit nějak hluboce.

Sprcha byla pravda trochu bolestivá, a při pohledu do zrcadla jsem musel konstatovat, že jsem toho pro zvýšení atraktivity u francouzských, renesančních šlechtičen udělal již pro dnešek dost - tím pádem se rozhodl si víc končetin nepochroumat - a šel si lehnout.

Ráno jsem šel normálně do práce, kde jsem samozřejmě vzbudil docela rozruch - nicméně jediný, kdo se odvážil zeptat, co že se mi to vlastně přihodilo, byl Terezčino otec. Odpověděl jsem tedy, že se Eva zastavila pro svoje věci, ale že je to v pohodě, protože konvičku na čaj ve tvaru pandy jsem uhájil, a že až koupím nový nábytek a pračku, bude to skoro jako dřív. Kolega odvětil, že to chápe, že měl podobné drama s rozchodem, jen v jeho případě u toho asistovala ještě policie. Na to mi sdělil, že když za jeho ex zapadly dveře, zazněla rána, jeho přítelkyně si pomyslela, že si prohnal hlavu kulí a až poté, co měšťáci vyrazili dveře jeho bytu vyšlo najevo, že si pouze na oslavu otevíral šampus. Do toho přišel šéf, zeptal se mne, zda jsem v pořádku, řekl, že mne takhle nikam nepustí, protože máme vlastní software a tedy distribuce z dílny Victora Frankensteina nepřipadá v úvahu ani jako prezentace. Odpověděl jsem, že klidně mohu pracovat z domova, jen dnes musím vyřídit jednu firmu, o které vím, že tohle nebude problém. Vedoucí tedy svolil, já se sebral a vyrazil směr Trója.

K tomuhle klientovi jezdím už docela dlouho - majitel je na pohodu týpek, a i když ho úplně ve všem nechápu, v tomhle konkrétním případě si chci být jistý, že všechno funguje tak, jak má. Navíc mi v mailu napsal, že tenhle celý týden bude komplet firma na nějaké teambuildingovém výjezdu, zůstane tam jenom holka na recepci - a tím pádem mám volné ruce a času, kolik jen budu chtít. Že to recepční řekne a tedy v tom formálně není žádný problém.

Tedy dorazil jsem do sídla firmy, s tváří jako Bagdád po humanitárním bombardování a zaparkoval před recepcí. Představil jsem se, řekl jméno firmy, ale slečnu recepční jsem tím ani trochu nezaujal. Nepovažovala za nutné ani zdvihnout oči nahoru, jen mi řekla ať udělám co mám, a dál se věnovala něčemu důležitějšímu, z útrob svého mobilu.

Víte - tuhle slečnu moc v oblibě nemám.

Jednak si myslím, že je poměrně tupá, druhak rozhodně není tak hezká, jak je o sobě přesvědčená a pak - povýšenecké chování moc nemusím, a je mi celkem jedno, zda tohle praktikuje obecní zastupitel, nebo sluníčkář.
Nicméně jsem se dal do práce, za chvíli jsem byl hotový - bylo to celkem jednoduché, takže zbývala poslední místnost, která byla zamčená. Šel jsem tedy na recepci pro klíče. Recepční byla momentálně na cigáru venku, a stále plně zaujatá svým mobilním telefonem. Přistoupil jsem tedy k ní a zaklepal jí na rameno. Recepční cosi zavrčela, dokončila SMS, nebo čertvíco a otočila se mi tváří v tvář.

Na to zaječela, upustila telefon a praštila sebou na zadek, protože nejspíš helloween v březnu úplně nečekala, a podle všeho byla přesvědčená, že jsem do firmy přišel v nějakém lepším stavu.

Nebyla jediná, kdo prožíval infarkt, protože já to schytal z půl metru a když pominu česnek, co měla k obědu, najímat jí jako sirénu na hasičské auto, by mi přišlo daleko účinnější, než jí zaměstnat jako recepční.

Pomohl jsem jí na nohy, a oblažil ji sdělením, že to jak vypadám je její vina, protože kdyby někdy zdvihla zadek z recepce, měla by přehled o tom, co se prostorách firmy děje. Dodal jsem, ať mi podepíše papíry, že zbytek udělám na dálku, protože mne právě v jejich zasedačce napadl panter.

Recepční vykulila oči a zeptala se, zda si dělám legraci, načež jsem poukázal na svůj obličej a dotázal se, jestli na to vypadám a kde si myslí, že jsem k tomuhle asi přišel.

Slečna zmateně kontrovala v tom smyslu, že čidla nic nehlásila, načež jsem odpověděl, že panter zpravidla při příchodu nehoří, ze ZOO zdrhne zvíře každou chvíli a vůbec, že mě to pro dnešek už stačilo. Recepční se zmateně zeptala, co budeme tedy dělat, načež jsem řekl, že nejsem biolog, ale ajťák a tím pádem je tohle její byznys, a ať laskavě příště nenechává otevřená okna. Recepční začala panikařit a jak jsem pochopil tak se snažila i volat policii, což bylo docela zvláštní, protože se ani nenamáhala ověřit si něco tak absurdního, jako že by velká kočka překonala dva alarmy, dvojí oplocení, vyšplhala po hromosvodu tři patra a otevřela si dveře, které jsou přístupné pouze na čip.

Zanechal jsem ji tedy v nejistotě a odjel domů se trochu dát do pořádku.

Víte, normálně takový přístup k lidem neprovozuji, ale přiznám se, že její směska pohrdání a nezájmu o jakékoliv dění mimo mobilní telefon, mne poněkud rozladilo. Asi to bude tím počasím - nebo prostě už vážně potřebuju dovolenou.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Je dobré se občas vymanit ze sevření mobilního světa. Protože když tuto schopnost ztratíte, dokážou vám lidé nakecat prakticky cokoliv.

Rezonance obecné konstanty

2. března 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Je zvláštní, jak maličkosti dokážou ovlivnit běh návazných událostí. Tak nějak už jsem se smířil s faktem, že ve věčném boji řádu proti chaosu, nemá řád tu nejmenší šanci na úspěch - už jen proto, že chaos je podstatně lépe organizován. Nicméně jsem dnes odpozoroval další podstatnou věc - a sice to, že jakkoliv se svět podobá kulečníkové kouli vržené do prostoru reality, některé věci zůstávají neměnné.

Ale abych se pokusil dát této teorii nějaký konkrétní rámec.

Musím začít od rána, které mne zastihlo na zastávce tramvaje. Přes brzkou ranní hodinu jsem se stal terčem nějakého váguse, který se ze mne pokoušel vymámit cigaretu. Byl jsem rozespalý, takže jsem si nechal celou žádost opakovat, než mi moje mozková spojení doručila do vědomí, co že to přesně ten huhla po mě chce. Jako obvykle nezvolil vhodné bitevní pole, tedy jsem mu po požadavku ukázal na vietnamskou večerku přes ulici. Projevil jsem pevnou důvěru v to, že ve svém věku už zvládne zakoupit si cigarety sám, že pevně doufám, že to určitě dá a pokud se stydí před trafikantem, jsem ochotný ho do večerky doprovodit. Vágus se tvářil dost překvapeně, nicméně správně usoudil, že ze mě nic nevyrazí a odešel otravovat další čekatele na dopravní řešení. Mě přijela tramvaj, takže jsem o půl hodiny později seděl na poradě, kde se probíraly úkoly na tento týden.

Nešlo celkem o žádné překvapení, spíše o technickou stránku věcí - a jak to celé koordinovat, když mi šéf navrhnul, abych si aktuální výjezd za klientem prohodit s kolegou. Bylo pondělí, moje hlava ještě nebyla plně přepnutá do aktivního režimu - nicméně požadavek jsem zaznamenal a dotázal se po důvodu. Na to mi bylo sděleno, že klient si konkrétně vyžádal kohokoliv jiného, než mne, což byla pro mne překvapivá informace. Většinou se totiž setkávám s naprosto opačným přístupem, a kdybych zavčasu nepochopil, že mobil se dá i vypnout, nejspíš by mne klienti volali i v neděli o půlnoci.

Vedoucí mne zeptal, zda je pravda, že jsem o klientovi prohlásil, že je to debil, načež jsem odpověděl, že je to tak napůl. Že to sice pravda je, ale já jsem to o něm neřekl - čímž jsem poněkud nezáměrně narušil vážnou tvář porady. Dodal jsem, že v tom nemám však žádný problém a tedy si vezmu výjezd kolegy, protože na rozdíl od něho se jezdit firemním autem nebojím.

Jak jsem se zmínil, v tomto stavu mi úplně nedošlo, že přes noc napadl sníh, na ulicích je zledovatělá vozovka, pod rozblemcanou, tající břečkou, a tedy použít firemní auto je podobně odvážné gesto, jako zapíjet fazolovou polévku šaraticí.

Víte - ne, že bych se nějakých nevhodných výroků nedopouštěl. Stává se mi to poměrně často, nicméně jsem si téměř jistý, že si osobní soudy o klientech nechávám pro sebe a když si potřebuji verbálně ulevit, činím tak pouze případě, kdy jsem si jistý že mi to projde. Pravda je, že často neodolám přihrávce na smeč - ale ani v tomto případě tak nečiním na úkor někoho, kdo je ochotný dobrovolně odevzdat firmě (a tím i potažmo mě) svoje těžce vydělané peníze.

Každopádně jsem nafasoval firemní vozidlo a vrhnul se do reality pražského ranního provozu.

Nešlo to moc dobře, Praha byla ucpaná,silnice uklouzané a já se prokousával pondělním provozem. Dokodrcal jsem se na Pankrác, kde blikla červená - a i když jsem jel docela pomalu, měl jsem docela problém to dobrzdit tak, abych zůstal stát ještě před semaforem.

Podobný problém však neměl panáček v autě za mnou. Začal s bržděním poněkud pozdě, takže to do mého auta nahulil asi ve třicítce, čímž mne díky ledovce posunul asi o metr, a donutil tak přecházející spoluobčany uskakovat před kapotou mého vozu.

Při pohledu do zrcátka jsem zjistil, že se jedná o vozidlo jiného ekonomického systému, a tedy být poněkud útlocitnější povahy, dal by se tento útok považovat za určitou formu nekalého konkurenčního boje.

Panáček byl s kolize docela zděšený, vyskočil z auta a šel se podívat na škodu, já jsem vylezl také z vozidla, abych si prohlédnul, jak moc to je špatné. Byla to docela pecka - každopádně mladík v brýlích se mne dotázal, zda mi nic není. Odvětil jsem, že jsem si teda první rande představoval kapku jinak, než, že to do mne bez pozdravu narve zezadu, a že jestli chtěl upoutat mojí pozornost, stačilo normálně zatroubit. Mladík se tvářil zkroušeně, řekl že ho to mrzí, ale prostě že to někdy ujede a že se mu podobná věc stala poprvé. Ujistil jsem ho, že se mu tohle stane ještě mockrát, načež se zatvářil poněkud vyděšeně a zeptal se mne, jestli nevím, co by se mělo v takových případech dělat.

Odvětil jsem, že v každém případě je rozumné okamžitě popřít otcovství, nicméně v tomto konkrétním momentě bychom měli zavolat policajty, protože oba dva máme očividně firemní stroje a tedy to bude zajímat pojišťovnu.

Takže jsme zavolali policii, hodili auta na blikačky a čekali, až nás orgány oblaží svojí přítomností.

Byla to paráda, zablokovali jsme jeden pruh už tak frekventované křižovatky, tvořila se kolona - prostě pondělek, jak má být. Zavolal jsem klientovi, že jsem měl bouračku a domluvil si termín na jindy - podobně, jako to udělal panáček z konkurenční firmy.

Čekali jsme opravdu dlouho - odhaduji to okolo šesti hodin - nicméně policie nakonec dorazila, nafotila, podepsala a zmizela a my se rozjeli nazpět, každý do své firmy.

Nicméně mezi čekáním jsme si krátili čas cigaretou a hovorem - a tedy se vracím znovu na začátek. Maník, co to do mne našil, byl rovněž technik, a některým tématům se prostě vyhnout nelze. Tedy, když jsme se bavili o tom, kam jsme měli původně namířeno, padlo i jméno klienta, kam jsem měl jet původně.

Konkurenční technik zalovil v paměti, potáhl z vajglu a pravil:

"Jo tenhleten. Toho znám, u toho už jsem byl. To je pěknej debil."

Poslání z dnešního článku je snad jen jediné. Okolnosti se sice mění, nicméně některá fakta zůstávají neotřesitelná.