Investigace nepřítomnosti rybníku

30. prosince 2015 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Minulý týden jsem jel večer z práce domů, tramvaj byla plná lidí, dárků a igelitek a mne pořád ne a ne nějak posednout démon vánoc. Není to zas až tak nic divného, neb nejsem praktikující křesťan a do světce mám také poněkud daleko, nicméně jsem kvitoval s povděkem, že lidé v tramvaji buď nepropadli takovému stupni konzumu, nebo mají Vánoce ještě nějaký duchovní aspekt.

Protože byla tramvaj narvaná, nechtěně jsem vyslechl debatu mezi malým chlapečkem a jeho otcem, kteří stáli namáčknutí o dvě důchodkyně dál a bylo to docela zajímavé. Z hovoru jsem vyrozuměl, že si pořídili živého kapra, který jim momentálně okupuje koupelnu, a chlapečka velice zajímalo, co bude s kaprem po vánocích. Tatík se snažil co nejjemněji vysvětlovat, že kapra po vánocích už nejspíš žádná závratná kariéra nečeká, což se chlapečkovi očividně příliš nezdálo. Namítl cosi v tom smyslu, že se vzdal týdne osobní hygieny jen proto, aby bylo pointou to, že přetáhnou kapra po hlavě a sežerou, a zda by tedy nebylo lepší ho vhodit po vánocích do Vltavy. Otec se mu snažil vysvětlit, že to není možné, protože by kapr ve Vltavě určitě zemřel, na což chlapeček odvětil, že to už je jen kaprův problém, a jestli to chce udělat, ať si klidně poslouží, ale šanci se rozhodnout by určitě mít měl.

Netuším, co dnešním dětem přidávají do jogurtů, ale přišel mi to docela zajímavý rozumový konstrukt na někoho, kdo byl věkově způsobilý tak maximálně tahat za sebou kačera na špagátě.

Jak to s kaprem dopadlo nevím, protože jsem musel vystoupit - nicméně mi to připomnělo jednu věc. A sice to, že by člověk měl být docela opatrný na to, co vlastně vhazuje do vody. U celé věci jsem přirozeně nebyl , protože se odehrála dávno před mým narozením, nicméně mám ji z první ruky od někoho, kdo u toho skutečně byl přítomen.

Ale abych to vzal postupně.

Jak už jsem se zmínil v jednom z minulých článků, občas jezdím na chalupu a součástí okolní krajiny vesnice jsou i dva rybníky. Vždycky jsem to bral jako fakt, než jsem se jednoho dne dozvěděl, že původně tam byly rybníky tři. Tahle informace mne docela zaujala, protože mi bylo divné, že by se rybník jen tak sebral, usoudil, že se mu na dané lokaci nelíbí a odplížil se i s vodníkem a rybama do vedlejšího revíru. Tedy jsem si to nechal celé vyprávět a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Vesnice, kde máme chalupu je celkem nezajímavá. Je utopená uprostřed lesů a polí, a všude je to daleko. Podobně je na tom i blízké městečko, kde kromě tří hospod, je jedinou atrakcí kašna z 12tého století a vietnamský prodejce potravin, který má otevřeno i v neděli.

V době tří rybníků to bylo dost podobné, tedy kromě faktu, že byla druhá světová válka. O tom, jak moc strategicky důležité bylo pro všechny městečko, nejspíše vypovídá fakt, že německé okupační síly se skládaly z jednoho důstojníka Wehrmachtu, jeho osobního řidiče a posádky motocyklu s těžkým kulometem. Nechci v žádném případě celou věc nijak zlehčovat, nicméně němečtí okupanti byli natolik rozumní, že si velmi rychle spočítali, že proti třem puškám, jedné pistoli a jedné velice zranitelné motorce, jsou přečísleni zhruba tak v poměru jedna ku pěti stům, protože v okolních vesnicích byl v každé druhé chalupě buď pytlák, nebo dobrovolný myslivec, a tedy lovecká puška pod podlahou rozhodně nebyla žádná vyjímka. Tedy se snažili v rámci možností se chovat tak nejméně nápadně a přátelsky, jak to za daných okolností bylo možné a za to jim městečko oplácelo tím, že je do konce války nikdo nezastřelil.

Lidé z okolních vesnic to s nevolí přijali zhruba asi stejně, jako dnes vnímáme Městskou policii, ale němci se nijak do normálního života zasahovat nepokoušeli, takže byli ponejvíce bráni jen jako otravná tchýně, která stejně za pár týdnů vypadne, takže proč si s tím nějak výrazně lámat hlavu.

Vojáci Wehrmachtu nejspíše velmi dobře chápali, že kdyby došlo k nějakému incidentu, v tom největším průseru se ocitnou právě oni a také, že když se blíží konec války, je rozumnější zůstat někde zalezlý, než padnout za nějakého feťáka, který je už dva roky zašitý někde čtyřicet metrů pod zemí v Berlíně.

Jeden ze sousedů z blízké vesnice to tak nevnímal, neustále měl pocit, že by mělo být přítomno cosi jako místní odboj a velice vnitřně trpěl tím, že v okolních lesích nejsou žádní partyzáni. Městečko nebylo zajímavé ani pro okupanty, tudíž nebylo zajímavé ani pro partyzány, nicméně tento soused to cítil jako křivdu a postupně se začal na kariéru partyzána připravovat. Sehnal si samopal, několik pistolí, zásobu munice a dokonce i nějaké granáty, aby v případě potřeby mohl napadnout i nepřátelský tank.

Doba se však pohnula, takže když to začalo vypadat na konec války, německá posádka v poklidu spálila veškerou dokumentaci, vytáhli klíčky od sturmwagenu a velice poklidně se všichni odešli vzdát místnímu faráři, což se zpětně ukázalo, jako velmi rozumný manévr. Dva dny na to se totiž prořítila městečkem německá kolona, prchající před Rudou armádou, aniž by o okupační posádku projevila jakýkoliv zájem, a tedy váleční zajatci vyčkávali, až dorazí rusové a oni si už konečně mohou přestat hrát na vojáčky, což je po celou dobu očividně ani moc nezajímalo. Soused to však celé cítil jako křivdu, byl velice zklamaný z toho, že nic ze svojeho arzenálu nepoužil, a tedy když dorazili rusové, alespoň se vyrazil se s nimi družit.

Tohle se mu docela zdařilo, opájel se pocitem z toho, že chodí po náměstí se samopalem kolem krku a ruští vojáci ho berou jako bratra ve zbrani, který bojuje s nimi po boku za stejnou věc. Popravdě to bylo rudoarmějcům úplně šumák, takových lidí viděli už na své cestě mraky, ale pokud Vás někdo nalejvá borovičkou zadarmo, není zpravidla slušné mu v tom bránit. Nicméně soused si nad ránem s jedním vojákem potykal a protože ruský voják byl rybář, jako soused, probírali svoji společnou vášeň.

Takže někdy během noci, rus sousedovi vysvětloval, že lov na udici během války je neefektivní, že on to doma dělá tak, že hodí do vody dynamit, a pak jen už sesbírá mrtvé ryby na hladině. Jediné, co je prý důležité je to, aby ho odhodil dostatečně daleko, aby výbuch nepřevrátil jeho loďku.

Další den rusové sebrali zajatce z fary, doplnili zásoby a vyrazili dál směrem ku Praze, takže když soused přišel k sobě s parádní kocovinou, byli už všichni dávno pryč.

Nicméně hovor z předešlé noci mu nešel nijak z hlavy a po nějaké chvíli se rozhodl, že by to měl také vyzkoušet. Sice neměl k dispozici ózero baljšóje, ani dynamit, nicméně usoudil, že ruční granát a místní rybník pro experiment plně postačují - a vyrazil na ryby.

Dokouřil tedy cigaretu, odtrhnul pojistku z granátu a hodil ho do rybníka.

Ozvala se šleha jako z Nagasaki, rybník vyrazil k nebesům a zasypal okolí tří kilometrů sprchou bahna, rákosí a mletého rybího masa, protože soused netušil, že prchající německá kolona do něj před tím vyházela celý svůj náklad, což byly zejména trhaviny pro ničení mostů, miny a munice. Souseda už samozřejmě nikdy nikdo neviděl, a tímto zásahem se počet rybníků poněkud zredukoval.

Jediné, co lze z dnešního článku vzít jako poučení je fakt, že to co funguje v cizině u nás úplně dobré být nemusí a pokud chcete něco házet do vody, zamyslete se. Ono to totiž může být i tak, že voda číhá na Vás.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 21:42 | Reagovat

Jaj, úplně jsem si vzpomněla, jak kdysi synek zkoušel, jestli prorazí led... Hodil šutr vší silou a ... Ta mrcha šutr se od ledu odrazil a synek jen o vlásek (či spíš o tlustou vlnu čepice) unikl jizvě na hlavě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama