Čarodějnice napůl cesty

2. května 2015 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Eva usoudila, že potřebuju vyvenčit a pálení čarodějnic je pro tuto činnost vhodná záminka. Protože jsem nekladl žádný aktivní odpor, znejistěla, dotázala se, zda nejsem nemocný a obvinila mne z toho, že sem si narazil nějakou ženskou. Uklidnil jsem ji sdělením, že jsme se na tom dohodli už minulý týden a tedy jsem se s tím stačil už vnitřně vypořádat - a vyrazili jsme.

Program čarodějnic vyhrožoval hned několika věcmi, před kterými jsem se musel nejprve duševně obrnit. Kromě několika aktivistických skupin (o kterých jsem v životě neslyšel, což považuji za pozitivní), pálení papundeklové čarodějnice, opékání buřtů, stánkem s pivem, stánkem s žužu, kolotočem, a skákacím hradem tu byla hudební produkce. Zlatý bod večera bylo vystoupení nějaké cikánské kapely - což mi moc nevadilo, protože jsem doufal, že tou dobou budu už stejně dávno pryč a multikulturní obohacení tak nepřekročí nadkritickou hranici.

Dorazili jsme do parku, který byl narvaný opilou mládeží, matkami, otci, cyklisty, kočárky, psi, dětmi a několika jedinci, které bych nejspíše zařadil mezi latentní trampy. Alespoň si to myslím - nesleduji v téhle oblasti nejnovější trendy, takže je možné, že narvat na sebe maskáče, kanady a klobouk a následně se odsunout k nejbližšímu stánku s chlastem, je momentálně In. Já se strategicky zamaskoval pivem v kelímku(čímž jsme splynuli s davem) a vyrazil před podium. Na pódiu hrála nějaká studentská kapela, zaujal mne nejvíc jejich frontman. Zpívat mu sice moc nešlo (občas vyloženě nešlo), zato podával neuvěřitelné sportovní výkony - poskakoval, zhusta mával volnou rukou a někdy stíhal oboje současně. Vydrželo mu to po celou dobu produkce, za což má můj obdiv, protože já bych asi padl vyčerpáním u třetího taktu páté skladby. Na amatérské uskupení to nebylo až tak špatné, nicméně bych si přál nahlédnout do myšlení někoho, kdo by si tohle koupil na CD. Když skončili a dav se dožadoval další produkce, přišel moderátor. Musel jsem ocenit, jak je důležité mít vtipného a pohotového moderátora celé akce. A jaká byla škoda, že si někoho takového organizátoři nesehnali.

Usoudili jsme, že kultura už pro dnešek stačila (něco takového je potřeba aplikovat spíše po malých dávkách) a protože se nám rapidně snížilo zorné pole, díky zvýšené frekvenci okočárkovaných matek, pochopili jsme, že budou zapalovat oheň. Tady si dovolím malou odbočku - netušil jsem doposud, jak pilotáž dětského kočárku je komplikovaná věc. Byl jsem svědkem toho, jak jedna matka (jednu ruku na vozidle, v druhé řvoucí dítě) vysekla tak prudkou zatáčku, až jí z kočárku vyletěl pes.

Pak vypuklo něco, co bych za normálních okolností nazval dělostřeleckou přípravou, provázené bitvou gangů v Bronxu - vidět takové množství chladných zbraní, dřeva a buřtů, v jednom okamžiku, lze snad pouze na historické bitvě. Takže - kolem nás se blýskaly nože, jako v bitvě u Thermopyl, a já v duchu hodnotil přípravu jednotlivých rodičů na budoucí kulinářské orgie. Bylo to docela zajímavé - jeden omaskáčovaný tatík to rozhodně nepodcenil a měl sebou asi padesát drátěných klacků. To mne přimělo k úvaze na téma, zda se před chvílí nesrazil s autobusem Českého národního týmu sportovního šermu, nevybral jim sportovní vybavení, následně neutekl a nenechal tam reprezentanty ležet v pangejtu bez pomoci. Tato úvaha byla přerušena kreativitou dalšího taťky, který očekával problémy už v zárodku a jeho opékací klacek vypadal jako něco, co vyrval z ruky Krakonoše a až skončí s buřtem vrátí to zpět jako podpěru pod železniční most. Tohoto člověka trumfnul snad jen otec v cyklistickém outfitu, který měl klacek typu "snajpr", se kterým lze bezpečně opékat buřta až na vzdálenost osmi metrů.

Lidé se tlačili kolem ohně, já dopil maskovací pivo(takže jsem se neměl čím krýt), chystala se další hudební produkce (jak jsem se zmínil ze začátku, z té cikánské kapely jsem měl trochu obavu) , takže jsem usoudil, že z čarodějnic jsme již vytěžili maximum a můžeme se přesunout. Sdělil jsem toto Evě, stále ještě fixované na buřty, a vyrazili jsme pryč. Cestou jsme potkali ještě nakvašeného bezdomovce - vůbec se jeho náladě nedivím. Mě by se taky nelíbilo, kdyby se mým obývákem trajdalo spousta spoustu cizích lidí, dětí, psů a cyklistů, hrála tam kapela a točil se kolotoč. Navíc bylo ještě brzy a žádný z opilých mládežníků nebyl ještě v takovém stavu, že by zapomněl na stole půl kelímku piva.

Primární cíle této mise byly splněny a já byl vyvenčen aniž bych utrpěl nějaký kulturní šok. Mám jen trochu obavu z Evina výrazu, když sledovala opékání buřtů. Mám ošklivý pocit že vím, co bude celý víkend k obědu ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 baruschkasf baruschkasf | E-mail | 2. května 2015 v 19:40 | Reagovat

Uff, jsem ráda, že naše pálení se omezilo na hranice našeho nevelkého dvorečku, s partou sousedů, u vínečka a šipek.
Opravdu se hrozím představy, že bych v davu lidí hledala svoje dítě, popřípadě nechala tu mršku ušlapat u pečení buřtíka :-)
Díky, opět se mi ulevilo, že jsem zase nic zásadního neprošvihla :-)

2 valin valin | Web | 18. května 2015 v 13:40 | Reagovat

Trestuhodné, běhat bezdomovci po obýváku... :-D  :-D

3 userka userka | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 23:35 | Reagovat

Na čarodkách jsem nebyla, ani nepamatuju. Jestli to tam vypadá takhle, tak se asi ani nechystám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama