Období rádiového klidu

28. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku - ale prozatím, se hodlám držet tradice - tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni
Nesežerou upíři
Nepodřízne zaklínač
Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem
Nepřejedou mne tankem
Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou
Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě
Neutopí mne piráti z Karibiku
Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí - a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé - přistálo mi do mailu tohle:

"Pane vrchní, prosím jeden jahodový bubble tea a krekry s okurkovým dipem."
"Osmnáct ti bylo, mladej?"
"Ano."
"Tak si dej pivo a neser…"

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce - některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:



V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :


Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:


Na to už toho moc dodat nelze ...

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky - a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:

 

Rizika impulsivního nákupu

21. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje - a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně - takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé - pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic - a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Nedostatky textového sdělení

7. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:
Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:
Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:
Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

"Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi."

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.
 


Statistika válečné zóny

31. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi není žádným tajemstvím, že k nám domácí spotřebiče chovají špatně skrývanou nenávist. Svědčí to jednak o tom, že mají vlastní vědomí a ve většině případů se jen tak přetvařují a pak také o faktu, že když neustále někoho nutíte do něčeho, co se mu očividně nechce, využije každou příležitost, jak Vám to vrátit. V mojí domácnosti samozřejmě nemůže nic probíhat stadnardním způsobem, a tedy se k běžným potížím spotřebiče snaží dodat ještě nějakou přidanou hodnotu.

Příkladem bych uvedl, že většina praček je koncipována jako Richard Krajčo - tedy po zapnutí podivně poskakuje a rozumí tomu jenom ženy - moje pračka je nejspíš potomek kráčejícího rypadla a její toulky po prostoru začínají být už téměř legendární. Protože to o ní vím a koneckonců každému prospěje trocha zdravého pohybu, přihlašuji jí posledních pár let i do pochodu Praha - Prčice, což by na tom nebylo tak divné jako to, že se zpravidla umisťuje na čelních místech.

Evu má zase z nějakého důvodu v neoblibě můj sprchový kout, hází po ní svoje skleněné dveře, což je docela podivné, protože mě takové věci zatím nedělá. Musel jsem ji vyprošťovat celkem třikrát, což je mi sice záhadou, nicméně pohled na torzo ženy, zaklesnuté v prudkém souboji s běsnícím živlem, párou a sklo-kovovým rámem má trochu něco do sebe, a už celkem rozumím tomu, proč zrovna tímto způsobem koncipovali scény z Terminátora.

Pokud o tom přemýšlím seriózně, v podstatě jediné zařízení v mém bytě, které se mne zatím nepokusilo napadnout, je zrcadlo. Stejně mu ale moc nevěřím, protože ten týpek, co ho tam občas vídám je nějakej divnej a tedy si myslím, že je pouze otázkou času, co ti dva na mne vymyslí.

O tom, že se mne můj byt pokusil vyhodit do vzduchu, zastřelit tučňákem, či přizabít digestoří už jsem se tuším zmiňoval, a i když to jako profesionál dokážu ocenit, provedení přece jen trochu pokulhává a tedy je i zde stále co zlepšovat. Nicméně to vytrvale zkouší dál, jako se o to pokusil minulý pátek.

Když jsme ještě s Evou bydleli spolu, měli jsme v koupelně prastarou Karmu. Karma v tomto konkrétním případě nebyla taková ta věc, kterou mají buddhisté, aby se k sobě nechovali jako lidé, ale plynem ohřívaný průtokový ohřívač vody, nicméně jak se ukázalo, její tvůrci zřejmě věděli dobře, proč jí dali takové pojmenování. Karma byla letitá a časem začala dělat neplechu v tom smyslu, že zapomínala vypínat plyn, i když byla voda ohřátá na maximum, což bylo poněkud nepříjemné. Takže jednoho večera jsem slyšel zvuk, který jsem jednoznačně identifikoval jako zvracející kočku. Eva po sprše spala, tak jsem si řekl, že to půjdu uklidit, něž mi to prožere díru do mikiny, kterou si pro tento konkrétní případ ohleduplně vytáhla z prádelníku. Sebral jsem tedy mikinu, že jí půjdu nechat namočit, sklonil se nad vanou a pustil vodu. Ozval se zvuk, jako když natáhnete závěr útočné pušky AK-47, načež mi Karma proletěla nad hlavou, kde se odrazila ode zdi a při dopadu prorazila vanu. Tedy sem si povzdychl, šel zavřít vodu a plyn, které svobodně unikali do prostoru, vyslechl si od Evy poznámku a téma, co zase dělám a proč jí budím, když zrovna zabírala a šel jsem zhodnotit situaci.

Byla to docela šlupka, nicméně - co se stalo bylo celkem jasné. Eva po sprchování zapomněla plyn vypnout, takže se Karma tlakovala a tlakovala a když jsem pustil vodu, už to prostě nedala. Tedy jsme usoudili, že bude nejspíš lepší nápad pořídit bojler na elektřinu, protože nechat se usmrtit elektrickým proudem mi přišlo atraktivnější, než řešit rozraženou lebku.

Tedy koupelna šla do rekonstrukce a bojler, i když zezačátku pyskoval, nakonec sloužil celkem spolehlivě. Tedy až do pátku.

Když jsem se ráno vzbudil, tak nějak už jsem tušil, že všechno nebude úplně jak má. Nicméně ještě oblbený spánkem jsem se šel osprchovat, otevřel jsme dveře koupelny a opřela se do mne silou tsunami masa vody, která se podle mne musela shromažďovat celou noc. Všude po bytě okamžitě deset čísel mokra, a podle řevu, který se ozval po několika minutách mi bylo jasné, že jsem nejspíš slušně vyplavil i souseda pode mnou. Povzdychl jsem si a zavolal Evu, že se naše plány na víkend zřejmě ruší a začal hledat na netu instalatéry. Eva pravila, že jsem nemožnej a že jí lezu na nervy tím, že jí narušuji pravidelný sexuální život, švihla mi s telefonem a já si šel objednat nový bojler.

To se mi nakonec podařilo, a i když vzala za své komplet celá plovoucí podlaha, nakonec se mi podařilo povodeň udolat, instalatéry i nový bojler zaplatit a věci se pozvolna vracejí k normálu. Mohu si jen odškrtnout další fajfku v tom smyslu, že se mne můj byt pokusil i utopit, což doufám nebude zkoušet každý den.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno. Pokud máte byt, který po Vás cíleně nejde, buďte za to vděční. Možná sice trochu polevíte v ostražitosti, ale rozhodně Vás čeká o něco víc zdravého spánku.

Prezentace zásadního sdělení 2

24. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jsou některé věci, se kterými není úplně rozumné laškovat. Nevím, zda se to stává také Vám, ale občas mám dojem, že pokud se pokusím uchopit nějaké téma, a vykopnout ho ze dveří svojí mysli formou článku, do dané tématiky vlastně jenom víc zabřednu. Jakkoliv se k věcem, které jsem již tímto způsobem vystrnadil ze svého mozku, nerad vracím, i v tomto případě si mne opět problematika stáhla k sobě a opět to stálo poměrně za to.

Ale abych byl poněkud konkrétnější. Minulý týden jsem byl opakovaně vystaven několika sdělením, různého stupně intenzity a nepřátelskosti, které mne skutečně donutili k zamyšlení. Přišlo mi to natolik zásadní, že se o to podělit musím, a přestože ne všechno bylo uloveno přímo mojí maličkostí, rozhodně jsou to sdělení velice pozoruhodná, a nelze to vzít jinak, než k nim zaujmout nějaký občanský postoj.

Začalo to poměrně nevinně minulou středu, kdy mne na jedné brance přivítalo tohle:
Nevím jak Vy, ale já osobně bych tohle nebral vůbec na lehkou váhu. Sice to pravda není daň z práva na život, jak bylo deklarováno ve filmu, nicméně sankce jsou v tomto případě natolik konkrétní, že zavřít za sebou mi přišlo poměrně rozumné, už jen z toho hlediska, aby ze dvorku neutíkalo teplo.

Nicméně podivné bylo i oznámení v sousedství (kam jsem naštěstí nemusel), a i v tomto případě vše bylo deklarováno naprosto pregnantně:

Připomnělo mi to něco podobného, i když popravdě řečeno bych z této varianty měl o něco větší obavu a sice tohle:

Ve stavu lehké nejistoty jsem tedy dorazil odpoledne do kanceláře, kde seděl Terezčino otec ve stavu hlubokého zadumání, měl založeny ruce na prsou bylo na něm znát, že promýšlí opět jedno z velkých témat filozofie. Zeptal jsem se ho tedy, co vytěžuje jeho mysl, načež mi bylo sděleno, že už se třetí den nemůže dostat do šuplíku u stolu, že hledal už úplně všude a že nejspíš ztratil firemní klíče. Odvětil jsem, že to je vážně pech, protože když někdo ztratí klíče, tak je to prostě v - no vlastně že je strašná škoda, že se na to vůbec nic nerýmuje, nicméně jsou i záhadnější věci na světě a aby to neviděl tak tragicky. Kolega se zeptal jak to myslím, tedy jsem ho oblažil následujícím konstatováním :

Kolega pravil, že na blbosti že mne užije, ale že tohle je vážné, protože přečipování firmy ho bude stát přece jen nějakou zlatku a vzhledem ke svému životnímu stylu je momentálně každá kačka dobrá.

Zanechal jsem ho tedy v jeho rozjímání, vyrazil za klientem a jak to dopadlo dál, nevím.

A protože pořád nestíhám, namísto posláni mohu přihodit pouze jednu z hlubokých pravd dnešního světa, přestože s tím naprosto nijak nesouvisí:

Omluvenka ... zase ...

17. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jak už jsem avizoval, opět pro vytíženost jsem nestihl připravit plnohodnotný článek, nicméně o jeden fragment se podělit musím.

Totiž - když jsem v pondělí byl u klienta instalovat fix pro Windows XP, kvůli aktuální viróze, po restartu na mne jako první dialogové okno vyskočilo tohle:


Přiznám se, že mne to docela pobavilo. Raději to ponechám bez komentáře, pouze se omezím na konstatování, že pokud by si zasloužil kulku do kedlubny každý z vládnoucí garnitury, kdo má máslo na hlavě, nejspíš by nezůstal nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Nicméně děkuji všem dobrým duším, které mi poslaly do pošty všelijaké cedule a nápisy v ohlasu na jeden z minulých příspěvků a slibuji, že se o to pokusím příští týden už skutečně podělit.

Cholerik

Problematika pojmenování uzlů

10. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Oknem se k nám vnutil začátek května, a s ním bohužel vešlo v platnost i několik nových zákonů. Totiž - za normálních okolností by mi to bylo v zásadě jedno, nicméně jeden se otřel i o Terezčino otce, a tedy jsem tento fakt musel vzít na zřetel.

Víte, i když s kolegou technicky vzato sdílíme jednu kancelář, poslední dobou se moc nevídáme. Je to dáno tím, že kolega je z Kolína, koupil si permanentku na vlak a pokud se lze v případě kolínského expresu na nějakou věc spolehnout stoprocentně, tak tedy na fakt, že nikdy nepřijede včas. Zpoždění občas nabývá téměř legendárních rozměrů, a z neověřených zdrojů mám informace, že to pořád ještě doufají, že přece jen nakonec přijedou i lehce opožděné nákladní vlaky, vezoucí poslední tři tankové roty generála Guderiana.

Nicméně včera mne kolega docela překvapil, protože když jsem přišel do kanceláře, seděl za svým stolem, a s lehce nepřítomným výrazem pozoroval pracovní plochu. Většinou ho v tomto stavu zanechám, protože z něj tutově zase vypadne nějaká perla, nicméně tentokrát jsem se rovnou zeptal, zda nemluvil náhodou s premiérem, jestli poslední prohlášení pořád ještě platí, protože jsem lehce nejistý z toho, že už celé dvě hodiny nebyla žádná tiskovka. Terezčino otec zdvihl zadumaně pohled a dotázal se mne, zda mne někdy napadlo, proč pojmenovávají dopravní uzly podle politiků, a ne podle lidí, kteří by s tím měli mít něco společného. Že včera dostal pokutu na Masarykově nádraží a docela by ho zajímalo, co má prezident - Osvoboditel společného s lokomotivou. Odvětil jsem, že netuším, ale docela se mi líbí směr jeho úvah, ale nejsem si jistý, zda by to v některých konkrétních případech úplně prošlo. Terezčino otec se mne zeptal, jak to myslím, načež jsem odvětil, že podle logiky věci by mi dávalo smysl, kdyby například pražské letiště pojmenovali po průkopníku české aviatiky, Janu Kašparovi. Kolega se zamyslel a řekl, že letiště Jana Kašpara by se mu docela zamlouvalo. Odvětil jsem, že by to nejspíš vládnoucí garnituře přišlo příliš radikální, a tedy bych zvolil mírnější přístup, pro začátek bych to viděl jako Letiště Kašpara-Havla, podobně jako to je například u značky Kolben-Daněk, a teprve když si na to lidi zvyknou, v rámci úsporných opatření, bych vynechal tu pomlčku.

Terezčino otec se zadumaně zahleděl na strop, bylo vidět, že o tom opravdu hluboce uvažuje, poté pravil, že mám nejspíš pravdu s tím, že tohle by asi vážně neprošlo a tedy se s tím Masarykovým nádražím bude muset nějak smířit.
Zeptal jsem se tedy, za co vlastně dostal tu pokutu, protože to mi vrtalo hlavou primárně. Kolega si povzdychl a následně mi vylíčil minulý večer.

Kolega se zdržel v nějaké hospodě, čekal samotný na vlak do Kolína, když tu najednou si všiml nějakého bezdomovce na lavičce. Bezďák nejevil žádné známky pohybu, nebo dýchání, a tedy se Terezčino otec i navzdory silné podnapilosti rozhodl zavolat měšťáky. Ti se skutečně za pár minut přišli podívat, co se vlastně děje, ten starší očividně bezdomovce znal a tedy se rozhodl, že se podívá, co s ním vlastně je. Mladší policista, byl tímto incidentem vzhledem k pozdní hodině poněkud rozladěný, podotknul, že už jim končí služba a tedy, zda by to celé neměli přenechat další hlídce. Starší policista řekl, že třeba ještě není pozdě, že se bezdomovce pokusí rozdýchat a dal se do oživování. Mladší člen hlídky to nesl poněkud s nevolí, a kolega, který čekal na vlak, který měl tradičně zpoždění se rozhodl, že celé drama bude sledovat s tím, že si zapálí cigaretu. Tedy si zapálil, dal si šluka, když v tom k němu přistoupil mladší člen noční hlídky a oznámil mu, že za kouření na peróně právě vyfasoval 500 korun pokuty. Terezčino otce to překvapilo, nicméně jak jsem již naznačil, není žádný hrdina a tedy zahodil cigaretu na zem a řekl, že jde právě z hospody a určitě sebou tolik peněz nemá. Měšťák nespokojeně sledoval snažení kolegy z hlídky, tak Terezčino otce, jak se snaží prohledávat kapsy, pak prohlásil směrem ke staršímu policistovi, že jestli toho vochlastu rozdejchá, tak vytáhne pistoli a odstřelí ho, protože už takhle to bude papírování minimálně do rána a on na tohle rozhodně nemá náladu. Byl instruován starším kolegou, ať laskavě drží hubu a tedy se věnoval Terezčino otci, který z kapes vytahal něco kolem 120ti korun v drobných a zeptal se, zda to bude stačit. Měšťák nějak vytušil, že tohle trochu přestřelil a řekl, že to tedy vyřešíme 100 korunovou pokutou a domluvou a zda s tím souhlasí. Kolega pravil, že ano, policajt ho požádal o občanku, a začal vyplňovat pokutu, načež bezdomovec zachrčel a probral se k životu.

Terezčino otec následně pravil, že má občanku u ostatních dokladů v batohu a že ji musí najít. Mladší policista, už krajně nenaložený pravil, ať si tedy pospíší, takže můj kolega otevřel bágl a začal na perón rovnat 180 000 v pětitisícových bankovkách, protože to bral rovnou z výjezdu a neměl čas, aby se stavil na firmě. Pendrekovi spadla čelist až na pražce, a bylo na něm zřetelně vidět, že lituje toho, že už má pokutu vypsanou, nakvašeně se dotázal, proč mu Terezčino otec lže, když má u sebe takovejhle balík. Terezčino otec logicky namítnul, že to nejsou jeho, ale firemní peníze, sebral ze země nedokouřenou cigaretu, podal strážníkovi občanku a zeptal se, zda si to už může dokouřit, když to má teď už předplacené. Policista chvíli naprázdno otevíral ústa, pak zasípal cosi na téma, že klidně, jen to už teď bude za litr, načež jeho starší kolega mu poklepal na rameno, řekl, ať už pro Krista sklapne, poděkoval Terezčino otci za oznámení a prohlásil, že už v životě dělal s ledaským, ale někoho tak vylízanýho na plech má na hrbu prvně, a jestli bude dál prudit, odpráskne pro změnu on svého mladšího kolegu.

Terezčino otci nakonec vlak přijel, dokonce následujícího dne přivezl celou tržbu, aniž chyběla jediná koruna, nicméně jedna věc mi stále vrtá hlavou.

Co by bylo špatného na tom názvu letiště, protože formálně v tom neshledávám žádnou chybu.

A už je to tady ...

2. května 2017 v 22:33 |  Zápisník cholerika
Omlouvám se, ale jak jsem avizoval, bohuže jsem nestihl připravit článek. Snad to příští týden už vyjde ..

Díky za pochopení

Cholerik

P.S.
A ja, za to, že se porouchala Vláda, fakt nemůžu. Vim, ze je to težký uvěřit, ale mám na práci důležitější věci, než je banda kašparů v drahejch oblecích, která ve Wiki roku 2035 bude definována jako "Banda kreténů, kteří šli jako první ke zdi, když voliči dostali rozum."

Bagatelizace zásobovacího statusu

26. dubna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Existuje spoustu dobrých důvodů, proč po městě nechodit v kostýmu, ve kterém právě vystupujete. Kromě incidentu, o kterém už jsem se tady zmínil, jsem tohle porušil pouze dvakrát, a i když mi to v pohodě prošlo, stejně tohle nebývá ponejvíce to nejchytřejší, co Vás může napadnout. Ono se to totiž občas může poněkud zvrtnout, jako se to stalo minulý týden jednomu šermířskému kolegovi , a i když část znám jen zprostředkovaně, u té podstatnější jsem byl.

Ale popořadě.

Moje zkušenosti v tomhle směru nebyly nikterak dramatické, což poněkud svědčí nejen o jisté otrlosti pražanů, ale i o tom, že po několika razantních módních vlnách a sem tam nějaké hodně tuhé metrobuzně v nákupním centru, jsou lidé schopní skousnout v zásadě cokoliv. Záměrně teď vynechávám hipstery, vážící zpravidla přesně jeden instagram, a lumberjack styl (kde se vymydlení zarostlí chlapáci snaží vypadat co nejdrsněji, jen aby udělali dojem na jiné navoněné zarostlé chlapáky), protože posmívat se mentálně postiženým je hnusné. Ohledně těch dřevorubců mám osobně ještě jisté pochybnosti, protože zatím doposud nehustšího bíbra jakého jsem kdy ve svém životě viděl, vlastní paní, která přistupuje dvě zastávky po mě do tramvaje, nicméně v jejím případě bych jí nejspíš z nějakého hipsterství nejspíš nepodezíral.

Pravidlo o kostýmu jsem porušil v zásadě poprvé, kdy jsme natáčeli nějaké zastřelené vojáky pro válečný film a já byl líný se odličovat a převlékat, protože jsem opět někam spěchal - takže jízda v MHD s durch prostříleným a rozbitým vojákem wehrmachtu musel být nejspíš pro pár lidí zážitek, a podruhé kdy bylo moc velké horko na to, abych to nějak řešil a dopřál jsem cestujícím metra C pohled na zkrvavenou a podříznutou verzi Inkvizitora, protože jsme se rozhodli zúčastnit Zombiewalku. Mě osobně to bylo celkem jedno, jen mi přišlo legrační, jak se cestující zarputile snaží na Vás po celou tu dobu necivět, a jak strašně moc jim to v těchto případech nejde.

Každopádně hvězdou večera měl být ten den právě zmíněný šermířský kolega. Jen abyste měli trochu představu - vypadá jako romantický archetyp tajemného cizince, dlouhé vlasy, pěstěný knír ale jinak je to klátič-poloprofesionál. Ta polovice je tam proto, že to má jako hobby, prozatím si za tyto aktivity platit nenechává, i když si celkem dovedu představit, že by se poměrně úspěšně mohl živit jako džigolo.

Nicméně měl ten den nějaké focení na obal jakési goth-metalové skupiny, takže mi volal, abychom se potkali večer, jednak proto, aby mi navrátil nějaké rekvizity, a pak si také domluvit nějaké věci ohledně příští akce. Telefonoval mi kolem čtvrté, s tím, že se ještě musí zastavit doma, protože jeho bratr má narozeniny, ale že se pak potkáme, předá mi věci a půjdeme domů. S tím jsem celkem problém neměl, takže jsme se sešli na Synkáči v domluvený čas. Tedy, sešel jsem se spíš jen já, protože kolega zahájil tím, že sletěl po hlavě z tramvaje rovnou na ostrůvek, kde se za hurónského pochechtáváni na čtyři pokusy pokusil postavit na nohy, což se mu podařilo až s mojí pomocí. Byl pořád v kostýmu z focení, nalíčený celý na bílo, byl samý řetěz, cvoček a bodec - prostě to, co by se od podobného hudebního stylu dalo očekávat. Následně mne oblažil sdělením, že focení bylo super, oslava taky, že si dal po pár panácích s každým členem rodiny, a pak s bratrem ještě na balkóně vykouřil jointa, a že je mu naprosto skvěle, takže zajdeme do večerky pro flašku, protože má v plánu ještě pokračovat. Odvětil jsem, že klidně, ale v tomhle jede momentálně sólo. Na to sebral ze země velký kožený pytel, kde měl všechny rekvizity, hodil si ho přes rameno a vyrazil k prodejně. Po cestě svítil endorfinem a krví s vyšším oktanovým číslem, než je normální, vyprávěl o tom, jak nafasoval od rodiny nějakou zvěřinu a speciální grilovací omáčku, a že se strašně těší, až si bude dělat večeři. Takže jsme vešli bezelstně do večerky, procházeli kolem regálů a hledali nějaký tekutý support, když se najednou za námi vynořil vietnamský prodavač, a poměrně rozrušeně na nás začal mluvit. Celkem jsme nevěděli, co po nás vlastně požaduje, dokud nezačal zuřivě gestikulovat směrem ke kolegovi a k podlaze. A skutečně. Za kolegou se táhla krvavá stopa, jako kdyby si tu pokoušel značkovat území Freddy Krueger, kolega měl červení nasáklá dolní záda a celou pravou nohu, a vše teklo z toho vaku, co měl na zádech. Vietnamský prodavač nám cosi vzrušeně sděloval ve svojí mateřštině, načež kolega zaúpěl, shodil bágl na zem a začal se v něm zuřivě přehrabovat s tím, že mu bratr dal zbytek té trávy, a že ji musí najít dřív, než mu jí ta grilovací omáčka úplně celou sežere.

Moc se mu to nedařilo, takže otevřel pytel a začal z něj vyndávat potřísněné rekvizity a to v tomto pořadí:

ruka odseknutá v lokti
stehenní kost
několik prstů
oční bulva
další oční bulva
past na medvěda
vlčí lebka
noha odseknutá v kotníku, obutá v lodičce
něco, co jsem nedokázal identifikovat
kus masa s odhalenou kostí - nejspíš ta zvěřina
lebka
gumové rukavice
hokejová maska
kostýmová dýka

Samozřejmě všechno komplet zapatlané červenou, hustou grilovací omáčkou, takže to vážně vypadalo, že má v báglu kompletně celý texaský masakr motorovou pilou, plus jako bonus ještě postapo kostým a líčení tomu dodávalo punc správného maniaka.

Vietnamec to u kostýmové dýky už nedal a s hlasitým jekotem "policie" utekl z prodejny, zatímco já se snažil kolegovi vysvětlit, že jestli je ten správný čas odejít tak je to právě teď. Kolega, který konečně trávu v pytlíku našel neporušenou si oddychl, naházel věci zpátky a s táhnoucí rudou stopou za námi, jsme vyšli ze dveří. Problém byl, že se prodavači skutečně podařilo zastavit nějaké projíždějící měšťáky, takže zuřivě ukazoval na kamaráda. Ten, jsa v jiném stavu se skutečně vyděsil, zahodil pytel a dal se na útěk, načež ho jeden z policistů začal pronásledovat. Uběhl ani ne třicet metů, když se mu jeden z řetězů metalového kostýmu zachytil za zrcátko parkujícího auta, takže mu nohy vyletěly dopředu, a následně hodil držku, a o pár sekund později už na něm klečel policajt a snažil se mu dát klepeta. Druhý se přidal v zápětí, načež jsem zdvihl prosakující bágl a volnou chůzí došel ke zmítající se trojici. Zeptal jsem se jich, co tady všichni blbnou a proč se perou s mým kamarádem.

Bylo mi řečeno, ať si hledím svého, takže jsem si povzdychl, vylovil z báglu proraženou pixlu grilovací omáčky, ukázal ji policistům a konstatoval jsem, že jestli mají v plánu kolegu zavřít za přísadu do kuchyně, nejspíš budou muset nejdřív sebrat celou Vitanu, protože ta tam toho má na skladě rozhodně víc. Následně jsem dodal, že převlékat se do kostýmů rozhodně není trestné, protože kdyby bylo, museli by pozavírat polovinu ministerstva obrany, protože se za lidi jenom maskují a že se obecně ví, že pocházejí ze souhvězdí žab.

Jeden z policistů si pak nechal předložit umělohmotnou rekvizitu, očichal ji a následně řekl tomu druhému, ať kamaráda propustí, že se očividně jedná o nějaké nedorozumění.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Předzásobte se alkoholem, protože chodit do večerky nemusí být zase až tak dobrý nápad.

Investigace nepřítomnosti džina

19. dubna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika

O tom, že na jaře bývají lidé poněkud roztržití a zmatení, bylo napsáno stovky knih a nejeden divadelní kus. Částečně to pozoruji i na sobě - i když v mém konkrétním případě se to neprojevuje zapalováním lýtek, ale touhou po posteli, a to rozhodně bez vidiny nějakých peřinových radovánek. Každopádně o tom, že je něco ve vzduchu, mne dnes ráno utvrdil i Terezčino otec. Když jsem přišel do kanceláře, měl lehce nepřítomný výraz a zřetelně o něčem hloubal. Ticho z jeho strany trvalo ještě nějakou chvíli, načež na mne pohlédl a s lehce pološíleným výrazem se mne zeptal, zda věřím na démony, protože on včera jednoho nejspíš viděl. Odpověděl jsem, že to je celkem v pohodě, že občas také vidím nějaké démony, jenže ti většinou mají koncovku .avi a dají se vypnout. Kolega prohlásil, že to myslí vážně a začal mi líčit, že když šel včera večer domů, zastavil ho na ulici nějaký silně podnapilý dán, a anglicky se ho zeptal, kudy se dostane na metro. Terezčino otec se odvrátil, aby ukázal dánovi příslušný směr, ale když se otočil zpátky, před ním nikdo nebyl. Bylo mu to divné, nicméně došel prý ke dveřím domu kde bydlí, vytáhl klíče - a najednou viděl toho samého dána, jak na něj mává z druhé strany skleněných dveří. To ho poněkud rozhodilo, takže sáhl pro mobil - nicméně když opět vzhlédl, nebyla nikde ani noha.

Přišlo mi to zvláštní, nicméně jsem statečně odvětil, že v tomto případě to nejspíš nebyl dán, nýbrž džin, protože ti mají sklon jen tak mizet, nicméně souhlasím, že to zvláštní je, protože je o džinech celkem známé, že neumí ani slovo anglicky. Následně jsem prohlásil, že by měl omezit sledování porna, protože už mu z toho očividně hrabe a zda čirou náhodou neměl tou dobou už taky něco v žilce. Terezčino otec neochotně připustil, že byl před tím na pivu se svým bratrancem, a že ten přivezl z Tibetu nějaké eukalyptové cigarety. Prý mu docela chutnaly, takže toho spolu vytáhli polovinu krabičky a zda si myslím, že by to mohlo být ono. Odpověděl jsem, že jsem obeznámen s něčím podobným, nicméně se to používá k radikální redukční dietě, protože po užití podobného medikamentu se objeví v kuchyni veliký duhový drak, který vám spolehlivě zablokuje cestu do ledničky.

Terezčino otec pravil, že se pokusí zjistit, co to tedy vlastně bylo za kuřivo, nicméně, že se necítí ještě úplně fit, a zda bych nebyl tak hodný a nevzal za něj dnes jeden výjezd. Řekl jsem že klidně, pokud za mne udělá jednu databázi, co jsem měl za úkol dopoledne - a už jsem razil za klientem.

Sídlo společnosti bylo kousek za Prahou, bylo situované asi do tří budov, a jak jsem se měl dozvědět v zápětí, i další, naproti přes ulici. Takže jsem se zahlásil u sekuriťáka, byl jsem nasměrován do té nejohavnější modernosti, co jsem ve svém životě viděl, a to počítám i Strahovský chrchel a Tančící dům. Byla to fakt docela síla, budova samotná by sklíčila i racka chechtavýho a podobně jako mazaný Filip jsem úplně přesně nechápal, za co se chtěl ten architekt tak strašně pomstít. Nejspíš to muselo být něco vážného, protože tohle bylo už skoro na krevní mstu, nebo rovnou na vyhlášení svaté války.

Nicméně jsem se zahlásil na recepci a byl jsem nasměrován za majitelem. Poměrně bezelstně jsem zaklepal, a vyčkával co se bude dít. Nedělo se nic, takže jsem to zkusil znova a silněji, načež se z druhé strany dveří na mne bylo zahulákáno, zda mám tušení, jak se používá pod*laná klika a jestli budu majitele s*at ještě chvíli mám okamžitě padáka. To ve mne vzbudilo docela zájem, protože bych docela rád věděl, jak to hodlá přesně udělat, když pro něj nepracuji. Takže jsem vešel, pozdravil jsem a sdělil mu účel své návštěvy. Podotkl jsem, že jsem s principem kliky obeznámen, nicméně bych měl na úvod několik otázek, protože s čím obeznámen nejsem, jsou technické detaily.

Majitel se lehce zmateně omluvil, nicméně mi následně informace poskytnul, takže jsem se mohl dát do práce.

Takže jsem celkem bez odporu nainstaloval systém podle jeho požadavků, a vyzval majitele, aby si ho vyzkoušel. Ten si program otevřel, zběžně přepínal mezi agendama a zřetelně očekával od systému ještě nějakou další přidanou hodnotu, jako například Tatranský národní park. Tvářil se nespokojeně, opřel se v křesle, zahleděl se na monitor a pravil:

"Hm. Osumdesát tisíc v p*či. To sem měl radši pořídit starý nový kozy."

K tomu jsem se nijak vyjádřit nemohl, protože jsem jeho manželku nikdy neviděl a tedy nedokážu v tomto konkrétním případě posoudit naléhavost priorit. Nicméně majitel firmy mi vzápětí položil otázku, proč náš systém půl roku funguje síťově a půl roku se musí tržby posílat mailem, protože síťové řešení je mimo provoz.

To mi bylo docela divné a tedy jsem se zeptal na specifikace místní sítě. Ukázalo se, že účetní oddělení je právě v té budově přes ulici, a obě strany ulice jsou lemovány alejí javorů, takže když jim opadají listy, síťové spojení přes pojítka
funguje normálně, nicméně když jim zase listy narostou, signál se přes dvojici bloků už nedostane a tedy se síť nekoná.
Povzdychl jsem si a pravil, že tohle asi vyřešit neumím, leda by si místo pojítka pořídil na ten půlrok něco na bázi
panzerfaustu, vyplnil papíry a byl vypuštěn na zdravější vzduch.

Poslání z dnešního článku je asi snad jediné. Celkem není problém, když vidíte démony, nebo mluvíte s kytkama, zvířaty, či neživými předměty. Ale pokud vám začnou odpovídat v angličtině, nejspíš byste měli vynechat na pár dní ten eukalyptus.

Kam dál