Říjen 2015

Irelevance bajkových archetypů

28. října 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Pokud se zeptáte deseti různých lidí, kterého známého tvora považují za nejzákeřnějšího, zpravidla dostanete deset různých odpovědí. A když k tomu, ještě budete specifikovat, že se jedná navíc o zvíře, nejspíš to dopadne úplně stejně, protože jsou sice něco jako archetypy, ale osobní zkušenost většinou bývá k nezaplacení.

Spousta lidí si dala spoustu práce se psaním bajek, kde se dozvíte něco ošklivého o hadech, štírech, liškách, nebo podobné žouželi, nebo pokud jste založeni více prakticky, nejspíš vám vyvstane na mysli něco v podobě klíštěte, nebo vosy. Jeden živočich je však opomíjen neprávem, i když jeho škodolibost a zákeřná taktika, uplatňovaná vůči lidem téměř hraničí s virtuozitou, a kdyby bylo možné podpásovky převést na lidské poměry, byl by ve zvířecí říši významem nejspíše někdo, jako Steve Jobs.

Zatímco, když Vás sekne kočka, nebo trkne los, většinou k tomu má nějaký důvod, kdežto tenhle tvor naprosto klame tělem, protože zrovna od něj by nějakou zákeřnost člověk zrovna neočekával.

Ale jak jsem k tomuto poznání přišel.

V létě jsme měli šermířské soustředění, které se pořádalo na chatě jednoho člena skupiny. Chata je na odlehlém místě a patří k ní také poměrně rozlehlý pozemek, přišlo nám to jako ideální místo pro pořádání něčeho takového, jako je systematicky se navzájem ohrožovat celou řadou chladných zbraní. Tedy přijeli jsme, rozbalili stany a začali rokovat o průběhu soustředění. Majitel chaty se ještě krátce zmínil o tom, že s námi bude sdílet společné prostory ještě jeden predátor a sice Máň, tak abychom dávali pozor a nějakým nedopatřením ho například nezašlápli. Máň byla suchozemská želva, která byla veliká zhruba jako kolo od tatrovky a těžká jako litinová kamna a jediný způsob jak jí ublížit, by bylo zalít jí do betonu, což v průběhu soustředění postupně zatoužili udělat všichni členové skupiny.

Máň získal svoje jméno tak, že když to ještě nebyl samohybný bunkr, předpokládalo se, že je holka a tedy Máňa, nicméně postupem času se přišlo na to, že tomu tak není , a bylo tedy třeba radikálně pozměnit jméno, aby z toho Máň neměl nějaké psychické újmy. To se zřetelně zrovna nepovedlo, nicméně nám bylo řečeno, že si ho nemusíme všímat, že si bude capat po pozemku, baštit co najde a nijak nás nebude obtěžovat.

Máň byl očividně jiného názoru.

Když jsme vstoupili na pozemek, vytáhl hlavu co nejvýš to šlo, a velmi zkoumavě nás pozoroval, takže to trochu vypadalo, jako když si periskopem naměřuje svojí budoucí oběť německá ponorka U-boat. Trvalo to nějakou chvíli, a pak nejspíš dospěl k závěru, že se mu nelíbíme ani trochu a rozhodl se, že nám to dá během následujících třech dnů pořádně sežrat.

V tu chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, což se zpětně ukázalo jako chyba. Máň byl sice želva, ale taky pěkná svině, měl to zřetelně dobře promyšlené a začal realizovat svoje diverzní akce. První věc, kterou udělal, bylo to, že si počkal, až postavíme stany, a zmizíme podle plánu soustředění pryč. Pak vlezl do stanu kamarádky, otevřel jí krosnu a prokousnul jí láhev s mlékem. Pak zase odpajdal pryč, takže když po pár hodinách kombinace vedro a mléko uprostřed oblečení udělalo svoje, mohl si udělat první z celé řady pomyslných zářezů. Stanům vůbec věnoval pozornost, podařilo se mu celkem běžně vytrhávat kolíky ze země a dokonce jeden stan uprostřed noci zbourat. Šermíři bývají cvičení sice na různé věci, ale málokdy počítají s tím, že se jim uprostřed spánku na hlavu zřítí strop.

Další jeho poměrně oblíbenou činností bylo, že si počkal, až někdo bude muset na záchod, pak si lehl před dveře, zatáhl hlavu a končetiny a číhal. Nevím, jestli jste někdy zakopli o želvu, ale ta mrcha má pěkně ostré hrany, takže se Máňovi nezřídka podařilo překvapeného člověka sestřelit na podlahu. To jsme poznali podle toho, že jsme slyšeli ránu jako hrom a následně pak nadávky - nicméně tohle se mu dařilo docela pravidelně, protože když jde člověk ze záchoda, číhající želvu zpravidla neřeší.

Máň nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby nás ohrožoval - mezi jeho oblíbené činnosti například patřilo, že se potichu přiblížil zezadu a hryznul někoho do paty. Želvy, když o to stojí dokážou být tišší, než nadržený panter a že takový kousanec pořádně bolí, o tom není třeba se zmiňovat. Také nějakým způsobem vždycky věděl, kdy je na stole nejvíc skla, nebo věcí, které se dají rozlít, nebo převrátit, pak do stolu drcnul a kdyby se želva dovedla zlomyslně pochechtávat nahlas, Máňův výraz by tomu patrně odpovídal.

Poslední kapkou byl však želví pokus nás vydeptat psychologickou válkou. Máň si počkal, až všichni usnou, pak na sebe vzal kovovou židli a začal jí před sebou sunout po betonu. Byl to neskutečný kravál, vůbec jsem nevěděl, že tlačený nábytek je schopen takových zvuků o takové intenzitě. Nakonec vždycky někdo vyměknul, a židli z Máně odstranil - jen proto, aby se celá situace tak třikrát za noc opakovala. Tohle želvákovi procházelo dvě dlouhé noci, načež když to zkoušel i tu třetí, vyletěl ze stanu majitel objektu, řval, že se už nenechá šikanovat nějakou debilní želvou, vrhnul se na Máně a otočil ho na záda. Máň z toho byl docela vyrvanej, očividně podobnou protiakci nečekal a tu noc už sólo na zahradní nábytek neprovozoval.

Následující den se želvák tvářil, že se žádná z událostí nikdy nestala a ostentativně nás ignoroval, takže zbytek soustředění už proběhl beze ztrát.

Poslání z dnešního článku je asi zřejmé: nevěřte bajkám, protože želvy jsou pěkně zákeřné bestie a celou dobu to na nás všechny jenom hrajou.

Paradigma Garfieldovského pondělka

21. října 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Asi bych se shodl s většinou z Vás, že pondělí bývá ten nejhorší den z celého týdne. Pokud se něco děje v pondělí, zpravidla to nebývá nikdy nic dobrého, své o tom ví i kocour Garfield, a určitě není náhodou, že během pondělka se většinou lidé rozhodnou radikálně dát svému životu nový směr.

Tohle pondělí nebylo vyjímkou a jako obvykle to začalo už od božího rána, které mi spolehlivě stihlo otrávit celý den. Tedy ne, že by se dělo něco až tak neobvyklého. Na pondělí jsem si naplánoval nějaké papírováni, protože to mne na mojí práci baví ze všeho nejméně a to do takové míry, že mne to nebaví vůbec. Takže jsem s povzdechem začal tahat šanony, vyplňovat různé formuláře a statistiky, když mi do toho přišel email od Evy. Docela mne to překvapilo, protože jsem celou věc považoval za uzavřenou, a tedy jsem tak nějak předpokládal, že půjde něco technického - jako například, kdy se staví pro zbytek svých věcí. Nicméně mne Eva v emailu informovala, že už je sice v Čechách, nicméně na mne nebude mít čas až do konce listopadu - a to bylo vše. Celkem užitečně mi to otrávilo zbytek dne, protože ať jsem si představoval cokoliv, tohle jsem moc nepochopil a popravdě nad obsahem sdělení vlastně dumám doteď.

Dlužno ocenit Evinu důslednost, protože si skutečně od srpna čas neudělala, takže rozhodně neplácá do větru a tedy jejím prohlášením se dá přisoudit jistá váha. Každopádně jsem pocítil potřebu přijít na trochu jiné myšlenky, než jsou záhadné vzkazy a statistická agenda, a řekl jsem si, že se podívám na nějaké zprávy.

Víte, já zprávy moc nesleduji. Většinou se stejně nedočtu nic, co by mne nějak potěšilo a na to, abych se cítil otráveně, mi bohatě postačuje reklama v televizi. V tomhle případě jsem ovšem nestačil zírat, protože mi přišlo, že nejspíš bydlím v jiném vesmíru, než všichni ostatní.

Takže co jsem se během dopoledne všechno dozvěděl.

Tak předně Andělína má zaděláno na průser poněkud většího kalibru, a trochu už to nestíhá cenzurovat. Osobně si nemyslím, že tohle všechno pořádá z dobroty duše, či naivity, protože tak pitomej, nemůže být prostě nikdo. Pokud byl záměr celou zemi sjednotit, tak klobouk dolů, protože to rozhodně vzala za správný konec. Četl jsem hodně úvah na téma nalákání elit z třetího světa do Evropy - což se tedy rozhodně povedlo - nicméně s tím importem inteligence to nebude zase až tak slavné, protože mám dojem, že to v drtivé většině jsou chytřejší i kvasinky.

Nechci celou věc nijak bagatelizovat, ale mám silný dojem, že v tomto případě jde o prostý zákon akce a reakce a zejména reakce na sebe patrně nenechá dlouho čekat. Jedinou otázkou v tomto případě zůstává, zda ne jestli - ale kdy se bude ozývat palba z obou stran hranice, protože silně pochybuji, že k podobným "přehmatům" nebude docházet i v budoucnu. Poslední kapkou do emigrantského kýblu splašek byl tento článek, po kterém se mi udělalo natolik nevolno, že mi vydrželo papírování, jako ta lepší alternativa, další hodinu a půl.

Když jsem se poněkud zotavil a našel odvahu na další zprávy, přihrál mi kolega následující článek. Myslím, že paní z Anglie určitě nebude nominována na matku roku a bohužel je živým důkazem toho, že důsledná ideologie vám dokáže vypatlat mozek důkladněji, než vykouření půl kila hašiše.

Poněkud otřesen jsem se vrhnul na domácí zprávy a moje důvěra ve státní aparát obdržela další torpédo, do mého již tak málo valného mínění ohledně justice a zákonodárců. Nejprve jsem se dozvěděl, že se Ministerstvo financí rozhodlo potrestat i vozíčkáře, protože mají podle všeho peněz na rozhazování a kdyby tak neučinilo, chudáci z neZiskovek by mohli psychicky strádat. Následně jsem se dozvěděl, že když někomu něco rozmlátíte na kaši, je to v podstatě v poho a nejenom, že se Vám nic nestane, ale v případě, že jste cikán, nebo afričan, patrně za to v budoucnosti ještě obdržíte i Řád Bílého lva. Ale co mne naprosto dorazilo, byl závěr policejních profesionálů ohledně tohoto případu. Nevím, byl bych docela rád, aby si napříště dělali prdel z plastelíny a ne ze mě, protože tohle už mi přišlo hodně přes čáru. Sice jsem o podobně rafinovaných sebevraždách už slyšel, ale vždy se jednalo o velmi rafinované sebevraždy z řad romské komunity a většinou se také nalezl očitý svědek, kterému se cikán na jeho nůž, naprosto bez příčiny, několikrát a opakovaně vrhnul sám.

Pondělky prostě nestojí za nic a myslím, že zprávy, které mne ten den potkaly tomuto duchu plně odpovídají. Jediné, co jsem shledal ten den alespoň trochu zajímavým byl tento článek, ale to nechám na laskavém čtenáři, aby si utvořil svůj úsudek sám.

Tak příště snad o něčem veselejším.

Úskalí domácí kuchyně

14. října 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Existují lidé, kteří prožijí celý svůj život bez toho, aniž by se jim stalo něco dramatického, a mezi jejich největší životní dobrodružství se dá počítat například zakoupení měsíční jízdenky. Pak je ovšem druhý druh lidí, kteří nemohou ani přejít z chodníku na chodník, aniž by se to obešlo bez nějaké opičárny, nebo bez toho, aby na ně začal mluvit hořící keř. Ten první druh populace považuji za podstatně šťastnější, i když objektivně vzato, ten druhý princip ve Vás obvykle vyvolá instinkty, které jsou obvykle přisuzovány pouze Rytířům Jedi. Ať se mi to zamlouvá, nebo ne, bohužel bych řekl, že patřím k té druhé straně, a i když dekorační formu světelného meče vlastním, nepovažuji to za úplně spravedlivé.

Ale abych se pokusil dát této abstraktní teorii nějaký konkrétní rámec.

V místě mého starého bydliště jsem měl jednu kamarádku. Bydlela kousek ode mne, a i když byla o něco starší, vždycky jsme si skvěle rozuměli. Protože měla (a doposud má) podobné sklony jako já vymýšlet, či akceptovat naprosto praštěné nápady - a také je následně realizovat. Užili jsme si tak spoustu legrace a ostudy, která by nejspíš optikou dnešní doby nebyla příliš legální. V každém případě jsme čas od času pořádali společně nějaké komplikované hry pro naše známé, a v jejím případě i výlety, což se přiznám, že já osobně moc nejsem. Součástí těchto akcí bylo i něco dobrého k jídlu, v čemž jsme se stali rivaly v dobrém slova smyslu. Zatímco moje maličkost byla prokazatelně lepší ve věcech jako jsou utopenci, či nějaké minutky, její doménou byla klasická kuchyně, před kterou se skláním v uctivé pokloně dodnes. S pánví mi to prostě vždycky šlo dobře (zejména na svůj forhend jsem patřičně hrdý), nicméně pokud došlo na cokoliv, co bylo třeba obrábět déle jak dvě hodiny, chyběl mi na to potřebný um. Doba se však pohnula, já se přestěhoval pryč a ona také, a to konkrétně za svým přítelem do Kladna.

Tedy jednoho dne jsem svojí známé zavolal, že jeden klient z Kladna si vyžádal mých služeb a tedy, že bychom se mohli sejít někde na kafe. Známá reagovala s nadšením a navrhla mi, že by mohla udělat i oběd, načež jsem reagoval nadšeně zase já. Kamarádka je účetní na volné noze, je pánem svého času a tedy jsem vyrazil o něco dříve, abych sice přijel za klientem včas, ale přitom aby bylo dost času na společenské kratochvíle.

Dorazil jsem tedy do jejího domku krátce před dvanáctou, byl vpuštěn dovnitř, vyobjímán, bylo mi sděleno, že už se to vaří a že to bude segedín. Ani proti jedné věci jsem naprosto nic nenamítal, následoval bezelstně svoji známou do kuchyně, s tím, že než se to udělá, dáme si zatím kafe.

Známá šla nahodit rychlovarnou konvici, ale mne zaujal tlakový hrnec na sporáku, ze kterého jsem měl nevím proč divný pocit. Známá moje zaváhání zaznamenala a dotázala se, co že se mi nelíbí. Vrhnul jsem na syčící hrnec podezřívavý pohled a dotázal se, zda takové věci dělat má. Známá se smíchem řekla, že to je naprosto normální a copak, že se mi konkrétně nezdá. Odvětil jsem, že pokud domácí spotřebiče začnou na moji přítomnost reagovat jako podrážděná kobra, mám sklon k jisté nervozitě, a že Promyku mungo jsem si dnes nechal v druhé bundě. Známá mi řekla, že se nemusím ničeho bát, papiňák že je fungl nový a tedy nemusím mít žádné obavy.

Tedy jsme si sedli v kuchyni, dali si kafe a klábosili, zatímco já po očku papiňák pozoroval. Po chvíli jsme se zabrali do hovoru, já jsem následně sporák i hrnec pustil z hlavy - když po chvíli mi nějaký hlas v hlavě naservíroval, že je něco špatně. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, skočil jsem po známé a srazil jí ze židle na podlahu, aniž bych se obtěžoval nějakým vysvětlením.

Papiňák totiž syčet přestal, následně se ozval zvuk, který zněl zhruba tak, jako když ruský výsadkář odtrhne pojistku z granátu a pak - vybouchnul.

Byla to rána jako z děla, poklice papiňáku proletěla oknem přes plot, kde omráčila sousedovu kozu, po celé kuchyni se zvedlo tornádo, které po nás házelo zelí, kusy masa a cibuli, takže jsem si dokázal velice konkrétně představit, jak se asi cítí neonka, kterou někdo spláchnul do záchodu.

Poté, když se vepřový malström prohnal celou kuchyní, ohodil kompletně stěny i strop, jsem zkonstatoval, že už je po výbuchu a snad už další exploze nehrozí. Následně jsem obvinil známou, že mi zatajila, že se v létě nechala naverbovat k hnutí Tálibán, a počal si vytírat zelí z očí.

Víte - ze šermířské praxe jsem zvyklý na ledacos. Stříleli po mne šípy, vrhali kopí i balvany, pálili po nás z moždíře, a v případě jednoho natáčení na nás dokonce útočil tank. Ale aby po mě šel papiňák, to byla novinka i pro mne.

Vstali jsme z podlahy, zatímco ze stropu poklidně odkapával segedín, takže se to v jistém smyslu podobalo krápníkové jeskyni, a já si obhlédl svůj exteriér. Byl jsem kompletně ohozený od bot až po vlasy, smrděl jsem jako láhev od okurek a tedy mi bylo jasné, že asi dnes ke klientovi už nedorazím. Zavolal jsem tedy, že jsem měl nehodu, ale jsem v pořádku a domluvil si jiný termín. Moc na výběr jsem popravdě neměl - on samotný fakt, že během služební cesty vedle vás vybuchnul kastrol s gulášem, asi těžko někomu vysvětlíte.

Nicméně za pomoci kamarádky jsem ze sebe odstranil většinu zelí, na zbytek dne si vzal volno a vyrazil k domovu, zatímco známá vyrazila k sousedovi poskytnout koze první pomoc.

Zhruba za týden, mi opět volala ona známá, zda nemám cestu do Kladna. Odvětil jsem, že ano, protože jednak můj telefonát slyšela a potom jsem byl také zvědavý, s čím na mne vyrukuje. Kamarádka projevila nadšení a řekla, že tentokrát mne skutečně nejen pozve na oběd, ale hodlá mne i nakrmit. Trochu jsem váhal, ale když mi sdělila, že udělá speciálně pro mne Gumbo, nemohl jsem než souhlasit, protože k něčemu takovému se nedostanu rozhodně každý den.

Pokud to neznáte, Gumbo je takový trochu víc ambiciózní Eintopf, a když vychytáte složení a ingredience, odpálí vás to během jediné lžíce sedm pater do kulinářského nebe. K tomu je ovšem potřeba netrvat dogmaticky na receptuře, ale sem tam něco vynechat, něco přidat a doladit - prostě je to alchymie na takové úrovni, že by i magistr Edward Kelley po přečtení receptury sbalil fidlátka, a s brekem se vrátil zpátky do Anglie. Tedy jsem se rozhodl, že rozhodně přijedu.

Chyba.

Protože mají situace sklon se opakovat, opět jsem při příchodu do kuchyně uviděl na sporáku papiňák, který na mne výhružně syčel a já se tedy známé dotázal, zda tohle myslí vážně a zda se rozhodla tu sousedovic kozu doopravdy přizabít. Známá mne ujistila, že tohle je robustní hrnec z minulého století, že v něm vařila léta a nikdy se nic podobného nestalo a tedy že žádné nebezpečí nehrozí. Položila následně řečnickou otázku, jaká je asi šance, že tlakový hrnec vybuchne hned dvakrát za sebou. Uznal jsem, že tahle možnost je na hranici statistické chyby, vzal si kafe, usedl za stůl, nicméně jsem papiňák po očku stejně sledoval.

Asi to pro Vás bude překvapení - ale za pár minut se papiňák odmlčel, já opět vycítil, že se něco chystá, stačil jsem jen zařvat "Tálibán" a vrhnul jsem se pod stůl. Známé to docvaklo jen o půl vteřiny později, švihla sebou vedle mne, a už se také kryla za poraženou židlí.

Tlakový hrnec ještě dvakrát zafuněl, což jsem pochopil jako ekvivalent toho, když býk v aréně hrábne kopytem a chystá se zaútočit. Tlakový hrnec udělal totéž, roztočil tu vrchní část podobně jako to dělá kulomet v bombardéru F-14 a zasypal nás palbou vařících ingrediencí.

Nikdy jsem netušil, jakou průraznost může mít letící kus krevety, nebo kulička pepře - ale myslím, že si to rozhodně nezadá s legendárním knihomolem ráže .44. Tedy krčili jsme se pod stolem, kryli se za převráceným nábytkem a bavili se tím, že jsme odhadovali podle zvuku rozbitého skla a keramiky, který předmět z kuchyně byl momentálně zasažen.
Bubnová palba trvala předlouhých šest a půl minuty, než se papiňák emociálně vyčerpal, došla mu munice, odfoukal i zbytek páry a ztichnul. Asi mu prostě to Gumbo nějak nesedlo.

Dotázal jsem se tedy známé, zda uvažovala o tom, že by si namísto kuchyně pořídila protiletecký bunkr a prohlásil jsem, že se k jejímu domku příště přiblížím jen tehdy, pokud mi slíbí, že všechno, co vydává nějaké zvuky, nahází do hluboké jámy, zasype to nehašeným vápnem a zatíží dvoutunovou náhrobní deskou. Známá obhlédla rozstřílenou místnost, řekla, že to zváží a příště radši zajdeme někam na pizzu.

Ten den jsem ke klientovi nakonec dojel bez úhony a stejně si myslím, že se Kladeňačkou rád uvidím vždycky.

Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné. Pokud na Vás něco začne syčet, rozhodně se to s Vámi o jídlo nepodělí - a pokud ano, měli byste si raději místo kuchyně pořídit protiletecký kryt.

(Poznámka pod čarou - Knihomol ráže .44 je podle definice brouk který se dokáže požrat policí knih tak rychle, že se na druhé straně odrazí od zdi)

Dialektika přepravních předpokladů

7. října 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Nevím, zda se od léta nezměnilo něco zásadního v přepravním řádu Pražských dopravních podniků, ale jisté náznaky této možnosti jsem zaznamenal ve čtvrtek, a to hned dvakrát za sebou.

Totiž - přiznám se, že jsem smluvní podmínky přepravy, které jsou vylepené uvnitř tramvaje, vlastně nikdy nečetl. Tedy - ne, že bych to alespoň jednou nezkusil. Nicméně po pár odstavcích jsem většinou dospěl k závěru, že sice dialogy jsou skvělé, ale zápletka poněkud fádní a tedy mi přišlo užitečnější po zbytek cesty koukat z okna. Také jsem letmo zaznamenal nějaké změny v interiéru tramvají, ale o tom ještě bude řeč níže. V tuto chvíli se pouze omezím na fakt, že poslední atrakcí pražské MHD jsou jednotlivé sedačky, které pro větší obveselení cestujících i řidičů někdo vymyslel sice z dřevěného, ale naprosto klouzavého materiálu. Je to docela paráda - a myslím si, že někteří řidiči už to mají docela v ruce - prostě pokud poklidně sedíte, čtete si a šofér se rozhodne vyseknout zatáčku, sice si čtete poklidně dál, ale v tu chvíli už sedíte zhruba o půl metru vedle na podlaze.

Tedy ve čtvrtek ráno jsme poklidně čekal na tramvaj, dumal nad tím, proč jsem to kafe pil a nenarval si ho rovnou do kapačky, zodpověděl dotaz zmatených japonců, kde že je vlastně zastávka číslo 22, když stojí na zastávce správného jména a nic takového tam není - prostě rutina.

Přijela tramvaj, otevřela dveře, načež se ozval řev, asi jako když se nešetrný lékař snaží vyšetřit prostatu Krakenovi. Z tramvaje se vyřítil hipster, kterému na krku visel revizor a zápolící dvojka se začala potácivě pohybovat kolonou stojících aut. Byl to docela zajímavý pohled, protože hipster měl sice sílu býka, který právě zjistil, že si jeho kůži přišla obhlédnout majitelka sado-maso salonu, ale revizor, byť byl o čepici menší, tohle zřetelně nedělal prvně a po nějaké chvíli dostrkal nadávajícího hipstera na chodník. No - popravdě, nejen dostrkal, ale i s ním švihnul o zastávku tramvaje, až jsem se skoro divil, že její plexisklová stěna vydržela. Držel ho docela drsně řvoucího hipstera pod krkem, který začínal zřetelně blednout, načež se přiřítil druhý revizor, namáčkli hipstera do rohu a sebrali mu iPod. Hipster učinil ještě několik pokusů o útěk, nicméně nepodařilo se, takže se začal dožadovat policie, mě přijela tramvaj, takže jak to nakonec dopadlo nevím.

Každopádně shodou okolností jsem potkal stejného revizora na zpáteční cestě. Po předložení jízdenky mi to nedalo a dotázal jsem se, kdy že bude další bitka, že jsem na to fanda, a kde bych na další mač mohl sehnat vstupenku. Očividně se mu můj komentář moc nezamlouval, ale neřekl nic a na další zastávce jsem bez úhony vypadnul z tramvaje.

Rozhodně se ale do toho přepravního řádu příště podívám, protože jsem nabyl dojmu, že v případě jízdy na černo dostanete nejen pokutu, ale jako přídavek k přestupku rovnou taky přes držku.

Druhá scénka, které jsem ten den měl být svědkem nastala zhruba v půl deváté večer, a jak o tom dumám jak chci, pořád vlastně nevím, co si o tom mám přesně myslet.

Jel jsem opět tramvají, protože byla domluvená hospoda a tedy jsem tam zamířil, abych měl taky nějaký společenský život. Sedím, čtu si, když tu zaznamenám, že tramvaj stojí v zastávce už nějak moc dlouho. Ozval se interní rozhlas, kde řidič pronesl "No to si snad děláte prdel.", kterážto poznámka ve mě vzbudila samozřejmě zvědavost. Zdvihl jsem tedy oči a uviděl jsem nějakého mladíka, který stál kousek ode mne a v náručí svíral akvárko. Akvárium bylo naplněné vodou tak do dvou třetin, za sklem byla vidět jedna větší ryba, která z otevřenou tlamou poulila oči na zářivky a pak ještě něco malého, co zmateně plavalo kolem stěn. V tu chvíli přidusal řidič tramvaje a požadoval po mladíkovi, aby on, ryby i akvárko okamžitě opustili přepravní prostor. Mladík se trochu zmateně dotázal, proč by to jako měl udělat, protože představa, že potáhne těžké akvárium pěšky se mu nezamlouvá ani trochu. Řidič prohlásil, že porušuje smluvní podmínky přepravy a že navíc zdržuje všechny ostatní pasažéry.

To mne skutečně zaujalo, a protože jsem huba nevymáchaná, dotázal jsem se řidiče, které že to vlastně předpisy porušuje, kdybych něco podobného v budoucnu musel řešit. Řidič zřetelně ofenzívu nečekal, nicméně statečně odvětil, že jde o porušení předpisu o přepravě zvířat. Na to jsem namítl, že pokud vím, tak by malá zvířata měla být převážena v nějakém přijatelném obalu. Než se stačil nadechnout jsem ještě dodal, že v tomto konkrétním případě se ryby nacházejí dokonce ve dvojobalu a tedy v tom po formální stránce neshledávám žádný problém. Řidič namítl, že tu jde hlavně o bezpečnost cestujících, načež jsem odvětil, že já osobně se útoku z akvária nebojím, jsem přesvědčený, že obě ryby v případě ohrožení přeperu a pokud je mi známo, tak náhubek a vodítko pro akvarijní rybky na trhu ještě nejsou. Mladík z akvárkem se mojí konverzací zřetelně bavil, stejně jako většina cestujících a tedy ještě dodal, že skutečně může garantovat to, že jeho rybičky skutečně po dobu jízdy žádného z pasažérů nenapadnou.

Řidič poté prohlásil, že je mu to jedno, ale pokud z akvária ukápne byť jen kapka, okamžitě volá poldy a odešel se věnovat zpět pilotáži tramvaje. Tenhle myšlenkový kotrmelec je mi dodnes záhadou, nicméně mladík, potěšený že nemusí jít pěšky, se dal se mnou do hovoru. Vysvětlil mi, že ta malá zmatená ryba je ježík a že je to naprosto úžasný tvor, a že ho zachránil na poslední chvíli od nějaké svojí známé.

Pokud to neznáte, jedná se o podobné druh, jako je japonská ryba fugu - tedy, když se poleká, nafoukne se a změní se technicky v něco, co vypadá jako hodně naštvaný golfový míček. Bohužel, bylo to to poslední, co mi stihl ze zvířecí říše sdělit, protože uražený řidič tramvaje začal předvádět své akrobatické umění. Tedy první zatáčkou sesmekl mladíka i z akváriem ze sedačky, ten začal poskakovat mezi sedačkou a místem pro kočárek, ve snaze znovunabýt ztracenou rovnováhu. Akvárko mu v tom rozhodně nepomáhalo, nicméně se snažil statečně udržet balanc a zatáčky a kodrcání tramvaje ho nutili podnikat naprosto šílený tanec. Protože měl plné ruce akvária, chvílema to vypadalo, jako když si v tramvaji udělal generálku Michael Flatley, který se z nějakého důvodu rozhodl doplnit irské tance o vsuvku ve stylu filmu Hledá se Nemo.

Pokud byl mladík s akvárkem vyděšený, jeho ježík byl nejspíš ještě víc, protože se rozhodl ukrýt v jediném temném místě které našel, což byla tlama té druhé ryby. Ihned poté mu doteklo, jak velikou pitomost udělal, takže se vyděsil ještě víc a nafouknul se - takže alespoň částečně ukojil řidičovu touhu po rybím náhubku. Naštěstí jsme dojeli na zastávku, kde jsem vystupoval - mladík zaregistroval, co se stalo, zaúpěl, vyskočil z tramvaje a pokusil se ježíka z druhé ryby nějak vypáčit, což se mu podle toho jak nadával nejspíš moc nedařilo. V tuhle chvíli jsem je opět ponechal svému osudu a na celou věc zapomněl.

Poslání z dnešního článku je snad jediné. Doba poněkud přitvrdila a pokud máte tendenci zachraňovat akvarijní ryby, měli byste si nejprve pořídit protiskluzový zadek.