Prosinec 2015

Investigace nepřítomnosti rybníku

30. prosince 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Minulý týden jsem jel večer z práce domů, tramvaj byla plná lidí, dárků a igelitek a mne pořád ne a ne nějak posednout démon vánoc. Není to zas až tak nic divného, neb nejsem praktikující křesťan a do světce mám také poněkud daleko, nicméně jsem kvitoval s povděkem, že lidé v tramvaji buď nepropadli takovému stupni konzumu, nebo mají Vánoce ještě nějaký duchovní aspekt.

Protože byla tramvaj narvaná, nechtěně jsem vyslechl debatu mezi malým chlapečkem a jeho otcem, kteří stáli namáčknutí o dvě důchodkyně dál a bylo to docela zajímavé. Z hovoru jsem vyrozuměl, že si pořídili živého kapra, který jim momentálně okupuje koupelnu, a chlapečka velice zajímalo, co bude s kaprem po vánocích. Tatík se snažil co nejjemněji vysvětlovat, že kapra po vánocích už nejspíš žádná závratná kariéra nečeká, což se chlapečkovi očividně příliš nezdálo. Namítl cosi v tom smyslu, že se vzdal týdne osobní hygieny jen proto, aby bylo pointou to, že přetáhnou kapra po hlavě a sežerou, a zda by tedy nebylo lepší ho vhodit po vánocích do Vltavy. Otec se mu snažil vysvětlit, že to není možné, protože by kapr ve Vltavě určitě zemřel, na což chlapeček odvětil, že to už je jen kaprův problém, a jestli to chce udělat, ať si klidně poslouží, ale šanci se rozhodnout by určitě mít měl.

Netuším, co dnešním dětem přidávají do jogurtů, ale přišel mi to docela zajímavý rozumový konstrukt na někoho, kdo byl věkově způsobilý tak maximálně tahat za sebou kačera na špagátě.

Jak to s kaprem dopadlo nevím, protože jsem musel vystoupit - nicméně mi to připomnělo jednu věc. A sice to, že by člověk měl být docela opatrný na to, co vlastně vhazuje do vody. U celé věci jsem přirozeně nebyl , protože se odehrála dávno před mým narozením, nicméně mám ji z první ruky od někoho, kdo u toho skutečně byl přítomen.

Ale abych to vzal postupně.

Jak už jsem se zmínil v jednom z minulých článků, občas jezdím na chalupu a součástí okolní krajiny vesnice jsou i dva rybníky. Vždycky jsem to bral jako fakt, než jsem se jednoho dne dozvěděl, že původně tam byly rybníky tři. Tahle informace mne docela zaujala, protože mi bylo divné, že by se rybník jen tak sebral, usoudil, že se mu na dané lokaci nelíbí a odplížil se i s vodníkem a rybama do vedlejšího revíru. Tedy jsem si to nechal celé vyprávět a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Vesnice, kde máme chalupu je celkem nezajímavá. Je utopená uprostřed lesů a polí, a všude je to daleko. Podobně je na tom i blízké městečko, kde kromě tří hospod, je jedinou atrakcí kašna z 12tého století a vietnamský prodejce potravin, který má otevřeno i v neděli.

V době tří rybníků to bylo dost podobné, tedy kromě faktu, že byla druhá světová válka. O tom, jak moc strategicky důležité bylo pro všechny městečko, nejspíše vypovídá fakt, že německé okupační síly se skládaly z jednoho důstojníka Wehrmachtu, jeho osobního řidiče a posádky motocyklu s těžkým kulometem. Nechci v žádném případě celou věc nijak zlehčovat, nicméně němečtí okupanti byli natolik rozumní, že si velmi rychle spočítali, že proti třem puškám, jedné pistoli a jedné velice zranitelné motorce, jsou přečísleni zhruba tak v poměru jedna ku pěti stům, protože v okolních vesnicích byl v každé druhé chalupě buď pytlák, nebo dobrovolný myslivec, a tedy lovecká puška pod podlahou rozhodně nebyla žádná vyjímka. Tedy se snažili v rámci možností se chovat tak nejméně nápadně a přátelsky, jak to za daných okolností bylo možné a za to jim městečko oplácelo tím, že je do konce války nikdo nezastřelil.

Lidé z okolních vesnic to s nevolí přijali zhruba asi stejně, jako dnes vnímáme Městskou policii, ale němci se nijak do normálního života zasahovat nepokoušeli, takže byli ponejvíce bráni jen jako otravná tchýně, která stejně za pár týdnů vypadne, takže proč si s tím nějak výrazně lámat hlavu.

Vojáci Wehrmachtu nejspíše velmi dobře chápali, že kdyby došlo k nějakému incidentu, v tom největším průseru se ocitnou právě oni a také, že když se blíží konec války, je rozumnější zůstat někde zalezlý, než padnout za nějakého feťáka, který je už dva roky zašitý někde čtyřicet metrů pod zemí v Berlíně.

Jeden ze sousedů z blízké vesnice to tak nevnímal, neustále měl pocit, že by mělo být přítomno cosi jako místní odboj a velice vnitřně trpěl tím, že v okolních lesích nejsou žádní partyzáni. Městečko nebylo zajímavé ani pro okupanty, tudíž nebylo zajímavé ani pro partyzány, nicméně tento soused to cítil jako křivdu a postupně se začal na kariéru partyzána připravovat. Sehnal si samopal, několik pistolí, zásobu munice a dokonce i nějaké granáty, aby v případě potřeby mohl napadnout i nepřátelský tank.

Doba se však pohnula, takže když to začalo vypadat na konec války, německá posádka v poklidu spálila veškerou dokumentaci, vytáhli klíčky od sturmwagenu a velice poklidně se všichni odešli vzdát místnímu faráři, což se zpětně ukázalo, jako velmi rozumný manévr. Dva dny na to se totiž prořítila městečkem německá kolona, prchající před Rudou armádou, aniž by o okupační posádku projevila jakýkoliv zájem, a tedy váleční zajatci vyčkávali, až dorazí rusové a oni si už konečně mohou přestat hrát na vojáčky, což je po celou dobu očividně ani moc nezajímalo. Soused to však celé cítil jako křivdu, byl velice zklamaný z toho, že nic ze svojeho arzenálu nepoužil, a tedy když dorazili rusové, alespoň se vyrazil se s nimi družit.

Tohle se mu docela zdařilo, opájel se pocitem z toho, že chodí po náměstí se samopalem kolem krku a ruští vojáci ho berou jako bratra ve zbrani, který bojuje s nimi po boku za stejnou věc. Popravdě to bylo rudoarmějcům úplně šumák, takových lidí viděli už na své cestě mraky, ale pokud Vás někdo nalejvá borovičkou zadarmo, není zpravidla slušné mu v tom bránit. Nicméně soused si nad ránem s jedním vojákem potykal a protože ruský voják byl rybář, jako soused, probírali svoji společnou vášeň.

Takže někdy během noci, rus sousedovi vysvětloval, že lov na udici během války je neefektivní, že on to doma dělá tak, že hodí do vody dynamit, a pak jen už sesbírá mrtvé ryby na hladině. Jediné, co je prý důležité je to, aby ho odhodil dostatečně daleko, aby výbuch nepřevrátil jeho loďku.

Další den rusové sebrali zajatce z fary, doplnili zásoby a vyrazili dál směrem ku Praze, takže když soused přišel k sobě s parádní kocovinou, byli už všichni dávno pryč.

Nicméně hovor z předešlé noci mu nešel nijak z hlavy a po nějaké chvíli se rozhodl, že by to měl také vyzkoušet. Sice neměl k dispozici ózero baljšóje, ani dynamit, nicméně usoudil, že ruční granát a místní rybník pro experiment plně postačují - a vyrazil na ryby.

Dokouřil tedy cigaretu, odtrhnul pojistku z granátu a hodil ho do rybníka.

Ozvala se šleha jako z Nagasaki, rybník vyrazil k nebesům a zasypal okolí tří kilometrů sprchou bahna, rákosí a mletého rybího masa, protože soused netušil, že prchající německá kolona do něj před tím vyházela celý svůj náklad, což byly zejména trhaviny pro ničení mostů, miny a munice. Souseda už samozřejmě nikdy nikdo neviděl, a tímto zásahem se počet rybníků poněkud zredukoval.

Jediné, co lze z dnešního článku vzít jako poučení je fakt, že to co funguje v cizině u nás úplně dobré být nemusí a pokud chcete něco házet do vody, zamyslete se. Ono to totiž může být i tak, že voda číhá na Vás.

Hvězdné války: Síla se probouzí

23. prosince 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní článek bude kompletně věnovaný novému filmovému přírůstku ze světa Hvězdných válek - tedy pokud na tuto tématiku nejste fanoušky, či pokud se na film chystáte do kina, můžete s klidným svědomím dnešní příspěvek vynechat. Také se pokusím příliš neprozradit děj, či zajímavé zvraty a spíše se zmíním o věcech, které mne zaujaly, nebo mi nějak unikl jejich smysl.

Úvodem se musím přiznat, že jsem na Hvězdné války opravdu fanda. Na toto téma jsme měli dokonce několik přednášek na různých Conech a podobných akcích a to včetně praktických ukázek šermu. Jako skalní příznivec původní trilogie, jsem velmi nerad akceptoval existenci epizod 1-3 a pořád k nim mám celou řadu výhrad. Nicméně když se začala chystat epizoda sedmá, a já jsem sledoval celou řadu změn podle mého směrem k horšímu, (prodej loga SW společnosti Disney, odsunutí Lucase od scénáře, herecké obsazení atd.) měl jsem docela obavu z toho, že univerzum Hvězdných válek půjde definitivně do kopru a Disney ho promění v infantilní náplavu v barvách růžových mašlí a Jar-Jar Binksů. Tohle se naštěstí (prozatím) nestalo a z celého filmu je vidět, že ho natáčeli skutečně fanoušci Hvězdných válek.

Co jsem tak četl, tak by měla být Epizoda 7 jakýmsi restartem celého Universa, podobně jako se to J.J. Abrams předtím pokusil udělat u Star Treku. V tomhle bodě si myslím, že nové Hvězdné války naleznou jak hodně odpůrců, tak stejnou měrou hodně příznivců. Ono je totiž skoro nemožné aby to bylo zároveň nové a stejnou měrou se to podobalo původní trilogii, která celé šílenství jménem Star Wars odstartovala.

Nejprve se tedy zmíním o tom, co se mi skutečně líbilo. V první řadě celý film má spád a dobré tempo vyprávění, takže se i při stopáži přes dvě hodiny skutečně nenudíte. Musím přiznat, že je to v tomto roce již po druhé, kdy jsem odcházel z kina a necítil jsem se podveden. Tím druhým zmíněným filmem byl Marťan, a jakkoliv Hvězdným válkám straním, musím objektivně přiznat, že Marťan byl daleko lepší.

Druhá věc, která se mi líbila byla všudypřítomná technická evoluce. Přestože se tam objevují známé typy stíhaček, je poznat, že prošli inovací. Stíhačky Tie jsou štíhlejší, mají jiný typ pohonných jednotek jsou silnější, rychlejší a obratnější. Je to podobné i u stíhaček X-wing, kde je patrná lehká inovace jak tvaru, tak motorů, aniž by to působilo nějak rušivě. Vývoj je vidět například i u brnění Stormtrooperů, či u blasterů, které používají - ale o tom se zmíním o něco níže.

Další věcí, která se mi moc líbila byla fyzika celého světa. Tohle zkusím vysvětlit trochu více. Fyzika celého Star Wars universa se totiž dost měnila film od filmu. V původní trilogii člověku skoro nešlo do hlavy, proč voják padá při zásahu z blasteru, přesto, že má na sobě na první pohled solidní brnění. V nové epizodě to dává daleko větší smysl a dává smysl i to, proč se vůbec zbraně na bázi blasterů používají. Zatímco výstřel v minulosti byla jen jakási červená, či zelená šmouha, která vybuchla v nějakém obláčku dýmu (a neznámo proč), v Epizodě 7 je blasterový výstřel šleha, jako když kopne mula a je vidět, že do vojáka narazí skutečně masivní dávka rozpálené plasmy. Kromě kynetiky, kterou výstřel má, je vidět i devastační účinnek - zničené kusy zbroje létají vzduchem, pokud vzduchem nelétá rovnou i zasažený voják. Také je lépe propracovaná střelba ze stíhaček - když pálí Tie fighter na civilní cíle, je skutečně znát, že je to palba z kanónu a má zřetelně sílu výstřelu z děla - jinými slovy, fyzika se zde chová naprosto adekvátně. A za skutečně inovativní považuji fakt, že troopeři nejen, že dokážou střílet, ale dokonce i něco trefit, což je doposud málo pozorovaný fenomén.

Poslední sympatickou věcí, kterou bych zmínil je herecké obsazení z původní trilogie. Nicméně na hercích je znát, kolik času uteklo od Epizody 4. Zejména na Harrisonu Fordovi a Carrie Fisher je únava podstatně znát (u Chewbaccy se to zas tak dobře nepozná), nicméně kvituji s povděkem, že charaktery jednotlivých postav se nezměnili ani v nejmenším.

Teď však o tom, co se mi na celém restartu zase až tak nepozdává.

Předně - celé Universum je postavené na konfliktu mezi Sithy, či Sithským impériem a Galaktickou republikou. Problém však spočívá zejména v tom, že tohle už jaksi neplatí. Děj se sice historicky odehrává po Epizodě 6 - tedy předpokládám, že Galaktické impérium bylo zničeno - ale to v žádném případě neznamená automaticky zánik Sithů, či jejich sympatizantů. V tomto díle je padouchem tak zvaný První řád, což vzhledem k jejich chování je nejspíš směs fanatiků právě propuštěných z ošetřovny pro mentálně bujaré. Další záhadou je pro mne organizace, kterou vede Leia - která se jmenuje Odpor. To je samo o sobě dost podivné, protože mi není dost dobře jasné, o jaký odpor by mělo jít a hlavně proti komu, protože Rebelové vyhráli, Republika byla obnovena a tedy Leia a její ansábl se stali regulérní státní a státotvornou institucí. Tedy by logicky musela vést partyzánskou válku sama proti sobě - což mi tedy skutečně moc smysl nedává, nicméně by v tomto případě měla v každém případě vítězství na svojí straně zaručeno.

Další věc, která je mi záhadou, je jedna z vedlejších zápletek - a sice to, že se hledá Luke Skywalker. Z důvodů, které nechci vyzradit se Luke rozhodl, že zmizí a nechce se nechat nalézt. Nicméně ještě před tím vytvoří dvě mapy se svojí přesnou lokací - což na někoho, kdo se nechce nechat za žádnou cenu najít, je docela podivné chování. Navíc to vzbuzuje úvahy na téma, jak sakra k těm mapám mohl přijít někdo, kdo s celým příběhem celkem nemá nic společného a jak sakra může vědět, co je to za mapu, když jí ani nedokáže přehrát.

Za naprosto pitomý pak považuji světelný meč hlavního záporáka. Z něj si dělají legraci lidé z celého světa - dyzajnově je to možná zajímavé, nicméně je to naprosto nefunkční a to dokonce i tím způsobem, který je ve filmu prezentován. Takový typ zbraně je daleko nebezpečnější majiteli, než protivníkovi, což přepokládám není smysl celé věci.

Stejně podivné mi přijde používání Síly. V minulých dílech to mělo určitá pravidla, dokonce se podobné umění muselo poměrně složitě trénovat - což mi smysl dávalo. V této epizodě Síla funguje podle housky na bufetu - proste chvíli je zničující a neskutečně mocná, v jiný moment amatér rozbije cvičeného profesionála i když o tom, že existuje něco jako Síla nikdy neslyšel - prostě jak se to zrovna režisérovi hodí do záběru.

O dalších věcech se raději už zmiňovat nebudu, protože věřím, že pro spoilery je vytvořen nějaký speciální a vysoce bolestivý kruh Pekla - a tedy by se další věci bez prozrazení děje neobešly.

Závěrem tedy mohu spíše novou epizodu doporučit. Netvrdím, že jsem z ní byl úplně nadšený, nicméně pořád je to o třídu lepší, než většina toho, co lze dnes v kině vidět. Takže pokud chcete tip na kino, z Epizody 7: Síla se probouzí, určitě zklamáni nebudete.

Relevance perfektního načasování

16. prosince 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dneska k nám do práce zavítala Terezka, což znamená jen jedno - a sice, že vánoce už máme zase na krku.

Víte - popravdě, já tedy vánoce osobně moc nemusím. Je mi jasné, že tradice, křesťanství a tak, nicméně mám na to podobný náhled jako na silvestra, kdy na rozdíl od svátků přežíracích, je požadován kolektivní alkoholismus, a sem tam nějaká popálená ruka od domácky vyrobené petardy. Tak nějak racionálně chápu, že pro děti to má jisté kouzlo, a asi by také dost dobře nešlo slavit vánoce, zrovna jak se to komu hodí - nicméně pod náporem Santa Klausů a jejich zvěřince vnitřně trpím, protože mám dojem, že podobně jako Děd Maróz, tady prostě nemají co dělat.

Ale zpět, o Terezce se zmínit musím, protože tohle s dnešním článkem souvisí.

Terezka je dcera mojeho kolegy a nedejbože i kamaráda, a je jí momentálně asi tak dvanáct - ale nevím to úplně přesně a vážně jsem líný to počítat.

Terezku jsem poznal, když jí bylo asi tak šest a to následujícím způsobem.

Bylo teplé jaro, celá pobočka až na mne a na kolegu vypadla někam na školení a my jsme tedy zůstali hájit firemní pevnost. Protože kolegova přítelkyně musela něco zařídit, kamarád dostal za úkol dceru pohlídat, než se vrátí ona přítelkyně zpátky. Zeptal se mne tedy, zda by mi nevadilo, kdyby Terezka byla po tu dobu u nás v práci, že je hodná, tichá, vystačí si sama a vůbec, že o ní prakticky nebudu vědět. Odvětil jsem tedy, že klidně a v případě nějakého služebního hovoru můžu jít na balkon, což mi vzhledem k aktuálnímu počasí nedělá žádnou vážnější psychickou újmu.

Tedy v jedenáct dopoledne přicházela Terezka s maminkou od blízké zastávky autobusu, a kolega vyrazil před firmu, aby se s ní přivítal. Já zrovna kouřil na balkoně, takže jsem viděl, jak se Terezka zastavila od kolegy asi tři metry a s vážnou tváří pravila:

"Tati, tati, počkej - já ti chci ukázat, co jsem se naučila ve školce."

Kolega taktéž kuřák, samozřejmě Terezku s úsměvem vybídl, ať se předvede, načež se Terezka rozeběhla a kolega schytal bodlo pod koleno s takovou razancí, že upustil zapálenou cigaretu a mám dojem, že být u toho Antonín Panenka, zamáčkl by nejednu slzu dojetí.

Kolega měl také slzy na krajíčku, nicméně se zmohl jen na chlapácké sykání a poskoky na jedné noze - nicméně Terezka si spokojeně vzala od maminky kyblíček, lopatku, bábovičky a plyšáka, načež se zeptala, zda si může jít hrát na písek, což jí bylo dovoleno.

Terezka tedy zaparkovala na pískovišti, zatímco kolega dostal instrukce, doskákal, sebral ze země nedopalek a maminka zmizela směrem do centra. Nicméně Terezce se bábovičky nějak nedařily a tedy jsem se dočkal následující scénky. Terezka si přiklopila bábovičku, udeřila do ní lopatkou, zdvihla ji, prohlásila "Zmetek." rozhrnula písek, zkusila novou, na což následovalo další "Zmetek", dokud jí kolega neřekl, že zapomněla na básničku. Terezka prohlásila, že ahá, kvůli tomu se to nedaří. přiklopila bábovku, začala do ní třískat lopatkou a recitovat:

"Otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žid!"

Kolega zaúpěl, a vypálil stáhnout Terezku z pískoviště, kde jí strkal směrem k firmě a horečně jí vysvětloval, že tam patří slovo žito. Terezka pravila, že věděla, že je to něco od "ž", ale že si nemohla vzpomenout a tohle slovo se jí líbilo o něco víc.

Nicméně kolega jí dostrkal dovnitř, Terezka si vzala plyšáka, zalezla si pod stůl, přitáhla si kancelářskou židli, načež prohlásila "oblast zajištěna" a začala plyšáka česat. Kolega propadl pocitu, že snad pro tentokrát nezavřou ani jej, ani Terezku a vydal se na balkon vyřizovat pracovní telefonáty.

Terezku však za chvíli přestalo stanoviště pod stolem bavit a vydala se zkoumat naše kanceláře.

Velice kritickým okem si obhlédla mojí maličkost, a dotázala se mne, proč mám vousy. Odpověděl jsem, že se mi to tak líbí, Terezka pokrčila rameny, prohlásila, že táta je tam dole bez, čímž jak doufám myslela, že je oholený a vydala se směrem po prostorech firmy. To jí zaměstnalo asi tak na dalších deset minut, pak přišla a uviděla kolegův notebook. Vydrápala se tedy na jeho židli, nahodila Minecraft a začala si hrát. V tu chvíli přišel kolega z balkonu, spatřil Terezku nad pracovním notebookem, zaúpěl nad představou, co všechno se mohlo stát a zařval rodičovsko-autoritativním tónem : "Terezko, okamžitě vystřel na ten gauč !".

Terezka pauzla Minecraft, natáhla ruku s imaginární pistolí směrem ke gauči, určenému pro porady, řekla "Prásk, prásk", a pak se zase ponořila do hry.

Abych to zkrátil, prostě Terezka byla hustá už v šesti letech a já jen pevně doufám že jí to vydrží i do budoucna.

Nicméně předmětem dnešního článku je jiná věc, a to sice loňský vánoční večírek.

Tohle se nám stává celkem často, býváme jako dodavatelé zváni na různé akce, nicméně já osobně toho moc nevyužívám, protože pracuji celý den mezi lidma, a tedy jsem v podstatě rád, že mám ode všech večer pokoj. V tomto konkrétním případě jsem však udělal vyjímku, protože jsem měl v této společnosti známé, a tedy to byla vítaná záminka, jak je znovu spatřit. Navíc již zmíněný kolega pravil, že by ho to také zajímalo a tedy že se ke mě připojí.

Program večírku sliboval ochutnávku suši, s pravým japonským kuchařem, u čehož jsem samozřejmě nemohl chybět, jídlem a pitím na účet pořadatele a kulturním programem v podobě nějakého swingbandu. Také krátce zavyhrožovali přítomností finalistek soutěže Miss, protože firma byla spolusponzorem soutěže. Missky zaujali zejména mojeho kolegu, stejně jako pití zdarma, takže jsem se jednoho pátečního večera skutečně ocitli na vánočním večírku zmíněného developera.

Tady si zasluhuje jedna věc trochu vysvětlit. Můj kolega má jednu vlastnost, kterou mu napůl závidím a napůl zase ne. Stačí mu, aby si dal dvě piva a je úplně na kaši, což by ani tak nevadilo, kdyby padnul na postel a spal. Bohužel, v tomto stavu ho však popadne poděs a začne balit všechno ženského pohlaví, co předním nezdrhne a to psi a veverky nevyjímaje. Kupodivu je v tomhle velice úspěšný, což jest mi docela záhadou, protože mi svojí vizáží asi nejvíce ze všeho evokuje žábu. Zpravidla se tedy objevuje až druhého dne s morální i fyzickou kocovinou a další týden pak trne, zda ze dvou piv nebude náhodou Terezka číslo dvě. Prozatím mu to prochází, z čehož jednoznačně plyne, že svět je jednak nespravedlivý a také to cosi málo vypovídá o charakteru firemních krasavic.

Vkročili jsme přímo doprostřed rozjeté zábavy, já se chopil nějakého Mojita a vyhledal známé, zatímco kolega se vrhnul na bufet a pivo. Probíhalo to nějak podezřele všechno hladce do chvíle, než se Mojito rozhodlo, že chce mít také nějaký společenský život a usoudilo, že by se mrklo ven. Tedy jsem uposlechl volání divočiny a vypravil se na toaletu, kde se odehrál nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy vedl za deset let. Když jsem přistoupil, abych volání vyslyšel, všiml jsem si, že vedle mne stojí majitel pořadatelské firmy. Byl tam zřetelně za tím samým účelem jako já, nicméně živého miliardáře v podobné situaci rozhodně nepotkávám každý den. Chvíli panovalo dost trapné ticho, což po chvíli majitel firmy přerušil dotazem, jak to jde. Na to jsem odvětil, že jak se to vezme a už v momentě, kdy to ze mne vypadlo ven, bych si nejraději přelepil pusu izolepou - nicméně stalo se, miliardář to nijak nekomentoval a vypadl pryč, zatímco já jsem nutně zatoužil po dalším panákovi.

Vyhledal jsem poté svoje známé, s tím, že jsem právě zvítězil v soutěži o nejblbější výrok roku a projevil zájem o osud svojeho kolegy, protože jsem získal pocit, že pro dnešek už jsem byl za exota dost. Známí se sice mohli potrhat smíchy, nicméně mne vyzvali, abych vydržel, protože kolega už třímal čtvrté pivo a tedy se dalo čekat, že se něco zajímavého semele.

Nezklamal.

Povzbuzen pivem si odlapil jednu z finalistek soutěže Miss. Rozjel svoje tradiční manévry, takže už za čtvrt hodiny byl s misskou v příšeří o samotě, swingband přešel na slaďáky a já se známýma jsme počali tipovat, za jak dlouho missku ukecá k něčemu zásadnějšímu. Erotické dusno by se dalo porcovat japoncovým nožem na suši, kolega natlačil missku na stěnu, přiložili si už čelo na čelo, hudba se odmlčela, celé okolí zasáhla vlna ticha - když v tu chvíli kolega hrobovým hlasem pronesl:

"Moje dcera má vši ..."

Načež se otočil, nechal natěšenou missku misskou a s pochechtáváním se vrhnul pro další pivo.

Musím říct, že výraz finalistky soutěže Miss byl nepopsatelný a mám dojem, že sexbobma aktuálního roku utržila docela zásadní torpédo do trupu svého sebevědomí. Nicméně kolega v mých očích značně stoupl na hodnotě, i když si dodnes myslím, že nevěděl úplně přesně co dělá.

Poslání z dnešního článku je snad asi jediné. Pokud máte nějaké zásadní sdělení, je třeba ho správně načasovat, protože při správném okamžiku dokáže být téměř smrtící.

Absence zásadního železa

9. prosince 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Jsou dny, kdy se všechno spolehlivě spikne proti Vám, i když na tom nemáte ani tu nejmenší stopu zásluh. Jediné v co takovém případě lze dělat je doufat, že tam někdo nahoře, který tohle celé zařídil, se na to kouká a dobře se při tom baví.

Tak přesně takový den mne potkal dneska - a dlužno říct, že nejen mne, ale v zásadě i firmu, pro kterou pracuji. Začalo to úplně nenápadně, a sice tím, že se vedení v centrále rozhodlo, že bude mít se zbytkem poboček jak jednotný systém uspořádání, tak i jednu velkou meziměstskou podnikovou síť. Nápad to byl možná dobrý, nicméně někdy padne kosa na kámen i u těch nejlepších úmyslů, zvláště pak když někteří kolegové z centrály projevují více nadšení, než je potřeba. V tomto případě však nepadla kosa na kámen, nýbrž síť na hubu a to s takovou razancí, že být to bitva u Kresčaku, nezbyl by nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Ráno tedy přišel panáček, oznámil nám, že nás připojí k centrále a že to bude za chvíli hotové. Nikdo proti tomu celkem nic nenamítal, protože podle pravidla, že odborník je vždy z jiného města, jsme tak nějak předpokládali, že maník ví co dělá. Chlápek tedy zacvaknul jeden kabel, druhý uštípnul u samé zdi, prohlásil, že je to hotové a zda nám jde internet. Internet šel, což kolegu z centrály potěšilo, řekl nashledanou, zapadnul do auta a jel připojovat jinam.

Internet pravda běhal, do centrály jsme připojeni byli, problém však byl, že nás borec úplně odstřihnul od lokální sítě v baráku, takže sice bylo krásné, že se dostaneme na tiskárny a servery na Moravě, ale na vlastní server o dveře dál se už nikdo nepřipojil. To bylo trochu problematické, zejména když tam máte veškerá data a software, který potřebujete k svojí práci. Protože mám občas průzkumnické sklony, zkoušel jsem, kam až se dokážu dostat ve velícím stanu, takže jsem po chvíli mohl zdvihnout telefon a sdělit svému šéfovi, že má generální ředitel nelegálně na svém notebooku stažené péčko a jeho dceři na fotkách z dovolené rozhodně fialová na bikinách nesluší.

Nebyla to tak úplně pravda, fialová s tím neměla co dělat, jeho dceři by neslušely jakékoliv bikiny, nicméně můj nadřízený zkonstatoval, že tohle je poněkud špatně a tedy svolal poradu, abychom se domluvili, jak nastalé situaci čelit.

Přesto, že jsme primárně softwarová firma, používat internetovou virtuální LAN síť na to, abychom se dostali na vlastní server do vedlejší místnosti - v tom bohužel spatřuji ze strany strategie vedení jisté nedostatky.

Nicméně dál jsem to už nemohl řešit, protože jsem musel vyrazit za klientem. Zákazník byla bohatá právnická firma, která se stěhovala na novou adresu a tedy usoudili, že to potřebují mít všechno úplně nové, od prostor, přes počítačové vybavení. A tedy že k tomu potřebují mne, abych jim zmigroval data na nový server, aby mohli od příštího týdne začít ždímat klientelu s čistým stolem.

Tedy jsem se ocitnul kolem jedenácté před jednou prestižní budovou, kam se klient momentálně přesídloval. Prestižní budova v Praze znamená v překladu, hnusná, s předraženým nájmem, protlačená přes úplatky na magistrátu s naprosto debilním uspořádáním, který by dával smysl pouze v případě, že byste tohle brali jako přípravu na sérii SAW, projektovanou v dyzajnu Windows 8. Skutečně netuším komu, a za co se chtěl architekt tak strašně pomstít, nicméně asi v tom byl fakt dobrej, protože skleník stál skutečně přede mnou, a tedy mi nic jiného nezbylo, než se skřípěním zubů vstoupit.

Víte, možná to bude znít pateticky, ale když někdo ubližuje objektům, které se nemohou bránit, vnitřně tím trpím. Bolí mne neskutečně hnusný Tančící dům na nábřeží Vltavy, skleněné odpornosti na Karlově náměstí, či na Andělu a jen doufám, že pro magistrátní zástupce, kterým tohle přešlo přes kapsy, existuje nějaký vysoce sofistikovaný kruh Pekla, kde v komentáři k následující věčnosti, bude zejména obsaženo "za koule", "kaktusem do prdele", "rozžhaveným ven", nebo "zařvi bolestí, když mám přidat".

První, co mne při vstupu skutečně zaujalo, byla ochranka budovy, od které se dal přímo i nepřímo odvodit její vysoký standard. Sekuriťácká slečna za recepcí vypadala jako reklama na hlad, a přistihl jsem se při úvaze, jak by asi dopadla situace, kdyby dostala za úkol přeprat něco těžšího, než razítko. Nicméně byla dost silná na to, aby mi podala visačku s nápisem "Visitor", což mi přišlo vhledem k faktu, že otevřeným vchodem proudili převážně oplešatělí stěhováci oběma směry poměrně legrační.

Vyjel jsem tedy výtahem do osmého patra, kde probíhal dokonalý zmatek a vyhledal jsem spolumajitele firmy. Ten mne následně oblažil sdělením, že ajťáci z Plzně už zapojili nový server, přetáhli poštu a tedy už se čeká pouze na mne, než jim zprovozním informační a ekonomický systém. Poté se krátce zamyslel a dotázal se, zda neznám nějaké síťáky z Prahy, ale že musí být vážně machři, pro případ, že by pomoc z Plzně trvala moc dlouho. Mluvil familiárním tónem a sem tam přešel i na tykání, což mne zase tak nepřekvapilo, protože jsem slušné chování od právníka ani neočekával.
Odpověděl jsem tedy, že pokud je mi známo, největší borec na sítě je Spiderman, dotázal se, kde že má tedy ten úžasný server, nechal si odemknout místnost a pustil se do práce. v serverovně byla jedna středně velká bedna, která se tvářila jako že to myslí docela vážně a na můj dotaz, kde mají nějakou zálohu mi bylo řečeno, že kluci z Plzně usoudili, že to není potřeba, tahle mašina je nějaká děsně nadupaná, zvládne všechno a zbytek prý probíhá onlajn.

Pokrčil jsem tedy rameny a pustil se do práce.

Udělal jsem tedy vše, co se po mě chtělo, vyzkoušel, zda to běhá jak má, nechal to otestovat majitelem, vyplnil papíry, přebrodil se přes stěhovácké mraveniště, vrátil visačku a vyrazil do kanceláře, kde jak jsem doufal, už spojovací krize pominula.

Nebyl jsem ale ještě ani v půlce cesty, když zazvonil telefon a volal mi šéf.

Cože se prý u těch právníků stalo, že nic nefunguje, právníci hrozí zažalovat jak mne, tak mojí firmu až do třetího kolena muslimské migrantské generace, že až do mého příchodu všechno šlapalo jak má a tedy usoudili, že jsem za vzniklou situaci zodpovědný.

Namítl jsem, že vše fungovalo i po mém odchodu, nicméně že jsem nedaleko a tedy se tam zajedu podívat ještě jednou.

Vrchní právník mne přivítal dosti chladně, nicméně jsem šel k němu na notebook, abych se přesvědčil, co že se našemu systému během těch dvaceti minut mohlo přihodit. Poměrně rychle jsem zjistil, že chybí komunikace s tím jejich superserverem a protože jsem byl zvědavý, dále jsem zjistil, že nejde ani pošta, ani internet. Vybídl jsem tedy právníka, abychom se šli podívat, proč server stávkuje a vzápětí se situace celkem objasnila. Místnost byla otevřená, na místě kde měl stát server se válelo na zemi jen pár přeštípnutých drátů a z výrazu právníka jsem pochopil, že právě prodělal břišní koliku.

Někdo prostě využil zmatku při stěhování, přeštípl dráty a počítač si odnesl přímým přenosem, což vzhledem k přítomnosti sekuriťácké slečny nebylo zas až tak divné, protože jsem získal dojem, že té by se bez problémů před očima proplazil i Stonehenge.

Zkonstatoval jsem tedy, že i když jsem sice šikovnej kluk, to, že mu někdo ukradl pod nosem server opravit neumím a šel jsem si po svých.

Jediné, co lze z těchto událostí vyvodit je fakt, že je vždycky třeba dát pozor na někoho se štípačkama, protože to s Vámi určitě nemyslí dobře.

Specifikace pozorování gerontů

2. prosince 2015 v 12:00
Dnešní článek je psán pod doznívajícím cholerickým vzedmutím, nicméně jsme tu už dlouho neměli vědecké okénko a tedy jsem usoudil, že je třeba v tomto směru něco udělat. Je mi jasné, že příspěvek nemůže být zcela vyčerpávající a tedy pokud by někdo z laskavých čtenářů mohl moje pozorovaní něčím doplnit, prosím, neváhejte. Jsa zoolog - amatér samozřejmě nemohu plně obsáhnout širokou problematiku, o které dnes bude řeč. Nicméně rád bych úvodem podotkl, že moje úmysly jsou čistě vědecké, o podobné věci jsem se nikde nedočetl, a tedy mám potřebu se na dané téma vyjádřit. Zároveň by mne mrzelo, aby si můj čistě akademický zájem někdo vykládal nějak špatně. Pokud se rozhodnete pozorovat chobotnici, či lučního koníka v jeho přirozeném prostředí, také vás nevede primárně touha jeho životní styl a návyky nějak bagatelizovat.

Takže se do toho rovnou pustíme.

Nejprve bych asi vymezil nějakou terminologii, abychom se bavili v konkrétní rovině.

Jedná se primárně o pozorování tramvajových gerontů a příbuzných odnoží.

Předobrazem terminologie budiž třeba hrabě Dooku, který má narozdíl od geronta velmi rozdílnou metodiku v přístupu.

Hned ze začátku je zde důležité, zásadně odlišit doochodce od geronta. Zatímco doochodce podniká výlety, chodí na jógu, chová králíky, nebo pěstuje na zahrádce řepu, životním posláním geronta je lézt systematicky ostatním spoluobčanům na nervy, a to velmi proaktivním způsobem, který si popíšeme v následujících odstavcích.

Za signifikantní se dá označit už jen rozdílný přístup doochodce a geronta zejména k mladší, nebo nejmladší generaci. Zatímco doochodce šikanuje mládež přirozenou cestou - například ve skautu, nebo v rámci nějakého sportu, gerontovi při stejné potřebě schází potřebný um, či prostředky a tedy je nucen se uchýlit k přímočařejším metodám, kde doufá ve zvykový předpoklad úcty ke starším, což se ne vždy setká s úspěchem. Je tedy zřejmé, že neúspěch vede pouze k dalším frustracím, které si posléze geront nahrazuje jinými, daleko propracovanějšími, což trvá až do chvíle, kdy se ocitá již naprosto mimo realitu.

Takže nejprve obecně:

Pohon:

Geront je poháněn jednoholovým, či dvouholovým systémem, který v případě potřeby může posloužit i jako zbraň prvního úderu. K druhému úderu již zpravidla gerontovi schází síla, nebo rovnováha, což považuji za zásadní nevýhodu celého pohoného systému. V extrémní verzi je geront poháněn verzí 4x4 (což je taková ta hliníková konstrukce, kterou tlačí před sebou), nicméně tato verze geronta je poměrně neškodná, protože veškerou energii spotřebuje právě zmíněný pohon, a tedy geront v tomto případě útočí pouze verbálně.

Rychlost:

Dynamická. V tomto případě je třeba se mít na pozoru, protože rychlost pohybu geronta je přímo závislá na prostředí. Zatímco v supermarketu, kde se při blokování ostatních nakupujících, se gerontova rychlost dostává do záporných hodnot, při stíhání tramvaje, či zavírajících se dveří se tato rychlost nachází zhruba někde na pomezí rychlosti světla. Osobně jsem byl svědkem toho, jak jedna bába, se zátěží dvou plně naložených igelitek, hodila hůl do podpaždí a dostihla sprintem tramvaj v takovém čase, že kdyby tohle viděl Ussain St. Leo Bolt, musel by v rámci fér-plej sebrat svoji sbírku medajlí , a jednu po druhé je vysázet zpátky na stůl Thomase Bacha.

Hustota:

Neznámá. Nějak jsem nepřišel na medotu, jak to změřit, nicméně některé exempláře mi přišli hustý docela dost.

Nosnost:

Zde platí v praxi tzv. cikánská definice invalidity. Zatímco plně invalidní cikán není schopen uzdvihnout lopatu, nebo zednickou lžíci, tento fyzikální zákon se nevztahuje na opuštěná litinová kamna, či metrák volně ležícího dřeva. Osobně jsem přesvědčený, že se jedná o stejnou substanci, která dělá z dr. Bruce Bannera neuvěřitelného Hulka. V případě rómů je spouštěcí mechanismus naprosto zřejmý, nicméně u gerontů jsem vypozoroval jiný spouštěč, a to sice slevový kupon.

Hierarchie:

Lokálně patriotická. Nicméně jisté společenské postavení mezi geronty existuje, a projevuje se heraldicky. Zatímco ti, kteří inklinují spíše k nižší a dělnické třídě, mají na igelitkách loga Penny, Lídlu, nebo Normy, Ti, kteří jsou ostatními geronty řazeny spíše mezi snoby, třímají igelitky značky Tesco, nebo Globus. Billa, jak jsem odpozoroval je považována za něco jako nabídka mírové ratolesti a působí na obě strany barikády uklidňujícím dojmem. Divokou kartou v tomto systému jsou geronti s látkovou taškou, nebo síťovkou v létě - jsou přijímáni převážně s nedůvěrou, protože zbytek účastníků nedokáže konkrétně hierarchicky zařadit.

Agresivita:

Značná. Zvláštní je, že agresivita gernotů není uplatňována jen vůči okolí, ale neváhají jí obrátit i proti svému vlastnímu druhu, podobně jak to můžeme pozorovat například u Žraloků písečných. V případě agresivního, či chrapounského chování vůči mladším ročníkům to shledávám ještě pochopitelným, protože se jedná o přirozeného nepřítele, nicméně jsem přesvědčený, že uplatňování stejného vzorce chování vůči vlastnímu druhu vychází hluboko z jejich podstaty. Byl jsem očitým svědkem situace, kdy se dvě gerontí samičky zhádaly o místo pro invalidy takovým způsobem, že došlo i na facky. Tedy došlo pouze k pokusům, protože přes součet obou jejich tělesných objemů na sebe ani dosáhnout nemohly - nicméně spor vyústil v situaci, kdy na sebe navzájem vytáhli invalidní průkazy a začali se handrkovat o místo. Jejich argumentací byl stupeň invalidního průkazu, o proti délce držení průkazu na straně druhé - což by mělo možná i logiku, kdyby nebyla půlka sedadel v tramvaji prázdná. Také jsem byl svědkem souboje dvou gerontů na hole a nákupní košíky v případě, kdy se přetahovali v supermarketu o poslední pixlu ančoviček v nějakém humusu - což opět bylo velmi paradoxní v tom, že byla zlevněná z důvodu, že už byla nejméně dvě století prošlá, přejetá vysokozdvižným vozíkem a potřísněná montážní pěnou.

Výskyt:

Za přirozené shromaždiště tohoto druhu lze bezesporu považovat čekárny praktického lékaře, zmíněné supermarkety, kde probíhají aktuálně slevy, městská hromadná doprava ve špičce a samozřejmě také různé bufety na stojáka a jídelny podobného typu. Zde panuje duch velmi nejistého a dočasného příměří, kde geronti probírají neustále dokola několik zásadních témat. Většinou se jedná o kritiku poměrů, politiky, kvalita výchovy mládeže, historie z deníku vyprazdňování domácích mazlíčků a vnoučat (pokud je nějakým nedopatřením mají), přistěhovaleckou vlnu a soukromé sbírky medikamentů. Témata seance jsou probírána stále dokola, v pořadí od věcí osobních, až po všeobecné poměry. Debata bývá zpravidla zakončena zvoláním "Já bych je hnal!", což je něco jako pointa celé debaty, aby se mohla poté restartovat a začít od počátku.

Osobně by mne tohle prohlášení docela zajímalo, protože z tématu sice vyplývá, koho by příslušný geront rád někam hnal, nicméně už není jasné, odkud a kam přesně by ho hodlal hnát, ani jakým způsobem by to hodlal provést, protože jak jsem naznačil o něco výš, poněkud k tomuto úkonu scházejí technické a praktické možnosti. Navíc skutečně netuším, jakým způsobem si představují někam hnaním přemístit životní styl omladiny, ale nejspíš na to mají vypracovanou nějakou speciální taktiku, dlouhodobý plán a vyčleněné fondy na logistiku.

Pro dnešek bych na tomto místě skončil a někdy příště si povíme o konkrétnějších typech a druzích tohoto specifického živočišného druhu. Už jsem poněkud vychladl, nicméně předpokládám, že někdy v budoucnu budu nucen na tento článek navázat - a tedy jsem rád, že mám po kupě alespoň základní definice.

Tak příště snad o něčem normálnějším ...