Listopad 2015

Relevance přítomnosti hromosvodu

25. listopadu 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Když o tom tak přemýšlím, bylo v mém životě období, kdy se naprosto třeskutě nic nedělo. Život i já jsme si pokojně plynuli bez toho, aby jeden druhého nějak obtěžoval, a takové okamžiky člověk docení až zpětně. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát pořádně do souvislostí, nicméně mám dojem, že už jsem přišel na to proč.

Ale postupně.

Dnes ráno jsem čekal na tramvaj, dumal o zásadních otázkách existence, jako například zda pakobra ví o tom, že se jmenuje pakobra, nebo jak vypadal Lenin, když měl ještě vlasy. Stál jsem tedy na nábřeží Vltavy, opíral se o zábradlí a kouřil, když jsem si povšiml jednoho mladíka, který si očividně hodlal zvěčnit návštěvu Prahy digitálním vrypem. Vytáhl tedy selfie štangli, upevnil do ní nějaký jabkokrám, který díky rozměrům vypadal, že byl posledních pár měsíců na steroidech. Opřel se pak o zábradlí, předvedl poněkud nacvičeně maniakální úsměv, takže to trochu vypadalo, jako když se právě povedlo Jokerovi ukrást klíče od špajzu Ligy spravedlivých. Hodil prsty do "véčka" a začal s vlastní fotoprodukcí. To bylo ještě v pořádku, vídám podobné věci docela často a ať si o tom myslím cokoliv, turisté tohle prostě dělají. Mladík následně zhodnotil svůj fotoúlovek jako uspokojivý a protože byl zřetelně nabuzený úspěchem, napadlo ho ještě více tvůrčí pojetí, a totiž to, že se opřel o zábradlí podobně jako já. Vystrčil selfie tyč do prostoru, a hodlal zdokumentovat to, jak se opírá a zasněně pozoruje panorama řeky s Pražským hradem na pozadí. V tu chvíli už jsem tušil, kam to povede a protože některé věci jsou nevyhnutelné, v momentě kdy zmáčkl čudlík na tyči, jabkokrám pod tíhou závažnosti fotografií se ze štangle vysmekl a zahučel dolů do Vltavy. Mladík zaúpěl a chvíli na něm bylo vidět, že zápasí s touhou vrhnout se za svým maximobilem mezi kachny, pro které bylo momentální humanitární bombardování nejmodernější technikou, aktuální novinka. Nicméně neučinil tak, a s výrazem štěněte, kterému právě někdo sebral čerstvě nakousanou pantofli se zadíval do hlubokých vod.

Jak to dopadlo netuším, protože mi přijela tramvaj a já se přesunul dál do vnitrozemí. Nicméně v tu chvíli jsem si vzpomněl na bývalého kolegu a věci mi zapadly do souvislostí.

Tedy v mém minulém působišti jsme měli kolegu Břéťu. Břéťa byl asi o polovinu mladší a štíhlejší, a povahou byl neskutečný dobrák. Jenže v minulých životech musel zřejmě udělat něco pekelně hnusného, protože další věc, kterou byl pověstný bylo, že se na něj neskutečným způsobem lepil jeden průšvih za druhým, aniž by k tomu nějak aktivně Břéťa přispěl. Většinou stačilo, když Břéťa někam s námi zašel - nebo prostě dorazil do kanceláře, a v tu chvíli bylo jasné, že pro ostatní z toho kouká pohodový den.

Břéťovi prostě stačilo, aby zdvihl zvonící telefon a začal něco samostatně řešit, a byla z toho téměř jistota, že klient bude na pokraji nervového zhroucení, shoří mu kancelář, nebo mu účetnictví sežere pes a to i přesto, že Břéťa dělal jenom to, co všichni my ostatní. Prostě vždycky to dopadlo nějak špatně.

Takže jednoho dne se Břéťa rozhodl, že si pořídí řidičák, a k němu rovnou auto. Byl z toho celý nadšený, líčil nám, jak mu to jde dobře a jak nějaký jeho kamarád, který bydlel ve stejné vesnici jako Břéťa, má pro něj už připravenou ojetinu, kterou mu na Břéťovo přání patřičně vytuní.

Tohle se táhlo asi čtvrt roku, když jednoho dne přišel Břéťa do práce a vítězoslavně třímal v ruce řidičák. Byl naprosto nadšený, sdělil nám, že už má dokonce tu ojetinu doma na dvoře, a že dokonce mu do ní jeho kamarád votuner, dal jiný a mnohem lepší motor - a že tedy to s Břéťou půjdeme oslavit.

Měli jsme poměrně radost z toho, že se Břéťovi konečně děje něco dobrého, tedy jsme zašli do hospody, kdy Břéťa nadšeně splétal teorie na téma, jak úžasné bude jezdit do práce ve vlastním a jak skvělé má auto.

Nicméně oslava skončila, a Břéťa, jako ukázněný pilot odjel domů autobusem.

Břéťa přišel do práce až za dva dny a byl smutný. Tedy Nás samozřejmě zajímalo proč. Takže doprovázeno mnohým povzdechem nám Břéťa sdělil, že právě přišel o papíry, má zákaz řízení na dva roky a tedy vyhodil technicky z okna skoro dvě stovky tisíc za něco, na co může jen koukat z okna. A že je zároveň předmětem vyšetřování, pro asi půl tuny obvinění, které souvisí s automobilovou kriminalitou.

Následně nám vylíčil, jak se to celé vlastně přihodilo.

Břéťa dorazil pokojně domů, kde se nacpal tlačenkou a šel spát. V půl čtvrté ráno ho však probudil telefon, kdy mu nějaký jeho kamarád sdělil, že zůstal zaseklý ve vedlejší vesnici, protože ho někdo okradl jak o peníze, tak o klíčky od auta. Že je na pokraji zoufalství, protože dluží barmanovi útratu, neví jak se dostat domů a vůbec. Břéťa tedy pravil, že když má ten řidičák a nové auto, že pro něho přijede. Tedy si vyčistil zuby, nahodil svůj staronový stroj a vyrazil kamaráda vyzvednout. Kamaráda skutečně vyzvednul, zaplatil za něj útratu a odvezl ho do vedlejší vesnice. Tam ho vysadil, kamarád mu poděkoval, řekl, že mu dluh splatí zítra a šel spát. Břéťa tedy otočil auto a jel domů - když v tom se v zatáčce rozmrkalo modré světlo a silniční kontrola.

Takže, dobrý večer, pane řidiči, jste si vědom svojeho přestupku a bude to za dva tisíce.

Břéťa pravil, že si vědom sice přestupku není, nicméně se s dopravákem přít nehodlá - jen jestli by to nešlo napsat, protože u sebe momentálně nemá vůbec žádnou hotovost. Policista vytušil, že z toho kouká zřejmě nějaká zlatka navíc, tedy vyzval Břéťu, aby si vystoupil. Břéťa, kterého zachvátil momentální poryv paniky, vyskočil z auta, klíčky nechal v zapalování a první věc, kterou udělal po vystoupení bylo, že policistu pozvracel od hlavy až k patě. Zřejmě ta tlačenka nebyla až tak košér.

V tu chvíli vyskočil z policejního vozu i druhý příslušník, zabránil potřísněnému kolegovi v tom, aby Břéťu zastřelil a dotázal se ho, zda je v pořádku. Břéťa vysvětlil mezi dvěma poryvy, že ano, jen něco špatného snědl. Policista se tedy dotázal, zda něco požil a zda je Břéťa ochoten se podrobit zkoušce na alkohol. Břéťa tedy bezelstně přiznal, že skutečně něco požil, a tedy že zkouška na krev i dýchání , je zbytečná. Policista se tedy ještě formálně dotázal, zda to tak může uvést ve zprávě, což mu Břetislav ve čtyři ráno odsouhlasil.

Nicméně si dále vyžádal papíry od auta. Břéťa mu je samozřejmě podal, a policista se na chvíli vzdálil. V zápětí přišel zpět s tím, kde že zrovna tohle auto vzal, protože je registrované na úplně někoho jiného a tedy je mu podivné, že by ho měl pilotovat zrovna Břetislav. Břéťa pravil, že samozřejmě ano, že ho koupil zrovna dnes a tedy že veškeré papíry má v plánu vyřídit hned další ráno. Že kupní smlouvu má zatím jeho kamarád votuner, který ji připravuje a že vzhledem k momentální ranní hodině ho asi těžko probudí, aby si to mohli ověřit.

Policista ještě požádal, zda by mohl vozidlo prohlédnout - což Břéťa samozřejmě odsouhlasil.

Policista zkontroloval ještě povinnou výbavu, zjistil, že číslo motoru nesouhlasí s číslem v techničáku a bylo jasné, že Břéťa dnes už svoji postel neuvidí.

Abych to zkrátil - tu noc Břéťa skončil v base s celou řadou obvinění - od napadení veřejného činitele, až po podezření z krádeže a přechovávání kradených předmětů - a to jediné, čím byl ve skutečnosti vinen bylo, že odvezl opilého kamaráda domů.

Nebudu Vás dále unavovat technickými detaily - nicméně poslání z dnešního článku je zřejmé. Pokud se Vám neděje po nějakou dobu nic špatného, vězte, že kolem Vás je nějaký hromosvod událostí, a jakkoliv by Vám to připadalo hnusné, buďte za to vděční.

Determinace loveckých předpokladů

11. listopadu 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Svět dovede být pěkně nejisté místo, a to, že pojmete nějaký úmysl, naprosto neznamená, že se věci budou odehrávat podle Vašeho přesvědčení. Abych uvedl nějaký příklad - když tedy třeba vyrazíte s puškou na lov kanců, v žádném případě není dané, že si odvezete zastřeleného kance sebou zpátky domů. Naopak, tahle možnost je ta nejméně pravděpodobná.

Při troše štěstí si domů přivezete tak kapra, lehce raněného do ploutve, a v těch horších případech broky v levé půlce zadku, nebo (jak se stalo sousedovi na chalupě) dokonce kapavku.

Považuji to celkem za logické, a za pravdu mi dal i můj kamarád, který mne v sobotu vytáhnul za Prahu, na rockový koncert. Protože lidé fungují na základě předpokladů, a nikoliv fyzikálních zákonů, cestou na hudební produkci mi v autě pověděl historku, která mne jednoznačně nasměrovala na téma dnešního článku.

Ale postupně - o příhodě mého kamaráda se zmínit musím, protože s celým článkem souvisí.

Můj dlouholetý kamarád je také ajťák, ale na rozdíl ode mne pracuje pro jednu nadnárodní korporaci. Korporace má ve zvyku čas od času pořádat okázalé akce pro zaměstnance a tedy se rozhodla, že pro utužení kolektivu, team building a vůbec, bude nejlepší věc maškarní bál. Tedy zaměstnanci naklusali povinně v kostýmech k řízenému veselí, stejně jako můj kamarád, který na tohle zrovna moc není. V tomhle se celkem lišíme, já bych osobně podobnou příležitost k ostudě nevynechal, ale prostě každý to máme posazené jinak. Nicméně dorazil v nějakém podivném kostýmu z půjčovny, sebral ze stolu nealko a vyčkával, až mu vyprší doba kolektivní legrace a bude se moct vrátit domů k rodině. Protože se docela nudil, pozoroval kostýmy spolupracovníků. Většinu z nich dokázal identifikovat, nebo alespoň odhadnout, až ho zaujal jeden jeho kolega, se kterým si moc nevěděl rady. Kolega přišel v županu, trenýrkách a teniskách - kamarád dumal nad tím, zda přišel jako Charlie Sheen, nebo Big Lebowsky - ale to v zápětí zavrhnul, protože kolega na sobe neměl žádné tričko. Nakonec mu zvědavost nedala a šel se tedy zeptat, jakou že to postavu vlastně kolega představuje. Tedy na dotaz, co je to vlastně za masku, župan zakoulel očima a odpověděl, že samozřejmě Loki.

To mojeho kamaráda znejistilo ještě o trochu víc, nicméně řekl, že zpodobnění severského mytologického božstva v županu a trenýrkách je docela netradiční, načež župan naštvaně praštil s pivem o stůl, zařval na kamaráda "Locki Balboa, kleténe!" a nasupeně oddusal pryč.

Kamarádovi z toho sice bylo všelijak, ale jakkoliv to bylo hnusné, já jsem se tlemil ještě po zbytek jízdy.

Nicméně, připomnělo mi to zážitek z minulého léta.

V té době jsme se s Evou ještě velmi výrazně přátelili a tedy nebylo nic divného na tom, že jsme společně podnikali nějaké iracionální akce. Eva byla v té době prdlá tím vzácným způsobem, který mne fascinoval, nebyla ještě menežr a bylo to období zážitků, které se myslím hned tak nezopakují.

Tedy jednoho dne mi Eva řekla, zda bychom nejeli na ryby. V tu chvíli jsem docela zpozorněl, protože v tomto napohled nevinném prohlášení jsem mohl čekat opravdu cokoliv - od toho, že Eva dostala chuť na sushi, až po to, že nás oba přihlásila do tříměsíčního kurzu harpunování velryb v Norsku.

Namítl jsem, že ryby nejím, nedůvěřuji ze zásady nikomu, kdo dělá soustavně takovej kravál a vyjádřil jsem pochybnost v tom smyslu, zda se dá na místních sladkovodních rybách vůbec bezpečně jezdit. Dále jsem podotkl, že si nejsem vědom toho, zda má vůbec kapr nějakou mechanickou brzdu, a informoval jsem Evu o skutečnosti, že pokud nějakou rybu při řízení nabourám, nevztahuje se na to moje povinné ručení. Eva, která na podobné debaty byla zvyklá, kontrovala, že v Amazonii se už nestřílí tolik, jak informují média, a fakt, že tam jedeme pod kolonkou " živá návnada", je čistě jenom formalita a že piraně mají naprosto nezaslouženou pověst.

Řekl jsem tedy, že dobrá a o co přesně by mělo jít. Eva mi sdělila, že jí a tedy potažmo nás oba, jeden její kolega pozval na víkend pod stan na chytání ryb. Že zdědil nějakou neobyvatelnou chalupu v jižních Čechách, s chalupou zdědil i rybník a tedy že by ho rád otestoval. Namítl jsem, že proti víkendu pod stanem celkem nic nenamítám, nicméně ani jeden z Nás rybařit neumí a kromě toho nevlastníme ani žádné rybářské vybavení, tedy pokud se za něco takového nedá pokládat halapartna, nebo luk a šípy. Eva odvětila, že to není potřeba, protože Karel, jak se její kolega jmenoval, Nám veškeré vybavení zapůjčí a ukáže nám, jak se to dělá. Ještě dodala, že se jedná o rybaření sportovní a pokud by se nám nějakým nedopatřením snad podařilo nějakou rybu chytit, vrátíme jí zpět do vody a nejhorší tedy co ji čeká bude fakt, že si bude mít kam umístit piercing.

Tedy jsem souhlasil, jen mne ještě Eva upozornila, že Karel má poruchu řeči, tak abych s tím počítal a vyvaroval se případně něčeho netaktního, což jsem přislíbil.

Takže jsme se jednoho pátku sešli s Karlem a jeho slečnou, rozbalili stany, já jsem rozdělal oheň a Karel do Nás počal hustit rybářskou teorii. Bylo to trochu komplikovanější, alespoň z mého úhlu pohledu, protože Karel skutečně vadu řeči měl, namísto "r" používal "j", což ve mě chvílemi vyvolávalo lehký zmatek. Celkem v pohodě ještě bylo, když Kajel (tohle nijak nezlehčuji, tak se mi totiž skutečně představil) hovořil o tom, jak jyby dokážou být pořádně pjohnaní pajchanti, nebo používal rybářskou terminologii.

U některých věcí jako třeba pjuty, nebo pajuka, můj mozek ještě stíhal dosazovat správná písmena, nicméně když se Kajel rozhovořil o tom, jak byl plavat s jejnoky na Jivijéře, a jak to bylo čupj, přiznám se, že jsem se chvílema už docela ztrácel. Nicméně Kajel nás za večer seznámil se vším, co budeme následující den potřebovat, hodil rybářské pruty pod plachtu s tím, že je pozdě a půjdeme spát, protože jáno je na jybaření nejlepší.

Usoudili jsme tedy s Evou, že zalezeme do stanu a vyčkáme běhu věcí příštích.

Ráno mne vzbudil zvuk zipu z vedlejšího stanu, protože pokud spím někde venku, instinkty většinou automaticky přebírají rozhodnutí za mne a to bez ohledu na to, kolik můj organismus předchozí večer absolvoval alkoholických špumprnáglů. Eva ještě spala, já si užíval klidu ticha, když se náhle ozvalo:

"Kujvííííí. Ukjadli mi pjutýýýý!!!!"

Z toho jsem pochopil, že Karlovi někdo zcizil během noci polovinu rybářské výbavy, což se následně potvrdilo jako pravdivé. Karel byl pochopitelně hodně naštvaný, nicméně prohlásil, že má nějaké náhjadní pjuty v bajáku, že pro ně zajede, protože přeci nepjojebeme zbůhdajma celej víkend.

Protože byl muž činu, skutečně se za půl hodiny vrátil s náhradníma rybářskýma prutama, rozdal nám je a řekl, že nám ukáže, jak se to má dělat.

Tedy se rozkročil, že nahodí, napřáhl se, a na první švihnutí sestřelil ze vzduchu racka.

Nebudu Vás už dále unavovat, jen se omezím na sdělení, že racek, který měl tu smůlu a zrovna letěl okolo bylo to jediné, co se našemu kolektivu podařilo za ten víkend ulovit, když nepočítám to, že Eva vyhmátla pár neopatrných lesních jahod.

Poslání z dnešního článku je asi jediné, jak jsem zmínil už v úvodu. Svět je prostě značně nejisté místo a i když máte v arzenálu záložní řešení, není vůbec jisté, že Vám to bude něco platné.

Zákonitosti létajícího skla

4. listopadu 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Když jsem si dnes ověřoval téma dnešního článku, musel jsem konstatovat, že policejní cenzura funguje skvěle a nikde jsem o incidentech, o kterých chci dnes napsat, nenalezl ani zmínku.

Ale abych byl konkrétnější.

Faktem je, že asi málo co potěší víc, než neštěstí bližního a jakkoliv z toho pak můžete mít morální kocovinu, většinou jste rádi, že se podobná věc stala jemu a ne Vám. Tohle myslím platí absolutně v případě, že se jedná o úraz, nebo dokonce o úraz pracovní. Je pravdou, že se někdy jedná o naprosto nepředpokládané situace, a i když se reakce aktérů zdá zpětně poněkud podivná, otázka zní - jak bychom se asi zachovali my, být na jejich místě.

Z minulých příspěvků je asi zřejmé, že s tématem katastrof už jsem do jisté míry obeznámen, a tedy mne nijak nepřekvapil fakt, že se podobná věc stala. To, čím jsem byl překvapen bylo, komu se taková věc může přihodit, protože u tohoto známého bych něco podobného nikdy nepředpokládal.

Tedy jednoho dne jsem kvůli jedné akci potřeboval doutnákovou mušketu. Akce jsem se zúčastnit chtěl, protože mne pozvali známí z Ostravy, chyběl jim člověk do počtu a tedy ani jedna ze stran nechtěla propást záminku k nějaké společenské ostudě. Zavolal jsem tedy známému, zda bych si mušketu směl vypůjčit, s příslibem, že mu ji vrátím samozřejmě vyčištěnou a bez jediného škrábnutí.

Je mi jasné, že se pozastavíte nad tím, jak je možné, že takovou věc každodenní potřeby, jako je černoprachová pěchotní mušketa nemám ve svém inventáři - ale na svoji obhajobu musím říct, že Třicetiletá válka mne nebaví a tedy jsem se pořádně tímhle směrem nikdy pořádně nevydal. Každopádně bylo mi jasné co žádám (protože zbraně - a to ty šermířské nevyjímaje - se zásadně nepůjčují) a kdybych onoho kamaráda neznal skutečně dlouhá léta, nejspíše bych se setkal s odmítnutím. Nicméně kamarád na telefonu odvětil, že to není problém, ať se pro ni zastavím, protože je momentálně doma na nemocenské. Tedy jsem sedl do auta a vyrazil za ním za Prahu.

Můj kamarád je vyjímečný hned v několika ohledech. Kromě toho, že je to šermíř a cvok, je poměrně dost těžko přehlédnutelný. Měří něco přes dva metry, jsou to v zásadě dva metráky svalů a díky svojí vizáži by i šéf Hells Angels dal dva přední zuby za to, kdyby se tento můj kamarád rozhodl podat k nim přihlášku. Kromě toho, že je to šermíř, ještě jako koníček provozuje MMA, zúčastňuje se takových věcí jako survival víkend a povoláním je policista. Zkoušel se dostat dokonce do URNA, nicméně tam ho nevzali, nejspíše proto, že by asi bylo poměrně snadné se do něj strefit. Nicméně nezahořkl a je teď napůl úvazku u nějakého oddílu těžkooděnců, který má sloužit k potlačování demonstrací. Mluvím o tom proto, že pokud je někdo připravený čelit konfrontaci a nebezpečí, je to právě on - a nebo jsem o tom až donedávna byl přesvědčen.

Takže jsem zazvonil u jeho dveří a čekal, než mi přijde otevřít. Trvalo to až nepřiměřeně dlouho, a když otevřel, docela jsem se vyděsil. Na nemocenské totiž byl zjevně proto, že jeho obličej byl prakticky jedna černofialová podlitina, čelo a nos měl olepené náplastmi a namazané takovým tím zeleným blivajzem - prostě vypadal jako někdo, kdo se pokusil zaútočit na demoliční kouli, obličejem napřed. Pozval mne dál, udělal kafe a vymotal mušketu z deky - a zatímco tohle dělal, samozřejmě jsem se ptal, jak se tohle proboha mohlo přihodit. Následně mi vylíčil celý den a kdybych živý důkaz neměl před sebou, byl bych přesvědčený, že se jedná o nějaký hodně nepovedený vtip.

Tedy začalo to ráno tím, že mého kamaráda zavolali na Žižkov k nějakému podezřelému zápachu. Přijeli tedy na místo, podle nosu poznali celkem zřetelně, že se zřejmě jedná o nějaké úmrtí a vyrazili dveře. Tam skutečně našli nějakou zemřelou starou paní v křesle, což je sice smutné, ale takové věci se prostě stávají. Zavolali tedy pro někoho, kdo odveze tělo, neshledali nic, co by ukazovalo na něco jiného, než přirozené úmrtí a vyřizovali formality. Maníci s černým pytlem přijeli a po několika manévrech mrtvé tělo zabalili. Protože paní byla dost při těle i po smrti, rozhodli se ji naložit na nosítka, ale také ji připoutat a použít kolečka, aby jim tělo z nosítek neuniklo. V domě nebyl žádný výtah a tedy chlapci se rozhodli použít schody. Kamarád šel tedy před nimi, aby jim zajistil volný průchod - když se nosítka náhle jednomu z maníků sesmekla, nosítka poskočila, a přední kolečka se složila. Stačil ještě zahulákat na výstrahu a už se nosítka jala mojeho kamaráda ze schodů pronásledovat. Byla to scéna jako z Inadiana Jonese a jakkoliv byla celá situace tragická, mělo to nepochybně i filmový podtext. Kamarád prchal schodištěm, za ním se řítila naložená nosítka, všichni křičeli - prostě zajímavě strávené dopoledne. Na poslední chvíli se kamarádovi podařilo zahnout na schodech trikem, jakým používá při svých akcích Batman, vozík s nákladem však pokračoval dál, proletěl oknem mezipatra a přistál na střeše garáže na protějším dvorku. Kamarád byl rád, že se vyhnul probodnutí naloženým vozíkem, nakonec nosítka ze střechy nějak dostali a on se vrátil na stanici vyplnit papíry.

Odpoledne toho dne měl hlídku - tedy zevloval v policejním autě a čekal, zda se bude někde něco dít, aby se případně mohli s kolegou do celé akce aktivně zapojit. Nečekali dlouho, za chvíli se skutečně ozvalo rádio, že městem jede nějaký maniak v BMW a podle toho jak jede rychle a nebezpečně, je buď opilý, nebo pod vlivem drog. Vyrazili tedy stíhat s ostatní policií delikventa, a za chvíli ho skutečně měli na dohled. Nastala honička jako z éry CI5, pneumatiky kvílely, sirény houkaly, prostě akční scéna jako z televize. Po nějaké chvíli napadlo kamarádova kolegu, který řídil, že by do bavoráka mohli ťuknout a tím se pokusit ukončit tuhle šílenou honičku dřív, než někdo přijde k nějaké úhoně. Protože byl muž činu, udělal jak řekl, BMW se nárazem roztočilo jako zhulený derviš, podseklo nějaké lešení a s ránou se zastavilo o budovu, kterou se momentálně někdo snažil opravovat. Bohužel, policejní auto podrazilo i zbytek lešení, které se na něj s rachotem sesypalo a skoro pohřbilo mojeho kamaráda i s kolegou, pod vrstvou trubek. Řidič BMW měl nejspíš v žilce něco na bázi raketového paliva, protože vskočil ven a zdrhnul směrem k lesu, kde byl později dostižen jinou hlídkou. Nicméně - jakkoliv to vypadalo ošklivě, když hasiči odstranili lešení a vystříhali pokroucené plechy, kamarád i jeho kolega vylezli z auta naprosto nezraněni, pokud pominu pár modřin, které utrpěli při nárazu. Byl to skoro zázrak, protože se zřejmě nestane každý den, aby se na vás sesypala půlka Třineckých železáren a odkráčeli byste následně domů po svých.

Kamarád usoudil, že ten den už bylo nebezpečí dost, a tedy se rozhodl přijít na jiné myšlenky. Sbalil se tedy a šel na šermířský trénink. Jak asi tušíte, že kdo má být zastřelen ten se neutopí a tedy když se objevil v tělocvičně, jeho šermířský kolega projevil nadšení, že přišel konečně někdo, kdo nemá strach. Dále ho seznámil s tím, že si koupil nový kropáč a tedy že si postaví souboj na štíty, kdy tuhle věc může použít. Kropáč je taková ostnatá koule na tyči, vypadá to docela nebezpečně a také to nebezpečné docela je. Kamarád moc nadšený nebyl, nicméně souhlasil a tedy začali nacvičovat. Jsou prostě dny, kdy by člověk vůbec neměl vstávat z postele a takový kamarádův den byl právě tento. Tedy zhruba po pátém úderu kropáčem se koule odtrhla od rukojeti a pokračovala v plné rychlosti na kamarádovu hlavu. Naštěstí zafungovaly reflexy, na poslední chvíli odrazil ostnatou kouli štítem, ta proletěla tělocvičnou a zasekla se do parket. Majitel kropáče, který byl v tu chvíli vyděšený ještě o něco více, než kamarád přispěchal z omluvou, která samozřejmě byla akceptována, protože se zjevně jednalo o nějakou výrobní vadu. Omlouval se neustále a nabídl jako kompenzaci pivo a panáka po tréninku v blízké hospodě. Kamarád to s radostí akceptoval, protože po takovém dnu panáka potřebuje prostě každý. Zbytek tréninku se už obešel bez incidentu, tedy se sebrali, že půjdou na toho panáka. Kamarádovi se ulevilo, že už den končí, vzal bezelstně za kliku hospodských dveří, otevřel je, přiletěl popelník a kamarád se probral až v nemocnici.

Bohužel dodnes netuší o co šlo, a zřejmě se v balistické dráze vrženého skleněného masívu ocitnul naprosto náhodou, když si nějaká místní omladina vyřizovala svoje spory, nicméně z celé věci vyplývá jednoznačně jedna jediná věc.

Měli byste dát na znamení, protože když je budete ignorovat, někde na vás určitě číhá popelník a je mu úplně jedno, že jste momentálně nekuřák.