Září 2015

Jak se stát rasistou snadno a rychle

30. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Tak a je to tady. Od čtvrtka, od osmi třiceti je ze mne onálepkovaný rasista. Touto vizitku mne poctil cikán v poutech, kterého odvážela policie z vietnamské večerky a nevím, zda na to mám být hrdý, nebo z toho mám mít pocity smíšené. Tedy - popravdě jsem tak nebyl označen jen já, ale v zásadě všichni přítomní, přestože jen já jsem měl na jeho momentálním stavu asi největší podíl.

Zvláštní bylo, že jsem shodou okolností ten den zrovna o rasismu uvažoval. Když jsem si ověřoval zdroje, ke svému překvapení jsem zjistil, že rasismus a rasová segregace zdaleka nejsou jen výmyslem posledních pár století. Rasismus jako takový je zde už od antického Řecka, a jakkoliv se dnešní optikou dají stoupenci těchto myšlenek považovat za klasiky, celá řada jejich filozofických děl by jim v dnešní době zaručila jistou basu na několik let. Neříkám to proto, že bych tomu nějak fandil, nebo naopak byl odpůrce - popravdě je mi to celkem šumák, své názory netřídím podle barev, ale podle zkušeností a nemyslím, že mé myšlení tím bylo nějak zásadně ovlivněno. Dokonce si myslím, že bych jako plnohodnotný rasista asi nevynikl, protože k tomu je třeba proaktivní přístup, který já postrádám. Nicméně jak už jsem se zmínil v jednom minulém článku, rasy existují, rozdíly v nich jsou a každý kdo by tento fakt chtěl popřít, je prostě pokrytec.

Co se tedy vlastně přihodilo.

Šel jsem ve čtvrtek večer z tréninku, jako obyčejně, protože při mém povolání je velmi uvolňující, když můžete opakovaně třískat do lidí nějakým železem. Cestou jsem se stavil v místní večerce, abych si koupil cigarety a něco k snídani, těšil jsem se do sprchy, prostě všechno vypadalo normálně. Večerku vlastní místní vietnamská rodina, chodím tam už pár let, takže se relativně známe tím způsobem, jako znáte místního trafikanta, nebo bábu, co prodává na rohu v lahůdkách. Ti lidé mají můj hluboký obdiv, protože mají otevřeno od sedmi do devíti večer, sedm dní v týdnu a upřímně neznám jediného bělocha, který by tohle zvládl.

Takže když jsem vešel, zjistil jsem, že kromě mojí maličkosti se po večerce pohybuje ještě partička cikánů ve věku 17-25 let, ve složení jedna holka a tři kluci. Věk pouze odhaduji, v tomhle vážně nejsem moc dobrý a klidně bych přisoudil nesprávný věk i jezulátku v jesličkách. Parta tam zřetelně byla za obživou, podle toho jak se motali kolem regálů a snažili se být co nejvíce nenápadní, což samozřejmě vyvolalo zvýšenou pozornost jak mojí, tak majitele večerky. V tomhle opět spatřuji spíše zkušenost, než nějaký rasistický záchvěv - prostě když vidíte partu cikánů, máte spíše tendenci automaticky zpozornět a udržovat si nějakou bezloupežní vzdálenost, než se jim za jásavých multikulturních hesel vrhat kolem krku. Vietnamský majitel povolal pro jistotu ke kase ještě svého syna, parta cikánů zjistila, že vyhlídka na bezproblémové kradení se pomalu začíná vytrácet a tedy se rozhodla, jako jedem rom, že je potřeba jednat, než poměr zlodějů a nezlodějů přesáhne nadkritický počet. Takže se po chvíli ozval jekot vietnamské paní, že kradou a zloděj, načež parta popadla co jí padlo první do ruky a rozhodla se z večerky utéct.

Holce a klukovi se to podařilo, třetího člena bratrstva skolil majitel večerky manévrem, za který by se nemusel stydět ani profesionální hráč amerického fotbalu a poslední člen čtyřlístku zůstal zaseknutý v uličce lihovin. Třetího cikána se snažili udržet na zemi majitel večerky se synem, zatímco majitelka zuřivě telefonovala. Čtvrtý výlupek popadl nějakou lahev z whiskey a otočil se směrem k východu, kde jsem k jeho smůle stál momentálně já, a jediný způsob, jak se dostat ven by byl, kdyby se mu během následujících pěti vteřin podařilo zkonstruovat teleport. Tedy reagoval tak, že odhodil láhev, vytáhl nůž a pokusil se mne bodnout.

Zaútočit chladnou zbraní, na ozbrojeného šermíře, je samo o sobě na zápis na Darwinovu cenu a i když je meč v pochvě, pořád je to věc vymyšlená na to, aby účinně ubližovala lidem. Šel jsem z tréninku, a tedy moje reflexy šli okamžitě cestou oko->ruka, aniž by to braly obvyklou zatáčkou přes mozek. Odrazil jsem útok pochvou, vypálil mi ránu hlavicí co obličeje, vyrazil mu nůž, srazil ho na zem, kde ho pár kopanci donutil se změnit ve schoulené , pasivní klubko s tím, že si matně vybavuji, že jsem na něj řval, že jen ať se zkusí jenom pohnout, protože další záminku jen uvítám, a že mu milerád ještě nějakou přidám. To že jsem mu jeden nůž z ruky vyrazil totiž nutně neznamená, že grázlík u sebe nemá ještě další dva.

Zaregistroval jsem ještě jak před večerkou přistála nějaká auta, a řekl jsem si, že policie je tady, takže jsem se krátce podíval, jak si vede vietnamský majitel večerky a dál hlídal svého zlodějíčka.

K mému překvapení však vietnamská paní nezavolala policii, ale místní vietnamskou komunitu, která se vřítila do večerky se slušnou kolekcí mačet a holí. Za chvíli tedy na prvním cikánovi klečelo si pět členů vietnamské domobrany a třískalo do něj, až se z něj prášilo, a zbytek se vrhnul k tomu "mému" aby z něj vytloukli duši.

Velmi paradoxně jsem se tedy otočil a pro změnu jsem cikána začal verbálně bránit já, protože místní lidová milice rozhodně nevypadala nato, že by to skončilo jen u pár vyražených zubů. Vyhledal jsem tedy syna majitele, protože ten z celého komanda mstitelů uměl asi nejlépe česky a řekl mu, ať zavolá měšťáky, protože když cikány zmrzačí, či zabijí kouká z toho pořádný malér, který nemusí skončit pouze deportací. Tenhle druh beduínů je pořádně mstivý a tedy bude lepší, ať to odnese tradiční nepřítel, protože si nepřeji ve svém bydlišti zažít válku gangů.

Syn, to akceptoval jako rozumný argument, měšťáci dorazili asi za pět minut, což jsem kvitoval s povděkem. Dali cikánům klepeta, dozvěděl jsme se, že jsme rasistické svině a že nás všechny podřežou a zatím co je jeden policista hlídal, ten druhý šel za mnou, protože jsem se jediný rasově a etnicky odlišoval od zbytku osazenstva večerky. Pověděl jsem mu tedy, co se stalo - i jak jsem reagoval, což policista s pochopením odkýval, protože se jednalo o celkem známé firmy. Když si však prohlédl cikánskou krev na podlaze, z pohledu který mi věnoval jsem pochopil, že by státní aparát nemusel projevit tolik empatie v potírání drobné kriminality. Pohlédl ještě krátce na švitořící vietnamskou domobranu a vyzval mne, ať jdu s ním ven.

Když jsme tedy stanuli venku, zeptal se mne hlasem, který byl rozhodně silnější, než bylo třeba, zda jsem něco viděl, nebo zda jdu náhodou kolem. Pochopil jsem, že mi dává šanci u celé věci nebýt a tedy jsem odpověděl, že jdu zrovna kolem, protože mám obsesi takového druhu, že když vidím modré světýlko, mám nutkání si vzít meč a jít se podívat, co je jeho zdrojem. Policista s úsměvem řekl, že to chápe, že jeho bratr trpí úplně stejnou obsesí a tedy abych si šel po svých, což jsem učinil.

Článek je asi bez poslání, nicméně proběhlé události ve mě vzbudili celou řadu úvah.

Proč sejmout cikánského zloděje rasistické je, ale pokusit se dát flastr vietnamskému obchodníkovi, který jen brání svůj majetek a život rasistické není ?

Jak je sakra možné, že v mé čtvrti žije tolik vietnamců a já o tom nemám nejmenší povědomí ?

A hlavně mne překvapila samotná moje reakce. Tak nějak jsem očekával, že se dostaví nějaký emoční proces - ten člověk mne mohl vážně zranit, nebo i zabít. Nevím, jak to máte Vy, ale skutečně se mi tak často nestává, abych se ocitnul v otevřeném ozbrojeném konfliktu a popravdě je to asi to poslední, o co bych stál. Ale jediné, co mi můj mozek naservíroval zpět byla úvaha, že kdyby bylo víc času měl bych možnost to zvážit, použil bych nejspíš jinou techniku, kterou bych ho odzbrojil a zpacifikoval už v druhém kroku.

Nevím přesně, co to o mě jako o někom s nálepkou rasistovy vypovídá, ale jsem si poměrně jistý jednou věcí. Buď už ten šerm dělám moc dlouho, nebo fakt už potřebuju nějakou ženskou.

Komplikovanost realismu

23. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
(Tento článek byl napsán spíše pro šermířskou veřejnost a obávám se, že běžnému čtenáři toho moc neřekne. Tedy pokud tímto nejste postižení, můžete dnešní příspěvek v klidu vynechat, protože příště se budeme zabývat pro změnu zase něčím normálnějším)

Počátkem léta mi zavolal jeden známý. Že prý kousek za Prahou probíhá nějaké natáčení, v americké produkci, že budou točit velké bitevní scény a tedy potřebují někoho, kdo zhruba alespoň tuší, za který konec se drží meč, a kterým koncem se má šťouchat do těch ostatních. Můj známý je kovář a také profesionální šermíř, vystupuje pouze za peníze a svého času jsem byl u něj ve skupině. Znám ho řadu let a tedy mi bylo jasné, že to bude dobře placené, ale nejspíš se bude po Nás chtít i nějaký výkon. Zeptal jsem se tedy, o co by mělo jít, protože i když jsem pro film i televizi pracoval, specifikace bývají rozdílné a po pravdě nejsem ochotný jít úplně do všeho.

Známý mi řekl, že jde o potisící zpracování starověké severské ságy, a že chtějí skutečně šermíře, protože kaskadéry si sice dovezli vlastní, nicméně po vyzkoušení běžného komparzu režisér nebyl spokojen, a tedy potřebuje do bitvy někoho, kdo alespoň bude matně tušit o co kráčí. Celkem logicky jsem namítl, že na vikingy nemam ani zbraně, ani výzbroj a tedy netuším, v čem bych mohl být přínosem. Nicméně známý trval na svém, řekl, že to režíruje američan a tedy nějakých 200 let libovolným směrem historie je úplně šumák a že produkce se rozhodla to pojmout v gotickém stylu.

Bohužel, tohle je naprosto pravda - pro americkou filmovou produkci je většinou cokoliv před druhou světovou válkou plus-mínus gotika, obzvlášť co se Evropy týká, a něco, jako je logika, či historické reálie, jsou Hollywoodu srdečně ukradené. Dokonce se traduje, že vrcholem diplomacie s americkou produkcí bylo, že je někdo donutil z křížáckého, válečného koně odmontovat rotační kulomet Gatling.

Nemám důvod tomu nijak nevěřit, zažil jsem podobná zvěrstva i v televizi nejmenované státní a české. Jakkoliv je herec charismatický, v gotickém plnoplátu, s barokním rapírem vypadá prostě jako pitomec, který se Vás pokouší ohrožovat lihovou fixou. Tím to nijak nepodceňuji, každá zbraň je nebezpečná v těch správných rukou, ale zbroj a zbraně mají železnou spojitost, a s nimi i chladnou logiku. Jde o prostou fyziku - je to asi takové, jako kdybyste nabyli z nějakého důvodu přesvědčení, že nejlepší způsob, jak odtlačit z cesty kráčející rypadlo, je použít mašlovačku na buchty.

Ale zpět.

Tedy známý mi řekl, že běžná gotická výbava bude v pohodě a tedy má zbroj, kterou beru sebou do bitvy bude naprosto dostačující. Vlastní vybavení v těchto případech bývá výhodou, protože jednak je za to nějaká zlatka navíc a potom štáb si nemusí lámat hlavu s tím, zda na Vás sežene kostým. Takže jsem řekl, že souhlasím, uvidíme se na místě natáčení - a vyrazil směrem za Prahu.

Shodou okolností mi zazvonil znovu telefon a na druhém konci se ozvali Moravané. Tyhle lidi mám rád, objevují se v Praze zhruba dvakrát do roka a vždycky když přijedou, kouká z toho ostuda jako hrom. Tihle šermíři jsou naprosto úžasní, už mám celou soupisku hospod, kam máme zakázáno chodit, protože to berou podle hesla "kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil", což považuji za následování hodné. Takže mi volali s tím, že mají vystoupení blízko Prahy a že by mi alespoň přijeli potřást tlapou. Odpověděl jsem, že jsem na natáčení, načež reagovali nadšeně, že z toho kouká nějaká sranda, gotiku, že mají stejně na sobě a že tedy dorazí tam. Než jsem dorazil na místo natáčení, už jsem to dávno zase pustil z hlavy a byl jsem zvědavý na celý ten americký cirkus.

Vyplnil jsem nějaké papíry, nasoukal se do zbroje a vyrazil na místo. K mému milému překvapení tam bylo hodně lidí, co jsem znal - jak z bitev, nebo z různých akcí, takže jsme začali žvanit a čekali, až se začne něco dít. Lidí tam bylo skutečně mraky, co jsem se tak dozvěděl, byli tam šermíři z Polska, Maďarska a Ruska, takže čechů tam byla odhaduji tak slabá pětina. Zhruba dvě třetiny ze všech měli podobně použité, funkční zbroje, jako jsem měl já, pak tam byla část lidí, které sebou přivezli američané, v něčem o něco lepším a nakonec skupina poláků v zářivých zbrojích, takže chvílemi vypadali, jako když se internát plný elfů vypraví na diskotéku. Zmiňuji to záměrně, protože tyto zmíněné aspekty měli pak zásadní vliv na další události.

Přišel asistent režie, řekl abychom se připravili, protože režisér už jde. Šermíři z čech se tedy rozdělili logicky po skupinách na poloviny, aby si stoupli na obě strany bojiště. Tento krok dával poměrně smysl - jednak aby mohli případně předvést nacvičené souboje, nebo v případě volného šermu mohli bojovat s někým, koho znají a tím minimalizovat možnost zranění. Podobně tak učinili i rusové a maďaři, načež se přikolébal režizér, prohlédl si obě dvě znepřátelené bitevní řady a počal realizovat svoje tvůrčí vize. Dospěl k závěru, že ti, kdo nemají tak použitou zbroj, budou na straně hrdiny a my, většinový zbytek budeme ti zlí. Bylo mi to celkem jedno, v praxi to nemá žádný vliv na to, na kterém konci oraniště se budete válet, a tedy se začali řady přeskupovat. Po reorganizaci se však stalo, že na mé straně bitevní vřavy skončili prakticky všichni z čech a ruska, díky tomu, že jsme byli bojoví praktici a neviděl jsem kolem sebe nikoho, kdo by šerm nedělal méně než 12 let. Tehdy jsem začal tušit, že se schyluje na pořádný malér, nicméně jsem si to nemohl nechat ujít.

Češi byli nakonec převeleni na levé křídlo, tedy skoro mimo záběr kamery a jako nepřítel nám byla přidělena delegace z elfského lesa, protože naopak ti zase vypadali až moc pohádkově. Režisér začal udělovat pokyny, což byl trochu problém. Mluvil jen anglicky a navíc ho bylo slyšet jen v prvních řadách. V širším okolí ho prakticky slyšet nebylo, jednak proto, že uzavřená přilba hluk izoluje a potom, ne každý anglicky uměl. Nicméně ústním podáním jsem se dozvěděl, že máme být přesvědčiví, chce se po nás řev a nasazení, aby se nemusel záběr opakovat. Pokrčili jsme tedy rameny s tím, že si alespoň zabitvíme, jak jsme zvyklí a zaujali tradiční fotmace. Štítníci s meči, palcáty a sekerami dopředu, za nimi tyčové zbraně a ve třetím sledu pak i já a ostatní, kdo štít, nebo kopí sebou neměl a tedy musel vyčkat, až se řady prolnou.

Megafonem zaznělo akce a češi se s řevem vrhli na polské elfí bratrstvo. Následně se ozval ještě větší řev, poláci se jako jeden elf otočili a začali sprintem zdrhat pryč, což překvapilo nejen režiséra, ale hlavně Nás, protože jsme něco podobného nečekali.

Ukázalo se totiž, že jejich zbroj nebylo železo, jako naše, ale jen nějaký nastříkaný plastik, což samozřejmě těžko mohl někdo předpokládat. Takže čtyři poláky hned odvezla sanitka, režisér se tvářil naštvaně, poláky přemístil, opět přeskupil jednotky tentokrát tak, aby železo šlo skutečně proti železu a tím se tedy minimalizovaly ztráty.

Tohle se nakonec natočit podařilo a přikročilo se k dalšímu záběru, kdy do bitevní vřavy má vletět hrdina filmu a všechny strhnout svým příkladem. Problém začal v momentě, kdy režisér naopak chtěl, aby hrdina vynikl proti těm zlým, to jest Nám. Jak už jsem naznačil, v helmě toho moc neslyšíte, takže když jsme se zase seřadili, ozvalo se akce, češi naběhli proti nepříteli s vědomím, že si mohou do čeho bez obav třísknout, sejmuli hlavního hrdinu během pěti sekund a pokračovali dál. Režisér začínal být mírně na prášky, protože i když tu partu, co mu sejmula herce vyhodil na konec bitvy, místo se opět vyplnilo někým, kdo netušil, že tuhle část nepřátel vyrubat nesmí a situace se opakovala. Zopakovala se ještě osmkrát, protože tam komparzu bylo skutečně hodně a režisér přemýšlel nad tím jak to udělat, aby se mu celý záběr zdařil.

Technicky to byl boj s větrnými mlýny, protože když hrdinu nesejmul čech, sejmul ho rus, protože tihle hoši mají v historice hodně dobré znalosti.

Režisér tedy vymyslel, že kaskadéři, které si přivezl sebou, aby svedli na bitevním poli s hrdinou boj na život a jejich smrt, utvoří cosi jako ochranku proti nám, aby konečně dostal situaci tam, kam potřebuje. To sice prodlužilo existenci hrdiny v dalším útoku asi o deset sekund, ale objevil se nový problém, kvůli kterému se zase celá bitva musela zastavit.
Ukázalo se totiž, že kaskadérské meče jsou z nějakého hliníku, či duralu, takže po první ráně železným mečem v lepším případě odletí celá čepel , a v tom horším s ní odletí i celý kaskadér.

Opět jsme byli seřváni na všechny způsoby, režisér byl už opravdu hodně naštvaný, vyhlásil deset minut pauzu a začal vymýšlet co s tím. Nakonec vymyslel to, že hrdinu jako jediného posadí na koně, obklopí ho kaskadéry a všem dal jasně najevo, že tady už končí veškerá legrace, a jestli se na něj někdo jenom křivě podívá, osobně mu prokousne pneumatiky u auta.

Scéna se začala připravovat a v tu chvíli dorazili moji známí z Moravy. Zapadli bez problémů, vyhledali mne, já jim řekl, že je to docela prča, že se naše část podobá bitvě bez scénáře a ať raději útočí na maďary, protože ti na sobě mají železo a s těmi se celkem rozumě šermovat dá.

Ozvalo se akce, a ještě se mne Moravané dotázali, kdo že je vlastně nepřítel. Celkem bezelstně jsem ukázal na hrdinu na koni, jediného na celé straně protivníků.

V tu chvíli mi to došlo, ale bohužel už bylo pozdě.

Moravané se s řevem prosekali až k němu, stáhli ho z koně a sejmuli, režisér už téměř nepříčetný nadával deset minut v kuse, načež se otočil a oddusal pryč a tím celý natáčecí den skončil.

Poselství z dnešního článku je snad jediné - pokud chcete iluze, nevyžadujte po ostatních, aby projevovali realismus.

Povídání o stěhování a Madlence

16. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
O víkendu jsem byl pomáhat se stěhováním u jednoho kamaráda. Tedy, abych byl přesný - pomáhal jsem stěhovat jeho, nyní již exmanželku. Byl to docela divný pocit, protože je oba dva znám už dlouhá léta a kdybych si měl vsadit na pár, který spolu zestárne, byli by to právě oni. Nicméně nestalo se tak, ale připomnělo mi to téma, o kterém bych se chtěl dnes zmínit.

Stěhování není příjemné nikdy. Většinou Vás překvapí, co máte věcí , které jste nikdy v životě nepoužili, váš svět se po přechodnou dobu změní v minové pole hrnců, skleniček a tyčových mixérů, ale kde máte rychlovarnou konvici na kafe, nemáte ani tu nejmenší představu. Nemáte představu, ani kde máte to kafe, i kdybyste náhodou tu konvici našli, stejně najdete hrnky až úplně nakonec, protože jste je podle logiky celé věci zabalili mezi vánoční ozdoby a zimní kabáty, aby se při převozu nerozbily.

Lidé se stěhují z různých důvodů, ale potká to každého nejméně jednou za život, a tedy je potřeba v tom spatřovat určitá pozitiva. Nicméně důvody dokážou být natolik specifické, že by Vás v první fázi vůbec nenapadlo, že by se podobná věc mohla přihodit právě Vám. A přesně tenhle stav věcí se přihodil jedné mojí známé, o kterém bych dnes rád napsal.

Tady si dovolím malou odbočku, protože to s celým příběhem souvisí.

Poslední dobou se mi poměrně dost stává, že jsou mi předkládána k posouzení všelijaká čerstvě narozená, či vylíhnutá mláďata. Jde o celkem pestrou škálu, od novorozenců lidských, až po koťata a štěňata, nebo jak se stalo minulý týden, dokonce o čerstvě vylíhnuté tarantule. Popravdě řečeno, mám z toho celkem rozpačité pocity, nevím, co se v takových případech ode mne přesně očekává a proto se tomu snažím vyhnout, jak to jen je možné. Většinou si ještě vím rady s koťaty, nebo s něčím, co se ještě nedovede aktivně samo bránit - ale u novorozeňat člověčích moje rozpaky dosahují vrcholu, protože v miniverzi člověka, který leží přede mnou, opravdu nedokážu rozlišit jakoukoliv podobu s matkou, či otcem. Mimina mi prostě připadají všechna stejná, a kdybyste položili jedno konkrétní, mezi deset jiných, nedokázal bych ho nijak rozpoznat.

Tedy zavolala mi ona známá s tím, že jsme se už dlouho neviděli, že si pořídila štěně, že se jmenuje Madlenka a že ji rozhodně musím vidět. Madlenka, že je naprosto úžasná, že je to kříženec něčeho s něčím, ale neptejte se mne, co to znamenalo, protože můj vztah psím plemenům už jsem osvětlil v minulých příspěvcích.

Tohle mi bylo sděleno na jaře, nicméně ke své známé jsem se dostal až v parném létě, a tedy jsem předpokládal, že Madlenka do té doby vydržela ještě ve svém štěněčím stavu.

Vydržela.

Takže jedné soboty jsem bezelstně zazvonil na zvonek u chalupy mé známé, opět s rozpačitým pocitem a očekával obvyklou dávku klišé. Známá mne vpustila dovnitř, informovala mne o tom, že Madlenka zlobila a tak dostala na zadek, ale že když už jsem tu, tak že jí protentokrát odpustí.

Zavolala tedy "Madlenko" směrem do baráku a téměř ihned potom jsem se přistihl při úvaze, čím to asi bude, že stromy nejsou jako normálně tím zeleným nahoru, a že jsem mezi prvním a druhým krokem po dvorku, najednou nabral na gravitaci něco málo přes sto kilogramů. Při druhém ohledání jsem zjistil, že na mne stojí Madlenka s nadšeným výrazem v očích a já se snad asi poprvé v životě snažil tvářit tak nejméně chutně a výživně, jak bylo za daných okolností možné.

Madlenka byla naprosto nadšená z nové hračky, na jeden zátah mne olízla od krku až po čepici a můj mozek mne informoval o tom, že jsem měl lépe poslouchat tu známou, co mi říkala o tom křížení, protože jako nejpravděpodobnější možnost mi přišlo, že Madlenka je kříženec parního válce s medvědem grizzly.

Nevím, když někdo použije slova jako "štěně" a "Madlenka" v jedné větě, tak nějak očekáváte , že byste se spíš měli dívat pod nohy, abyste něco nedopatřením nezašlápli. To co rozhodně nečekáte je fakt, že se na Vás z chalupy vyřítí šavlozubý tygr. Nebudu předstírat, že jsem na něco velikosti Madlenky nebyl i při svojí výšce a hmotnosti připraven, protože na něco, jako Madlenka se technicky připravit nelze.
Madlenka ze mne následně sestoupila, já jsem vstal za pochechtávání mojí známé a dotázal jsem se, zda Madlenka tímhle způsobem vítá každého v okolí. Byl jsem ujištěn, že ano, že je to vážně ještě štěně, zatímco Madlenka přivlekla před nás něco, co jsem odhadl, že původně byl nosný sloup zahradního altánu, a položila to přede mne s výrazem naděje. Nejspíš si myslela, že si budeme házet podobně, jako to bývá na skotských hrách, načež jsem raději nijak nereagoval, protože na to, abych tu masu dřeva vůbec dostal do vzduchu bych potřeboval nejméně obléhací katapult.

Madlenka vykazovala všechny štěněcí atributy - byla nadšená, mazlivá, pitomá a zvědavá, ale prostě byla strašně velká, takže když se začala tulit, vypadalo to, že se s Vámi chce mazlit šestipatrový činžák. Navíc strašně milovala dvě věci - a to sice vodu a malé děti, což se oboje zpětně ukázalo jako problematické.

Tohle si zasluhuje trochu osvětlit.
Domek mojí známé se totiž nachází mezi dvěma rybníky. Ten spodní je používán jako chovná nádrž a místní rybářský spolek na něm každoročně pořádá závody v rybolovu, zatímco ten horní používají lidé ze širokého okolí jako neoficiální veřejné koupaliště. Jak už jsem zmínil, bylo léto a tedy oba rybníky byly docela frekventovaným místem.

Tehdy začali potíže, které nakonec vedli až ke zmíněnému stěhování.

Plot mojí známé měl jen dva metry, Madlenka byla zvídavá, takže občas utekla, aby zkoumala okolí. Občas se vrátila s kaprem, nebo sumcem v tlamě, což byl první problém, protože jsem si skoro jistý tím, že rozhodně neměla platný rybářský lístek. Přivazovat jí moc nemělo smysl, protože na světě neexistuje provaz, který by Madlenka nedokázala přetrhnout a když jí připoutali na řetěz, Madlenka prostě odešla s celou boční stěnou kůlny.

Druhý problém nastal v momentě, když potkala nějaké dítě a chtěla se s ním kamarádit. Děti reagovali v lepším případě řevem a útěkem, v horším případě řevem a naprostou strnulostí, protože jakkoliv jim rodiče cokoliv vysvětlovali, najednou zjistili na vlastní kůži, že příšery skutečně existují. Madlenka to nechápala, a stále se pokoušela s nějakými dětmi kamarádit, nicméně na mojí známou někdo podal stížnost a nahlásil celou věc policii. Policie naštěstí reagovala standardním způsobem, když z toho kouká nějaký potenciální průšvih a tedy nedělala nic. Nicméně stížností přibývalo, přestože Madlenka prokazatelně neudělala nikdy nic špatného. Jen byla prostě strašně veliká.

Osobně mne mrzí, že tohle období bylo docela krátké, protože je škoda každého trauma, které padne vedle, a kdyby Madlenka vydržela, odhaduji, že by v blízkém okresním městě byla dětská psychiatrie docela lukrativní byznys.

Daleko větší problémy nastaly v momentě, kdy se Madlenka vydávala prozkoumat koupaliště. Ve chvíli, kdy spatřila vřískající děti ve vodě, popadl ji ochranářský pud, získala pocit, že se topí a začala je z vody tahat na břeh.

Tohle celkem dovedu pochopit - představte si, že se cachtáte ve vodě a najednou se z lesa vyřítí medvěd, skočí po vás ve vodě, chytne Vás zezadu za krk a začne vás vláčet někam pryč. Tohle prostě pětiletému děcku těžko vysvětlíte, a myslím, že tohle nevysvětlíte ani jeho rodičům. Moje známá se snažila sdělit, že tohle má Madlenka prostě v genech a rozhodně nikomu ublížit nechce - ale nesetkala se naprosto z žádným pochopením, z poměrně jasných důvodů.

Protože Madlenčiny záchranářské akce se opakovaly, místní lidová fronta se semkla a když zjistili, že policie s tím nic dělat nebude, protože se Madlenky bojí, začali známé vyhrožovat. Začalo to příslibem místních myslivců, že jak uvidí Madlenku v lese, tak ji bez výstrahy zastřelí, pak známé nabídli, ať Madlenku nechá utratit na obecní náklady a končilo to jakousi nabídkou na nějakou ocelovou klec, se zpětnými háčky. Známá všemu odolávala, nicméně když se pak někdo z milých sousedů pokusil Madlenku otrávit, bylo na čase přehodnotit situaci.

Dopadlo to relativně dobře. Madlence se vypumpoval žaludek, známá se přestěhovala za svým přítelem někam na Moravu, kde podle všeho momentálně pěstují biokrávy a bioovce. Madlenka žije s nimi a jediný, koho dnes může vyděsit je sčítací komisař, ale to beru spíše jako riziko z povolání.

Poslání z dnešního článku je jediné - na velikosti záleží, ať se vám to líbí nebo ne, protože dobrota duše prostě na první pohled vidět není.

Spoilování Fantastické čtyřky (část poslední)

9. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Gumák se vyděsí a zdrhne, což zbytek party chápe jako podraz, ale vojáci je přesvědčí, že když budou souhlasit s využitím jako jednomužná a druhém případě jako jednobublinová úderná jednotka, postaví nový teleport a pokusí se vrátit věci do normálu. Asi se jim ta minulá řacha fakt líbila, protože za rok postaví druhý teleport, který se jim nedaří uvést do provozu. Cvičí bublinu, plápoláka a kameňáka na vojenské využití s tím, že jediný plameňák spatřuje v poletování vzduchem a sestřelování bezpilotních dronů svoji budoucnost. Reeda mezi tím hledají veškeré americké agentury, aby jim teleport znovu zprovoznil, ale gumák je kulišák, je zašitý někde v lesích a staví si na koleně vlastní teleport, opět z naprosto neznámých důvodů, protože na míle daleko není jediná jiskra elektřiny. Považuji to za nějakou formu obsese a nejspíš by se s tím měl jít léčit jak Reed, tak scénárista, který mu takovou blbost neustále podsunuje.

V každém případě všichni vědci v baráku asi nebudou zrovna bedny, když za celý čas ani jednoho z nich nenapadne, že ke zprovoznění teleportu by například mohli:

- si přečíst dokumentaci k projektu

- se podívat na tabule, kde je to všechno nakresleno

- se zeptat Sue, která na tom od začátku s Reedem pracovala a zná všechny detaily

- si to koupit rovnou už hotové za poloviční cenu z Číny

Tedy udělají po roce opět jednu jedinou logickou možnost - tedy řeknou Sue, aby gumáka našla. Ta si sedne k notebooku, najde ho během asi dvou minut a dokonce ho lokalizuje s přesností na deset centimetrů. Nevím, zda to něco vypovídá o amerických výzvědných službách, nicméně ho přivlečou zpět na základnu, kde jim teleportér číslo 2 gumák zprovozní levou zadní.

Chystá se tedy druhý výsadek do jiné dimenze, na který pošlou oskafandrované průzkumníky. Ti tam ovšem narazí na zmutovaného Dooma, který tam v klidu přežil přes rok bez vody, jídla a vzduchu, a rozhodl se, že je potřeba zničit celou planetu Zemi.

Následující sled událostí byl pro mne poněkud nepřehledný, a tedy se vynasnažím alespoň v pár bodech vylíčit posledních sedm minut filmu.

Doom se přesune na Zemi, rozbije základnu a přesune se zpět do jiné dimenze. Bubliňačka, kameňák, plápolák a zavařovák se tam nějakým způsobem přesunou také, ale fakt se mě neptejte jak se jim to povedlo. Doom, staví ze šutrů nějaké zařízení, a máchá u toho kolem sebe rukama, takže to vypadá zhruba tak, jako když dirigenta národní filharmonie uprostřed pátého taktu třetí věty napadne rozzuřená vosa. Když čtveřice mutantů dorazí, už to má hotové a za pomoci těch kamenů s nějakým zaměřovacím kruhem (bez jakékoliv elektroniky, nebo zdroje energie) to napálí skrze dimenze do Země, kterou začne likvidovat. Čtyřka se do něj pustí, nicméně Doom je kabrňák, vytře s nimi podlahu, dokud Reeda nenapadne, že po něm musí jít jako tým a jeho stonehenge mu zbourat.

To nakonec tedy udělají, nastane další výbuch, ve kterém Doom zmizí, portál se zavře a hurá, dobro vyhrálo. No - tedy popravdě - pokud zůstat trčet v jiné dimenzi, kde je z nějakého důvodu pro změnu dýchatelná atmosféra, bez jakékoliv relevantní možnosti na návrat, za happyend z nějakého důvodu považujete. To však autory ani v nejmenším nezastaví, takže v poslední scéně čtyřka oznámí vojákům ( ano jsou zase zpět na Zemi a nikdo neví proč) , že už pro ně dělat nebudou, budovu si nechají, stejně jako peníze a zařídí se po svém. Vojáci jsou z toho úplně vyndaný, všechno jim odkývají - což mne nijak nepřekvapilo, protože jsem přestal dogmaticky trvat na tom, aby alespoň něco dávalo nějaký smysl, už po první třetině filmu.

Nevím. Jediný poznatek spatřuji asi v tom, že bych na podobné blbosti neměl chodit ani zadarmo, protože je určitě mnoho lepších způsobů, jak trávit čas, než bušením hlavou do zdi.

Spoilování Fantastické čtyřky (část druhá)

9. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
V téhle fázi se seznamujeme s rodinou Franklina Storma. Má syna Johna, což je zpovykaný a namistrovaný fracek, který se baví ilegálním závoděním ve stylu filmu Rychle a Zběsile. Není v tom moc dobrý, protože se hned vybourá, zrakví auto a skončí ve špitálu, odkud ho vyzvedne jeho otec a nabídne mu přirozeně práci na teleportačním projektu. Johny je dobrý se svářečkou, takže je pro Reeda a Dooma skutečným přínosem, protože oba jaderní fyzici, pracující s mezidimenzionálním teleportem potřebují především kvanta výpočtů a tištěných obvodů, což je pro burana s autogenem ideální pracovní příležitost.

Dále se seznámíme se Stormovou adoptivní dcerou Sue, která je hnědooká blondýna, adoptovaná z Kosova, což je zřejmě v Hollywoodské realitě normální. Ironií nechtěného byla moje úvaha, proč by plně černošská rodina po smrti matky a manželky Dr. Storma adoptovala právě balkánskou sexy blondýnu, a že to až podezřele zavání nějakou úvodní scénou z porna. Tuhle myšlenku jsem však rychle vytěsnil, protože film pokračoval.

Nicméně i tato scéna naprosto zapadla do normalizace snímku na téma globální soucit a míchání ras. Nevím, jak to máte Vy, ale pokaždé, když mi umře manželka, se kterou mám dospělého syna, také cítím nepřekonatelnou potřebu si adoptovat muslimské dítě.

Ale dál.

Sue, Johny, Reed a Doom pracují tedy společně na teleportu a dokonce ho dokončí. Je to taková divná věc, která má čtyři kapsle, do kterých se dají uskladnit kosmonauti ve skafandrech, pro případný průzkum jiné dimenze. Takže vezmou opici (myslím fakt opici, Johny a spol. se tohoto výletu zúčastní až později) odpálí jí do jiné dimenze a na kamerách konečně uvidí, kam se to vlastně celou dobu teleportují. Opičák se následně vrátí vcelku zpátky a je tedy rozhodnuto, že se dimenze prozkoumá.

Reed, Johny a Doom jsou spokojení, opijí se a rozhodnou se, že si udělají soukromou první jízdu sami. Reed následně zavolá smeťákovi, že u toho musí být také a bez něj že to nepůjde. Smeťák z toho jako obyčejně moc nadšený není, nicméně sedne na kolo a za pět minut je tam, což je poměrně slušný výkon vzhledem k tomu, že Reed do střediska ze stejného místa jako smeťák, cestoval několik hodin letadlem. Takže se navléknou do skafandrů a odpálí se do jiné dimenze, aniž by předtím nějak detailně prozkoumali, co tam vlastně je. Jediné, co si vezmou na cestu je horolezecké vybavení a americká vlajka na štangli, což je úplně to nejlepší survival vybavení vůbec. Jediný, kdo to zjistí je Sue, která také ještě nespí a jde se podívat do řídícího centra, kdo že jim to právě šlohnul hračku za několik miliard a pět let práce.

Reed, Johny, smeťák a Doom přistanou v cizí dimenzi, která vypadá asi jako Mordor, skrze který protéká nějaký světélkující blivajs. Doom udělá logicky jedinou rozumnou věc, tedy začne do naprosto neznámé látky v naprosto neznámé a bezvzdušné krajině šťouchat rukou. Blivajs si to nenechá líbit, Dooma zblajzne, a začne honit i zbytek výsadku, který se sice dostane zpátky do kapslí, ale stačí je ještě před tím, než je Sue teleportuje zase zpátky, všechny potřísnit a jako bonus ještě každého s individuálním poškozením kapsle. Takže když přistanou zase ve středisku, skončí to výbuchem, zničením teleportu a všichni se proberou až v nějakém vojenském zařízení, každý s nějakou originální mutací.

Z Johnyho je plápolák, Reed má tělo z gumy, ze smeťáka je kameňák takového druhu, že by i Zdeněk Troška zamáčkl slzu dojetí a Sue umí být neviditelná, ovládá jakési silové bubliny a dovede dokonce z nějakého důvodu i poletovat vzduchem. U Sue jsou její nové schopnosti celkem zarážející, protože jí žádný blivajs nepotřísnil, v jiné dimenzi se neukázala ani špičkou nosu a při výbuchu teleportu se nacházela úplně v jiné místnosti. To ale autoři zjevně nepovažují za důležité nějak osvětlit, hlavně že je parta pohromadě a naštěstí už moc času do konce filmu nezbývá.

Spoilování Fantastické čtyřky (část první)

9. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
(Tento článek je poněkud obsáhlejší, ale prostě jsem si nemohl pomoci. Omlouvám se tímto ctěnému čtenáři, ale musel jsem ho z důvodů čitelnosti rozetnout do tří částí. Nicméně je budu publikovat v jednom dni, protože bych nerad, aby PT čtenář o zmíněnou hrůzu přišel v nekompletní podobě .)

Někdy si říkám, že bych asi sem tam měl vypnout tu křišťálovou kouli, která mi obvykle servíruje do hlavy nějaká neblahá tušení. Bohužel se většinou nemýlí a bylo tomu tak i tentokrát. V jednom minulém článku jsem naznačil obavu o kvalitu nového snímku o Fantastické čtyřce a zároveň projevil jistou zvědavost o to, jak se autoři, držící se politické korektnosti, vypořádají se všemi klišé, které si vlastnoručně vyrobili. Nechci říkat, že jsem to říkal, ale říkal jsem to, a pokud se někdo pokouší přiohnout zdravý rozum, tak to prostě nemůže dopadnout dobře a také to ani v tomhle případě dobře nedopadlo.

Ale popořadě.

Kamarádka je redaktorka jednoho časopisu a získala dvě vstupenky na novinářské promítání. Jednalo se o zmíněnou novou verzi Fantastické čtyřky, a tedy jsem byl přizván, abych se toho zúčastnil. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít a stálo to i v tomto případě za to. Projekce skončila a já jsem měl intenzivní potřebu vstát, přistoupit ke stěně kinosálu a opakovaně do ní bušit hlavou. Neudělal jsem to nakonec jen proto, že jsem za to nezaplatil ani korunu, ale představa, že bych si na tohle koupil lístek ve mě vyvolávala prudké návaly nevolnosti a cítil jsem se podveden, přestože jsem k tomu z praktického hlediska neměl mít žádný důvod.

Víte, já obvykle nespoiluji. Nemám ve zvyku vyzrazovat děj filmu, zápletku, či snad některé aspekty postav, protože si myslím, že by si každý divák měl své závěry vyvodit sám. Na tento případ se však toto pravidlo nevztahuje, protože nová Fantastická čtyřka nic takového jako děj, nebo zápletku nemá. Původně jsem se domníval, že změnou rasy Johnyho Storma na politicky korektní, pozbude logika příběhu smysl. Bohužel, snímek je i bez toho natolik pitomý, že tohle tam kupodivu vadí skoro nejméně. Tento remejk (ano, už tohle je samo od samého počátku špatně) je přesně produktem Hollywoodské normalizace, a aby některá klišé dávala smysl (což stejně nedávají,) autoři se rozhodli, že autor je vlastně vůl, který o tom, co vymyslel ví kulový, a příběh který v základu smysl dával, je potřeba předělat. Půjčili si tedy jména postav, některé jejich vlastnosti a vytvořili tak neskutečný blábol, který dává smysl, asi tak podobně, jako kvóty na přijímání imigrantů.

Zezačátku se seznámíme s nerdem Reedem Richardsem. Je ve věku asi 12 let (to jen odhaduji) a zatímco s ostatními spolužáky zmítají jejich žlázy, Reed má jediný problém, a to sice postavit teleport. Seznámí se tedy se synem majitele skládky Benem Grimmem, který je na rozdíl od Reeda spadá do kategorie "ten silnej, ne moc chytrej" a přesvědčí ho, že teleport postaví spolu, aniž by to Bena někdy předtím vůbec zajímalo. Benův reálný přínos je v tom, že pomůže Reedovy odvézt ze skládky nějakou elektrickou mrchu, protože v USA je patrně normální na veřejnou skládku vyhodit něco s výkonem jaderného reaktoru. Tohle jim vydrží až na střední školu, kde teleport Reed skutečně zprovozní. Je to úplně super a cool, až na to, že teleport přenáší něco někam a zase zpátky, aniž by Reed s Benem alespoň tušili kam, proč a co vlastně posílají a z jakého důvodu se to zase vrací ohořelé zpátky. Nicméně tohle hrdě prezentují na vědecké soutěži střední školy, kde si jich všimne černošský atomový expert, Franklin Storm. O tom, že černošských atomových fyziků je asi zhruba tolik, co u Nás cikánských leteckých konstruktérů je asi zbytečné hovořit, nicméně film je scifi, a tedy proč ne.

Franklin Storm rozpozná v Reedovi potenciál, pochválí ho, že přišel na něco, na čem on sám už neúspěšně pracuje léta a nabídne mu flek u sebe v nadaci. Ben se tedy vrátí zpátky na rodinný smeťák, Reed jde pracovat na svém teleportu, o kterém pořádně nikdo moc neví co, a kam vlastně teleportuje. Dá mu dokonce k ruce jakéhosi Victora van Dooma, o kterém se dozvíme, že je geniální, ale také zločinec, terorista a měl by být za katrem. Takže se logicky zúčastní přísně utajovaného vládního projektu.

Problematika tvrdohlavosti strojů

2. září 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
V pátek jsem se lopotil s jedním obzvláště tvrdohlavým notebookem, protože když si technika postaví čip, tak se toho prostě drží, a na jiné legrácky už nemá dostatek fantazie. Trvalo to docela dlouho, a já tedy měl čas v duchu přemýšlet o blbostech, vzpomněl jsem si na jiný případ, kdy se tvrdohlavost techniky střetla se syrovou silou přírody. Obě strany z toho vyšly nakonec vítězně, nicméně s poněkud likvidačním účinkem pro zbytek aktérů celého příběhu. Notebook jsem nakonec ukáznil (ukázal jsem mu rezavý šroubovák a zhruba mu nastínil blízkou budoucnost, pokud nezačne dělat to, co chci), a cestou zpátky na firmu jsem přemýšlel o dnešním článku.

Ale popořadě.

Jeden můj bývalý kolega si nabrnknul slečnu. Na tom by zase nebylo až zas tolik divného, ale spatřuji v tom nepřímo příčinu dalších událostí. Osobně jsem toho kolegu moc nemusel, byl to kluk bohatých rodičů, co se financí týkalo dostal vše, na co si ukázal a tento fakt do jisté míry pokřivil jeho osobnost.

Nicméně peníze a blondýny se vzájemně přitahují a bylo tomu tak i v tomto případě. Tedy slečna po určité době dokopala kolegu k názoru, že když už spolu souloží, měli by na to mít i pravidelně i kde. Kolega si tedy nechal od rodičů pronajmout poměrně velký půdní byt a také si ho nechal patřičně vybavit. Nechal položit plovoucí podlahy, koupily se drahé koberce a vůbec - prostě parádně zrekonstruovaný prostor.

Po další době, když tedy bydleli spolu se slečnou, blondýnu začaly chytat hnízdící tendence, protože nějak cítila, že by se další šance na pohodlný život nemusela tak snadno objevit, a tedy nechtěla tuto příležitost promarnit. Tedy započala strategii nahlodávání, ohledně svatby, nebo alespoň dítěte, což se nestřetlo zrovna s kladnou reakcí. Kolega byl mladý kluk, očividně to nebral tak vážně jako blondýna, a tedy se mu do něčeho zodpovědného příliš nechtělo. Nicméně slečna byla vytrvalá, takže ho nakonec ukecala alespoň na štěně, k čemuž kolega svolil.

Pokud máte nějakou osobní zkušenost s domácím zvířetem, patrně víte, že se vedlejším efektům vyhnout nelze a bylo tomu tak i v tomto případě. Za velmi krátkou dobu byly psí chlupy úplně všude a na všem, kromě psa a rozhodli se tedy, že tuto situaci je třeba nějak řešit.

Tady si dovolím malou odbočku.

Schopnost domácích mazlíčků označkovat si své nevolníky biometrickým způsobem má často až neuvěřitelné úrovně. Záměrně neříkám "majitel" či "chovatel", protože zejména v případě koček není nikdy úplně jasné, kdo vlastní koho a kdo komu skutečně dovoluje sdílet stejný prostor. Mám osobní zkušenost, že naše kočka dokázala teleportovat své chlupy na vzdálenost 70 kilometrů s přesností na 10 centimetrů čtverečních. Pravda, měla to snažší o to, že cílem bylo černé triko, nicméně jak to ta bestie dokázala, je mi dnes záhadou. Dovedl bych ještě pochopit, že by mi je vpašovala do nějaké kapsy, nebo mi je někam schovala při rutinní revizi mojí peněženky - ale jak je dokázala vpašovat na triko, které jsem právě koupil a ještě pod zavařený igelitový obal, to je pro mne záhadnější, než výroční dvoučíslo křížovkářského časopisu Taj. Pochybuji, že to bylo implantované od výrobce, protože když jsem triko kupoval, tutově tam nic takového nebylo.

Nicméně zpět ke kolegovi.

Štěně pouštělo chlupy a protože oba hrdinové byly poměrně líní to neustále uklízet, rozhodli se využít moderní techniky k řešení tohoto problému.

Koupili tedy za docela velké peníze robotický vysavač, aby v jejich nepřítomnosti tyhle věci řešil za ně. Pokud to neznáte, je to taková poloplacatá věc, která po Vašem odchodu do práce ožije, začne Vám jezdit po bytě, luxovat a kartáčovat podlahu, dokud se emociálně nevyčerpá a nepotřebuje se znovu dobít. Jejich obdoba R2D2 byla však nějaká hyperchytrá mrcha, která si dokonce pamatovala, kde ještě v bytě neuklízela, a když zjistila, že jí dochází baterie, odjela se sama znovu zásobit elektřinou, aby následně mohla svůj úklid dokončit.

Nevím, podle mého názoru by klidně zvládla hrát i lední hokej a do návodu to nenapsali jen proto, aby nedeprimovali případné majitele. Osobně bych si něco takového asi nepořídil, protože bych měl pocit, že to musím mít neustále na očích, a jakmile usnu, vyleze z toho Transformer, a otevře mi ve špajzu mezigalaktický portál.

Takže nastavili vysavač na desátou ranní, a on obživl a začal pracovat po celou dobu, kdy byli oba dva v zaměstnání a opět usnul ve chvíli, kdy do jejich příchodu zbývaly asi tak dvě hodiny.

Tedy ten den, ráno vyvenčili štěně a odešli do práce. Jenže štěně asi něco venku snědlo, takže když za nimi zapadly dveře bytu, štěněti se udělalo nějak šoufl, hodilo šavli jak krymský kozák a krátce na to ho postihl dost brutální průjem.
A právě tehdy se střetla ona zmiňovaná preciznost stroje s brutálním naturelem přírody.

Když tedy štěně ze sebe opakovaně vydalo to nejlepší, vysavač se probudil a vyrazil za svou misí.

Asi Vám nemusím věci líčit příliš detailně - nicméně poté, co robot zapracoval poměrně precizně psí produkty do samé podstaty interiéru, se šel s pocitem dobře odvedené celodenní práce vypnout, štěně pochopilo, že tohle asi těžko uštěká a pokusilo se alespoň trochu zakrýt stav podlahy roztrháním kožené sedačky a následným poházení zbytků mezi chladnoucí nátěr na podlaze.

Tedy když kolega dorazil domů, a pohlédl na to, co mu zněj zbylo, krátce zazápasil s infarktem, chutí překousnout štěně vejpůl a vyhodit firmu na vysavače do vzduchu dynamitem. Když ovládl prvotní nápor emocí a spočítal si náklady na zničený interiér, vysavač, podlahy, koberce a dospěl k závěru, že se na to může vykašlat, nechal blondýnu blondýnou a odstěhoval se zpět k rodičům.

Jak se vyvíjela situace dál bohužel netuším, protože jsem s kolegou ztratil kontakt a nějak jsem neměl žádný reálný důvod ho nějak obnovit. Co vím, tak byt byl nadále nepouživatelný, s blondýnou už není a zda bydlí s rodiči, skutečně nevím.

Poučení z dnešního článku jsou pro změnu hned dvě: Pokud máte tendenci hnízdit, nepořizujte si robota a psa zárověň - pak jsou tu totiž hned dva elementy, které se spolehlivě spiknou proti vám.

A druhé je dle mého soudu o něco zásadnější : Nechoďte nikdy s pitomcem, který Vás hodí přes palubu jenom proto, že se vám neplánovaně posere pes.