Bagatelizace zásobovacího statusu

Dnes v 12:00 |  Zápisník cholerika
Existuje spoustu dobrých důvodů, proč po městě nechodit v kostýmu, ve kterém právě vystupujete. Kromě incidentu, o kterém už jsem se tady zmínil, jsem tohle porušil pouze dvakrát, a i když mi to v pohodě prošlo, stejně tohle nebývá ponejvíce to nejchytřejší, co Vás může napadnout. Ono se to totiž občas může poněkud zvrtnout, jako se to stalo minulý týden jednomu šermířskému kolegovi , a i když část znám jen zprostředkovaně, u té podstatnější jsem byl.

Ale popořadě.

Moje zkušenosti v tomhle směru nebyly nikterak dramatické, což poněkud svědčí nejen o jisté otrlosti pražanů, ale i o tom, že po několika razantních módních vlnách a sem tam nějaké hodně tuhé metrobuzně v nákupním centru, jsou lidé schopní skousnout v zásadě cokoliv. Záměrně teď vynechávám hipstery, vážící zpravidla přesně jeden instagram, a lumberjack styl (kde se vymydlení zarostlí chlapáci snaží vypadat co nejdrsněji, jen aby udělali dojem na jiné navoněné zarostlé chlapáky), protože posmívat se mentálně postiženým je hnusné. Ohledně těch dřevorubců mám osobně ještě jisté pochybnosti, protože zatím doposud nehustšího bíbra jakého jsem kdy ve svém životě viděl, vlastní paní, která přistupuje dvě zastávky po mě do tramvaje, nicméně v jejím případě bych jí nejspíš z nějakého hipsterství nejspíš nepodezíral.

Pravidlo o kostýmu jsem porušil v zásadě poprvé, kdy jsme natáčeli nějaké zastřelené vojáky pro válečný film a já byl líný se odličovat a převlékat, protože jsem opět někam spěchal - takže jízda v MHD s durch prostříleným a rozbitým vojákem wehrmachtu musel být nejspíš pro pár lidí zážitek, a podruhé kdy bylo moc velké horko na to, abych to nějak řešil a dopřál jsem cestujícím metra C pohled na zkrvavenou a podříznutou verzi Inkvizitora, protože jsme se rozhodli zúčastnit Zombiewalku. Mě osobně to bylo celkem jedno, jen mi přišlo legrační, jak se cestující zarputile snaží na Vás po celou tu dobu necivět, a jak strašně moc jim to v těchto případech nejde.

Každopádně hvězdou večera měl být ten den právě zmíněný šermířský kolega. Jen abyste měli trochu představu - vypadá jako romantický archetyp tajemného cizince, dlouhé vlasy, pěstěný knír ale jinak je to klátič-poloprofesionál. Ta polovice je tam proto, že to má jako hobby, prozatím si za tyto aktivity platit nenechává, i když si celkem dovedu představit, že by se poměrně úspěšně mohl živit jako džigolo.

Nicméně měl ten den nějaké focení na obal jakési goth-metalové skupiny, takže mi volal, abychom se potkali večer, jednak proto, aby mi navrátil nějaké rekvizity, a pak si také domluvit nějaké věci ohledně příští akce. Telefonoval mi kolem čtvrté, s tím, že se ještě musí zastavit doma, protože jeho bratr má narozeniny, ale že se pak potkáme, předá mi věci a půjdeme domů. S tím jsem celkem problém neměl, takže jsme se sešli na Synkáči v domluvený čas. Tedy, sešel jsem se spíš jen já, protože kolega zahájil tím, že sletěl po hlavě z tramvaje rovnou na ostrůvek, kde se za hurónského pochechtáváni na čtyři pokusy pokusil postavit na nohy, což se mu podařilo až s mojí pomocí. Byl pořád v kostýmu z focení, nalíčený celý na bílo, byl samý řetěz, cvoček a bodec - prostě to, co by se od podobného hudebního stylu dalo očekávat. Následně mne oblažil sdělením, že focení bylo super, oslava taky, že si dal po pár panácích s každým členem rodiny, a pak s bratrem ještě na balkóně vykouřil jointa, a že je mu naprosto skvěle, takže zajdeme do večerky pro flašku, protože má v plánu ještě pokračovat. Odvětil jsem, že klidně, ale v tomhle jede momentálně sólo. Na to sebral ze země velký kožený pytel, kde měl všechny rekvizity, hodil si ho přes rameno a vyrazil k prodejně. Po cestě svítil endorfinem a krví s vyšším oktanovým číslem, než je normální, vyprávěl o tom, jak nafasoval od rodiny nějakou zvěřinu a speciální grilovací omáčku, a že se strašně těší, až si bude dělat večeři. Takže jsme vešli bezelstně do večerky, procházeli kolem regálů a hledali nějaký tekutý support, když se najednou za námi vynořil vietnamský prodavač, a poměrně rozrušeně na nás začal mluvit. Celkem jsme nevěděli, co po nás vlastně požaduje, dokud nezačal zuřivě gestikulovat směrem ke kolegovi a k podlaze. A skutečně. Za kolegou se táhla krvavá stopa, jako kdyby si tu pokoušel značkovat území Freddy Krueger, kolega měl červení nasáklá dolní záda a celou pravou nohu, a vše teklo z toho vaku, co měl na zádech. Vietnamský prodavač nám cosi vzrušeně sděloval ve svojí mateřštině, načež kolega zaúpěl, shodil bágl na zem a začal se v něm zuřivě přehrabovat s tím, že mu bratr dal zbytek té trávy, a že ji musí najít dřív, než mu jí ta grilovací omáčka úplně celou sežere.

Moc se mu to nedařilo, takže otevřel pytel a začal z něj vyndávat potřísněné rekvizity a to v tomto pořadí:

ruka odseknutá v lokti
stehenní kost
několik prstů
oční bulva
další oční bulva
past na medvěda
vlčí lebka
noha odseknutá v kotníku, obutá v lodičce
něco, co jsem nedokázal identifikovat
kus masa s odhalenou kostí - nejspíš ta zvěřina
lebka
gumové rukavice
hokejová maska
kostýmová dýka

Samozřejmě všechno komplet zapatlané červenou, hustou grilovací omáčkou, takže to vážně vypadalo, že má v báglu kompletně celý texaský masakr motorovou pilou, plus jako bonus ještě postapo kostým a líčení tomu dodávalo punc správného maniaka.

Vietnamec to u kostýmové dýky už nedal a s hlasitým jekotem "policie" utekl z prodejny, zatímco já se snažil kolegovi vysvětlit, že jestli je ten správný čas odejít tak je to právě teď. Kolega, který konečně trávu v pytlíku našel neporušenou si oddychl, naházel věci zpátky a s táhnoucí rudou stopou za námi, jsme vyšli ze dveří. Problém byl, že se prodavači skutečně podařilo zastavit nějaké projíždějící měšťáky, takže zuřivě ukazoval na kamaráda. Ten, jsa v jiném stavu se skutečně vyděsil, zahodil pytel a dal se na útěk, načež ho jeden z policistů začal pronásledovat. Uběhl ani ne třicet metů, když se mu jeden z řetězů metalového kostýmu zachytil za zrcátko parkujícího auta, takže mu nohy vyletěly dopředu, a následně hodil držku, a o pár sekund později už na něm klečel policajt a snažil se mu dát klepeta. Druhý se přidal v zápětí, načež jsem zdvihl prosakující bágl a volnou chůzí došel ke zmítající se trojici. Zeptal jsem se jich, co tady všichni blbnou a proč se perou s mým kamarádem.

Bylo mi řečeno, ať si hledím svého, takže jsem si povzdychl, vylovil z báglu proraženou pixlu grilovací omáčky, ukázal ji policistům a konstatoval jsem, že jestli mají v plánu kolegu zavřít za přísadu do kuchyně, nejspíš budou muset nejdřív sebrat celou Vitanu, protože ta tam toho má na skladě rozhodně víc. Následně jsem dodal, že převlékat se do kostýmů rozhodně není trestné, protože kdyby bylo, museli by pozavírat polovinu ministerstva obrany, protože se za lidi jenom maskují a že se obecně ví, že pocházejí ze souhvězdí žab.

Jeden z policistů si pak nechal předložit umělohmotnou rekvizitu, očichal ji a následně řekl tomu druhému, ať kamaráda propustí, že se očividně jedná o nějaké nedorozumění.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno jediné. Předzásobte se alkoholem, protože chodit do večerky nemusí být zase až tak dobrý nápad.
 

Investigace nepřítomnosti džina

19. dubna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika

O tom, že na jaře bývají lidé poněkud roztržití a zmatení, bylo napsáno stovky knih a nejeden divadelní kus. Částečně to pozoruji i na sobě - i když v mém konkrétním případě se to neprojevuje zapalováním lýtek, ale touhou po posteli, a to rozhodně bez vidiny nějakých peřinových radovánek. Každopádně o tom, že je něco ve vzduchu, mne dnes ráno utvrdil i Terezčino otec. Když jsem přišel do kanceláře, měl lehce nepřítomný výraz a zřetelně o něčem hloubal. Ticho z jeho strany trvalo ještě nějakou chvíli, načež na mne pohlédl a s lehce pološíleným výrazem se mne zeptal, zda věřím na démony, protože on včera jednoho nejspíš viděl. Odpověděl jsem, že to je celkem v pohodě, že občas také vidím nějaké démony, jenže ti většinou mají koncovku .avi a dají se vypnout. Kolega prohlásil, že to myslí vážně a začal mi líčit, že když šel včera večer domů, zastavil ho na ulici nějaký silně podnapilý dán, a anglicky se ho zeptal, kudy se dostane na metro. Terezčino otec se odvrátil, aby ukázal dánovi příslušný směr, ale když se otočil zpátky, před ním nikdo nebyl. Bylo mu to divné, nicméně došel prý ke dveřím domu kde bydlí, vytáhl klíče - a najednou viděl toho samého dána, jak na něj mává z druhé strany skleněných dveří. To ho poněkud rozhodilo, takže sáhl pro mobil - nicméně když opět vzhlédl, nebyla nikde ani noha.

Přišlo mi to zvláštní, nicméně jsem statečně odvětil, že v tomto případě to nejspíš nebyl dán, nýbrž džin, protože ti mají sklon jen tak mizet, nicméně souhlasím, že to zvláštní je, protože je o džinech celkem známé, že neumí ani slovo anglicky. Následně jsem prohlásil, že by měl omezit sledování porna, protože už mu z toho očividně hrabe a zda čirou náhodou neměl tou dobou už taky něco v žilce. Terezčino otec neochotně připustil, že byl před tím na pivu se svým bratrancem, a že ten přivezl z Tibetu nějaké eukalyptové cigarety. Prý mu docela chutnaly, takže toho spolu vytáhli polovinu krabičky a zda si myslím, že by to mohlo být ono. Odpověděl jsem, že jsem obeznámen s něčím podobným, nicméně se to používá k radikální redukční dietě, protože po užití podobného medikamentu se objeví v kuchyni veliký duhový drak, který vám spolehlivě zablokuje cestu do ledničky.

Terezčino otec pravil, že se pokusí zjistit, co to tedy vlastně bylo za kuřivo, nicméně, že se necítí ještě úplně fit, a zda bych nebyl tak hodný a nevzal za něj dnes jeden výjezd. Řekl jsem že klidně, pokud za mne udělá jednu databázi, co jsem měl za úkol dopoledne - a už jsem razil za klientem.

Sídlo společnosti bylo kousek za Prahou, bylo situované asi do tří budov, a jak jsem se měl dozvědět v zápětí, i další, naproti přes ulici. Takže jsem se zahlásil u sekuriťáka, byl jsem nasměrován do té nejohavnější modernosti, co jsem ve svém životě viděl, a to počítám i Strahovský chrchel a Tančící dům. Byla to fakt docela síla, budova samotná by sklíčila i racka chechtavýho a podobně jako mazaný Filip jsem úplně přesně nechápal, za co se chtěl ten architekt tak strašně pomstít. Nejspíš to muselo být něco vážného, protože tohle bylo už skoro na krevní mstu, nebo rovnou na vyhlášení svaté války.

Nicméně jsem se zahlásil na recepci a byl jsem nasměrován za majitelem. Poměrně bezelstně jsem zaklepal, a vyčkával co se bude dít. Nedělo se nic, takže jsem to zkusil znova a silněji, načež se z druhé strany dveří na mne bylo zahulákáno, zda mám tušení, jak se používá pod*laná klika a jestli budu majitele s*at ještě chvíli mám okamžitě padáka. To ve mne vzbudilo docela zájem, protože bych docela rád věděl, jak to hodlá přesně udělat, když pro něj nepracuji. Takže jsem vešel, pozdravil jsem a sdělil mu účel své návštěvy. Podotkl jsem, že jsem s principem kliky obeznámen, nicméně bych měl na úvod několik otázek, protože s čím obeznámen nejsem, jsou technické detaily.

Majitel se lehce zmateně omluvil, nicméně mi následně informace poskytnul, takže jsem se mohl dát do práce.

Takže jsem celkem bez odporu nainstaloval systém podle jeho požadavků, a vyzval majitele, aby si ho vyzkoušel. Ten si program otevřel, zběžně přepínal mezi agendama a zřetelně očekával od systému ještě nějakou další přidanou hodnotu, jako například Tatranský národní park. Tvářil se nespokojeně, opřel se v křesle, zahleděl se na monitor a pravil:

"Hm. Osumdesát tisíc v p*či. To sem měl radši pořídit starý nový kozy."

K tomu jsem se nijak vyjádřit nemohl, protože jsem jeho manželku nikdy neviděl a tedy nedokážu v tomto konkrétním případě posoudit naléhavost priorit. Nicméně majitel firmy mi vzápětí položil otázku, proč náš systém půl roku funguje síťově a půl roku se musí tržby posílat mailem, protože síťové řešení je mimo provoz.

To mi bylo docela divné a tedy jsem se zeptal na specifikace místní sítě. Ukázalo se, že účetní oddělení je právě v té budově přes ulici, a obě strany ulice jsou lemovány alejí javorů, takže když jim opadají listy, síťové spojení přes pojítka
funguje normálně, nicméně když jim zase listy narostou, signál se přes dvojici bloků už nedostane a tedy se síť nekoná.
Povzdychl jsem si a pravil, že tohle asi vyřešit neumím, leda by si místo pojítka pořídil na ten půlrok něco na bázi
panzerfaustu, vyplnil papíry a byl vypuštěn na zdravější vzduch.

Poslání z dnešního článku je asi snad jediné. Celkem není problém, když vidíte démony, nebo mluvíte s kytkama, zvířaty, či neživými předměty. Ale pokud vám začnou odpovídat v angličtině, nejspíš byste měli vynechat na pár dní ten eukalyptus.

Prezentace zásadního sdělení

12. dubna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Už celý týden nám před barákem opravují kamennou dlažbu, a uvádějí mne tím do stavu lehké nejistoty, protože jsem po celou tu dobu od těch lidí neslyšel jediné sprosté slovo. Člověk si pak klade zásadní otázky na téma, na co se vlastně lze spolehnout, když selhávají zásadní vědomosti, navíc předávané napříč generacemi. Tedy tohle mne vlastně znepokojovalo až do dnešního rána, kdy celá situace nabrala docela nečekaný směr.

Stál jsem před vchodem, dokuřoval ranní cigaretu, ospale vnímal rachot nějakého stroje od dlaždičů a dumal o tom, co jsem viděl včera večer - a sice tohle:


A pomalu začínal mít dojem, že můj deklarovaný cynismus, už začíná moje okolí brát jako určitý standard.

Po chvíli mne to nedalo a nakouknul jsem za roh, co to tam vlastně dělá takový kravál. Ulice byla úplně prázdná, jen na jednom z chodníků poskakoval vibrační pěch, který byl zapnutý a kolem dokola nebyla jediná živá duše. Vibrační pěch je taková těžká, žlutá bestie, se kterou se poskakuje po dlažbě, aby se vyrovnala - má jeden masivní pilíř, takže to trochu vypadá, jako když nafouknete Miniona a ustřelíte mu z děla jednu nohu. Pěch bez dozoru se zřejmě cítil osamělý, protože po chvíli neutrálního poskakování se rozhodl, že už ho to tu neba, seskočil z chodníku a pomalu se vydal po silnici směrem z kopce. Tím mne přiznávám docela zaujal, nečekal jsem od pozemního nářadí takovou míru samostatnosti a byl jsem zvědavý, kdy si jeho pokusu o únik někdo všimne. Pěch si to štrádoval dolů, když před ním zastavilo se zakvílením auto, a pohled jeho řidiče bych Vám skutečně přál vidět. Očividně nevěřil vlastním očím, a nejprve se pokusil pěch zastrašit tím, že začal troubit. Ten mu to ale nezbaštil, pokračoval jako tank pořád dál, takže řidič začal zběsile couvat, protože celkem správně pochopil, že v tomhle konkrétním případě se zajatci rozhodně neberou. Když tedy pěch odehnal auto, rozhodl se náhle změnit směr, zahnul doprava, tam jednu popelnici převrhnul, druhou odsunul a za spokojeného poskakování si to namířil doprostřed otevřeného dvora a tím pádem mi zmizel z dohledu. Podle zvuku tam však očividně pokračoval jako Golem ze známé pověsti a poslední, co jsem zahlédl, byl nějaký cikán v reflexní vestě, který se zaúpěním snažil běžet z druhého konce ulice, aby se poněkud naivně ještě pokusil minimalizovat ztráty.

Chci tím vlastně jenom říct, že pokud máte občas dojem, že jste nějak divní, je to sice smutné, ale bývá ještě podivnější zjištění, že divné je celé okolí a Vy sami jste v zásadě to nejnormálnější v dané lokaci. Bývá to pak o to horší, když navíc zjistíte, že to jste považovali pouze za dobrý vtip je ve skutečnosti až moc reálné a tím pádem si přestanete být úplně jistí, kdo si v danou chvíli vlastně dělá strandu.

Ale abych byl úplně konkrétní.

Osobně miluju fakta o Chucku Norrisovi. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten, že když jde bubák večer spát, dívá se pod postel, zda se tam neschovává Chuck Norris. Tedy přesněji řečeno byl až do dneška, protože jsem uviděl tohle:


V člověku to pak nezbytně vzbuzuje jisté otázky, na které tedy rozhodně nechce znát odpověď, byť by se tím skutečně pár věcí zcela jistě objasnilo.

Tohle mi vydrželo až do oběda, kdy jsem se rozhodl zajít na čínu. Po prohlédnutí menu jsem se však rozhodl zkusit hospodu vedle, protože jídelníček asijského bistra mne poněkud znejistěl:


Tak nějak jsem si nevěděl rady s faktem, proč bych měl sledovat mravence, kteří lezou na strom, hladovět u toho a ještě za to v závěru zaplatit dvě stovky - ale třeba je to nějaká vysoce specializovaná asijská úchylka, a tedy se to prodává nadmíru dobře. Nevím, zda jsem udělal úplně správně, protože vedle v restauraci mne hned u vchodu přivítala tato cedule:


Nicméně tohle jsem už zhodnotil jako přijatelné riziko a na oběd jsem zůstal. Protože mne však celá věc poměrně zaujala, trochu jsem zapátral a zjistil, že tento přístup není nijak ojedinělý. Pro příklad tenhle nápis se nedá vykládat jinak, než naprosto jednoznačně:


Nicméně jsou i přímočařejší metody, jako je například tohle, což už by se dalo rovnou chápat jako metodický pokyn:


Poslední, co mne definitivně potvrdilo správnost mé teorie, byl nápis na domovních dveřích, když jsem se vracel od klienta. Tohle by mi nikdo neuvěřil, proto přikládám fotku jako důkaz:


A pak že já jsem divnej...
 


Odsunutí zápisníku

5. dubna 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Koukám na blikající kurzor a přemýšlím.

Ale co, řeknu jak to je - protože je to jednak fér, a za druhé není důvod lhát.

Já to prostě nestíhám.

Svůj Cholerický deníček jsem si otevřel, protože jsem na to měl čas a invenci. Kdybych tušil, jaká bude čtenost, nebo jaká s tím je vlastně práce, nejspíš bych s tím ani nezačínal. Jenže se to nějak celé zvrtlo (což je speciálně u mne fakt divný), nějak to začalo žít vlastním životem a připouštím, že mne to hodně překvapilo. Jenomže věci jsou v pohybu a já najednou nemám úplně dojem, že bych to měl pod kontrolou.

Totiž - tak nějak se mi podařilo nezáměrně iniciovat nějak moc věcí, takže si najednou připadám jako žonglér se sněhovejma koulema, který přijal angažmá ve VIP sekci v Pekle. I když vím, že to asi pro čtenáře není informace důležitá, čeká mne asi patero focení, nějaké natáčení, přislíbil jsem připravit nějaké přednášky a semináře - do toho se začíná rozjíždět šermovací sezóna - a já velmi silně začínám přemýšlet nad jinou prací, kam bych chodil pro změnu za peníze.
Výsledek je ten, že pro jedno nestíhám druhé a musím poněkud přehodnotit priority.

Bohužel, jak jsem podotkl, v drtivé většině věcí je nezbytná moje fyzická přítomnost (a někdy se jedná o skutečně exotické lokace) a maximální přítomnost duševní, což je právě ten problém.

Tedy jsem se po opravdu velmi drsné bitvě rozhodl svůj Zápisník poněkud přiklapnout, odsunout do rohu svého imaginárního stolu a věnovat se věcem, které momentálně považuji za důležitější.

Rozhodně to však neznamená, že s ním končím.

Jen po nějakou dobu na kraviny prostě nemám čas, je potřeba to vzít pro změnu trochu vážně a tedy, jakmile okolnosti poněkud poleví, mám v plánu se vrátit k obvyklému středečnímu servisu.

Bohužel to znamená, že články nebudou vycházet pravidelně minimálně do konce léta - to už by snad mělo být po všem - a podle toho jak to dopadne, buď zase budu psát hodně, nebo uvidím. Pokud se někde vyskytne časová bublina, přihodím samozřejmě článek - protože chápu, že na takové věci se zvyká celkem dobře, a je protivné, když máte pocit, že Vám tyhle věci berou - ale v tuhle chvíli potřeba řešit věci ve správném pořadí.

Takže počítám, že někdy kolem srpna budu muset pozvat svoji postel na večeři, abychom se nějak lépe poznali, protože už teď je mi jasné, že se moc často nepotkáme a nemám vůbec představu, jak ji vysvětlím, kdo je Eva a co tam vlastně hodlá dělat.

V každém případě bych chtěl vyjádřit vděčnost laskavému čtenáři - a snad mi zachováte přízeň i dál. Je naprosto úžasné, že si někdo najde čas na trochu mojeho počtení a jsem za to opravdu vděčný. Čas je totiž to jediné, co Vám nikdy nikdo nevrátí a je mi skutečně velikou ctí, že jste ten svůj kousek času věnovali právě čtení mého Zápisníku.

S dokonalou úctou

Cholerik

Nepřítomnost varovného označení

29. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Varování:

Článek nejspíš bude obsahovat sprostá slova, politicky nekorektní fakta a nevhodné příměry. Ale s tím se nedá nic dělat, takže pokud jste poněkud útlocitnější, nečtěte to.

Je občas s podivem, kolik lidí je ochotno ignorovat realitu, obzvláště když se to dotýká jich samotných. Většinou si tohle zjištění moc nepřipouštím, protože se zejména po ránu pohybuji ve stavu hraničícím téměř hlubokého bezvědomí, nicméně dnes v tramvaji mi můj mozek naservíroval, že tady už jde o život a tedy bych k tomu měl zaujmout nějaké stanovisko. Takže jedu do práce, snažím se urvat ještě tu trochu spánku co mi cesta poskytuje, když tu přistoupila jedna slečna. Šlo si toho nevšimnout jen velmi obtížně, protože i když jsem seděl nalepený na okénku, šťouchla do mne svým pozadím, což Vám po ránu samozřejmě mnoho radosti nepřidá. Otevřel jsem tedy oči, abych se ohradil a okamžitě mi vyvstal na mysli tenhle obrázek:
Po dlouhé době mi docházelo, jak strašně uzavřený prostor tramvaj představuje a jak křehká může být hranice mezi plynovou komorou a svobodou dýchání. Slečna měla samozřejmě buničku do pasu a upnuté legíny - bohužel velikost její zadnice byla taková, že patrně porušovala hranice územní suverenity Turecka, a tedy se nedivím, že je jejich prezident pořád tak nasranej. Můj polospánkem zmatený mozek mi samozřejmě poslal automaticky tento obrázek, který mi v zásadě osvětlil to, čím se aktuálně zabývá.
Tohle je totiž jedna z věcí, které bych rád někdy přišel na kloub. Tak nějak chápu, že ne každý má od Boha nadělenou postavu zahraniční modelky, nicméně pořád existuje cosi jako soudnost a vkus. Migrantů tu zase vážně není tolik, aby se sem vyplatilo dovážet hrochy, a i když připouštím, že doba poněkud zhrubla a stala se dekadentní, za podobný projev terorismu, co se týká vkusu a soudnosti v oblékání, by se dle mého mínění mělo stavět rovnou ke zdi. Je to docela důležité, a v některých případech by to celé mělo dokonce být ošetřeno místní vyhláškou. V té by mělo být jasně uvedeno, že podobné excesy by mohly vycházet z domova pouze za tmy, protože jinak by se mohli plašit koně a důchodci.

Možná v tomhle směru nejsem úplně spravedlivý - a budu dokonce první, kdo by to připustil - nicméně jsem přesvědčený, že kdo si myslí, že něco podobného je přitažlivé, nebo dokonce sexy, může být jen američan, feministka, někdo s defektem na sítnici, nebo zarytý milovník paviánů.

Chápu, že tohle je hodně o vkusu každé soudružky, a já také nejsem zrovna Twiggy, nicméně mám dojem, že bych asi nezvolil zrovna outfit, který silně evokuje Death Star, pět sekund před výbuchem.

Naštěstí slečna na příští zastávce vypadla, a asi jsem se tvářil vážně dost divně, protože mne oslovil jeden z cestujících a s mrknutím pravil : "Docela otesánek, co ?"

To už jsem moc nedával, pravil jsme, že to teda asi těžko, protože tahle očividně sežrala Otesánka včetně pantoflí a že všichni tady máme kliku, protože to bylo vo fous, že jsme vyvázli životem ještě před tím, než ji pobřežní hlídka stačila vtáhnout zpátky do moře.

Na další zastávce jsem naštěstí vypadnul ven, a nic dalšího se už naštěstí nestalo.
Tak nevím. Možná by k legínám měli přidávat taky takový ten obrázek jako, jako je na cigaretách se sdělením, že přežírání může zmenšovat oblečení a způsobit nevolnost lidem v okolí, nebo tak něco, ale silně pochybuji, že to podobně jako u kuřáků bude něco platné.

Ale aby nebyl dnešní příspěvek jen ztrátou Vašeho času, podělím se s Vámi o jednu naprosto neužitečnou informaci, která snad vrhne do celé problematiky alespoň nějaké světlo:

Důsledky vnitrokuchyňské palby

22. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Dnes ráno přišel Terezčino otec konečně do práce. Měl ruku na pásce, obličej měl jednu velkou podlitinu a vůbec celkově vypadal jako někdo, kdo přinesl cheesburger místo hamburgeru, Conoru McGregorovi. Tvářil se docela dost podrážděně, řekl že o tom nechce mluvit a zmizel v kanceláři. Pravil jsem tedy ke slečně na recepci, že jsem netušil, že Terezčino matka to s tou držkovou myslela až takhle na vážno, že tohle bude ještě hodně zajímavé, a že se pokusím zjistit podrobnosti. Slečna recepční suše zkonstatovala, že by to pro ni osobně nebylo až takové překvapení, ale i tak by ji zajímalo, jaké to je upadnout do míchačky na beton, a tedy je na nějaké podrobnosti zvědavá.

Takže jsem vnikl do kanclu, posadil se za svůj stůl a zahleděl jsem se na kolegu. Docela jsem si to vychutnával, protože v rámci mého hobby přicházím občas do práce pochroumaný spíše já, nicméně, i když se mne Terezčino otec snažil ignorovat statečně, po pár minutách to vzdal a dotázal se mne, zda takhle čumím na lidi normálně, nebo jestli si tohle trénuji na profilovku. Odpověděl jsem tedy, že jsem docela rád, že nemusím do Kolína, protože tam se teda musí dít věci, že Bronx je proti tomu nejspíš něco jako piknik pro amatéry, ale že už asi tuším, kde příště uspořádat pro svoji skupinu hru ve stylu "Kdo přežije ?"

Terezčino otec si odfrknul, prohlásil, že všichni doktoři jsou k ničemu, protože čekat na ošetření je očistec, a že je osobně přesvědčený o tom, že nejméně polovina z nich sází na to, že většina pacientů sroste přirozenou cestou v čekárně. Odpověděl jsem, že ať si z toho nic nedělá, protože mám kamaráda který dělal na pitevně, a v drtivé většině byla jako příčina úmrtí uvedeno, že pacient nestačil včas odehnat lékaře. Naštěstí to bylo psáno latinsky, takže veřejnost není nijak znepokojena, ale stejně by mne zajímalo, proč jsem musel tak na rychlo odjet do Maďarska, zvláště proto, že by to zajímalo i Evu a já bych docela nerad dopadl podobným způsobem.

Kolega se zamyslel, pravil, že by to nejspíš asi trochu osvětlit chtělo a následně mi vylíčil, jak k tomu zranění vlastně přišel.

Byla neděle a Terezka s maminkou byly domluvené, že odpoledne zajdou za babičkou a dědou, že babička má narozky a tedy je na místě na to nějak zareagovat. Kolegovi se do této společenské návštěvy moc nechtělo, takže se domluvil s Terezčino mamkou, že tentokrát vynechá, protože už jí k narozeninám popřál telefonicky, navíc v televizi jde fotbal a alespoň si udělá klidné odpoledne. Terezčino matka s tím v zásadě neměla problém, jen požádala kolegu, aby zatím vyluxoval a dal kočce prášek na odčervení. Že micina je v pohodě, a když jí to namíchá do žrádla, že to zblajzne a všichni budou spokojení. Takže kolega slíbil, že to všechno udělá, protože se to zdálo být celkem jednoduché.

Bohužel se Terezka nějak zdržela na tréninku, takže přiletěly s maminkou jako vichr z hor, Terezka hodila všechny věci na paintball na stůl v kuchyni s tím, že si je později uklidí, bafli kytku s dortem a zmizely na druhý konec Kolína. Terezčino otec se tedy rozhodl, že to s tou kočkou vyřídí hned, aby pak měl klid na televizní přenos, ukryl prášek do kočičí kapsičky, tu položil na zem a odešel. Když se šel podívat, jestli jeho lest zabrala, jak asi správně tušíte, miska byla vylízaná do čista a jediné, čeho se ta chlupatá bestie ani nedotkla, byl ten prášek.

Kolega se tedy rozhodnul, že to do té mrchy natlačí, ať se jí to zamlouvá nebo ne, bafnul kočku a i když věděl, jak takové věci normálně dopadají, nacpal jí prášek do tlamičky a držel ji tak dlouho, dokud nebyl přesvědčený, že je uvnitř kočky. Když se tak stalo, šel si do lednice pro pivo a nahodil televizi. Kočka samozřejmě na celou věc měla vlastní názor, takže po nějaké chvíli kolega slyšel, jak zvrací na podlahu, protože nechat si nacpat prášek na odčervení je něco, za co se automaticky chodí do kočičího pekla. Kolega si povzdychl a protože fotbal ještě nezačal, rozhodl se, že to alespoň uklidí.

Takže když vešel do kuchyně, kočka okamžitě věděla, že tím že prášek vydávila zřejmě celá věc nekončí a snažila se zdrhnout. Kolega za sebou sice zavřel dveře, ale i tak odchytit kočku v prostoru kuchyně není úplně snadná záležitost. Kočka navíc začala panikařit a lítat všude možně, jako by jí šlo o život a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Při jedné únikové akci se jí nějak podařilo odrazit od stěny a skočit na stůl, přímo do hromady Terezčiných věcí. Asi se jí nejspíš povedlo kopnout do spouště, protože paintballová zbraň vypálila, takže Terezčino otec dostal jednu na solar, jak se s heknutím předklonil, koupil druhou mezi oči a další kulička už se rozprskla o nově vymalovanou stěnu kuchyně. Nevím, zda Vás někdo trefil paintballovou pistolí, ale ono to docela bolí a kolega je spoustu věcí, ale odolnost hráče amerického fotbalu tedy rozhodně nemá. Takže si s hekáním snažil vytřít barvu z očí a podvědomě zamířil k umyvadlu, když vtom si našlápl na kočičí zvratky a svět se mu rázem proměnil v rychlobruslařskou dráhu. Pokusil se ještě v pádu zachytit za židli, kterou se ještě v závěru fláknul do čela, a pak už jen cítil bolest v pravém rameni. Jako bonus samozřejmě ještě dopadl na vysavač, respektive na papírový pytlík připravený k vyhození, takže uslyšel cosi jako "puf" a následně se celá kuchyně zahalila do výsledku dvou týdenního luxovacího úsilí.

Kočce se podařilo skočit na kliku a zdrhnout z kuchyně, kolega ležel na zemi, částečně pokrytý barvou a částečně produkty kočičího trávícího systému, pozoroval strop a pomalu se snášející prach se stopou chlupů, a kladl si otázku, zda má tohle všechno zapotřebí.

Protože však platné zákony vesmíru fungují naprosto precizně, v zámku zarachotili klíče a vešla Terezčino matka, která si zapomněla v obýváku mobil. Při pohledu na kuchyň, momentálně laděnou do postapokalyptického stylu, se opřela o futra a strávila chvilku dumáním. Pak řekla, že se ani nebude snažit přijít na to, co se tu vlastně stalo, ani proč je ve stěně ta díra, a že se jen omezí na otázku, z jakého důvodu visí kočka v obýváku na garnýži hlavou dolů, a proč je tam přilepená jako puberťák na výloze s dámským spodním prádlem.

Kolega si povzdychl a zeptal se, zda by nevadilo, kdyby ho Terezčino matka hodila po cestě k prarodičům ještě do nemocnice, že ho to rameno vážně dost bolí - a tím v podstatě tato akční vložka skončila.

Poslání z dnešního příspěvku je myslím patrné. Pokud budete experimentovat s kočkou na bázi vylepšení jejího zdravotního stavu, ujistěte se raději dopředu, že je Vaše zvíře ateista.

Frekvence odpálkování parazita

15. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Venku se poněkud oteplilo, a tedy z děr započala vylézat veškerá dostupná žebravá verbež, což jsem kvitoval s jistou nevolí. Tenhle druh příživnictví totiž nemusím ani trochu, osobně jsem nakloněn tomu názoru, že ozbrojená loupež v tomhle směru je o něco férovější řešení stavu hmotné nouze (pokud se tedy ovšem o něčem takovém dá vůbec mluvit), protože v tomto směru Vám loupežník dá alespoň na vybranou. Citové vydírání je poněkud komplikované, tedy pokud jste neabsolvovali kurzy Nitrobrany od Severuse Snapea, zatímco šance vyzkoušet bojové techniky, které proti slušným lidem používat normálně nejde, vůbec není špatné. Nemám v tomto směru moc praktických zkušeností, což bude nejspíše dobré, protože bych nerad nějakým enormním způsobem zatěžoval sociální systém banánistánu Česko, prozatím se mi většinu útoků daří odrážet formou verbální, ale poslední dobou už mi to poměrně dost brnká na nervový systém.

Možná to byla opravdu jen shoda náhod, ale když se to sejde v jednom dni, člověka to přinutí k jistým úvahám na tohle téma.

Podle mého názoru jde především o to, že se pohybuji ve špatných lokacích. Čtvrtě jako Karlín, Žižkov, nebo Libeň - tedy zhusta obydlenou komunitou neMórePyčoČechů (odvozeno podle politické korektnosti od termínu AfroAmeričan) - dnes již ponejvíce něco podobného nepotkáte. Zato historické centrum Prahy začíná být tímto druhem rakoviny poněkud zasaženo, což mi vůbec nedělá dobře na mne.

Abych uvedl nějaký příklad.

V lokaci Karlák-Pavlák se pohybuje jistý maník, který nejspíš má skutečně zdravotní problémy. Chodí o berlích, žebrá s čepicí a vypadá to trochu, jako když Vás po tramvajové zastávce pronásleduje Polednice. Klepe se po celém těle a je to skutečně na zvažování - tedy kdyby mu v mé přítomnosti nezazvonil mobil, a žebrák nevytasil iPhone7, a nezačal vyřizovat své kurzové sázky. Popravdě - byl uprostřed pracovního procesu, a ani já bych si něco podobného vůči potenciálnímu klientovi nedovolil - ale očividně na tom v hmotném slova smyslu byl lépe, než já. Dokončil s klidem hovor, a nastavil mi čepici pod nos, a já jsem opravdu pečlivě zvažoval možnosti, za kterých by mi mohlo projít ho fláknout přes tlamu jeho vlastní berlou.

Neberte to prosím špatně. Je tragické, že je někdo v takovém zdravotním stavu a zcela jistě jeho situace není jednoduchá - ale pokud svůj hendykep používá jako opodstatnění k žebrotě, z morálního hlediska nemohu cítit naprosto žádnou empatii. Navíc na tom zase nejspíš nebude finančně tak, zle, pokud si může dovolit podobnou hračku. Při telefonování se sice třást nepřestal, ale s tím předraženým jabkokrámem a nasazenou bekovkou, přece jenom vypadal o něco víc in.

Nevím, zda to na potenciální ovce zabírá, ale je fakt, že klepavých žebráků jsem už potkal nejméně čtyři kousky, a i když neumím přesně rozeznat, co je skutečné postižení, a co součást jejich povolání, stejně nevidím pražádný důvod, proč něčím podobným obtěžovat bezprostřední okolí, zejména v době nadací, neziskovek a dalších sociálních, či asociálních programů.

Můj druhý hřebíček do rakve byla slečna na Karláku, která měla zelené triko Greenpeace, v ruce desky a přistoupila ke mne s dotazem, zda mi je, či není lhostejný osud planety a vůbec budoucích generací. Odpověděl jsem, že samozřejmě není, protože jsem za svoje působení na bázi historického šermu poskytnul mladším kolegům mnoho informací ohledně střelby, vrhání nožů a plivání ohně, že tedy v tomhle smyslu mám splněno, a dotázal se, co tedy konkrétního pro přežití budoucí generace udělala ona. Slečna moji otázku nechala nezodpovězenou a začala mi vysvětlovat, že když budu pravidelně posílat kamsi do černé díry svoje peníze, podaří se mi technicky zachránit svět, nebe a dokonce i Lochnessku s Krakenem, protože Greenpeace jsou jediní, kdo to tady s budoucí generací myslí dobře, a s patřičnou finanční podporou jim půjde to připoutávání se řetězy někde v deštném pralese výrazně lépe.

Zeptal jsem se slečny, na co tedy konkrétně moje peníze hodlají použít, protože by mne zajímalo, co za služby konkrétně si vlastně pronajímám. Slečna byla ofenzivou očividně zaskočená, nicméně se nehodlala vzdát jen tak bez boje a sdělila mi, že to půjde na záchranu Tučňáků patagonských. To zaujalo pro změnu zase mne a dotázal jsem se, jak to přesně hodlají udělat. Jestli se převléknou do plavek a budou individuálně plašit kosatky, a pokud ano, rozhodně u toho chci být, že je nechci nijak podceňovat, ale v tomhle směru bych si spíš vsadil na ty kosatky, protože ty bývají na rozdíl od zelených aktivistů alespoň inteligentní. Slečna moje prohlášení statečně vyignorovala a zeptala se mne tedy, jak to se svým příspěvkem vidím. Odpověděl jsem, že mi připadá pitomé si kupovat nějakou službu, o kterou nestojím, a nejspíš ani ty tučňáci ne, a že v zásadě nevidím žádný důvod, proč zrovna já bych měl nějakému lachtanovi na druhé straně polokoule, sponzorovat žrádlo.

Slečna na mne koukala s otevřenou pusou, nicméně i naštěstí přijela tramvaj a já jsem vypadnul pryč.

Bohužel, mému utrpení ten den ještě neměl být konec.

Posledním hřebíčkem do rakve mojí trpělivosti byl jakýsi mladík, který mne odchytil hned na další zastávce tramvaje a zeptal se mne, zda bych nechtěl být přítelem dětí Unicef. Pohlédl jsem na něj poněkud skepticky a zeptal se, zda mu přijde, jestli vypadám jako irský katolický kněz. Mladíka to poněkud rozhodilo a odvětil že nikoliv, takže jsem dodal, že být přítelem jakýchkoliv dětí v mém věku mi připadá poněkud zavádějící, a nevím proč mi to celé kapku zavání pedofílií. Panáčkovi jsem tím očividně poněkud sebral vítr z plachet, nicméně řekl jsem, že když už je tady, že by mi možná s něčím mohl poradit. Zda náhodou neví, kde bych se mohl oficiálně zaregistrovat jako nepřítel kohokoliv z Unicef, na kolik by mne to přišlo, a jestli bych také nafasoval nějakou placku, či nášivku, kterou bych v tomto případě byl ochotný i nosit, protože by se tím mohla zvýšit šance, že by mi on i ostatní žebravá pakáž mohli dát na chvíli pokoj.

Poslání z dnešního článku je asi jen jedno. Pokud hodláte někoho pumpnout o peníze, je celkem zbytečné to maskovat za dobré úmysly. Stejně to nefunguje a pokud už máte potřebu lézt lidem na nervy, čiňte tak na úřadech a podobných vládních institucích, protože tím tak nějak morálně alespoň srovnáte skóre.

Neplánovaný výpadek

7. března 2017 v 14:27 |  Zápisník cholerika
Žel Bohu jsem byl právě odeslán na služební cestu, a tudíž nebudu schopen připravit článek v termínu. Omlouvám se tímto vzácnému čtenáři a pokusím se příští vydání již stihnout včas. Zároveň musím zkonstatovat, že mám v plánu roztrhnout Terezčino otce jako hada, protože vykloubit si rameno těsně před služebkou je nečestné a nesportovní, a navíc je mi dost záhadou, jak se někomu vůbec může taková věc podařit při něčem tak banálním, jako krmení kočky.

Cholerik

Residuum přítomnosti šťávy

1. března 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy si říkám, že vyjít s některým klientem je vážně trochu obtížné. Totiž - ne že by to byli zlí lidé. Jen občas nesdílejí s Vámi tu samou realitu a jejich pohled na svět jako takový, nemusí být shodný s tím, co je považováno za běžný stav. I s tím se však dá nějak vyrovnat, pokud nenarazíte na dva typy zákazníků, kteří jsou naprosto na zabití. V tom prvním případě klient absolutně netuší co chce - a v tom druhé, daleko horším, to ví zase naprosto přesně, ať to systém umožňuje, či nikoliv. Pak se střetněte s argumenty typu "nojo, ale ten předešlej soft to dělal", ale klient už nebere v potaz to, že dělal taky spoustu dalších věcí a právě proto se ho rozhodl vyměnit. Je podobně validní, jako kdybyste si koupili koloběžku a požadovali po ní střelbu z protipěchotní zbraně, protože před tím jste měli tank a ten takové věci uměl. Úplně nejlepší druh klienta je pak kombinace pedantství, lakoty a zmatenosti, který i když naprosto nemá představu, co děláte, tak se od Vás nehne ani na krok, aby měl jistotu, že se ho nepokoušíte nějak natáhnout. Tak něco podobného potkalo dneska mne, a bylo to jako obvykle docela výživné.

Mělo mne to trknout hned ráno, když jsem šel do práce. Stál jsem na přechodu s nějakým hodně postarším párem, čekal, zda nějaké auto zastaví a umožní nám přejít přes silnici, dumal nad tím, zda mají v Náhorním Karabachu, kromě pravidelných oddílů také nějaký oddíl sportovní gymnastiky, a pokud ano, zda jim při prostných nepřekáží na zádech ten kalašnikov. Konečně nějaké auto zastavilo, takže jsem mávnul řidiči na poděkování a šel jsem, protože poděkovat v těchto případech je minimálně slušnost. Starší pár si toho všimnul a zřejmě chtěl poděkovat také, nicméně jejich provedení zarazilo jak mne, tak řidiče. Pán totiž zdvihl ruku a udělal na šoféra Véčko, že by tím roztleskal nejméně polovinu Občanského fóra, a paní vystřihla tak ukázkového hajlováka, že by z něj měl Führer podobně orgasmické pocity, jako když se mu podařilo na Londýn poprvé odpálit střelu V2. Já i řidič auta jsme na to čuměli jak péro z gauče a tak nějak jsme nevěděli, jestli jsou nějak chronologicky zmateni, nebo jestli se tohle už zase dělá. Já jsem navíc strávil ještě dopoledne přemýšlením o tom, jaký že mohla být ta paní vlastně ročník, protože pozdrav vůdci byl naprosto perfektní a nenapadalo mne jiné vysvětlení, než že za tohle může mnohaletý dril.

V každém případě jsem odpoledne dorazil do jednoho nejmenovaného ateliéru, kde jsem očekával celkem bezproblémovou instalaci našeho ekonomického systému. Poměrně bez odporu jsem tedy vyjel do čtvrtého patra a zazvonil u dveří, a vyčkával v klidu věcí příštích. Vzápětí mi bylo otevřeno a spatřil jsem majitele firmy neurčitého věku, a přiznám se, že účes na havla jsem opravdu viděl po hodně dlouhé době. Tedy jsem se představil, řekl jméno firmy a účel návštěvy - a očekával, že budu vpuštěn dovnitř, abych mohl udělat svoji práci. Dostalo se mi podezřívavého pohledu, načež vlastník prohlásil, že mu to tu patří, že si na mne dá pozor a předložil mi před oči svůj řidičák. To mne poněkud zarazilo, protože se přiznám, že s podobným přístupem jsem se u kapitalistů veškerého druhu doposud nesetkal. Odolal jsem velice silnému pokušení ho vyzvat, aby mi také předložil zelenou kartu a techničák od celého čtvrtého patra - nicméně tohle jsem skousnul a omezil se na dotaz, kde že tu mají server a kolik klientů se bude instalovat na stanice.

S majitelem v zádech jsem tedy nakonec byl vpuštěn do serverovny, vytáhl pakl firemních CDček a pustil se do instalace. Šlo to docela pomalu, protože obliba majitele se očividně odrážela i na železe, nicméně se mi podařilo nakonec nahodit základ a začít instalovat systém. Byl jsem zhruba ve dvou třetinách, když pojednou všechno zhaslo, rozeřvaly se UPSky, a tím pádem bylo jasné, že vypadnul proud. Vzápětí do se do serverovny vřítil majitel, řekl, že věděl, že hejska jako jsem já neměl ani na okamžik spouštět z očí, a co jsem tedy s tím sakra provedl. Odvětil jsem, že sice oceňuji jeho mínění o mé kvalitě telepatie, nicméně pokud je přesvědčen o tom, že sledováním modré instalační čáry dovedu vyhodit elektřinu v celé budově, pak mne poněkud přeceňuje. Nicméně jsem dodal, že mne potěšilo, že alespoň ví, za co si platí, a že při instalaci klienta mám osobní závazek, že příště vyhodím do luftu i celé Dukovany.

Klient nadzdvihl důležitě obočí, řekl "No proto!" , načež zavřel dveře a zase odešel. Tohle jsem sice zrovna moc nepochopil, nicméně jediná věc, kterou šlo dělat bylo, že jsem vytáhl mobil a začal hrát nějakou hru, dokud proud opět někdo nenahodí.

Trvalo to tak deset minut, než opět vešel klient, kterému očividně realita poněkud unikala s dotazem, jak dlouho to ještě bude trvat. Odvětil jsem, že se to právě snažím na dálku konfigurovat, ale vzhledem k tomu jak tu má staré počítače to prostě chvilku zabere. Klient tímto sdělením byl očividně uklidněný, takže trvalo další půl hodiny, než opět rozrazil dveře do serverovny. Tvářil se dost nespokojeně a zeptal se mne, jak jsem s tím daleko. Odvětil jsem, že musíme počkat, než to někdo nahodí , a že nic víc s tím zatím dělat nejde. Majitel byl očividně nespokojený, začal brát do ruky jedno CD za druhým, načež se mne zeptal, jestli se v tom vůbec vyznám, a zda vím, co na těch CDčkách je. Odvětil jsem, že se v tom vyznám docela dobře, protože je to na nich napsané. Majitel se na mne podíval krajně podezřívavě, načež se mne zeptal, jak si mohu být tak jistý, když vypadají všechny stejně. Povzdychnul jsem si a odpověděl jsem, že jsem si poměrně dost jistý, protože je to na nich napsaný a silně jsem zatoužil být kdekoliv jinde, než u něčeho podobného.

To majitele uspokojila zhruba tak na dalších deset minut, než opět přišel s dotazem, kdy už to konečně budu mít hotové. Povzdychl jsem si, a pravil jsem, že na tyhle věci nejsem úplně expert, nicméně si myslím, že by docela výrazně pomohlo, kdyby někdo v celém bloku opět nahodil elektřinu. Dodal jsem ještě, že mám určitý poznatek, že elektrické přístroje zapojené v proudu fungují o něco lépe, a tedy pokud nevlastní nějakou rozšafnou lišku a ebonitovou tyč, momentálně mne nenapadá žádný způsob, jak celý proces urychlit.

Klient si odfrknul nad moji neschopností, na to někdo znovu proud nahodil, takže jsem instalaci dokončil, vyplnil papíry a zmizel jak jen to bylo možné.

Když jsem dorazil do firmy, přišel za mnou šéf s dotazem, co jsem tam vlastně vyváděl, a že ještě neviděl tak nadšený ohlas na servisní služby. Odvětil jsem, že jsem tedy, že pokud si toho ještě nestačil všimnout, jsem Thor, Bůh hromu a blesku a ať mne laskavě dá pár minut, protože potřebuju něco rozmlátit na kaši svým kladivem.

Poslání z dnešního článku je asi jediné. Jak je to sakra s těma gymnastama v Náhorním Karabachu ?

Nástrahy plesové sezóny

22. února 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi už víte, že nejsem zrovna vyznavačem společenských událostí. Za jednu z nejhorších kategorií obecně považuji akce firemní, nebo takové, na kterou jsme jinou firmou pozvaní. Snažím se tomu vyhnout jak to jenom jde, protože něco podobného jinak než katastrofou zakončit prostě nejde, a podobně jako je to u setkání rodinných, v zásadě to považuji za důvod, proč mám nárok u posledního soudu alespoň za kapku přímluvy v můj prospěch.

Firemní akce obecně jsou divné, protože proč byste se měli veselit s někým, koho vidíte deset hodin denně, nejméně šest dní v týnu - a tedy logicky Vám už poněkud leze krkem. Světlou vyjímkou je snad Terezčino otec, protože s tím tu a tam jsem ochotný zajít na pivo, nebo případně ho nějak dalším způsobem podpořit. Nejspíš to funguje i oboustranně, protože se mne snaží pozvat i na jeho akce, což se stalo i tentokrát.

Bylo pracovní odpoledne, když tu náhle sem mne Terezčino otec zeptal zda bych s ním nechtěl jít na ples. Docela mne to překvapilo, takže jsem se logicky dotázal, zda by na podobné věci nebyla vhodnější koupel s květy růží, víno, nebo v jeho konkrétním případě hodě štědrá dávka Absynthu, a zda si je vědom faktu, že má dvě děti a skoromanželku v Kolíně. Dodal jsem ještě, že by mi to možná i lichotilo, ale že se na tohle nějak moc necítím, Eva v tomhle směru je docela fajn a vidina nějakého dalšího upgrade tělesných orgánů mi nepřijde momentálně nijak lákavá. Kolega odvětil, že něco podobného očekával, a i když oceňuje můj přístup, jde o něco jiného. Že prý dostal dva V.I.P lístky na nějaký hodně prestižní ples a protože Terezčino matka leží doma s chřipkou, je mu líto tuto šanci promarnit. A že tam budou mít dokonce i živého Karla Gotta, salónek pro horních deset tisíc a podobné věci, takže by to mohlo být docela zajímavé. Řekl jsem tedy, že v tom vidím hned dvě komplikace, protože něco podobného tanci jsem naposledy předváděl v létě, když mne do palce u nohy hryznul sklípkan, a že když se nad tím zamyslím, za jediný společenský oděv bych mohl pokládat kostým, ve kterém jsem šel na poslední filmové párty za Fantomase. Jen si nejsem jistý, že by to bylo úplně vhodné, načež Terezčino otec odpověděl, že bude šťastný, když nepůjdu v modelu Lady GaGa, protože nepochybuje ani na moment, že bych toho byl v podobném případně schopen. Ujistil jsem ho, že mi steak vyhovuje spíše na talíři, než na těle, a tedy jsem účast přislíbil.

Takže jsme se večer ocitli před historickou budovou, po předložení lístků dokonce byli vpuštěni dovnitř a nenápadně se vmísili do davu. Kdybych nebyl ignorant, nejspíš bych i rozpoznal sem tam nějakou tu pseudocelebritu, co plní stránky bulvárního tisku, nicméně jediný poznatek v tomto směru mám ten, že jsem vyšší, než herec Langmajer, kterého jsem dokázal identifikovat. Je mi to sice v praxi úplně k ničemu, ale tak nějak mne to lidsky potěšilo.

V každém případě ples zahájila nějaká skupina předtančením. Byl to vážně docela pěkný pohled - skupina byla stylizovaná do období českého obrozenectví, což ke Straussovi docela sedělo, pánové byli ve fracích a s navoskovaným knírem, dámy v perfektních dobových kostýmech a účesech a dokonce jsem zahlédl téměř dokonalou kopii Boženy Němcové. Předtančení bylo prostě moc pěkné, a bylo by možná ještě krásnější, kdyby si replika ikony klasické literatury nepřišlápla sukni, a nehodila držku mezi činely, nicméně chápu, že živý orchestr někde být musí a v tomto množství jsou nějaké manévry poněkud nesnadné. O tomto druhu choreografie pravda moc nevím, ale jsem si skoro jistý, že tohle součást předtančení být nemělo - nicméně tato část skončila a skupina vyklidila pole, včetně lehce otřeseného klasika.

Tohle mohlo trvat tak slabou čvrthodinku, takže jsem se začal rozhlížet po Terezčino otci, protože jsem přemýšlel, co budeme dělat dál. Po krátkém průzkumu sálu, jsem ho skutečně nalezl, a musím uznat, že jako obvykle překvapil. V tomto krátkém časovém úseku se totiž stihl zmatlat do takového stavu, že by i carský důstojník zamáčkl slzu dojetí. Na první pohled na to sice nevypadal, ale když mne spatřil prohlásil, že jsem nějak rozostřený, a zda bych si neměl na to kvádro stáhnout nějaký aktuální ovladač. Bylo mi jasné, že pokoušet VIP salónek by pro nás mělo jistou dohru na pendrekárně, nicméně než jsem stihl něco dalšího, Terezčino otec prohlásil, že je mu nějak horko, bolí ho nohy a vypálil směrem k sezení v sále. Vystřelil jsem okamžitě za ním, nicméně když jsem ho dohonil, už se nakláněl nad nějakou slečnou s dotazem, zda by si nechtěla jít zatančit. Slečna odpověděla že ano a moc ráda, načež kolega prohlásil, že to je prima, protože si chce někam sednout. Slečna na něj vykulila oči a poněkud podrážděně se zeptala, zda vůbec navštěvoval školu tance a slušného chování. Na to Terezčino otec odvětil "Ale hovno, jenom slušnýho chování" - a už jsem ho vláčel pryč.

Kolega se nechal vláčet s tím, že mumlal, že nechápe co jí žere, protože se jenom normálně zeptal, když tu se najednou prudce zastavil, přivřel jedno oko a dlouze o něčem přemýšlel. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, co ho zaujalo a uviděl jsem opodál stojícího černocha, v bílém kvádru, bílém motýlku a černé košili. Terezčino otec prohlásil, že to je prvně v životě, kdy po něm jde jeho vlastní negativ, že to je větší psycho, než měl Petr Pan a dospěl k závěru, že mu v rámci mezidruhové dobré vůle, musí někde sehnat banán. V tom mu samozřejmě bylo zabráněno a začal jsem ho strkat směrem k šatně, protože mi bylo jasné, že z toho dřív nebo později bude koukat ostuda jako hrom.

Takže jsem nafasoval bundy a s pocitem úlevy jsem strkal líznutého kolegu ven. Protože však zákon schválnosti funguje ze všech známých zákonů nejlépe, podařilo se nám u východu potkat jednoho dost bohatého klienta, který zrovna vcházel. Nastala chvíle rozpačitého ticha, které se klient pokusil vyplnit tím, že nám představil svoji manželku. Terezčino otec na ni chvíli hleděl, načež pravil směrem ke klientovi, že není tak hnusná jak říkal a chystal se zřetelně ještě pokračovat, takže jsem ho oderval z místa směrem ke dveřím, omluvil se, že momentálně onemocněl prezidentskou chřipkou a vyšli jsme ven.

Zbytek cesty už proběhl bez komplikací, vysadil jsem ho u jeho bytu a šel jsem spát.

Myslím si, že tímto mám zase na nějaký čas naplesáno. Poslání z dnešního článku mne napadá snad jen jedno jediné. Pokud jste Božena Němcová, měli byste si nejspíš dávat bacha, aby Vám někdo nedupnul na viktoriánskou sukni.

Kam dál