Redundance nadužívání šč

Dnes v 12:00 |  Zápisník cholerika
Nový rok v práci nezačal právě nejlépe, protože z nějakého řízení osudu, neustále řešíme nějaká nedorozumění. Nejsem si úplně jistý, jakým dílem jsem v tomhle namočený konkrétně já, ale je pár dní po Silvestru, a tak nějak opět silně cítím touhu po měsíčně liduprázdné krajině , kde jediné bezprostřední nebezpečí představuje kuna, která vám v okamžiku nepozornosti, vyrabuje sušenky.

Tak předně - Eva se vrátila z Karibiku, vysluněná, opálená a vyhublá z toho, jak se ládovala chobotnicí kandlovanou v bůhvíčem, plná imunity a Omega-3 mastných kyselin z mořských plodů a dalších potvor, takže okamžitě chytla chřipku a střevní potíže, je pasivně agresivní a protivná, takže se oproti jejímu normálnímu chování v zásadě není patrná žádná změna. Na mne se v práci sesypala kupa nevyřízených mailů a z nějakého důvodu jsem byl zaúkolován šéfstvem, abych se prioritně věnoval jedné nejmenované Univerzitě.

Víte - co se týká mého názoru ohledně lidí na svých místech tu padlo už nějaké to slovo. Také si za tím celkem stojím, a vím, že bych neměl trpět předsudky, nebo nějakou falešnou předjímavostí - nicméně jsem se pročítal asi dvaceti maily, které si stěžovaly na implementaci našeho systému, a že zejména některé formulace nejsou zrovna podle jejich gusta. Dost dobře nechápu, co se jim na termínu " Faktura vydaná", "Proforma faktura", nebo "Účetní doklad příjmový" konkrétně nepozdává, nicméně jistým vodítkem by mohl být podpis autora mailů, kde bylo napsáno doslova "Za Útvar pro spisovnou češtinu a diakritiku, podepsán vedoucí útvaru, István Huivédiy". Tak nějak jsem pocítil závan toho, že na tohle úplně kafe stačit nebude, takže jsem s povzdychem vzal za kliku v kanceláři a spatřil Terezčino otce, jak se urputně mračí na svůj monitor. Na můj dotaz, copak, že jsem to prošvihl odvětil, že se už třetí den pokouší donutit náš systém, aby podával na přání klienta reporty i v azbuce, že nesnáší diakritiku a už mu z toho hrabe. Abych ho trochu povzbudil, pravil jsem, že v tomhle ohledu rozhodně není sám. Dodal jsem, že zejména Zeus - hromovládce, Diakritiku vyloženě nenávidí a na rozdíl od kolegy má sklony komentátory následně drtit bleskem, což jak doufám Terezčino otec aktuálně v plánu nemá.

Kolega prohlásil, že na blbosti mne užije, vytáhl cigaretu a vyzval mne, abych se k němu přidal. Docela jsem to uvítal, takže jsem si vzal bundu a připojil se k němu na balkon, který v naší firmě slouží jako kuřárna. Terezčino otec si zapálil, hleděl směrem k městu a prohlásil, že nechápe, jak si může člověk vypěstovat za tak krátkou dobu hlubokou nenávist ke konkrétnímu písmenu, nicméně, že se mu to podařilo v téměř rekordním čase, a páter Koniáš by na něho v tomhle směru byl nepochybně hrdý. Zeptal jsem se tedy, co za konkrétní písmeno ho natolik uráží, a bylo mi odpovězeno, že v azbuce "šč" a kolega že je moc rád, že čeština tolik výrazů, kde se vyskytuje "šč", zase tolik není.

Odhodil cigaretu, zapálil si další a pravil, že ho napadají snad jen, "košče, klešče" - ščípačky, jaký jiný, neasi - ščekna, a potom už jedině ščígro, což on v tomhle případě tedy rozhodně nemá.

Konstatoval jsem tedy, že zapomněl na slovo termoska, protože tohle se úplně nabízí samo. To ho poněkud zarazilo, takže jsem na jeho nevyslovenou otázku pravil, že samozřejmě ščajem, aby bylo úplně jasno, a že by to měl zohlednit ohledně těch výstupů ze systému.

Kolega pokrčil rameny a dotázal se, zda jsem sebou do pustiny vzal i našeho Hotlinera, protože od nového roku ho neviděl a odmítá sem už chodit sám. Objevili se tu od konce roku již dvakrát majitelé firmy, a i když na paranormální aktivity nevěří, že tu sám nebude, protože tu straší. Odpověděl jsem, že nikoliv, ale nemohu vyloučit možnost, že ve své rodné hroudě podlehl volání domoviny, sfáral do hlubin více než je zdrávo a momentálně páčí nějaký olbřímí Korund, na který narazil.

Odpověď přišla téměř ve stejném okamžiku, kdy se před barákem zastavil smykem picku-up, z něho vyskočila silně naštvaná Lenka, vykopla z korby cosi, co jsme z balkónu identifikovali jako zmizelého kolegu, zahulákala, že tohle bude nejspíš naše, a že už to v životě nechce vidět. Že poslední tři dny trávil tím, že jí hulákal totálně na šrot před oknem, jak moc ji miluje a že ho nezastavila ani ledová voda a vypnul ho až kýbl, kterým ho majzla přes kokos. Na to sedla do auta a byla pryč - takže jsme se vydali padlého kolegu sebrat z ulice.

Kolega hotliner byl totálně mimo, silně zapáchal a kdyby mi nadýchal do nádrže, mohl bych jen na výpary klidně jezdit celý měsíc, takže když ho spatřil náš vedoucí, okamžitě zavelel, ze musí do sprchy, protože majitelé firmy jsou opět na cestě k nám a tohle by je nejspíš dvakrát nepotěšilo.

Problém byl, že i když jsme ho podpírali, nejspíš mu ten veškerý oktan moc nesedl, takže začal poněkud upouštět hořejškem, takže se za námi začala táhnout podezřelá stopa. Slečna recepční pravila, že v téhle firmě už viděla hodně, ale tohle už je moc i na ni a že ať nepočítáme s tím, že tohle bude uklízet. Vedoucí obhlédl situaci a zhodnotil, že já jsem jediný natolik fyzicky zdatný, že ho dokážu do sprchy dopravit, Takže ať ho proboha někam odvleču, zatímco se pokusí kolektivně vzniklé znečištění alespoň částečně nějak uklidit.

Takže jsem vláčel kolegu Hotlinera pryč a po pár úspěšných manévrech se mi ho dokonce podařilo vhodit do sprcháče, pustit na něj vodu a zabouchnout dveře.

Když jsem přišel na recepci, abych alespoň nějak pomohl s úklidem, zjistil jsem, že majitelé firmy už jsou na místě a zajímají se o to, copak je to za bordel na koberci.

Vedoucí i Terezčino otec se pravda bili statečně, ale na otázku, kde se to tam vlastně vzalo, se jim moc odpovídat nechtělo, protože bylo jasné, že by kolegu Hotlinera čekal okamžitý vyhazov. Tedy jsem vešel, zhodnotil situaci a pravil jsem, že za to celé může "šč". Majitel firmy se zeptal, jak to myslím a tedy jsem mu osvětlil, že v rámci konzultace s výstupem v azbuce se tu zastavil ruský klient, jsa vybaven vodkou - ale zakusky už niet, a nejspíš bude na pozici junior, protože mu to očividně moc nesedlo. Že tu všichni jsme autem, takže my bychom byli pod vlivem asi těžko a zda by majitel mohl zvážit nějaké přihození do fondu, právě pro takové případy.

Nejspíš se s Evou znám už moc dlouho.

Majitel řekl, že si to promyslí, ať je ten bordel pryč, nasedl do auta a odjel.

Terezčino otec se mne dotázal, jestli si uvědomuji, jak to bude drahé, protože mi to sežral i s navijákem a dostat pár kilometrů vlasce a rybářský háček ze střev majitele firmy, zabere lékařům docela dost času.

Poslání ?

Asi jen jediné. Nekvičte jako prase před oknem někoho, kdo o Vás nestojí. Protože pak se stanete prasetem o které nestojí vůbec nikdo. Ani řezník ne.
 

Redukce Darwinovo teorie

10. ledna 2018 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jsem toho názoru, že občasný kontakt se syrovou realitou člověku rozhodně neuškodí. Pravdou je, že realita má sklony čas od času být poněkud surovější, než je v běžném měřítku zvykem, ale ani to podle mne není úplně na škodu, protože Vám to alespoň připomene nějaké základní pravdy, které se z Vás televize a internet, úporně snaží odstranit. V drtivé většině případů a v městských podmínkách si obvykle vystačí s tupým předmětem, jako je například chytračící klient, městská policie, nebo nezisková organizace pro záchranu Žraloků běloploutvých (což jak jistě uznáte jest, v našich končinách, věc hraničící téměř s každodenním přežitím) - a nebo -podobných prostředků po ruce nemaje, použije to co je momentálně po ruce, což v mém případě byla celá okolní příroda.

Jak jsem již naznačil, před koncem roku jsem měl silnou potřebu opět zmizet z civilizace. V tomto případě bych rád PT čtenářstvo upozornil na to, že si máte dávat pozor, co si přejete, protože mojí maličkosti se to splnilo téměř úplně, a to tradičně za podmínek více než bizardních.

Ale popořadě.

Podobně, jako loňského roku, jsem se zeptal kamaráda, zda by mi poskytl svůj srub, abych se poněkud vzpamatoval z pomalu propukající hostility, a nabral do dalšího roku nových sil. Kolega, opět celkem nic nenamítal, protože další děcko už bylo na cestě, tedy mi dal klíč a požádal mne, abych srub obhlédl, a případně provedl drobné opravy, ale že neočekává nic zásadního, a je celkem rád, že se tam dostane jednou ročně alespoň někdo. Tedy jsem poděkoval, sbalil si věci - a vyrazil s vidinou klidného odpočinku.

Jak jsem se již zmínil minule, srub stojí v takové pustině, že by tam zmagořil i požární hydrant, a i Yettiové vedou letité spory o tom, zda takové místo skutečně vůbec existuje. Tedy značka ideál. Takže jsem se probojoval sněhem téměř až ke srubu (tedy zhruba půl kilometru pod kopec, protože dál to fakt nešlo), naložil si na záda bagáž a zásoby - a vyrazil. Pod nohama mi křupal sníh, nikde ani noha, prostě paráda.

Došel jsem skoro až před srub, když mne upoutal kolouch, který stál u srubu a olizoval rampouchy, které visely z podkroví. Byl tím docela zaujatý, takže mne nejspíš neslyšel přicházet - a nebo, což pravděpodobnější, byl přesvědčen, že má halucinace, protože podobně jako většina myslících tvorů mu nedávalo smysl, co by kdo v takové prdeli světa dělal. Bohužel mi poněkud blokoval vchod, takže jsem vyčkal ještě pár chvil a pak jsem si odkašlal, a předpokládal jsem, že ho tím vystraším, což se mi skutečně podařilo. Srnec se ohlédl, skutečně se vyděsil, sklonil hlavu a plným tryskem se rozběhnul proti mě. Stačil jsem sebou tak tak bacit do sněhu - jeho parohy mne minuly snad o půl metru, a semínko na ragú z jelena pak tryskem zmizelo do lesa - ale jako úvod klidného začátku nového roku mne to mělo nejspíš na něco upozornit. S tichou kletbou " počkej až si seženu dobrý víno a koření" sem se zvednul ze sněhu, šel se ubytovat - a hlavně si zatopit.

Když o tom dumám zpětně, myslím, že jsem prostě stál jen mezi ním a lesem, a prostě to vzal po nejbližší možné dráze - ale řeknu vám, když vám něco podobného žužlá palec v ZOO, a když se proti Vám tryskem žene něco, co má 15 cm dlouhé parohy, ostré jako dýka - je to docela rozdíl.

Poněkud rozladěn jsem tedy odemknul srub, hodil věci dovnitř s tím, že si připravím dřevo na topení, ať už to mám pro dnešek z krku a s představou knížky, grogu a vůní dřeva jsem šel odemknout přístěnek s palivem, které jsem tam nachystal už vloni. Zámek šel poněkud ztuha. To jsem sice očekával, ale co jsem neočekával bylo, že na mne po otevření dveří snese kulometná palba takové kadence, že by to zahnalo i němce od Stalingradu, takže jsem okamžitě dveře zase přibouchl, opřel se o ně zády a poslouchal zvuky doznívající kanonády.

Promnul jsem si unaveně čelo, marně zauvažoval na téma, co se tady sakra děje, a kdy sem někdo stihnul během roku nainstalovat a znesvětit indiánské pohřebiště, a pak nakoukl škvírou dovnitř. Sice tam bylo šero, ale zřetelně jsem na zemi rozpoznal nějakou chlupatou kouli s velkýma ušima, která dýchala jak o závod a byla ke dveřím otočená zády. Když jsem si tedy odkašlal podruhé, měl jsem možnost sledovat, jak chlupáč propukl opět v aktivitu a dveřmi začala opět otřásat bubnová palba, což bylo něco, co jsem vážně nikdy v životě neviděl. Netuším, jestli se pokoušel prohrabat ven, nebo jestli tam měl někoho, kdo mu páskoval a nabíjel - ale prostě kopal zadníma běhama směrem ke dveřím, což v praxi znamenalo, že lítalo všechno možné směrem na mne, a já jen doufám, že to byly kousky uhlí a ne zmrzlé bobky, které si podobně jako to dělá Chuck Norris s municí, vyráběl uprostřed střelby.

Dal jsem si tedy cigaretu, nechal dveře otevřené a šel si vybalit. Když jsem se asi po čtvrt hodině šel podívat do dřevníku, už tam nikdo nebyl, jen několik stop ve sněhu ukazovalo na dobrovolnou migrační politiku, takže jsem sebral dřevo a šel si opatřit teplo, a cestou jsem dumal o tom, že je docela klika, že v potoce nežije žádný aligátor, a že ani bengálským tygrům se k nám moc zrovna dvakrát nechce.

Víte jsem opravdu zvyklý na ledacos. Ale když na Vás útočí i býložravci - nejspíš Vás to donutí k jistému zamyšlení.
Každopádně přišla noc, já jsem vzal z batohu pixlu sardinek, kdyby se snad Darwin zastavil, otevřenou ji nechal před dveřma srubu a šel spát. Bylo ticho, klid a jen zvuk praskajícího dřeva - což bylo přesně to, co jsem po náročném příjezdu potřeboval.

Ráno jsem se probudil a zjistil, že se vůbec nic nestalo, což bylo přesně to, co jsem si přál.

Chyba.

Udělal jsem si kafe, vzal cigaretu s tím, že si půjdu zakouřit do zimní krajiny. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že se Darwin na sváču zastavil. Nejspíš jsem se nějak přehmátnul, a místo normálních sardinek jsem otevřel sardinky v tomatě, takže všechno v okolí dveří vypadalo jako Texaský masakr motorovou pilou. Ten malej hajzlík to zasvinil úplně všude v okolí dvou metrů, ale jak to dostal i na kliku od dveří, je mi skutečně záhadou. Takže jsem se posadil na lavičku před srubem, kouřil, pil kafe a kladl si otázku, co že jsem to vlastně v minulém životě musel provést tak moc zlého, že mi to Matka Gaia dává takhle strašně sežrat. Po chvíli se odněkud přiloudal i Darwin, očichal mne, pak prázdnou pixlu od sardinek, opřel se packou o dveře srubu a zahleděl se na mne. Otevřel jsem mu dveře, protože i já sám jsem ze sebe cítil zápach bezmoci a bylo mi jasné, že nejspíš tam bude víc doma, než já. Dokouřil jsem cigaretu, dopil kafe a šel dovnitř. Darwin všechno očichal, dospěl nejspíš k závěru, že je vše při starém, a zahleděl se na mne s káravým pohledem lázeňského hosta, kterému ještě nepřipravili pokoj. Zahleděl jsem se tedy Darwinovi tváří v tlamičku a pravil jsem, že sundavat klec z půdy mne ani nehne, protože stejně si může všude trajdat jak chce, a nehodlám mu měnit plínky jenom proto, že se mu nechce chodit ven.

Darwin to celkem akceptoval, takže když chtěl jít ven, položil zase packu na dveře, aby byl vypuštěn ze srubu a když chtěl do tepla, vyskočil na okno a čekal, až si ho všimnu. Na noc sem ho samozřejmě nechával venku a kromě toho, že jsem ho dokrmoval a nechal spát v teple, jsem se o žádný další kontakt nepokoušel - přece jen nechat se pokousat kunou nebylo úplně v plánu a Darwin nevykazoval nějaké známky toho, že by mi lezl do spacáku, nebo se chtěl tulit.

Takže jsem zase oslavil dalšího Silvestra spokojený, klidný, s Darwinem a Jackem Daniel´sem po boku.

Nicméně, nadešel den odjezdu zpět do civilizace a já se začal balit. Darwinovi se to očividně moc nezamlouvalo, čmuchal kolem, takže jsem ho nechal v teple a vyrazil nahodit auto, abych ho nastartoval a alespoň trochu vytopil. Takže otočím klíčkem - a nic. Bylo mi to divné, takže jsem to zkusil ještě párkrát se stejným výsledkem, abych pak odházel sníh z kapoty a podíval se na motor.

Snad všechny dráty byly přehryzané, k mojí velké nelibosti a hned mi bylo jasné, že budoucí ragú s karlovarským knedlíkem v tomhle případě v tom bude nejspíš nevinně. Dodusal jsem tedy srubu, vylovil mobil a s tichým klením, se vydal do kopců lovit signál. Darwin se zřejmě rozhodl, že si mne ponechá na chov, protože takový dement, jako já se dá asi těžko za normálních podmínek sehnat, a podniknul nejspíš nějaká protiopatření. Zhruba po osmi kilometrech a převýšení o výšky pěti Everestů jsem se nakonec dovolal asistenční služby, takže jsem se nakonec o čtyři dny a pět infarktů později do Prahy nakonec dostal - což je vlastně i důvod zpoždění článku v pravidelném termínu. Přesvědčit odtahováka, aby naložil moje auto uprostřed ničeho nejspíš vydá na samostatný článek a mě už dochází místo.

Takže poslání na závěr je asi jen jedno:

Je skvělé, když jste připravení na všechno . Ale je možná lepší zmizet na loď do Karibiku, ještě před tím, než se tohle vůbec stane, podobně, jako to dělá Eva ..

Plánovaná pauza

13. prosince 2017 v 15:30 |  Zápisník cholerika
Pro velké časové vytížení se mi opět nepodařilo na dnešek žádný článek připravit - nečekaně jsem byl kromě procesu pracovního, ještě semletý procesem kulturním, čehož výsledkem je, že dnes se účastním aktivně premiéry Epizody 8, Hvězdných válek. Krom recenze, kterou jsem přislíbil napsat pro jiné médium tam budeme ještě proaktivně kašpárkovat, takže jsem docela zvědavý jak to celé bude, neboť tohle neorganizuji a tedy se nejspíš budu radovat ze všeobecného chaosu. Na film samotný jdu s opravdovou obavou v duši, protože pokud se ve většině hodnocení objevují slova jako "inovativní", "revoluční", a "přelomový", nekouká z toho rozhodně nic dobrého, a budu jedině rád, pokud se pletu.

Zároveň se chci PT čtenářstvu omluvit, protože od víkendu dál mizím prost čehokoliv na baterku do divočiny, abych ze sebe poněkud smyl nános civilizačních chorob, a poněkud si odpočinul od veškerého dění, protože když se Vám v hlavě při určitých jménech automaticky objevují i možnosti jak dotyčnou osobu usmrtit a kterak se zbavit následně těla, už to začíná být trochu podezřelé.

Tedy ať se koukám jak chci, k nějakému dalšímu článku se dostanu až po novém roce a pokud pracovní vytížení poněkud nepoleví, zřejmě to tu budu muset zdemolovat na občasník, protože omlouvat se každý druhý týden už mi přijde poněkud trapné.

Přeji proto v přestihu, ať se dočkáme dalšího roku nejméně ve stejném počtu a skupenství jako letos, protože mám dojem, že i příští rok bude zapotřebí poměrně slušně odolný nervový systém.

Cholerik
 


Kolize alternativní reality

6. prosince 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Varování:
Článek nejspíš bude obsahovat sprostá slova, politicky nekorektní fakta a nevhodné příměry. Ale s tím se nedá nic dělat, takže pokud jste poněkud útlocitnější, nečtěte to. Jedná se o přímou citaci a bohužel se v tomto směru realitě vyhnout nelze. Zároveń autor oznamuje, že během psaní tohoto článku nebyl zraněn žádný kůň a není nikterak odpovědný za to, jak vnímají realitu lidé v jeho okolí, byť lze pouze dovozovat, že na základě osobních zkušeností ...

Odněkud se sem přikulil prosinec, a jako každý rok, mne zastihl naprosto nepřipraveného. Znám sice pořekadlo o možnosti, že se zima zeptá, co jsem dělal v létě, ale mám osobně pochybnosti, že by jí výčet mých letních aktivit nějak vnitřně uspokojil. Asi to bude vážně mít nějakou souvislost s ročním obdobím, protože touhle dobou většina populace blbne, někdy až do té míry, že je ochotná si zohyzdit veškeré dostupné skleněné plochy soby, sáněmi a podivným tlusťochem v červeném, který dle mého soudu reprezentuje skoro všechno jiné, než pohodu vánoc. Navíc - nějaká souvislost se štědrovečerním kaprem a bramborovým salátem mi uniká úplně, tedy pokud se nemám domnívat, že se krátce před tím pupkatý delikvent nevloupal k Vám do obýváku, a zmíněné věci Vám nesežral, včetně veškerého cukroví, pixly leštěnky na boty a Vaší oblíbené šály.

Ono mne to mělo trknout už včera večer, když jsem na Karláku čekal na kámošku, abych jí předal látku na nový renesanční plášť. Byla už tma, kouřil jsem a statečně klepal kosu, a pokoušel se nevnímat rachot tramvají a kolemjdoucí, kteří se valili do metra a z něj. Po nějaké chvíli jsem si však uvědomil, že jsem se stal nejspíše svědkem něčeho divného a přemýšlel nad tím, co to vlastně bylo. Totiž - prošel kolem mne nějaký postarší muž v montérkách a táhnul za sebou velkou žlutou plastovou přepravku - což by nebylo zase tak zvláštní, protože to muži logistiky občas dělají, obzvlášť v oblasti s hustou sítí samoobsluh. Nicméně chlápek si mumlal něco pro sebe, táhl přepravku na provázku za sebou, až do chvíle, kdy se mu přepravka zasekla o dlažební kostku a umíněně ustrnula v pohybu. Chlápek se otočil a snažil se jí cukáním za špagát přimět k další aktivitě, což by nebylo zase tak divné, kdyby na ní v zápětí nezačal ječet, a neoslovoval ji "Ferdo".

Netuším, zda mi v tomto případě opět neuniklo něco zásadního, nicméně kamarádka dorazila, takže jsme odešli řešit praktičtější věci, a tedy netuším, zda plastový mazlíček skončil pouze s napomenutím, nebo mu pán v montérkách zatrhnul i svačinu a večerníček.

V každém případě byl hvězdou dneška kolega hotlajner, který se čerstvě rozešel se svojí slečnou, a tedy prožívá emocionální veletoče. Bohužel tím zhusta seznamuje i své okolí, což mu celkem nikdo nemá za zlé, nicméně jak už jsem naznačil pro nějaký radikálnější příměr nejde nikdy daleko, což se ne vždy setkává s pozitivní reakcí. Dnes ráno však byl nezvykle zamlklý, seděl na recepci a zadumaně hleděl na kouřící kelímek před sebou. Zeptal jsem se tedy slečny recepční, zda se jedná opět o Lenku (což jak jste jistě pochopili je jméno jeho ex), načež mi bylo odpovězeno pokrčením ramen a sdělením, že už ho tu takhle našla při příchodu do práce. Zaťukal jsem tedy kolegovi na rameno a zeptal se, jestli je v pořádku, načež vzhlédl, povzdychl si a řekl, že má podezření, že bude nejspíš rasista a zda nevím o někom, kdo by mu přes svátky pohlídal akvarijní rybičky.

To mne trochu zarazilo, odpověděl jsem, že je z Ostravy a v těchto věcech by měl mít tedy docela jasno, a zda je mu zřejmé, že tím pádem by musela většina firmy hodnotový systém jeho vnímání světa poměrně zásadně přehodnotit. Tedy jsem se zeptal, co že se po ránu stalo natolik zvláštního, že ho to vhodilo do stavu naprostých pochybností.

Kolega mi mezi jednotlivými vzdechy a zíráním na kelímek začal líčit, že ho napadlo si před začátkem pracovní doby zajít ještě pro kafe do meka - a tím se spustil v podstatě celý proces úvah. Když totiž přišel na řadu, stál za přepážkou černoch a spisovnou češtinou se dotázal, co to bude. Kolega na něj zíral asi jako Fantomas na natáčky, a jeho tradiční objednávka, což bylo hoď sem negra, s jednym tvrdym a dvěma kulatejma (volně přeloženo, černá káva, jeden cukr, 2x mléko) se mu najednou poněkud zaseklo na jazyku. Krátce ještě popřemýšlel o tom, zda by si nedala na poslední chvíli zvolit nějaká jiná kombinace, načež po několika chvílích poněkud trapného ticha, kdy obsluha mekkačera netušila která bije, ze sebe konečně dostal "Ergh... čaj."

Podrbal jsem se na hlavě, konstatoval, že přece čaj nikdy nepije, nebo alespoň nic, co se čaj jmenuje a má to méně než 52% alkoholu. Do toho dorazil do práce Terezčino otec s otázkou, co se děje, že porada má být až od tří odpoledne a co tedy všichni řešíme. Kolega hotlajner mezi vzdechy pravil, že tohle je podle jeho myšlení něco špatně, že černoši mají prodávat pouze jiné černochy, maximálně v tom nejhorším scénáři ti, kteří umí počítat, dealovat heroin, ale tohle je trochu mimo jeho rámec chápání. Terezčino otec prohlásil, že chápe jeho otřes po střetu s realitou, stejně jako jeho postoj, protože koneckonců o tomhle pojednává většina jejich současných lidových písní , nicméně, ať je v klidu, že v každém stádu se najde černá ovce a pokud ho to uklidní, může se jednat pouze o statistickou chybu. Poněkud jsem si přisadil prohlášením, že ať si to kolega zase tolik nebere, on že i ten čaj dokáže být pěknej prevít , a že je historicky doloženo, že za druhé světové války dokázali v Japonsku vypěstovat tak agresívní druh čaje, že ho plánovali ke konci války nasazovat místo pilotů do letounů Kamikaze.

Kolega hotlajner zoufale vzhlédl a zeptal se, co že teda bude s těma rybičkama, protože on musí na svátky do Ostravy a za tu dobu mu tutově všechny pochcípají.

Řekl jsem, že v tomhle jsme mu naprosto k neužitku, protože jsem schopný podobně jako Eva umořit hladem i uzenou makrelu, ale že by snad slečna recepční v tomhle směru pomoci mohla. Terezčino otec okamžitě řekl, že je v Kolíně a tedy mu to připadá jako dobrá volba - a zmizel do kanceláře. Kolega hotlajner, se smutně zahleděl na slečnu na recepci, prohlásil, že té by nesvěřil na hlídání ani filcky, protože ví jak dopadnul zbytek všeho živého, co kdy měla na starosti a že jde zavolat Lence, zda by mu v tomhle směru nebyla ochotná pomoci.

Slečna recepční se urazila, prohlásila, že to byl jen jeden chameleon, který jí zapadnul za topení a že si toho všimla až po třech týdnech může její přítel, protože se o něj měl starat on.

Tak nevím. Možná by některé aspekty vnitřního vnímání světa měly zůstat skryté. Ale je fajn, že i při tom všem, čím vás realita počastuje Vám na něčem opravdu záleží. A je asi lhostejné zda je to Vaše ex, nebo plastový přítel Ferda. A nebo akvarijní rybka.

Předpokládaná nestíhačka

29. listopadu 2017 v 10:58 |  Zápisník cholerika
Jsa tento týden mimo město, neboť držím školení kolegům na pobočkách v Brně a v Jihlavě, nestihl jsem podle očekávání žádný článek připravit. Omlouvám se tímto PT čtenářstvu a pevně doufám, že od neděle dál už se to časově trochu zlepší a já se snad k zase k nějakému psaní dostanu.

Cholerik

Relevance informačního obsahu

22. listopadu 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Čas od času mi připadá, že jsem se poněkud zamotal v realitě. Že jsem nějak nezavnímal nějaký klíčový bod, nebo jsem prošvihnul nějakou stěžejní část událostí, protože informace, které ke mě přicházejí, jsou buď poněkud matoucí, nebo je jejich informační hodnota poněkud sporná. Tohle mne pronásleduje s krátkými přestávkami celý týden, a nějak se toho pořád nemohu zbavit. Mám pocit, že to celé začalo v sobotu, protože si mne Eva rezervovala na monotematický víkend, což je sice prima, ale člověk toho opravdu moc nenaspí.

Musím připustit, že Eva je v tomhle směru pouze statistická chyba - v drtivé většině případů se mne nesnaží zahltit haldou neužitečných informací, a když už něco řešíme dohromady, většinou to probíhá konstruktivním způsobem. Tedy Eva dorazila, začala si v předsíni sundavat boty a mne jako obvykle překvapilo, jak je droboučká - tedy mi to nedalo, optal jsem se Evy, jak bylo v Mordoru, a že v bílé bundě a v kulichu s velikou bambulí stejné barvy na tom černém koberci vypadá jako pindík ze šachovnice. Eva se na mne zadumaně zahleděla a pak pravila : "Sádlo."

Na to si sundala bundu a odešla bez dalšího vysvětlení do obýváku, čímž mne poněkud vyvedla z konceptu. Teprve po několika minutách vyšlo najevo, že jsem to nebyl já, kdo by prošvihnul nějaký zásadní zvrat v konverzaci, jen si Eva vzpomněla, co zapomněla vzít sebou z lednice.

Popravdě řečeno, na úvahu pro dnešní článek mne vlastně přivedla tato pamětní deska.


Dumal jsem o jejím obsahu po zbytek cesty do práce, a i když je to zdánlivě banalita, nějak jsem nevěděl, jak mám s právě získanou informací vlastně naložit. Ten člověk byl očividně všem buřt už v momentě, kdy ho nacionální socialista přejel tankem, protože nestál nikomu ani za to, aby mu prošacovali kapsy a mrkli do dokladů, jak se vlastně jmenoval, a úvaha směrem k tomu, že by o tuto desku stál on osobně mi přišla také poněkud lichá. Pokud je mi známo, mrtví nejeví nějaký zásadní zájem o to, aby se po jejich skonu šířily nějaké matoucí informace, pouze v ojedinělých případech straší nezávazně na cimbuří, podobně jako to dělal Hamletův otec.

Když jsem zamyšleně dorazil do práce, shledal jsem, že slečna na recepci už je zpátky. Pravda - tvářila se poněkud podrážděně, protože musí sedět na takové té nafukovací věci, co se nasazuje v létě na malé děti, abyste tím zkomplikovali vodníkovi život - nicméně místo obvyklého pozdravu mi bylo sděleno, že je to v pohodě, a že je to už utřený.

Chvíli jsem uvažoval o tom, zda se mám pídit po podrobnostech, načež jsem se omezil na konstatování, že to je fajn, že to dopadlo takhle, vyklidil prostor a tiše věřil tomu, že pokud ke mě informace nějak dostane, patrně se mi celá situace objasní a pokud nikoliv, nejspíš v tom bude něco karmického.

Došel jsem tedy do kanceláře a otevřel dveře s otázkou, co že to má být utřené - zda niva s česnekem, nebo zda některý z rusky mluvících klientů opět ucpal záchod - načež Terezčino otec rozvážně dokouřil cigaretu, vyhodil jí z okna, a zahleděl se do deště. Byl ještě tak pět minut zticha, pak pravil, že tohle počasí už vážně nedává, že je tak malátnej, že by si z fleku mohl založit Chinaski, a že je dobře, že si ho objednal už v létě.

Hodnota některých sdělení je prostě natolik zásadní, že k tomu už toho nelze mnoho dodat, tedy sem sbalil podklady a vypadnul za klientem, neboť mi to v tu chvíli připadalo, že je to jediná možnost, jak se dostat ze Země za zrcadlem.

Tedy jsem přijel na danou lokaci, ostentativně vyignoroval tohle:


Což tam stálo bez jakéhokoliv dalšího kontextu, nebo sdělení, o čem je vlastně konkrétně řeč, abych se zarazil u brány, kam jsem měl dorazit. Jsou chvíle, kdy si opravdu říkáte, jestli je něco špatně s Vámi, nebo jestli je skutečně něco pravdy na těch chemtrails, protože mne na vratech přivítalo tohle:



Přiznám se, že intenzita sdělení mne po chvíli úvah přivedla na myšlenku použít mobil, což se ukázalo jako docela dobrý nápad.

Tak nevím. Článek píšu v úterý a jsem docela zvědavý, co se bude dít dál. Nicméně poslání z dnešního článku je snad jediné:

Pokud jste vysocí jako Eva, rozhodně si nepořizujte kulicha s bambulí. Může se totiž stát, že Vás někdo nasadí a vzápětí vykopne, aniž byste mu k tomu osobně zavdali nějaký důvod.

Objasnění nepřítomnosti skla

15. listopadu 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jakkoliv se věci dějí, nejdůležitější v těchto případech bývá úhel pohledu. Různé věci lze rozdílně vnímat v souvislosti s tím, zda se dějí Vám osobně, nebo pokud se stanou součástí reality někoho jiného. A aby toho nebylo málo, tento jev se mění ještě díky další proměnné - a sice takové, zda u toho být nechcete a jste, a nebo naopak, že byste jsi u toho být přáli a z nějakého důvodu Vám to nebylo umožněno.

Nemluvím teď o skupinovém sexu, koncertu Bathory, nebo o slavnostním otevření nové stanice metra, při které primátor města zakopne a zbouluje stylem válení sudů po držce celé jezdící schody. Mluvím o takových těch malých chvilkách, které se Vám objeví až zpětně při jisté retrospektivě, kterou se Vám podaří z větší části rozkrýt Vám osobně, a na kterou se následně dá reagovat pouze konstatováním "Sakra. A já u toho nebyl!" a hlubokým vnitřním pocitem, že Vám vesmír něco dluží.

Tak přesně tohle jsem prožíval, když jsem přišel v pondělí ráno do práce.

Jsa poněkud oblben z celotýdenního školení jsem při příchodu do kanceláře spatřil Terezčino otce, jak právě s někým ukončil hovor a tvářil se značně nespokojeně. Na můj dotaz, co ho tak po ránu rozladilo, tedy krom faktu že je pondělí, odpověděl, že to banky s tou péčí o zákazníka už vážně trochu přehánějí. Že prý mu teď volali z banky, že zaznamenali registraci v posilovně, a vzhledem k tomu, že drtivá většina plateb je z barů a fastfoodu, že jim to přišlo kapku podezřelý a tedy jestli nechce svoji kartu zablokovat. Řekl jsem, že tohle celkem chápu, že si dovedu představit opravdu hodně věcí, ale kolega v posilovně je cosi za hranicí utopie, posadil se za svůj stůl a začal vybalovat celotýdenní školící materiály, abych je pak následně namnožil a pokusil se vědomosti předat dál, napříč firmou.

Terezčino otec se vezl očividně na vlně rozmrzelosti, takže vytáhl z papírového pytlíku nějaký koláč k snídani, dvakrát do něj kousnul a pak ho nespokojeně odložil s tím, že nechápe, proč už přestali dělat Luftwaffle, což jak podle jeho informací byla oblíbená laskomina zejména za druhé světové války.

Odvětil jsem, že to bylo oblíbené možná u Göringů doma, ale že na druhé straně fronty to zase tak moc rádi neměli, a že právě tohle mohl být ten důvod, proč to po válce zrušili úplně. Kolega prohlásil, že jsem zpátečník a negativista, takže jsem sebral papíry ze stolu, řekl jsem, že sice v rámci pracovní doby ctím pravidlo být vstřícný ke klientům, nicméně otevírací hodiny ještě nejsou, a tedy si ve svém volném čase mohu být protivný jak jen je mi libo, a vyrazil jsem množit předměty budoucího školení.

Popravdě - celotýdenní školení v Maďarsku Vám skutečně moc na náladě nepřidá, zejména pak, když to obsahuje i podstatnou část víkendu, a tedy mírně rozladěn jsem dorazil ke kopírce, abych se dozvěděl, že je mimo provoz.

Vrátil jsem se tedy zpět, abych se dotázal Terezčino otce, copak že se stalo, že letitý stroj s odolností bitevní lodě Bismarck je pryč a zároveň, copak se děje za personální změny, protože jsem blonďatou slečnu na recepci rovněž nezaznamenal. Terezčino otec pravil, že měla pracovní úraz, a že za to nejspíš bude trochu zodpovědný. Zeptal jsem se tedy, o jaký pracovní úraz asi může jít, protože v tomto konkrétním případě by byla její pomoc nanejvýše vítaná, a bylo mi sděleno, že jde o pořezaný a popálený zadek.

Některé pondělní informace jsou prostě k nezaplacení a i když jste v hloubi duše přesvědčeni, že jste viděli všechno, nemusí to být pravda. Hlavou mi létalo docela velké množství scénářů, ale opravdu jsem si nedokázal vybavit situaci, jak by k něčemu podobnému mohlo dojít, zejména v prostředí, jako je vnitřní prostor naší firmy.

Terezčino otec si povzdychl a následně mne seznámil se sledem událostí, které zapříčinily nemocenskou naší recepční.
V době, kdy jsem byl mimo republiku měla slečna na recepci narozeniny. Terezčino otec se rozhodl, že to bude překvápko a to sice v Mexickém stylu - takže nakoupil sombréra pro všechny, piňatu - což je taková ta blbost, co se věší na strop, aby se do ní pak na slepo dalo fláknout klackem - a hlavně karton Tequilly, aby oslava měla patřičný říz.
Takže se pilo slavilo a hodně pilo - a v určitém bodu oslavy, se slečna na recepci rozhodla, že si na kopírce rozmnoží svoje pozadí, a bude to dávat jako leták všem nespokojeným klientům, s komentářem, co jí vlastně mohou políbit. A protože v těchto stavech mysli není nikdy od slov k daleko realizaci, učinila několik heroických pokusů vylézt na kopírku. Nakonec dospěla k závěru, že to nepůjde a tedy požádala Terezčina otce, aby ji s tím pomohl. Terezčino otec, jsa ve stavu silné podnapilosti o totéž požádal kolegu Hotlinera - což je chlap jako hora - a ten pod stejným vlivem učinil požadované.

Takže sebral slečnu recepční, s kalhotky u kotníků, zapnul kopírku a posadil ji na sklo multifunkce.

Nejspíš použil více nadšení, než je zvykem, protože sklo ruplo, takže se slečna dostala do situace, která je nepříjemná i na gynekologii, načež se žhavá lampa opakovaně pokusila skenovat - což trvalo až do chvíle, kdy jí byl vypálen cejch na mnoha místech, o kterých není zdvořilé mluvit, aby pak lampa rupla, a Terezčino otec to dorazil tím, že na závěr slečně recepční zamrazil zadek hasícím přístrojem.

Takže nakonec doslo i na sanitku, ale takové věci se vážně nejspíš špatně vysvětlují.

Poslaní z dnešního článku je snad jen jedno jediné:

Pokud chete aplikovat nějaké přísloví do praxe, čiňte tak v rámci reality. Protože zprostředkovaně to sice může vypadat praktičtěji, ale nikdy nevíte, zda na Vás za rohem někde nečíhá nějaký hasičák.

Korekce kalibrace torpéda

1. listopadu 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Nejspíš pro Vás nebude žádným překvapením sdělení, že jedna z nejhorších zkušeností o kterou můžete zavadit, je člověk, který všechno bere až nad míru akurátně. Je obecně známé, že iniciativní blbec je horší, než rota vycvičených diverzantů, a bývá to o to horší, když tento má k dispozici ještě služební píšťalku a pendrek. O dva takové jsme zakopli minulý týden na cestě na trénink, a i když se vše stočilo nečekaným směrem díky zásahu ze skutečně spodních pater, byli jsme zřejmě jako obvykle jen kousíček od slušného maléru.

Abych to ale celé nějak uvedl, zkusím začít malou úvahou.

V novinách se patrně dozvíte, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Osobně si myslím, že to bude tím, že máme líné zločince, protože policisté a konkrétně měšťáci, za tento stav rozhodně nemohou. Protože věci mají tendenci se samovolně dostávat do rovnovážného stavu, snaží se na starý kontinent zuřivě pašovat neziskovky kriminálníky z Afriky a blízkého východu, aby se tím poměr zločinnosti a bezpečnosti stal srovnatelným se zbytkem Evropské unie, což je zřejmě vlhkým snem každého vítače. Tedy nejspíše jen do chvíle, než si parta nebohých atomových inženýrů ze Senegalu podá na konečné noční linky jeho dceru. Ano, vím, že jsou i slušní žadatelé o azyl, jdoucí legální cestou, a ano vím, že tu skoro žádní nejsou (co by taky ve zdejším banánistánu asi hledali za štěstí) - ale o tom jsem mluvit nechtěl. Důvodem mojí úvahy jsou totiž lidé, kteří se mají o Vaši bezpečnost starat a i když to možná myslí dobře, opravdu si počínají jako kdyby vypadli z anekdoty, pokud tedy už od prvního pohledu nenabudete dojmu, že oni samotní musí být určitě jenom špatný vtip.

Nevím jak to máte vy, ale já když potkám na ulici policajta, celkem žádné euforické stavy bezpečí a hrdosti u mne nepropukají, a zejména některé vzorky městské policie mi přijdou, jako nějaký hodně nepodařený lékařský pokus. Jsem ochotný věřit, že mám na ně smůlu a zbytek je sbor vycvičených profesionálů v perfektní kondici - ale nějak se asi pohybuju po špatných místech, což je většinou celá Praha.

Ještě o jedné věci se musím zmínit - a tou je Benedikt. Benedikt je totiž zcela nový člen našeho šermířského uskupení a v následujících událostech sehrál nezastupitelnou úlohu. Váží asi 40 kilogramů, je vysoký asi tak do pasu a jeho majitelka o něm tvrdí, že je to ještě štěně. Nevím - v psích plemenech se nevyznám, ale nejspíš to bude mládě mamuta šmrncnutého medvědem grizzly, což by tak velikostně, silově a temperamentem odpovídalo, a navíc má několik specifických návyků, které by teorii o štěněcím věku mohli podpořit.

Tak předně - Benedikt je velmi přátelský, přítulný, chce se s každým kamarádit a všechno prozkoumat. Bohužel při jeho váze a velikosti je to asi takové, jako by se s Vámi chtěla družit míchačka na beton, a osoby s lehčí tonáží má skony sejmout, jako rozjeté Pendolino. Zejména když není na vodítku má dva vítací rituály - rozeběhne se k vám a v plném trysku vám to napálí čumákem mezi nohy, protože brzdění mu zatím zřejmě moc nejde, což ve Vás opravdu probudí při druhém a dalším setkání nečekaný pud sebezáchovy. Druhá věc, která ho také nesmírně baví, je počíhat si na nějakou oběť v sukni, potichu se k ní přiblížit zezadu a pak jí vrazit ledový čumák do rozkroku. Nepochybuji, že obě věci ho nesmírně baví, protože je dělá opakovaně a podle jekotu, který se ozývá u kamarádky v práci se dá Benedikt dostopovat s přesností na dva čtvereční metry.

Takže jedu si metrem na trénink, když přistoupí někdo, koho můj mozek detekoval, že bych asi měl znát. Chvíli mi to trvalo, ale vzpomněl jsem si, že je to starý kamarád, se kterým jsme kdysi začínali studovat bojová umění. Sice jsme se úplně ještě neztratili navzájem, nicméně protože je z Jihlavy, naživo se vidět se nám dařilo jen málokdy a tedy není divu, že mi chvíli trvalo, než se mi ho podařilo správně zařadit. Zatímco já jsem se v propasti dávnověku vrhnul na šerm a věci kolem něho, kamarád se rozhodl pokračovat v asijském stylu a dnes je z něj jeden z předních lektorů Aikidó, které studoval i v Japonsku a vůbec se mu vede celkem dobře. Takže jsme se vyzdravili, já se dozvěděl, že je také rozvedený a že momentálně jede přednášet na nějaký seminář aplikaci katany, což byla ta dlouhá věc, kterou měl zabalenou v plátně v ruce. Já měl svůj meč v pochvě na zádech, zavěšený na batohu, protože mám zpravidla rád ruce volné a přeci jen na tréninky jezdím přes celou Prahu. Takže jsme vystoupili z metra s tím, že dojdeme na tramvaj a každý se rozjedeme vlastním směrem. Problém byl v tom, že oblast, kudy jsme chtěli projít byla uzavřená páskou, protože se v místě zrovna jak na potvoru pořádala nějaká akce aktivistů - ani nevím pro co, nebo proti čemu - a aby byla zajištěná naprostá bezpečnost, před páskou stála dvojice měšťáků, s velmi důležitým výrazem ve tváři. Došli jsme tedy oba až ke strážníků s dotazem, zda můžeme projít na tramvajovou zastávku, načež ten menší si nás podezřívavě obhlédl a zeptal se, copak, že to mám připevněného k batohu. Odpověděl jsem tedy popravdě, že meč na historický šerm, protože jedu zrovna na trénink a zeptal jsem se strážníka, co to bylo za tak vleklou nemoc, že ho vyřadila na z prvních pěti let základní školy z hodin dějepisu. Policista to statečně ignoroval a prohlásil, že nás pustit nemohou, protože tu zrovna probíhá akce a mají nařízeno všechny potenciálně problematické jedince z akce vyloučit. Namítl jsem, že se snažíme jen dostat na tramvajovou zastávku jako obvykle, a že celkem není náš problém, že si tu zrovna banda hipíků rozhodla uspořádat hepening. Strážník rezolutně pravil, že s mečem nás tudy rozhodně pustit nemůže, protože je to potencionální riziko a on dostal jasné instrukce. To mne poněkud rozladilo a zeptal jsem se tedy, co má přesně na mysli, protože nejspíš nevypadáme na to, že bychom pobíhali s tasenou čepelí po parku s pokřikem Allahu Akbar, ani nevyžadujeme pauzu na modlení, nebo klíčky od kamionu, jen se prostě chceme dostat na blbou tramvaj. V tu chvíli se mne kamarád zeptal, zda sleduji seriál Julie Lescaut, čímž mne poněkud zaskočil. Odpověděl jsem tedy že ano a proč se na to ptá. Kamarád poněkud potměšile odvětil, že je to až neuvěřitelné, ale že mu strážník připomíná jednu postavu a to sice policistu jménem Levail, ale úplně Levail - a ukázal doleva.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než mi to došlo, tedy jsme odvětil, že to taky přesně vidím a že jeho kolega je skoro úplně jako inspektor N´Guma, jen že je to běloch, tak by to mělo asi správně být bez toho N na začátku. Druhý policista se zřetelně namíchnul a zeptal se mne, co tím jako chci říct, zatímco prvnímu to očividně doposud nedoteklo a zeptal se kamaráda, co to vlastně má v ruce. Kamarád popravdě odpověděl, že katanu, protože jede na seminář Aikidó a že podobně, jako já svůj meč, přepravuje v souladu se zákonem. Dodal ještě, že se není čeho bát, protože je to pouze tréninková katana, což v překladu znamená že tím sice nepřeseknete holubí pírko v letu, pouze jen beze zvuku rozseknete hedvábný papír, což zrovna dvakrát policistům na duševní stabilitě nepřidalo. Menší ho z měšťáků náhle popadl záchvat autority, pravil, že katanu i meč okamžitě zabavují a máme jim oba předměty okamžitě odevzdat.

Malá vsuvka - nikdy se nepokoušejte sahat podobným lidem na jejich hračky. Může to být poněkud bolestivá zkušenost a v některých případech to může zahrnovat i několik dní nemocenské.

Tedy kamarád reagoval ve smyslu své logiky - katana je poměrně drahá věc, takže ji i v pouzdře zasunul za opasek, opřel pravou ruku o přezku pásku a velmi tichým hlasem pravil k měšťákům, že pokud mu katanu chtějí vzít, že to klidně mohou zkusit.

Očividně je tím docela vyděsil, ale spíš to bylo tím, co se mu odráželo v očích, protože rozhodně nevypadal jako někdo, kdo dá za katanu několik desítek tisíc, aby si ji pak nechal sebrat nějaký pendrekem bez mozku.

Popravdě, začalo to nevypadat moc dobře, když se náhle ozval parkem řev "Benedikte! Stůůůůj!" a já pochopil co se děje. Kolegyně i Benedikt totiž jezdí stejnou trasou (ono moc jiných možností není) a tedy jsem spíš vytušil, co se asi stane. Takže jsem odstrčil kamaráda z cesty pomyslné balistické křivky psa, sám jsem uhnul také stranou v tušení klasického vítacího rituálu. Benedikt tedy proletěl mezi námi jako dělová koule a plnou vahou to napálil přesně mezi nohy většího policisty, který po zásahu šel okamžitě k zemi, zatímco druhý měšťák vyděšeně zíral na poskakujícího grizzlyho před sebou a zároveň obhlížel, odkud se vynoří jeho naštvaná matka. Byla to celkem patová situace, protože inspektor N´Guma byl po zásahu na zemi dost k nepoužití, Benedikt dospěl z závěru, že policistův pendrek je hračka na aportování a tedy se posadil před něj, a poměrně lačně ho sledoval, stejně jako můj kamarád s rukou na jílci katany.

Po chvíli dorazila majitelka, vzala psa na vodítko a zeptala se, zda můžeme projít na tramvaj. Strážník obhlédl svíjejícího se kolegu, pravil s povzdechem tak běžte, a tím celá věc v podstatě skončila.

Poslání z dnešního článku je snad asi jen jedno. S grizzlym je to asi všechno vždycky lepší. Zvlášť když jeho předek byl původně vymyšlený jako torpédo ...

Adrenalin přepravního procesu

25. října 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy mi přijde, že se stávám obětí pečlivě promyšleného vzorce Svého okolí. V těchto chvílích mám za to, že okolní svět ,má v plánu v podstatě jen jednu jedinou věc - a to sice pořádně mne naštvat. Tak nějak se mi nechce úplně věřit tomu, že jsem v tomhle ohledu sám, protože jakkoliv jsem přístupný různým teoriím o chaosu, tohle už se žádným druhem náhod okecat prostě nedá. Věci mají navíc tendenci se na sebe nabalovat, a čím jste více v defenzívě, tím se zvětšuje šance, na Vás za příštím rohem v horším případě číhá Lucifer s opoziční smlouvou v ruce, nebo v tom lepším, jenom smečka hladových velociraptorů.

Tak přesně tohle prožívám už od pondělka, a zatím to moc nevypadá, že by se situace nějak zásadně obracela v můj prospěch. Začalo to hned při pondělku, kdy jsem dostal flastr za rychlou jízdu. Docela mne to namíchlo, protože to bylo skutečně o fous a minulo by mne to zcela - a to poslední, co by se mi momentálně chtělo, je přispět do obecního fondu radnice města, nota bene, když v dané obci ani nebydlím. To, co je na tom celém však skutečně k naštvání je fakt, že už druhý týden jezdím MHD, protože moje firemní auto je nemocné a tedy se nutné zlo proměnilo v něco, co bych nejspíše označil jako zátěžový test nervových obvodů pro hlavu Terminátora.

Tak předně - s mojí situací jsou dispečeři dopravních podniků očividně obeznámeni, protože už druhý týden si se mnou hrajou na schovku. Projevuje se to tak, že neustále přesouvají zastávku autobusu z místa na místo a to ideálně tak, abych přišel ve stavu ranní demence na místo, kde byla ještě včera a zjistil, že tam kde stojím, dneska už nic není. Většinou jí dopravní podnik přesune o dvě ulice dál a ideálně za roh, nebo do kopce, aniž by se o tom na minulém místě nějak zmínil. Já osobně mám kliku, že jsem v mládí četl Mayovky, takže jsem doposud dokázal dostopovat autobus podle troubení řidičů a plynových emisí, ale ani tak mi to moc zábavné nepřijde. Na jednu stranu to chápu - pražská MHD chce, aby jim autobusy a tramvaje dlouho vydržely, a tedy logicky čím bude obtížného hmyzu zvaného cestující méně, tím bude menší amortizace.

Další věcí, na kterou narážím bohužel poslední dobou opakovaně, je část cesty, kterou jsem nucen absolvovat tramvají. V určitém bodě trasy se bohužel namohu vyhnout tramvaji číslo devět, kterou si oblíbil nějaký bezdomovec. Ten chlap smrdí tak brutálně, že nejpozději do dvou zastávek ostatní cestující z vagónu ostatní cestující vyžene, ti méně otrlí se pokusí procpat okénky už za jízdy, čímž se výrazně proviňují proti jízdnímu řádu. Popravdě se nedivím, v tomto případě se snaží zachránit holý život, protože zápach je takového kalibru, že by měl mít zakoupenou svoji vlastní permanentku. Tedy pokud v Praze uvidíte tramvaj číslo 9, kde jeden vůz je naprosto přecpaný a druhý úplně prázdný, do toho prázdného pro živého boha v žádném případě nelezte. Nevím , zda to nějak souvisí s tím, že se řidiči tramvají nějak kolektivně rozhodli přizpůsobit vnitřek vozu teplotně na úroveň finské sauny, nicméně mám dojem že s klesající teplotou bude podobných věcí přibývat a tedy krmě šály a čepice bude rozumné si přibalit sebou do batohu i helmu a dýchací systém Darth Vadera, protože je zde určitý předpoklad, že obsahuje detoxikační filtry.

Poslední věcí, o které bych se dnes zmínil, je věc, která se mi přihodila v neděli cestou na trénink a opět byla cesta MHD v hlavní roli.

Jedu si v klidu v poloprázdné tramvaji, přemítám o nesmrtelnosti chrousta a jiných zásadních problémech současnosti, jako například že Eva je asi jediný člověk na světě, kterému dokáže zdrhnout chobotnice, a to nejen z akvária, ale úplně z bytu v centu Prahy, když zaznamenám přes sluchátka cosi podezřelého.

Nade mnou stojí slečna, a dýchá nějak ztěžka. Bylo mi to trochu divné, nicméně ptát se zda je tohle u ní normální mi přišlo poněkud nevhodné. To trvalo ještě dvě zastávky a protože divný dech neustával začal jsem po očku sledovat situaci. Takže mezi Andělem a Smíchovským nádražím najednou slečna začala obracet oči v sloup a bylo zřetelné, že sebou každou chvíli sekne. Takže když se začala sunout k zemi, vypálil jsem ze sedačky a zachytil ji, protože to nevypadalo, že by se chystala na streetartovou ukázku breakdance. Navíc se začala nekontrolovatelně klepat a zřejmě jsem měl tu čest vidět poprvé v životě epileptický záchvat naživo.

Takže jsem slečnu zaparkoval na sedačku a mluvil na ni, dokud nezačala alespoň trochu reagovat. Samozřejmě jsem se jako první zeptal, zda mám zavolat sanitku, což slečna odmítla s tím, že to bude v pohodě a že to za chvíli samo přejde. Moc se mi tomu věřit nechtělo, takže jsem stál u ní, a když začala jevit známky toho, že se zase začíná klepat a kácet, zopakoval jsem postup. Takže místo toho, abych jel na trénink, dorazil jsem se slečnou až na konečnou, informoval řidiče co se děje a po několika poklusech se nám podařilo slečnu dostat ven. Na studeném vzduchu přeci jen trochu pookřála, a zeptala se mne, kde to jsme a co se děje. Informoval jsem tedy slečnu, že jí upadlo tělo a že podle toho, jak se klepe by musela jako pes stát slušnej balík - a už sem vytáčel číslo na sanitku.

Sanitka nakonec přijela celkem rychle, popsal sem záchranářům situaci, svěřil slečnu do jejich péče a odjel na původní destinaci.

Tak nevím.

Spousta lidí vynakládá nemalé částky na to, aby jim bušilo srdce, zvýšil se jim tlak, nebo si přivodili nějaký dechberoucí prožitek. Myslím, že na to jdou filozoficky špatně, protože k dosažení podobně adrenalinového stavu úplně postačí, aby si jednoduše nastoupili v Praze do tramvaje …

Protokol přepravy židle

11. října 2017 v 15:11 |  Zápisník cholerika
Pokud bych měl vybrat jedinou věc, na kterou mám zřejmě talent, řekl bych, že by to nejspíš bylo načasování. Bude to asi šermířským tréninkem, ale nedá se vyloučit ani fakt, že při správném načasování má byť i jedna věta, nebo sebepozornější dárek razanci vržené cihly. Když se to občas sejde s trochou selektivní škodolibosti, dokážou nastat docela pozoruhodné konstelace reality - a spustit celkem slušnou lavinu následných událostí - a právě o tom bych se dneska chtěl zmínit.

Ale popořadě.

Všechno začalo vlastně tím, že si mi Eva do telefonu stěžovala, že jí praskla židle u stolku s počítačem, a že teď musí trpět jako šelma z papundeklu před obchodem s koloniálním zbožím, že když ji židle netlačí do pozadí, tak jí bolí záda, pořád se zachytává oblečením o nějaké třísky a podobné věci, který ji činí život prakticky nesnesitelným. Vyslechl jsem tedy emotivní tirádu na téma, jak moc velcí pitomci jsou výrobci zahradního nábytku, vyjádřil přesvědčení, že to bude určitě zase všechno v pořádku a šel spát.

Druhý den v práci mi to vrtalo hlavou a protože přeci jen nejspíš k Evě cítím nějaké sympatie, přemýšlel jsem, zda by nešla nějak její situace řešit. Protože se nakonec rozhodlo vedení firmy nové působiště vybavit kompletně novým kancelářským nábytkem, šel jsem se zeptat šéfa, copak mají v plánu udělat s tím starým. Byla to úvaha poměrně oprávněná, protože vedení čas od času propuká v chaotickou snahu konat zmatené dobro, takže bylo klidně možné, že by se mohlo rozhodnout poslat kancelářské stoly hladovějícím africkým dětem, skartovačky jako výraz podpory kopání studen v Kongu, nebo kopírku obětem hurikánu Irma, protože přesně tohle lidé zasaženi přírodní katastrofou potřebují. Nicméně na můj dotaz šéf odvětil, že nejspíš nic a pokud tedy o něco z toho mám zájem, není mu nijak proti mysli to odepsat jako zničené, tedy pokud nemám v plánu toho odvézt půl kamionu. Řekl jsem tedy, že nikoliv, potřebuji jen jednu kancelářskou židli a přijde mi zbytečné kupovat novou, když se tyhle stejně vyhodí. Vedoucí tedy přikývnul, jen dodal, ať se tam zastavím nějak tak, aby to nebylo moc okaté, s čímž jsem problém v zásadě neměl.

Takže na druhý den jsem se zastavil v bývalém působišti, vybral jednu kancelářskou židli na kolečkách s opěrkama na ruce, hodil ji do auta a už si to drandil směr centrum Prahy. Docela jsem se těšil, jak Evu překvapím, protože s jejím přístupem k věcem, by novou židli pořídila nejdřív na sklonku dalšího milénia. Zaparkoval jsem tedy u Národního divadla, tasil židli a rozhodl jsem se, že do místa Evina pracoviště to nějak dodrncám tramvají, protože i když se tam někde nejspíš zaparkovat dá, nemám na podobné věci nervy, ani potřebný úvěr u banky.

Takže jsem tlačil židli davem turistů, pro které jsem v tu chvíli nevím proč byl zajímavější, než ohavnost jménem Tančící dům, a volal jsem Evě, že pro ni něco mám a zda by si pro to nemohla přijít na zastávku tramvaje. Eva byla zvědavá, odvětila, že se tedy potkáme za čtvrt hodiny na zastávce a zavěsila telefon. Dostrkal jsem tedy židli na zastávku, posadil se a čekal, na Evin příchod.

Když Eva dorazila, pravil jsem tadá ukázal na židli a řekl překvapení. Dodal jsem ještě, že děkovat nemusí, že k vánocům už nic dalšího nedostane a tedy jí přeju šťastný a veselí. Evě spadla čelist až někam ke kotníkům a bylo na ní vidět, jak se v ní mísí radost s panikou, což mi dělalo docela dobře.

Nutno dodat, že Eva přišla v pracovním, protože měla ten den jednání s několika dodavateli, takže jako dress code měla povinně kostýmek s krátkou sukní a lodičky na podpatku. Vytušil jsem nějak, že tohle bude nejspíš pohled pro Bohy, oblažil Evu sdělením, že jsem si více než jistý, že má na beton šanci cestou domů v tramvaji pro změnu sedět, že musím zpátky do procesu a ať dá vědět jak to šlo.

Eva vyjádřila neurčitě nějaké poděkování, ale bylo na ni vidět, jak jí už v hlavě šrotují všemožné přepravní scénáře. Takže se chopila židle s prvním částí mise "posez" a to jest dopravit židli do práce, než ji skončí pracovní doba. Byla to docela paráda, protože na dlažebních kostkách mezi turisty a na jehlách předváděla Eva neskutečné odhodlání, ona i židle byly zaklesnuté v tuhém zápase na život a židli, a co neměla Eva na váze, doháněla zuřivostí a odhodláním. Když se těm dvěma podařilo opakovaně sestřelit na zem nějakého postaršího japonce, nakonec Eva dala židli jakýstakýs směr a za poskakování po kočičích hlavách funěla zpět do zaměstnání - i když popravdě řečeno z mého úhlu pohledu nebylo úplně jasné, kdo vlastně postrkuje koho.

Zanechal jsem tedy Evu i židli ve stavu Schrödingerovské verzi reality a vyrazil za klientem.

Den proběhl celkem bez problémů, dokonce jsem si stihnul večer i zacvičit, když zazvonil telefon a volala Eva. Celkem bezelstně jsem hovor přijal a bylo mi sděleno, že jsem krysa zákeřná, Rampelník, skřet a vůbec spodina společenská a když už se ji snažím zabít, ať Evu raději přejedu autem, nebo svrhnu ze skály, protože si tak oba dva ušetříme daleko víc času a nervů. To mne docela překvapilo, takže jsem se zeptal, za co konkrétně tedy mohu tentokrát, protože krom toho, že jsem jí daroval židli si nic dalšího nevybavuji. Eva si povzdychla a následně mi vylíčila svoji anabázi s židlí.

Do práce se židle nakonec nechala nějak dostrkat, a i když to působilo všelijak, nakonec pracovní doba skončila a Eva v kostýmku a lodičkách přemýšlela, jak židli dopravit domů. Protože Eva trpí selektivní hamižností, nakonec dospěla k závěru, že to prostě přes to MHD půjde, židle není kolo a tedy se nikde nepíše, že to v tramvaji být nesmí, takže co. Tedy Eva tlačila vzpouzející se kancelářskou židli na kolečkách, v kostýmku a na jehlových podpatcích se zarputilým výrazem na zastávku tramvaje, zatímco kabelka jí padala z ramene a snažila se všemožně ignorovat zmatené pohledy pražanů. Pravda - při čekání na dopravní spoj si seděla lépe, než ostatní pasažéři, nicméně pokud někde na internetu narazíte na podobnou momentku, nejspíš už budete vědět, o koho jde.

Každopádně tramvaj přijela, Eva se s židlí na kolečkách odstavila na konec vagónu, usadila se jako královna a i když byl vůz poloprázdný, měla jistý pocit zadostiučinění. Problém byl, že na opačném konci o pár zastávek dál nastoupila nějaká silně prostorově řešená postarší paní, zahákla se o kabinu řidiče a pokusila se umravňovat psa, což moc dobře nejspíš nešlo. Eva propadla falešnému pocitu bezpečí a začala řešit něco na mobilu, a sled dalších událostí už znám jen z doslechu.

Jak asi tušíte, kausalita je v některých případech nevyhnutelná a tedy logicky spustila další sled událostí. Takže v jedné chvíli byl řidič tramvaje nucen dupnout na brzdu poněkud zprudka, což vyděsilo nejen cestující, ale zejména psa, který vydal zvuk asi jako když si pro Vás přišel Nazghůl, Eva se lekla a jak sebou cukla, ramínko kabelky se jí zamotalo do té páčky, co vám polohuje výšku židle. Tramvaják na to pak nejspíš musel pořádně dupnout ještě dvakrát, protože další trhnutí nafouklo židli nahoru, takže Eva ztratila kontakt z podlahou a následný poryv nečekaného zastavení ji vrhnul vpřed, aniž by byla schopna kinetiku židle nějak ovlivnit. Takže Eva náhle byla vržena prostorem tramvaje jako družice Sputnik při pádu do atmosféry na kolečkové židli, ječela a ve snaze se něčeho zachytit, roztáhla nohy do praku a ruce také, což vzhledem k oblečení muselo být docela působivé. Nicméně díky Evině řevu ji stačili cestující uskakovat z cesty - ale Eva v tu chvíli už musela řešit jiný problém. Kabina řidiče se blížila a s ní i korpulentní dáma - a tak tedy Eva měla dvě možnosti. Buď zůstat v současném módu nastavení a riskovat, že skončí nosem mezi půlkama zmíněné cestující, a nebo že to riskne a pokusí se to nějak ustát.

A teď tady jede Eva.

Nejspíš je Vám jasné, že se Eva rozhodla pro variantu číslo dvě - tedy natáhla nohy před sebe, vytrčila paty a sledovala, jak se jehlové podpatky noří do pozadí paní v legínách. To samozřejmě mělo další logický efekt, tedy paní zařvala, a jak nadskočila, Eva jí podrazila stabilitu, takže paní dopadla na Evu s židlí, kde jí zamázla podobně jako zápasník sumo.

Řidič konečně dobrzdil, cestující se vrhli na pomoc a po několika minutách se dokonce podařilo Evu i židli vyprostit. Zbytek přepravy už dál dramatický nebyl. Eva židli dostala jak z tramvaje, tak do výtahu a nakonec i do bytu. Nakonec přeci jen vyjádřila spokojenost a Eva má novou věc do bytu.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Načasování je důležité. Proto Vánoční dárek byste měli dát pouze v tom správném termínu. Protože vidět Evu, jak tu židli tlačí ještě ve sněhu, by byla daleko větší prča ...

Kam dál