Důsledky vnitrokuchyňské palby

Středa v 12:00 |  Zápisník cholerika
Dnes ráno přišel Terezčino otec konečně do práce. Měl ruku na pásce, obličej měl jednu velkou podlitinu a vůbec celkově vypadal jako někdo, kdo přinesl cheesburger místo hamburgeru, Conoru McGregorovi. Tvářil se docela dost podrážděně, řekl že o tom nechce mluvit a zmizel v kanceláři. Pravil jsem tedy ke slečně na recepci, že jsem netušil, že Terezčino matka to s tou držkovou myslela až takhle na vážno, že tohle bude ještě hodně zajímavé, a že se pokusím zjistit podrobnosti. Slečna recepční suše zkonstatovala, že by to pro ni osobně nebylo až takové překvapení, ale i tak by ji zajímalo, jaké to je upadnout do míchačky na beton, a tedy je na nějaké podrobnosti zvědavá.

Takže jsem vnikl do kanclu, posadil se za svůj stůl a zahleděl jsem se na kolegu. Docela jsem si to vychutnával, protože v rámci mého hobby přicházím občas do práce pochroumaný spíše já, nicméně, i když se mne Terezčino otec snažil ignorovat statečně, po pár minutách to vzdal a dotázal se mne, zda takhle čumím na lidi normálně, nebo jestli si tohle trénuji na profilovku. Odpověděl jsem tedy, že jsem docela rád, že nemusím do Kolína, protože tam se teda musí dít věci, že Bronx je proti tomu nejspíš něco jako piknik pro amatéry, ale že už asi tuším, kde příště uspořádat pro svoji skupinu hru ve stylu "Kdo přežije ?"

Terezčino otec si odfrknul, prohlásil, že všichni doktoři jsou k ničemu, protože čekat na ošetření je očistec, a že je osobně přesvědčený o tom, že nejméně polovina z nich sází na to, že většina pacientů sroste přirozenou cestou v čekárně. Odpověděl jsem, že ať si z toho nic nedělá, protože mám kamaráda který dělal na pitevně, a v drtivé většině byla jako příčina úmrtí uvedeno, že pacient nestačil včas odehnat lékaře. Naštěstí to bylo psáno latinsky, takže veřejnost není nijak znepokojena, ale stejně by mne zajímalo, proč jsem musel tak na rychlo odjet do Maďarska, zvláště proto, že by to zajímalo i Evu a já bych docela nerad dopadl podobným způsobem.

Kolega se zamyslel, pravil, že by to nejspíš asi trochu osvětlit chtělo a následně mi vylíčil, jak k tomu zranění vlastně přišel.

Byla neděle a Terezka s maminkou byly domluvené, že odpoledne zajdou za babičkou a dědou, že babička má narozky a tedy je na místě na to nějak zareagovat. Kolegovi se do této společenské návštěvy moc nechtělo, takže se domluvil s Terezčino mamkou, že tentokrát vynechá, protože už jí k narozeninám popřál telefonicky, navíc v televizi jde fotbal a alespoň si udělá klidné odpoledne. Terezčino matka s tím v zásadě neměla problém, jen požádala kolegu, aby zatím vyluxoval a dal kočce prášek na odčervení. Že micina je v pohodě, a když jí to namíchá do žrádla, že to zblajzne a všichni budou spokojení. Takže kolega slíbil, že to všechno udělá, protože se to zdálo být celkem jednoduché.

Bohužel se Terezka nějak zdržela na tréninku, takže přiletěly s maminkou jako vichr z hor, Terezka hodila všechny věci na paintball na stůl v kuchyni s tím, že si je později uklidí, bafli kytku s dortem a zmizely na druhý konec Kolína. Terezčino otec se tedy rozhodl, že to s tou kočkou vyřídí hned, aby pak měl klid na televizní přenos, ukryl prášek do kočičí kapsičky, tu položil na zem a odešel. Když se šel podívat, jestli jeho lest zabrala, jak asi správně tušíte, miska byla vylízaná do čista a jediné, čeho se ta chlupatá bestie ani nedotkla, byl ten prášek.

Kolega se tedy rozhodnul, že to do té mrchy natlačí, ať se jí to zamlouvá nebo ne, bafnul kočku a i když věděl, jak takové věci normálně dopadají, nacpal jí prášek do tlamičky a držel ji tak dlouho, dokud nebyl přesvědčený, že je uvnitř kočky. Když se tak stalo, šel si do lednice pro pivo a nahodil televizi. Kočka samozřejmě na celou věc měla vlastní názor, takže po nějaké chvíli kolega slyšel, jak zvrací na podlahu, protože nechat si nacpat prášek na odčervení je něco, za co se automaticky chodí do kočičího pekla. Kolega si povzdychl a protože fotbal ještě nezačal, rozhodl se, že to alespoň uklidí.

Takže když vešel do kuchyně, kočka okamžitě věděla, že tím že prášek vydávila zřejmě celá věc nekončí a snažila se zdrhnout. Kolega za sebou sice zavřel dveře, ale i tak odchytit kočku v prostoru kuchyně není úplně snadná záležitost. Kočka navíc začala panikařit a lítat všude možně, jako by jí šlo o život a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Při jedné únikové akci se jí nějak podařilo odrazit od stěny a skočit na stůl, přímo do hromady Terezčiných věcí. Asi se jí nejspíš povedlo kopnout do spouště, protože paintballová zbraň vypálila, takže Terezčino otec dostal jednu na solar, jak se s heknutím předklonil, koupil druhou mezi oči a další kulička už se rozprskla o nově vymalovanou stěnu kuchyně. Nevím, zda Vás někdo trefil paintballovou pistolí, ale ono to docela bolí a kolega je spoustu věcí, ale odolnost hráče amerického fotbalu tedy rozhodně nemá. Takže si s hekáním snažil vytřít barvu z očí a podvědomě zamířil k umyvadlu, když vtom si našlápl na kočičí zvratky a svět se mu rázem proměnil v rychlobruslařskou dráhu. Pokusil se ještě v pádu zachytit za židli, kterou se ještě v závěru fláknul do čela, a pak už jen cítil bolest v pravém rameni. Jako bonus samozřejmě ještě dopadl na vysavač, respektive na papírový pytlík připravený k vyhození, takže uslyšel cosi jako "puf" a následně se celá kuchyně zahalila do výsledku dvou týdenního luxovacího úsilí.

Kočce se podařilo skočit na kliku a zdrhnout z kuchyně, kolega ležel na zemi, částečně pokrytý barvou a částečně produkty kočičího trávícího systému, pozoroval strop a pomalu se snášející prach se stopou chlupů, a kladl si otázku, zda má tohle všechno zapotřebí.

Protože však platné zákony vesmíru fungují naprosto precizně, v zámku zarachotili klíče a vešla Terezčino matka, která si zapomněla v obýváku mobil. Při pohledu na kuchyň, momentálně laděnou do postapokalyptického stylu, se opřela o futra a strávila chvilku dumáním. Pak řekla, že se ani nebude snažit přijít na to, co se tu vlastně stalo, ani proč je ve stěně ta díra, a že se jen omezí na otázku, z jakého důvodu visí kočka v obýváku na garnýži hlavou dolů, a proč je tam přilepená jako puberťák na výloze s dámským spodním prádlem.

Kolega si povzdychl a zeptal se, zda by nevadilo, kdyby ho Terezčino matka hodila po cestě k prarodičům ještě do nemocnice, že ho to rameno vážně dost bolí - a tím v podstatě tato akční vložka skončila.

Poslání z dnešního příspěvku je myslím patrné. Pokud budete experimentovat s kočkou na bázi vylepšení jejího zdravotního stavu, ujistěte se raději dopředu, že je Vaše zvíře ateista.
 

Frekvence odpálkování parazita

15. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Venku se poněkud oteplilo, a tedy z děr započala vylézat veškerá dostupná žebravá verbež, což jsem kvitoval s jistou nevolí. Tenhle druh příživnictví totiž nemusím ani trochu, osobně jsem nakloněn tomu názoru, že ozbrojená loupež v tomhle směru je o něco férovější řešení stavu hmotné nouze (pokud se tedy ovšem o něčem takovém dá vůbec mluvit), protože v tomto směru Vám loupežník dá alespoň na vybranou. Citové vydírání je poněkud komplikované, tedy pokud jste neabsolvovali kurzy Nitrobrany od Severuse Snapea, zatímco šance vyzkoušet bojové techniky, které proti slušným lidem používat normálně nejde, vůbec není špatné. Nemám v tomto směru moc praktických zkušeností, což bude nejspíše dobré, protože bych nerad nějakým enormním způsobem zatěžoval sociální systém banánistánu Česko, prozatím se mi většinu útoků daří odrážet formou verbální, ale poslední dobou už mi to poměrně dost brnká na nervový systém.

Možná to byla opravdu jen shoda náhod, ale když se to sejde v jednom dni, člověka to přinutí k jistým úvahám na tohle téma.

Podle mého názoru jde především o to, že se pohybuji ve špatných lokacích. Čtvrtě jako Karlín, Žižkov, nebo Libeň - tedy zhusta obydlenou komunitou neMórePyčoČechů (odvozeno podle politické korektnosti od termínu AfroAmeričan) - dnes již ponejvíce něco podobného nepotkáte. Zato historické centrum Prahy začíná být tímto druhem rakoviny poněkud zasaženo, což mi vůbec nedělá dobře na mne.

Abych uvedl nějaký příklad.

V lokaci Karlák-Pavlák se pohybuje jistý maník, který nejspíš má skutečně zdravotní problémy. Chodí o berlích, žebrá s čepicí a vypadá to trochu, jako když Vás po tramvajové zastávce pronásleduje Polednice. Klepe se po celém těle a je to skutečně na zvažování - tedy kdyby mu v mé přítomnosti nezazvonil mobil, a žebrák nevytasil iPhone7, a nezačal vyřizovat své kurzové sázky. Popravdě - byl uprostřed pracovního procesu, a ani já bych si něco podobného vůči potenciálnímu klientovi nedovolil - ale očividně na tom v hmotném slova smyslu byl lépe, než já. Dokončil s klidem hovor, a nastavil mi čepici pod nos, a já jsem opravdu pečlivě zvažoval možnosti, za kterých by mi mohlo projít ho fláknout přes tlamu jeho vlastní berlou.

Neberte to prosím špatně. Je tragické, že je někdo v takovém zdravotním stavu a zcela jistě jeho situace není jednoduchá - ale pokud svůj hendykep používá jako opodstatnění k žebrotě, z morálního hlediska nemohu cítit naprosto žádnou empatii. Navíc na tom zase nejspíš nebude finančně tak, zle, pokud si může dovolit podobnou hračku. Při telefonování se sice třást nepřestal, ale s tím předraženým jabkokrámem a nasazenou bekovkou, přece jenom vypadal o něco víc in.

Nevím, zda to na potenciální ovce zabírá, ale je fakt, že klepavých žebráků jsem už potkal nejméně čtyři kousky, a i když neumím přesně rozeznat, co je skutečné postižení, a co součást jejich povolání, stejně nevidím pražádný důvod, proč něčím podobným obtěžovat bezprostřední okolí, zejména v době nadací, neziskovek a dalších sociálních, či asociálních programů.

Můj druhý hřebíček do rakve byla slečna na Karláku, která měla zelené triko Greenpeace, v ruce desky a přistoupila ke mne s dotazem, zda mi je, či není lhostejný osud planety a vůbec budoucích generací. Odpověděl jsem, že samozřejmě není, protože jsem za svoje působení na bázi historického šermu poskytnul mladším kolegům mnoho informací ohledně střelby, vrhání nožů a plivání ohně, že tedy v tomhle smyslu mám splněno, a dotázal se, co tedy konkrétního pro přežití budoucí generace udělala ona. Slečna moji otázku nechala nezodpovězenou a začala mi vysvětlovat, že když budu pravidelně posílat kamsi do černé díry svoje peníze, podaří se mi technicky zachránit svět, nebe a dokonce i Lochnessku s Krakenem, protože Greenpeace jsou jediní, kdo to tady s budoucí generací myslí dobře, a s patřičnou finanční podporou jim půjde to připoutávání se řetězy někde v deštném pralese výrazně lépe.

Zeptal jsem se slečny, na co tedy konkrétně moje peníze hodlají použít, protože by mne zajímalo, co za služby konkrétně si vlastně pronajímám. Slečna byla ofenzivou očividně zaskočená, nicméně se nehodlala vzdát jen tak bez boje a sdělila mi, že to půjde na záchranu Tučňáků patagonských. To zaujalo pro změnu zase mne a dotázal jsem se, jak to přesně hodlají udělat. Jestli se převléknou do plavek a budou individuálně plašit kosatky, a pokud ano, rozhodně u toho chci být, že je nechci nijak podceňovat, ale v tomhle směru bych si spíš vsadil na ty kosatky, protože ty bývají na rozdíl od zelených aktivistů alespoň inteligentní. Slečna moje prohlášení statečně vyignorovala a zeptala se mne tedy, jak to se svým příspěvkem vidím. Odpověděl jsem, že mi připadá pitomé si kupovat nějakou službu, o kterou nestojím, a nejspíš ani ty tučňáci ne, a že v zásadě nevidím žádný důvod, proč zrovna já bych měl nějakému lachtanovi na druhé straně polokoule, sponzorovat žrádlo.

Slečna na mne koukala s otevřenou pusou, nicméně i naštěstí přijela tramvaj a já jsem vypadnul pryč.

Bohužel, mému utrpení ten den ještě neměl být konec.

Posledním hřebíčkem do rakve mojí trpělivosti byl jakýsi mladík, který mne odchytil hned na další zastávce tramvaje a zeptal se mne, zda bych nechtěl být přítelem dětí Unicef. Pohlédl jsem na něj poněkud skepticky a zeptal se, zda mu přijde, jestli vypadám jako irský katolický kněz. Mladíka to poněkud rozhodilo a odvětil že nikoliv, takže jsem dodal, že být přítelem jakýchkoliv dětí v mém věku mi připadá poněkud zavádějící, a nevím proč mi to celé kapku zavání pedofílií. Panáčkovi jsem tím očividně poněkud sebral vítr z plachet, nicméně řekl jsem, že když už je tady, že by mi možná s něčím mohl poradit. Zda náhodou neví, kde bych se mohl oficiálně zaregistrovat jako nepřítel kohokoliv z Unicef, na kolik by mne to přišlo, a jestli bych také nafasoval nějakou placku, či nášivku, kterou bych v tomto případě byl ochotný i nosit, protože by se tím mohla zvýšit šance, že by mi on i ostatní žebravá pakáž mohli dát na chvíli pokoj.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Pokud hodláte někoho pumpnout o peníze, je celkem zbytečné to maskovat za dobré úmysly. Stejně to nefunguje a pokud už máte potřebu lézt lidem na nervy, čiňte tak na úřadech a podobných vládních institucích, protože tím tak nějak morálně alespoň srovnáte skóre.

Neplánovaný výpadek

7. března 2017 v 14:27 |  Zápisník cholerika
Žel Bohu jsem byl právě odeslán na služební cestu, a tudíž nebudu schopen připravit článek v termínu. Omlouvám se tímto vzácnému čtenáři a pokusím se příští vydání již stihnout včas. Zároveň musím zkonstatovat, že mám v plánu roztrhnout Terezčino otce jako hada, protože vykloubit si rameno těsně před služebkou je nečestné a nesportovní, a navíc je mi dost záhadou, jak se někomu vůbec může taková věc podařit při něčem tak banálním, jako krmení kočky.

Cholerik
 


Residuum přítomnosti šťávy

1. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy si říkám, že vyjít s některým klientem je vážně trochu obtížné. Totiž - ne že by to byli zlí lidé. Jen občas nesdílejí s Vámi tu samou realitu a jejich pohled na svět jako takový, nemusí být shodný s tím, co je považováno za běžný stav. I s tím se však dá nějak vyrovnat, pokud nenarazíte na dva typy zákazníků, kteří jsou naprosto na zabití. V tom prvním případě klient absolutně netuší co chce - a v tom druhé, daleko horším, to ví zase naprosto přesně, ať to systém umožňuje, či nikoliv. Pak se střetněte s argumenty typu "nojo, ale ten předešlej soft to dělal", ale klient už nebere v potaz to, že dělal taky spoustu dalších věcí a právě proto se ho rozhodl vyměnit. Je podobně validní, jako kdybyste si koupili koloběžku a požadovali po ní střelbu z protipěchotní zbraně, protože před tím jste měli tank a ten takové věci uměl. Úplně nejlepší druh klienta je pak kombinace pedantství, lakoty a zmatenosti, který i když naprosto nemá představu, co děláte, tak se od Vás nehne ani na krok, aby měl jistotu, že se ho nepokoušíte nějak natáhnout. Tak něco podobného potkalo dneska mne, a bylo to jako obvykle docela výživné.

Mělo mne to trknout hned ráno, když jsem šel do práce. Stál jsem na přechodu s nějakým hodně postarším párem, čekal, zda nějaké auto zastaví a umožní nám přejít přes silnici, dumal nad tím, zda mají v Náhorním Karabachu, kromě pravidelných oddílů také nějaký oddíl sportovní gymnastiky, a pokud ano, zda jim při prostných nepřekáží na zádech ten kalašnikov. Konečně nějaké auto zastavilo, takže jsem mávnul řidiči na poděkování a šel jsem, protože poděkovat v těchto případech je minimálně slušnost. Starší pár si toho všimnul a zřejmě chtěl poděkovat také, nicméně jejich provedení zarazilo jak mne, tak řidiče. Pán totiž zdvihl ruku a udělal na šoféra Véčko, že by tím roztleskal nejméně polovinu Občanského fóra, a paní vystřihla tak ukázkového hajlováka, že by z něj měl Führer podobně orgasmické pocity, jako když se mu podařilo na Londýn poprvé odpálit střelu V2. Já i řidič auta jsme na to čuměli jak péro z gauče a tak nějak jsme nevěděli, jestli jsou nějak chronologicky zmateni, nebo jestli se tohle už zase dělá. Já jsem navíc strávil ještě dopoledne přemýšlením o tom, jaký že mohla být ta paní vlastně ročník, protože pozdrav vůdci byl naprosto perfektní a nenapadalo mne jiné vysvětlení, než že za tohle může mnohaletý dril.

V každém případě jsem odpoledne dorazil do jednoho nejmenovaného ateliéru, kde jsem očekával celkem bezproblémovou instalaci našeho ekonomického systému. Poměrně bez odporu jsem tedy vyjel do čtvrtého patra a zazvonil u dveří, a vyčkával v klidu věcí příštích. Vzápětí mi bylo otevřeno a spatřil jsem majitele firmy neurčitého věku, a přiznám se, že účes na havla jsem opravdu viděl po hodně dlouhé době. Tedy jsem se představil, řekl jméno firmy a účel návštěvy - a očekával, že budu vpuštěn dovnitř, abych mohl udělat svoji práci. Dostalo se mi podezřívavého pohledu, načež vlastník prohlásil, že mu to tu patří, že si na mne dá pozor a předložil mi před oči svůj řidičák. To mne poněkud zarazilo, protože se přiznám, že s podobným přístupem jsem se u kapitalistů veškerého druhu doposud nesetkal. Odolal jsem velice silnému pokušení ho vyzvat, aby mi také předložil zelenou kartu a techničák od celého čtvrtého patra - nicméně tohle jsem skousnul a omezil se na dotaz, kde že tu mají server a kolik klientů se bude instalovat na stanice.

S majitelem v zádech jsem tedy nakonec byl vpuštěn do serverovny, vytáhl pakl firemních CDček a pustil se do instalace. Šlo to docela pomalu, protože obliba majitele se očividně odrážela i na železe, nicméně se mi podařilo nakonec nahodit základ a začít instalovat systém. Byl jsem zhruba ve dvou třetinách, když pojednou všechno zhaslo, rozeřvaly se UPSky, a tím pádem bylo jasné, že vypadnul proud. Vzápětí do se do serverovny vřítil majitel, řekl, že věděl, že hejska jako jsem já neměl ani na okamžik spouštět z očí, a co jsem tedy s tím sakra provedl. Odvětil jsem, že sice oceňuji jeho mínění o mé kvalitě telepatie, nicméně pokud je přesvědčen o tom, že sledováním modré instalační čáry dovedu vyhodit elektřinu v celé budově, pak mne poněkud přeceňuje. Nicméně jsem dodal, že mne potěšilo, že alespoň ví, za co si platí, a že při instalaci klienta mám osobní závazek, že příště vyhodím do luftu i celé Dukovany.

Klient nadzdvihl důležitě obočí, řekl "No proto!" , načež zavřel dveře a zase odešel. Tohle jsem sice zrovna moc nepochopil, nicméně jediná věc, kterou šlo dělat bylo, že jsem vytáhl mobil a začal hrát nějakou hru, dokud proud opět někdo nenahodí.

Trvalo to tak deset minut, než opět vešel klient, kterému očividně realita poněkud unikala s dotazem, jak dlouho to ještě bude trvat. Odvětil jsem, že se to právě snažím na dálku konfigurovat, ale vzhledem k tomu jak tu má staré počítače to prostě chvilku zabere. Klient tímto sdělením byl očividně uklidněný, takže trvalo další půl hodiny, než opět rozrazil dveře do serverovny. Tvářil se dost nespokojeně a zeptal se mne, jak jsem s tím daleko. Odvětil jsem, že musíme počkat, než to někdo nahodí , a že nic víc s tím zatím dělat nejde. Majitel byl očividně nespokojený, začal brát do ruky jedno CD za druhým, načež se mne zeptal, jestli se v tom vůbec vyznám, a zda vím, co na těch CDčkách je. Odvětil jsem, že se v tom vyznám docela dobře, protože je to na nich napsané. Majitel se na mne podíval krajně podezřívavě, načež se mne zeptal, jak si mohu být tak jistý, když vypadají všechny stejně. Povzdychnul jsem si a odpověděl jsem, že jsem si poměrně dost jistý, protože je to na nich napsaný a silně jsem zatoužil být kdekoliv jinde, než u něčeho podobného.

To majitele uspokojila zhruba tak na dalších deset minut, než opět přišel s dotazem, kdy už to konečně budu mít hotové. Povzdychl jsem si, a pravil jsem, že na tyhle věci nejsem úplně expert, nicméně si myslím, že by docela výrazně pomohlo, kdyby někdo v celém bloku opět nahodil elektřinu. Dodal jsem ještě, že mám určitý poznatek, že elektrické přístroje zapojené v proudu fungují o něco lépe, a tedy pokud nevlastní nějakou rozšafnou lišku a ebonitovou tyč, momentálně mne nenapadá žádný způsob, jak celý proces urychlit.

Klient si odfrknul nad moji neschopností, na to někdo znovu proud nahodil, takže jsem instalaci dokončil, vyplnil papíry a zmizel jak jen to bylo možné.

Když jsem dorazil do firmy, přišel za mnou šéf s dotazem, co jsem tam vlastně vyváděl, a že ještě neviděl tak nadšený ohlas na servisní služby. Odvětil jsem, že jsem tedy, že pokud si toho ještě nestačil všimnout, jsem Thor, Bůh hromu a blesku a ať mne laskavě dá pár minut, protože potřebuju něco rozmlátit na kaši svým kladivem.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jak je to sakra s těma gymnastama v Náhorním Karabachu ?

Nástrahy plesové sezóny

22. února 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu - a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled - skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo - nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil "Ale hovno, jenom slušnýho chování" - a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.

Podmínky nasazení brokolice

15. února 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
(Jakkoliv to nerad dělám, dnešní článek se prostě bez přesné citace neobejde a i když se pokusím většinu věcí "vypípat", nemyslím si, že to zvládnu úplně všechno. Takže obligátní varování - článek bude nejspíše obsahovat sprostá slova a nevhodné příměry, což doufám, že laskavý čtenář promine. Opsáno tradičně od života samotného, nicméně mi to přišlo natolik zásadní, že se o tom zmínit prostěmusím.)

Možná mi dáte za pravdu, když řeknu, že jsem přesvědčený podobně jako kocour Garfield, že nejhorší den z celého týdne je pondělí. V pondělí (a pak ve čtvrtek) se totiž odehrává nejvíce dramat a lidi jsou obecně na zabití - tedy o něco více než obvykle. Nebo - možná nejsou, ale při pondělku býváte těmto zhusta násilným úvahám ponejvíce přístupní. Myslím si, že důvodem je fakt, že je člověk unavený po víkendu. Protože když nemusíte trčet v zaměstnání, musíte pak stihnout najednou víc věcí dohromady, což je poněkud únavné. Dá se tedy říct, že dobře naplánovaný víkend Vás dokáže vysílit daleko víc, než výšlap na Mount Everest s kovadlinou, a půlkou šmoulí vesnice v v báglu, tedy za předpokladu, že jste si v pátek dali soukromý závazek, že tento víkend opravdu, ale opravdu nebudu nic řešit. Že opravdu zvládnete nic nedělat, vyprat prádlo a vyluxovat počká, pořádně se vyspíte, a už když si tento seznam začínáte rovnat v hlavě, je Vám naprosto jasné, že nic z toho rozhodně neklapne. Pondělky jsou prostě problém obecně a nemyslím si, že by z toho bylo nějaké smysluplné východisko.

Tak tohle mi zhruba běželo hlavou, když jsem se vracel kolem jedenácté od klienta. Seděl jsem v tramvaji, koukal na šedivou Prahu, dumal o nejlepším průmyslovém využití sušených a nadrcených syslů, když tu přistoupila nějaká podivná punková matka s kočárkem. Zaparkovala se na sedačce naproti, doplnila tekutiny z nějaké PETky s čajem, bafla mobil a ponořila se do virtuálního světa. Podle výrazu a celkového vystupování vypadala na to, že žere pilulky na kvasinkovou infekci jako lentilky, a i když neřekla ani slovo, takové věci jsou občas prostě patrné.

Potíž byla v tom, že nejspíš PETku s čajem nedotáhla, hodila ji do prostoru s potomkem a oddala se svému mobilu. Gravitace spolu s čajem a s kýváním tramvaje začala fungovat v rámci známých přírodních zákonů, takže čaj začal vytékat skrze kočárek na zem. Dítě bylo zřetelně v limbu, takže jsem pozoroval rozrůstající se kaluž a přemýšlel o tom, kolik stanic ještě potrvá, než mi komerční úspěch kombinace Cukr & Axis Chemicals, zasáhne kožené boty.

Když už se čaj blížil v množství ne zrovna malém, přistoupil jsem ke slečně a zaklepal ji na rameno. Ta vykulila oči, sundala si sluchátka z uší a upřela na mne telecí pohled čerstvě vyoraného rejska. Informoval jsem ji tedy, že ji rozhodně nechci nějak znepokojovat, ale že ji poměrně dost silně prosakuje potomstvo, a že i když toho o PH novorozeňat moc nevím, že jsem nedávno viděl Vetřelce, a tedy tuším, jaké takovéhle věci mohou brát konce.

Slečna na mne vrhla nechápavý pohled, nicméně po mém gestu směrem k podlaze zaúpěla, a vrhla se ke kočárku. Okomentoval jsem to slovy: "No jo, lítá to z něj jak z Niagáry, co ? To budou ledviny, bráchancovo kluk na to taky trpí.", ponechal slečnu ve stavu existencionální nejistoty a odešel na firmu.

V kanceláři jsem zastihnul Terezčino otce, který vypadal silně pohoršeně. Zrovna sledoval nějaké zprávy a prohlásil, že se s tím terorismem už konečně musí něco udělat, protože takhle to už fakt dál nejde. Odpověděl jsem tedy, že nechápu, co je v tom v podstatě za problém, že by stačilo na Rakku vysypat půl tuny brokolice, protože ta jak známo zadržuje volné radikály. Dodal jsem ještě, že kdyby se dala nějaká varianta nemoci šílených krav aplikovat i na kozly a osly, to jest, že by si ten partnerský sex prohodili, spousta z bojovníků by nejspíš ztratilo ten pravý zápal pro věc, zejména při bohoslužbách, což by celou věc mohlo poněkud uspíšit. Kolega pravil, že je to poměrně nosná představa, že doposud znal pouze přísloví o silnějším psu, ale tohle by mohlo fungovat také.

Následně pohlédl na hodinky, pravil, že je čas oběda a tedy zda by se mi nechtělo někam zajít na jídlo. Řekl jsem, že ještě moc hlad nemám, ale v blízkosti otevřeli novou polívkárnu, a tedy, zda by se mu nechtělo mrknout tam. Terezčino otec pravil, že to tedy asi odložíme na jindy, protože je domluvený se svým bratrancem zajít po práci na pivo, a tedy si je více než jistý, že ho po příchodu domů bude rozhodně čekat držková a čočková.

Vrcholem pondělní produkce měl však být náš kolega z hotlajny. Asi už jsem se o něm zmínil - je to ostravák, pro něco krajově slangového opravdu nejde daleko, a ke všemu je to dvoumetrová hora svaloviny, která svým naturelem trochu připomíná Krakatou před výbuchem. Krátce po našem dialogu přišel za námi do kanceláře, že má technický problém s naším rozhraním, a tedy by to s Námi rád konzultoval. Pustili jsme se tedy s Terezčino otcem do rozboru, kde že by mohl být zakopaný pudl, případně jeho jádro, když kolegovy z HotLine zazvonil telefon. S rozpačitým úsměvem hovor přijal, a i když jsem viděl hodně hereckých produkcí, odehrávalo se mi přímo před očima něco neuvěřitelného.

Kolega úplně zjihl, a následně jsme slyšeli jak říká:

"Ne, jasně broučku. Jo, ano určitě jo. Ne vůbec mi to nevadí. Ne, to je v pořádku, to chápu. Ne fakt to není problém. Taky tě miluju miláčku. Ne vážně, to je v pohodě. Miluju tě lásko." načež zavěsil.

Vzduchem se rozvonělo jaro, andělíčci nasadili na bendžo nové struny a na luky se srdíčky nové tětivy, když po chvíli kolega vší silou švihnul mobilem o zem, a kopancem ho následně poslal proti zdi, kde se rozletěl na tisíc kusů. Následně celou pobočkou otřásal jeho řev:

"P*ča, b*bá de*ilní, to ta k*áva fakt nemůže dvacet minut počkat ?? Se*u na to, se*u nato, fakt na to m*dam, nikam nejedu, volám Kamila a Přemka, zůstávám v Praze a jdeme večer s Chochačkou strašně lejt!!"

Pak prokopnul ještě kontejner, který mu stál v cestě a oddusal z naší kanceláře.

Pohlédli jsme na sebe s Terezčino otcem, pokrčili rameny a dál se věnovali práci.

Pondělky jsou prostě drsné a i když máte dojem, že Vaše vztahy jsou náročné, buďte v pohodě. Protože ve většině případů Vás nejspíš jeden telefonát nebude stát nový mobil.

Riziko rodinných oficialit

1. února 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Nevím proč tomu tak přesně je, ale pokaždé, když dostanu nějaké pozvání k rodinné, nebo skororodinné příležitosti, aktivuje se někde v hloubi toho, co nazývám duší, poplašný alarm. Málokdy se totiž stává, že Vás při těchto příležitostech chtějí nakrmit pouze jídlem, v lepším případě do Vás chtějí dostat i jiné věci, které byste jim normálně nesežrali, a v tom horším chtějí vyrazit něco z Vás. Je to poněkud patová situace, protože sice nemáte žádný formální důvod něco podobného odmítnou, ale nějak tušíte, že se nad Vámi právě rozhoupala katovská smyčka.

Tak přesně tohle mi běželo hlavou, když mi volala Eva, že jsme pozváni v neděli k Evině bratru na večeři. Pojal jsem téměř okamžitě instinktivní nedůvěru, dotázal se Evy, zda má nějaké bližší informace a konstatoval jsem, že si hodlám ještě dnes sjednat zdravotní pojistku. Eva pravila, že o tom nic moc dalšího neví, že se domnívá, že nejspíš nepůjde o nic zákeřného, a že když už tam budu, ať vezmu příslušné formuláře i pro ni, což jsem přislíbil.

Víte - v tomto případě jsem přesvědčený, že nějaké obavy byly poněkud na místě. Totiž Evino bratr je rybář. Bohužel se však jedná o ten horší druh tichého šílence, který nejen že odejde na ryby, ale zhusta se mu také podaří něco chytit. To je trochu problém, protože kromě Evino bratra a jejich kocoura ryby nikdo další nejí, nebo alespoň ne v množství, ve kterém se normálně zásobuje ostrov Okinawa. Naštěstí Jana, což je momentálně přítelkyně Evino bratra je s tímto faktem obeznámena, a tedy se snažila minimalizovat ztráty. Tedy přislíbila, že udělá kapra s nivou a pro mne pstruha na másle a nějaký salát, kdyby se ani jedna z variant nesetkala s nějakým ohlasem.

Takže jsme se s Evou v neděli večer ocitli v panelákovém bytě Evino bratra, kde nás přivítala Jana s kocourem. Eva dostala skleničku vína, já nějaké nealko pivo, protože jsem řídil a Jana pravila, ať se nějak zabavíme, dokud večeři nepřipraví. Že Marcel (Evino bratr) jel ještě něco koupit, ale před tím stihl kapra třísknout po hlavě a vykuchat, a pstruh že už je definitivně v troubě, což se sice dalo vykládat všelijak, nicméně jsem dospěl k názoru, že to mělo být sdělení nejspíš uklidňující.

Tedy Jana zmizela do kuchyně, já s Evou jsme usedli do obýváku, kde jsme probírali nějaká neutrální témata, například nutnou reformu vyjmenovaných slov. Zrovna jsem začal rozvíjet teorii, že by se rozhodně měla do učebnic dostat vyjmenovaná slova po Q, protože toho začíná být pomalu nadbytek. Eva pravila, že ji napadá jediné vyjmenované slovo po Q - a to je qínu a poukázala na sklenku ve své ruce. Odpověděl jsem, že je toho mnohem víc, namátkou mne napadá qodě, qobědu, nebo qasnice, když se ozval z kuchyně neskutečný řev a vzápětí vběhla Jana do obýváku pocákaná krví , a s nožem v ruce.

Eva se docela vyděsila, já o trochu méně, protože se do mne snaží něco kovového a ostrého kolegové na tréninku zapíchnout dvakrát týdně, nicméně jsem řekl, že jestli je naštvaná kvůli tomu pstruhovi, zůstanu klidně u birellu. Jana byla na pokraji srdeční zástavy a pravila, že dvě hodiny mrtvý a vykuchaný kapr najednou ožil, vyskočil z dřezu a počal ji pronásledovat po kuchyni. Podíval jsem se na Evu, která okamžitě pravila, že ať mne ani nenapadne použít slovo Poltergeist, odebrala Janě nůž a šli jsme se na to mrknout. Opravdu, na podlaze vykuchaný kapr prokazoval až nevšední aktivitu, z čehož byl kocour naprosto nadšený a když kapr na chvíli spočinul, začal ho fackovat po linoleu, což opět vzbudilo v kaprovi nový nával aktivity.

Jana se mne zeptala, zda bych s tím nemohl něco udělat, což mne nutilo k zamyšlení. Nakonec jsem pravil, že sice mám docela potrénováno, nicméně mne nenapadá žádná gotická, ani renesanční technika, která by se dala aplikovat plošně proti kaprům, a jak si konkrétně představuje zabít něco, co už je vlastně technicky vzato zombie. Dodal jsem ještě, že by asi šlo kapra přibodnout k podlaze partyzánou, ale tím bychom se dostali na poměrně tenký led, protože na podobné věci má již vlastnická práva Valdštejn.

Následně jsem namítnul, že krom Evino bratra má s vodou největší zkušenosti Eva, a zda by v tomhle směru neměla chuť něco udělat. Eva si povzdychla, prohlásila ať jí dáme tak tři hodiny, že si domů skočí pro neopren a pro harpunu, praštila sebou do sedačky a otráveně zapnula mobil. Tak nějak jsem pochopil, že situace houstne, chytil kapra do ručníku a následně mu odkrojil hlavu, čímž jsem docela namíchnul kocoura, nicméně předpokládám, že ani ten kapr z toho dvakrát nadšený nebyl.

Marcel nakonec dorazil, kapra rozporcoval, takže následně jsme skutečně zasedli u večeře, která nakonec proběhla bez větších následků. Pořád jsem ale podvědomě cítil, že něco není úplně v pořádku, protože to zatím všechno probíhalo nějak zvláštně. Jana byla po celou dobu večeře úplně zticha, protože na ni kapr - čilouš zřejmě udělal nesmazatelný dojem, Evino bratr se tvářil mírně podrážděně a já s Evou jsme si vyměňovali mírně zmatené pohledy.

Pokusil jsem se tedy dusnou atmosféru poněkud odlehčit tím, že jsem řekl že mám jistý poznatek. Že prý nedávno v Tichém oceáně objevili křížence zlaté rybky a žraloka, a že se vyznačuje tím, že Vám splní poslední tři přání. Jana na to řekla, že by jí osobně stačilo prozatím jen jedno a sice to, aby Evino bratr příště když něco přitáhne domů, tak aby se nejdřív přesvědčil, že se jí to nepokusí pod rukama vyškrábat oční bulvy. Marcel se namíchnul a řekl, že toho s tím blbym kaprem bojoval skoro tři čtvrtě hodiny, načež Jana jedovatě řekla, že to chápe, protože ho jednou viděla s otvírákem na konzervy. Marcelovi naběhla na spáncích rudá žíla a poměrně nahlas vyzval Janu, zda by se jí na chvíli taky nechtělo mlčet jako ryba. Nato mu Jana položila sugestivní otázku, zda by taky pro změnu nechtěl začít chlastat taky jenom vodu, čistě jenom aby si ověřil, co na tom ty ryby vlastně mají. Marcel, se už poměrně hlasitě zeptal, proč je sakra pořád studená jako psí čumák, načež Jana zaječela, ať se zeptá těch svých slizských potvor, že není zatracenej teploměr, zdvihla se od stolu a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Poněkud rozpačitě jsme se s Evou rozloučili a vyrazili k domovům.

Tak nevím.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno jediné. Rodinné večeře vždycky zavání malérem, a pokud se jedná o ryby, je nebezpečí dvojnásobné.

Velká čínská zeď (2016)

25. ledna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika

Jak je asi zřejmé, dnes bude řeč o tomhle filmu a o ničem jiném. Bohužel, článek asi bude o něco stručnější, protože mne ze zálohy napadl bacil, a uzemnil mne kvalitněji, než by to svedl judista Krpálek. Takže od minulého týdne jsem udržován pod penicilinovou palbou a trávím většinu času tím, že ležím na gauči a vypouštím bubliny, což snad povede nakonec k tomu, že to bacila přestane bavit a vzdá to.

Nicméně tohle předmětem dnešního článku není.

Přestože jsem byl nedávno vyslán hned na tři snímky po sobě, samozřejmě za účelem nějakého hodnocení, pořád jsem se k nějakému článku nemohl rozhoupat. Jednalo se totiž o filmové zpracování Assassin´s Creed, poslední Underworld a právě Velkou čínskou zeď - ale pořád jsem nějak nemohl pro recenzi najít to správné nadšení. Totiž - ne, že by mne to bylo zas až tak otřesné. Ale popravdě řečeno, ani jeden ze snímků mne ničím neurazil, ale zase na druhou stranu ani tolik nenadchl, aby to stálo za plnohodnotné rozpitvání. Všechny tři filmy mají slušné herecké obsazení, skvělé triky a rozhodně se na nich nešetřilo - ale příběhově to není nic moc, a i když se nejedná vyloženě o pitomosti, rozhodně to není zrovna Oscarový materiál. Takže jsem se nakonec rozhodl pro nějaký komentář k posledně jmenovanému titulu, protože mi přišel tak nějak obsahově nejzajímavější.

Příběh je celkem jednoduchý. Žoldák William se vypraví s bandou kumpánů do Číny, aby tu ukradl střelný prach, a následně všichni zbohatli. Něco se ovšem pokazí, napadne je nějaká podivná obluda a následně při útěku před jinou bandou lupičů je zajme posádka Velké čínské zdi. A tím to celé začne, protože se najednou ocitnou ve světě, kde kromě hrstky vyvolených (což je odhadem asi milion vojáků, dva miliony techniků a pomocného personálu a po strop narvaný obchoďák čínskou šlechtou), by nikdo neměl znát. Velká zeď je tady totiž proto, aby obstála opakovaným útokům emzáckých oblud, které se snaží sežrat všechno ostatní. Je zbytečné nějak extra přemýšlet nad tím, proč je potřeba zeď kolem úplně celé Číny, ale třeba to nějaký smysl má, jen mi to možná jenom uniklo.
Takže je potřeba najít nějaký způsob jak digitální příšerky komplet vyhladit, protože finta Ctrl+A -> Delete bude vynalezena až o pár století později.

Herecké obsazení je příjemné, i když si myslím, že Mattu Damonovi dlouhé vlasy nejdou - a nijak rušivě nepůsobí ani Willem Dafoe v roli trochuzáporáka. Zbytek herců je pak dodáno z Číny, což vzhledem k lokaci celkem dává smysl. Potěšitelné je i fakt, že se tam za celou dobu neobjeví ani jeden černošský herec, ani Samuel L. Jackson, protože podobně jako Willem Dafoe, ten chlap musí bejt prostě všude.

Vizuální stránka je naprosto úžasná, na detailech, ani kostýmech se rozhodně nešetřilo, akční sekvence jsou moc hezké a i když to rozhodně není Pán Prstenů, je to docela fajn.

Otázka zní, co to teda vlastně je.

Rozhodně to není historická fikce, jak se nám snaží předhodit úvodní titulky. Podle mého soudu se jedná o příjemnou fantasy, podobně jako to bylo v tomhle případě, jen to má o něco větší rozpočet.
Za sebe bych kinosál asi nejspíš úplně nedoporučil. Nicméně z mého pohledu je to určitě film, který bych si koupil na DVD někdy za dva roky a nebude mi líto za něj zaplatit to kilo v Tescu.

Tak příště zas snad něco normálního, pokud zdraví dovolí.

Principy nonverbální komunikace (část druhá)

18. ledna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Samostatná kapitola sama pro sebe byla naše slečna na recepci, která se nás rozhodla podpořit. Takže asi za týden, po zahájení našeho němého protestu přišla v tomhle tričku:
Nepopírám, že v tomto případě tričko odráželo realitu a skutečně bylo na co se koukat, nicméně šéf zaúpěl a velmi rezolutně nařídil, že tohle nosit nesmí. Recepční se namíchla, takže další den přišla v tomhle modelu :
Což jí vyneslo odebrání prémií a dvacet minut na koberečku. Nicméně další den dorazila v tomhle :
a prohlásila, že jestli s tím někdo má problém, má čtyři bratry a je ochotná si to s kýmkoliv vyřídit po Ostravsku.

Šéf tak nějak cítil, že ztrácí poněkud kontrolu nad realitou, protože byl najednou na pobočce jediný, kdo se tam procházel v košili bez potisku. Tohle docela chápu, protože to nejspíš pro klienty není úplně uklidňující, když si objedná technika za poměrně draho a přijde vám na odbornou konzultaci něco podobného. Nicméně krysa zahnaná do kouta hryže, a tedy jsme v kolektivní vzpouře neviděli v zásadně nic závadného. Situace se vyhrotila v momentě, když jsem přišel jednoho pondělka s tímto potiskem:
To už šéf nerozdýchal, vletěl k Nám do kanceláře a požadoval, ať triko jde okamžitě do koše, protože tohle už je dost za hranou. Bezelstně jsem se otázal, co mu přesně vadí, protože kdyby si přečetl i potisk na zádech, zjistil by, že se jedná o signatury Klubu Karla Kryla, že jsem netušil, že je Kryl už zase zakázaný státním aparátem, ale ani tahle informace by mne v zásadě nijak výrazně nepřekvapila. Terezčino otec vzhlédl od notebooku a pravil, že se mne v tomhle bodě musí zastat. Že prý rozhodně nemohu za to, co si myslí moje tričko, protože ode mne osobně nejméně tři týdny neslyšel nic, co by bylo nějak etnicky závadného a co se týká rasismu, měl by se nad sebou zamyslet spíš šéf. Poněkud to shodil dodatkem, že je pravdou že jsem většinu času byl na dovolené, což by mohla být také jedna z možných příčin. Ocenil jsem jeho loajální postoj, nicméně šéf už byl vážně hodně vytočený, takže prásknul dveřma svojí kanceláře a cosi zuřivě telefonicky vyřizoval. Shodli jsme se na tom, že máme nejspíš všichni padáka, což bylo nějakým velmi euforickým způsobem uklidňující.

Šéf si nakonec svolal před koncem směny celou posádku pobočky do zasedačky. Dlouze se na Nás zahleděl, pak pravil, že jsme banda pitomců a rozdal všem firemní košile. Dodal, že se celofiremní politika pražské pobočky netýká, odposlechy že mají od tohoto momentu nějaký neopravitelný defekt, a že pokud by s tím majitelé měli nějaký problém, tak už to nějak zařídí.

Poměrně snadno jsme se vrátili k normálnímu ošacení, což je svým způsobem škoda, protože za sebe si myslím, že recepční v obepnutém tričku byla mnohem příjemnější na oko.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Když udržíte krok, můžete hubě nechat na chvíli odpočinout. Protože je pár dalších způsobů, které to mohou udělat i za ni.

Principy nonverbální komunikace (část první)

18. ledna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Poslední dobou mám dojem, že atmosféra ve firmě poněkud houstne. Má to dle mého soudu i své příčiny, ale svádět veškerou vinu na vedení mi přijde trochu alibistické, protože v tomhle směru jsme v tom namočení tak trochu všichni, i když připouštím, že my spíš v tom směru, že si podobné hovadiny necháváme líbit.

Abych to uvedl do nějakých souvislostí. Firma, kde pracuji, začínala v zásadě jako podnik rodinného typu, kde byla výrazná orientace na zákazníka a také veliká důvěra v naše produkty. Od té doby se však situace docela změnila, firma začala být úspěšná a bohatá, a asi moc majitelé úplně nevěděli co s tím. Tedy jsme se zuřivě rozrostli a rozpobočkovatěli, vedení začalo mít poměrně dost veliké ambice a bohužel pro nás, z toho vyplynulo spousta balastu, kterou státní aparát a evropská unie, z nějakého důvodu nařizuje. Přesto jsme si v Praze žili celkem spokojeně, protože šéf byl dost chytrý na to, aby nám do práce nijak výrazně nezasahoval. Tak nějak se smířil s tím, že jsme banda exotů, ale pobočka vydělává a nejspíš někdo více příčetný by tuhle práci nedělal.

To platilo až do konce listopadu, kdy se vedení rozhodlo, že nám nařídí povinné školení na nějaké nové firemní standardy, abychom nebyli v EU za úplné pitomce. Takže jednoho dne jsem se ocitnul v zasedačce, kde Nám o půlku mladší frikulín, v kravatě a saku, kázal o tom, co je teď momentálně v civilizované společnosti trendy a sexy. Nemám představu, jak by mi konkrétně mohly informace o politické korektnosti, genderové rovnoprávnosti, či dynamickém rozvoji v dynamické a mladé společnosti pomoci v mé práci - ale vrchní vedení se tvářilo, že je to důležité. Tak jsem seděl nad špatným kafem, byl jsem otrávený částečně tím zmíněným kafem, ale z větší části přednášejícím pseudoblbem, a dumal jsem nad tím, kde bych chtěl být v tuto chvíli raději, než se účastnit téhle přehlídky ztraceného času. Když jsem v duchu napočítal do čísla čtyřicet, došlo mi, že mi frikulín položil nějakou otázku a zjistil jsem, že asi dvacet lidí v místnosti očekává moji reakci.

Pravil jsem tedy, zda bychom to celé mohli přeskočit k té fázi, kdy nám rozdá pastelky, abychom si mohli vybarvit vlaječku evropské unie, pak si zazpívat Internacionálu, zatancovat kolektivně macarenu, nebo to co je teď momentálně považované za cool a tredny, protože mám ještě docela dost práce kterou za mne nikdo neudělá, a tímto gestem by mi poměrně dost výrazně vylepšil můj eurosocialistický život.

Sice jsme tímto výrokem pobavil většinu zasedačky, nicméně jsem podle všeho dost namíchnul vedení, takže si vzali mého šéfa po ukončení školení do kanceláře, kde na něj hulákali synchronizovaně a stereo skoro tři čtvrtě hodiny. Výsledkem bylo to, že si nás - mne, Terezčino otce a nového kolegu - vzal šéf na kobereček, řekl nám, že oceňuje jak naši práci, tak nasazení a odbornost, ale ať proboha držíme hubu a krok, protože jinak nás všechny kompletně vymetou. Poznamenal jsem, že mi nejspíš něco uniklo, protože mne najímali jako technika, nikoliv jako agitátora roty, ale budiž, a že když mi firma koupí nástěnku a dá prémie, klidně každý den podumám s rukou na srdci nad společnou fotografií evropského parlamentu. Kolega hotliner se vyjádřil v tom smyslu, že mu můžou klidně všichni za tyhle prachy políbit prdel, a Terezčino otec se dotázal, zda budeme v souladu s nějakou směrnicí také fasovat rum, cigarety a kafrovou mast, protože sice nestihl ten moment, kdy se to všechno podělalo, ale chápe, že takovou tunu s*aček bude muset někdo uklidit, že má dvě děti, a tedy na podobné věci nejlepší kvalifikaci.

Šéf si povzdychnul a vyhodil nás z kanceláře, takže jsme se poněkud zadumaní rozešli za pracovními úkoly.
Připouštím, že celý další sled událostí mám nejspíš na svědomí já, i když nemohu za to, že pracuji s takovou bandou psychopatů.

Podle instrukcí vedení tedy na pobočce zavládla ponurá nálada, vylepšená ještě tím, že se majitelé rozhodli zbudovat odposlechy.

Dny šli dál a já jsem momentálně řešil implementaci našeho systému do něčeho většího u jednoho klienta, a nešlo to ani trochu dobře. Byl jsem z toho docela vyčerpaný, málo jsem spal a tedy jsem se jednoho rána ocitnul na pobočce s tímto tričkem.
Terezčina otce to zaujalo a dotázal se mne, zda myslím SAP, načež jsem odvětil, že jsem narazil ještě na něco horšího, že určitě existuje i víc kravskejch programů, ale už jich nebude moc - a odešel jsem za klientem.
Terezčino otec nelenil, a druhý den dorazil v tomhle triku:
Protože momentálně řešil nějaký grafický výstup a klient neustále nebyl spokojený. Toho si všiml kolega hotliner, který přišel další den s tímhle na triku, což už byla docela síla:
Vzhledem k tomu, že pracuje na telefonické podpoře zákazníků, je to poměrně odvážné osobní stanovisko, nicméně v některých případech naprosto pochopitelné. A začalo to.

Kontroval jsem tímto trikem
Protože jsem momentálně řešil jeden restaurační komplex, Terezčino otec na to začal chodit v tričku:
Což jsem chápal z jeho strany jako podporu. Kolega hotliner byl upozorněn vedením, že chodit s něčím vulgárním je nevhodné, načež se namíchnul a procházel firmou s velice zamračeným výrazem a s tímhle :

Kam dál