Červen 2015

Nejistota reklamních spotů

27. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Původně jsem chtěl dnešní příspěvek napsat na téma literární prostituce a skrytá reklama na politickou objednávku. Nicméně, i když jsem článek několikrát přepsal, stále byl až příliš konkrétní a depresivní. Takže jsem ho nakonec smazal, protože deprimovat případné čtenáře rozhodně není předmětem tohoto blogu, a k tématu se vrátím, až na celou problematikou získám alespoň nějaký nadhled.

Nicméně tohle snažení mne upozornilo na jinou věc a sice televizní reklamu. Je to pro mne občas dost matoucí a doufám, že tímto článkem (a s Vaší laskavou pomocí v komentářích) dospěji k nějakému vysvětlení. Jakkoliv to moc nemám ve zvyku, slibuji že se pokusím na komentáře reagovat, protože tomuhle bych vážně rád přišel na kloub.

Většina reklam, ať jsou jakkoliv pitomé, mi problémy nedělá. V lepším případě prostě vychválí svůj produkt, nebo zboží, ukážou ho národu a v případě reklamy na barvu je tedy tím pádem i vymalováno. Pokud je tvůrce odvážnější, dokonce si vymyslí i na tohle téma nějaký krátký příběh, aby demonstroval užitečnost produktu, případně to doplní nějakým úderným sloganem, který do vás hustí tak často, že byste si nejraději po pár dávkách reklamních bloků udělali vlastní rukou lobotomii otvírákem na konzervy.

Pro dnešek bych potřeboval pomoci se třemi případy, se kterými si nějak nevím rady - úvahy na téma zelenej šmejd a letní vánoce myslím vydají na samostatný článek.

Tedy případ první: Hopsací kampaň na vodu.

Momentálně probíhá jakási kampaň v retro stylu, ve které nějaké spojitosti s propagovanou vodou dokážu rozpoznat. Nicméně můj zmatek odpálila kampaň první, ve které po mě jakási oplácaná slečna skrze televizní obrazovku opakovaně požadovala, abych jí neříkal bejby. Přiznám se, že vzhledem k proporcím té slečny, by mne podobná věc nenapadla ani náhodou, když pominu fakt, že skutečně netuším, proč bych vůbec měl něco takového dělat. To co mi však uniká je jakákoliv spojitost, mezi požadavkem macaté slečny a balenou vodou z kohoutku. Pokud by Vás napadla jakákoliv spojitost, velice rád bych alespoň ve své hlavě svázal volné konce. Možná je pointa v tom, že se slečny na konci zlejou úplně durch. Ani v tomto případě mi však stále nedochází, proč tohle činí zrovna vodou, protože normální lidé většinou použijí něco jiného, co má výrazně vyšší oktanové číslo. Nevím.

Případ druhý: Záhada čínské paní.

Jedná se o reklamu na deodorant, či antiperspirant - nejsem si jistý. Zmíněnou značku nepoužívám, takže technické aspekty přesně neznám - každopádně - jakási postarší Asiatka si velmi protivným způsobem stěžuje, že ji chemický přípravek vzal syna.

Dobře - pokud je poselství, že chemie je zlo, které vede ke ztrátě syna - to bych ještě pochopil. Své by k tomu určitě mohli říci ve Vietnamu po napalmových náletech B-52, nebo po nasazení bojového plynu v bitvě u Ypres. Nicméně proč tato paní stalkuje svého syna na bowlingu a toto sdělení, skřípe z otvoru, kterým se navracejí zpět bowlingové koule, mi skutečně uniká. Opět nerozumím jakékoliv spojitosti mezi antiperspirantem a paní, která zasekle trčí z otvoru na bowlingové koule. V tomto případě bych to skřípání i pochopil, protože koupit to mezi nohy bowlingovou koulí, asi nebude zážitek, na který byste rádi vzpomínali, nicméně pointa celé reklamy je pro mne záhadou. Napadá Vás nějaký důvod, proč by matka měla lézt do přístroje na návrat bowlingových koulí, a poté, co se v něm zasekne rameny vás oblažit sdělením, že jí syna vzal chemický přípravek ? Ať dumám jak chci, pořád na nic nemohu přijít.

Případ třetí: Legrace žluté limonády.

Tuhle věc podle mého vymyslel nějaký kreativec zhruba pět minut před prezentací, protože jinak si to neumím vysvětlit. Pokud měl zmíněný frikulín v úmyslu propojit předraženou oranžovou břečku se zábavou, prochechtali bychom se všichni společně až k dialýze, protože podle varování na obalu, je Spolana Neratovice jenom amatér , co ve svém volném čase trochu dělá do Éček. To co mi však naprosto nedává smysl je souvislost mezi zábavou a tím, že si budu lít do hlavy nějakou limonádu. Myslím, že by zmíněný kreativec měl jednou pro změnu opustit kancelářský stůl, přestat brát to svinstvo, nebo naopak si toho dát víc, protože to co vyplodil není ani zajímavé, ani legrační, je to prostě jenom otravné.

Nicméně budu rád, když mi PT čtenářstvo poskytne jakékoliv vodítko k nějaké spojitosti.

Alespoň to budu moct hodit za hlavu a věnovat se něčemu konstruktivnějšímu, než je utrpení z reklam, které mne posílají do Země za zrcadlem.

Nevděčnost zahradnických aktivit

24. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dneska jsem čekal na autobus, kouřil jsem a přemýšlel o tom, co mi realita nabídne za téma. Většinou to tak funguje, a stalo se to i tentokrát. Tedy stojím, koukám do blba, když se ozve zvonek a přede mnou přejede liliput na kole.

Růžovém.

A telefonoval.

Nejednalo se o dítě, ale skutečně o liliputa na minikole, takže první věc, co jsem udělal, byla že jsem vrhnul podezřívavý pohled na cigaretu ve svojí ruce, protože tomuhle se v půl desáté ráno dá vážně těžko uvěřit. Jako další věc byl párek nějakých studentů, kteří se usadili na zastávce, sbalili si špeka a začali si ho podávat mezi sebou. Vůně marihuany je docela charakteristická, poznám ji i já, a pak jsem si vzpomněl ještě na článek který jsem četl.

Tohle nechápu. Jak někdo vůbec o něčem podobném může vést debatu. Pokud si někdo místo spacáku a láhve na vodu přibalí do batohu půl kila koksu, určitě to není politický uprchlík a jeho přirozené místo je podle mého myšlení, buď v base, nebo jako žrádlo pro hrochy, ať si o tom přijímači žvaní co chtějí.

Víte, já mám s drogama docela problém. Přestože jsem v zásadě pro jakoukoliv špatnost, drogy mezi ně nepatří a je jedno v zda je to ve formě šňupací, píchací, či pilulkové. Mám to asi od doby střední školy, kdy se na mejdanu sjela spolužačka pervitinem, nabyla přesvědčení, že dokáže létat a skočila si z okna.

Dopadlo to tehdy naštěstí dobře, protože proletěla jen střechou králíkárny, takže kromě toho, že dostala od nás pár facek, a další dva dny plivala bobky a jetel, se nic závažnějšího nestalo. Nicméně, tahle zkušenost mne utvrdila v přesvědčení, že tudy cesta nevede. Alespoň ne pro mne.

V každém případě mi to připomnělo snažení mého souseda. Čas od času jezdím na chalupu, abych tam odvedl nějaký díl práce a občas mi v tom pomáhá právě tenhle soused. Známe se už hodně dlouho, je to fajn týpek, je s ním sranda, ale docela dost hulí. Nemám mu to moc za zlé, jednak to k jeho máničkovskému stylu tak nějak patří, dvojak to dělá pouze ve svém volném čase a do třetice - vždycky mi nabídne, aby se dočkal mé negativní odpovědi.

Protože má spotřebu konopí skutečně unikátní, v jistém bodě dospěl k rozhodnutí, že si marihuanu nebude kupovat, ale vypěstuje si svoji vlastní. Přistoupil k tomu velmi radikálně, sehnal si semínka, vyrval své tetě ze zahrádky brambory a osel pole travou. Následně pak projevoval zvýšený zájem o zahradničení, což jeho teta přijímala s opatrným optimismem.

Zezačátku to šlo dobře, konopí rostlo jako smyslu zbavené a vůbec to vypadalo na vydatnou sklizeň. Protože je však pražák, stejně jako já, měl mezi péčí o rostlinky a prací týdenní intervaly - takže jedné soboty přijel z Prahy a zjistil, že veškerá marihuana, která měla v tu dobu výšku asi dva a půl metru je pryč. Dotázal se tety, co, že se to stalo a bylo mu sděleno, že tetě se to, jak ty brambory rostou, nějak nezdálo, a tedy že celý ten plevel skončil pod kompostem.

Teta to tehdy přežila, i když to asi bylo jen o fous, podobně jako když muslimovi nabídnete místo zápalné šňůry tkaničku od bot.

Nicméně soused pochopil, že je potřeba na to jít jinak, a dohodl se s tetou, že si bude něco pěstovat separátně a že to tedy má propříště nechat na pokoji. Další rok, tedy zasel konopí na jiném místě, staral se o něj s veškerou láskou a péčí a těšil se na plody svého snažení se stejným nadšením, jaké projevují nákupní centra při příchodu vánoční sezóny.

Protože historie má sklon se opakovat, jeden víkend přijel ozbrojený ostrým nožem a látkovou brašnou, aby zjistil, že už má sklizeno a patrně se postaral svým snažením o široký úsměv poloviny mládeže z vesnice. Místní omladina to měla prostě obhlídnuté lépe a projevila mimořádnou agilitu, což mne osobně nepřekvapilo, protože na naší zahradě se to pravidelně stává třešním a jahodám také, a teorii, že to sežrali ptáci jsem neuvěřil nikdy ani na vteřinu.

Soused byl deprimovaný, protože vzhledem k vynaloženému úsilí se začal ocitat ve stavu chemické nerovnováhy. Podpořil jsem ho několika panáky a zhruba kolem dvanácté vymyslel plán na další rok.

Tentokrát se rozhodl, že na to půjde od lesa (a to doslova) a ukryje svůj chemický ráj v lánu kukuřice. Že je prý dost vysoká na to, aby marihuanu schovala před místníma, že ji bude hlídat a sklidí jí včas na to, než mu ji zase někdo vyfoukne. Tedy sehnal si z Holandska nějaká extrémně úžasná semena a vypravil se na pole, aby zrealizoval svoji myšlenku. Opravdu v kukuřici vysekal prostor 5x5 metrů, osel trávou všechno, co neuteklo a čekal na výsledky své práce.

Problém nastal v momentě, kdy konopí, povzbuzené státním hnojivem vyrazilo směrem ke slunci tak razantně, že během týdne přerostlo kukuřici asi o metr a půl a kdyby kolem nejela policejní hlídka, nejspíš by ho soused stihl i zkrotit.

Nicméně pendrekové usoudili, že narazili na závažnou trestnou činnost, vyrojili se v okolí lánu kukuřice v nebývalém počtu a údajně přijela i zásahovka v kuklách. U tohohle jsem nebyl, znám to jen z doslechu, ale nemám důvod průběhu událostí nikterak nevěřit. Tedy placaté čepice byli nadšené, že objevili bez práce něco, co budou moci zpomáhat a zchránit, nechali si zavolat tisk, televizi, nechali se vyfotit, jak zdupali většinu úrody a pak se rozhodli, že s předmětem samotného zla zatočí, rovnou před zraky nashromážděných médií.

Vyrvali tedy marihuanu hvězdné kvality, naházeli ji na hromadu a zapálili.

Asi vám nemusím líčit, co se pak dělo dál - všichni zúčastnění totálně na kaši, a podle toho jak se točil vítr se jim povedlo zfetovat i větší část lesní fauny, a to včetně krtků, což považuji za skutečně slušný výkon.

Policajti tedy dali zahulit všem vesnicím v okruhu pěti kilometrů takovým způsobem, že se ptáci sráželi v letu, domácí zvířata jste nepotkali během dalších dvou dnu jinak, než s kopretinou v hubě a to, že to někdo z pendreků a žurnalistů dokázal odřídit zpět do města, samo o sobě o ledasčems vypovídá.

Deprimovaný soused, který tomu také nebyl přítomen prohlásil, že už na to kašle, a když z toho mají požitek všichni kromě něj, tak ho to nebaví. Pěstuje si rostliny v Praze za oknem v květináči a o dalším vývoji nemám informace.
Na tomto místě bych asi článek skončil pravidlem, které je sice staršího data, nicméně jej považuji za stále transparentně použitelné.

Nikomu ani muk, Mukovi ani gram.

Relevance náhradních kalhot

21. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Tenhle týden byl fakt divnej.

Předně - Eva odletěla služebně do Číny, čímž mne uvrhla do stavu existenciální nejistoty, jak jsem se o tom zmínil v jednom z mých minulých příspěvků. Celý týden se mne nikdo na ulici nepokusil pumpnout o peníze, nebo cigarety, což je také docela divné. A hlavně - v jednu chvíli už se mi zdálo, že rozluštění vzorce psích akcí už mám na dosah, nicméně i když další část skládačky zapadla na své místo, stejně pořád nedává žádný ucelený obraz.

Je možné, že je to nějak propojené a že události z dnešního rána mají s nepřítomností Evy a předchozí článek o sépiích nějakou konkrétní souvislost - ale i ta mi prozatím uniká.

Co se tedy v pátek přihodilo.

Jel jsem za klientem příměstskou linkou autobusu a přemýšlel jsem o důvodech, které někoho nutí postavit si sídlo firmy v takové Bohem uzapomenuté díře. Posádku autobusu v době mého příchodu tvořil kromě řidiče, nějaké slečny s miminem v kočárku, ještě pán na přední sedačce, který si celkem nezúčastněně četl noviny. Na další zastávce pak přistoupila nějaká starší paní s malou holčičkou - takže situace nevypadala naprosto nijak nenormálně.

Tedy až do chvíle, kdy přistoupila paní se psem na vodítku. Posadila se za pána s novinami, vytáhla (jak jinak) mobil a ponořila se zcela do virtuálního světa. Ne tak její čtyřnohý přítel. Protože jsme jeli poměrně fádní krajinou, a já jsem začal tušit něco ve vzduchu, začal jsem hafana pozorovat.

Pes zahájil bojovou přípravu, pokusil se jazykem si nablýskat nádobíčko, což se mu díky náhubku moc nedařilo. Nejspíš proto se posadil, a zahleděl se na nohavici pána s novinama. Přemýšlel o tom opravdu dlouho a důkladně, několikrát si ji očichal, načež usoudil, že je to přesně ono , skočil pánovi na nohu a začal se pohlavně uspokojovat.

Bylo znát, že v podobné činnosti není žádný amatér, mělo to styl, techniku, předehru a vůbec všechno, takže bylo jasné, že podobné věci má dost zmáknuté. Samozřejmě pán s novinama se vyděsil, vyskočil, jako když ho bodne včela, začal hulákat, propukl v divoký tanec ve snaze psa z nohy setřást, a současně se ho snažil odhánět otevřeným denním tiskem. Ani jedna ze zmíněných činností neměla moc velký účinek, spíš to z mého místa vypadalo, asi jako když trenér národní reprezentace povzbuzuje svůj tým z lavičky.

Zaujalo to ovšem majitelku psa, která zahodila mobil, a pokusila se hafana z nohy odtáhnout za vodítko. Tahle akce moc úspěšná nebyla, pes tam držel jako přibitej a byla větší šance, že oderve pánovi nohu z pánve, než že se jí povede psa z nohy sundat. Byla to docela paráda, protože vzhledem k tomu, že se ještě kymácel autobus, taneční duo pán-paní, předváděli neskutečné pohybové kreace. Pes to trochu kazil, protože se pohyboval jen dolní částí těla a zásadně jen vertikálně - ale zato frekvencí pohybů jim sekundoval více než zdařile.

Byla to scéna jako z filmů Nina Manfrediho - pán křičel na paní, paní křičela na psa, holčička křičela na všechny tři, protože z jejího úhlu pohledu pejskovi ubližují, druhá paní se snažilo umlčet holčičku, které se ani jedna z těchto variant výrazně nezamlouvala. Do toho se rozeřvalo mimino, a řidič autobusu, který křičel na všechny, ať přestanou křičet, protože se nemůže soustředit na řízení.

Jediný kdo byl potichu byl pes, který si zarputile pracoval na svém a já, který jsem přemítal jaké to asi bude, protože jsem s autobusem ještě nikdy nenaboural. Hafan měl můj obdiv, protože věnovat se něčemu podobnému, přestože okolnosti pro tuto činnost rozhodně nebyli ideální, to vyžaduje už slušnou dávku odhodlání a silného rozmnožovacího pudu. Nicméně vytrval až do konce, a poté co organicky vylepšil pánovu garderobu, pustil se nohy, a protože za daných okolností byl zřejmě nahromaděný stres nadkritický, zakončil své extempore tím, že se ještě pozvracel.

Paní byla i se psem vykázána na další zastávce z dopravy, což učinila docela dobrovolně, na této zastávce jsem vystoupil i já, takže po opuštění řvoucího autobusu o jeho osudu již žádné zprávy nemám.

Poselství z dnešního příspěvku je snad jediné. Pokud někam cestujete MHD, berte si raději sebou náhradní kalhoty. Nikdy totiž nevíte, kdo se do nich může zamilovat.

Komplikovanost sépiích vztahů

17. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
V pátek jsem byl na srazu s bývalými kolegy z práce, protože jednomu z nich se nově narodila dcera. Bylo to zajímavé setkáni, hned v několika ohledech. První věc, která mne zarazila byl fakt, jak se většina z nich vizuálně změnila. Přijde mi to zvláštní, protože mi přijde, že vypadám tak nějak konzistentně - i když je pravda, že sebe vidím skoro každý den a je jsem neviděl už nějaký ten pátek. Druhá věc, která mne udivila, byla bývalá kolegyně, která mi kolem půl jedenácté sdělila, že tenkrát po mě děsně jela. Tenkrát bylo v jejím případě před čtyřiceti kily a svatbou, nicméně tato informace mne docela překvapila.

Tak nějak jsem už pochopil, že lidské samičky v případě zájmu, či ochoty k výměně genetických informací projevují jakési neverbální signály - nicméně u této kolegyně jsem to nějak nepostřehl, čímž se zpětně má tupost ukázala spíš jako pud sebezáchovy. Jednak si myslím, že na pracoviště podobné věci nepatří (člověk si prostě nemá tahat práci domů) a potom jsem přesvědčený, že podobné vztahy věci profesně komplikují a v mém povolání další komplikace skutečně už nepotřebuji.

V této oblasti si myslím, že jsem tak nějak průměrný vzorek populace, takže když mělo k něčemu podobnému dojít, prostě to vyplynulo ze situace, nebo jsme si o tom s protějškem promluvili. Rozhodně bych se neřadil mezi gigoly, a kdybych se tímhle chtěl uživit, patrně strávím víc času na pracáku, než v zaměstnání.

Nicméně napůl zklamaná litanie mé kolegyně mi připomněla věc, která mne nedávno zaujala.

Tohle musím asi trochu objasnit. Víte, já nejsem televizní divák. Jsem televizní posluchač, televizi používám jako zvukovou kulisu a ponejvíce se doma věnuji něčemu jinému, než seriálům a hororovým zprávám, které nám servíruje naše prodejná žurnalistika. V tomhle konkrétním případě mne téma zaujalo natolik, že jsem ustal ve své činnosti a šel se na to doopravdy podívat, protože tohle bylo fakt hustý.

Jednalo se o dokument o rozmnožovacích rituálech u sépií.

Chápu, jak se asi teď tváříte - ale nechte si to vyprávět, protože to fakt stálo za to. Druhy sepií jsem samozřejmě zapomněl, nicméně jejich rozmnožovací metody mi přišli natolik dramatické, že se o ně musím podělit.

První druh sépiáka byl takový ten tichý a stydlivý typ. Tedy když mu začne hučet v chapadle, najde si nějakou škvíru ve skále a číhá na sépiici, až poplave kolem. Když podle pohybu a chemických značek pozná, že už je to tady, švihne chapadly ze skrýše a vtáhne svůj budoucí objekt zbožňováni dovnitř. No jo - ale mát hned několik háčků. Ve chvíli kdy vypálí chapadla z jeskyně a něco naslepo odloví začne se odvíjet jeden ze zmíněných scénářů:

- Uchapadlí skutečně samičku. Pokud je však větší, než sépiák, tak ho normálně zblajzne, protože jí v jeskyni nemá kam utéct.

-Uchapadlí samičku, která je menší než on a tím pádem jí předá genetiku, jak po něm jeho hučení požaduje.

-Uchapadlí úplně něco jiného, takže se mezi čekáním buď nadlábne, nebo je sdlábnut.

-Uchapadlí jiného sépiáka, který našeho hrdinu buď posvačí, nebo je také nadržený - takže na sex přeci jenom dojde, i když asi ne na takový, jak si původně představoval.

Takže shrnuto - nadržený sépiák má šanci asi 4:1 na hodně špatný den oproti variantě krátká známost. Je skoro zázrak, že tahle metoda ještě funguje, protože aplikovat tohle na souši by stálo bezesporu vyplnit strašnou spoustu formulářů a starší sépiáci by se ani nemuseli výsledků výběrového řízení ani dožít.

Druhý typ sépiáka si vyvinul strategii, ze které mi osobně mrazilo až do morku kostí. Sépiák potká sépiačku a odhaduje, jestli je, nebo není na tom podobně jako on. Většinou dospěje k tomu, že ano (protože samečci pod tímto vlivem mozek nezvládají používat) a zahájí přibližování. Nenápadně se přesune do ideálního útočného vektoru, a skočí po ní manévrem, který vypadá zhruba jako když raketoplán dokuje na vesmírné stanici Sojuz. Má to jeden zásadní problém a totiž ten, že pohlavní orgány samičky jsou těsně u zobáku, a když mu to nevyjde hned na první dobrou, ozve se "cvak" a je více jak stoprocentní šance, že si opravu už nikdy nedá.

Nemyslím si, že by sépie měli nějak extra oblíbený orální sex, ale tohle mi přišlo jako hodně riskantní záležitost. Nicméně je tu typ třetí, o něco maskulinnější. Jeho strategie spočívá v tom, že si najde nějaký uzavřený prostor, ve kterém si postupně shromažďuje harém na potom. Většinu času tráví tím, že odhání ostatní sépiáky, dokud nepřiplave někdo větší a převezme jeho místo i chování, aby celý proces započal znovu. Samičky trpělivě klábosí vzadu a čekají na vývoj událostí, který že to ten Alfa samec vlastně bude. Slabší samečci ovšem v tomhle případě zapojí jinou část své osobnosti, změní barvy, takže je Alfa považuje také za samičky a do svého harému je pustí. Tedy superakční Alfa se pere s jinými o svůj harém, zatímco zmínění travestiti si vyměňují genetiku se samičkami, a když mají hotovo, přiznají opět barvu a nechají se Alfou odehnat. Legrační na tom je fakt, že když porovnávali DNA potomstva, zjistili, že 78% mladých pochází od travestitů, což aplikováno do naší současné kultury o ledasčems vypovídá.

Poselství z dnešního článku je jediné. Buďme rádi, že nejsme sépie. Pokud se nám někdo líbí a nenaplní se předmět našich tužeb, nestane se nic horšího, než že na tom budeme úplně sejně jako předtím.

Dualita tramvají

13. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnes ráno mne v tramvaji vyhmátnul revizor, což mi připomnělo věc, o které chci už dlouho napsat. Vrtá mi to totiž hlavou. Tedy ne to, že mne vyhmátl revizor. Ten člověk k mojí maličkosti přistoupil s výrazem, ze kterého bylo patrné, jak ho jeho práce uspokojuje a poté, co jsem na něj vytasil platnou jízdenku bylo znát, že jsem mu úplně zkazil den.

Tohle mne také zaujalo. Protože jezdím po Praze docela často, stalo se mi, že v jednom dni mne kontrolovali nezávisle na sobě tři party revizorů. Nevím, co to na mne zkouší - a netuším, proč předpokládají, že když jim to neklapne na první pokus, další dva budou úspěšnější. Podle mého soudu by měli společné výboje proti mojí osobě lépe koordinovat, asi jako když generál Žukov vyrazil konfrontovat wehrmacht u Kalininu.

Nicméně k věci.

V dnešním článku bude hrát zásadní roli číslovka dvě. Není to samo sebou, má to velmi pádné důvody, se kterými Vás seznámím. K této dualitě jsem dospěl jistým pozorováním, na základě toho, jak se tramvaje v Praze chovají.
Prvním vodítkem, které mne zaujalo byl fakt, že existují dvě zastávky se jménem Národní divadlo. Podle neprostupné logiky Pražských dopravních podniků pojmenovávat zastávky jedinečným způsobem, abychom neuvrhli turisty ve zmatek, dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Totiž že máme Národní divadla dvě. Považuji to za velice prozíravé, protože kdyby nám zase jedno shořelo, máme ještě jedno záložní a tím pádem je zaručeno, že národ nebude kulturně strádat.

Po jistém průzkumu jsem zjistil, že máme i dvě Palmovky a dvě Palackého náměstí. Sice nevím k čemu je nám náhradní náměstí, ale tuším, že tam je tam nějaký úřad, takže to i v tomto případě dává smysl. Možná je toho i víc, ale myslím, že jako ilustrativní příklad to postačuje.

Druhé vodítko je podobně podivné. Tedy - čekáte li na tramvaj vaším směrem, musí nejprve projet dvě tramvaje stejné linky směrem opačným. Netuším, proč tomu tak je, nicméně pokud neplatí současně pravidlo třetí, nepomáhá ani tabákové urychlení. (To jest, že je jedno, jak dlouho na tramvaj, či autobus čekáte, ale přijede přesně ve chvíli, kdy si zrovna zapálíte cigaretu. Funguje opět transparentně, bez ohlednu na tom, co je napsáno v jízdním řádu.)

A konečně vodítko třetí - Pražská MHD vede se svými cestujícími velmi sadistickou, psychologickou válku. Číháte-li tedy na dvanáctku (mám na mysli teď číslo linky, jakkoliv je to dnes nemoderní nemám pedofilní, ani pivní sklony), Pražská doprava vám pošle za sebou dvě linky s číslem šest. Tím technicky naplní požadavek na dopravu, abyste po formální stránce byli uspokojeni a zároveň to neřeší Váš aktuální hlad po přepravě. Tohle už vyžaduje vysoký stupeň koordinace a zlomyslnosti (což oceňuji), protože je jedno na kterou linku čekáte. Nevím, jak to dělají, ale když čekám na linku číslo 18, projedou nejprve kolem dvě linky číslo 9. Schválně - někdy si toho zkuste povšimnout - ale v centru to funguje se železnou přesností.

Na tomto místě bych zakončil dnešní článek. Je sice bez poselství, ale jako důkaz toho, jak je toto zjištění důležité, jsem si ho po sobě přečetl.

Dvakrát.

Byznys mezi dveřmi

10. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika

Ve filipice toho pána na videu však spatřuji jeden nedostatek. Mám na mysli to, že připustil existenci Číny. Podle mne v tom jeho ideologickém manuálu o Číně není ani čárka a tím pádem logicky nemůže existovat. Možná bych se měl zeptat Evy, která do Číny létá pracovně několikrát do roka. Tedy jestli to vlastně dělá, když Čína možná vůbec není. Nicméně tohle také nemohu udělat, protože Eva je žena a podle ubrouskových hlav tedy technicky ani není člověk. Jakákoliv informace, kterou mi o existenci, či neexistenci Číny sdělí stejně nebude relevantní, čímž sám sebe zacyklím do logické smyčky a stejně se nedozvím nic.

Ještě že tu jsou další vědecké kapacity, které nám objasní další věci:



No a pak, že to k ničemu není. Takže, když už mám jasno, opustíme zahraniční okénko a budeme pro změnu pálit do tuzemských řad.

O co tedy dnes půjde. Minulý a tento týden se to tak sešlo, že jsem byl opakovaně otravován několika exempláři podomních prodavačů. Nevím, zda je to současný moderní trend, každopádně je to otravné, protože vás to nutí být hnusní na někoho, koho ani neznáte, nejste na to připraveni a tedy to není ani moc velká zábava.

Nechám stranou úvahy o prodavači voňavek (který sám o sobě teda zrovna příjemně nevoněl), slečně, která se mi docela drze snažila vecpat smlouvu na odběr plynu, prodavači kabelové televize a zastavím se až u kousku, který se přišel podívat v neděli.

Jako už jeho předchůdci mi přišel nabídnout vzduch a iluze, a dopadl o trochu hůře než jeho kolegové. Tedy nedělního odpoledne se ozve klepání na dveře a jdu otevřít. Na prahu stojí mladík něco přes dvacet, v ruce brožuru s křížkem na přebalu (takže jsem zpočátku propadl panice a předpokládal, že mi jde nabídnout rakev) a zeširoka se usmívá. Skutečně nevím, jaký k tomu má důvod, ale vypadá tak upraveně, jako kdyby ho právě vykopli z plesu v opeře.

Tohle nechápu. Jak je možné mít na sobě plnou večerní, hýbat se v tom a jezdit MHD a být pořád jako ze škatulky. Víte, já trávím poměrně velkou část pracovní doby v různých serverovnách, nebo u klienta pod stolem, takže mám sklon už kolem půl jedenácté ráno vypadat jako něco, co jste právě vyrvali krávě z huby.

Nicméně jsou na světě i záhadnější věci (jako třeba Dalmátské čufty - mám ze seriozního zdroje ověřeno, že dalmatinů je přesně 101 a tedy netuším, kde na výrobu pořád berou suroviny) a tedy poslouchám copak mi to střihoun chce.

Pozdraví mne "požehnej pánbůh" a než se stačí nadechnout vypálím automaticky, že nechť ho také provází Síla. Trochu zaváhá, ale táže se mne, zda jsem už přemýšlel o milosti Ježíše Krista. Odvětím, že nepřemýšlel, protože mistr Yoda takové věci dost špatně snáší. Prodejce iluzí se zatvářil káravě, a říká, že je to vážná věc a ať si tedy nedělám legraci. Na to jsem odvětil , že by mne to ani ve snu nenapadlo, že myšlenky tyto nebezpečné jsou a pouze k Temné straně Síly vedou a vůbec, že on si začal.

Zřetelně začal přemýšlet, jak se dostat přes můj ofenzivní přístup. Sdělil jsem mu tedy, že se mnou si o podobných věcech nepokecá, ale že znám někoho, koho by to zajímat mohlo. Panáček viditelně pookřál a já jsem šel pro Evu, která momentálně pařila Diablo.

Na tohle jsem byl vážně zvědavý, protože Eva tento druh bytostně nesnáší a tedy se dalo čekat, že nevynechá příležitost zdvihnout hozenou rukavici.

Pauzla tedy Diablo, a přesunula se místo mne mezi dveře. Mladík začal hovořit a já jsem se nenápadně vytratil - nicméně byt mám malý a tedy jsem byl na doslech.

Eva trpělivě vyslechla litanii na téma celibát, odříkání, čistota a celoživotní štěstí, načež krátce popřemýšlela a přinesla z kuchyně tyčový mixér. Podala ho zmatenému agitátorovi s doporučením, že si ho má umístit pod opasek a zapnout, protože pak se mu dostane nejen mučednictví, ale především se mu to celoživotní štěstí podaří dosáhnout daleko lépe a zabouchla dveře.

Netuším, co by se stalo, kdyby u dveří zabušil krišnovec, ale v této náladě by ho nejspíš přetáhla půlkou krávy se vzkazem, že spousta zeleniny má na tyhle veganské věci dost vyhraněný názor a jestli má doopravdy soucit, ať se naučí žrát kamení. Nevím.

Poučení z dnešní banální historie vidím pouze jediné. Nekupujte si znovu něco, co už stejně máte, ať se vám to snaží prodat kravaťák, nebo fousáč s ručníkem na hlavě.

Příště tedy snad už skutečně o něčem normálnějším ...

Dejme vládu Yakuze!

6. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném, ale realita mi opět zaklepala na rameno, já se otočil a vůbec to nebyl hezký pohled. Je to moje chyba, mohu si za to sám a kdybych nebyl pitomec, vůbec takové věci nedělám. Nicméně stalo se, a mám potřebu se k takovým věcem vyjádřit.

Měl jsem tak půl hodiny času, než zase někam vyrazím, tak jsem se podíval na zprávy. Moc tohle nesleduju, ale věci jsou daleko dál a mnohem horší, než jsem si myslel. Tak předně holka dostala flastr za to, že měla sex. Sex naprosto dobrovolný, se svým přítelem a dokonce i doma za zavřenýma dveřma. Mám dojem, že lidem v západním Pákistánu, pardon, v Anglii už definitivně jeblo, protože tohle může vymyslet opravdu jenom idiot. Pokud absolvovat dobrý sex je opravdu zločin, což zřetelně ano, je smutné, že touhle dobou už nehučí za katrem půlka planety. Zároveň je smutné zjištění, kolik lidí má špatný sex, protože pořád volně chodí po ulicích. Napadlo mne, co by se asi tak stalo, kdyby rozjížděli něco masivnějšího, třeba ve stylu sado-maso, nebo tak něco.

Patrně by poté šli rovnou ke zdi s vědomím, že je škoda, že si to nedají příště znovu, podobně jako odsouzení na smrt mají litovat každého rána, které už neuvidí. Sice jsem nikdy takhle výkonnou sousedku neměl, ale věřím definici, že dobrý sex je takový, po kterém si zapálí cigaretu i všichni z okolního bloku.

Pákistánec z odkazu je očividně nekuřák, což mi ani tak nevadí, jako další podraz na lidi od vládních parazitů. Po přečtení tohoto článku jsem se tak nasral, že jsem si musel jít ven zapálit.

Ano, jsem sice kuřák, ale jsem ten klidný druh, který po cigaretě používá Tic-Tac, kouří jen na místech k tomu vyhrazených, nebo na čerstvém povětří. Můj byt je také kompletně nekuřácký a pokud mám potřebu, jdu kouřit ven. Nemám pocit křivdy, a totéž praktikuji i v nekuřáckých hospodách, prostě se snažím nikoho neobtěžovat něčím, co je pouze můj boj. Stejným způsobem předpokládám, že se budou chovat i ostatní, přestože mi v kuřáckých hospodách občas velice necitlivě žerou do kouření.

To co mne na tom namíchlo nejvíce je fakt, že si někdo dovoluje diktovat pod pohrůžkou trestu, co ve svojí vlastní hospodě (bytu, autě, lednici, kapse - prostě čehokoliv) smí, nebo nesmí dělat. Mělo by to jít ještě dál, vláda by měla vydat zákon, že v přítomnosti margarínu musí táhnout máslo a jogurt po svých, protože jsou místní a není to tedy dostatečně hate free. Podle úsudku paní onbutsmanky by to mělo být ještě lepší, a cizinci by tu měli mít volební právo, což mi připadá vzhledem k migrační vlně z Afriky opravdu už v pravém úhlu k realitě. Fakt, že se nejedná o pár nešťastníků, ale o regulérní invazní výsadek a začíná jít skutečně o holé přežití, zřejmě zavnímá až ve chvíli, kdy jí osobně navléknou burku, což v tomto konkrétním případě bude pro všechny jenom výhra.

Vlastně to podle jejích představ bude docela fajn, protože jsem Prahou pochodovat Nazghúly a poletovat Mozkomory ještě neviděl, fousy mám, takže to asi dopadne dobře.

Je mi z toho blivno. Občas si všimnu, že je něco špatně, ale tohle je už hodně špatně.

Když o tom tak přemýšlím, asi nejlepší řešení by bylo, předat celý stát Yakuze.

Změny bychom ani nepocítili a pokud ano, jen k lepšímu. Všechno by bylo o dost levnější, jednodušší, "Pomáhat a chránit" by pro změnu fungovalo a navíc by to mělo ten prvek, který postrádám.

Totiž to, že Yakuza narozdíl od vlády ČR chápe, že když bude mít slabé, nemocné a mrtvé ovce, zemře i Ona a tedy je potřeba zdroj svých příjmů chránit.

Druhý bod pochopení je odkaz. Yakuza by patrně pochopila (narozdíl od Bruselských i tuzemních sluníčkářů ), že tohle území je jejich , konkurenční gangstery by odrážela stejně brutální silou, jaká je používaná proti Nám všem.
Minimálně by konkrétní klan měl snahu předat další generaci v co nejlepším stavu.

Takže, pokud budou kandidovat v dalších volbách, volím Yakuzu, nebo Sithské Imperium. Možná to není tak sluníčkové, ale alespoń to dá potomkům šanci přežít ve vlastním domě.

Takové normální pondělí

3. června 2015 v 12:00 Zápisník cholerika

Dnešní příspěvek bude obsahovat sprostá slova, takže útlocitnější povahy musí prominout. Bohužel se to však bez přesné a doslovné citace neobejde, já osobně jejím autorem nejsem a přišel jsem k tomu ke všemu jako obvykle úplně nevinně.

Je docela zvláštní, jak věci fungují. Většinou, když nemám moc téma na další článek, nebo mi nepřipadá nějaké téma natolik nosné, že by to za příspěvek stálo, mrkne na mne okolní realita. Většinou to však učiní silou vržené cihly a stávám se svědkem okolností, které normálně nevymyslíte. Stejně tak tomu bylo celý včerejšek, a já jen doufám, že už to mám na tenhle týden vybráno.

Ráno jsem vyrazil ke klientovi, který si vyžádal mých služeb. Že si pořídil nový server a že by tedy potřeboval přesunout ze starého serveru svůj ekonomický systém, pokud možno bez ztráty kytičky. Že už mu to na tom starém jede nějak pomalu a že by tedy tuto skutečnost chtěl nějak změnit. Telefonicky jsme se dohodli na detailech a na moje doporučení i na jiné , o něco dražší verzi. Klient souhlasil, já sem si sbalil a vyrazil k němu.

Znáte takový ten pocit, že je něco od začátku špatně ? Tak přesně takový jsem měl, když za mnou zapadly dveře kanceláře - nicméně cestou se nic extra nestalo, takže za půl hodinu jsem už instaloval a převáděl data jak o život. Zhruba po dvou hodinách práce bylo hotovo a já vyzval pana majitele, aby si šel vše zkontrolovat. Klient usedl před monitor, začal náhodně otevírat agendy a tvářil se přitom zádumčivě.

Ekonomický systém se pravda zrychlil, ale asi ne o tolik, jak klient předpokládal - což zřetelně nemohla být moje vina. Šťoural se v něm ještě dalších deset minut, načež se opřel v židli, spojil si ruce pod bradou a pak chvíli zadumaně hleděl na monitor. Bylo vidět, že o něčem hluboce přemýšlí a já jsem opatrně sledoval, s čím přijde. Mohl se rozhodnout, že nový software nechce, mohl mi říct, ať to uvedu zase do původního stavu, na původní server - zkrátka mohl vymyslet spoustu veci. To s čím vyrukoval mne však docela dostalo.

Chvíli ještě pozoroval monitor a pak prohlásil (cituji): "Hm. Osumdesát tisíc v píči. To sem měl radši starý koupit nový kozy."

Docela mne tímto prohlášením dostal, protože by mne docela zajímal tenhle myšlenkový proces. Dále mne napadlo, k čemu by klient asi dospěl v případě, že bych mu neinstaloval software, ale třeba budík. Nicméně, na delší úvahy už nebyl čas a já si nechal podepsat papíry a musel vypálit za dalším klientem.

Cestu v tramvaji, jsem nad tím ještě chvíli uvažoval, nicméně mne v úvahách rušila nějaká postarší spoluobčanka, která úplně nepochopila, v čem je vtip u mobilního telefonu. Za hlavní výhodu považuji zejména to, že můžete mluvit s ostatními lidmi i na velké vzdálenosti a nemusíte přitom křičet. Paní, které tento fakt zřetelně unikl, seznamovala mne, i další cestující s celou řadou otázek a odpovědí , bez dalšího kontextu, a používala takové množství zdrobnělin, že by za normálních okolností zasloužila überšvuňkem přes držku.

Nicméně jsem vypadl z tramvaje a dorazil za další klientkou, která shodou okolností provozovala studentskou kolej. Tuhle pani mám rád, má neuvěřitelnou trpělivost, čehož jsem byl několikrát svědkem při hovorech s jejím personálem. Každopádně pustil jsem se do práce, což pro změnu na těch šunkách, co tam mají nebyl žádný med, protože to trvá dlouho. Moc přívětivě se netvářil ani personál, protože jsem jim všem sestřelil skladové hospodářství a nesli docela nelibě, že to dám dokupy ještě před koncem pracovní doby. Instaluji tedy update, načež se z vedlejší kanceláře ozve děsivý řev.

Paní vedoucí se šla podívat, co se děje a já celkem nedobrovolně vyslechl příčinu problému. Nějaká ukrajinka, krajně rozzuřená, se dožadovala náhrady škody, protože prý včera ve tři ráno vtrhli do pokoje nějací studenti a vychlastali jí voňavku. A že tedy za ní chce od kolejí finanční kompenzaci.

Napadlo mne, že to teda musel bejt fakt fest rozjetej mejdan, protože tohle by ani mne ve snu nenapadlo.

Nicméně ukrajinka měla smolíka, paní vedoucí jí sdělila, že podle ubytovacího řádu se měla zamknout a tím pádem se jí bude kompenzovat kulový. Po chvíli bylo hotovo, já si opět nechal podepsat paíry a zmizel tak decentně jak to jen šlo.

Tak nevím. Buď to působím já, že se kolem dějí divné věci, nebo si prostě divných věcí všímám. Poselství z dnešního článku je asi jediné - nepijte ukrajinkám voňavku, protože to hodně špatně snáší.