Objasnění nepřítomnosti skla

Středa v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné - a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním "Sakra. A já u toho nebyl!" a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě - celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.
V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu - takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu - což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem - a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.
Takže se pilo slavilo a hodně pilo - a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera - což je chlap jako hora - a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat - což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.
 

Plánovaný výpadek

8. listopadu 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Bohužel, jsa vypuzen tento týden do zahraničí na týdenní školení, nestíhám připravit článek v řádném termínu. Z nějakého důvodu totiž vedení nabylo dojmu, že když na školení vyšle mne, já pak proškolím na totéž zbytek techniků v našem cirkusu, což bude rozhodně ještě zajímavé.

Nicméně se omlouvám, a do příští středy snad už se mi podaří něco napsat.

Cholerik

Korekce kalibrace torpéda

1. listopadu 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) - ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici - ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit - a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím - v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně - Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály - rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů - ani nevím pro co, nebo proti čemu - a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail - a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka - nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky - katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev "Benedikte! Stůůůůj!" a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo ...
 


Adrenalin přepravního procesu

25. října 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy mi přijde, že se stávám obětí pečlivě promyšleného vzorce Svého okolí. V těchto chvílích mám za to, že okolní svět ,má v plánu v podstatě jen jednu jedinou věc - a to sice pořádně mne naštvat. Tak nějak se mi nechce úplně věřit tomu, že jsem v tomhle ohledu sám, protože jakkoliv jsem přístupný různým teoriím o chaosu, tohle už se žádným druhem náhod okecat prostě nedá. Věci mají navíc tendenci se na sebe nabalovat, a čím jste více v defenzívě, tím se zvětšuje šance, na Vás za příštím rohem v horším případě číhá Lucifer s opoziční smlouvou v ruce, nebo v tom lepším, jenom smečka hladových velociraptorů.

Tak přesně tohle prožívám už od pondělka, a zatím to moc nevypadá, že by se situace nějak zásadně obracela v můj prospěch. Začalo to hned při pondělku, kdy jsem dostal flastr za rychlou jízdu. Docela mne to namíchlo, protože to bylo skutečně o fous a minulo by mne to zcela - a to poslední, co by se mi momentálně chtělo, je přispět do obecního fondu radnice města, nota bene, když v dané obci ani nebydlím. To, co je na tom celém však skutečně k naštvání je fakt, že už druhý týden jezdím MHD, protože moje firemní auto je nemocné a tedy se nutné zlo proměnilo v něco, co bych nejspíše označil jako zátěžový test nervových obvodů pro hlavu Terminátora.

Tak předně - s mojí situací jsou dispečeři dopravních podniků očividně obeznámeni, protože už druhý týden si se mnou hrajou na schovku. Projevuje se to tak, že neustále přesouvají zastávku autobusu z místa na místo a to ideálně tak, abych přišel ve stavu ranní demence na místo, kde byla ještě včera a zjistil, že tam kde stojím, dneska už nic není. Většinou jí dopravní podnik přesune o dvě ulice dál a ideálně za roh, nebo do kopce, aniž by se o tom na minulém místě nějak zmínil. Já osobně mám kliku, že jsem v mládí četl Mayovky, takže jsem doposud dokázal dostopovat autobus podle troubení řidičů a plynových emisí, ale ani tak mi to moc zábavné nepřijde. Na jednu stranu to chápu - pražská MHD chce, aby jim autobusy a tramvaje dlouho vydržely, a tedy logicky čím bude obtížného hmyzu zvaného cestující méně, tím bude menší amortizace.

Další věcí, na kterou narážím bohužel poslední dobou opakovaně, je část cesty, kterou jsem nucen absolvovat tramvají. V určitém bodě trasy se bohužel namohu vyhnout tramvaji číslo devět, kterou si oblíbil nějaký bezdomovec. Ten chlap smrdí tak brutálně, že nejpozději do dvou zastávek ostatní cestující z vagónu ostatní cestující vyžene, ti méně otrlí se pokusí procpat okénky už za jízdy, čímž se výrazně proviňují proti jízdnímu řádu. Popravdě se nedivím, v tomto případě se snaží zachránit holý život, protože zápach je takového kalibru, že by měl mít zakoupenou svoji vlastní permanentku. Tedy pokud v Praze uvidíte tramvaj číslo 9, kde jeden vůz je naprosto přecpaný a druhý úplně prázdný, do toho prázdného pro živého boha v žádném případě nelezte. Nevím , zda to nějak souvisí s tím, že se řidiči tramvají nějak kolektivně rozhodli přizpůsobit vnitřek vozu teplotně na úroveň finské sauny, nicméně mám dojem že s klesající teplotou bude podobných věcí přibývat a tedy krmě šály a čepice bude rozumné si přibalit sebou do batohu i helmu a dýchací systém Darth Vadera, protože je zde určitý předpoklad, že obsahuje detoxikační filtry.

Poslední věcí, o které bych se dnes zmínil, je věc, která se mi přihodila v neděli cestou na trénink a opět byla cesta MHD v hlavní roli.

Jedu si v klidu v poloprázdné tramvaji, přemítám o nesmrtelnosti chrousta a jiných zásadních problémech současnosti, jako například že Eva je asi jediný člověk na světě, kterému dokáže zdrhnout chobotnice, a to nejen z akvária, ale úplně z bytu v centu Prahy, když zaznamenám přes sluchátka cosi podezřelého.

Nade mnou stojí slečna, a dýchá nějak ztěžka. Bylo mi to trochu divné, nicméně ptát se zda je tohle u ní normální mi přišlo poněkud nevhodné. To trvalo ještě dvě zastávky a protože divný dech neustával začal jsem po očku sledovat situaci. Takže mezi Andělem a Smíchovským nádražím najednou slečna začala obracet oči v sloup a bylo zřetelné, že sebou každou chvíli sekne. Takže když se začala sunout k zemi, vypálil jsem ze sedačky a zachytil ji, protože to nevypadalo, že by se chystala na streetartovou ukázku breakdance. Navíc se začala nekontrolovatelně klepat a zřejmě jsem měl tu čest vidět poprvé v životě epileptický záchvat naživo.

Takže jsem slečnu zaparkoval na sedačku a mluvil na ni, dokud nezačala alespoň trochu reagovat. Samozřejmě jsem se jako první zeptal, zda mám zavolat sanitku, což slečna odmítla s tím, že to bude v pohodě a že to za chvíli samo přejde. Moc se mi tomu věřit nechtělo, takže jsem stál u ní, a když začala jevit známky toho, že se zase začíná klepat a kácet, zopakoval jsem postup. Takže místo toho, abych jel na trénink, dorazil jsem se slečnou až na konečnou, informoval řidiče co se děje a po několika poklusech se nám podařilo slečnu dostat ven. Na studeném vzduchu přeci jen trochu pookřála, a zeptala se mne, kde to jsme a co se děje. Informoval jsem tedy slečnu, že jí upadlo tělo a že podle toho, jak se klepe by musela jako pes stát slušnej balík - a už sem vytáčel číslo na sanitku.

Sanitka nakonec přijela celkem rychle, popsal sem záchranářům situaci, svěřil slečnu do jejich péče a odjel na původní destinaci.

Tak nevím.

Spousta lidí vynakládá nemalé částky na to, aby jim bušilo srdce, zvýšil se jim tlak, nebo si přivodili nějaký dechberoucí prožitek. Myslím, že na to jdou filozoficky špatně, protože k dosažení podobně adrenalinového stavu úplně postačí, aby si jednoduše nastoupili v Praze do tramvaje …

Omluvenka

18. října 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Je mi to líto, ale díky časovému vytížení jsem nestihl na dnešek žádný článek připravit.

Hm, a vlastně není - a vysvětlím proč.

Na poslední chvíli jsem byl zapojen do jednoho šermířsko-divadelního projektu, který mi momentálně žere veškerý volný čas, a protože to má vypuknout už příští týden, jedeme všichni na maximum. Já z toho samozřejmě nebudu mít ani korunu, nicméně se očekává docela dobrý zisk, který sakumprdum půjde na renovaci hradu a na takové věci já jsem fanda.

Tedy se omlouvám a pokusím se to příště napravit, protože tak nějak tuším, že z toho kouká jak kopec srandy, tak kopec ostudy a u toho rozhodně musím být.

Cholerik

Zpoždění

11. října 2017 v 15:17 |  Zápisník cholerika
Omlouvám se tímto PT čtenáři - z nějakého důvodu článek nevyšel v obvyklém časovém termínu, přestože mi blog tvrdil že ano.

Napravil jsem to ihned, jakmile jsem to zjistil a doufám, že se to do budoucna již nebude opakovat ...

Cholerik

Protokol přepravy židle

11. října 2017 v 15:11 |  Zápisník cholerika
Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality - a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí - a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise "posez" a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání - i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda - při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty - ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma - a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě - tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča ...

Nahlédnutí do seriálového světa

4. října 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jsa poněkud vyčerpán třídním bojem s proletariátem, jak již laskavý čtenář nejspíše zaznamenal, dnešní příspěvek bude trochu odlišný. Je až neskutečné, co lid dělný dokáže vymyslet, aby se vyhnul tomu, aby skutečně odvedl nějakou práci a myslím, že v tomto směru se jedná o skutečně nevyužitý potenciál. Myšlenková energie, kterou do toho vkládají je opravdu dechberoucí, a kdyby podobnou invenci měli i vědci z NASA, dávno už si pěstujeme fialky na Saturnu.

Eva je naštěstí momentálně v tomhle směru nenáročná, neboť je zavalena obrovským množstvím služebních cest, na blbosti a remcání jí už moc kapacity tedy nezbývá a tím pádem mám nějakou chvíli i čas sám pro sebe. Kvituji to poměrně s povděkem, přes celé léto jsem se prakticky nezastavil a jsem hluboce přesvědčený o tom, že by každý člověk na světě by na alespoň jeden půlden za čtvrt roku pro sebe mít měl.

Jakkoliv jsem si totiž říkal, že už sem žádné recenze posílat nebudu, pro dnešek jsem se rozhodl udělat vyjímku, neboť si myslím, že se o tomhle moc neví a to je dle mého soudu škoda.

Abych to poněkud upřesnil ohledně těch recenzí. Faktem je, že aktuálně o žádné recenze žádán nejsem, byť poněkud z pragmatického důvodu. Když totiž Váš příspěvek má 3x vyšší čtenost, než podobná recenze šéfredaktora, sice to nejspíš o něčem vypovídá, ale velení serveru to nijak zvlášť nepotěší, zejména při faktu, když odmítáte jako já se tvrdošíjně připojit k redakci, nebo nějak prozradit své alterego. Rozhodně z toho nemám žádný pocit hořkosti - jsem přesvědčený o tom, že každý šéfredaktor kulturního serveru má právo na vlastní pojetí a vlastní pravidla a mě tím v podstatě ubude další práce.

Nicméně k věci.

Protože jsem poslední dobou poněkud vyčerpaný, uchyluju se doma pouze k pasivním činnostem, za což se sledování seriálů považovat dá. Nejsem samozřejmě zcela imunní ke všemu - věci v televizi jako například Grimm, nebo Teorie velkého třesku mne docela baví, nicméně jsem spíše televizní posluchač než divák, a tedy je nijak aktivně nevyhledávám. Jsem sice hrdý na to, že jsem z Hry o trůny, nebo Sexu ve městě nespatřil ani jedinou minutu, ale zároveň mám dojem, že jsem tímto skutkem nedošel k nějaké zásadní duševní újmě. Pokud se někdy uchyluji k nějaké známé klasice, bývá to nejčastěji Constantine, Daria, nebo Dead like me - většinou si pustím jeden díl, podobně jako si pouštíte coby kulisu oblíbenou píseň. Nicméně jsem v tomto případě přihrávkou dostal dva kousky, o kterých bych se tu rád zmínil. Chápu, že nemusí zapadnout zrovna do Vašeho vkusu, ale v obou případech mne to zaujalo natolik, že jsem přesvědčený o tom, že to za pozornost stojí.

První ze zmiňovaných případů jsou Polské legendy.

Nejedná se ani tak o seriál, jako spíše o mini sérii, kterou dala dohromady parta nadšenců a hodila ji na internet zcela zadarmo. Přiznám se že jsem tomu úplně propadnul. Kdybych to měl nějak definovat, ústředním motivem je v zásadě obrázek toho, jak funguje Peklo ve dnešním světě, aniž by se snažilo popřít cosi jako staroslovanskou mytologii. Zní to šíleně ? Já vím.

Tvůrcům Polských legend se podařila neuvěřitelná záležitost - výběrem (ne)herců počínaje (protože jsou neskutečně dobří), přes digitální efekty, za které by i George Lucas dal dva přední zuby za tohle provedení, až po fakt, že jsi na krátkometrážním formátu dokázali vybudovat vlastní universum, které je opravdu chytlavé a zároveň pracuje se plejádou skutečných legend, a přitom přerod do dnešního světa je naprosto unikátní. Popravdě v této kvalitě a razanci jsem se něčím podobným setkal prvně - a skutečně mám rozporuplné pocity z toho, že Allegro tento projet opustili ve prospěch nového Zaklínače. Nicméně, pokud budou držet nastavenou laťku - Zaklínač bude vážně docela mazec a jsem na to hodně zvědavý.

Druhou věcí, která mne celkem spolehlivě dostala byl seriál G.L.O.W.

Připouštím, že ani ne tak tématem, protože je to docela profláknutá věc , jako spíše provedením. Tohle asi zaslouží trochu bližší osvětlení. G.L.O.W. (tedy Gorgeous Ladies Of Wrestling) se stal naprostým fenoménem a trhákem v devadesátých letech minulého století. Zde musím poněkud odbočit - profesionální wrestling je totiž hodně podobný mé odbornosti, a totiž šermíření. Přestože potřebujete celkem rozsáhlé znalosti a trénink, jde tu o druh bojového divadla, které při správném a bezpečném provedení opravdu dokáže působit realisticky a brutálně. Dle mého soudu by to mělo být kompenzováno humorem (protože když o vezmete do důsledku, je to strašné ukazovat, jak se lidé zabíjejí), případně příběhem, kam i tahle složka lidského charakteru patří. Ve wrestlingu nikdo neumírá, nicméně míra deklarované brutality je tam celkem značná - a i když se jedná pouze o divadlo, dokáže to být celkem působivé. Tak nějak to člověk lépe snáší od trénovaných, osvalených borců v MMA, nebo od boxerů - ale v momentě, kdy totéž představení předvedou opravdu nádherné holky v působivých kostýmech, většinu diváků to zasáhne silou vržené cihly. G.L.O.W. , jakkoliv byl kontroverzní, byl prostě trhák, který byl na primetime po několik let a i když se jeho úspěšnost pokusilo navázat několik wrestlingových federací, nikdy se to úplně nepovedlo zopakovat. V každém případě ve jeho šlépějích jdou i v současnosti superhvězdy dnes a stále je to dobrý byznys, který přitahuje masy, protože kombinace krásných žen, boje, násilí a příběhu má tak nějak lidstvo geneticky v sobě.

Seriál pojednává o tom, jak to celé vzniklo, vznikalo, jaké s tím byly potíže a jak strašně je těžké všechna protivenství překonat. Jedná se samozřejmě o poněkud umělecky upravenou verzi - skutečnost nebyla tak dramatická, ale seriál Vám nabízí pohled do světa, kam se normálně moc nedostanete. Problém je v tom, že se hlavní mozek této show snaží dát dohromady partu hereček, tanečnic a dvou sportovkyň, do nějaké koncepce zmíněného druhu divadla, a je to depka na depku, protože nic nejde jak má. Navíc je jasná jedna věc - pokud bude show úspěšná, herečky ani tanečnice už rozhodně žádný Louskáček, nebo Othello nečeká - a pokud to bude propadák, tak ... Ale přesto do toho jdou všichni na 200%, protože prostě nic jiného nemají ...

Zní to blbě, co ? Proč by se na tohle měl někdo koukat a ztrácet tím vůbec čas ? Povím Vám to.

Celý seriál je totiž natočený takovým způsobem, že si musíte při jeho sledování neustále opakovat, že to není dokument. Že je to seriál a to co vidíte jsou herci! Tohle není skutečné, takhle to nebylo a není, jsou to herci a jen to hrajou !! Tak moc působivé to je a i na cynika mého kalibru to docela zabralo.

Tedy závěrem:

Jsa zasažen bacilem, jdu bacit i sebou o postel - a i když chápu, že můj tip ohledně seriálů nemusí být podle Vašeho šálku čaje, jdu spát s pocitem, že jsem alespoň kus osvěty spáchal.

Tak příště snad o něčem normálnějším ...

Diverzita klasifikace velikosti

27. září 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
To, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky, se vědělo už ve starověkém Řecku a i když si osobně myslím, že tato teorie má jisté trhliny, v zásadě neshledávám pražádný důvod, proč se o to opakovaně nepokusit. A protože člověk je ve své podstatě tvor nepoučitelný, vyrazil jsem i letos vypomoci známým na hrad, kde pořádali každoroční akci k záchranu památkově chráněné stavby - nebo alespoň toho, co z ní zůstalo. Jelikož jsem tvor nárazově škodolibý, a tedy mi není proti mysli se o část nepohodlí a syrové romantiky podělit s nováčky ve skupině, opět jsme letos vyrazili dělat stuffáž, a jako obvykle to stálo poměrně za to.

Tak předně - z nějakého mne neznámého důvodu se rozhodla letos jet i Eva, což mne dílem potěšilo, ale větším dílem mi přivodilo pár starostí navíc. Eva má sice hodně krámů, ale nic, co by připomínalo historiku, nebo bylo nějak podobné šermířskému vybavení nevlastní , a nechat jí pobíhat v této nadmořské výšce se šnorchlem, v ploutvích a v neoprenu by rozhodně pozornost návštěvníků vzbudilo, ale nejsem si úplně jistý, zda jen po tu dobu, kdy by se do ní někdo nepokusil vpravit nějakou výraznou dávku sedativ.

Takže prvním úkolem bylo Evu nějak přijatelně obléknout a obout, což se v obou případech projevilo, jako mírně problematické. Po prohrabání inventáře jsem zjistil, že jediné věci co by mohly Evě padnout je oblečení na jeptišku, protože další možnosti jako kostým indiánky a postapokalyptickou výstroj zavrhla rázně hned od začátku. Po dalším zkoumání prohlásila, že nepojede za blbou jepťuli, zvlášť když všichni ostatní budou mít zbraně (v to počítaje i dva lovecké psy) a začala mi rabovat šatník.

Po nějaké době jsme skutečně nalezli něco, v čem se líbila sama sobě, vyzbrojili ji a vybavili, takže Eva začala vykazovat znaky elementární spokojenosti a tedy se mohlo přistoupit k bodu dva - to jest k mojí maličkosti. Bohužel, po letmém průzkumu jsem zjistil, že mi Eva uzurpuje drtivou většinu mojí gotiky, a to včetně bot, což bylo samo o sobě docela zvláštní, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že je schopná se do levé boty vejít celá, případně jí po přechodnou dobu používat jako protiletecký kryt.

Pohlédl jsem tedy na Evu, pravil, že sice vypadá díky barvě kostýmu a botám jako ježek Sonic, nicméně po historické stránce je to v pořádku a začal přemýšlet o tom, jak moc mi může projít pirátský kostým na středověké události. Eva pravila, že jsem pitomec, že je to moje vybavení a že se uvidíme pozítří.

Po krátké konzultaci mi byl však pirátský kostým povolen s tím, že tam budou i třicítkáři a lidi v uniformách legionářů, takže to sice místopisně úplně nesedí, ale chronologicky to zase takový problém nebude.

Tedy jsme se jednoho sobotního rána opět ocitli v rolích organizátorů, což je technicky vzato funkce ozbrojeného drába kombinovaná s holkou pro všechno. Dlužno říct, že jsme loni nejspíš docela zapůsobili, protože tentokrát psi byli na vodítku, srážet zdivočelé cyklisty z hradeb jsme museli jen minimálně a v zásadě se celá akce obešla bez nějakých větších incidentů. Tedy až na jeden, protože to by nebyla Eva, aby neměla tradičně něco extra.

Součástí akce byl i sokolník, který tam měl jako atrakci Orla skalního (jak jsem byl poučen) a nějakou Sovu, se kterou se mohli návštěvníci za mírný poplatek nechat vyfotit, případně si je vzít na ruku. Protože my jsme byli něco jako VIP, žádný poplatek od Nás požadován nebyl a tedy Eva usoudila, že si to chce zkusit.

Víte - když na dravce koukáte v ZOO, tak vám to zase tak nepřijde. Ale když máte orla půl metru od sebe, ona je to vážně docela velká a těžká mrcha a člověk má přeci jen z toho zobáku a drápů docela respekt. Sokolník sice pravil, že se nemusíme bát, že oba dravci jsou vycvičení na to, že se jich lidé dotýkají a nikoho nenapadnou, nicméně první věc, která mne napadla bylo, že jsem si přeci jen pro všechny případy měl nabít pistoli, což se zpětně ukázalo jako rozumný směr úvah.

Takže Eva se s nadšením vrhla za orlem, kdežto já jsem v tu chvíli pozoroval sovu. Sova byla sice nádherná, ale nejspíš byla zvyklá na noční turnus a tedy ji chvílema přepadal spánek. Což by zase nebylo tak divné, kdyby se krátce po usnutí nepřetočila na bidýlku hlavou dolů jako netopýr. V tu chvíli si uvědomila aktuální polohu a snažila se vylétnout zase zpět do normální polohy, což mělo dva sekundární aspekty, a sice že profackovala všechny lidi stojící v okruhu jednoho metru a druhý, že poněkud připomínala gymnastu, který se pokouší o veletoč.

Mezi tím si Eva vzala rukavici a nechala si nasednout na ruku orla. Poněkud bojovala s jeho váhou, nicméně orel se skutečně choval slušně, nechal se hladit po peří a Eva projevovala na toto téma známky spokojenosti. Tedy ovšem až do chvíle, než na věži kanonýři nezahájili svoji střeleckou produkci.

Orel s něčím takovým očividně nepočítal, leknul se, zaťal drápy Evě do ruky a zabral křídly ve vzduchu. Evě to ve velkých botách na štěrku podjelo, ztratila rovnováhu a protože se orel snažil všemožně nepadnout na držku, začal s Evou smýkat k okraji hradeb. Protože je Eva relativně maličká cloumal s ní docela slušně a i když si myslím, že by jí neunesl, díky tomu jak sebou mlátil by ji nejspíš z hradeb dolů poslat dokázal, což by nejspíš byla velice bolestivá zkušenost.

Takže jsem okamžitě chytil Evu za pásek a snažil se ji i orla odtahovat od okraje, což ani v jednom případě nebylo nic jednoduchého. Eva nadávala, protože ji orel držel ruku jako ve svěráku, sokolník, který momentálně vnímal pouze svůj kelímek s pivem byl mimo dosah, a útes tak metr od Nás.

Myslím, že to byla scénka jako z animáku, nebo jako z pohádky o Veliké řepě - tedy já táhl Evu za opasek, Eva za orla, Orel sebou mlátil ve vzduchu, protože se očividně jako jediný z Nás přes ten okraj dostat chtěl, do toho na sovu zase přišla dřímota, převrátila se hlavou dolů, kde definitivně usnula, ve spánku mlaskaje.

Nakonec si nás sokolník přeci jen všimnul, se zaúpěním odhodil pivo a přiběhl orla uklidnit.

Dopadlo to dobře, orel se zklidnil, přestoupil si na sokolníka, který si narovnal sovu do normální polohy, aby ji posléze přeparkoval na nějaký špalek, který ji poskytl větší stabilitu. Eva se šklebila a zkoumala podrápané předloktí, takže jsem ji oblažil sdělením, že to má z toho, že potřebuje mít v ruce za každou cenu pořádnýho ptáka a že by udělal líp, kdyby se držela toho, co má. Eva se urazila, řekla že tohle její rybičky ani gekoni neumí a že tohle já jako chlap v životě nepochopím.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné.

Na velikosti občas prostě záleží. Zvláště pokud se jedná o číslo Vašich bot.

Akcelerace bratrance Itta

20. září 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně - starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody - nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace - nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ....

Kam dál