Únor 2016

Symbióza smyslového vnímání

24. února 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Je s podivem, na kolik naše vlastní předsudky ovlivňují, jak vnímáme lidi ve svém okolí. Tedy - abych trochu osvětlil, kudy se moje úvaha ubírá - většinou lidi vnímáme skrze to, čím jsou a nebo jako to, co v našich očích představují. V takovém případě nás totiž mnohem více zajímají nálepky, které jim sami v duchu přisoudíme, nebo v tom horším případě, si je přidělí sami. Když se vám ucpe odpad, nebo praskne poloosa u auta, většinou sháníme člověka s nálepkou, a je nám v podstatě jedno, kdo to vlastně je. Správně - můžete namítnout, že v případě instalatéra vás vůbec nemusí zajímat, zda je to také zároveň skvělý hráč na ukulele, nebo že automechanik umí při žonglování s kužely současně taky stříhat ušima - ale možná je to škoda, protože vám sem tam může uniknout pár docela zajímavých souvislostí. Vím to tak trochu i z vlastní zkušenosti, kdy někam jdu s nálepkou technika, nebo šermíře - což by se mohlo zdát na první pohled jako naprosto odlišné věci, nicméně v obou případech to občas bývá docela tuhý boj, a také v obou případech (když to dopadne podle očekávání) vám to na chvíli propůjčí kouzlo neviditelnosti.

Dokážete si vzpomenout, zda byste dokázali například popsat údržbáře, který mění zářivku v samoobsluze, nebo slečnu, co vám navážila v bufetu salát ? Já ne. Tedy většinou ne - a o tom, bude dneska trochu řeč.

Takové úvahy mne provázely prakticky po celý dnešní den a musím říct, že dnešek byl vůbec nějaký podivný.

Začalo to už od rána, kdy jsem se naprosto iracionálně vzbudil s dobrou náladou, takže mi bylo vzápětí jasné, že mne můj nově pozitivní pohled na svět, a lidi v něm, určitě brzo přejde. Stačila na to taková maličkost, jako dorazit do práce. Už při příchodu před firmu, mne zaujal Mercedes, který parkoval na chodníku. Pominu fakt, že kolem firmy byla jistě místa, kam by se ta obrovská mrcha dala zaparkovat, zcela v souladu s předpisy. Nicméně Mercedes vyplňoval prostor téměř od zdi, až k okraji chodníku a v duchu jsem trochu doufal, že si majitel při parkingu alespoň odřel zrcátka. Podle prominentní značky plné stejných číslic, jsem si v duchu musel položit otázku, co to asi tak může být za chrapouna, že se ani neobtěžoval to hodit na blikačky, takže jsem otevřel dveře, abych spatřil poslance českého parlamentu, jak sedí v křesle pro klienty a šilhá na blackberry ve svém pařátu. Popravdě, ani moc neseděl - spíš se rozslizával přes okraje křesla, a to i přes to, že se mu v tom sako a kravata snažily všemožně zabránit. Další věc, která mne praštila přes hlavu byl neodbytný pižmový odér, bezpochyby velice drahé voňavky, celá recepce smrděla zhruba jako výběh pro hrochy v době páření, takže škrtnout sirkou, nebo pronést nějaký plamenný projev by bezpochyby spustilo protipožární systém. Popravdě, tato intenzita by přinutila v zoufalství bušit na dveře plynové komory, i tchoře z Majdanku - a že si myslím, v tomhle směru mají zvířata z této lokality daleko větší praxi.

Proplul jsem kolem zoufalého výrazu kolegyně z recepce, která se snažila momentálně pod záminkou přípravy pohoštění, narvat si alespoň trochu mletýho kafe do nosu, aby tak zabránila naprosté ztrátě čichových buněk, a vlezl k sobě do kanceláře. Tam už na mne čekal šéf, a hned se na mne vrhnul s prosbou, zda bych se křupana z horních deseti tisíc neujal. Že jsem technicky služebně nejstarší technik, supersympaťák atakdále - no prostě nástup do práce k zulíbáni.

Otřel jsem si veškerý med kolem úst a pravil jsem, že to teda kurva ani omylem, a že pokud dobře počítám, v celém objektu se nalézají pouze dvě saka, že to první se snaží udržet vepřové uvnitř křesla a to druhé rozhodně nemám na sobě já a tedy na to, abych se snížil na poslancovu intelektuální rovinu bych musel podstoupit nejprve vícenásobnou lobotomii. Vedoucí zoufale namítl, že kolegyně z recepce má také na sobě sako, načež jsem pravil, že ona už schytala chemický útok z první ruky a jak by se mu zamlouvala myšlenka, že bych zapálil koberec, čímž by se stala vzduch v celé budově poněkud více dýchatelný. Poznamenal jsem ještě, že být vedoucím je prostě nebezpečná práce, že v tomhle případě mne to ani nehne, protože i když mám jistou zkušenost s tím, že se čas od času brodím po kolena ve sračkách, na to, abych si s nimi ještě potřásal rukou mne neplatí dost, a vůbec, že tady nebudu už ani minutu, protože tu straší.

Vlastně ani nevím co mne popudilo víc - zda poslancova přítomnost, nebo momentální kyslíková dieta, nicméně v té chvíli jsem měl skutečně velikou touhu mu nejen nasadit nálepku na čelo a na tváře, ale dokonce i opakovaným plesknutím se ujistit, že skutečně drží jak má. Tedy jsem sdělil šéfovi, že na to stejně nemám kdy, protože už mám být podle plánu nejméně půl hodiny někde na cestě a s pocitem někoho, kdo právě sebral Sauronovi z oka kontaktní čočku, jsem vypadnul pryč.

Klient, který mi poskytl záminku se vyhnout jistému napadení veřejného činitele, bylo divadlo, kde jsem kdysi také vystupoval. Ne, nemylte se - samozřejmě, že jsem zde nebyl za Hamleta, či Jindřicha Osmého - nicméně několik sezón jsme zde se šermířskou skupinou představovali bojující Monteky a Kapulety v Shakespearovském dramatu, a mám dojem, že to nebylo až tak úplně špatné. Stál jsem tehdy na straně Romea - alespoň si to myslím, protože jsem měl modrou vestu, a přebarvit celou Julii na modro, by jistě bylo avantgardní, ale nejspíš ne moc praktické, tedy za předpokladu, že by za další půlhodinu po úmrtí neměla účinkovat v dalším dílu Avatara.

Tedy jsem dorazil poměrně načas, byl jsem vpuštěn do objektu a čekal, až si mne vyzvedne lokální ekonomická kapacita.
Víte, v těchto případech mám poněkud smíšené pocity. Tak nějak racionálně chápu, že za náš software je potřeba zaplatit, ale u institucí, jako je třeba divadlo mi to připadá trochu nepatřičné. Je jasné, že je to pocit naprosto iracionální, protože kdyby divadlo nevydělávalo, těžko by si náš produkt mohlo dovolit - ale stejně má člověk dojem jisté nepatřičnosti.

Procházel jsem se tedy po síni slávy a koukal se na plakáty a fotografie na zdích. Dokonce jsem tam našel i fotku, na které jsem byl zachycený s tehdejším šermířským uskupením a popravdě jsem z toho nadšený dvakrát nebyl. Nepamatuji se, že bych totiž k takové prezentaci někdy svolil - ale zase na druhé straně neznám způsob, jak tomu vlastně v případě šermířů zabránit. Takže jsem si jen povzdychl a postavil se před plakát herce v životní velikosti (který byl v minulosti jeden z hostujících umělců), poplácal si batoh na svých zádech a položil fotografii před sebou řečnickou otázku:

"Radku, hádej, kdo tady bude brzo bohatý ?"

Na to se podle všech známých zákonů vesmíru ozvalo odkašlání, já si řekl, že nejspíš fotografie na stěně nebude znát jméno majitele mojí firmy, aby mi mohla dotaz zodpovědět. Pronesl tedy směrem k portrétu umělce "Je za mnou, že jo ?" a s pozdravem dobrého dne, jsem se ocitnul tváří v tvář Romeovi z minulých let.

A zde se na mne chytila právě ta nálepka, která funguje na Nás všechny. Romeo, nejen že mne nepoznal - (přestože jsme několik sezón bojovali bok po boku a dokonce jsem dělal společně s ním choreografii bojových scén) ale navíc se mne zeptal, co je to cítit, čímž zřetelně narážel na poslanecké pižmo. Ujistil jsem ho, že být po mém, tak jsem byl pro to zapálit koberec, načež vykulil oči a zadíval se na mne poněkud podezřívavým okem.

Pravil jsem tedy, že to je dlouhá historie a kde že tedy mám nainstalovat ten ekonomický systém.

V té chvíli jsem se stal pachově i technicky neviditelným, udělal svoji práci, vyplnil papíry a zmizel z divadla, jako duch.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Být neviditelný je poměrně snadné. Ale touha být viděn, někdy pořádně smrdí.

Paradox genetické tvorby

17. února 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Tento víkend byl opět těhotný událostmi, o kterých jsem přesvědčený, že v jejich běhu nepadlo zdaleka ještě poslední slovo.

Takže zprávy z první válečné linie - obdržel jsem další email od Evy. Očividně odmlkou sbírala sílu, protože se tentokrát k celé věci postavila čelem a rovnou se mě v úvodu dotázala, kdy už tedy něco podnikneme. Očividně zde nebyl ponechán žádný prostor pro debatu, nicméně v druhém řádku mi bylo sděleno, že na něco osobnějšího momentálně nemá náladu, aby to spolehlivě zazdila řádkem třetím. V tom bylo napsáno, že až do konce března nemá čas, protože bude jezdit po služebních cestách, čímž v mojí maličkosti vyvolala opět lehký chaos. Popravdě řečeno, moc jsem se v tom neuměl úplně zorientovat, tedy jsem odepsal, že naopak já mám zájem pouze o něco víc osobnějšího, protože na všechno ostatní jsem schopný si sehnat lidi a když nemá vůbec na nic čas, moc nechápu, co tedy vlastně vůbec řešíme.

Tak nevím. Buď sem debil já, nebo ona, ona, ona - ale tohle mi pořád nějak hlava nebere. Nebudu se zaobírat úvahou, proč má někdo potřebu Vám soustavně písemnou formou sdělovat, že nemá čas, ani důvody, proč jsem těmito informacemi oblažován zrovna já. Omezím se pouze na konstatování, že jsem psychicky připraven na to, že jednoho dne zazní u mých dveří zvonek, a Eva na mne zahuláká, ať si tu lopatu vstrčím do p***le, jak je uvedeno v přiloženém odkazu.

Nicméně, to o čem bych se dnes chtěl zmínit je Terezka. Jak asi víte, Terezka je kolegovo dcera, a musím přiznat, že mne docela baví, přestože jí nevídám zase tak často. Ono to má většinou docela signifikantní předehru. Kolega přijde do práce, neustále vzdychá, tváří se ustaraně a vůbec vykazuje už po ránu všechny známky hluboké frustrace. Není to zase tak neobvyklé, když tedy pominu fakt, že Nás ostatní takové pocity přepadají až někdy kolem půl třetí odpoledne - nicméně jsem už vypozoroval, že v jeho případě to znamená jen jediné. A sice to, že se pokoušel být rodičem a jako obvykle má dojem, že v tom velmi dramaticky selhal.

Naštěstí tyto pokusy nedělá moc často, protože žije od Terezky s maminkou odděleně, nicméně čas od času ho podobné pudy zachvátí a tedy se snaží nárazově celou situaci zvrátit.

Tedy v pátek ráno dorazil v tomhle stavu a na můj dotaz, cože se stalo odpověděl, že Terezka má o víkendu turnaj. Pak si povzdychl, zeptal se mne, zda nemám chuť se přijet podívat, abych ho psychicky podpořil, a znovu se zahleděl prázdným pohledem na notebook. Mezi škálou dalších povzdychnutí jsem se dozvěděl, že se Terezka rozhodla, že už ji nebaví lakros, ani sportovní gymnastika, a vidí tedy své nejnovější uplatnění na poli horolezectví , a jako platný člen místního paintballového týmu. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, protože u něčeho takového, jako je paintballový turnaj jsem ještě nikdy nebyl, a v kombinaci s někým jako Terezka, z toho koukalo minimálně zajímavě strávené odpoledne.

Takže jsem dorazil ve stanovený čas do kolegova původního bydliště, vyhledal jeho i Terezku, abychom sledovali celý turnaj. Již v úvodu pozorování jsem získal dojem, že píšťalka v celé věci hraje nějakou zásadní roli. Do té doby jsem paintball vnímal jako rekreační záležitost, kdy se dvě party domluví a snaží se navzájem poznamenat nějakým množstvím barviva. V tomhle případě to však není úplně pravda, protože když jeden z lidí zapíská, zaplní se vzduch takovým množstvím barvy, že to vypadá asi jako když slon kýchne se vší razancí do kýblu Primalexu, nebo když se mr. Bean rozhodnul vymalovat kvartýr. Nebyla mi moc jasná pravidla, nicméně bylo znát, že to zúčastněné hráče baví, a tedy jsem popřál Terezce hodně štěstí. Terezka pravila, že s tím nemá štěstí co dělat, nasadila si masku a vyrazila do boje.

Musím říct, že byla vážně dobrá, nicméně deset minut pozorování Terezky, jak systematicky a chladnokrevně likviduje protivníky ve stylu brutální Nikita, no - bylo na tom opravdu něco lehce znepokojivého. Po dalších pěti minutách Vás to totiž přinutilo k tomu, že jste začali na víly, jednorožce, nebo serafíny nahlížet naprosto odlišnou optikou a doteklo Vám v plné míře, jak nebezpečné a zatraceně zabijácké bytosti to asi musí být. Terezka v tomhle směru rozhodně skvěle klame tělem, protože s velkýma kukadlama a téměř éterickým vzezřením to kosila jako Yperit u Verdunu, a kdyby byla starší, a z Prahy, myslím, že bych velice stál o to, aby doplnila řady našeho šermířského uskupení. Netuším, po kom tohle má, protože kolega je na míře bojeschopnosti a nebezpečnosti zhruba někde na úrovni vombata přes pravé poledne, a asi nejúčinnější způsob, jak ho využít v případě válečného konfliktu by bylo ho vybavit puškou, a deponovat ho přímo do řad protivníka. Bylo by tím zaručeno, že nikomu z našich řad nehrozí ani to nejmenší nebezpečí, ale naopak, ztráty v řadách nepřítele budou děsivé. Troufám si tvrdit, že po dvou týdnech, když by se přidal k IS, by už technicky nebylo s kým bojovat a tím pádem by reálně zlikvidoval i migrantské prachostroje, což by z něho prakticky udělalo veřejného nepřítele číslo jedna.

Kolega to celé pozoroval, pil pivo a byl smutný. Na můj dotaz, co se mu nezdá odvětil, že je to naposledy, kdy se pokouší o to být rodičem a že měl něco tušit už tehdy, když byla Terezka malá a on se jí snažil vysvětlit jak dělají zvířátka.

Tehdy se pokoušel vysvětlit Terezce, že kravička dělá bú, prasátko chrocht a slepička kvok. Terezce se to celé nějak moc nezdálo, ptala se, jak to může vědět a zda nedělají něco jiného, když se zrovna na ně nikdo nedívá.Kolega se jí to snažil osvětlit, nicméně to po pár hodinách vzdal a slíbil, že Terezku vezme do ZOO, aby se o tom přesvědčila sama.
Takže skutečně tak učinil a jako každý zodpovědný rodič zaparkoval u stánku s pivem, zatímco vypustil Terezku zkoumat místní faunu. Terezka pobíhala po ZOO, zatímco se kolega družil s dalším vzorkem zodpovědného rodičovství, když se Terezka vrátila s tím, že už ví, jak to celé je.

Kolega se tedy dotázal, co zjistila, načež Terezka odpověděla, že v tom má trochu zmatek, protože méďové a tygříci vydávají úplně stejné zvuky.

Kolega se zarazil a vyzval Terezku, co vlastně za zvuky to vydávají. Odpovědí od dcerky byl zvuk cosi jako "Pfssss", což ho zarazilo. Tedy odpověděl, že tohle je nesmysl a že méďové dělají brum a tygříci, že řvou. Terezka odvětila, že je to sice možné, ale jen v tom případě, že jsou k Vám obráceni hlavou a odkráčela zkoumat paviány.

Terezčin tým turnaj nakonec nevyhrál a vlastně ani nevím, kdo to vyhrál nebo ne.

Tak nevím.

Mít dceru jako je Terezka by se mi asi velice zamlouvalo. Nejsem si úplně jistý, zda bych z ní nešílel a zda by to bylo zrovna klidné soužití - nicméně Svět spravedlivý není. Nicméně genofond je záhadná věc a pokud nějaké potomky máte, buďte si jistí, že jediné, co stoprocentně nebudou, je Vaše vlastní kopie.

Osm hrozných

10. února 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Jak asi vyplývá přímo z nadpisu dnešního článku, řeč bude o novém přírůstku do filmového světa od Quentina Tarantina. Tedy pokud na Tarantina nejste zrovna fanda, plánujete na tenhle film do kina jít, nebo Vás tohle prostě nezajímá, můžete s klidným srdcem dnešní článek vynechat, protože tohle bude kompletně celé o něm. Zároveň se pokusím nespoilovat, a pozastavit se jen u věcí, které mne zaujaly - a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu.

Pokud znáte trochu filmovou, či scénáristickou práci Quentina Tarantina, víte, že jeho autorský rukopis je poněkud svébytný. Pozitivní na celé jeho tvorbě shledávám zejména to, že buď ho můžete naprosto zavrhnout, nebo mu stejnou měrou propadnout. Ale ať chcete, či nikoliv, k jeho tvorbě si vždycky (minimálně tedy alespoň v podvědomé rovině ), vytvoříte nějaký vnitřní postoj. V tomto případě se osobně přikláním spíše k názorovému středu. Některé jeho počiny, jako například Od soumraku do úsvitu, či Pulp Fiction, nebo Kill Bill, považuji za naprosto dokonalé do té míry, že na nich nejde vylepšit už ani jeden záběr. Na straně druhé však přiznávám, že snímky jako Gauneři, Čtyři pokoje, a v poslední době i Nespoutaný Django, mne nezaujaly naprosto ničím, a to i přes to, že Tarantinovy snímky bývají narvané hereckou elitou až po vikýř. Osm hrozných sice za shlédnutí nejspíš stojí, minimálně kvůli naprosto skvělým hereckým výkonům, nicméně měl jsem s tímto filmem hned několik problémů.

Rád bych na tomto místě podotkl, že vnímání filmu, či knihy, je věcí čistě subjektivní - a tedy z čeho jeden může být nadšený, druhému se může stejnou měrou ze srdce nelíbit.

Na ČSFD se dozvíme, že Osm hrozných je zařazen do kategorie "Western / Drama / Thriller / Komedie / Mysteriózní". Pravdivé mi přijdou pouze dvě označení, a to ještě jen napůl. Dle mého názoru se jedná nejspíše o konverzační drama (a dost možná, že i z velké části o vykrádačku) Dvanácti rozhněvaných mužů, samozřejmě upraveno patřičným westernově-Tarantinovským směrem. Drtivá většina snímku se totiž odehrává uvnitř jediné místnosti, akce je tam dohromady asi jen pět minut a to počítám za akční scénu i to, jak si postavy nalévají kafe. V tomhle směru totiž hodně funguje i fakt, jak moc jste, či nejste ochotní , se Tarantinovským stylem dialogů nechat bavit. Příznivci budou zřejmě nadšeni, a pro ostatní to bude jen dvě a půl hodiny blábolů o ničem, někdy až za hranicí nechutnosti.

Tady si dovolím malou osobní poznámku. Víte - ono už spojení Tarantino a western, mě osobně moc nesedí. Připadá mi to totiž, jako kdyby se George Lucas rozhodl natočit Bitvu u Kresčaku, nebo kdyby měl složit k seriálu My little ponny, hudbu Ozzy Osbourne. Zajímavé a netradiční by to asi možná bylo, ale blbost by to byla zcela určitě, a mám dojem, že občas tohle z Tarantinových westernů je dost cítit. Osm hrozných navíc není western v pravém slova smyslu - prostředí slouží jen jako rámec příběhu a film by stejně dobře fungoval i kulisách třicetileté války, či na nějaké planetě ve Star Treku - samozřejmě s příslušně upraveným castingem.

Další věc, která mě osobně moc nesedla, je určitá schizofrenie vyprávění. Film se Vás po celou dobu snaží přesvědčit o tom, jak strašně moc jsou všechny postavy nesympatické, odporné, prolhané a prolezlé nejrůznější podobou zla, aby se Vás na závěr pokusil na stranu některé z nich získat. Ne, že by to úplně nefungovalo, ale je to divné. Za úplně nejslabší článek celého filmu (tedy kromě celkové stopáže něco ke třem hodinám) považuji to, že hlavní zápletka je opravdu banální a předvídatelná - a svým způsobem naprosto nezajímavá. Mám pocit, že kdyby tento film natočil Tarantino pod pseudonymem a nebyl tak nacpaný penězi, nejspíš by rozhodně neměl tak vysoká hodnocení , a už vůbec by se nedal považovat za něco výrazně pozoruhodného. Jenže, jak jsem už naznačil, film je vystavěn na dokonalých hereckých výkonech protagonistů - a už jen tento samotný fakt je pádným důvodem, proč celý film vidět.

Tady bych zejména rád vyzdvihl výkon Jennifer Jason Leight, v jedné ze zdánlivě epizodních rolí (správně - to je ta pošahaná ženská ze snímku Spolubydlící), protože ať si řekla o jakýkoliv honorář, zasloužila si ho do posledního centu. Navíc je to zřejmě opravdu jeden z mála filmů, kdy její postava není alespoň poloviční magor.

Daleko rušivěji mi však přišla přítomnost Samuela L. Jacksona a Tima Rotha. Problém je, že oba jsou tak výrazné osobnosti, a viděli jste je už tolikrát, že je máte potíže vnímat jako postavy. Ani jeden z pánů není rozhodně herecký chameleon, že by se v rámci různých postav stal někým skutečně diametrálně odlišným. Například v Jacksonově případě je to opravdu trochu problematické, protože ani ve Star Wars nevnímáte Jacksona jako Mistra Jedi Mace Vindu, ale jako Samuela L. Jacksona, který z nějakého důvodu pobíhá po pískovišti se světelným mečem. Zde to je pro změnu Samuel L. Jackson, který má na sobě kabát, v ruce revolver a odříkává Tarantovské texty - ale je těžké se zbavit toho, že je to Jackson, který prostě jen v dalším kostýmu odříkává nějaký další text.

Ale teď k některým pozitivům, které hovoří ve jeho prospěch.

Bezchybné herecké výkony jsem již zmínil. Jako další věc, která je protkaná celým filmem je naprosto skvělá atmosféra celého děje. Film je totiž situován do doby pár let po skončení války Severu proti Jihu, a protože se zde sejdou postavy z obou znepřátelených stran, je zřetelně cítit, že i když válka skončila, vzájemná nevraživost ještě zdaleka není zapomenuta. Dále je potřeba zde vypíchnout jistou syrovost vyprávění - Tarantino má na tohle skutečně talent a divím se, že mu něco podobného ve světě přehulákaném politickou korektností a prolhaným moralismem skutečně mohlo projít. Je zde totiž hmatatelně cítit všudypřítomná a zcela nepokrytá mezirasová nenávist, negři zde létají ze všech stran (teď myslím slova, nikoliv, že by pod trámovím poletovali živí černoši) a Tarantino nekončí zdaleka jen při tomhle. Stejnou měrou, jako bílí nenávidí černé, černí nenávidí bílé, na rozdíl od dnešních dnů, kdy sice černí nenávidět bílé smějí naprosto otevřeně, ale naopak to už máme zakázané. Zde černí nenávidí stejnou měrou také hispánce, nevynechají žádnou příležitost k rasové vendetě, byť by zde byl člověk jen ve špatnou dobu na špatném místě.

Poslední věc, kterou bych vyzdvihl, je režisérské pomrkávání pod čarou (možná je to i určitý morální políček) v tom smyslu, že válka sice lidi ovlivní hodně, ale v konečném důsledku je to jen o tom, jací jsou skutečně uvnitř. Válka je v tomto případě jen záminka pouštět démony, které máte v sobě ven, v rámci nějakých ospravedlnitelných událostí, a je jen na Vás, zda tím hodláte skončit i po ukončení formálního válečného konfliktu. A také, že rozdíl mezi zločinci a vrahy na jedné straně - a zastánci zákona na straně druhé je v podstatě jen v tom, že jedna strana přišla na způsob, jak stejné věci dělat beztrestně.

Tedy nějaké slovo závěrem.

Paradoxně je tedy na celém filmu nejlepší v podstatě to, že ukazuje bez příkras to nejhorší a projde mu to.

Osm hrozných určitě nad průměr vyčnívá, ale z mého pohledu to rozhodně není to nejlepší, co z Tarantina vypadlo. Trochu mám dojem, že vykrádá sám sebe, a z větší části cokoliv mu přijde pod ruku - nicméně je to pořád dost dobře uděláno na to, aby to stálo za to vidět. Pokud však máte náladu na western, spíše než Osm hrozných bych doporučil Bone tomahawk, který je po příběhové stránce daleko zajímavější, po psychologické a herecké stránce minimálně na stejné úrovni (i syrovosti) a když přetočíte pár (dle mého soudu) naprosto zbytečných gore scén, při daleko příjemnější délce dostanete obdobnou dávku bídy, prachu a bahna starých a velice krutých časů divokého západu.

Popravdě - podle toho, co o divokém západě bylo doposud natočeno, je zázrak, že to v těch dobách vůbec někdo v USA dokázal přežít. Buďme rádi, že v Našich končinách tomu vládl Old Shatterhand. Sice to nebylo tak negerský cool a vůbec, ale alespoň to mělo příběh, určitou dávku romantiky a happyend.

Fenomén posedlé šlapky

3. února 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Impulsem pro napsání dnešního článku se stala situace, které jsem byl svědkem dneska ráno.

Čekal jsem u Národního divadla na tramvaj, dumal nad nesmrtelností chrousta a podobně závažných problémech, když jsem z pravé strany zaregistroval messengera na kole. To, že jel na kole zas až tak zajímavé nebylo, jako spíš fakt, že se panáček rozhodl chytračit. Očividně se mu nechtělo stát v koloně aut, čekající na zelenou, na to aby jel po chodníku plném lidí, jak to se to v centru běžně praktikuje také očividně neměl koule, takže to vzal rovnou mezi kolejemi tramvaje. Asi měl nejspíš v hlavě našroubovaná sluchátka, protože naprosto netušil, že po stejné stopě za ním jede tramvaj a s poměrně dost sebevědomým výrazem se blížil pomalu ke křižovatce. Tramvaják také nejspíš úplně nevěřil vlastním očím, a když tedy dojel asi metr a půl za messengerovo kolo, začal na něj zvonit. To panáčka vyděsilo, protože do té chvíle byl zřejmě přesvědčený o své geniální volbě trati, takže sebou škubnul a přední kolo mu zapadlo do stopy v koleji podobným způsobem, jako se zacvakává páková hlava do kávovaru. V tu už mi bylo celkem jasné, že tohle nemůže dopadnout v žádném případě dobře, protože uhnout nemohl, i kdyby snad nakrásně chtěl, na baťoch mu dýchala zvonící tramvaj a před ním byla červená na křižovatce, kde svištěla auta. Messenger dupal do pedálů až se z něj kouřilo, nicméně semafor se blížil, takže po pár neúspěšných pokusech přední kolo z koleje vyprostit se do toho opřel kapku víc vehementně. Výsledkem samozřejmě bylo, že kolo se zaseklo a panáček hodil držku přes řídítka i s batohem, čímž rozhodně zaujal většinu cestujících, čekajících na zastávce.

Pilot tramvaje zřejmě něco podobného očekával, tedy v poklidu dojel až před messengera, který se sbíral i baťohem ze země, vyčkal několik dlouhých vteřin, načež znovu zazvonil a gestem pokynul cyklistickému paku, nechť vypadne z kolejí, aby mohl nastolit normální provoz.

Messenger posbíral vypadlé balíky, posbíral i to, co mu ještě zbylo z kola a z důstojnosti, a s elegancí všech sportovců v upnutých šponovkách odpajdal z místa události.

Víte, někdy mám vážně intenzivní dojem, že podmínkou při nákupu nového jízdního kola je platné členství v klubu sebevrahů a že cyklisti - zejména ti pražští - mají pocit, že když si na kedlubnu připlácnou plastikový kokosák, technicky to z nich udělá Terminátora.

Osobně skutečně proti sportovním aktivitám celkem nic nenamítám, tedy za předpokladu, že nejste jako můj bývalý spolužák Kramný, který na lyžařském kurzu usnul uprostřed sjezdu šusem, a napálil to plnou rychlostí do kadibudky. Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl členy Horské služby, že jim jejich práce opravdu nevoní a spolužákovi se naštěstí nestalo nic horšího, než že po zbytek střední školy mu neřekl nikdo jinak, než žumponore, což bylo zvláštní zejména v případě, kdy ho tak oslovil i ředitel školy.

To, že kolem Vás profičí cyklista, když jdete po chodníku se stává poměrně často a je skoro s podivem, že se občas najde i někdo, kdo používá k přepravě silnici. Samostatnou chodníkovou kategorií jsou pak skupiny turistů, kteří se centrem prohánějí na vozítkách Segway, a i v tomto případě jsem shledal už několik velice působivých držkopádů a dlužno dodat, že mne pohled na burana válejícího se na zemi před taxíkem, nemálo zahřál u srdce.

V každém případě mi to připomnělo aktivity mojeho kolegy na jaře, když jsme ještě měli sídlo firmy na starém působišti. Kolega je totiž nadšený cyklista, pokud to je jen trochu možné, tak se do práce přepravuje zásadně na kole a snaží se pasivně-agresivní formou pro tuhle zálibu infikovat i ostatní. V mém případě tyhle pokusy už nečiní, protože když se mnou na toto téma zavedl debatu a argumentoval tím, že mi jízda na kole prodlouží život na dvacet kilometrů o dva roky, odvětil jsem, že mi ho zase každodenní pobyt v práci, velice spolehlivě zkrátí nejméně o devět hodin. Dodal jsem, že smích údajně prodlužuje život také, takže jestli z toho bude mít lepší pocit, sednu si na lavičku, dám si cigáro a kafe a budu se mu půl hodny smát, zatímco kolem mne může kroužit na kole.

Nicméně kolega si koupil k vánocům nové kolo. Postupně nám všem líčil, kde a jak si nechává vystředit kola, kolik to všechno stojí (což je opravdu docela ranec, kdyby se věnoval šňupání koksu, tak ho to vyjde bezesporu levněji), co si všechno nakoupí za doplňky a vůbec. Jako pomyslnou třešničku na dortu, si ještě po vzoru Hell´s Angels pořídil takové ty brašny po stranách, aby sebou mohl přepravovat vše potřebné a nedocházelo tak k aerodynamické katastrofě. A tedy jednoho jarního dne bylo vše doladěno k jeho naprosté spokojenosti a dorazil v cyklistickém outfitu i s plnou kolečkářskou polní. Procházel se po firmě ve šponovkách, což bylo samo o sobě trochu znepokojující, nicméně jsem usoudili, že když mu to činí potěšení, prozatím paralyzér a síť na mentálně bujaré ponecháme v šuplíku.

Jeho nadšení rozhodně nepokládám za špatné, nicméně - mne by zřejmě nenapadlo v euforickém zanícení pochodovat v gotickém plnolátovém brnění po firmě, zejména, když bych měl konzultovat účetnictví s klienty. Každopádně kolegovo nadšení se s teplým počasím stupňovalo, a tedy usoudil, že se místo oběda raději projede na kole. A to ideálně s plnou polní v těch přívěsných brašnách, aby si na tu zátěž přece jen trochu zvykl. Tedy nám zamával, a vyrazil s tím, že v jednu odpoledne má domluvenou klientku - a zmizel se cyklisticky tužit.

Dorazil do firmy až v půl třetí pěšky. Byl mokrý a pokrytý nánosem bahna a nějaké blíže neurčené zeleně, páchnul jako týden mrtvá treska (což se celkem u cyklisty dalo očekávat) a pravil, že si potřebuje vzít po zbytek dne volno.

Samozřejmě nás zajímal průběh událostí. Nicméně to nebylo nijak dramatické, protože jediné, co se událo byl fakt, že kolegovi při projížďce po břehu Vltavy zblízka zabzučel do ucha čmelák. Kolega se vyděsil a sjel po náspu řeky, takže zatímco se nořil z jejích kalných vod, jeho superdrahé a vyladěné kolo kleslo ke dnu. Kolega se ho v náhlém euforickém zápalu pokusil sice zachránit, ale technicky to byl v zásadě boj nikoliv s Větrným mlýnem, nýbrž s Černou dírou a tedy po chvíli byl rád, že na sobě má v podstatě něco na způsob plavek.

Šéf pravil, že je sice rád, že kolega vyvázl životem, nicméně firemní notebook, mobil a dokumentaci mu nechá uhradit z jeho platu, a že pevně doufá, že si z papírů neudělají hnízdo labutě, jinak bude platit i příslušnou licenci na používání. Dále pravil, že pokud máme v plánu provozovat i nějaké soukromé aktivity v rámci pracovní doby, ať to pustíme z hlavy a nevím proč se při té větě díval zrovna na mne.

Nicméně poučení z celé věci je jedno jediné. Kontrolujte svoji vášeň pro sport, neboť se Vám může stát, že budete muset platit vlastní firmě pracovní prostředky.