Červenec 2015

Zahraj to znovu, Same

30. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnes se budeme věnovat opět jednomu ze slepých ramen Hollywoodské produkce, a to jest remakům. Pokud by Vás nebavila číst definice toho, co je remejk - nebo to už dávno víte - opět můžete s klidným vědomím článek vynechat, protože o ničem jiném, než o mlácení tupou slámou, dnešní příspěvek nebude.

Remejk je něco, čím Hollywoodští tvůrci prezentují svoji naprostou tvůrčí neschopnost a zároveň přesvědčení, že když do čehokoliv nalejete spoustu peněz, bude to automaticky lepší, zajímavější a úspěšné. Mýlí se ve všech třech bodech, protože tomu tak nikdy není. Dokonce ani být nemůže už z principu - jakákoliv kopie originálu musí být zákonitě vždy jen horší verzí původního snímku, a to i v případě, že ani originál nebyl žádný zázrak.

Remejky osobně považuji za nejzbytečnější z Hollywoodské produkce, protože i dokument o duševním pohnutí dospívajících žížal v Minessotě, má alespoň hodnotu informační. Remake nic takového v sobě nemá - v lepším případě se jedná o to samé, jen v jiných kulisách a s jinými herci - a v tom horším se jedná o pokus doplněný o nové humory, což bývá zpravidla naprostá katastrofa.

V tomto smyslu jde nejvíc o to, jak moc špatný ten remake ve výsledku bude, a v tomhle případě má pomyslný remakový žebříček svojí vlastní hodnotovou stupnici. Neberu teď v potaz remejky, ve kterých hraje hlavní roli počítačem vygenerovaný hrdina - jakkoliv jsou speciální efekty z minulého století osvěžující, CGI je prostě ve vizualizaci něčeho takového jako dinosaurus, nebo vesmírná bitva strčí do kapsy. Řeč bude spíše o tom, v čem se špatné kopie od originálů liší a proč tomu tak nejspíš bude.

Demonstrovat si to dovolím na dvou případech,a abych nějak ocenil jejich podkvalitu, rád bych upozornil, že se o některých ani wikipedie raději nezmiňuje.

Případ první - Brutální Nikita.

Ve francouzské verzi moc k příběhu, ani k charakterům není co dodat. Charaktery jsou syrově přímočaré i kruté, jejich chování je logické (z jistého zvráceného úhlu pohledu) a vše, co se děje dává perfektní smysl. Americká verze je v podstatě jen horší kopií s tím, že pistole jsou větší a blýskavější, výbuchy červenější, a Nikita úplně pitomá nána, která má pod podlahou jedny sváteční pohorky, určené pouze k tomu, aby skákala na špek každému, kdo jde zrovna kolem. Zatímco Nikita z Francie, je v podstatě krysa zahnaná do kouta a někdo, kdo dostal zabrat až na hranici možností, Nikita z Ameriky je proste polotupá loutka zmítaná okolnostmi, ze kterých z vůle režiséra vyjde s více, či méně pocuchaným melírem. Pokud neznáte obě verze, doporučuji si je pustit v pořadí originál-kopie.

Nelze asi objektivně srovnávat výkon herečky francouzské a americké. Závisí to na mnoha okolnostech a také na tom, zda jí dovolí režie vůbec něco hrát. Nicméně tento pokus o remake dopadl z mého pohledu dost žalostně a pochybuji, že by uspokojil svým podáním někoho chytřejšího, než absolventa základní školy - což je možná v USA ta nejsilnější kupní síla. Nevím.

Případ druhý - Růžový panter.

Některé věci jsou prostě svaté. Jsou natolik svaté, že jakkoliv jsem cynik z povolání, mám je na pomyslném piedestalu dokonalosti - a přes to prostě nejede vlak, mašinka, ani Pendolíno ve Studénce. Perfektní načasování a vypointování francouzského inspektora v podání Petera Sellerse, a jeho grácie geniálního pitomce náhody, se prostě s remakem srovnat nedá. V USA jsou patrně poplatní černošskému publiku, které považuje fekální humor za jeden ze stěžejních pilířů zábavy. Myslím, že kdyby si udělali čas na výlet do Teplického parku, patrně by se museli uchechtat k smrti. Neumím si to jinak vysvětlit. Inspector Clouseau je prostě postava natolik ikonická, že pokoušet se o jakýkoliv rameke je prostě jistá sebevražda - podobně, jako kdyby Vám někdo předhazoval, že chcete vidět nového poručíka Columba v latexu, u tyče ve stripbaru.

Je mnoho špatných kopií - za všechny bych asi jen zmínil komedii Oskar, kde místo Luise de Funese hraje hlavní roli Sylvester Stallone, či nová verze Totall Recall - který je sice narvaný dobrými herci od sklepa až po půdu - ale se stejným výsledkem. Je zde očividné, že tohle nefunguje už dlouho a fungovat nebude, a tedy mi tento smysl snažení uniká.

Příkladů bych asi nalezl jistě víc, nicméně poselství je jediné - Uncle Sam to podruhé stejně dobře nezahraje a je tedy ztrátou času na jeho remejkovou produkci chodit.

Orientace muže s dýmkou

26. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní příspěvek nebude asi tak obsáhlý jako obvykle a má to celkem prozaický důvod. Poranil jsem si totiž ruku a s hybností to momentálně není žádná sláva - takže budu psát, dokud to půjde a je tedy možné, že články nebudu stíhat vydávat v termínu.

O co tedy dnes půjde: dnes bych se zaměřil na to, jak politická korektnost dokáže zaskřípat i v tak neprůstřelném tématu, jako je Sherlock Holmes. Opět se zde dá vystopovat ona zázračná hranice konce logiky a vkusu, protože po roce 2000 se zde normalizátoři z Hollywoodu pokusili hned o pár pěkných podrazů, o kterých se zmíním.

Filmových a seriálových zpracování nejslavnějšího detektiva jsem napočítal přes 180.

Je to docela úctyhodné číslo.

V drtivé většině se však autoři drží původního konceptu, Sherlock Holmes a jeho věrný přítel doktor Watson málokdy vytáhnou paty z Anglie druhé poloviny devatenáctého století. Pominu nějaké pokusy o animované série, a také japonské zpracování pro mne nemá valnou váhu - nicméně před rokem 2000 mají jeden společný rys, a sice to, že se více, či méně drží originálu a nepokouší se implementovat do hlavy diváka něco, co v originálním konceptu není a nikdy nebylo. Narazil jsem vlastně na jedno jediné klišé - Sherlock Holmes i doktor Watson mají většinou podobu postraších gentlemanů a zpravidla jejich nejrychlejší pohyb bývá vhození cukru do šálku čaje. V tomto bodě je zažitý obraz minimálně hodně nepřesný. Většina jejich případů se totiž odehrává mezi lety 1887 až 1893 - a v té době bylo oběma zmíněným gentlemanům něco krátce po třicítce.

Po roce 2000 ovšem vnímám pokusy o nápravu všeho toho, co udělal původní autor špatně, přestože jim není proti srsti zneužít ani příběhy, ani charaktery. Jen je potřeba je tak nějak přizpůsobit politickým manuálům. Za nejpitomější považuji tento pokus, kde dr. Watson zmigroval, nejen z rasy a země původu - ale i z pohlaví. Veterán z Afgánské války, sportovec a bývalý důstojník je nahrazen asiatskou doktorkou a celá série se odehrává v New Yorku 21. století. Síla, co ?

Další pro mne podivný pokus mne také nijak nenadchl, přestože má poměrně dobré hodnocení. Jedná se o tuto sérii - samozřejmě přenesenou do současnosti. Celkem by mne zajímalo, kde pořád scénáristi berou ty stroje času. V tomto případě bych byl o trochu shovívavější, koneckounců, je to anglický seriál a tedy zdemolovat si svého národního hrdinu na jakoukoliv blbost mají svaté právo.

Důvodem tohoto článku je však aktuální filmové zpracování s Robertem Downey Jr. v hlavní roli. Po dlouhé době jsem byl něčím nadšený. Sherlockovi i Watsonovi je tolik, kolik má být, děj i místo, jsou v pořádku. Charaktery jsou podle předlohy, Sherlock je jak geniální, tak nesnesitelně nemožný, Watson není mírně nechápající tupec, ale funguje přesně v knižním duchu - tedy jako ten zodpovědnější element, pokaždé když se jeho přítel vrhne po hlavě do něčeho, jako neřízená střela. Celý příběh lehce zavání steampunkem - což kupodivu nijak nevadí, a je vyprávěn lehce brakovým způsobem - tedy tak, jak byl prapůvodně vymyšlen a napsán.

Co zde ovšem zaskřípe a to velmi je náznak homosexuálního vztahu, mezi slavným detektivem a jeho spolubydlícím. Je to sice duhově znormalizované, ale i také naprostý nesmysl a silně pochybuji, že scénárista nebyl schopen si dohledat status spolubydlícího, nebo poměrně rozšířený tehdejší status staromládenectví. Navíc je to pokus poměrně pitomý, protože dr. Watson svoji heterosexuální preferenci demonstruje zamýšlenou svatbou a sám velký detektiv narazí na svoji nelesbickou famme fatale.

Popravdě netuším, proč to tam nějaký normalizátor považoval za důležité vypíchnout. S příběhem to nic společného nemá, žádnou zápletku to ani neřeší, ani nevytváří . Jako by nestačilo, že byl Sherlock Holmes asociál, podivín, kuřák a narkoman.

Naštěstí duhová linie byla v dalším filmu série vypuštěna, ale i tak to vnímám jako velice nesportovní zásah korektury do něčeho, na čem matláci z Hollywoodu nemají ani stopu zásluh, natož právo implementovat charakteru - který přežil bez jejich přispění více jak dvě století - věci které jsou podle jejich názoru správné a zdravé.

Příspěvek končí bez poslání, protože přiohýbáním charakterů, případně jejich změnou se budu zabývat i v dalším příspěvku. Tedy pokud se mi alespoň trochu zahojí ruka.

Evoluce kryptonské dívky

22. července 2015 v 12:00
V dnešním článku o produkci ze svatého lesíka bych se rád zaměřil na jeden fenomén, který mi v posledních letech docela leze krkem. Jedná se o nenápadné pozměňování originálů v rámci politicky korektních objednávek od vládnoucích struktur. Pokusím se Vám vysvětlit, proč to považuji za velice nebezpečné a také, proč to považuji za podvod a manipulaci s podvědomím diváka.

Pro lepší pochopení problematiky bych Vás odkázal na tento článek - jedná se o výborné shrnutí momentálního stavu věcí a zároveň bych reagoval na tento odkaz se sdělením, že nejen, že už šťourají, mají kvóty, ale dokonce to mají nařízeno povinně, pod hrozbou sankcí. Odkazy přikládám spíše kvůli své lenosti - průzkumem jsem zjistil v podstatě totéž a připadá mi zbytečné to celé psát znovu.

O co se tedy jedná: dost mne štvou pokusy politických korektorů o zásahy do již zavedených charakterů. Jedná se o změny rasy, pohlaví, sexuální orientace - prostě podle toho, co momentální korektoři usoudí, že je in. Pokusím se Vám to demonstrovat na několika příkladech, které myslím tuto argumentaci podpoří. Rozhodl jsem se také jít tou nejstravitelnější cestou a sice cestou comixovou, protože pohádky mám rád a spatřuji v nich o trochu víc, než jen pokus o ukrácení volné chvíle.

Zde bych rád poznamenal, že herci jsou v tomhle případě naprosto nevinně. Kdyby roli nevzali, zahraje to místo nich někdo jiný, protože práce v továrně na iluze je prostě konečný počet a živit se nějak musí, ať si soukromě o filmu myslí co chtějí. Současně však nim necítím žádnou shovívavost, kariéru emocionálního prostituta si vybrali dobrovolně a tedy není důvod v tomto smyslu na nikoho brát přehnané ohledy.

Nechci se také nijak přehnaně babrat v technických detailech - je to celkem dobře popsáno na internetu, a kdo bude mít chuť a zájem, může si to v pohodě dohledat sám. Omezím se tedy pouze na konstatování, že bych tento fenomén rozdělil na dobu před rokem 2000 a po roce 2000 - kdy podle mého soudu začala politicko-korektní normalizace v Hollywoodu jako řemen a jsem doopravdy zvědavý, kdo to z comixového universa schytá příště.

Příklad první: Nick Fury - Avengers, X-men

Nick Fury je velitel organizace S.H.I.E.L.D a i když je to postava vedlejší, jeho zásahy do příběhů jednotlivých hrdinů jsou docela zásadní. Pro Vaši orientaci - vpravo je Nick Fury originální, jak byl vymyšlen a nakreslen, vlevo pak poté, co prošel normalizací.


Jak se z úplně vlasatého bělocha může přes noc stát úplně plešatej černoch, je podle mne jedna z největších záhad genetiky vůbec, řekl bych že by na to měl někdo uvolnit nějaké fondy, protože jestli by to šlo udělat i obráceně, spatřuji v tomto směru určitý klíč k záchraně Evropy. Je s podivem, že mu zůstala páska přes oko, ale tak nějak napůl předpokládám, že až se příště bude točit nějaký remake s Janem Žižkou, patrně jeho představitel bude muslim, lesba, nebo travestita, protože když to jde v americe, je to in a tady je to stejně každýmu buřt.

Případ druhý: Johny Storm - Fantastická čtyřka

Chudák Johny to schytal ještě o fous víc, než Nick Fury. Původně vymyšlený jako modrooký blonďák, bratr stejně modrooké a blonďaté sestry, která se svým manželem a jedním kamarádem zachraňují svět. Kromě jiného jde tu cítit ještě důraz na rodinu, její jednotu - zkrátka všechno to, co sociálním inženýrům multikulturní loby už z principu vonět nemůže. V tomto konkrétním případě jsem vysvětlení , jak tomu došlo zaznamenal a považuji je dokonce i za docela logické.


Film ještě v kinech není, ale jsem poměrně zvědavý, jakým jiným způsobem autoři hodlají vysvětlit sourozenecký vztah hlavních protagonistů.

Případ třetí: Catwoman - Batman Universe

Catwoman je proste archetyp, nad kterým proslintal noc nejeden geek. Odvážná, statečná, nebezpečná a sexy zlodějka a i když původně byla vymyšlena jako postava záporná, poměrně rychle se dostala do popředí zájmu jak čtenářů, tak diváků. To bejvávalo, protože se následně Hollywoodští patlalové rozhodli, že to vezmou pořádně do ruky a kromě rasy změnili i příběh, okolnosti a zaběhlou image. Jediné co ponechali bylo jméno a bič, tedy dá se konstatovat, že z původní kočičí krásky nezbyl pořádně ani chlup.


Originál vpravo, mutace vlevo.

Film byl naprostý propadák, za což dle mého soudu může rovným dílem jak příběh, tak provedené změny.

Mutace hrdinů z úplně bílých na úplně černé není bohužel nijak vyjímečná - ale myslím, že to tři příklady plně postačují. Dalo by se pokračovat dál a dál - ale asi by to bylo poměrně dost temné čtení. Krátce se zmíním jen o tom, že stihli přiznat barvu ještě například vládce zločinu Kingpin, nebo Supermanův úhlavní nepřítel Lex Luthor. Určité vodítko by mohlo být to, že se jedná o postavy záporné a tedy je v rámci příběhu potřeba zavřít až zčernaj. Nicméně ten, kdo obsadil do role Heimdalla černošského herce, (celá série vychází ze starověké severské mythologie) byl buď blbej jak kýbl bublin, nebo uvědomělý jako medajle se Stalinem, protože tak do očí bijící pitomost si nedokážu nijak racionálně vysvětlit.

Nicméně zpět k nadpisu článku.

Zde si dovolím úvahu na téma, jak budou věci příští zhruba probíhat. Supergirl (ona zmiňovaná kryptonská dívka) v původní verzi vypadá nějak takto:


Je to štíhlá, modrooká, heterosexuální blondýna, viditelně netrpí žádným hendykepem, nebere drogy, není nikde politicky organizována, má silnou vazbu na rodinu, superschopnosti a ve svém volném čase pomáhá zastavit zločin. Dokonce je aktivní v protimigrační politice (několikrát pomáhala zastavit invazi mimozemšťanů) a nemám z ní dojem, že by nějak podporovala free trade shopy.

Cítíte ten problém ? A vidíte zároveň, kolik je tu možností k vylepšení ?

V první fázi je třeba zlepšit její celkovou image, aby odpovídala přijatelnému standardu.


Je to sice lepší, ale pořád to není nějak ono. Tohle mladým neprodáte, protože tu zřetelně hapruje ten přívlastek dívka. Takže jí narvem na nohy značkové kanady, zasadíme jí do nějakých konkrétních souvislostí, jako třeba že je sice z Kryptonu, ale vlastně z gheta, odkud se dostala díky angažovanému streetworku v kombinaci s vítězstvím v RAP battle. Následně v sobě objevila bisexualitu a během jedné z gayparade se následně připletla na Zemi, kde si uvědomila svůj potenciál.


A vida - politicky korektní restart Supergirl je na světě a můžeme to začít prodávat.


Netřeba dodat, že po těchto kotrmelcích už skutečně může normalizátor naplkat úplně cokoliv, protože tímto jemným přiohnutím charakteristiky a neškodnou změnou rasy je původní příběh úplně zbořený a když se do toho napumpuje dost peněz, vždycky se najde někdo, komu se to bude líbit.

A právě v tom spatřuji skutečné nebezpečí. Jednak v tom, že je to cílené na děti, které jsou zvyklé většinou pohádky nekriticky přijímat. Postupně tedy akceptují věci jako fakt, jakkoliv normální nejsou. Druhá věc, která mi přijde daleko více znepokojující , jak je snadné nenápadně pozměňovat reálie, fakta i okolnosti i u věcí, které jsou prokazatelně jinak. A pokud to funguje u pohádek, není důvod předpokládat, že s historií, či předkládanou realitou je to jiné.

Abychom nekončili tak depresivně, dovolím si předpovědět alespoň obrazem vývoj další comixové hvězdy a to WonderWoman. Myslím, že se to obejde už bez komentáře, protože zde je evoluční vývoj naprosto zřejmý.

Original:



Fáze 1 - remake a priblížení k realitě:


Výsledek - polidštění s přihlédnutím k zastoupení menšin :


Pokus o restart železného šrotu

18. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní příspěvek bude možná o trochu něčem jiném. Když jsem promýšlel aktuální téma, dospěl jsem k závěru, že je toho o něco víc, co mi vrtá v šišce a rád bych jednotlivým konkrétnostem věnoval o něco větší prostor. Berte to tedy prosím jako dělostřeleckou přípravu - v tomto případě si nejprve musím ověřit maximum relevantních informací, abych se nedopustil nějakého omylu z neznalosti, jako v minulém příspěvku.

Kamarádka mne vytáhla do kina, protože sem se jí zdál poslední dobou nějakej divnej. Pravdou je, že si nějakej divnej poslední dobou připadám také. Možná to souvisí s tím, že má půlka firmy dovolenou a tím pádem druhá půlka (včetně mne) se do všeho musí vrhat střemhlav, aniž o tom pořádně něco ví, takže si chvílema připadám, zhruba jako křeček, který omylem usnul v bombardéru Stuka.

Jednalo se o posledního Terminátora, film měl slušné hodnocení, autoři slibovali nečekané zápletky, což bohužel také splnili. Tedy praštili jsme sebou do sedaček, shlédli (v mém případě s dosti značným skřípěním chrupu) dvacetiminutový blok reklam, po kterém následoval další blok upoutávek na další filmy. Cítil jsem se docela popuzeně, protože za cenu přes dvě stovky sledovat reklamu, co běží běžně v televizi a ještě to multiplexu sponzorovat, v tom spatřuji skutečně celkem nezdravý podraz na každého, kdo je tak naivní a nestáhl si film z internetu. Nicméně s pocitem konkrétního důvodu, proč zmíněný multiplex už nikdy nenavštívit, jsme s ponořili do děje.

Nebojte se, pokusím se nespojlovat, jen se krátce zmíním o tom, co mne zaujalo.

Film skončil a já z něj měl pocit ... no velice rozpačitý.

Předně - viděl jsem čtyři starší filmy s terminátorskou tématikou, a i když se v nich sem - tam objevil nějaký úlet, přece jen spolu nějak souvisely, nebo na sebe nějakým způsobem v rámci pravidel terminátořího světa navazují. Pětka si s tímhle moc hlavu neláme, pravidla jsou pro blbečky a tedy si to uděláme po svém. Problém je, že to moc nefunguje, a ani Arnold s tím moc nenadělá.

Předně - to co má působit jako celkově chaotický dojem z filmu, má v zásadě několik variant, které se opakují pořád dokola.

Hodný terminátor Arnold se někde zdrží. Kyla Reese a Sarah Connorovou honí zlý terminátor. Tomu sice utečou, ale chytí je policie, dá jim klepeta a někam je zavře. Najde je zlý terminátor, který je honí. Objeví se deus ex machina v podobě Arnolda, zlého terminátora vyřídí, Sarah a Kyle utečou, načež je začne honit další terminátor. To vše samozřejmě za palby z kulometů, ječení sirén, výbuchů aut, mrouskání koček, krmení kojenců, trombónu armády spásy - prostě s tím obvyklým balastem kolem, který se od drahého filmu očekává.

To by bylo celkem roztomilé, kdyby se tohle nestalo tak pětkrát - šestkrát pořád dokola a při stopáži něco málo přes dvě hodiny, vás to přestane bavit ještě před první polovinou filmu.

Dost tomu také napomáhají herci. V drtivé většině případů jsou herci tak prkení, až jsem se divil, že jim neprdnou kšandy. Prkennost se dá omluvit ještě u terminátorů - koneckonců ti jsou tak vymyšlení, ale už moc ne u zbytku postav. Sarah a Kyle oscilují v zásadě mezi dvěma polohami - v té první byste fakany nejraději seřezali kaktusem přes prdel, a v té druhé generují v zásadě bez jakýchkoliv důvodů kvanta nejistoty a nerozhodnosti z čehokoliv, co je momentálně po ruce.

Další problém je, že nemáte nejmenší důvod, si žádnou z postav oblíbit, cítit k nim nějaké empatie, nebo snad mít o ně strach. Od začátku filmu víte, že ani Sarah, ani Kyle umřít nemůžou, dokud se spolu nevyspí (nekecám, to se fakt dozvíte během první čtvrthodiny) - takže dokud to neudělají, mohou být úplně v klidu. A když je nějaký náznak toho, že by se to mohlo zvrtnout jinak, nastoupí Arnold, který je z budoucnosti, takže všechno ví, všude byl dvakrát a tím pádem má všechno potřebné přichystané dopředu.

Velkou devizou minulých čtyř terminátorů byl dojem zranitelnosti všech postav a velké úsilí při překonávání něčeho zdánlivě nezničitelného a nezastavitelného. V tomto případě se nic podobného neděje a i když hodného terminátora na chvíli rozbijí, tak jen proto, aby zmutoval na SuperMegaExtraCoolTerminátora.

Poslední věc, která v této sérii působí dost rušivě je obsazení (s ohledem na pětku se zdráhám přidat přívlastek herecké).

Zatímco Harry Potter, či Hvězdné války ve svých sériích vydrželi poměrně se stabilním ansáblem, Terminátor s tím má trochu problém. Pokud se nepletu, napočítal jsem v pěti filmech dvě Sarah Connorové (což se ještě dá), nicméně pět různých Johnů Connorů, čtyři Kyle Reese (což nesedí už jen k počtům Johnů a Sarah) a o sekundárních postavách ani nemluvím. U postavy Johna Connora jsem ochotný trochu přimhouřit oko - přeci jen chápu, že John ve věku 12 let vypadá jinak, než ve věku 30 let - ale u Kyla tahle logika moc nefunguje, ani když se jí snaží schovat za cestování časem.

Jakkoliv oceňuji tedy snahy mojí kamarádky, pátý Terminátor mi moc náladu nezdvihl.

Nicméně jde o hodnocení subjektivní - pokud Vám to za dvě stovky a dvě hodiny času stojí, nevidím důvod, proč by jste na to do kina neměli jít. V mém případě to rozpoutalo vlnu dalších úvah na téma Hollywoodská tvorba a její podivnosti, takže pokud Vás toto téma příliš nezajímá, můžete pár následujících příspěvku s klidným svědomím přeskočit.

Záhady pražského pondělka

15. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Pondělí mne uvrhlo do lehkého zmatku, protože jsem potkal hned několik věcí, které potřebuji nějak vnitřně zpracovat. Možná byly skvrny na slunci, možná si jen lokální Prozřetelnost dala pauzu na kafe a odskočila si šlehnout pár endorfinů - netuším. Každopádně stalo se mi hned několikrát, že jsem musel ustat v chůzi, přesvědčit se opakovaně, že mne nešálí zrak, abych z nabídnuté reality dovodil alespoň nějaký závěr.

První věc, která mne uvedla v lehkou nejistotu, byla informace pražské MHD, kdy že mi to přijede tramvaj.


Až do pondělka jsem byl přesvědčený, že většinu číslic znám, dokonce že některé číslice bych zvládl napsat i v římské verzi - ale s tímhle jsem si nějak nevěděl rady. Technicky je to asi jedno, protože tramvaj přijede kdykoliv jindy, než je napsáno v jízdním řádu - nicméně tento konkrétní čas příjezdu by mne skutečně zajímal.

Nicméně tramvaj nakonec dorazila, vystoupil jsem na zastávce a moje nejistota dostala další zásah, protože jsem ihned nabyl dojmu, že věci jsou skutečně dál a horší, než jsem předpokládal.


Myslím si, že propagandu má Islámský stát docela zvládnutou - nicméně toto tvrzení mi přijde i na vyznavače Koránu docela zavádějící. O výběru modelky se raději rozepisovat moc nebudu - čert ví jaký vkus může mít někdo, jehož předmětem sexuálního naplnění může být osel, nebo slepice.

Nicméně lehce otřesen jsem pokračoval za klientem, udělal svoji práci a vracel se zpět do kanceláře, když jsem si povšiml další tabulky, která mne zaujala.


Naprosto netuším, k čemu může být mrtvému ex-prezidentovi kancelář v lukrativní zóně. Nemám nejmenší představu, co užitečného tam mohou dělat, nebo jaká činnost dokáže pokrýt náklady na pronájem, energie, tonery, či kancelářskou techniku. Zato jsem si poměrně jistý, že to není placené ze soukromých zdrojů, což bych pochopil jen v případě, že by se jednalo o muzeum, či skanzen - nicméně žádná informace tohoto druhu se v přítomnost kanceláře nevyskytuje.

Považuji za nefér, že svoji vlastní kancelář nemají třeba T.G. Masaryk, či Klement Gottwald, protože parametry k existenci kanceláře splňují také, a to dokonce i o mnoho dřív, než pan ex-dramatik začal přikulovat.

Poslední pomyslný hřebík bylo to, že jsem zdvihl zrak k obloze a spatřil tohle:


Nějaká spojitost mezi torzem nahé ženy, dvojkou brokovnicí a pokřivenou lampou místo hlavy mi naprosto uniká. Ať se snažím sebevíc, nedovedu si představit nic, co by tyhle věci měli společného, nebo proč by někdo něco takového umisťoval na dům v klasicistickém stylu. Třeba Vás něco napadne a budu rád, pokud mne nějak nasměrujete - ale v tomhle případě jsem naprosto bezradný.

V tuhle chvíli jsem dospěl k závěru, že jsem nejspíš přepracovaný, a zavolal do práce, že si beru na zbytek dne volno.

Poslání z dnešního příspěvku je snad jediné. Praha je plná záhad a pokud Vám jich předhodí hned několik najednou, je lepší to pustit z hlavy. Minimálně to bude mít vliv na plynulost chůze.

Praktiky znuděného managementu

12. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Včera jsem byl na pivu s jedním kamarádem a bylo to docela poučné, hned z několika hledisek. Kamarád měl velké obavy, že chystané změny v jeho momentálním zaměstnání ho připraví o práci, což při manželce a dvou dětech, není nikdy radostná událost. Navíc kolega je docela svéráz, on i jeho manželka jsou původem ze Sudet, takže mají celkem jednostranně vyhraněné názory na sluníčkový stát a rudo-zelenou kliku vůbec. Dospělo to údajně až tak daleko, že když se měla narodit jejich druhá dcera, povzbuzoval lékař budoucí matku slovy "Tlačte, maminko, už vidím pravičku!" a po půl hodině zkonstatoval, že tohle normálním "císařem" nepůjde a že to tedy budou muset udělat führerákem.

Nicméně beru to jako pomluvy, od závistivého personálu a nepřikládám těmto historkám velkou váhu. Co mne však zarazilo, byl jeho stav, když se objevil. Co jsem ho vždy pamatoval, byl spíše žoviální a zavalitý. To, co dorazilo do hospody bylo prošedivělé, pohublé a s obličejem plným hlubokých vrásek, takže jsem v první fázi nabyl dojmu, že si sem přišel obhlédnout terén Saruman.

Vím, že starat se o rodinu není žádný med, a obzvlášť v dnešní době ne - ale to co dovede udělat z člověka kombinace nevyspání-stres-firemní politika, je skutečně alarmující. Protože jsem v rámci profese do jeho firmy docházel (než se vedení rozhodlo přejít na jiný ekonomický systém), vím, že líčení firemní politiky jeho zaměstnavatele není nijak přibarvené. Měl jsem možnost si vyslechnout pár historek, protože když instalujete v korporátu update, chvíli to zabere a uživatelé většinou zjistí, že nejste jejich nepřítel, ale někdo, kdo se jim snaží pomoci.

Tady si dovolím malou odbočku.

Ono s tou prací to bude nejspíš tak, že buď se můžete flákat, za úplně nehorázné peníze, nebo lítat jako fretka za směšný plat - ale je už jen velmi málo možností, jak sehnat něco mezi tím. Osobně tohle až tolik neřeším, pro mne je důležité, zda mne baví práce a kolegové, a vědět kolik mi pravidelně přibude na konto. Nejsem nikde politicky, ani dobrovolně angažován (pouze jednou do měsíce se s kolegy přidáváme k celorepublikové sektě Al-Mužná), ale i to Nám většinou moc dlouho nevydrží, protože toho máme prostě moc. Pravdou je, že můj obor je velice specifický, a kdyby mne majitel firmy vyhodil, znamenalo by to v mém případě nejspíš vyhlídku na lepší práci a vyšší plat.

Nicméně tohle ví i vedení firmy a tedy není žádný důvod, proč by Nám mělo jít na ruku.

Ale zpět ke korporátní politice.

Kamarád pracuje pro jednoho velkého developera v centru Prahy, a už je ten samotný fakt, je logický i nelogický zároveň. Developer prodává své byty zásadně s marží 150%, takže majitel a vyšší management přetéká penězi. Neříkám to s nějakým pocitem křivdy - prostě je to stav věcí. Existenci řešit nemusí, jediná jejich starost je v podstatě v tom, jak vydělat peněz ještě víc, nebo o ně nepřijít.

Nevím, dovedu si představit, že bych měl na kontě půl milionu. Dovedu si představit, že bych tam měl milionů pět. Ale půl miliardy ? K čemu to někomu může být dobré ? Tyto částky mi připadají už jen jako pouhé číslo, o které se jen dá přijít - protože i kdyby jste z nějakého důvodu chtěli koupit celý tunel Blanka, stejně Vám toho ještě spoustu zbude. Tedy toto množství peněz je staví do pozice někoho, kdo nemá ani floka, nicméně tak nějak z druhé strany.

Proč o tom mluvím:

Protože vedení existenci řešit nemusí, hraje se svými zaměstnanci několik typů poměrně dost sadistických her.

Ruská ruleta:

Tato hra spočívá v tom, že si vrchní velení jednou za čtvrt roku svolá vedoucí jednotlivých oddělení a rozdá každému papírek s číslem. Toto číslo je pak počet lidí, které musí vedoucí propustit. Všimněte si prosím, že je v tomto případě lhostejné, zda to bude projektant, grafik, nebo stavební dozor.

Omlazení kolektivu:

U této kratochvíle jde o to, že pravidelně jednou za dva, až tři roky se někdo náhodně propustí, aby se na jeho místo přijal někdo úplně nový, a je fuk, kolik je mu let. Tento opět probíhá napříč celou firmou, samozřejmě kromě nejvyššího managementu. Firma má několik stovek zaměstnanců, a je tedy jasné, že to dříve či později potká každého. Nevím - třeba si myslí, že to je nějakým způsobem motivující. Mě to ale tak nepřijde.

Chytání na švestku:

Velice oblíbená kratochvíle, zejména u nově příchozích, kteří ještě pořádně neví, jak to ve firmě chodí. Spočívá to v tom, že firma uspořádá večírek s alkoholem, který začíná zhruba ve tři hodiny. Alkohol i jídlo jsou samozřejmě zadarmo. Vedení se drží zpátky a pozoruje, zda jim nováček na návnadu skočí. Většinou ano, protože na párty nikdo podraz apriori nepředpokládá. V momentě, kdy nový zaměstnanec má v sobě skleničku, či dvě, vytasí alkohol tester a dají mu dýchnout s tím, že pije alkohol v pracovní době. A samozřejmě následuje vyhazov.

Budování kádru:

Tohle je bohužel docela rozšířené a nemyslím, že by na tohle měla zrovna tahle firma patent. Ovšem používá to ráda a často. Vezme nějakého chudáka, ideálně po škole. Dá mu minimální mzdu, s příslibem přidání po ukončení zkušební doby, a zapráhne ho tak, až se z něj kouří. Samozřejmě ho úkoluje takovým způsobem, aby to celé nebylo technicky možné udělat, načež ho vyhodí ještě ve zkušební době - a proces se opakuje.

Netřeba podotýkat, že tuhle šarádu hrají se skutečnými lidmi, kteří mají rodiny a potomky - tedy případná ztráta zaměstnání pro ně může být likvidační.

Píšu o tomhle celém v zásadě z jednoho důvodu. Uvědomte si prosím, že tohle jsou lidé, kteří nám vládnou - je lhostejné zda na úrovni firmy, či státu. Říkají sami sobě elita a jediný důvod, proč dělají podobné svinstvo pro své obveselení je ten, že jim to projde. Až příště budete naštvaní na svého zaměstnavatele, vzpomeňte si na tento článek - protože jsou u nás firmy, kde je práce skutečné peklo.

Poslání z dnešního článku je snad jediné - pokud už vypadáte jako Saruman, nebojte se. Nejprve se mrkněte z okna, zda se vám na dvorku nefláká armáda Skurutů, protože pokud ano, nemusíte si podobné manýry nechat líbit.

Krátká sonda do nakousnutého světa

8. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Eva včera odjela na tři týdny do Číny, vypukla vedra a vůbec to teď nějak poslední dobou nestojí za moc. Její odjezd mne nenaplnil nijak velkým nadšením, ale tak nějak chápu, že vyštěkat a zpohlavkovat takové množství dodavatelů prostě nějaký čas zabere a tak nějak to k její práci patří. Nicméně před odjezdem mi dala jeden jabkokrám, abych se zabavil a nevymýšlel po dobu její nepřítomnosti nějaké vylomeniny, podobně jako když pouštíte při odchodu do práce rádio psovi, aby se necítil v bytě osaměle.


Takže, to je on.

Tedy přesněji řečeno býval.

Tady si to zasluhuje trochu vysvětlit. Víte, já k jabkověcem nemám, na rozdíl od Evy, vztah absolutně žádný. Při spatření věcí s nakousnutým jablkem na kabátě nemám žádný důvod k bouřlivému jásotu, ani ke křivení tváře pohrdáním - prostě - jde to tak nějak mimo mne. Chápu, že jsou militantní zastánci této značky, stejně jako její odpůrci - nicméně jakkoliv vnímám argumenty z obou stran, prozatím jsem neshledal žádný důvod se touto problematikou nějak zaobírat. Z mého pohledu je cena versus užitečnost v dost výrazném nepoměru a tedy jsou pro mojí maličkost jiná řešení zajímavější. Pokud někdo však shledává investici do této značky důležitým, koneckonců jsou to jeho peníze, a nevidím jediný důvod, proč si neudělat radost něčím, co ho potěší.

Tedy jsem dostal hračku, řekl si, že když to kupuje pořád tolik lidí, k něčemu užitečnému to být musí - a zahájil experimenty.

Není.

Tady je třeba říct, že jsem tomu dal čas a opravdu se snažil tomu přijít na chuť. Je třeba podotknout, že se jedná o tento konkrétní výrobek, s jiným zkušenost nemám a jestli všechno půjde dobře, tak ani mít nebudu. Nevylučuji ani možnost, že vše je dáno tupostí autora článku, ale když potřebujete googlit každý krok, aby jste přinutili MP3 přehrávač k tomu, aby alespoň předstíral, že dělá to co chcete, bude asi něco zásadně špatně.

Jabkokrám měl velikost o něco málo větší, než je krabička od sirek, byl lehký, placatý a údajně chytrý. Podle mě byl blbej jak pučtok, na všechno potřeboval něco extra a po třech dnech používání jediné, co ve mě okamžitě nevzbuzovalo cholerické záchvaty byly hodiny, což při ceně něco přes pět tisíc mi přijde jako docela drahý špás.

Předně někdo z jabkofirmy je přesvědčený o tom, že pauza a stop je totéž. Hudbu, obrázky, či filmy dostanete do jabkokrámu jen přes jabkoaplikaci a to ještě jen v tom případě, že u toho provádíte nějaký temný rituál, ve kterém hraje roli podřezání černého kozla, spousta svíček, játra vačice a kravata sociálního demokrata. Mazat cokoliv přímo z přístroje není možné jinak než přes software, a o nějaké kompatibilitě si nechte jen zdát. Prostě co jabkokrám schvátí, je tam pohřbeno na věky věků a myslím, že kdybych se snažil, dokážu tam najít pohřbenou a zakonzervovanou v časoprostorové smyčce i zakládací listinu Univerzity Karlovy.

Eva kdysi jasně definovala stupně nepoužitelnosti software, a to sice následujícím způsobem:

Dementní software

Úplně dementní software

Úplně dementní software v čínštině.

Proti tomu celkem nelze nic namítat, nicméně tvůrce této konkrétní verze iSoftware sice o věcech jako standard, logika, intuitivní ovládáni a design možná slyšel, nicméně z nějakého důvodu se rozhodl, že tohle je jen pro blbečky, a tedy to celé pojme jinak. Učinil to velmi vehementně, a chápu, že touha odlišit je veliká, ale v tomto případě mi poněkud uniká konkrétní důvod. Jsem toho přesvědčení, že by si autor iSoftware skutečně zasloužil speciální stupeň, protože na to, abyste zjišťovali každý manévr na internetu, to už vyžaduje dost specifickou povahu.

Nebudu Vás napínat, po týdnu používání letěl jabkokrám oknem do Vltavy, protože na něco podobného nemám nervy. Po celou dobu používáni jsem nepřišel na nic, co by můj mobil neuměl lépe, rychleji, nebo logičtěji. Samozřejmě s dodatkem, že na rozdíl od jabkokrámu umí navíc ještě fotit a telefonovat.

Poslání z dnešního příspěvku není žádné - zkušenosti jsou subjektivní povahy a možná, že kdybych do ruky dostal jiný druh jabkokrámu, budu nadšený. V této chvíli jsem však přesvědčený o tom, že pro tuto věc já prostě žádné praktické využití neshledávám a i nadále nemám žádný důvod zmíněnou značku vyhledávat.

A vlastně je tu poselství:
Pokud jedete na nějakou dobu do Číny, přesvědčte se nejprve, zda bude dotyčné lidi hračka bavit, protože hrozí nebezpečí, že si najdou něco zábavnějšího, než je nakousané ovoce.

Singularita mletého koření

4. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Byl jsem se v úterý podívat na Palackého náměstí, protože to mám cestou z práce a pořádala se tam demonstrace. Podobných kratochvílí se sice za běžných okolností neúčastním, nicméně tohle mne docela zajímalo a chtěl jsem se na to podívat osobně.

Byla by to celkem sranda, kdyby se nejednalo o tak vážné téma, náměstí bylo narvané a poměr domácí vs. #přijímači vyzníval jednoznačně v přijímací neprospěch. Jakkoli nás tím krmí média, že se jedná o většinový názor - nevěřte tomu. Podle zpráv tam bylo domácích tak na pět - šest stovek (nevím, nepočítal jsem to, možná jich tam bylo i víc), zatímco sluníčkářské verbeže slabých dvacet, a v to počítám i ti otylejší, kteří prostorově a ohledně deklarované blbosti v pohodě vydali za dva.

Oceňuji, že se takové věci dějí, ale nepřikládám tomu nijak velkou váhu - jednak mi to chvílema přišlo, jako na zimním stadionu, když na sebe navzájem pokřikují dva tábory fanoušků, aniž by poslouchali toho druhého , a potom - nedovedu si představit lepší terč pro nějakého psychpata, s dynamitovou vestou, než je právě podobný druh akcí. Naštěstí, ti kteří jsou už tady, zatím tak chytří nejsou, ale myslím, že to je jen otázka času, kdy jim zrovna tuhle myšlenku nějaký imám nasadí do hlavy.

Každopádně, viděl jsem tam jednoho bývalého kolegu z minulého zaměstnání a připomnělo mi to pár okolností, které přišli bizarní i mě, a to si myslím, že už jsem cvičený na ledacos.

Bývalý kolega je dredař, baťůřkář, přijímač, sluníčkář a pravdoláskař, z core ultras materiálu a někoho takhle přesvědčeného o tom, že správný je pouze ten jeho názor (jakkoliv neodpovídá realitě), jsem asi ještě nepotkal.

Tento výlupek se jednoho dne objevil v doprovodu vedoucího v kanceláři, páchnul jako tři dny mrtvá treska a velmi kriticky hleděl kolem sebe. Vedoucí mu ukázal jeho stůl a zanechal ho svému osudu - a my jsme se šli představit. Mojí nabídnutou ruku ostentativně přehlédl, podíval se na věšák a dotázal se, kterého vraha že je ten kožený klobouk na stěně. Jako úvodní entreé mi to přišlo docela zvláštní, nicméně jsem odvětil, že můj, a že mi zatím nic nedokázali. Podíval se na mne krvavým okem a otázal se mne, zda si uvědomuji, že kvůli mě tolik zvířat zbytečně trpí. Ujistil jsem ho, že netrpí, protože tou dobou už jsou poměrně spolehlivě mrtvá a dotázal se, proč tedy on sám má kožený opasek a pokud by měl skutečně svědomí, omotá se konopným lanem a to ideálně ve výši krku. Dodal jsem ještě, že když to vnímá jako problém, jsem ochotný si to příště rozdat s dotyčnou krávou osobně, nicméně Austrálie je poněkud mimo můj akční rádius a pokud mi tam zřídí ekologickou tramvajovou linku , při dalším nákupu klobouku nebudu váhat ani minutu.

Pronesl cosi o zasranejch konzumentech a já jsem pochopil, že se asi moc kamarádit nebudeme. Poté prohlásil, že, všechno tady je shit, šel vypnout větrák a zavřít okno, což překvapilo nejen mne, ale mé dva zbývající kolegy.

Vlézt někomu do kanceláře, a začít se chovat, jako protekční fakan je docela síla, vzhledem k tomu, že jste na informacích ostatních kolegů profesně závislí. Tenhle panáček si zřetelně myslel něco jiného a byla to jen jedna z prvních epizod, které nám postupně předvedl.

Nikdy jsem úplně nepochopil, v čem přesně byl pro firmu přínosem - nicméně mi sekretářka mezi řečí naznačila, že je něčí synovec, nebo sestřenice, nebo něco takového a že to mám nechat být. Do práce moc nechodil, když dorazil tak většinou na desátou až jedenáctou a to většinou proto, aby si na grafické tiskárně (tedy ten nejdražší tisk, co si jde vymyslet) vytiskl nějaké letáky v takovém rozlišení, že by z toho Leonardo da Vinci dostal žaludeční vředy. Byly to ponejvíce věci sluníčkové, či duhové povahy a nebýt skutečnosti, že jsme stačili včas předělat tisky na osobní čip, nejspíš bychom museli platit tonery ze svého. Bohužel, nemohu posoudit jeho profesní kvality, protože jsem ho nikdy při žádné práci nepřistihl, a podobně na tom byl i zbytek firmy - na poštu nereagoval, úkoly byly pod jeho úroveň a možná proto měl dostatek sil na streetworkovou agitaci. Sestávalo se to zejména z hrubých urážek kohokoliv, kdo byl tak naivní a pustil se s ním vůbec do debaty, na téma netolerance, budoucnost planety, absence drog na pracovišti , politické korektnosti a feminismus, což mi v jeho případě přišlo zvláště pikantní. V podstatě shledával vše kolem sebe špatným, nemoderním, nenávistným, tmářským a naprosto nemožným. Dodnes je záhada, že firma vůbec mohla před jeho příchodem vůbec existovat, natož vykazovat nějaký zisk - protože podle jeho teorií by všichni měli přestat chodit do práce a začít pěstovat biomrkev, a zbytek už se prostě vyřeší tak nějak sám od sebe.

Pominu fakt, že mu bytostně vadila klimatizace a kuřáci - na někoho, kdo byl pravidelně už ve čtvrtek ve dvě odpoledne zhulenej víc, než komín z Temelína, bych očekával daleko větší míru tolerance.

Nicméně díky jeho aktivní netoleranci (nebo možná právě proto) byl nakonec přece jen z firmy vykopnut na hodinu, za poněkud bizarních okolností. Pokusím se Vám tedy vylíčit, jak se to celé odehrálo.

Měli jsme kancelář v prvním patře s oknem do dvora. Na dvoře pracovali nějací údržbáři, kteří patřili k domu, ve kterém firma sídlila a také tam měli takový ten velký, plechový kontejner, který se odváží po naplnění náklaďákem. Vhledem k tomu, jak byl dům situovaný, někdy kolem druhé do něj začalo pražit slunce a údržbáři, kteří si chtěli dát pauzu ve stínu chodili na jediné vhodné místo, tedy pod naše okno. Takže se jednou stalo, ze stojí dole, pokuřují a do dveří vstoupí náš sluníčkový kolega. Okamžitě zavětřil, zkřivil tvář odporem a oznámil nám, že nás všechny nahlásí vedení, protože se kancelářích kouřit nesmí. Ujistili jsme ho, že to je zvenku, načež se s maniakálním supěním vrhnul k oknu. Dole už nikdo nebyl, a když tam onen kolega šel zahájit detektivní činnost, tak kromě pár vajglů nenašel nic.

Tato situace se opakovala ještě po další tři dny a pokaždé když se vyřítil na dvůr, aby viníky zahrnul svým polobožským hněvem, sírou, lávou a plamenem pekelným, vždycky je o fous minul.

Další den se k překvapení nás všech ostatních objevil v kanceláři už na devátou (pracovali jsme od osmi) a s velice hladovým pohledem se každých deset minut vrhal k oknu, zda už tam náhodou údržbáři nejsou. Tohle mu vydrželo celý den - tedy přesněji do doby, kdy je pod oknem konečně zpozoroval. Vítězoslavně vytrhnul z batohu nějaký papírový pytlík a vysypal obsah na nic netušící kuřáky. Zezdola se ozval řev a nadávky, načež za temného pochechtávání schoval pytlík, dal si sluchátka do uší a začal projíždět internet. To mu vydrželo až do chvíle, kdy se k do kanclu přiřítil totálně namíchnutý majitel firmy a řevem se dotazoval, kdo že zrovna tuhle věc udělal.

Nikdo z nás ostatních neměl celkem žádný zájem frikulína krýt, takže když vzal majitele konečně na vědomí, sundal si sluchátka, dostal padáka takovým stylem, že čuměl jako Sauron na ponorku, a to i poté co byl vykázán ostrahou mimo pozemek firmy.

Co se totiž stalo:

Obsahem jeho first-strike pytlíku byly totiž nějaké podomácku pěstované chilli papričky, které si usušil a namlel, jak ekvivalent pepřového spreje. Takže když ucítil cigaretu a vyklopil obsah pytlíku dolů, nezasáhl údržbáře, ale otce majitele firmy a dva německé dodavatele, kteří na podobné fórky rozhodně nebyli stavění. Posyp se gerontům vůbec nezamlouval, bez ohledu zda to mělo účinek nebo ne, dopěli rychle k závěru, že tenhle postup podporovat nebudou.

Nevím - osobně bych nejdříve zašel údržbáře požádat, zda by si nešli zapálit jinam, případně bych se to snažil řešit nějak smířlivě přes vedeni - ale jsem tupý kuřák a na podobně militantní akce zřejmě nemám patřičné ideologické školení.

Poselství z dnešního článku je snad jediné - z protekce většinou nikdy nevzejde nic dobrého a pokud se rozhodujete pouze podle čichu, může Vás to klidně stát místo.

Obrázkový průvodce po imigraci

1. července 2015 v 12:00 Zápisník cholerika

Tak přesně tohle mi letělo hlavou, když jsem sbíral informace pro dnešní příspěvek. Jakkoliv jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, prostě to nejde. Proto dnešní příspěvek (doufám) bude unikátní a snad se mi něčemu podobnému podaří v budoucnu vyvarovat. Předně - téma není vůbec legrační, přál bych si, abych se něčeho podobného nikdy účastnit nemusel, nicméně pokusím se se vším cynismem, jakého jsem schopen, alespoň trochu věc odlehčit.

V tomto případě je to však úkol naprosto nesplnitelný.

Tedy jsem se rozhodl vypůjčit si pár obrázků z internetu, ponechat je bez jakékoliv úpravy, s tím, že si k dané věci dovolím pár komentářů.

Osobně autorem obrázků nejsem, jen si myslím, že mají určitou výpovědní hodnotu a proto je potřeba s nimi PT čtenáře seznámit.

Tak jdeme na to.


S tím souvisí hned další:


Nicméně není to tak zlé. Myslím, že v tom nějaká mystika bude.




S dalším obrázkem nelze než souhlasit. Podobně jako s následujícím.



Připadá Vám to hnusné, kruté a nesnesitelné ? Dobrá, tak ještě trochu ..


Takže je tu zásadní otázka:


Tady myslím, už začíná konflikt.



Je to síla, co ?

Podle mého názoru je jen jedna jednoduchá rovnice. Žádní migranti =žádné problémy s migranty.

Bohužel (ne)Ziskovky , #přijímači, a sluníčkáři mají na druhou stranu tuto rovnici doplněnou, a sice tímto způsobem:

Žádní migranti=žádné problémy s migranty=žádné státní peníze na řešení problémů s migranty. Bohužel , poslední proměnnou považují za konstantu a způsob svojí obživy. Z jejich hlediska to chápu, je to lepší než normální práce - ale bude to mít katastrofální důsledky, ve jménu pár jásavých blbů, protože jde o pouhá čísla. Migrantů je prostě víc, než Nás a nemyslete si, že tu chtějí jen v klidu bydlet. Tihle kluci vopálený to myslí fakt vážně, a jak moc vážně to myslí dávají najevo každý den.

Vnímám argument, že jsou mezi nimi lidé jak dobří tak zlí. Proti tomu se celkem nedá nic namítat, snad jen to, ať jsou laskavě dobří, či zlí někde jinde.

Naštěstí pár cedulím pozornost věnují.


a také je poslechnou:


Připadá Vám multikulturní obohacení tak úžasné, jak je Nám servírováno v médiích ? Jakkoliv to veležrouti nahoře nepovažují za důležité, přece jen pár lidí neztratilo pud sebezáchovy. Jdou na to různě:


nebo:


Naštěstí jsou takoví, kteří se k tomu dokážou postavit čelem.


a tenhle Pán mne pobavil o něco víc, protože dokázal zároveň citovat Karla Kryla:


Pregnantněji bych to asi sám nedokázal.

Takže poslední dvě si dovolím poněkud osobněji:


Poslání: