Akcelerace bratrance Itta

Středa v 12:00 |  Zápisník cholerika
Někdy mám dojem, že už jsem ve svém životě viděl skoro všechno, a tedy by mne už toho v zásadě nemělo moc překvapit. Jsou to přesně ty chvíle, kdy má člověk tendence poněkud polevit v ostražitosti, aby mu následně realita připomněla, že je zpátky v plné kondici a tedy by bylo na místě jí přeci jen nějakou pozornost poskytnout. Tak přesně takový byl včerejšek a myslím, že to jako obvykle stálo za to.

Začalo už ráno, kdy jsem ještě napůl oblbený spánkem mířil do nového sídla firmy. Protože se teď momentálně nacházíme v budovatelské fázi, prostory se upravují, vedení je pořád fuč a zásobuje mne požadavky pouze telefonicky a mailem, začínám mít dojem, že jsem z technika postoupil na pozici hlavní dráb. Je pouze otázkou času, kdy se ze mne evolučně nejspíš stane mrskač, podobně jako to je ve filmu s Asterixem. Tahle myšlenka se mi moc nezamlouvá, mít jako pracovní oděv pouze bederní roušku a pantofle nějak není úplně v mojí komfortní zóně, ale představa Terezčino otce, kolegy hotlinera a slečny na recepci zapřažené do otěží pod svištícím bičem, má přece jen trochu něco do sebe.

Jdu tedy normálně po ulici, vychutnávám si cigaretu, vyřizuji hovor s maníkem, který má dopoledne přijet nainstalovat klimatizaci, když jsem zaznamenal, že na mne mluví ještě někdo další, a to celkem ultimátním tónem. To mne docela zarazilo, zastavil jsem se a podezřívavě pohlédl na nedopalek ve svojí ruce, protože v celé ulici nebyla krom mne živá duše a tohle mi přišlo přeci jen trochu podivné. Krátce jsem zvážil možnost, že by na mne mluvil někdo z kanalizace, a když jsem byl opakovaně vyzván, ať odstoupím od auta, nebo na mne bude přivolána policie, zjistil jsem, že na mne mluví samotné auto, u kterého jsem se zastavil.

Přiznám se, že něco podobného jsem viděl poprvé, takže jsem samozřejmě to šel prozkoumat blíž, načež se automobil rozeřval, rozhoukal a rozblikal tak, že jsem měl dojem, že se z něj vzápětí vyklube Decepticon a flákne mne nejbližší lucernou přes držku.

Nevím, jak to máte vy, ale potkat auto s vlastním názorem v půl sedmé ráno, Vám zrovna nepřidá duševní stability, a člověk je najednou tak nějak rád, že cestou do práce nepotkal podobně nadané samohybné dělo.

Zanechal jsem tedy auto ve stavu lehké hysterie a dorazil do firmy, kde jsem rozdal úkoly, aby byl alespoň nějak zajištěn základní chod pobočky a se slečnou recepční se věnovali dalším věcem. Viděno zpětnou optikou si uvědomuji, že celkem nikdo neprotestoval, dokonce ani kolega hotliner přijal zadání bez jakýchkoliv komentářů, což je sám o sobě zázrak, skoro na úrovni poslední večeře Páně. Tedy v zásadě klidně akceptujete, že Spasitel rozdával víno, coby svoji krev, chléb coby svoje tělo a myslím, že je jedině štěstí, že se nikde kniha nezmiňuje o tom, zda náhodou nedošlo i na Nutellu, nebo zda jsou podobné věci pouze jako základní materiál pro mozky radikálních islamistů.

Nicméně, když byl chod firmy zajištěn, slečna na recepci zaúkolována, věnoval jsem se dalším věcem, když mi zazvonil mobil s tím, že klimatizace je tady. Není to z naší strany nějaká rozmařilost, máme tu několik serverů, které skutečně potřebují chladit a tedy podobná legrace je zde zcela na místě.

Z čeho jsem však neměl až tak úplně dobrý pocit byla dvojice techniků, kteří s klimatizací dorazila. Tak předně - starší technik vypadal trochu jako Spejbl, jen místo dřeváků a fraku měl montérky, zatímco jeho o generaci mladší kolega mi silně připomínal bratrance Itta, živeného zásadně na bázi hranolek od MekKačera.

Nechápejte to prosím špatně.

Pokud se moje osobní xenofobie něčeho týká, jedná se spíše o obsah, než formu. Tedy jest mi v zásadě šumec povrchová úprava, neb ctím právo svobody každého, udělat ze sebe pitomce úplně sám, ale poslední dobou mne obsah úvah a zejména ideologií dost lezou krkem, zejména pokud je tato deklarována militantním způsobem. V těchto situacích jsme napůl smutný, a napůl spokojený s faktem, že meč nosím jen na trénink a na akce, protože nutkání ho použít na plocho se jeví až příliš lákavé.

Ale to jsem odbočil.

Spejbl tedy otřel pot z čela o velikosti měsíční krajiny, sdělil mi, že už jsou tu a kam že to tedy mají namontovat. Dovedl jsem ho tedy do místnosti, kde jsme měli zamýšlenou serverovnu a ukázal mu na zeď kterou se budou muset prokousat. Zároveň jsem vyjádřil naději, že si sebou vzali alespoň něco na bázi houfnice, či ledoborce, protože jsou stěny vrstvené a tedy není nijak snadné tím proniknout. Spejbl pravil klídek šéfe, což je přesně jedna z věcí, která ve Vás zrovna klid nevyvolá a řekl Ittovi, ať donese štafle.

Můj odhad byl poměrně přesný, neboť bratranec Itt odpověděl cosi na frekvenci, na které je schopný pracovat pouze sonar, nebo delfín se záškrtem hlavy a dusal dolů pro štafle. Zeptal jsem se tedy Spejbla, na jak dlouho to vidí. Odpověděl, že tohle bude jednoduchá instalace, takže nejpozději v jednu budou pryč.

Bylo půl desáté ráno, když začali krájet díru do zdi.

Připouštím, že jsem na ně měl nervy a kapacitou pouze občas, takže jsem úplně u všeho nebyl.

Takže odborníci v oboru zaklepali zhruba v půl druhé na dveře kanceláře, zda by si nemohli skočit na sváču, protože se to nějak zadrhlo. Pravil jsem, ať si skočí třeba na špek, na salám, na mléčnou dráhu, nebo kam je jim libo, jen když jim to pomůže tu klimatizaci zprovoznit. Tou dobou se vrátil už zpátky Terezčino otec s dotazem, jestli ti s tou klimatizací vůbec přijeli. Beze slova jsem vstal od stolu a šel se podívat na jejich téměř čtyřhodinové úsilí.

Na zdi bylo sotva patrné poškození a jsem přesvědčený, že ve svém momentálním rozpoložení a s vikingskou sekyrou bych byl schopný napáchat větší škody - nicméně od toho jsem tam já nebyl, a tedy jsem dvojici Superstar po příchodu ze sváči sdělil, že nejsem ani trochu spokojen a že pokud s tím nepohnou, hodlám jejich prázdné schránky a mrtvá těla prodat do Muzea Josefa Skupy a v případě kolegy Itta nabídnout nějaké psí klinice ke komplexní rekonstrukce retrívra, nebo alespoň jeho části, protože na jeho živočišný tuk, by mohl Mercedes mojeho kamaráda jezdit nejméně dva roky. Zároveň jsem dodal, že už toho mám dost a pokud na to nemají nástroje, vyhlodají tu díru vlastním chrupem, protože jak je Bůh nade mnou a Ďábel pod zemí, tohodle už mám tenhle měsíc vážně dost a nikdo z nich už žádné slunce nespatří, dokud to dneska nebude hotové.

Asi jsem působil dost přesvědčivě, protože se Spejbl s Ittem vzápětí změnili na žíznivou čáru.

Hlodali do zdi, pracovali jako o život a nutno říct, že jsem je sledoval se zachmuřeným výrazem. Nevím, zda jsem byl natolik zaujatý experty v oboru klimatizace - nicméně, když jsem odešel na cigaretu a ozvala se rána. Byl jsem ujištěn, že je vše v pořádku a že za chvíli to bude.

Maníci na klimatizaci vše zprovoznili a utekli, aniž si nechali podepsat papíry. Prý nám je pošlou.

Tak nevím.

Asi nejsem ten pravý materiál pro jednání s proletariátem. Možná jen mám přehnané představy o tom, koho platit a co za poskytnuté peníze vlastně požadovat. A v případě politiků mi to zřejmě uniká úplně ....
 

Technologie výroby kabrioletu

13. září 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jistě mi dáte za pravdu, že máloco potěší člověka, jako setkání se skutečným mistrem ve svém oboru. Já osobně jsem měl to štěstí tento týden dvakrát a v obou případech to stálo skutečně za to. Tou první osobou, o které bych se v dnešním článku rád zmínil byl metař, který očividně dostal za úkol poněkud zkultivovat ulici před naší firmou - a nebo alespoň to, co z Naší firmy momentálně zbylo.

Poprvé jsem si ho všiml v pondělí ráno při cestě do práce, takovým tím pohledem, jakým za normálních okolností vnímáte dopravní výluku, nebo prošlé datum spotřeby na víčku od jogurtu - prostě něco, co sice berete na vědomí, ale kromě toho dané věci nepřikládáte další důležitost. Takže maník zametal, rachotil za sebou takovou tou plastovou popelnicí a prostě vypadal, že je zcela pohlcený vlastním světem a nic dalšího ho nezajímá. Míra jeho génia mne však došla až teprve v pátek, když jsem šel z práce domů a potkal jsem ho téměř na tom samém místě, při naprosto stejné činnosti. Dospěl jsem totiž k závěru, že nikoliv Státní plánovací úřad, ale tenhle chlápek s koštětem je expertem na slovo vzatým, protože zametal od pondělka do pátku, nebyl ani v polovině ulice a zdaleka to neměl hotový.

Upřímně řečeno, naprosto nechápu jak to dokázal, celou ulici bych sám zametl za dvě hodiny a to včetně pauzy na oběd a pauzou na cigáro - nicméně v mých očích si zasloužil nekonečný obdiv, protože jsem ho nepřistihl ani jednou při tom, že by se nějak flákal.

Dalším mistrem svého druhu byla parta stěhováků, kterou jsem měl tu čest poznat ve středu.

Protože díky okolnostem Naše firma podlehla migračnímu trendu a bylo potřeba odstěhovat alespoň část inventáře, najalo šéfstvo stěhováky, aby tento problém vyřešili. Celé první patro jako zázrakem katastrofě uniklo, takže jsme s kolegy zabalili vše, co jsme chtěli zachovat, povypínali veškerá zařízení a čekali na stěhovací experty. Borci přijeli s náklaďákem, celkem bez problémů rozebrali nábytek, naložili židle a krabice, které jsme připravili a čekali co se bude dít dál.

Problém nastal v momentě, kdy jim bylo oznámeno, že bychom potřebovali také odvézt koženou sedačku z konferenční místnosti. Sedačka byl masivní kus nábytku, který se tvářil jako že to myslí docela vážně, vážil asi jako půlka Rakouska-Uherska a byl i podobným způsobem flexibilní.

Stěhováci si sedačku šli obhlédnout, a vrátili se poměrně zadumaní, což se dalo rozpoznat podle volání "Pepo, pocem, tohle musíš vidět." Pepa zřejmě nakonec dorazil, protože se mne přišel optat, jak moc bychom potřebovali zachovat interiér budovy, protože tenhle masiv očividně dveřmi neprojde, okna jsou moc malá a rozebrat to nejde. Odpověděl jsem, že je mi to jedno, jestli sebou mají demoliční kouli ať už s Miley Cyrus nebo bez ni, nechť ji neváhají použít, že jest mi to ganz egál a šel řešit další věci.

Stěhovákům se skutečně podařilo po několika chvílích rozšířit otvor dveří tak, aby pohovku skutečně dostali ven ze zasedačky a se supěním jí táhli ke schodišti. Potřebovali ještě dalších deset minut, aby zjistili, že se s tou zasedací krávou na schodišti nevytočí, zůstali zaseknutí někde v půlce a přepadla je obvyklá míra bezradnosti. Takže zase bylo "Pepo, pocem", Pepa přišel posoudit situaci a už mi zase bušil na dveře kanceláře. Ještě než se stačil nadechnout, sdělil jsem mu, že bourání schodiště nepřipadá v úvahu a pokud sebou nemá teleportační zařízení z lodi Enterprise, skutečně netuším, jak mají nastalou situaci vyřešit.

Pepa se podrbal na hlavě, pak pravil, že by to možná šlo přes balkón a vydal se pro provazy. Skutečně tedy dostrkali sedačku ven, přehoupli ji přes okraj a s funěním ji spouštěli dolů, zatímco Pepa se šel podívat na ulici, aby udílel povely. Samozřejmě podle všech platných zákonů známého vesmíru se jim provazy na jedné straně vysmekly, a jak zabrali na druhé straně, sedačka chytila švunk, zhoupla se, ve vzduchu udělal přemet, za který by se nemusela stydět ani Věra Čáslavská a bezchybně přistála na šéfově novém autě, které měl čerstvě pořízené na leasing.

Pepa zaúpěl a očividně dumal nad tím, jak sdělit vedení to, že mu právě borci předělali sedan na vyhlídkové kabrio, což v tu chvíli tak skutečně vypadalo, pokud vy se tedy velitel rozhodl řídit v pravém úhlu ke směru jízdy. Pronesl jsem suše k Pepovi, že to bylo docela dobrý, že sice zvýšil komfort vozidla, ale nějak se mi nepozdává ta funkčnost, nicméně mu gratuluju, sedačka je skutečně připravená k převozu a zavolal Terezčino otci, že stěhováci budou za pár minut už na cestě do nového působiště.

Pepa se vyjádřil v tom smyslu, že to snad pokryje pojištění co mají na blbost, omluvil se, naložili sedačku - a vyrazili na novou adresu.

Bylo asi pět odpoledne, když mi volal Terezčino otec, kde sakra jsou, že by také potřeboval jít někdy domů, že slíbil vyzvednout Terezku z paintballu, a že jestli to ani tentokrát neudělá je přesvědčený o tom, že dalším kdo po něm bude pálit bude Terezčino matka.

Pravil jsem, že netuším, ale zjistím to, vzal telefon a volal stěhováky.

Pepa mi po chvíli zvednul mobil, a spokojeně se zeptal, co se děje, že už mají padla a že všechno je tam kde má být. V tu chvíli jsem už cítil podezření a zeptal se Pepy, kam že vybavení firmy odvezli, protože na skutečnou adresu nikdo nedorazil.

Asi je vám jasné co experti udělali. Nevím, zda se překoukli v papírech, nebo prostě podlehli nějakému pocitu - ale veškeré vybavení odstěhovali na druhý konec Prahy do nějaké budovy, kde to dokonce naházeli do prázdných kancelářských prostor s tím, že už si to potom vybalíme, a to včetně zmiňované masivní sedačky.

Tedy jsem Pepu oblažil sdělením, že jim nepadla ani náhodou a jestli nechtějí mít na krku průšvih jako vrata, ať to fofrem zase naloží a dovezou na správnou adresu a běda jestli bude chybět jediný kus výpočetní techniky, protože ztráta klientských dat je celkem o kriminál.

Pepa zúpěl, já zavolal Terezčinu otci, že už se o to postarám a vyrazil na nové firemní sídlo. Stěhováci nakonec dorazili, dotáhli vše potřebné do nových prostor, Pepa, poněkud pobledlý se mi hluboce omlouval, můj pracovní den skončil v půl jedenácté v noci, ale naštěstí nechybělo vůbec nic.

Poslání z dnešního článku vidím asi jen jedno jediné. Když jedete na dovolenou, neměli byste zapomínat na svoje auto. Může se totiž stát, že Vám z něj někdo ve vaší nepřítomnosti udělá kabriolet.

Důsledky zavlažovacího outsourcingu

6. září 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Léto se táhlo kolem jako šnek s protetickou nohou, vylepšený ještě o to, že by musel spolknout co každých pět minut nejméně dvě pilulky Viagry, aby se vůbec pohnul z místa. Panovalo vedro takové kvality, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby do kanceláře nakráčeli dva hobiti a hodili mi do koše na odpadky Jeden Prsten, nebo pokud by se k nám na dvůr přijela vzdát celá divize Afrikakorps. Vedení usoudilo - a poměrně správně - že se momentálně nic neděje a zmizelo kamsi do Karibiku, Terezčino otec prohlásil, že si bere homeoffice a kdyby bylo něco potřeba, bude s rodinou na Mácháči a zmizel i s firemním autem - takže jsem seděl v kanceláři, a zažíval něco, co už dlouho nepamatuji. Protože jsem se nudil, polevil jsem poněkud v ostražitosti a rozhodl se pro malou rebelii. Totiž vyplnil jsem si dovolenku, položil ji šéfstvu do prázdné kanceláře , usoudil, že se mohu péct ve vlastním potu i doma a zmizel.

Asi je Vám jasné, že když člověk poleví v ostražitosti, dává tím prostor právě pro to, aby se přihodilo něco neočekávaného.

Takže jsem řekl slečně brigádnici na recepci, že jsem na mailu a na telefonu, a kdyby postihla nějakého klienta krize středního věku, že jí přeju hodně štěstí - a vyrazil se plánovaně flákat domů.

Protože celkem nebyl důvod, proč by mi to nemělo projít a vedro bylo skutečně takové kvality, že by člověk měl tendence se zajímat o pěstování brokolice a výrobu tofu (neb jak známo z přemíry sluníčka a sluníčkaření vůbec,se blbne) a nedošlo k tomu v zásadě jen proto, že jsem dospěl k závěru, že dokážu vymyslet pro sádru i důstojnější využití, než ji prohnat trávícím traktem hipstera.

Nicméně platné záklony vesmíru fungují naprosto precizně, a tedy mi druhý den mé malé revolty zazvonil telefon o půl osmé, a po jeho zvednutí mi slečna recepční sdělila, že bych měl okamžitě přijet do práce. Když jsem se dotázal po důvodu, bylo mi sděleno, že v noci nejspíš prasklo vodovodní potrubí v chodníku, a vzhledem k tomu, jak je situováno sídlo firmy, máme plný barák vody až po schody do prvního patra.

Zeptal jsem se tedy slečny, co si přesně představuje, že bych s tím měl udělat, že do Evina skafandru se s dost velkou pravděpodobností nevejdu, neboť jsem zhruba o dalšího člověka větší a navíc k lovu žraloků mi chybí potřebné zkušenosti. Slečna recepční pravila, že jsem jediný, kdo ji zvedl telefon a co tedy má vlastně dělat, než přijedu zhodnotit situaci. Jak jsem byl rozespalý, doporučil jsem jí, ať prozatím zapálí veškerý nábytek, že tím by se povodeň mohla poněkud přibrzdit, a že hned jak najdu nějaký plamenomet, že jí vyrazím podpořit. Slečna se mne poněkud zmateně zeptala, zda to myslím vážně a po mém povzdychnutí a doporučení zavolat na vodárny a kanalizace jsem řekl, že tam budu za dvacet minut - a vyrazil.

Nevím, zda v Brně (odkud nám byla recepční zapůjčena), postrádají smysl pro sarkasmus, nebo už jsem v takovém stavu scéniky, že mé okolí bere za bernou minci cokoliv, ať plácnu jakoukoliv blbost - nicméně jsem se oblékl a vyrazil obhlídnout situaci, nepokrytě spokojený, že se to projednou neodehrává u mě doma.

Když jsem dorazil před firmu, dělníci z vodáren už byli na místě, hloubili pomocí bagru díru do chodníku (ano, do toho samého, který před nedávnem tak pečlivě vydláždili) a já jsem vyrazil obhlédnout škody. Bylo to docela špatné, voda musela téct do budovy skutečně celou noc, takže to vypadalo že kromě celého přízemí i sklepení je v háji i elektroinstalace a nejspíš i část datového centra, což by pro naši firmu mohl být poněkud problém.

Protože jsem samozřejmě bezpáteřní krysa, jako první jsem šel do šéfovi kanceláře a roztrhal dovolenku a po několika hodinách se konečně dovolal nadřízeným. Obeznámil jsem šéfstvo se stavem situace a dočkal se něčeho, čemu se ve válečném konfliktu říká povýšení v poli - tedy že to tam mám celé na povel a ať na to celé dohlédnu, dokud se nevrátí prohlédnout ztráty.

Takže jsem zavelel otevřít okna a dveře do zahrady, ať voda může pryč, dal na zbytek dne slečně z recepce opušťák s doporučením, ať si zajde někam k vodě, protože toho si tady v Praze očividně moc neužije, zamknul vchodové dveře a šel domů s tím, že dneska toho na tom už stejně moc nevymyslíme a tedy mi přijde rozumnější obhlédnout škodu zítra, až to poněkud vyschne.

Chyba.

Když jsem další den přijel a zavětřil ranním vzduchem, dospěl jsem k závěru, že jsem někde musel omylem špatně zabočit a dojet na Luník, nebo do Chánova. Neuvěřitelný smrad se linul z celé budovy, protože odborníkům z vodáren se nejspíš při bagrování podařilo prorazit kanalizaci. Naše firma byla pod kopečkem, a tak to schytala stejným způsobem, jako při první vlně povodně.

Konstatoval jsem tedy, že většinou to v principu probíhá obráceně - tedy nejdřív finální produkt metabolismu a následně pak voda a že v tomto konkrétním případě si myslím, že jsou inovace nežádoucí, a zeptal se maníka, co vypadal že má bagristy na povel, jak hodlá celou situaci vyřešit.

Žlutá helma pravil, že na podobnou situaci jsou pojištění a hned jak se spojí s někým, kdo ví jak se vypíná kanalizace tak to udělá, ale zatím že by mi mohl zase pustit tu vodu, že by to mohlo zmírnit ten zápach. Řekl jsem tedy, ať si laskavě dělá prdel z plastelíny a ne ze mne, že momentálně je na firemním majetku škody už skoro jistě na kriminál a že i když také mám pojištění na blbost, pokud nemají sjednané pojištění na naprostou demenci, a´t si nezapomenou do basy přibalit velké balení Indulony. Dodal jsem ještě, že je mi fuk jak to udělají, ale že teď mám nějaké jednání u klienta, ale až se vrátím, bude to v nějakém přijatelnějším stavu. Že sice neočekávám, že udělají obezdívku a vyštukují stěny, ale ten zápach bude pryč, nasedl jsem do auta a odjel.

Asi jsem působil dost odhodlaným dojmem, protože při příjezdu skutečně kanalizace už firmou neproudila, a směrem k baráku se táhla bílá stopa nějakých chemikálií - nicméně jsem usoudil, že s tím už by se pracovat dalo. Takže jsem si povzdychl, napsal šéfstvu SMS, že se sejdeme v pondělí a místě, zkontroloval zabezpečení, poslal recepční domů a šel si koupit něco k jídlu.

Poslání z dnešního článku je snad jediné.

Nebuďte rozmrzelí, když se Vás rozhodne někdo zkoupat. Může totiž být, že se za rohem schovává někdo s něčím ještě horším ...
 


Období rádiového klidu

28. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Tak a je to tady. Vypukla okurková sezóna, zhusta se rojí dovolené a tedy i já se hodlám přes léto odmlčet.

Nechápejte to prosím špatně. Pokud budu mít nějaké naléhavé sdělení, určitě ho sem hodím formou článku - ale prozatím, se hodlám držet tradice - tedy že se budu na plný úvazek věnovat akcím a projektům, které jsem přes celý rok nasliboval. Nepochybuji ani v nejmenším, že z toho zase bude nějaké ostuda, nicméně se na to celé těším, a jsem docela zvědavý, jak to letošní sezónu proběhne.

Tedy pokud to bude vše podle plánu a :

Nezabijí mne indiáni
Nesežerou upíři
Nepodřízne zaklínač
Neodprásknou mne z blasteru, nebo nepřeseknou světelným mečem
Nepřejedou mne tankem
Nezastřelí mne nějaký nadšený husita píšťalou
Nepadne na mne nějaká čerstvě mrtvá plechovka na bitvě
Neutopí mne piráti z Karibiku
Nevybourám se s autem cestou na některou z těchto věcí - a nadále mi zachováte přízeň, doufám, že se společně uvidíme zase v měsíci Září.

V každém případě tu mám ještě pár restů z minulosti, o kterých si myslím, že je nutné se podělit, protože jejich informační hodnota mi přijde mocná a tedy bych si je rozhodně neměl nechat pro sebe.

Tedy za prvé - přistálo mi do mailu tohle:

"Pane vrchní, prosím jeden jahodový bubble tea a krekry s okurkovým dipem."
"Osmnáct ti bylo, mladej?"
"Ano."
"Tak si dej pivo a neser…"

Poměrně dost z toho vnímám náladu ve společnosti a i když naprosto respektuji právo na názor jednotlivce - některé názory jsou prostě validnější, než jiné. Naprosto chápu, že pak člověk může mít takovéhle pocity:



V rámci objektivity je však dobré dát i šanci druhé straně, která to nejspíš vidí nějak takto :


Osobně vidím, celou tragédii zejména v tom, že jak jedna, tak druhá strana má stejného guru a nejspíš to bude někdo, jako tenhle pán:


Na to už toho moc dodat nelze ...

Tak se snad uvidíme v méně tropických časech a do té doby přeju hodně vody, šéfů na dovolené a dobře chlazené drinky - a nebo pivo z osmého schodu, samozřejmně podle toho, co Vám více vyhovuje.

Aha. A samozřejmně poslání:


Rizika impulsivního nákupu

21. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj, a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamiónu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak za poplašeného kvokání z něj létají slepice na všechny strany a jak následně se je ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, učiníce tak celou ulici definitivně neprůjezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic.

Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mne probudil fakt, že se mne řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky. A na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mne nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Tedy jsem vylezl ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičkou tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je ženská za volantem, což bylo samo o sobě blbost, protože tramvaj žádný volant nemá.

Nicméně do práce jsem dorazil včas, připravoval si podklady a čekal na Terezčino otce, se kterým jsem měl jet společně na druhý konec republiky, k nějaké větší instalaci. Když nakonec dorazil, a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil že jsem přizdispáč, looser a vůbec spodina společenská a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, podobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důležitých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych skovával každou blbost co odpadne od tramvaje - a vyrazili jsme za klientem.

Cesta měla být pravda dlouhá, nicméně celkem v pohodě, protože jsem řídil já a Terezčino otec měl tedy dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrůžek, zákazů a nereálných slibů, a že to chvílema hraničí až Orwellovskou totalitou. Odvětil jsem tedy, že jedeme po zatím po okreskách a většinu toho co viděl bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá úplně něco jiného, než můj tachometr.

Promotali jsme se tedy až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na nějaké benzínce, protáhnout nohy a dát si cigaretu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčino otce zaujala nějaká postarší paní, prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupeno celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtávání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice kupuje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je všechny sežerou a tedy si vychutnává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe.

Takže jsme jeli dál, Terezčino otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny, než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a neklidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k snídani, každopádně třešně chtěli ven a kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu. To mu vydrželo ještě tak čtvrt hodiny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno že dost a tedy jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčino otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s tím, že mu přijdou humánější, než A4 zákaznických listů a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mě. Zeptal jsem se tedy, co že se děje, a že jsem ho měl nejspíš upozornit, že vědci nedávno na našem území objevili zcela nový druh arabské včely. Ta že sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná vám kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tento konkrétní případ.

Terezčino otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, tak přehlédl elektrický ohradník a tedy při předklonu dostal pořádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu tedy přes křoví, ať raději využije malebnosti krajiny a zkusí raději svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek ještě nějakou muziku, protože neví jak dlouho to celé potrvá.

Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice, a vyčkával až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl.

Trvalo to asi pět minut, když se ozval další řev a volání o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela mne to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl představit, co ve svém věku v této činnosti za pomoc může kolega potřebovat, druhak kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci.

Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotama u kotníků, ječí a mává rukama a za ním jde pomalým krokem docela masívní exemplář Tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu.

Terezčino otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, se na něj zahleděla zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc nevěděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy mne nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu jí zaujaly ty třešně - takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj přestala projevovat zájem a šla pryč.

Zavolal jsem tedy, že už je v bezpečí, hodil mu ty příjmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká.

Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, na další benzínce se dal poněkud do kupy, prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda mu se ta stračena nerozhodne zkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a že jsem toho názoru, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu už proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčino otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé - pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic - a tedy konfrontace z realitou může být poněkud šokující.

V každém případě poslání z dnešního článku je jen jediné:

Nebuďte hamižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jistí, která kráva vám zkazí den.

Nedostatky textového sdělení

7. června 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
O tom, že mobilní telefon není nástrojem komunikace, ale druh civilizační choroby, už tady nějaké to slovo padlo. Je naprosto fascinující občas pozorovat, co taková malá věc dokáže dělat s lidmi, a i když v tomto směru také nejsem úplně imunní, přece jen si myslím, že se mi jisté dekorum zachovávat daří. Poněkud mne v tomto směru uklidnilo pár věcí ze včerejška, o které bych se docela rád s Vámi podělil.

Šel jsem ráno do práce, tradičně jsem moc nevnímal, dumal jsem o tom, zda vojenský ostřelovač, při zaujetí střelecké pozice dokáže být i nadále nezaujatý, když v tu chvíli mne upoutala nějaká slečna na vozíku, jedoucí asi pět metrů přede mnou. Bylo to docela divné, vozík kapacitně vytěžoval celý chodník, protože jezdil ze strany na stranu, bez jakéhokoliv vzorce pohybu, který jsem byl schopen odhalit, a dokonce se párkrát otočil úplně dokola, aby pak chaoticky dál postupoval vpřed. Přišlo mi zvláštní být na kaši už v půl osmé ráno, tedy jsem přešel na duhou stranu ulice, abych slečnu na vozíku předstihl. Když jsem tak učinil, vneslo to do celé věci určité vysvětlení. Slečna na vozíku totiž měla v ruce mobil, do kterého zuřivě cosi zapisovala tu jednou, tu druhou rukou, a zároveň měla zřetelně potřebu pohybu vpřed. Což byl trochu problém, protože vozík nebyl elektrický, a když se do textovky ponořila trochu víc, volnou rukou zabírala jen na jedno kolo, což občas vedlo k tomu, že se vozík točil jako čamrda a skoro se divím, že svoji majitelku nevyklopil do pangejtu.

Její zaujetí pro věc mne však mělo provázet celým dnem, i když pravda v jiném duchu, než jsem si myslel. Při příchodu do práce jsem narazil na kolegu hotlajnera, který navzdory normálnímu stavu věcí se tvářil velice spokojeně, což nebylo normální. Na můj dotaz, co zase komu řekl se zachechtal a pravil, že před chvíli poslal do háje nějakou pojišťovací společnost a že takhle spokojený byl naposledy o vánocích, kdy jeho jadrná mluva padla na úrodnou půdu. To mne zaujalo, a chtěl jsem vědět podrobnosti, tedy tasil mobil a ukázal mi následující SMS:
Pokýval jsem hlavou a nevím proč jsem si vzpomněl na snad jedinou SMS, kterou archivuji, protože mne vždycky spolehlivě pobaví i vrátí do reality zároveň. Na konkrétní okolnosti si už přesně nevzpomínám, nicméně Eva u mne nějak přespávala, a protože jsem šel dříve než ona z bytu, požádala mne, abych jí v devět poslal zprávu, kdyby náhodou ve spánku zaklapla budíka. Učinil jsem požadované, načež mi přišlo tohle:
Jsou některá sdělení, které prostě musíte pouze vzít na zřetel a dál to nijak neřešit, a myslím že Eva má v tomhle směru hodně vysoký level. Každopádně Terezčino otec mi poslal mail s další SMSkou, nad kterou si docela lámal hlavu:
Nevím zda to bylo z jeho telefonu, nebo to někde vyštrachal, nicméně myšlenkový proces jsem shledal naprosto bezchybným a tedy na to šlo namítnout máloco.

Vrcholem dne však měla být série SMS s mojí dlouholetou kamarádkou, která je na mateřské. Tohle vyfocené nemám, tedy to celé mohu podat pouze formou písemnou s tím, že veškerá konverzace probíhala bez diakritiky.

Kamarádka mne žádala, zda bych se u ní nezastavil, protože jí nějak blbne klávesnice u mobilu, a zda bych to nebyl schopný vyčistit. Odepsal jsem tedy, že zrovna jedu od klienta a i když na tohle zrovna nejsem expert, mohu se na to podívat teď, protože to mám po cestě. Pípla mi zpráva přišlo mi tohle:

"Ted, se, mi, to, nehodi, varim, kure, manzelovi."

Odepsal jsem tedy, ze použila špatný tvar přechodníku, že Pavel je šťastnej parchant a že samozřejmě nebudu rušit při tak intimní situaci. Odepsala asi po dvou minutách, že jsem pitomec, že se smála až zlila kafem potomka od hlavy k patě a že je klika, že bylo už studené.

Víte obvykle takové puberťácké vtípky nedělám, ale tomuhle jsem prostě odolat nemohl.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno.

Když už i pro vozíčkáře je obsah mobilu důležitější než to, kam se řítí prostorem, nejspíš něco nebude úplně dobře. A skoro si myslím, že s tím vozíčkářem.

Statistika válečné zóny

31. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Asi není žádným tajemstvím, že k nám domácí spotřebiče chovají špatně skrývanou nenávist. Svědčí to jednak o tom, že mají vlastní vědomí a ve většině případů se jen tak přetvařují a pak také o faktu, že když neustále někoho nutíte do něčeho, co se mu očividně nechce, využije každou příležitost, jak Vám to vrátit. V mojí domácnosti samozřejmě nemůže nic probíhat stadnardním způsobem, a tedy se k běžným potížím spotřebiče snaží dodat ještě nějakou přidanou hodnotu.

Příkladem bych uvedl, že většina praček je koncipována jako Richard Krajčo - tedy po zapnutí podivně poskakuje a rozumí tomu jenom ženy - moje pračka je nejspíš potomek kráčejícího rypadla a její toulky po prostoru začínají být už téměř legendární. Protože to o ní vím a koneckonců každému prospěje trocha zdravého pohybu, přihlašuji jí posledních pár let i do pochodu Praha - Prčice, což by na tom nebylo tak divné jako to, že se zpravidla umisťuje na čelních místech.

Evu má zase z nějakého důvodu v neoblibě můj sprchový kout, hází po ní svoje skleněné dveře, což je docela podivné, protože mě takové věci zatím nedělá. Musel jsem ji vyprošťovat celkem třikrát, což je mi sice záhadou, nicméně pohled na torzo ženy, zaklesnuté v prudkém souboji s běsnícím živlem, párou a sklo-kovovým rámem má trochu něco do sebe, a už celkem rozumím tomu, proč zrovna tímto způsobem koncipovali scény z Terminátora.

Pokud o tom přemýšlím seriózně, v podstatě jediné zařízení v mém bytě, které se mne zatím nepokusilo napadnout, je zrcadlo. Stejně mu ale moc nevěřím, protože ten týpek, co ho tam občas vídám je nějakej divnej a tedy si myslím, že je pouze otázkou času, co ti dva na mne vymyslí.

O tom, že se mne můj byt pokusil vyhodit do vzduchu, zastřelit tučňákem, či přizabít digestoří už jsem se tuším zmiňoval, a i když to jako profesionál dokážu ocenit, provedení přece jen trochu pokulhává a tedy je i zde stále co zlepšovat. Nicméně to vytrvale zkouší dál, jako se o to pokusil minulý pátek.

Když jsme ještě s Evou bydleli spolu, měli jsme v koupelně prastarou Karmu. Karma v tomto konkrétním případě nebyla taková ta věc, kterou mají buddhisté, aby se k sobě nechovali jako lidé, ale plynem ohřívaný průtokový ohřívač vody, nicméně jak se ukázalo, její tvůrci zřejmě věděli dobře, proč jí dali takové pojmenování. Karma byla letitá a časem začala dělat neplechu v tom smyslu, že zapomínala vypínat plyn, i když byla voda ohřátá na maximum, což bylo poněkud nepříjemné. Takže jednoho večera jsem slyšel zvuk, který jsem jednoznačně identifikoval jako zvracející kočku. Eva po sprše spala, tak jsem si řekl, že to půjdu uklidit, něž mi to prožere díru do mikiny, kterou si pro tento konkrétní případ ohleduplně vytáhla z prádelníku. Sebral jsem tedy mikinu, že jí půjdu nechat namočit, sklonil se nad vanou a pustil vodu. Ozval se zvuk, jako když natáhnete závěr útočné pušky AK-47, načež mi Karma proletěla nad hlavou, kde se odrazila ode zdi a při dopadu prorazila vanu. Tedy sem si povzdychl, šel zavřít vodu a plyn, které svobodně unikali do prostoru, vyslechl si od Evy poznámku a téma, co zase dělám a proč jí budím, když zrovna zabírala a šel jsem zhodnotit situaci.

Byla to docela šlupka, nicméně - co se stalo bylo celkem jasné. Eva po sprchování zapomněla plyn vypnout, takže se Karma tlakovala a tlakovala a když jsem pustil vodu, už to prostě nedala. Tedy jsme usoudili, že bude nejspíš lepší nápad pořídit bojler na elektřinu, protože nechat se usmrtit elektrickým proudem mi přišlo atraktivnější, než řešit rozraženou lebku.

Tedy koupelna šla do rekonstrukce a bojler, i když zezačátku pyskoval, nakonec sloužil celkem spolehlivě. Tedy až do pátku.

Když jsem se ráno vzbudil, tak nějak už jsem tušil, že všechno nebude úplně jak má. Nicméně ještě oblbený spánkem jsem se šel osprchovat, otevřel jsme dveře koupelny a opřela se do mne silou tsunami masa vody, která se podle mne musela shromažďovat celou noc. Všude po bytě okamžitě deset čísel mokra, a podle řevu, který se ozval po několika minutách mi bylo jasné, že jsem nejspíš slušně vyplavil i souseda pode mnou. Povzdychl jsem si a zavolal Evu, že se naše plány na víkend zřejmě ruší a začal hledat na netu instalatéry. Eva pravila, že jsem nemožnej a že jí lezu na nervy tím, že jí narušuji pravidelný sexuální život, švihla mi s telefonem a já si šel objednat nový bojler.

To se mi nakonec podařilo, a i když vzala za své komplet celá plovoucí podlaha, nakonec se mi podařilo povodeň udolat, instalatéry i nový bojler zaplatit a věci se pozvolna vracejí k normálu. Mohu si jen odškrtnout další fajfku v tom smyslu, že se mne můj byt pokusil i utopit, což doufám nebude zkoušet každý den.

Poslání z dnešního článku je snad jen jedno. Pokud máte byt, který po Vás cíleně nejde, buďte za to vděční. Možná sice trochu polevíte v ostražitosti, ale rozhodně Vás čeká o něco víc zdravého spánku.

Prezentace zásadního sdělení 2

24. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jsou některé věci, se kterými není úplně rozumné laškovat. Nevím, zda se to stává také Vám, ale občas mám dojem, že pokud se pokusím uchopit nějaké téma, a vykopnout ho ze dveří svojí mysli formou článku, do dané tématiky vlastně jenom víc zabřednu. Jakkoliv se k věcem, které jsem již tímto způsobem vystrnadil ze svého mozku, nerad vracím, i v tomto případě si mne opět problematika stáhla k sobě a opět to stálo poměrně za to.

Ale abych byl poněkud konkrétnější. Minulý týden jsem byl opakovaně vystaven několika sdělením, různého stupně intenzity a nepřátelskosti, které mne skutečně donutili k zamyšlení. Přišlo mi to natolik zásadní, že se o to podělit musím, a přestože ne všechno bylo uloveno přímo mojí maličkostí, rozhodně jsou to sdělení velice pozoruhodná, a nelze to vzít jinak, než k nim zaujmout nějaký občanský postoj.

Začalo to poměrně nevinně minulou středu, kdy mne na jedné brance přivítalo tohle:
Nevím jak Vy, ale já osobně bych tohle nebral vůbec na lehkou váhu. Sice to pravda není daň z práva na život, jak bylo deklarováno ve filmu, nicméně sankce jsou v tomto případě natolik konkrétní, že zavřít za sebou mi přišlo poměrně rozumné, už jen z toho hlediska, aby ze dvorku neutíkalo teplo.

Nicméně podivné bylo i oznámení v sousedství (kam jsem naštěstí nemusel), a i v tomto případě vše bylo deklarováno naprosto pregnantně:

Připomnělo mi to něco podobného, i když popravdě řečeno bych z této varianty měl o něco větší obavu a sice tohle:

Ve stavu lehké nejistoty jsem tedy dorazil odpoledne do kanceláře, kde seděl Terezčino otec ve stavu hlubokého zadumání, měl založeny ruce na prsou bylo na něm znát, že promýšlí opět jedno z velkých témat filozofie. Zeptal jsem se ho tedy, co vytěžuje jeho mysl, načež mi bylo sděleno, že už se třetí den nemůže dostat do šuplíku u stolu, že hledal už úplně všude a že nejspíš ztratil firemní klíče. Odvětil jsem, že to je vážně pech, protože když někdo ztratí klíče, tak je to prostě v - no vlastně že je strašná škoda, že se na to vůbec nic nerýmuje, nicméně jsou i záhadnější věci na světě a aby to neviděl tak tragicky. Kolega se zeptal jak to myslím, tedy jsem ho oblažil následujícím konstatováním :

Kolega pravil, že na blbosti že mne užije, ale že tohle je vážné, protože přečipování firmy ho bude stát přece jen nějakou zlatku a vzhledem ke svému životnímu stylu je momentálně každá kačka dobrá.

Zanechal jsem ho tedy v jeho rozjímání, vyrazil za klientem a jak to dopadlo dál, nevím.

A protože pořád nestíhám, namísto posláni mohu přihodit pouze jednu z hlubokých pravd dnešního světa, přestože s tím naprosto nijak nesouvisí:

Omluvenka ... zase ...

17. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Jak už jsem avizoval, opět pro vytíženost jsem nestihl připravit plnohodnotný článek, nicméně o jeden fragment se podělit musím.

Totiž - když jsem v pondělí byl u klienta instalovat fix pro Windows XP, kvůli aktuální viróze, po restartu na mne jako první dialogové okno vyskočilo tohle:


Přiznám se, že mne to docela pobavilo. Raději to ponechám bez komentáře, pouze se omezím na konstatování, že pokud by si zasloužil kulku do kedlubny každý z vládnoucí garnitury, kdo má máslo na hlavě, nejspíš by nezůstal nikdo, kdo by spočítal mrtvé.

Nicméně děkuji všem dobrým duším, které mi poslaly do pošty všelijaké cedule a nápisy v ohlasu na jeden z minulých příspěvků a slibuji, že se o to pokusím příští týden už skutečně podělit.

Cholerik

Problematika pojmenování uzlů

10. května 2017 v 12:00 |  Zápisník cholerika
Oknem se k nám vnutil začátek května, a s ním bohužel vešlo v platnost i několik nových zákonů. Totiž - za normálních okolností by mi to bylo v zásadě jedno, nicméně jeden se otřel i o Terezčino otce, a tedy jsem tento fakt musel vzít na zřetel.

Víte, i když s kolegou technicky vzato sdílíme jednu kancelář, poslední dobou se moc nevídáme. Je to dáno tím, že kolega je z Kolína, koupil si permanentku na vlak a pokud se lze v případě kolínského expresu na nějakou věc spolehnout stoprocentně, tak tedy na fakt, že nikdy nepřijede včas. Zpoždění občas nabývá téměř legendárních rozměrů, a z neověřených zdrojů mám informace, že to pořád ještě doufají, že přece jen nakonec přijedou i lehce opožděné nákladní vlaky, vezoucí poslední tři tankové roty generála Guderiana.

Nicméně včera mne kolega docela překvapil, protože když jsem přišel do kanceláře, seděl za svým stolem, a s lehce nepřítomným výrazem pozoroval pracovní plochu. Většinou ho v tomto stavu zanechám, protože z něj tutově zase vypadne nějaká perla, nicméně tentokrát jsem se rovnou zeptal, zda nemluvil náhodou s premiérem, jestli poslední prohlášení pořád ještě platí, protože jsem lehce nejistý z toho, že už celé dvě hodiny nebyla žádná tiskovka. Terezčino otec zdvihl zadumaně pohled a dotázal se mne, zda mne někdy napadlo, proč pojmenovávají dopravní uzly podle politiků, a ne podle lidí, kteří by s tím měli mít něco společného. Že včera dostal pokutu na Masarykově nádraží a docela by ho zajímalo, co má prezident - Osvoboditel společného s lokomotivou. Odvětil jsem, že netuším, ale docela se mi líbí směr jeho úvah, ale nejsem si jistý, zda by to v některých konkrétních případech úplně prošlo. Terezčino otec se mne zeptal, jak to myslím, načež jsem odvětil, že podle logiky věci by mi dávalo smysl, kdyby například pražské letiště pojmenovali po průkopníku české aviatiky, Janu Kašparovi. Kolega se zamyslel a řekl, že letiště Jana Kašpara by se mu docela zamlouvalo. Odvětil jsem, že by to nejspíš vládnoucí garnituře přišlo příliš radikální, a tedy bych zvolil mírnější přístup, pro začátek bych to viděl jako Letiště Kašpara-Havla, podobně jako to je například u značky Kolben-Daněk, a teprve když si na to lidi zvyknou, v rámci úsporných opatření, bych vynechal tu pomlčku.

Terezčino otec se zadumaně zahleděl na strop, bylo vidět, že o tom opravdu hluboce uvažuje, poté pravil, že mám nejspíš pravdu s tím, že tohle by asi vážně neprošlo a tedy se s tím Masarykovým nádražím bude muset nějak smířit.
Zeptal jsem se tedy, za co vlastně dostal tu pokutu, protože to mi vrtalo hlavou primárně. Kolega si povzdychl a následně mi vylíčil minulý večer.

Kolega se zdržel v nějaké hospodě, čekal samotný na vlak do Kolína, když tu najednou si všiml nějakého bezdomovce na lavičce. Bezďák nejevil žádné známky pohybu, nebo dýchání, a tedy se Terezčino otec i navzdory silné podnapilosti rozhodl zavolat měšťáky. Ti se skutečně za pár minut přišli podívat, co se vlastně děje, ten starší očividně bezdomovce znal a tedy se rozhodl, že se podívá, co s ním vlastně je. Mladší policista, byl tímto incidentem vzhledem k pozdní hodině poněkud rozladěný, podotknul, že už jim končí služba a tedy, zda by to celé neměli přenechat další hlídce. Starší policista řekl, že třeba ještě není pozdě, že se bezdomovce pokusí rozdýchat a dal se do oživování. Mladší člen hlídky to nesl poněkud s nevolí, a kolega, který čekal na vlak, který měl tradičně zpoždění se rozhodl, že celé drama bude sledovat s tím, že si zapálí cigaretu. Tedy si zapálil, dal si šluka, když v tom k němu přistoupil mladší člen noční hlídky a oznámil mu, že za kouření na peróně právě vyfasoval 500 korun pokuty. Terezčino otce to překvapilo, nicméně jak jsem již naznačil, není žádný hrdina a tedy zahodil cigaretu na zem a řekl, že jde právě z hospody a určitě sebou tolik peněz nemá. Měšťák nespokojeně sledoval snažení kolegy z hlídky, tak Terezčino otce, jak se snaží prohledávat kapsy, pak prohlásil směrem ke staršímu policistovi, že jestli toho vochlastu rozdejchá, tak vytáhne pistoli a odstřelí ho, protože už takhle to bude papírování minimálně do rána a on na tohle rozhodně nemá náladu. Byl instruován starším kolegou, ať laskavě drží hubu a tedy se věnoval Terezčino otci, který z kapes vytahal něco kolem 120ti korun v drobných a zeptal se, zda to bude stačit. Měšťák nějak vytušil, že tohle trochu přestřelil a řekl, že to tedy vyřešíme 100 korunovou pokutou a domluvou a zda s tím souhlasí. Kolega pravil, že ano, policajt ho požádal o občanku, a začal vyplňovat pokutu, načež bezdomovec zachrčel a probral se k životu.

Terezčino otec následně pravil, že má občanku u ostatních dokladů v batohu a že ji musí najít. Mladší policista, už krajně nenaložený pravil, ať si tedy pospíší, takže můj kolega otevřel bágl a začal na perón rovnat 180 000 v pětitisícových bankovkách, protože to bral rovnou z výjezdu a neměl čas, aby se stavil na firmě. Pendrekovi spadla čelist až na pražce, a bylo na něm zřetelně vidět, že lituje toho, že už má pokutu vypsanou, nakvašeně se dotázal, proč mu Terezčino otec lže, když má u sebe takovejhle balík. Terezčino otec logicky namítnul, že to nejsou jeho, ale firemní peníze, sebral ze země nedokouřenou cigaretu, podal strážníkovi občanku a zeptal se, zda si to už může dokouřit, když to má teď už předplacené. Policista chvíli naprázdno otevíral ústa, pak zasípal cosi na téma, že klidně, jen to už teď bude za litr, načež jeho starší kolega mu poklepal na rameno, řekl, ať už pro Krista sklapne, poděkoval Terezčino otci za oznámení a prohlásil, že už v životě dělal s ledaským, ale někoho tak vylízanýho na plech má na hrbu prvně, a jestli bude dál prudit, odpráskne pro změnu on svého mladšího kolegu.

Terezčino otci nakonec vlak přijel, dokonce následujícího dne přivezl celou tržbu, aniž chyběla jediná koruna, nicméně jedna věc mi stále vrtá hlavou.

Co by bylo špatného na tom názvu letiště, protože formálně v tom neshledávám žádnou chybu.

Kam dál