Uvažování d´Artagnanovy fanynky

5. srpna 2015 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Zkoušeli jste někdy psát se sádrou ? Je to zážitek k nezaplacení a k nepopsání. Pod sádrou Vám totiž neustále pochoduje rota dobře organizovaných mravenců, kteří jsou perfektně vycvičení k tomu, aby vám v naprosto nevhodných situacích okusovali nervové vazby. Výsledkem jsou pak naprosto podivné cuky celého těla a podivné úvahy na téma, že vlastně tu ruku zase tolik nepotřebujete, a uhryzat si ji v lokti vlastně není až tak úplně špatný nápad.

Obecně je také doporučovaná metoda pletací jehlice na poškrabání. Popravdě, tohle moc nefunguje, pokud tedy někdo nevymyslel pletací drát s kloubem, gyroskopem a sadou kotvících háků, což by se mohlo hodit, pokud by někdo měl akutní potřebu plést svetr na vesmírné stanici, nebo při volném pádu z výškové budovy.

Tak s tímhle vším jsem se potýkal, když jsem se pokoušel psát dnešní příspěvek. Pravdou je, že jsem dnes chtěl poněkud rozkuchat téma tří mušketýrů - nicméně to ještě nemám pořádně načtené a myslím, že ani mít nebudu. Je to totiž o něco komplikovanější, protože téma historické fikce prostě historickými reáliemi utřískat dost dobře nelze, a navíc se na nich ještě před Hollywoodem docela vyřádil i jejich původní autor. Nicméně nechám si to zatím v šuplíku, abych případně někdy v budoucnu pokazil iluze potenciálních romantiků.

Nicméně to, o čem chci psát s tím úzce souvisí a přiznám se, že jsem okolnostmi byl poměrně udiven, a to ne zrovna příjemným způsobem.

O co tedy šlo.

Kontaktovala mne jedna moje známá. Je asi o deset , či patnáct let mladší (nevím to přesně - nikdy mne nezajímala natolik, abych to měl potřebu nějak detailněji zjišťovat) s tím, že jsem jako ten šermíř, a že má potřebu se něčím podobným stát také, a zda bych jí s tím tedy neporadil. Že teď sleduje v televizi právě tři mušketýry a tedy, že by si přála být něčím šermířkou. Docela mne to udivilo, protože je postavy poněkud zemitější (myslím, že při osobním setkání by to byla jasná Hagridova první volba) a díky jejímu prostorovému řešení mi osobně sedmnácté století pro ni nepřišlo úplně to pravé. V jejím konkrétním případě bych očekával, že se bude spíš ohánět Thorovým kladivem, nebo Gimliho sekerou - a nějaký zvoncový rapír bych považoval jako nejméně pravděpodobnou možnost.

Proč jsem dospěl k tomuto závěru není pro účely článku důležité, ale rozhodně se jedná o věci naprosto praktické povahy, a rozhodně nešlo o pokus sabotovat sny mladé slečny.

Nicméně jsem si komentáře na tohle téma nechal pro sebe, protože věřím na to, že každá tvůrčí špatnost se má podporovat a ať je můj názor jakýkoliv, je to pouze její boj, do čeho chce cpát čas a peníze.

Tedy jsem jí začal vysvětlovat, jak se věci mají. Že je potřeba získat nejprve nějakou tělesnou zdatnost a tu pak dále udržovat, že je třeba najít nějakou školu, či učitele šermu, který ji techniku boje se zbraní naučí, a že pokud chce s nějakou zbraní šermovat, že by také měla nějakou mít. Také jsem podotkl, že se z ní kordista nestane za týden, a že to k něčemu začne vypadat nejdříve za dva roky, pokud tedy bude dřít jak maďar na stavbě plotu proti uprchlíkům. A že tohle všechno, kromě značné dávky úsilí a tvrdohlavosti, také něco stojí po finanční stránce. A to docela dost.

Známá seděla a mračila se. Čím více jsem mluvil, tím více se mračila a když jsem skončil, obeznámila mne se svým viděním světa, který mne docela spolehlivě posadil na zadek.

Z nějakého důvodu je totiž přesvědčená, že když chce být mušketýrem, tak to samo o sobě prostě stačí. Že holek šermířek je málo (v tomto bodu je úplně mimo mísu - není jich sice tolik v poměru k mužům, ale rozhodně se nejedná o nijak ojedinělý jev), a že když to chce, všichni by měli před ní padnout na zadek, automaticky jí půjčit, nebo v lepším případě darovat vše co potřebuje - od kostýmu po zbraně- a navíc o nějakém výcviku, nebo tělesné zdatnosti si můžou všichni jen nechat zdát, protože ona je přece holka a tak to nepotřebuje. A pravila, že je to přece logické a že jí to v podstatě společnost a celý Svět dluží. Poté prohlásila cosi na téma, že to tedy zkusí, ale běda Nám, jestli jí to nebude bavit.

Zejména po poslední větě mi padla čelit až k ponožkám, protože na tohle se fakt toho nedalo už moc co říct.

Nevím, zda je to signifikantní pro tuto konkrétní várku generace, ani zda je to jen ojedinělý příklad - ale docela by mne zajímalo, ve které že to realitě se tato slečna vlastně pohybuje. Technické detaily historického šermu také dnes rozebírat nehodlám - to by bylo asi na delší čtení. Nicméně by mne skutečně zajímalo, kde udělali sluníčkoví soudruzi chybu, že tímto způsobem dokáže vnímat realitu někdo, kdo už má pár let řidičák. Myšlení zparchantělého děcka, v těle dospělé ženy je docela tristní zážitek a doufám, že do budoucna nebudu muset nic podobného absolvovat.

Poslání z dneška je jediné: Neztrácejte čas s pitomci, protože je jen Váš a nikdo Vám ho už nikdy nevrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 16:23 | Reagovat

Nějak nevím, co na tohle napsat :-)
Týden jsem tu nebyla a nějak jsem vyšla ze cviku, či co :-)
Normálně jsem asi zapomněla, jak jsou někteří sobečtí a omezení :-)
No, ale nejdýl zítra už to budu zase vědět :-)

2 userka userka | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 23:45 | Reagovat

No právě! Divím se ti, žes neodešel hned po prvních pár jejích slovech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama