Květen 2015

Jede se na bitvu - část poslední

30. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Ráno jsme vstali, já pravda trochu polámaně, protože mé auto má velikost zhruba Fabie a přesto, že je zevnitř větší, než z venku, moje záda si o tom myslela své. Eva si šla vyčistit zuby a já přemítal, čím se zaměstnáme, protože bylo sotva osm a něco se mělo dít nejdříve v jedenáct. Když se Eva vrátila, zahájili jsme debatu na téma, zda vlezeme do kostýmů už teď , nebo to necháme až na poslední chvíli. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to vezmeme systémem strhnuté náplasti a uděláme to hned, protože pak se nám do toho bude chtít úplně stejně, to jest vůbec.

Převlékli jsme se, proflákali dopoledne a organizátoři zaveleli, že je čas se projít městem a náležitě zpropagovat nadcházející bitvu. Těžkooděnci se seřadili spolu s bubeníky a vlajkonoši na začátku, za nimi pak ti s esteticky atraktivnějšími kostýmy, pak my, prostý kanonnenfutter a zbytek těch, kdo měli po prochlastané noci dost sil a Malooxu, aby procházku městem přežili. Přijela policie, aby průvod doprovodila na náměstí, protože by si ho už jen kvůli kraválu, výstřelům a bubnování určitě nikdo nevšiml - a vydali jsme se procházkovou chůzí městem.

Šlo to podle očekávání, lidé se zastavovali, tasili mobily a foťáky, aby si vyfotili pár pomatenců, co tohle absolvují rok co rok a z nějakého důvodu je to baví. Bylo to docela zajímavé, i když po chvíli Evu zarazil fakt, že si zevlující chodci fotí mne více než jí, což nesla s tichou křivdou. (Fotili si kostým, myslím, že jim bylo celkem šumák, že ho mám na sobě zrovna já. Klidně by si vyfotili i kráčející rajče, kdyby bylo patřičně okostýmované, protože tohle tento typ dokumentaristů prostě dělá.)

Dotázala se mne, proč tomu tak je, načež jsem odpověděl, že samozřejmě je to tím, že jsem daleko víc sexy. Eva kontrovala, že maximálně tak pro někoho, kdo má vkus Dian Fosseyové a příště mi připlácne na hlavu uzavřenou helmu. Pak pravila, že když už má být chodící fosílie, a tudíž být za atrakci, má v plánu to pojmout pořádně a bylo na ni vidět, že další podobná akce rozhodně nebude v improvizovaném stylu.

Kritický moment nastal ve chvíli, kdy průvod procházel kolem domu plně obydleného romskou komunitou. Očekával jsem automaticky zvolání "ne móre želézo", následně pak krátce nepřehlednou situaci , která by vyústila ve zrušení propagace, protože by se následně čelo průvodu otočilo a vrátilo zpět do tábora pouze v trenýrkách.

Druhý kritický moment nastal ihned poté, co se tomu tak nestalo. Eva totiž usoudila, že už má dost pozornosti šílících paparazzi, vytasila z boty iPhone zvící pádla střední velikosti, vyběhla z průvodu a začala si pro změnu fotit zmatené občany. S bleskem. Doteď nechápu, jak to do té boty dokázala dostat.

Tahle diverzní akce měla docela úspěch, lidi čuměli jako vejpůl překrojená chobotnice , protože něco podobného neočekávali ani v těch nejnemožnějších snech. Eva to pálila pistolnickým stylem blesk za blesk, já nevěděl kam už uhnout pohledem, dokud si pro mne nedošel policista s prosbou, ať si ji laskavě odlapím, protože on osobně má strach se k ní přiblížit. S vědomím, že jsme opět za exoty, jsem Evu odvlekl zpět do průvodu, donutil jí vypnout iPhone, slíbil ji , že jí koupím zmrzlinu, nebo cokoliv v čem je cukr, jen ať toho proboha nechá. Eva, nabuzená úspěchem, a faktem, že se jí podařilo oslepit půlku města další excesy neprováděla, těšila se na zmrzlinu, kterou jsem jí po ukončení průvodu skutečně koupil.

Vrátili jsem se do tábora a chystali se na bitvu. (Tedy chystal jsem se spíš já, Evina příprava spočívala v tom, že sebrala ze země džbán na vodu.) Pak jsme se vydali loudavým krokem k místu, kde se měla bitva odehrávat. Nemuseli jsme spěchat, protože zpravidla, když se ohlásí začátek bitvy v jednu hodinu, v půl třetí jsou tam všichni jak na koni a pak stejně čekají další hodinu, než se organizátoři přestanou hádat a usoudí, že se budou držet původního plánu.

Scénář bitvy byl děsně komplikovaný a namalovaný na tabuli podobně, jako když trenér ledního hokeje vysvětluje strategii mužstvu. Usoudil jsem, že si tím nebudu lámat hlavu a prostě budu dělat co řekne můj velitel, střílet, když budou střílet ostatní a umřu, když mi řeknou, že to udělat mám. Eva si šla natankovat vodu do džbánu a čekali jsme, až se sejdou všechny potřebné jednotky. Šermíři pomalu začali plnit bojiště, já s Evou a ostatní lukostřelci jsme čekali, až se náš velitel přestane hulákat na ostatní velitele a vyměňovali si navzájem dobře míněné posměšky. Po chvíli se tak stalo, velitel lučišníků přišel a začal nám vysvětlovat změny, zatímco se trousil na bojiště zbytek účinkujících.

Protože vchod na bojiště byl docela úzký, všude kolem byli diváci a my jsme stáli v podstatě v něm, stalo se několikrát, že do Evy sem tam nedopatřením nějaká oplátovaná plechovka šťouchla štítem, či o ni zavadila loketním chráničem. Tyto věci nedělají úmyslně, ono když máte na sobe dalších 20 kilo instalatérského materiálu, tak v tom prostě nemáte ten cit.

Eva to trpělivě snášela, ale když jí jedna z procházejících plechovek dupla na nohu, popadl jí amok, zahodila džbán, vytrhla halapartnu z ruky blízko stojícího husity a přetáhla s ní procházející plechovku přes hlavu s tím, že ať laskavě čumí po čem dusá, protože už jí nebaví být tady za mičudu.

Byla to hodně slušná pecka, pokud mohu posoudit, blembák se na rytířově hlavě málem otočil dvakrát dokola, načež Eva vrátila halapartnu zpět vyděšenému husitovi a s grácií bengálského tygra odkráčela napojit dělostřelce.

Plechovka se tvářila také docela vyděšeně, protože jednak nečekala útok z vlastních řad ještě před zahájením boje a druhak proto, že Eva je celkem mrňavá, takže to byla podobní situace, jako kdyby na vás frontálně zaútočil rozzuřený čtyřtýdenní tučňák. Později jsem se dozvěděl, že Eva málem přizabila vítěze celé bitvy, což bylo docela pikantní a ušetřilo by to všem spoustu času.

Spolustojící lukostřelci začali vrhat soucitné pohledy, případně se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, Plechovka oddusala na své stanoviště a mělo se začít. Zarážející na tom všem bylo to, že ty soucitné pohledy byli věnovány mě a husita mi dokonce poklepal na rameno, ať prý si z toho nic nedělám, že to chápe a že mi drží palce. To mne docela zarazilo, ale než jsem se zmohl na nějaký myšlenkový proces, nebo alespoň odpověď, zazněli trumpety a začala bitva.

Proběhlo to celkem normálně, přesunovali jsme se, stříleli a tak, pak nás zabili, což v mém případě šermířský kolega učinil skutečně jemně a decentně, za což mu patří můj dík. Protože se ale vždycky něco podělá, stalo se to i tentokrát, když se povedlo zahnat ustupující protivníky přes ležící mrtvolky, to jest nás. Musel to být zajímavý pohled, když mrtvoly, které se válí na zemi už deset minut najednou začnou vykazovat zvýšenou aktivitu, sprostě nadávat a snaží se píďalkování všemožně uhnout okovaným botám. Totéž jsem činil i já, což se mi povedlo jen z části - dvěma párům se mi podařilo uhnout, třetímu už ne, takže jsem dostal okovanou patou rovnou do čela.

Bitva dopadla podle plánu, všichni umřeli, všichni vstali, všem nám zatleskali a bylo to. Eva mne vyhledala, prohlédla si moje čelo, zkonstatovala, že vypadám díky té bouli jako jednorožec a že už mi rozkopnuté čelo nekrvácí.

Protože už nás tedy na celé akci nic nedrželo, šli jsme se rozloučit, převlékli jsme se a vyrazili do Prahy. Eva se tvářila unaveně a spokojeně, já jsem si tiše otékal a vůbec to byla paráda. Prospali jsme neděli, protože jakkoliv se to nezdá, je to docela fyzicky náročné a Eva dospěla k rozhodnutí, že kromě nového kostýmu a bot chce ještě luk a meč, protože příště nehodlá být pouze za prodlouženou vodovodní trubku.

Tak nevím. Možná příště raději vezmu Evu vyvenčit někam na aktivní vojenské raketové silo, nebo tankodrom, protože to určitě bude méně nebezpečné a také o něco levnější.

Jede se na bitvu - část 2

28. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Naházeli jsme všechno potřebné vybavení do auta a já se věnoval předstartovní kontrole. V praxi to znamenalo zkontrolovat, zda mi někdo neukradl kola a volant, protože to je asi tak maximum, co jsem schopný ohledně auta zjistit. Vytáhl jsem mobil, nastavil na něm navigaci - i když jsem si to matně pamatoval, přeci jen jsem v dané destinaci nebyl už nějaký ten rok a města, podobně jako lidé, mají sklony k nepříjemným překvapením pokud je nemáte stále nenápadně pod dozorem.

Navigace chvíli zvažovala můj požadavek, a pak se rozhodla, že nás pošle přes jižní spojku. V tuto denní dobu jsem to považoval za hodně pitomý nápad a tedy jsem to vzal po dálnici, abych se za Prahou napojil na jinou cestu, kterou mi předtím nabídl Google. Navigaci se to vůbec nelíbilo a všemožně se mne snažila přimět k tomu, abych se otočil a zapojil se do fronty na jižní spojce, což osobně považuji za ekvivalent pátečního nákupu v Lídlu. Všude kolem Vás se vyskytují lidé, kteří Vám za normálních okolností nevadí, ale momentálně byste je nejraději zabili nějakým hodně kreativním a brutálním způsobem.

Navigace byla velmi otravná, neustále na mne mluvila, mluvilo na mne i rádio a mluvila na mne i Eva ve snaze mne nějak rozveselit. Po půl hodině jízdy po ucpané Praze za těchto okolností jsme byl mentálně odhodlán spáchat rituální sebevraždu a nedošlo k tomu jenom proto, že bych musel zastavit a navigace by to zase musela přepočítávat. Zatnul jsem zuby, vypnul rádio a tvrdohlavě se drže své trasy. Navigace konečně pochopila, že nás na jižní spojku prostě nedostane, akceptovala fakt, že jedeme jinudy, urazila se a na 22 kilometrů se mnou nemluvila. Jel jsem tedy normálně podle cedulí, navigace to namíchnutě vzala na vědomí a protože pochopila, že tohle neokecá, začala mi ukazovat cestu.

Je zvláštní, jak jsou přístroje mstivé, když není po jejich. Takže první věc, co jsem od své uražené navigace slyšel po půl hodině byla informace, že jsme minuli ten správný sjezd a že se tedy máme vrátit. Neodpustila si jízlivý tón, nicméně jsem se tentokrát nehádal a na místo obvyklého "drž hubu" jsem uposlechl, což navigace pochopila jako smířlivé gesto.
Cesta dál pak probíhala v rámci možností normálně, až jsme dorazili do města, kde se akce konala. Navigace se opět zapojila do rozhovoru a naváděla mne do určené ulice. Naivně jsem předpokládal, že mi bylo odpuštěno a tím pádem na mne můj telefon přestal mít pifku. Omyl.

Navigace mne promotala městem a nasměrovala do příslušné ulice. Tu jsem si matně pamatoval, nicméně navigace mi tvrdila, že to je ještě tři kilometry. Zpitoměl jsem a uposlechl, místo toho abych se řídil zdravým rozumem. Navigace se mnou měla nevyřízené účty, takže mne vzala ještě dvakrát kolem bloku, pak na kruhový objezd, kde mne otočila o 180 stupňů a dovedla mne do té samé ulice, ovšem z druhé strany. Pak vítězoslavně prohlásila, že jsme dorazili na místo určení a sama se vypla. Docela jsem na to koukal, protože to jasně bylo gesto, jako když po prudké hádce někdo za sebou prudce práskne dveřmi kanceláře.

Rozhodl jsem se dál už přístroj nedráždit, zaparkovali jsme auto a šli jsme se přihlásit k registraci. Dostali jsme camrátko (to je taková věc, co si pověsíte na krk, aby se vědělo, že patříte k těm pomatencům, co se zítra celé odpoledne budou válet v blátě), zaparkovali na místě pro účinkující a připravili auto k přespání.
Protože už se setmělo, koupili jsme si medovinu, koukali na hvězdy, nezávazně tlachali s ostatními, vdechovali vůni ohňů a užívali si klidu volné přírody - prostě všechno, co předchází tomu, než se na sebe s řevem vrhne pět stovek maniaků s úmyslem se navzájem pozabíjet.

Pak jsme šli spát, protože nás ráno čekali povinnosti v podobě průvodu a pak samotné bitvy - a ani jedno se nesmělo rozhodně podcenit.

Poslední část skutečně v sobotu, a doufám, že se mi podaří zachytit všechny aspekty události, protože to letos opravdu stálo za to.

Jede se na bitvu - část 1

27. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní příspěvek bude asi trochu obsáhlejší, protože si myslím, že některé věci potřebují trochu větší objasnění a nechtěl bych, aby poobědové čtení přesáhlo nadkritickou časovou hranici. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl dnešní příspěvek rozetnout na několik částí, nicméně je napsán celý a vyjde v obvyklých intervalech, tedy ve středu a v sobotu.

Tedy k věci:

Navrhnul jsem Evě, že bychom se mohli aktivně zúčastnit historické bitvy. Eva na mne vrhla jeden ze svých obvyklých podezřívavých pohledů, prohlásila, že už si zvykla na to, že ji používám jako pokusné morče a kdy že to tedy má být. Protože ten víkend měla volno, a přece jen byla na celou akci zvědavá, začali jsme plánovat a tím pádem i šílet, kolik věcí nám chybí.

Předně - ono to není jen tak. Musíte se registrovat pod nějakou známou skupinou šermu - nebo alespoň nějakou, která má své webové stránky. Organizátor pak usoudí, zda jste na podobnou akci vhodní (což v drtivé většině usoudí, že ano, protože prostě potřebuje všechny dostupné šermíře, kteří jsou ochotní přijet na vlastní náklady), zahrne Vás spoustou nařízení a požadavků.

To organizátorům většinou vydrží do chvíle, než zjistí, že díky tomu se jim počet přihlášených smrsknul na polovinu (což je rozumné, protože odpadne většina těch, kde vážně není o co stát), polovina zbytku se nedostaví, protože má pršet/přišlo něco lepšího/prostě se jim nikam nechce a nebo dospěli z nějakého důvodu k pocitu, že jsou na podobnou akci až moc nóbl a dodržovat základní pravidla slušnosti je uráží.

Dále pak musíte mít samozřejmě nějaký odpovídající kostým a boty, a pokud jdete do bitvy, tak samozřejmě i nějakou zbraň a zbroj, protože to podnikáte na vlastní nebezpečí a v některých případech se prostě riskovat nevyplatí. Nicméně, chtěl jsem to celé Evě ukázat, i za cenu, že budu muset do bitvy jít, což mi nečiní nijak velké potěšení. Nejsem moc soutěživý typ, ke štěstí mi stačí relativně málo a i když šerm dělám už nějaký ten pátek, jsou prostě věci, které beru jako nutné zlo a vystupování a bitvy řadím mezi ně.

Eva se mne tedy dotázala, jakou že mám tedy představu, co by tam mohla dělat, když nemá zbraň, ani kostým a i když v domácnosti máme luk, předpokládá, že ho budu v bitvě používat já. Víte, Eva i přes svoji vizáž není žádná křehká květinka, dělala celou řadu bojových sportů a když má svoji umanutou náladu, nedokázal by ji patrně zastavit ani odbržděný buldozer. Nicméně šerm nikdy nedělala, protože tvrdí, že na jednu domácnost jeden magor úplně postačuje, naplňujeme tím kvóty EU a tím pádem předpokládá, že nám s umisťováním dalších magorů dají pokoj.

Řekl jsem Evě, že představu samozřejmě mám a že bude vodonoš. To jest, že bude pobíhat po bitevním poli se džbánem s vodou a dávat padlým a raněným šermířům napít, pokud ji o to požádají. Navíc je to funkce relativně bezpečná, protože na vodonoše nikdo neútočí. Jsou to stvoření veskrze užitečná pro všechny účastníky a pokud je ve scénáři bitvy, že mají umřít všichni (a v tomhle bodě si většinou pořadatelé z nějakého důvodu libují) vodonoši umírají pravidelně bez nějakého konkrétního důvodu na infarkt.

Je funkce často opomíjená, nicméně velmi důležitá, protože když se na ni zapomene, dopadne to jako minule. Totiž tak, že pořadatelé nechali nastoupené plnoplátové rytíře stát na přímém slunci něco přes hodinu bez vodonošů a osm z nich odvezla sanitka s úpalem do nemocnice ještě před zahájením bitevní vřavy. Tím se sice dostali k pointě celé akce o něco rychleji než zbytek účinkujících, ale neměl jsem dojem, že by z toho zrovna překypovali nadšením.

Eva tedy řekla že ano, ale že z kostýmu má tak maximálně džbán na vodu a legíny a vzhledem k tomu, že má pršet, nehodlá pobíhat po bitevním poli navostro. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu počasí to chápu, ale protože vím, že Eva je pro každou špatnost a remcání je prostě její způsob jak mne udržet v pohotovosti, kontroval jsem, že pro ni vypůjčíme kostým jeptišky od mojí kamarádky. To Evu pobavilo a protože je k experimentům podobného druhu otevřená, druhý den následovala kostýmová procedúra.

Protože jsem usoudil, že se nehodlám tahat s těžkým vybavením, zvolil jsem pro sebe jednoduchý lovecký kostým. Na lukostřelce se také většinou neútočí a tím pádem se jako lučišníci mohou bitev účastnit i odrostlejší děti (a tedy i já), aniž by se jim děla nějaké zásadnější újma. Když se střílí šípy po ostatních obrněných jednotkách, stejně na to ponejvíce nijak nereagují - maximálně zdvihnou štít, abychom nepropadli úplně depresi z marného počínání, protože vědí stejně jako my, že jim šípy nijak nemají šanci ublížit. Ale prostě to dobře vypadá.

Eva se oblékla do kostýmu, ověsila se doplňky a přišla se mi ukázat, co tedy já na to. Trochu jsem znejistěl, protože působila natolik přesvědčivě, že jsem získal dojem, že mne každou chvíli začne třískat přes prsty pravítkem, nicméně jsem zkonstatoval, že je to dobově i kostýmově v pořádku a když v tom bude lítat celý den, nejspíš ji na krk hodí nedělní katolickou školu. Eva řekla, že nějak neví a že k tomu nemá žádné vhodné boty.

To mne vyděsilo do té míry, že jsem kontroval, že tohle už nestíháme a že tedy zkusíme nějaké další alternativy. Eva, mírně rozladěná z vidiny mizejících bot souhlasila a vrhla se na moji historickou garderobu. Přestože je Eva zhruba tak poloviční, co já (jak výškou, tak objemem) po pár pokusech, jsme zkombinovali docela slušný kostým panoše. Eva zajásala, že na tohle má přesně vhodné kozačky a opravdu je měla. Ještě se dotázala, kde že to budeme spát, já odpověděl, že v autě - a vyrazili jsme.

Pokračování bude následovat ...

Černé myšlenky

23. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Sestře mojí kamarádky definitivně hráblo a rozhodla se, že si vezme černocha. Ona tedy byla divná už i před tím, ale připomnělo mi to skutečnost, že poslední dobou potkávám černochy až podezřele často. Potkávám zejména černošky v různých fázích těhotenství a je to vážně podivné. Možná mám jen štěstí na exempláře, ale zatím jsem nespatřil ani jednu, co by nebyla tlustá, nebo šeredná jak noc, což je v tomto případě skvělá metafora. Vyvinul jsem si pracovní teorii, jak to nejspíš bude. Podle mého soudu všechny ty hubené a pěkné černošky odlapí, odvezou je do Hollywoodu a tam je zavřou pod zámek, aby ten druh o kterém jsem mluvil měl alespoň nějakou šanci k reprodukci.

Teorie je myslím dobrá, i když má jednu zásadní slabinu a tou je podmínka existence hezkých černošek. I s tím jsem se posléze vypořádal tak, že jsem si uvědomil, že nutně hezké být nemusí, protože Hollywood je továrna na speciální efekty a ledacos se dá zachránit i tímto způsobem.

Tedy Diana (jak se ona sestra jmenuje) se bude vdávat. Víte, já jsem takovej rypák, že prostě potřebuju mít na věci názor a přemýšlím o nich, i když se klidně může stát, že výsledkem tohoto procesu je, že dospěji k závěru, že je mi to putna. K podobnému závěru jsem dospěl i v tomto případě, protože Dianu moc nemusím a na rozdíl od ní se na dotyčného nebudu muset po zbytek života dívat. Dotyčného znám jen z fotky (a taky to není žádnej šlágr), nikdy jsem ho naživo neviděl a když to všechno půjde podle nejlepšího možného scénáře, zůstane to tak i nadále. Při mém sklonu k černému humoru v naprosto nevhodných chvílích, by to mohla totiž být moje společenská sebevražda.

Nicméně tato událost spustila úvahu na tohle téma. Plácat o rasismu mi přijde poslední dobou děsně klišé. Jednak se tohle lepí na úplně každého, kdo nepřikyvuje zeleno-rudé klice, a pak si také povšimněte, že rasismus je podle médií a soudů pouze doménou bělošské populace. Myslím, že by pravdoláskaři čuměli jak péro z gauče, kdyby si pro změnu vyslechli, jak se vyjadřují o bílých cikáni, arabové, nebo černoši. Dokonce by to podle mne udělat měli, protože pak by se zřejmě skokově zvýšil počet sebevražd a distribuce drog, ale aspoň by na chvíli s tímhle dali pokoj.

Přijde mi to také pokrytecké, protože rozeznávání ras považuji za základní lidskou schopnost, stejně jako rozeznávání barev, tvarů, nebo zvuků, dávaj to už děti v jeslích a není důvod, proč by to neměl zvládnou i policajt. Pro sluníčkáře, (ne)Ziskovky a podobnou verbež je však zvládnout základní fakta asi problém. Jsem přesvědčený o tom, že když budu říkat černochovi afroameričan, černej stejně bejt nepřestane a tudíž nevidím v tomhle konání žádný smysl.

Ale to jsem odbočil.

To, co spustilo myšlenkový proces byla úvaha, kolik jsem vlastně černochů v životě potkal, a co tedy z těch setkání mohu vyvodit za závěr. Dospěl jsem k číslu dva a v obou případech jsem byl v rozpacích - v prvním případě z černocha, a v tom druhém ze sebe.

Tím prvním černochem byl pan Mbata, se kterým jsem sem se setkal v minulém působišti. Majitel firmy z nějakého důvodu usoudil, zaměstnávat černocha v Praze je děsně sexy, firma dostane punc modernosti a zakázky se pohrnou, jak na běžícím pásu. Pan Mbata byl docela hustej, celý den trávil tím, že pil kafe, četl noviny a mezi tím chodil na oběd. Pokud byl požádán o nějakou činnost, což činil jen s výrazem krajního nesouhlasu, domrvil tuto práci do takového stavu, že to pak po něm museli další dva lidé předělávat, zatím co si pan Mbata četl své noviny. Po určité době už mu raději nikdo žádnou práci nezadával, protože práce musela být hotova rychle a hned na první pokus, bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, či náboženské vyznání. Pan Mbata si četl noviny ještě půl roku, než ho vykopli, a ihned poté podal na firmu žalobu za rasovou diskriminaci.

Nevím, co má fakt, že je někdo lempl společného s rasovou diskriminací, a jak to dopadlo také dodnes netuším, každopádně pan Mbata na mne velký dojem neudělal.

K druhému setkání došlo minulý týden, jak jinak než v tramvaji. Jedu od klienta, koukám z okna, mám na uších sluchátka a těším se na oběd. Někdo mi zaklepe na rameno, je to obrovská černoška z ortézou na noze a něco říká, ale přes sluchátka ji neslyším. Pochopil jsem, že si chce sednout, což bylo opodstatněné, protože jsem zabíral místo pro invalidy. Co mne však překvapilo byla má reakce, protože jsem vyskočil, s úsměvem jsem uvolnil místo a instinktivně jí chtěl nabídnout banán.

Paní sice vypadala, že by místo banánu spíš potřebovala pět koleček kolem stadionu, nicméně už to, že mi to blesklo hlavou je zarážející. Podle mého soudu za tohle může neustálá masáž na téma "hate free", multikulturalismus a normálně myslící lidé mají přirozenou potřebu se nesmyslným a nepravdivým věcem bránit. Tedy funguje to úplně opačně, než strůjci sociálního inženýrství zamýšlejí, protože realita má tu vlastnost, že když je dlouho ohýbána do nepřirozených úhlů, vymrští se a kousne dotyčného do zadku.

A poselství dnes nepotěší ani pravdoláskaře, ani úřad pro integraci přistěhovalců, ani paní onbutsmanku, už pouze tím, že je to prostá pravda. Uvědomte si prosím, že kdyby celé generace našich předků nebyli rasisti a xenofobové, dnes by už nežil nikdo, kdo by o podobných hovadinách mohl vést debaty.

Poznatky pod psa

20. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Dnešní příspěvek bude trochu odjinud, ale během minulého týdne jsem se stal opakovaně objektem zájmu psího plemene. Takže mi to prostě nedá a musím se z toho vypsat. Víte, já ke psům žádný zvláštní vztah nemám. Vizuálně vnímám, že jsou mezi jednotlivými druhy psů nějaké rozdíly, ale nikdy mne to nezajímalo do té míry, že bych po této skutečnosti pátral nějak do hloubky. Pokud se mne někdo dotáže, zda mám psi rád, odvětím zpravidla, že to záleží spíš na koření a dál toto téma nechávám být. Známí už tohle pochopili a tudíž vědí, že se mnou si na tohle téma nepokecají, a je tedy zbytečné se oboustranně vyčerpávat.

Psi vnímám jako zmateně přátelská stvoření, které se z nějakých důvodu rozhodla potlapkat mi kalhoty až ke sluchátkům, zatímco se jejich zadní část od této činnosti chce všemožně distancovat, a snaží se uniknout prudkými pohyby do stran. Asi to mají něco jako neoficiální soutěžní disciplínu a patrně za co nejvyšší označení světlého oblečení budou mít nějaké extra body navíc. Samozřejmě, že mi vadí psí hromádky na chodníku (a neznám nikoho, komu by nevadily), ale jsem přesvědčen, že v tomto případě je dobytek spíš majitel, než chlupatá, čtyřnohá koule.

Ale k věci:

Čekal jsem na klienta, který měl zpoždění, protože v Praze probíhala Jízda králů a tudíž bylo centrum logicky ucpané. S vědomím, že mám tak půl hodiny prostoj, jsem si šel sednout do blízkého parku a přemítal, co s promarněným čase. Po chvíli se k mojí maličkosti přiřítila hnědá fenka, položila přede mne šišku, sedla si a čekala, co já na to. Koukala střídavě na šišku a na mne, dokud mi nedošlo, že jí mám šišku hodit. Učinil jsem požadované, fenka se změnila na hnědou šmouhu a za chvíli se mi šiška opět válela u nohou. Takže jsem trávil čas házením šišky, aby mi pak byla opět přinesena zpátky fenkou s nadšeným, a také lehce maniakálním výrazem.

Asi jí to fakt bavilo, protože poté, co rozkousala třetí šišku na maděru, usoudila, že by to chtělo asi něco festovnějšího a vrátila se s něčí podprsenkou. To mělo své výhody, protože se to dalo střílet jako zavařovací gumička, ale nutilo to zároveň k úvahám, kde to sakra ten pes sebral. Kolem žádný krám s textilem, kde by to mohl koupit, nebyl. Samozřejmě, že to dopadlo podle všech známých zákonů vesmíru, takže když dorazil klient, první co spatřil jsem byl já, jak držím rudou podprsenku v ruce a přede mnou sedí pes, který jí pozorně sleduje s vyplazeným jazykem. Jsou prostě věci, které nevysvětlíte.

Klient se sice tvářil trochu udiveně, ale naštěstí to nijak nekomentoval, já jsem zahodil podprsenku, a když jsem se vracel do kanceláře, v parku už nebyla ani fenka, ani podprsenka. Nejspíš si obě dvě polapily nový zdroj svého obveselení.

Druhá příhoda se mi stala o den později a jako obvykle to začalo úplně nevinně. Jedu tramvají od klienta a přistoupí párek turistů se psem. Pes patří ke kategorii "kotníkový specialista" (to není nijak dehonestující - prostě psi v téhle velikosti mají daný vertikální útočný dostup, i limitovaný akční rádius) a situace nevypadá nijak neobvykle. Pár si sedne přede mne a začne se bavit německy, zatímco pes na vodítku šmejdí kolem. Po chvíli jsem ho zaujal, sedne si přede mne a s nadšeným výrazem mne pozoruje. To mu vydrží tak dvě zastávky, a protože nereaguji zřejmě podle jeho očekávání, postaví se k tomu čelem, hopsne mi na klín a bací sebou na záda. Pobavilo mne to do té míry, že sem ho začal drbat, což očividně bylo přesně to, co se po mne chtělo.

Zajímavé na tom všem byl fakt, že jeho majiteli trvalo ještě další čtyři zastávky, než zjistil, co jeho mazlíček vyvádí. Samozřejmě se mi omluvil, odebral mi psa z klína, což zmíněný pes nesl se špatně skrývaným zklamáním a zmizeli z tramvaje. Přimělo mne to na úvahu na téma, co by se asi dělo, kdybych odepjal vodítko ze psa a vystoupil s ním o dvě zastávky dříve - ale musel jsem vystoupit i já a na další úvahy tímto směrem jsem zapomenul.

Poselství z dnešního článku není žádné, snad jen, že jsem zvědavý s čím vyrukuje další pes. Pochopil jsem, že probíhá nějaká akce, jejíž jsem součástí, a tedy čekám na další dějství, aby mi to dohromady dalo nějaký konkrétní obraz.

Zenová pravidla

16. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Asi jste už pochopili, že autor je cynická obluda, bez pudu sebezáchovy. Nemyslím si, že bych za to mohl vždy úplně já, ale věci mi prostě vstupují do života a tak nějak se ode mne očekává, že k tomu zaujmu nějaký postoj. Naštěstí ovšem podobné příhody netrefují pouze mne, ale v rámci nějaké karmické spravedlnosti i ostatní lidi, kteří to ještě neprokoukli. To o čem se chystám dnes psát postihlo mého kamaráda a byl jsem tomu přítomen pouze zčásti.

Můj kamarád pojal úmysl pořídit si rychlejší internetové připojení. I přes mé varování se nakonec rozhodl internet pořídit u jedné ze tří největších mobilních společností, ale někomu prostě věci nerozmluvíte, ani kdybyste ho třískali nasolenou treskou. Bydlí v Bohnicích (což není žádný jinotaj, v Bohnicích se občas vyskytují i příčetní lidé) a tedy mu spojení se světem pomocí vzduchu přišlo atraktivnější. Tedy, vzal si dovolenou, přijel technik, všechno zapojil, vyzkoušel, internet lítal jako kiwi s expanzivním průjmem, prostě paráda. Tedy kamarád zaplatil technikovi za čas, cestu, práci a pronájem krabičky, technik se sebral a odjel.

Kamarád plný nadšení se chopil myši, začal klikat - a nic. Internet nešel.

Nejdřív si myslel, že se špatně hlásí do sítě, nebo že si vykopl kabel, ale když zjistil, že chyba není na straně přijímače, bafnul telefon a volal technikovi. Technik mu sdělil, že dnes už něco má, nicméně že reklamaci zavnímal a zastaví se tedy zítra.

Technik to tedy skutečně učinil, prohlédl si zařízení, kliknul myší - a internet běhal bez jediného zaškytnutí. Technik vrhnul na mého kamaráda podezřívavý pohled, který bývá vyhrazen většinou pro iniciátory sexuálního harašení, ale zachoval se profesionálně, pravil, že vyčká až si to kamarád vyzkouší. Protože mluvil blahosklonným tónem, vyhrazeným zejména pro mentálně postižené, různé městské úředníky, či uživatele (prostě tu méně šťastnou část obyvatel, zhusta drženou ponejvíce pod sedativy) kamarád toto učinil. Musel kapitulovat a uznat, že je vše v pořádku, omluvil se technikovi a s pocitem muezína, kterého manželka načapala při souloži se sousedovic oslem, vyprovodil technika ze dveří.

Jedná se o věc naprosto běžnou, znám to ze své praxe i já - totiž věci co nefungují, v přítomnosti technika najednou zázračně obživnou a nevykazují jedinou chybu. Sotva však za technikem zapadnou dveře, vrátí se věci a přístroje do normálního stavu - to jest, že nejde nic, a nejraději byste je rozmlátili něčím těžkým a na placku, ideálně parním válcem, nebo rozstříleli tankem Tiger na kaši, podle vkusu a preferencí každého soudruha. A samozřejmě, že to jim vydrží do doby, než se technik opět objeví (a je lhostejné kdy to je), protože pak věci opět zázračně fungují bez chyby a vydrží jim to opět do technikova odchodu, aby se cyklus uzavřel a započal znova. Bude v tom nejspíš něco zenového.

Kamarád se tedy sesunul do židle, chopil se myši, kliknul - a nic. Internet nefunguje.

V tuto chvíli se přidal na stranu choleriků, rozmlátil klávesnicí, překousnul kabel u myši a poté, co se částečně uklidnil, si telefonicky vyžádal moji přítomnost. Tohle jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít.

Tedy dorazil jsem, vše překontroloval, zkonstatoval, že problém skutečně není na straně kamaráda a opět se volal technik s nulou na firemním tričku. Zněl už docela nakvašeně a řekl, že je poblíž, ale tentokrát už to bude placený výjezd a že to bude stát docela ranec. Kamarád kontroval, že klidně, protože už to stejně ranec je a byl by rád, aby alespoň jeden z těch ranců k něčemu byl.

Technik za chvíli dorazil, kliknul zcela novou myší - a nic.

Poněkud znejistěl a zahájil obvyklý šamanský tanec kolem techniky - to jest kabely, ovladače, hesla, telefonáty s centrálou a podobně. V tu chvíli vypluli na povrch moje cynické sklony, protože tohle se občas stává v rámci mojí profese i mě.

Internet nešel a prostě se rozhodl, že nepůjde, ani kdyby jste ho postrkovali dvoumetrovým bidlem.

Já i kamarád jsme byli relativně spokojeni, jak jen to jde, v případě, že jeden vyhodí balík peněz za něco, co funguje jen občas a druhý, že u toho byl. Tato situace trvala skoro hodinu a krátili jsme si čas hovorem a pohledem do krajiny, zatímco technik se pachtil kolem nefunkčního spojení.

Pak mi to došlo.

Vyzval jsem kamaráda, zda by si nešel na zahradu zakouřit a sdělil jsem mu moji teorii, která se posléze ukázala jako pravdivá. Bohužel (nebo bohudík) můj kamarád není zdaleka takový cynik jako já a tedy seznámil následně technika s mým pozorováním.

O co šlo: Pozemek mého kamaráda je v ďolíku a pozemek sousedky je o něco výš. Pokud sousedka nevyvíjí žádnou aktivitu, je vidět na vysílač společnosti a tedy internet funguje. Pokud se však sousedky aktivita zmocní, začne prádlo prát a i sušit na venkovním věšáku. Tím pádem se vytvoří něco jako opona, která internetový signál odrazí a do přijímače mého kamaráda už nepřijde.

Kamarád toto sdělil technikovi, ten to nasměroval jinam, omluvil se a bez kompenzace odjel, což mu slouží jen ke cti.

Od té doby jsme žádný další problém nezaznamenal, takže asi bude vše jak má být.

Nicméně zásadní poučení z téhle historie jsou pro tentokrát dvě:

Za prvé - v přítomnosti dvou techniků se vlastnosti zařízeni navzájem negují - a tedy se chovají normálně (to jest nefungují vůbec).

A za druhé - vymyslete si technologii, drahou a rychlou jak chcete, ale uvědomte si, že je Vám naprosto k ničemu, pokud se stará Voráčková vod vedle rozhodne vyprat prádlo.

Nemáte nějaký drobný ?

13. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Tak tuhle větu slyším poslední dobou až nějak podezřele často. Osobně si myslím, že to má nějakou přímou souvislost s počasím (jak jsem nadhodil v minulém příspěvku) a doufám tedy, že se jedná pouze o sezónní záležitost. Obvykle, po položení zmíněné otázky pouze odvětím, že mám, a pokračuji dál plynule v chůzi. Mám hřejivý pocit z vykonaného dobrého skutku, neboť jsem uspokojil tazatelovu touhu po informaci, i když úplně přesně nevím, k čemu to tomu umolousanému stvoření může být dobré.

Tohle se dá ještě vydržet, pokud otázku slyšíte tak jednou - dvakrát za den. Ovšem při kritickém počtu dotazů cítím prudký příval emocí , a i když chápu, že ten poslední nemůže vědět, že se mne už předtím pokusilo pumpnout jeho jiných pět soukmenovců, mám chuť se na něj vrhnout a začít ho škrtit, přestože tím budu riskovat širokou paletu různých infekčních nemocí. Nejspíš to mají (myslím teď ty nemoci) evolučně vyvinuto jako systém sebeobrany, podobně jako se brání v případě napadení tchoř.

Tohle funguje docela úspěšně, pokud se Vás vágus pokouší odlapit na volném prostoru - v horším módu se poflakují kolem zastávek a zpestřují si otravováním cestujících rutinní inventury odpadkových košů. To už musíte být o něco otrlejší, protože prosté ignorování otravného individua zpravidla nezabírá. V úplně nejtužším levelu tohle na Vás zkouší v tramvaji, nebo metru - a to už chce opravdu silné povahy, protože většina lidí má silný pud sebezáchovy a vzdá to, protože doufají, že si za pár drobných zakoupí zpět alespoň trochu dýchatelný vzduch.

Občas je docela legrační tyto snahy pozorovat, i když zpravidla nejsou moc originální. Tak třeba při evergreenu "potřebuju už jen posledních pět korun na autobus" hodně záleží na podání, a ne každý interpret se s tímhle dokáže úspěšně vypořádat. Pak tu máme oblíbené "jenom pár korun pro žrádlo pro pejska", což občas žebravou pakáž může vyřadit stylem TKO už z prvního kola, když poukážete na fakt, že sebou žádného psa nemají. Ale stálice je pouze požádat o peníze, bez udání konkrétního důvodu. V tomto případě je ale důležitá celková image - a to už chce opravdu něho hodně nechutného.

Nedá se to odfláknout, i k žebrotě je zapotřebí profesionální přístup, protože se mi občas daří skunky odrazit hned při prvním kontaktu. Pokud si špatně zvolí terén (což ty "zastávkovští" zpravidla udělají), po položení dotazu na mé drobné, či cigarety, stačí ukázat na trafiku naproti se sdělením, že tam těch cigaret mají víc a ať se laskavě zeptá tam. Transparentně toto lze používat i při argumentaci na téma jídlo, pokud je v dohledu nejbližší McDonald.

No - když tak o tom přemýšlím, jednou jsme se navzájem s jedním bezdomovcem docela slušně zmátli navzájem. Čekal jsem tehdy na tramvaj a přišourá se zarostlé, páchnoucí cosi. Huhlá něco na téma drobný, hlad, bezdomovec a takdále (viz. předchozí metodika) a požaduje po mne dvacku. V náhlém (a pro mne nepochopitelném) přívalu euforie prohlásím, že mu žádné peníze dát nehodlám, ale jestli má hlad, jsem ochotný mu koupit za tu dvacku ve stánku naproti párek v rohlíku. Tím jsem ho docela rozhodil, bezďák se zarazil a bylo vidět, že se usilovně snaží dát zbývající mozkové buňky do zákrytu. To se mu po chvíli i podařilo (bylo vidět, že je hledal hodně dlouho a ani těm buňkám se do toho moc nechtělo) a pak vyrukoval s tím, že tedy nechce dvacku, ale desetikorunu, což pro změnu zase zmátlo mne. Naštěstí mi přijela tramvaj - ale tenhle slevový obchodní model mi dlouho vrtal hlavou. Patrně by mi při nabídce stejku z brazilského býčka vrátil pětikilo zpátky. Nevím.

Nemylte se - racionálně vím, že octnout se na ulici, může být takovej fofr, že nestihnete vyndat ani lžičku z jogurtu od snídaně a ani to skutečně nemusí být Vaše vina. Tihle lidé se však z nějakého důvodu rozhodli i nadále bezdomovci zůstat a asi v tomto stavu spatřují nějaké výhody. Nevím, já bych se všemožně snažil tuto situaci změnit, i za cenu, že bych dočasně naštval svou dočasnou přítomností několik přátel. Ale skutečně nevidím jediný, racionální důvod, proč bych se o své cigarety, nebo výplatu dělit s někým koho neznám. A také to do budoucna ani dělat nehodlám.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka z dnešní úvahy je, že si musím najít čas a podrobně si prohlédnout svoji peněženku. Musí na ní být totiž něco naprosto úžasného, když jí chce v poslední době vidět tolik lidí.

Policejní služby 2

9. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Venku se udělalo hezky a tím pádem začala být aktivní všelijaká neužitečná a otravná pakáž, jako jsou klíšťata, vosy, komáři, bezdomovci a taky policajti. Asi se shodneme na tom, že jsme nejradši, když se výše jmenovaní věnují něčemu jinému a nás tím pádem nechají na pokoji. Zatímco klíště nebo komára zašlápnout můžete (případně sprovodit ze světa potleskem), u policistů je to nezákonné, což osobně považuji za křivdu. Policie (a zejména ta dopravní) dovede být otravná velmi, protože v tom má dlouholetou praxi, tradici, a na buzeraci spojenou s okrádáním řidičů má technicky postavenou svoji živnost. A tedy se rozhodla mne oblažit další ze škály svých skvělých a životně důležitých služeb.

Jedu takhle odpoledne firemním autem od klienta, mám stažené okénko, v rádiu je moje oblíbená písnička, je teplo a vůbec to vypadá až nadmíru podezřele. Přede mnou je dlouhý, rovný úsek, nikde ani noha, natož šlapka od cyklisty. Střídavě řadím pod padesát a pod třicet, podle toho, co po mne chtějí cedule, přestože to v daném místě nedává absolutně žádný smysl.

Moji pozornost upoutá panáček v bílé čepici, který mi ukazuje abych zastavil. Učiním požadované, protože mám relativně čas na blbosti typu běžná kontrola, auto je firemní, takže co by se tak asi mohlo stát. Takže dobrý den, pane řidiči, kontrola dokladů, jste si vědom svého přestupku ?

Tahle informace mne zarazí. Zkontroluji, zda autu svítí světla (což za slunečného dne je samozřejmě nezbytností srovnatelnou snad jen s vytvořením kuřácké a nekuřácké sekce v jedné místnosti hospody) a odpovím že nejsem. Panáčka jsem odpovědí zřetelně potěšil, protože říká, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost a tedy mi slízne pár bodů a uloží pokutu. To mne docela nakrkne. Dotáži se, zda má na podobné tvrzení důkaz, protože vzhledem ke šnečímu tempu v celé oblasti mi toto sdělení přijde nepravděpodobné. Placatá čepice je na vrcholu blaha, vysílačkou si na mne přivolá posilu v podobě rachitické blondýnky v bagančatech, která na mne vytasí papír z radaru. Následně mne informuje, že jsem v úseku mezi značkami 50 a 30 nestihl zpomalit, radar mi naměřil 37 km/h a tedy jsem počínaje dneškem pirát silnic, vyvrhel a vůbec spodina společenská, moje rodina se mne musí zřeknout a potřebuju nejméně na třicet let na galeje. A ptá se mne, zda hodlám zaplatit hned, či zda mám v úmyslu absolvovat nějaké další opičárny.

Jsem v rozpacích. Jsem v rozpacích z toho, jak pomáhat a chránit vypadá v praxi.

Dostat flastr za rychlou jízdu (když jedete ani ne 40 km/h) považuji osobně za trapas srovnatelný asi jen s tím co jsem viděl včera, když slečně při revizi jízdenek vypadnul z kabelky vibrátor. Netuším, čím je to napájené, ale byla to rána jako z děla, následně pak tramvaj sebou cukla a vibrátor v euforii z nově nabyté svobody se začal kutálet po podlaze. Slečna nechala udiveného revizora revizorem a jala se jej pronásledovat, což bylo zajímavější o to, že pohybem tramvaje se vibrátor pokoušel uniknout kličkováním mezi lidmi. Přistihl jsem se při pocitu, že mu skoro fandím, aby se mu útěk zdařil. Nicméně dobře to dopadlo, vibrátor byl dostižen a polapen a slečna, rudá až po kecky, na příští zastávce utekla z tramvaje.

Ale to jsem odbočil.

Momentálně jsem usvědčený zločinec horší, než Jack Rozparovač, a navíc špatný model, protože mne při tom chytli. Dotážu se, kde že byl ten radar, protože jsem si žádného nevšiml. Blondýna mi odpoví, že hned za dodávkou u značky (tedy úhel, který nemá šanci být normálně vidět, ani když jedete rychlostí astmatické žížaly) a táže se mne, cože s tím tedy uděláme.

Kouknu na hodinky a zjišťuji, že na podobné hovadiny už nemám čas, tasím peněženku a nechávám si vypsat šek na demenci silniční policie. Slečna mi vypisuje dokument a protože jsem nespokojen s nastalou situací, táži se, zda nemají na práci něco užitečnějšího - třeba chytat Krejčíře, nebo tak něco. Slečně to moc není po chuti, dokončí dokument a vyzve mne k podpisu. Sdělím jí, že nic podepisovat nehodlám, na pokutu chci stvrzenku a dotáži se, zda už mám na tento měsíc u policie předplaceno.

Slečně moje poznámky očividně nevoní, nicméně stvrzenku mi vydala, já jsem nasedl a odjel.
Jediné, co jsem z tohoto zážitku pochopil, je fakt, že hodlám příště dostat pokutu za rychlost, pokud si to skutečně zasloužím. Díky přístupu bílých čepic hodlám zjistit, zda údaje na tachometru skutečně dokáží na nějakém vhodné dálnici dostát svých cifer, a pokud bych dostal pokutu za rychlost, byl bych rád, aby to za rychlou jízdu skutečně bylo.

Nakažlivost bot

6. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Říká se, že když se s někým znáte delší dobu, máte sklony si navzájem přebírat zlozvyky. Používáte stejné slovní obraty, míváte sklon mít oblíbené stejné značky, či sledovat podobný typ pořadů. Naštěstí se mi daří vůči některým věcem stále odolávat a jednou z nich je mánie shromažďovat boty. Tedy přesněji řečeno se mi to dařilo až do minulého týdne.

Začalo to všechno úplně nenápadně, jak už to v takových případech bývá. Víte, já většinou používám metodu "průzkum bojem". V praxi to znamená, že do něčeho skočíte rovnýma nohama, aniž byste si před tím zajistili maximum relevantních informací. Má to výhodu, že Vás to nutí myslet tvůrčím způsobem (protože stejně Vám nic jiného nezbude), je to daleko zábavnější a také větší adrenalin, když opominu fakt, že někdy má klient stejné vstupní informace jako já, to jest žádné. Několikrát se to však hrubě nevyplatilo, jako v tomto případě.

Tedy jednoho rána jsem při cestě za klientem zjistil, že je něco špatně. Při analýze toho, co že se to vlastně děje, jsem zjistil, že prší, mám prasklé podrážky a tedy logicky nohama stírám rosu na kolejích. Tento stav mne nijak nepotěšil, protože nakupování bot vnímám jako činnost otravnou a ponižující. Jste vystaveni celé řadě podivných úkonů, které za normálních okolností neděláte - od výstavy svých ponožek, až po dotravování už tak otrávené slečny prodavačky. Nicméně stalo a já si v duchu říkal, že prostě vlezu do prvního krámu s botama, co mi vleze do cesty, vyberu ty neméně neškodné v mé velikosti, co na tom může asi tak bejt, že jo.

Ale bylo. Předně jsem zjistil, že pokud budu chtít nějaké boty, co nejsou rozjuchané v nějakých fosforových barvách, případně si na jejich pořízení nebudu muset sjednat hypotéku, určitě je nemají v mé velikosti. Bylo to pro mne docela fatální zjištění. Po prohlídce asi desátého obchodního centra jsem se ocitl ve stavu deprese, protože boty pro mne prostě neexistují. V náhlém poryvu beznaděje jsem řekl, že už mi na ničem nezáleží a vrhnul se do pracovních potřeb. Tam přece něco takového mít musí ne ? A měli. Koupil jsem si tedy jednoduché pohorky v mé velikosti , pocítil radost, že problém je vyřešen, odnesl je v krabici domů a staré boty vyhodil. Chyba.

Nevím, z čeho ty věci dělají, ale odhaduju, že z nějakého extrémně bojového plemena krávy, které se normálně používá jenom proti matadorům a nehodlá to vzdát, ani když je po smrti. Po jednom dni nošení jsem zjistil, že se mi pohorky snaží oloupat nohy až po nehty a každý krok je jako když Vás dostane do práce obzvláště sadistický chiropraktik. Nejhorší na tom celém byl fakt, že i když si cestou sednete, v podstatě se tím nic neřeší, protože vzdálenost mezi domovem a Vámi je pořád stejná a jediné, na co myslíte je, jak se zbavit páru španělských bot. S ohoblovanými nárty jsem si doma řekl, že takhle teda ne, tohle je kdo z koho a hledal nějaké zaručené návody. Nakonec jsem na chvíli musel kapitulovat - boty nezměkly, ani když jsem do nich opakovaně bušil kladivem, mazal je všelijakým svinstvem, co je v botokrámech na prodej a máčel je vodou. Nevím co ta kráva byla zač, ale rozhodně by byla tuhý oříšek i pro Chucka Norrise. Prohlédl jsem si svůj botový park, který se aktuálně skládal kristusek, zimních bot, sveřepé krávy, bot, které jsem měl naposledy u pohovoru a kanad. Nic z toho mne moc nenadchlo, protože ani jedna z variant na nějaké delší chození moc nebyla. Tak sem se vrhnul na internet.

A našel jsem. Hurá! Internet tvrdil, že je to vycházková obuv do města, tedy něco co sháním. Objednal jsem boty, zaplatil a opět je krabici dotáhnul domů. Do rána jsem je ostentativně postavil vedle šílené krávy s pocitem, že tím jí dám za vyučenou a ráno s nimi vyrazil do práce. Po dni nošení jsem však zjistil, že mají tak tenkou podrážku, že cítím s každým krokem jednotlivé dlažební kostky, takže se novým botám podařilo na konci dne, zlikvidovat dokonale ještě k těm nártům i šlapky. Měl jsem toho dost, vytasil jsem kreditní kartu, proklel výrobce bot až do třetího kolena a vrhnul se do prestižního krámu s tím že už je mi všechno jedno, ať to splácí třeba všechna má pravnoučata, ale já už nějaké boty potřebuju. Koupil jsem si tedy další boty, s gelovou stélkou, a odkráčel v nich domů. Protože to proběhlo celkem bezbolestně, řekl jsem si , že to za ty peníze stálo, vrátil jsem se ještě pro další pár, abych podobné věci nemusel nějakou chvíli řešit. Ignoroval jsem své fňukající bankovní konto a byl spokojený. Drahoboty postavil do řady k ostatním sadistickým botám a šel si lehnout.

Asi to pro Vás bude překvapení. Pro mne bylo. Drahoboty jsem si vzal do práce s pocitem člověka, který už zažil skoro všechno. Ty mi však rozedřely paty takovým způsobem, že kdybych byl Achilles, jsem prakticky nesmrtelný, protože nepřátelský střelec by těžko našel nějaké místo, kam by se mohl trefit. Klel jsem ten večer tak sprostě, až sousedovi ruplo okno ve světlíku a punkáč z druhého patra se patrně stane katolíkem.

Takže - mám teď čtvery nové boty a mohu si svobodně zvolit, kterou část nohy mi ten den zničí. Jsem vyčerpaný, ale myslím, že poselství je : nedávejte boty k sobě. V noci si totiž povídají a jejich sadismus je nakažlivý. Mám strach kraví boty vyhodit - obávám se, že jsou schopné si na mne někde počíhat a provést mi něco ještě horšího než teď. Takže je nějaký čas budu mít raději na očích do doby, než si na ně pořídím nějaký trezor. Při nějakém ozbrojeném konfliktu jsou totiž perfektní zbraň prvního úderu.

Čarodějnice napůl cesty

2. května 2015 v 12:00 Zápisník cholerika
Eva usoudila, že potřebuju vyvenčit a pálení čarodějnic je pro tuto činnost vhodná záminka. Protože jsem nekladl žádný aktivní odpor, znejistěla, dotázala se, zda nejsem nemocný a obvinila mne z toho, že sem si narazil nějakou ženskou. Uklidnil jsem ji sdělením, že jsme se na tom dohodli už minulý týden a tedy jsem se s tím stačil už vnitřně vypořádat - a vyrazili jsme.

Program čarodějnic vyhrožoval hned několika věcmi, před kterými jsem se musel nejprve duševně obrnit. Kromě několika aktivistických skupin (o kterých jsem v životě neslyšel, což považuji za pozitivní), pálení papundeklové čarodějnice, opékání buřtů, stánkem s pivem, stánkem s žužu, kolotočem, a skákacím hradem tu byla hudební produkce. Zlatý bod večera bylo vystoupení nějaké cikánské kapely - což mi moc nevadilo, protože jsem doufal, že tou dobou budu už stejně dávno pryč a multikulturní obohacení tak nepřekročí nadkritickou hranici.

Dorazili jsme do parku, který byl narvaný opilou mládeží, matkami, otci, cyklisty, kočárky, psi, dětmi a několika jedinci, které bych nejspíše zařadil mezi latentní trampy. Alespoň si to myslím - nesleduji v téhle oblasti nejnovější trendy, takže je možné, že narvat na sebe maskáče, kanady a klobouk a následně se odsunout k nejbližšímu stánku s chlastem, je momentálně In. Já se strategicky zamaskoval pivem v kelímku(čímž jsme splynuli s davem) a vyrazil před podium. Na pódiu hrála nějaká studentská kapela, zaujal mne nejvíc jejich frontman. Zpívat mu sice moc nešlo (občas vyloženě nešlo), zato podával neuvěřitelné sportovní výkony - poskakoval, zhusta mával volnou rukou a někdy stíhal oboje současně. Vydrželo mu to po celou dobu produkce, za což má můj obdiv, protože já bych asi padl vyčerpáním u třetího taktu páté skladby. Na amatérské uskupení to nebylo až tak špatné, nicméně bych si přál nahlédnout do myšlení někoho, kdo by si tohle koupil na CD. Když skončili a dav se dožadoval další produkce, přišel moderátor. Musel jsem ocenit, jak je důležité mít vtipného a pohotového moderátora celé akce. A jaká byla škoda, že si někoho takového organizátoři nesehnali.

Usoudili jsme, že kultura už pro dnešek stačila (něco takového je potřeba aplikovat spíše po malých dávkách) a protože se nám rapidně snížilo zorné pole, díky zvýšené frekvenci okočárkovaných matek, pochopili jsme, že budou zapalovat oheň. Tady si dovolím malou odbočku - netušil jsem doposud, jak pilotáž dětského kočárku je komplikovaná věc. Byl jsem svědkem toho, jak jedna matka (jednu ruku na vozidle, v druhé řvoucí dítě) vysekla tak prudkou zatáčku, až jí z kočárku vyletěl pes.

Pak vypuklo něco, co bych za normálních okolností nazval dělostřeleckou přípravou, provázené bitvou gangů v Bronxu - vidět takové množství chladných zbraní, dřeva a buřtů, v jednom okamžiku, lze snad pouze na historické bitvě. Takže - kolem nás se blýskaly nože, jako v bitvě u Thermopyl, a já v duchu hodnotil přípravu jednotlivých rodičů na budoucí kulinářské orgie. Bylo to docela zajímavé - jeden omaskáčovaný tatík to rozhodně nepodcenil a měl sebou asi padesát drátěných klacků. To mne přimělo k úvaze na téma, zda se před chvílí nesrazil s autobusem Českého národního týmu sportovního šermu, nevybral jim sportovní vybavení, následně neutekl a nenechal tam reprezentanty ležet v pangejtu bez pomoci. Tato úvaha byla přerušena kreativitou dalšího taťky, který očekával problémy už v zárodku a jeho opékací klacek vypadal jako něco, co vyrval z ruky Krakonoše a až skončí s buřtem vrátí to zpět jako podpěru pod železniční most. Tohoto člověka trumfnul snad jen otec v cyklistickém outfitu, který měl klacek typu "snajpr", se kterým lze bezpečně opékat buřta až na vzdálenost osmi metrů.

Lidé se tlačili kolem ohně, já dopil maskovací pivo(takže jsem se neměl čím krýt), chystala se další hudební produkce (jak jsem se zmínil ze začátku, z té cikánské kapely jsem měl trochu obavu) , takže jsem usoudil, že z čarodějnic jsme již vytěžili maximum a můžeme se přesunout. Sdělil jsem toto Evě, stále ještě fixované na buřty, a vyrazili jsme pryč. Cestou jsme potkali ještě nakvašeného bezdomovce - vůbec se jeho náladě nedivím. Mě by se taky nelíbilo, kdyby se mým obývákem trajdalo spousta spoustu cizích lidí, dětí, psů a cyklistů, hrála tam kapela a točil se kolotoč. Navíc bylo ještě brzy a žádný z opilých mládežníků nebyl ještě v takovém stavu, že by zapomněl na stole půl kelímku piva.

Primární cíle této mise byly splněny a já byl vyvenčen aniž bych utrpěl nějaký kulturní šok. Mám jen trochu obavu z Evina výrazu, když sledovala opékání buřtů. Mám ošklivý pocit že vím, co bude celý víkend k obědu ...