Povídání o stěhování a Madlence

16. září 2015 v 12:00 |  Zápisník cholerika
O víkendu jsem byl pomáhat se stěhováním u jednoho kamaráda. Tedy, abych byl přesný - pomáhal jsem stěhovat jeho, nyní již exmanželku. Byl to docela divný pocit, protože je oba dva znám už dlouhá léta a kdybych si měl vsadit na pár, který spolu zestárne, byli by to právě oni. Nicméně nestalo se tak, ale připomnělo mi to téma, o kterém bych se chtěl dnes zmínit.

Stěhování není příjemné nikdy. Většinou Vás překvapí, co máte věcí , které jste nikdy v životě nepoužili, váš svět se po přechodnou dobu změní v minové pole hrnců, skleniček a tyčových mixérů, ale kde máte rychlovarnou konvici na kafe, nemáte ani tu nejmenší představu. Nemáte představu, ani kde máte to kafe, i kdybyste náhodou tu konvici našli, stejně najdete hrnky až úplně nakonec, protože jste je podle logiky celé věci zabalili mezi vánoční ozdoby a zimní kabáty, aby se při převozu nerozbily.

Lidé se stěhují z různých důvodů, ale potká to každého nejméně jednou za život, a tedy je potřeba v tom spatřovat určitá pozitiva. Nicméně důvody dokážou být natolik specifické, že by Vás v první fázi vůbec nenapadlo, že by se podobná věc mohla přihodit právě Vám. A přesně tenhle stav věcí se přihodil jedné mojí známé, o kterém bych dnes rád napsal.

Tady si dovolím malou odbočku, protože to s celým příběhem souvisí.

Poslední dobou se mi poměrně dost stává, že jsou mi předkládána k posouzení všelijaká čerstvě narozená, či vylíhnutá mláďata. Jde o celkem pestrou škálu, od novorozenců lidských, až po koťata a štěňata, nebo jak se stalo minulý týden, dokonce o čerstvě vylíhnuté tarantule. Popravdě řečeno, mám z toho celkem rozpačité pocity, nevím, co se v takových případech ode mne přesně očekává a proto se tomu snažím vyhnout, jak to jen je možné. Většinou si ještě vím rady s koťaty, nebo s něčím, co se ještě nedovede aktivně samo bránit - ale u novorozeňat člověčích moje rozpaky dosahují vrcholu, protože v miniverzi člověka, který leží přede mnou, opravdu nedokážu rozlišit jakoukoliv podobu s matkou, či otcem. Mimina mi prostě připadají všechna stejná, a kdybyste položili jedno konkrétní, mezi deset jiných, nedokázal bych ho nijak rozpoznat.

Tedy zavolala mi ona známá s tím, že jsme se už dlouho neviděli, že si pořídila štěně, že se jmenuje Madlenka a že ji rozhodně musím vidět. Madlenka, že je naprosto úžasná, že je to kříženec něčeho s něčím, ale neptejte se mne, co to znamenalo, protože můj vztah psím plemenům už jsem osvětlil v minulých příspěvcích.

Tohle mi bylo sděleno na jaře, nicméně ke své známé jsem se dostal až v parném létě, a tedy jsem předpokládal, že Madlenka do té doby vydržela ještě ve svém štěněčím stavu.

Vydržela.

Takže jedné soboty jsem bezelstně zazvonil na zvonek u chalupy mé známé, opět s rozpačitým pocitem a očekával obvyklou dávku klišé. Známá mne vpustila dovnitř, informovala mne o tom, že Madlenka zlobila a tak dostala na zadek, ale že když už jsem tu, tak že jí protentokrát odpustí.

Zavolala tedy "Madlenko" směrem do baráku a téměř ihned potom jsem se přistihl při úvaze, čím to asi bude, že stromy nejsou jako normálně tím zeleným nahoru, a že jsem mezi prvním a druhým krokem po dvorku, najednou nabral na gravitaci něco málo přes sto kilogramů. Při druhém ohledání jsem zjistil, že na mne stojí Madlenka s nadšeným výrazem v očích a já se snad asi poprvé v životě snažil tvářit tak nejméně chutně a výživně, jak bylo za daných okolností možné.

Madlenka byla naprosto nadšená z nové hračky, na jeden zátah mne olízla od krku až po čepici a můj mozek mne informoval o tom, že jsem měl lépe poslouchat tu známou, co mi říkala o tom křížení, protože jako nejpravděpodobnější možnost mi přišlo, že Madlenka je kříženec parního válce s medvědem grizzly.

Nevím, když někdo použije slova jako "štěně" a "Madlenka" v jedné větě, tak nějak očekáváte , že byste se spíš měli dívat pod nohy, abyste něco nedopatřením nezašlápli. To co rozhodně nečekáte je fakt, že se na Vás z chalupy vyřítí šavlozubý tygr. Nebudu předstírat, že jsem na něco velikosti Madlenky nebyl i při svojí výšce a hmotnosti připraven, protože na něco, jako Madlenka se technicky připravit nelze.
Madlenka ze mne následně sestoupila, já jsem vstal za pochechtávání mojí známé a dotázal jsem se, zda Madlenka tímhle způsobem vítá každého v okolí. Byl jsem ujištěn, že ano, že je to vážně ještě štěně, zatímco Madlenka přivlekla před nás něco, co jsem odhadl, že původně byl nosný sloup zahradního altánu, a položila to přede mne s výrazem naděje. Nejspíš si myslela, že si budeme házet podobně, jako to bývá na skotských hrách, načež jsem raději nijak nereagoval, protože na to, abych tu masu dřeva vůbec dostal do vzduchu bych potřeboval nejméně obléhací katapult.

Madlenka vykazovala všechny štěněcí atributy - byla nadšená, mazlivá, pitomá a zvědavá, ale prostě byla strašně velká, takže když se začala tulit, vypadalo to, že se s Vámi chce mazlit šestipatrový činžák. Navíc strašně milovala dvě věci - a to sice vodu a malé děti, což se oboje zpětně ukázalo jako problematické.

Tohle si zasluhuje trochu osvětlit.
Domek mojí známé se totiž nachází mezi dvěma rybníky. Ten spodní je používán jako chovná nádrž a místní rybářský spolek na něm každoročně pořádá závody v rybolovu, zatímco ten horní používají lidé ze širokého okolí jako neoficiální veřejné koupaliště. Jak už jsem zmínil, bylo léto a tedy oba rybníky byly docela frekventovaným místem.

Tehdy začali potíže, které nakonec vedli až ke zmíněnému stěhování.

Plot mojí známé měl jen dva metry, Madlenka byla zvídavá, takže občas utekla, aby zkoumala okolí. Občas se vrátila s kaprem, nebo sumcem v tlamě, což byl první problém, protože jsem si skoro jistý tím, že rozhodně neměla platný rybářský lístek. Přivazovat jí moc nemělo smysl, protože na světě neexistuje provaz, který by Madlenka nedokázala přetrhnout a když jí připoutali na řetěz, Madlenka prostě odešla s celou boční stěnou kůlny.

Druhý problém nastal v momentě, když potkala nějaké dítě a chtěla se s ním kamarádit. Děti reagovali v lepším případě řevem a útěkem, v horším případě řevem a naprostou strnulostí, protože jakkoliv jim rodiče cokoliv vysvětlovali, najednou zjistili na vlastní kůži, že příšery skutečně existují. Madlenka to nechápala, a stále se pokoušela s nějakými dětmi kamarádit, nicméně na mojí známou někdo podal stížnost a nahlásil celou věc policii. Policie naštěstí reagovala standardním způsobem, když z toho kouká nějaký potenciální průšvih a tedy nedělala nic. Nicméně stížností přibývalo, přestože Madlenka prokazatelně neudělala nikdy nic špatného. Jen byla prostě strašně veliká.

Osobně mne mrzí, že tohle období bylo docela krátké, protože je škoda každého trauma, které padne vedle, a kdyby Madlenka vydržela, odhaduji, že by v blízkém okresním městě byla dětská psychiatrie docela lukrativní byznys.

Daleko větší problémy nastaly v momentě, kdy se Madlenka vydávala prozkoumat koupaliště. Ve chvíli, kdy spatřila vřískající děti ve vodě, popadl ji ochranářský pud, získala pocit, že se topí a začala je z vody tahat na břeh.

Tohle celkem dovedu pochopit - představte si, že se cachtáte ve vodě a najednou se z lesa vyřítí medvěd, skočí po vás ve vodě, chytne Vás zezadu za krk a začne vás vláčet někam pryč. Tohle prostě pětiletému děcku těžko vysvětlíte, a myslím, že tohle nevysvětlíte ani jeho rodičům. Moje známá se snažila sdělit, že tohle má Madlenka prostě v genech a rozhodně nikomu ublížit nechce - ale nesetkala se naprosto z žádným pochopením, z poměrně jasných důvodů.

Protože Madlenčiny záchranářské akce se opakovaly, místní lidová fronta se semkla a když zjistili, že policie s tím nic dělat nebude, protože se Madlenky bojí, začali známé vyhrožovat. Začalo to příslibem místních myslivců, že jak uvidí Madlenku v lese, tak ji bez výstrahy zastřelí, pak známé nabídli, ať Madlenku nechá utratit na obecní náklady a končilo to jakousi nabídkou na nějakou ocelovou klec, se zpětnými háčky. Známá všemu odolávala, nicméně když se pak někdo z milých sousedů pokusil Madlenku otrávit, bylo na čase přehodnotit situaci.

Dopadlo to relativně dobře. Madlence se vypumpoval žaludek, známá se přestěhovala za svým přítelem někam na Moravu, kde podle všeho momentálně pěstují biokrávy a bioovce. Madlenka žije s nimi a jediný, koho dnes může vyděsit je sčítací komisař, ale to beru spíše jako riziko z povolání.

Poslání z dnešního článku je jediné - na velikosti záleží, ať se vám to líbí nebo ne, protože dobrota duše prostě na první pohled vidět není.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Báša Báša | E-mail | 16. září 2015 v 15:28 | Reagovat

Jo jo. Blízké setkání třetího druhu se třemi veselými irskými vlkodavy na výletu kousek od Sloupu v Čechách, dokáže člověku změnit názor na to, co to je dlouhý život a spokojené stáří.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 18. září 2015 v 12:49 | Reagovat

Jééé, Madlenka... My měli Viktora :-)
A takový kříženec Viktora a Madlenky, to by byla nádhera :-)

3 valin valin | Web | 20. října 2015 v 7:42 | Reagovat

Už jen to jméno Madlenka svědčí o něžné psí duši. Lidské plemeno nechápe naprosto nic hihihihihi :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama