Duben 2015

Policejní služby

29. dubna 2015 v 12:00 Zápisník cholerika

Někde jsem se dočetl, že být policista je čtvrté nejméně oblíbené povolání. Nemohu s tím souhlasit, protože proč by se pak do našeho už tak přepolicajtovaného státu cpalo dalších 2500 ozbrojených mutantů. Navíc, jak uvádí sama policie, jich více jak 60% neprojde psychotesty, což je samo o sobě docela tristní sdělení a o kvalitě strážníků to ledacos vypovídá. Nevím - co jsem měl možnost vstoupit v kontakt s policií městskou a policií dopravní, také jsem z toho dvakrát nadšený nebyl. Když o tom tak dumám, vlastně neznám nikoho, kdo by měl k policii pozitivní vztah. Vy ano ?


Nicméně o tom jsem psát nechtěl - chtěl jsem zmínit o tom, jaké úžasné služby poskytuje městská policie a co ji tedy činí nezastupitelnou a nenahraditelnou.


Začalo to poměrně nevinně. Ráno jsem jel ke klientovi, který si vyžádal mojí přítomnosti a vůbec to nevypadalo na špatný den. U klienta se to pravda trochu protáhlo, protože tam nějaký expert přede mnou řádil s českou lidovou tvořivostí (a výrobce hardware nějak nepočítal s variantou "smíchejte jablka a buráky, nacpěte mezi to řepu a celý to bude běžet na švestkovej kompot"). Nakonec jsem to přece jen rozchodil, usoudil, že dalšího klienta už dnes stejně nestihnu a začal přemýšlet, co tedy s vzniklým časem. To mi vydrželo do chvíle, kdy jsem zjistil, že moje auto se nechová normálně, když do něj šťouchám klíčkem. Při druhém ohledání jsem dále zjistil, že příčina tohoto chování je zejména v tom, že auto je fuč a já se snažím odemykat tak maximálně půl litru kyslíku. Docela mne to nakrklo a zamířil jsem na blízkou služebnu Měšťáků, abych je oblažil touto skutečností. Byl jsem přesvědčený, že už své auto neuvidím, ale nechtěl jsem policii dělat chaos ve statistikách. A také udělat dobrý skutek - aby sepsáním tohoto faktu mohli ten den vykázat alespoň nějakou, byť z mého pohledu zbytečnou, činnost. A začalo to.


Vlezu tam, za sklem sedí nějaký týpek, kterého si asi dopoledne vypůjčili rovnou z akademie a nikde jinde ani noha. Tak počkám, až upoutám jeho pozornost, a následně mu sdělím, že mi ukradli auto, nahlásím SPZ a čekám co to s tím provede. Kluk koukne do PC a sdělí mi, že auto nebylo ukradeno, nýbrž odtaženo a že dlužím měšťákům i odtahovce balík peněz. Tahle informace mne zarazí. Sdělím policejnímu uchu, že nevidím žádný důvod proč by se tohle mělo dít. Žádná značka na místě parkování nebyla, a kdybych zaparkoval na vozíčkáři, či matce s kočárkem, patrně bych to poznal podle zvuku. Že jsem si nic takového neobjednal a tedy nechápu, proč bych se měl tohoto cirkusu účastnit. Orgán pohlédne do počítače řekne, že to nařídil kolega, protože jsem parkoval vedle nějakých popelnic blíž než dva metry. Na to kontruji, že sice ano, ale že cedule u popelnic říkala, že se vyváží v úterý a v pátek a dnes je středa. Policajt na takové situace zřetelně není vycvičen, tak na mne spiklenecky mrkne a říká, že když to uděláme hned, tak hehe, to vyřídíme bez bodů. Načež jsem vzkypěl, začal hulákat, že to teda nevyřídíme, a ať se jde laskavě s bodama bodnout on i osazenstvo pendrekárny a že když mi někdo něco sebere, aby mne poškodil a sebe obohatil, je to krádež a je mi úplně šumák, zda to byl popelář, výpravčí metra, nebo policajt.


Takže nějaký nudící se pendrek, s IQ teflonové pánve usoudil, že odtáhnout moje auto bude děsná psina. A že nemám nic lepšího na práci, než se kodrcat sockou někam za Prahu, kde se moje auto momentálně nachází, je mu zima, má strach a ostatní auta jsou tam na něj hnusná. A to poslední o co stojím je mít frustrované auto. Zavrčím ještě, kdy že mi tedy moje auto vrátí zpět a že za to požadované výpalné očekávám, že mi ho přivezou až před barák. Mladík chabě kontruje, že samozřejmě, když zaplatím odtahovce, mohu si auto vyzvednout z místa kam ho ukryli, což bude nejspíš Alibabova jeskyně. Nadechnu se tak zhluboka, až se v celém baráku pohnou záclony a mladík, i když je za plexisklem, se podvědomě přikrčí.


Asi jsem působil dost přesvědčivě - mladík zřetelně neví co má dělat, začne zuřivě klikat myší, načež řekne, že bychom to tedy mohli vyřešit domluvou, ale s tou odtahovkou prý nemůže nic dělat. Ujistím ho, že mi je mi to jedno, protože to bude platit ten vygumovanej idiot, který za dvě piva shání kšefty švagrovi a s krví podlitýma očima dusám pro svoje auto.


Je zarážející, jak ten plán s mutikulturní výměnou funguje. Co si vzpomínám tak unášet rukojmí a pak následně nabízet jejich propuštění za peníze byla specialita Talibanu, ISIS a podobné pakáže. Očividně nápady na rychlé zbohatnutí mají potenciál a doufám jen, že po městapu bude požadovat Islámský stát poplatky za licenci.


Každopádně pointa je v tom, že stále netuším, pro koho vlastně Městská policie pracuje, komu slouží, komu pomáhá nebo koho chrání. Zato bezpečně vím, proti komu tady je. Proti obyvatelům Prahy, jako jste Vy a nebo já.

Eviny proměny

26. dubna 2015 v 15:00 Zápisník cholerika
Eva se rozhodla, že se musí nutně smrsknout na velikost 29. Tyhle stavy jí chytají zhruba tak dvakrát do roka a já ji v tom všemožně podporuji, protože Eva hubená lahodí mému oku o něco víc, než Eva normální. Eva normální, má proporce normální i v tomhle skupenství (myslím, že skutečný problém máte až v momentě kdy se nevejdete do bot), ale jak jsem pochopil tyto stavy mají všechny ženy, které vlezou v náhlém záchvatu do krámu s oblečením a naleznou něco, co se jim líbí pouze ve velikosti o číslo menší. Pro mne to má ovšem fatální následky, protože pak se stávám kořistí Evy aktivistické, poté hledající, frustrované, vítězoslavné, deprimované, tvrdohlavé, utahané, vytrvalé a následně spokojené, aby se celý cyklus uzavřel a mohl začít znova.

V první fázi, tedy ve fázi Evy aktivistické, jsem opakovaně terčem rozhovorů na téma zdravé stravování, fitness, cvičení, běhání, plavání, desetiboj, vrh diskem, parkour a domácí posilovna. Nijak mne to neuráží, chápu, že jsem tak nějak nejvíc při ruce. O poznání horší je další krok, kdy Eva začne proaktivně hledat nějaká fitka, slevy v nich a podobná lákadla. V téhle chvíli začíná jít do tuhého, protože nabude pocitu, že se toho musím nezbytně účastnit i já, že bych se sebou měl taky něco začít dělat a když už tam mají tu slevu, tak ať to stojí za to. To se mi daří po troše námahy odrazit argumenty, že tréning mám i normálně 3x v týdnu a jakékoliv další tělesné aktivity provádíme stejně spolu. Tato debata se odehraje ještě zhruba tak dvacetkrát se stejným výsledkem, načež Eva zkonstatuje, že jsem nemožnej, línej a to kouření a chlast mne v nejbližší půlhodině rozhodně zabijí a vrhne se znovu na internet. Moc tomu nerozumím, protože stejně vždycky nakonec vybere fitko za barákem - předpokládám ale, že se před tím musí vyčerpat psychicky, aby se poté začala deptat i fyzicky.

Když je tedy tato kapitola za námi, objevuje se Eva deprimovaná a kňourající, protože všichni na světě jsou hubenější, mají větší výdrž, menší zadek, hezčí boty a vůbec všechno. Nepalčivější věc jako boty je třeba řešit okamžitě - což je mi další záhadou. Zatímco mě vydrží boty do tělocvičny v průměru tak dva roky, Evina spotřeba bot je zhruba jedny každý druhý měsíc. Nijak to neřeším, boty si kupuje sama a koneckonců na nějakou obscesi má právo každý. V této fázi se však nebezpečí stupňuje, protože Eva deprimovaná se pozvolna mění v Evu tvrdohlavou (tedy přesněji tvrdohlavější než obvykle) a tedy absolvuji další apely na moji osobu, abych se k fitness magoření přidal. Několikrát se jí dokonce podařilo uspět, což se zpětně ukázalo jako chyba, protože jsem se pak stal veřejným nepřítelem číslo 1, když jsem se úplně dementně odkopal tím, že občas o něco víc unesu, nebo něco vydržím déle. Eva se pak dočasně mění v Evu uraženou, ale většinou jí to moc dlouho nevydrží - patrně chová k mojí osobě určitou shovívavost a chápe, že jako muž není v mých genech, být perfektní.

Když se však přežene i tato fáze, Eva se stává Evou hubenou a spokojenou, protože už všechno zvládá, má nové boty a vejde se do kalhot číslo 29. Tyhle okamžiky mám rád, škoda že vydrží zhruba tak týden.

Ale letos to bude jinak!

Mám totiž neprůstřelný argument, proč se nemohu účastnit popsaného magoření.

Prostě nechci, aby se ze mne návštěvou fitka stal plešatej černoch.

plakat_z_netu
(obrázek je ilustrativní a je dvojčetem billboardu v Holešovicích)

Mobilní šílení

24. dubna 2015 v 18:48 Zápisník cholerika
V rámci pracovního procesu jezdím poměrně dost po Praze. Cesty trvají relativně dlouho (protože v Praze je všechno na dlouho) a mám tedy čas koukat z okna na oelasťákované slečny, dumat nad nesmrtelností chrousta a podobně smysluplné činnosti. Protože se motám pravidelně centrem, potkávám také dost turistů, kteří se mnou občas vstupují ve verbální kontakt. Většinou se ptají na cestu, kde koupit lístky a podobně - i když posledně mne jedna slečna překvapila žádostí, zda bych ji nemohl podrbat na zadku. Že má ruku v gypsu a druhou si tam nedosáhne. Učinil jsem požadované a s pocitem dobrého skutku jsem vykročil do kanceláře, zatímco nadrbaná slečna zmizela v metru. Co je ovšem na turistech nejzásadnější je mobilní telefon. I když jak teď o tom dumám, asi nejen na turistech - možná Dopravní podniky vydaly nějaký interní pokyn, že jakmile někdo vleze do tramvaje, okamžitě musí vzít mobil do pařátu a začít zuřivě chatovat. Ale o tom se ještě zmíním.

Nechápejte mne špatně. Samozřejmě, že také mám mobil (dokonce dva - soukromý a pracovní) ale používám je zcela k banálním úkonům, jako je budík, telefonování, nebo posílání SMS. Dalo by se z toho odvodit, že na další využití přístroje asi nemám dostatek fantazie. Napadá mne sice ještě nějaké využití pro mobil, ale tyto činnosti jsou buď obscéně mechanické, nebo nelegální.
Po určitém pozorování jsem však rozklíčoval několik zásadních úkonů, pro které je mobil nezbytností.

Monitoring

Monitoring je něco, co se provádí kontinuálně a pořád, dokud dotyčný nezahučí do příkopu, nebo do jámy s vápnem. V praxi to vypadá tak, že uchopíme mobil, spustíme na něm kameru a zarputile zíráme na displej. Mobilem pak natáčíme všechno, co je v dosahu a nezdrhne, tedy od sochy Karla IV až po prodavače lodních lístků. Vytvořil jsem si pracovní teorii, že pro tento druh uživatelů mobilu je reálný svět něco příšerného, a je třeba jej nejdříve přefiltrovat přes mobil, aby byl o něco méně bolestivý. Popravdě, neumím si představit, že by se někdo zpětně na natočený materiál díval.

Selfie

Selfie pořizujeme zejména pro FBI a jiné státní orgány činné v trestním řízení, abychom doložili, že jsme skutečně byli na daném místě také přítomní a nestačil by jim pouze materiál z foťáku. Provádí se tak, že natáhneme ruku s mobilem co nejdál to jde, našpulíme rty a obličej do nejdebilnější grimasy, kterou jsme v té chvíli schopni, cvaknem spouští a následně odešleme obrázek na Facebook. Samozřejmě že se jedná zhusta o naprosto geniální a kvalitní snímky, na který je bezesporu každý zvědavý - ale to nám může být celkem jedno. Pokud je nás víc, můžeme ještě metodu vylepšit o Selfie na štangli, čímž se nám logicky zvedne šířka záběru, genialita snímku a počet lajků pod fotkou. V praxi pak vypadáme jako něco, co se snaží rozsvítit plynovou lampu z devatenáctého století.

Připouštím, že v tomto ohledu nejsem zcela imunní. Jedno Selfie mám dokonce permanentně nainstalované na zdi. Nejmenuje se však Samsung, ani iPhone, ale zrcadlo. Má ještě jednu výhodu, že na rozdíl od mobilu reaguje dynamicky, dokáže mne informovat, kdo se mi to ráno courá po bytě (většinou detekuji sebe) a když pominu jeho občasný sklon k přehánění, je fajn, že ho nemusím nabíjet.

Chat

Provozujeme zásadně v tramvaji, autobuse, či podobné sociální síti. Tato činnost je poměrně neškodná, dokážeme jí vyeliminovat už v prvním kole všechny doochodce, kteří by si mohli dělat nárok na sedadlo se zeleným křížkem. Zarputile zíráme na displej a nenecháme se vyrušit ani v případě, že do nás geront šťouchá holí. V hardcore módu to ještě lze vylepšit o zvukovou podobu videochatu, kde můžeme sdělit kamarádce, řidiči, cestujícím, pomníku Josefa Palackého a projíždějícímu náklaďáku, zásadní informace typu že jste si koupila jogurt a jak vás děsně otravuje jízda.

Každopádně jediná smysluplná myšlenka v tomto článku je, že v zahraničí, zvláště pak v Asii nemají zrcadla. Zaplaťpanů za vědeckotechnický pokrok.

Blíží se konec světa.

24. dubna 2015 v 18:47 Zápisník cholerika
Tak a je to tady. Už to máme za pár, tak nohy na stůl, ještě poslední sklenku bourbonu, ať máme na tu cestu alespoň dobrou náladu.

Totiž - všiml jsem si hned několika věcí v poslední době, které vedou k tomuhle nevyvratitelnému závěru. Pokusím se přiblížit alespoň ty nejvíce palčivé.

Abych Vás uvedl do problematiky: Já si obecně lidí v práci moc nevšímám. Mám k tomu hned několik důvodů. Předně předpokládám, že pokud budou něco chtít, hodí do zákrytu pár mozkových buněk a zavolají, pošlou mail, nebo mi to prostě řeknou. Druhý důvod je pud sebezáchovy - jezdím hodně po klientech a pamatovat si všechny, to bych se asi zbláznil. Úplně mi postačují ti, co mám v mobilním telefonu. A konečně poslední - ani (teda až na pár zajímavých exemplářů ženského pohlaví) mne to moc nezajímá. Kolegy identifikovat dovedu, k hrnku na kafe trefím a víc mi v podstatě ke štěstí nechybí. Ten den jsem ještě však musel vzít na vědomí ještě jeden fakt - a to jsou nadřízení. (Znáte je, takoví ti neužiteční lidé, které se Vám v lepším případě nepletou do práce a v tom horším scénáři vytvářejí komplikace, které by nevznikly, kdyby se do toho proaktivně nemotali.) Jak jsem tak pochopil platí zde asi nějaká přímá úměra - čím víc managerů a vedoucích, tím je to všechno lepší, hustší a asi o 66,48 % víc cool než předtím. Je mi však záhadou, proč potom je práce komplikovanější, pomalejší a vznikají problémy které před tím nebyli. Osobně si myslím, že je to tím, že papír pod tou vrstvou potřebných podpisů ztěžkne a podle zákonů fyziky se tím pádem zpomalí (i ten virtuální).

Začalo to už ráno cestou do práce. Stojím na zastávce a čekám až se sejde obvyklá cestovní společnost, skládající se z cikána v oranžových montérkách, tlusté slečně narvané v elasťákách a jejího přítele (aby měla cestou do práce po čem šplhat) a hubené, brýlaté holčičky, která vláčí školní tašku.Taška má asi trojnásobnou váhu než to, co by uzdvihl Ota Zaremba a když jsem je viděl prvně, nebyl jsem si jistý, kdo vlastně nese koho.

Holčička nepřišla. To bylo první znamení. Cikán vystoupil na jiné zastávce. A po příchodu do práce mi bylo oznámeno, že máme nového podšéfa. A že se mám zastavit na u šéfa ekonomického, který se jmenuje Lux. Učinil jsem žádané, vyřešil poměrně banální problém a odsunul se do zasedačky k prohlídce nového nadřízeného. Ten se představil jako Drix a já začal tušit, že se schyluje na pořádný malér. Moje podezření se vzápětí potvrdilo sdělením, že se chystá výběrové řízení na nového ředitele. Neznám sice detailně parametry řízení, ale myslím, že jeden z požadavků bude podobně démonické jméno. Podle mého se už čeká jen na posledního pekelného jezdce z Apokalypsy, který svým příchodem dovrší zkázu celé planety. Tak nějak očekávám, že pekelná brána se otevře v účtárně, hned vedle kopírky, nejpozději do čtvrtka.

Mediální žvanění

24. dubna 2015 v 18:45 Zápisník cholerika
Silou vržené cihly mne dneska zasáhla internetová mediální masáž. Neodolal sem, musím si ulevit.

Tak předně umřel ex-premiér. Osobně by mi to mohlo být šumák (což také ve skutečnosti je), spíš mne na tom zaráží jiná věc. Ne to, že umřel, na to má koneckonců svaté právo, ale překvapuje mne reakce médií a politiků. Když nebyl pan ex ještě jenom Ex (a ne jako teďka ex-ex) bylo jeho jméno synonymem pro zlodějinu (což se dá v pohodě dohledat - pokud Vám to stojí za ten čas a námahu), ale i pro bezpáteřnost a pokrytectví. Nutno dodat, že u politiků to nepovažuju za nic negativního - to je prostě vlastnost. Daleko víc mi vadí, když jsou v kombu s tímhle ještě hloupí.
No - a stačí aby tenhle pán umřel a je z něj skoro národní hrdina. Pevně doufám, že po něm taky pojmenují nějaké letiště. Alespoň tak to momentálně vypadá podle informačních portálů.


U Italských břehů se potopila lodička s uprchlíky z Afriky. Je to obrovská tragédie, protože jednak je jich v Africe málo, druhak to byla bez debat vybraná elita z nejlepších atomových vědců, neurochirurgů a raketových inženýrů a neposlední řadě rozhodně v Evropě budou tak nějak multikulturně chybět, což je cítit už teď. Cítit jsou pak zejména ve Francii, Německu a Anglii. Ve všech smyslech toho slova.
Tak nějak to podávají opět média. Nějak se mi v poslední době nedaří být proti stupiditě imunní.
Doprdele práce, z takové přehlídky žvástů a demence se mi vážně zvedá kufr. To že je to v drtivé většině pakáž nejhoršího kalibru, o kterou nestojí ani na jejich vlastní rodné hroudě - o tom jsem se ale zatím toho nikde moc nedočetl. Že jejich reálný multikulturní přínos je zejména na poli kriminality, odběru dotační politiky a propagace Islámu, také ne. Tohle se provozuje za moje peníze. A za Vaše taky. EU patrně usoudila, že evropská kriminalita je nedostačující a je tedy třeba ji posílit kriminalitou importovanou. Nevím jak to máte Vy, ale já se cítím tak nějak hned lépe, když vím, že si za část mojí výplaty válí šunky dva Ahmedi a jeden Mohammed. Koneckonců, je dobře, že mi vláda ty peníze sebere - určitě bych nevěděl co s nimi mám dělat a nedejbože bych si třeba za ně ještě něco koupil. Zbrojní průkaz třeba.

Ale, ať nekončím dnešní výkřik do tmy tak negativisticky. Redaktoři přicházejí průběžně s totální bombou typu ta a ta modelka se svlékla. Úža. Co jinýho tak má asi dělat, když nic jinýho neumí a celkem se taky po ní nic jiného nechce? (Tedy ještě kromě schopnosti být chodící ramínko na šaty a případně sem tam sexuálně oblažit nějakého sportovce stejné, nebo nižší mentální kapacity.)

No nic. Pro dnešek už jsem se emocionálně vyčerpal a jdu pro změnu dělat něco užitečného.

Zápisky cholerika

24. dubna 2015 v 18:40 Zápisník cholerika

Jednoho dne jsem dospěl k závěru, že cholerikem se člověk nerodí. Cholerikem se člověk stává. Je to proces pozvolný a nenápadný, nicméně nevyhnutelný. Maličkosti, které Vás potkávají v každodenním životě, se plíživě potácí ve vašich stopách, aby v nejméně vhodném okamžiku naprosto precizně skočili pod Vaše nohy. A to samozřejmě s razancí plně naloženého kamionu s kočičím žrádlem. Mluvím přesně o těch maličkostech, jako metro, které Vám zabouchne dveře těsně před nosem zrovna, když spěcháte a někde jste už nejméně půl hodiny měli být. Obchod, který má být už skoro 40 minut otevřený a nikde ani noha. Ekvivalent minového pole ze psích produktů na chodníku. Zpocený tlusťoch sedící proti Vám v tramvaji. V ideální variantě ještě tlusťoch, který s maniakálním výrazem přežvykuje nějakou šmakuládu z KFC a kromě čichového a zrakového vjemu, poskytuje ještě i zvukový požitek. Prostě maličkosti všedního dne, které Vás ubíjejí a nad kterými nemáte vládu, jen vám spolehlivě dokáží otrávit odpoledne.

Asi ten nejhorší kruh Pekla skrývají věci, které Vás spolehlivě vytočí doběla, ale nemáte nad nimi žádnou vládu, natož možnost je nějak ovlivnit. Zatím, co otravnou reklamu v televizi můžete vypnout, řvoucího haranta pobíhajícího po vagónu metra vypnete dost těžko. Nebo sice vypnete, ale pak máte jistotu budoucnost na dalších dvaceti let dopředu. I s ubytováním, fitness programem a análním sexem 2x denně zdarma.

Vnitřně tím trpím. (popravdě ani nevím, jestli bych uměl trpět i vnějškově)

Jelikož mám podle kolegy nejlepší možnou kvalifikaci (cituji "Dneska píše blog každej, kdo má do prdele díru") a momentálně i trochu volného času, rozhodl jsem se o některé příhody podělit.

Musím však předem upozornit, že články pravděpodobně budou obsahovat sprostá slova, nevhodné příměry, či politicky nekorektní fakta. Ztracené iluze Vám autor (v tomto případě já) nemá v plánu nahrazovat jinýmy. A pokud se Vám názory obsažené v článcích nelíbí, tak to prostě nečtěte..



Uf. Tak úvod by byl za Námi a teď rovnýma nohama do zápisníku. Přeji hezký den:-) Pokud to bude ve Vaší moci ...