Leden 2016

Rezignace na přítomnost tiku

27. ledna 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Někdy mám intenzivní pocit, že drtivá většina nedorozumění vychází nikoliv ze zlých úmyslů, ale z prosté lidské interakce, nebo naopak z její nepřítomnosti. Tedy, volně přeloženo, někdo očekává od toho druhého něco, co nepřijde a to vede pak ke špatné náladě. A nebo se žádaná reakce skutečně dostaví, což zpravidla vede k náladě ještě horší. Za naprosto katastrofální - alespoň co se výsledků týká - se dají považovat taková očekávání, kde na straně jedné je použito pouze náznaků a záminek, s předpokladem, že to protějšku jednoduše dojde. A na straně druhé se zase takové jednání neočekává.

Bohužel se mi tohle v pár posledních dnech přihodilo hned několikrát. Počítám v to pokusy od Evy na dočasnou deponaci mojí maličkosti k jakémukoliv nejbližšímu veřejnému zdroji lihovin, nebo snahu některých klientů o nějakou činnost, kterou v rámci objednávání zpravidla maskují požadavkem jiným.

Problém je, že tohle zrovna moc nefunguje. Jak jsem naznačil, tak lidé fungují na základě svých vlastních předpokladů a v tomto smyslu jsem asi jako většina mužské populace. Tak nějak stále naivně předpokládám, že když někdo řekne černá, má skutečně na mysli černou, ve tři hodiny skutečně znamená ve tři hodiny a zajít na oběd opravdu znamená jít si někam nacpat do hlavy zelňačku, a sem tam nějakou tu vařenou nudli.

Některé věci v tomhle ohledu jsou v mém případě ještě víc tristní, zejména co se svádění a podobných disciplín týká. V téhle oblasti jsem citlivý a empatický zhruba jako lžíce na bagru, a to, že se jsem nějaké slečně nejspíš sympatický mi doteče většinou až ve chvíli, kdy ze mě stahuje trenýrky.

Tyhle věci dělají potíže obecně a to i u lidí, kteří o tom vědí, a tedy je v jejich moci je nějakým způsobem alespoň částečně mít pod kontrolou. O čem bych chtěl napsat dnes je to, když se tyto předpoklady nečekaně protnou s někým, kdo tohle celé navíc pod kontrolou nemá.

Začalo to tedy celé úplně nenápadně, kdy si mne jedna firma vyžádala, zda bych jim nepřijel nějak uživatelsky přenastavit náš software. Že prý paní účetní už je starší, nějak se jí to špatně ovládá a tedy zda bych s tím něco neudělal, aby se s tím dalo pracovat lépe. Bylo mi to divné už od začátku, protože náš software se dá ovládat jak myší, tak klávesnicí, tak i standardním sborem klávesových zkratek, nicméně jsem pokrčil rameny a vyrazil ven z kanceláře.

Měl jsem něco tušit, protože to začalo už cestou v tramvaji. Klient byl na druhém konci Prahy, tedy jsem vylovil mobil, že si ukrátím cestu nějakou hrou. Cesta probíhala normálně, když na jedné zastávce jsem zaznamenal nějaký výkřik. Protože jsem zpitomělý z uprchlíků jako všichni ostatní, očekával jsem nějaký projev agrese a byl jsem připravený na nastalou situaci nějak reagovat. Nicméně nic z toho se nestalo a dveřmi od tramvaje se do vozu procpaly dvě slečny. Obě dvě byly opravdu velice důkladně prostorově řešené a použít termín silně oplácané by šlo jen v případě, kdyby každá z nich vyplivla tu půlku vorvaně, kterou jim jejich krotitel naservíroval k snídani místo sushi. Tohle by samo o sobě ani tolik nevadilo, i když se zbytek tramvaje, aniž by se o to nějak přičinil stal utiskovanou většinou, problém byl, že ta zrzavá měla nejspíš také Tourettův syndrom. Projevovalo se to tak, že v naprosto nečekaných a nepravidelných intervalech zařvala "nó, dobrý!" a pak normálním hlasem pokračovala v konverzaci s kamarádkou. Bohužel, zejména její "Nó" bylo hlasité asi jako když na vás útočí bombardér Stuka, který si pro větší efekt namontoval do křídel místo kulometů zesilovací aparát od Sepultury. Tón jejího hlasu byl také velmi nepříjemný, protože to znělo asi tak, jako když krájíte steak, sjede vám nůž a setrvačností a silou doskřípe až na okraj talíře, takže jsem už po pár minutách uvažoval o tom, že tramvaj opustím a počkám si na jiný spoj.

Je mi jasné, že slečna nejspíš nemohla ani za svoji váhu, ani za zvukové tiky, nicméně její výkřiky byly docela děsivé a divím se, že to někdo v tramvaji neodnesl infarktem. To, že zrzavá slečna každým jekotem vyděsila normální cestující ještě šlo. Po několika zvoláních pochopili, že tohle je asi teď chvíli čeká a tedy se lekali spíše té nepravidelnosti, než řevu jako takového, nicméně zajímavá situace nastala ve chvíli, kdy přistupovali další cestující, kteří na něco podobného připraveni nebyli.

Prvním úlovkem se stala nějaká paní, která bezelstně nastoupila s telefonem v ruce a zřetelně se věnovala korespondenci. Po prvním zaječení se lekla tak vehementně, že švihla rukou s mobilem stranou, kde praštila sedícího pána do zátylku, až to zadunělo, a srazila mu z hlavy kovbojský klobouk. Paní i pán vypadali na momentální srdeční zástavu, nicméně zrzavá slečna si ničeho nevšímala a dál rozprávěla s kamarádkou. To trvalo ještě dvě zastávky, než k ní naklonil nějaký postarší občan s prosbou, zda by toho mohla nechat. Zrzka na něj vykulila překvapeně oči s dotazem, co prý má konkrétně na mysli, načež mu zařvala "Nó Dobrý!" přímo do tváře ze vzdálenosti asi třicet centimetrů. Občan se poměrně dost vyděsil a pravil, že to nic, že už se nebude vměšovat a odešel na druhý konec vozu. Vrcholným číslem zrzky však bylo, když do tramvaje vešla s mobilem v ruce jedna mladá slečna. Odhaduji podle tašky na jejích zádech, že to byla ještě školačka, nicméně mobil také třímala v ruce, opřela se o tyč a čekala, až se tramvaj oznámí příští stanici a pojede. Pochopitelně, podle všech platných zákonů se po chvíli ozvalo "Nó Dobrý!", školačka sebou vyděšeně škubla, její telefon proletěl dveřma od tramvaje na ulici, načež dveře zaklaply a učinili tak školačku společensko -technologicky naprosto nemožnou.

Naštěstí zrzka i s kamarádkou na další zastávce vystoupili a já mírně otřesen jsem dorazil ke klientovi.

Uvítal mne majitel, který se tvářil docela rozpačitě a tedy jsem se dotázal, cože má paní účetní za problém. Majitel mi sdělil, že uvidím sám a skutečně se tak stalo. Zavedl mne do kanceláře k paní účetní, která mi řekla, že se jí nějak špatně trefuje do jednotlivých okének v systému, a jestli tedy s tím nemohu něco udělat. Problém byl, že paní účetní měla na levém oku takový tik, že mi po pěti minutách hovoru začaly slzet oči, jako kdybych právě samopalem rozstřílel dva kamiony s nákladem cibule. Bohužel, očnímu kontaktu se dlouhodobě na tuto vzdálenost prostě vyhnout nelze, a zvláště ne, pokud se od Vás očekává nějaké řešení situace. Vyzval jsem tedy paní účetní, aby mi předvedla, kde je konkrétní problém a věnoval jsem pohled majiteli firmy, který jasně dával na vědomí, že jestli mne tu s ní nechá o samotě, udělám mu něco strašlivě hnusného s jeho vnoučaty, a že to bude s nade vší pochybnost obsahovat letlampu a pár zfetovanejch negrů. Paní účetní pravila, že to je právě ten problém, protože je pravák, a v pravé ruce má nekontrolovatelné záškuby. Tedy jsem navrhnul, ať systém ovládá levou rukou, a bylo mi sděleno, že právě v kombinace levé oko tik, pravá ruka škub dělá celou situaci neřešitelnou.

Velmi silně sem zatoužil po panákovi, zahleděl jsem se do stropu a přemýšlel, jaká jsem to asi musel být v minulém živote asi svině, že se tyhle věci stávají právě mě. Přemýšlel jsem opravdu dlouho, ale nenapadlo mne žádné řešení, které by paní účetní neurazilo.

Nakonec jsem tedy řekl, že tohle vyřešit neumím, že dnešek beru jako bezplatnou konzultaci , sebral se a s pocitem Darth Vadera, kterému právě zatrhli používání Temné strany Síly, jsem odešel pryč.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Předpoklady jsou sice delegovatelné, nicméně to ještě není zárukou, že to bude mít nějaký praktický efekt. Tedy za předpokladu, že nejste Ježíš Kristus.

Adrenalin výjezdového zácviku

20. ledna 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Poslední dobou nejsem nějak úplně vrlej, kolegové různě napřeskáčku nemocní a zase se chaoticky snaží zapojovat do činnosti firmy, takže mám chvílema pocit, že fakt, že se do mne zatím nezahlodnul ještě nějaký bacil, není ani tak výsledkem pravidelného pohybu, jako spíš nějaký druh trestu. Pravdou je, že mi k mojí momentální náladě také nejspíš moc nepřispívají Eviny neobratné pokusy mne vytáhnout někam do hospody, nebo do baru. Činí tak pomocí e-mailu, což vzhledem k tomu, že má slušnou kolekci jabkokrámů působí docela schizofrenicky, neboť jsem přesvědčený, že poslat SMS, nebo zavolat je výrazně jednodušší a to i v případě, že jde o tak banální věc jako nalít si do hlavy pár piv a nějaký ten panák. Dost dobře netuším o co jí přesně jde, a je mi jasné, že v tom Jim Beam asi nehraje celkem žádnou zásadní roli - už jen z toho důvodů, že Eva prakticky nepije. Nicméně jsem si skoro jistý, že tímhle způsobem se cosi jako pokus o smíření provozovat nemá. A to i přesto, že jsem hluboce přesvědčený o tom, že každý člověk má nezadatelné právo na to, aby se občas choval jako naprostý pitomec. Vím to podle sebe, na tohle má právo prostě každý, protože to vnímám jako lidskou přirozenost, zabránit tomu nelze a tedy v tom v zásadě nespatřuji nic špatného, pokud si to člověk sám sobě dokáže připustit. Nicméně Eva v tomhle směru má zřetelně jisté rezervy a soudím, že rozhodně není na mojí maličkosti, abych jí nějakým způsobem usnadňoval její duševní pochody.

Tak přesně v takovéhle náladě mne zastihl dnešní den a to se to celé teprve mělo rozjet. Když jsem přišel do kanceláře, bylo mi oznámeno, že mám vyrazit za jedním hodně problémovým klientem mimo Prahu, protože kolega který to měl na hrbu se hodil okamžitě marod, když zjistil o koho jde. Popravdě řečeno, docela mne tím nasral, protože zdrhnout z bojiště ještě než něco vypukne, je sice dnes z nějakého důvodu velice populární, nicméně mě osobně to nikdy moc konstruktivní nepřišlo.

Nejspíš jsem byl zrovna v práci, což byla zřetelně jediná kvalifikace, kterou jsem potřeboval.

Ten klient je pro mne osobně stejně docela záhada - nejspíš se neumím úplně vžít do myšlení někoho, kdo dlouhodobě používá nějaký informační systém, přestože mu neustále leze něčím na nervy. Teda - ne, že bych nebyl hodnej kluk, ale zase nejsem Ferda mravenec , a tedy jsem nepřišel na jediný důvod, proč bych měl slíznout průšvih za někoho jiného zrovna já. Nic sem o tom nevěděl, ale než jsem stačil něco namítnout, už zase naklusal šéf s novinkou, že máme nového kolegu. A tedy že pojede se mnou, aby viděl na vlastní oči, jak bude vypadat naprosté tápání ve tmě v praxi. Nový kolega se mi sice přátelsky představil, nicméně v mém momentálním rozpoložení by mne nejspíš namíchla i čerstvě narozená Panda, takže jsem řekl, že ho vítám na palubě, že pevně doufám, že má zdravotní pojištění, sepsanou poslední vůli, zamluvenou nějakou fešnou rakev, a že se za pět minut potkáme u firemního auta. Šéf na to koukal docela překvapeně, protože takové stavy opravdu nemám moc často, nebo alespoň je nedávám najevo, nicméně to nijak nekomentoval, já si sbalil vše potřebné a s vědomím, že se chystáme na výpravu do očistce na samém pokraji pomyslného Pekla, jsem šel do garáže.

Procpávali jsme se narvaným pražským provozem, já jsem byl celkem bez nálady, takže jsem mlčel a věnoval se řízení , a nový kolega ticho klidně sdílel. Zůstali jsme trčet u nějakého přechodu se světly, kde se před naším vozem pokoušel přejít ulici nějaký hodně sešlý geront s již zmíněným pohonem 4x4. Šel opravdu velice, velice pomalu, což mu samozřejmě nelze nikterak mít za zlé, když kolega po chvíli pozorování jeho snahy ukázal prstem na sebe, pak na geronta a pravil "Ich Petr, du chodec." načež se opět zahalil do ticha.

Z kolegova prohlášení jsem pochopil, že patrně nebude úplně suchar, takže pokud ho neodradí výše platu, myslím, že mezi nás, ostatní psychopaty docela dobře zapadne.

Vyjeli jsme z Prahy, a ponořili jsme se do naprosto šílené mlhy, která na nás padla s razancí cisterny cementu. Musel jsem jet krokem, bylo vidět sotva pár metrů dopředu, což vzhledem k serpentýnám a rozbité cestě nebyl zrovna žádnej šlágr. Asi po čtvrt hodině jízdy jsem se tedy dotázal kolegy, zda by se mu nechtělo zapálit pochodeň a jít před autem, abych věděl, jestli je tam ještě pořád silnice, protože bych nerad, aby nám nějaký nadšený obránce Avalonu prostřelil šípem pneumatiku. Kolega prohlásil, že tohle ještě nic není, že u něj ve vesnici byla ráno taková mlha, že musel vyjít ven otočit psa, protože mu místo na ulici štěkal na barák. Kolega se mne následně dotázal, zda jsem z Prahy. Na to jsem odvětil, že ano, nicméně že mám v plánu se na stará kolena odstěhovat do Jižní Koreje. Kolegu to zarazilo a zeptal se mne proč, takže jsem mu sdělil, že jihokorejská jména mi zní, jako když Kevin Costner zakopne, a následně sletí hlavou napřed dolů po Nuselských schodech, a tedy by mi poznávání nových lidí působilo trvale dobrou náladu.

Naštěstí jsme se pak z mlhy vymotali, přijeli za klientem, který měl svoji firmu situovanou v nějakém opravdu rustikálním zemědělském objektu. Nechyběla tam stodola plná zahradnických a zemědělských nástrojů, od srpu až po traktor z padesátých let, kdežto kanceláře měl situované ve dvou budovách, rozdělených dvorem a alejí stromů. Majitel firmy byl naštěstí na dovolené, takže nás přišel přivítat jen místní ajťák, který vypadal poněkud nervózně a ustaraně. Zaujal mne hned na první pohled, protože měl tak ustupující čelo, že mu končilo nejspíš až někde u Břeclavi a přesto že byla teplota někde kolem nuly, přišel v kroxách bez ponožek.

Místní IT kapacita byl však docela v pohodě, takže po krátké domluvě se můj kolega vrhnul na instalaci klientů, kdežto mne si bosá hlava odvedla do serverovny. Po vstoupení do místnosti, jsem si obhlédl místní počítačový park, opřel se o stěnu a zhluboka se zamyslel. Počítače totiž byly tak letité, že museli znát Bruncvíka ještě jako páže a tedy nebylo divu, že náš sytém mohl mít ve funkčnosti jisté potíže. AJťák zřetelně vytušil, co se mi honí hlavou, a dotázal se, zda jsem v pořádku. Zeptal jsem se tedy, zda mají ve vesnici katolického kněze, protože v exorcismu zas tak dobrý nejsem, a jestli máme na tomhle nový update rozchodit, tak tu Boží podporu budeme kurva potřebovat. Dále jsem se dotázal, zda tyhle stroje již běží na elektřinu, nebo je nahazují pomocí mlýnského náhonu klikou z bukovýho dřeva. Ajťák se tvářil docela provinile, nicméně připustil, že majitel firmy je poměrně spořivý a tedy to flikuje jak to jen je možné.

Víte, obvykle takový přístup ke klientům neprovozuji, nicméně v téhle náladě a vzhledem k okolnostem jsem si prostě komentář nemohl odpustit. Každopádně jsem si povzdychl, pustil se do práce a po nějaké době, kdy v podstatě každá moje činnost byla doprovázena nějakou tichou nadávkou - protože to bylo sflikované opravdu příšerně jak ze strany hardware, tak software jsem stroje donutil dělat co chci a zbývalo jen přetáhnout databáze. Tedy jsem to spustil a protože mi bylo jasné, že to bude hodně dlouho trvat, zeptal jsem se místního ajťáka, zda bychom si někde nemohli dát cigáro, než se databáze překlopí. Místní ajťák souhlasil, sebrali jsme bundy a mojeho kolegu, a šli si zapálit. Kolega se s ajťákem snažil o společenskou konverzaci, kdežto já jsem mlčel a pozoroval hrábě, háky a podobné předhusitské nástroje, visící z trámoví stodoly. Po jisté době mi to však nedalo a musel jsem zkonstatovat, že tady mají vážně pěknou kosu. Ajťák připustil, že je opravdu trochu zima, načež jsem odhodil vajgl, ukázal jsem na zemědělský nástroj, který visel na háku ve stěně stodoly, pravil jsem, že jsem měl na mysli tuhle a že se jdu podívat, jak to pokračuje.

Zbytek už proběhl bez potíží, vyplnili jsme papíry a vyrazili s kolegou směr Praha.

Jediné, co lze ze dnešních událostí odvodit je fakt, že pokud jste první den v práci, nejspíš byste neměli mít za supervizora někoho, s kým se Eva pokouší navázat komunikaci.

Okolnosti demoverze sněhu

13. ledna 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Minulý týden proběhla v Praze demoverze sněhu, a v důsledku právě probíhajících událostí mne v těchto souvislostech napadlo několik věcí.

Tak předně se jednoznačně prokázalo, že Čechy jsou naprosto mimo EuroUnijní standardy, neboť zde v jednom okamžiku probíhal rasismus naprosto otevřeně a plošně, aniž by tomu kdokoliv a jakýmkoliv způsobem hodlal učinit přítrž. Jako by nebyl sám o sobě fakt, že sníh je jenom bílej, dostatečně multikulturně diskriminační, dále se zřetelně počasí ukázalo i jako genderově necitlivé, protože sníh byl pouze mužského rodu a tím pádem by bylo nezbytné pro něj zavést nějaké přijatelné kvóty. Tak nějak jsem napůl očekával, že podobně jako v Německu, bude sníh vyzván politiky, aby alespoň při dopadu zpíval muslimské a cikánské písně dohromady, a tím se zmírnilo napětí v české společnosti a zároveň se zamezilo šíření extrémistických a xenofóbních nálad mezi obyvatelstvem, protože (i když je to neuvěřitelně hnusné a sobecké) - jsou mezi Námi i takoví (pšššt ....) kterým se bílý sníh líbí. Každopádně, ještě před tím, než se stačila svolat SnowParade všech odpůrců všeho xenofobního a nepokrokového, která by byla po vzoru St. Louis zakončena rabováním obchodů s chlastem a tabákem, sníh se rozhodl, že u všeho být nemusí a roztál. Poněkud tím roztrpčil celou řadu neZiskových organizací, které byly na nejlepší cestě ohledně vyjednávání dotací z EU, protože lidskoprávní rozměr barvy sněhu je prostě skandální, a pro příště by bylo jedině rozumné ho prostě zatrhnout, a oblast, ve které padá by dostala automaticky flastr jako vrata, protože za počasí zodpovídá místní zastupitelstvo a na zákaz sněhu bílé barvy se již v Bruselu chystá příslušná směrnice.

No, nic.

Měl jsem službu na pobočce a protože byl celkem klid, seděl jsem na internetu, a prohlížel si aktuální zprávy. Nejprve mne poněkud znejistil název jednoho článku:

"Onanujícího muže, který před muži zákona prchl, strážníci dohonili a předvedli na služebnu."

Dlužno říct, že bych policejní práci asi dělat nemohl, na něco podobného bych asi neměl povahu, zejména co se tohoto kontextu týká a navíc si myslím, že pokud jsou podobné věci nezbytné, mají se odbývat doma a netahat se na policejní služebnu. Každopádně i komentáře nějakých diskutujících pod články s událostmi Kolínského silvestra byly docela hustý - jen jedna reakce za všechny:

"Víte, já bych nerad házel všechny imigranty do jednoho pytle.
Jsem toho názoru, že si každý z nich zaslouží vlastní plastový pytel se zipem..."

Tohle ponechám raději bez komentáře, myslím, že každý si na tohle udělá svůj názor sám.

Poslední článek, který mi padl do oka měl nadpis: Český bezdomovec v Bolzanu zemřel násilnou smrtí. Někdo ho ubil.
K tomu byl ještě popisek "K vraždě muže, jenž mezi místními proslul jako pouliční hráč šachů, došlo před kulturním střediskem Walterhaus v centru města."

Nicméně opět mne zaujal komentář v diskuzi, který zněl: "Je to smutné, ale neměl furt vyhrávat."

Ono vůbec sledovat občas internetové diskuze je celkem poučné. Po nějaké chvíli pozorování jsem dospěl k názoru, že diskusní vzorec funguje asi nějak takto:

1/Někdo napíše článek, například o chovu mořských koníků v květináči.
2/Deset lidí ho pochválí, patnáct mu vynadá a dalších čtyřicet se pustí vulgárně do všech diskutujících.
3/Do debaty se zapojují zastánci Ruska, proti nim nastupují zastánci USA, kteří se začnou navzájem slovně napadat a obviňovat se z různých typů poškození mozku.
4/Do diskuze se zapojují trollové, kteří se snaží tu přitápět pod kotel, tam nasrat každého, kdo se nechá, nicméně je po chvíli prokouknou a začnou je ignorovat, což je to nejhorší, co lze trollovi provést.
5/Debata má již více jak 600 komentářů, nikdo už neví o čem vlastně je aktuálně řeč, natož o čem článek vlastně byl, takže se diskutující omezí na občasné výkřiky do tmy bez návaznosti ke kontextu - a v tuto chvíli už debata začne být pro čtenáře nezajímavou. Klikne tedy na jiný článek, a posléze pak na debatu pod ním, kde se situace opakuje, podle naprosto stejného vzorce.

Naštěstí přišla do recepce nějaká potenciální klientka a zatoužila po nějakém technikovi. Byl jsem tedy přivolán, vzal jí do zasedačky, nabídnul kafe a vyčkával věcí příštích. Už když si sedala, jsem nějak vycítil, že budou nejspíš nějaké komplikace. Víte pro techniky, jako jsem třeba já jsou naprostou noční můrou dva typy klienta. Klient, který naprosto netuší, co vlastně chce a klient, který to zase ví naprosto do detailu přesně. Paní se mi představila jako předsedkyně nějakého spolku chovatelů psů, o kterých jsem v životě neslyšel a rozpovídala se o tom, co by potřebovala. Asi po dvaceti minutách, jsme tedy nalezli řešení, které se jejím potřebám asi blížilo nejvíce, nicméně bylo na ní vidět, že stále ještě váhá. Tedy jsme se dotázal, zda by potřebovala ještě něco, načež mi paní položila otázku, zda by v našem software šlo vést současně pravé i falešné účetnictví.

Popravdě mne tím trochu zaskočila, protože podobný požadavek na účetní systém jsem zaznamenal úplně poprvé, nicméně jsem statečně odvětil, že si může vést počet účetních jednotek, jak pravých, tak falešných kolik jen uzná za potřebné. Náš systém že jí zcela jistě kádrovat nebude a pokud tedy nezapomene, které účetnictví je pravé a které blbost, může si účtovat psího žrádla, pískacích balónků, nebo co já vím, co v takových spolcích zahrnují do majetku, co jen uzná za vhodné.

Paní tedy poděkovala, zaplatila konzultaci, koupila si software a šla pryč a já jsem přemítal o tom, co se vlastně změnilo ve společnosti tak zásadně, že na jedné straně jdou kupovat lidé účetnictví s tím, že primárně chtějí úřad obelhat, a na straně druhé se mnou, že nejen, že jim nadhodím způsob, jak by to udělat šlo, ale nemám z toho ani trochu špatný pocit.

Na závěr bych dnes tedy namísto poslání použil jeden citát.

Něco visí ve vzduchu.
Ferdinand von Zeppelin

Setrvačnost blbé nálady

6. ledna 2016 v 12:00 Zápisník cholerika
Myšlenkové pochody některých lidí jsou mi skutečně záhadou. Nicméně o tomhle se zmíním v některém v příštích článků, protože během dneška mi v počítači přistálo několik zpráv, které mi přišli ještě podivnější, a tak nějak jsem získal pocit, že mám potřebu to nějak komentovat. Bohužel se obávám, že se to dnes bez nějakého emotivního projevu neobejde, protože jsem si během čtení zpráv uvědomil, v jak moc podivné době to žijeme.

Tak se do toho rovnou pustíme.


Po přečtení rozhovoru se švédským monarchou jsem opravdu dlouho přemýšlel. Vlastně jako první mne polil pocit hrdosti z vlastního pokrokového a ekologického myšlení, protože místo vany mám v koupelně vestavěný sprchový kout. Ono vzhledem k rozloze mojí pidikoupelny, by asi ani jiné řešení nebylo moc efektivní. Hned jsem se cítil tak nějak vizionářsky a futuristicky, protože jsem na tohle přišel už před několika lety, čímž jsem se dostal na úroveň uvažování mocenských elit křížených s Alem Gorem. Prostě - aniž bych se o to nějak zasloužil, najednou jsem byl hustej, hipster, in a enviro-mentál (tedy rozuměj debil) a myslím, že jsem alespoň ve vyjmenovaný vrstvách právě docílil jisté společenské prestiže. Z rozhovoru se dále člověk dozvěděl, o čem tak monarcha přemýšlí v době, kdy si nezávazně poprdává do vody, což je zrovna od vládnoucího státníka opravdu historicky důležitá informace. Nicméně mu gratuluji a držím mu palce, protože je jasné, že tím zachrání celé Švédsko a potažmo i celou planetu, a jen doufám, že to stihne ještě před tím, než mu tam pár vylízanejch kreténů s pokřikem Alláhu Akbar švihne dvě, nebo tři atomovky.

Jako další věc mne napadlo, jaký to bude mít zároveň dopad na kulturu - tedy například, zda Marata budou mordovat ve sprcháči, nebo zda ho před masakrem budou muset narvat do lavoru. Šmoulům už tedy také nepřijde vana vhod, ale u těch vzhledem k jejich velikosti nejspíše postačí bidet, nebo taková ta plechová věc, do které kovbojové na divokém západě plivou žvýkací tabák. Každopádně nepochybuji, že EuroEvropští ohýbači reality už něco vymyslí a najdou nějaký způsob, jak to pendrekem prosadit do všedního života. Ono vůbec ve Švédsku se řeší zásadní věci lidské existence, jako třeba barva náplastí - protože když z Vás cáká krev, je politická korektnost a správný multikulturní názor vůbec to hlavní, co by Vás mělo v tu chvíli zajímat.

Pan prezident ve své novoroční řeči ohlásil konec blbé nálady, čímž mne uvedl poněkud do rozpaků. Nějak úplně si nejsem jistý, jak se k tomu mám postavit, protože blbou náladu mám pořád a tedy nevím, zda se v tomto případě nedopatřením nedopouštím velezrady, či vlastizrady - protože i když pan prezident řekl, že je s tím šmytec, nějak to na mojí náladu nemělo zase tak zásadní vliv.

Tohle zkusím trochu osvětlit. Blbou náladu mám v poslední době kdykoliv jdu na internet - protože nelze prakticky zalézt nikam, kde by proti sobě ostře a opravdu velmi hnusně nešli zastánci, či odpůrci imigrantů, nálepky tu sviští jak v továrně na Kostíky, zatímco ti, kdo by s tím něco dělat měli, se snaží hrát tak chcíplýho brouka, že by jim jejich dynamiku záviděl i hrnec z dynastie Ming. Popravdě moc nechápu, co všichni řeší, když multikulturní soužití a bezproblémové začlenění do majoritní společnosti funguje, všechno je tak sluníčkově barevné a vůbec, každý kdo nechce ve svém bytě imigranta by měl okamžitě jít na hanbu. Jediná věc, která mi vrtá hlavou je vlastně to multikulturní obohacení. Nějak mi doposud nikdo nevysvětlil, v čem přesně a jakým způsobem mne osobně obohatí negramotný pasák koz z Ghany, když tedy pominu jeho přínos ve výzkumu šíření doposud neznámých pohlavně přenosných chorob. Naštěstí bezproblémové začleňování přistěhovalců začíná být kromě Francie, Švédska a Německa konečně i v Bruselu, kde se konečně parta muslimů rozhodla přijmout tradiční Evropské zvyky. Nicméně to vzala trochu o dva levely výš, takže zatímco průměrný evropan vánoční stromek pouze rozsvěcí, tady ho rovnou zapálili a vzali sebou taky v té sváteční náladě i nějaké to auto.

Když jsem úvodem projevil údiv nad myšlenkovými pochody některých lidí, v případě Andělíny, jsem si vytvořil jistou pracovní teorii. Dospěl jsem totiž k závěru, že její myšlenkové a postojové veletoče dávají docela dobrý smysl. Bohužel se zde zřejmě jedná o patologické a dlouhodobě závislé drogové potíže, způsobené nadužíváním vysoce nebezpečné látky, která při nesprávném dávkování působí o něco více zhoubně, než ruská droga Krokodýl. Jako obvykle si nemyslím, že je na vině látka jako taková - bohužel je zde zcela patrné, že největším viníkem je narkoman, který si s tímhle vůbec kdy začal.

Názor, nechť si udělá laskavý čtenář sám. Jen bych rád podotkl, že se v tomhle směru do žádné další polemiky pouštět nehodlám a co se van týká, mají i nadále moje vřelé sympatie. Snad to s nimi dopadne lépe, než s Evropou.

Tak příště snad o něčem veselejším.